Archiv rubriky: Zážitky a propadáky měsíce

První zářijový den už řadu let tradičně patřil operní pouti do Divoké Šárky, kde byl v prostoru někdejšího amfiteátru letos připraven Mozartův Don Giovanni, Poprvé za patnáct let pršelo, natolik, že kvůli průtrži mračen účinkující, i tak totálně promoklí, odehráli jen první část. Ze stálých divadel stihly v září své první premiéry sezony soubory v Brně, kde nastudovali Offenbachovy Hoffmannovy povídky, a v Praze: Státní opera ve Stavovském divadle uvedla v české premiéře Lolitu Rodiona Ščedrina. Jako dozvuk prázdninových festivalů na zářijovém Festivalu barokních umění v Českém Krumlově soubor Hof-Musici Ondřeje Macka předvedl v novodobé premiéře Demofoonta Johanna Adolfa Hasseho. A znovu o sobě nechalo slyšet alternativní operní uskupení Run OpeRun a v prostoru bývalé kuchyně Švehlových kolejí uvedlo Poulenkovu mono-operu Lidský hlas. Já jsem navíc absolvovala v Opavě Weberova Čarostřelce, který měl ovšem premiéru už v červnu.

Opera, v koncertní podobě, se objevila také na festivalu Dvořákova Praha: vůbec poprvé byla uvedena kompletní první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř. A hodně mě mrzí, že jsem promeškala koncertní provedení zkrácené verze opery Philipa Glasse Einstein on the Beach, kterou v Boby Centru zahajoval svůj program letošní ročník festivalu Moravský podzim.

Září bylo sice bohaté na vokální koncerty, ale z nich jsem zvládla jen něco málo: v rámci letošního cyklu Collegia Vocale zazněl program nazvaný Komm, Jesu, komm, složený z Bachových motet a Zelenkových responsorií, a na festival Bach for All do Prahy přijel brněnský soubor Czech Ensemble Baroque Romana Válka s Bachovou Mší h moll.

Zážitek, opět s Collegiem Vocale

Collegium Vocale 1704 se v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 17. září 2019 prezentovalo pod vedením Václava Lukse koncertem, na kterém zazněla tři moteta Johanna Sebastiana Bacha a výběr čtyř responsorií z cyklu pro svatý týden Jana Dismase Zelenky.

Kombinace skladatelských současníků, Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750 ) a Jana Dismase Zelenky (1679–1745), mistrů vrcholného baroka, je oblíbenou dramaturgickou linií koncertů Collegií 1704. Zatímco v rozsáhlých vokálně-instrumentálních kompozicích typu mše nebo oratoria Zelenkova katolická košatost dominuje nad Bachovou evangelickou střídmostí, večer s třemi Bachovými motety a Zelenkovými responsorii nabídl opačný pohled. Bach v těchto kompozicích využil efekt dvojsborového stylu v bohaté výrazové škále, jak ji i v kompozicích k pohřebním účelům „dovolovalo“ pojetí smrti nikoli jako smutného konce pozemského života, ale jako útěšné brány blízkosti Boží v její věčnosti. A naopak Zelenka zůstal u čtyřhlasé polyfonie se strohostí odpovídající postní době.

V motetech Collegium Vocale suverénně zvládlo Bachovu sofistikovanou důmyslnost fug, využilo dialogickou dvojsborovou sazbu i virtuózní sólová místa a zejména v motetu Singet dem Herrn ein neues Lied rozezvučelo zvukomalebné efekty jásavého hlaholu zvonů. V provedení se tak prolínaly náladové odstíny smutku, zoufalství, bolesti, ale i prosebné pokory, konejšivé naděje a laskavého smíření vedle rozjásané radosti.

Zelenkova hudba k Temným hodinkám Velkého pátku a Bílé soboty vybízí k usebranému soustředění na poslední chvíle Kristova života a jeho odkazu. Vedle až dramaticky hrozivého vyjádření krutých ran uštědřovaných Ježíši na kříži a výkřiků bolesti, tíživého zármutku a melancholie se responsorium Sepulto Domino ztiší do vroucího lamenta nad Kristovým hrobem. Do programu koncertu, který ze své podstaty není založený na kontrastech dynamiky, vneslo i svým pomalým tempem ozvláštnění a velké napětí. 

Ani tentokrát nezpívalo Collegium Vocale 1704 u sv. Anny z pódia v presbytáři před mnoha řadami do vzdálené hloubky úzkého kostela, ale zvolilo rozmístění „na šířku“, kdy účinkující stojí na jedné straně uprostřed chrámové lodi obklopeni do půlkruhu posluchači. Vzájemný kontakt je tak mnohem „důvěrnější“, což tomuto typu vokálních koncertů jednoznačně prospívá. Při tomto prostorovém aranžmá je ale až překvapivé, jak má akustika navzdory monumentální výšce klenby jen velmi krátký dozvuk. Protože se zvuk neslívá a vynikne plastičnost vedení jednotlivých hlasů polyfonního pletiva rozloženého mezi basové hloubky a sopránové výšky, od interpretů to vyžaduje velkou preciznost. Tou je Collegium Vocale vyhlášené, takže si posluchači opět mohli vychutnat nuance kontrapunktických kompozičních technik s vlněním hlasů a jejich střetů. Absence delší akustiky klade při obsazení pouhými osmi zpěváky velké nároky na vzájemnou vyrovnanost a propojenost tak, aby každý byl zároveň sólistou a  tvořil součást oble stmeleného zvuku (pro nahrávku Zelenkových responsorií volil Václav Luks větší pěvecké i instrumentální obsazení). Tomu pomáhalo doplnění zpěváků o continuum varhan (Barbara Maria Willi), violoncella (Helena Matyášová) a kontrabasu (Luděk Braný), které posilovaly základ hlubokých hlasů. Tentokrát v obsazení s mnohokrát osvědčenými a s interpretačním stylem Collegií „srostlými“ altistkami Anetou Petrasovou a Danielou Čermákovou, tenoristy Václavem Čížkem a Čeňkem Svobodou a basisty Tomášem Šelcem a Martinem Blaževičem se do vokální semknutosti skvěle začleňovala svým měkkým sopránem Helena Hozová, zatímco Tereza Maličkayová zejména v Bachových dvojsborových motetech nedokázala přizpůsobit svůj ostřejší hlas celkové zvukové vybalancovanosti.

A propadák tentokrát nebyl žádný…

Po opulentním červenci s plejádou oper nebo vokálních koncertů na festivalech je moje „databáze“ pro srpnová „nej“ početně skrovná. Na Bayreuthských slavnostech jsem viděla letošní novou inscenaci Tannhäusera, z těch starších Parsifala a Tristana a Isoldu. Repertoár budějovického divadla na Otáčivém hledišti tentokrát obohatila Pucciniho Turandot. Z koncertů jsem zvládla pouze vystoupení Collegia 1704 s Bachovou mší h moll v Labské filharmonii v Hamburku. 

Nikoli výkon Collegia 1704, tradičně špičkový, ale zklamání z akustiky Labské filharmonie mě nakonec vede k tomu, že můj srpnový zážitek patří Tannhäuserovi, přes všechny kontroverze režijního pojetí. A do negativních zážitků se tentokrát nepropadlo nic.

Zážitek, jakkoli kontroverzní

Připouštím, že když jsem se v bayreuthském Tannhäuserovi postupně podvolovala přistoupit na princip ve Festspielhausu debutujícího německého režiséra Tobiase Kratzera, inscenace mě nakonec strhla. A to i přesto, že se Kratzer nijak netrápil rozpory mezi textem libreta a děním na jevišti. A už vůbec ne tím, že hudbu Gesamtkunstwerku v nastudování Valerije Gergijeva odsunul do role pouhé filmové nebo scénické hudby a Wagnerův koncept příběhu podle středověkých německých legend s étosem rytířských soutěží minnesängerů a (křesťanskou) čistotou Alžběty nechal klesnout na vedlejší vrstvu nově naroubovaného a z hlediska postav a jejich motivací podstatně přeformátovaného příběhu. Musím uznat, že inscenace je promyšlená, dynamická, napínavá, ba chvílemi dokonce vtipná. Situace i nově přetvořené charaktery a jejich motivace jsou detailně propracované, ve svém významu srozumitelné, mají pointy a sólisté vedle skvělých pěveckých podávají i obdivuhodné výkony herecké tak, že vystihují i nuance při oscilaci mezi různými přidanými vrstvami svých rolí. Inscenace mistrně kombinuje a propojuje divadlo, film a projekce natáčené během představení v různých prostorách budovy včetně zákulisí tak, že divák skoro nestačí sofistikovaný mix opery, fikce, iluze a reality sledovat. Tento Tannhäuser je svým způsobem strhující – „jen “ je o něčem úplně jiném, než Wagnerova opera.

Kratzer udělal z Wagnerova Tannhäusera o soutěži středověkých pěvců na Wartburgu a hledání milosti, odpuštění hříchů a vykoupení jakousi novodobou akční pohádku o deziluzi z absolutní svobody, ovšem s happy endem jak z červené knihovny. Z minnesängerů jsou současní operní sólisté, kteří zrovna vystupují na festivalu v inscenaci Tannhäusera. Tenorista Jindřich, který měl vztah se sopranistkou, nyní obsazenou do role Alžběty, „zběhl“ ke komediantům. Harcuje coby klaun s podivnou tlupou anarchistky, černošského transvestity Le Gateau Chocolat  a trpaslíka Oskara (s inspirací v knížce Güntera Grasse Plechový bubínek), která po Německu jezdí v dodávce a rozdává letáky propagující absolutní svobodu s Wagnerovým citátem Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen! / Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků! (z jeho politického pamfletu Die Revolution / Revoluce z roku 1849). A právě tento citát zvolil Kratzer znovu, po svém nastudování Tannhäusera v Brémách v roce 2011, za hlavní motto, vizuálně i obsahově procházející celou inscenací.

Klíčové motivace jednání Tannhäusera a Alžběty nemají v Kratzerově pojetí s Wagnerovou operou pranic společného: Tenoristu (Tannhäusera) od života s anarchistkou (Venuší) neodvrátí přesycenost smyslnou rozkoší, ale celá ta bizarně pofiderní parta ho už otravuje a poslední „kapkou“ je vražda policisty, kterého anarchistka chladnokrevně přejela. A Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která jak anděl všecka v nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá ten nejtěžší křesťanský hřích – sebevraždu. 

Pokud jsem se zatím nezmiňovala o hudbě, odpovídá to míře pozornosti, kterou na sebe vizuální stránka inscenace strhává. Nicméně americký sólista Stephen Gould v roli tenoristy alias Klauna alias Tannhäusera/Jindřicha nejen svým zvučným hlasem, ale mohutným zjevem vzbuzuje respekt a v závěru soucit. Další spolehlivou oporou je v Bayreuthu německý barytonista Markus Eiche, Jeho hlas sice nemá specifickou ani podmanivou barvu, ale vládne dostatečným volumenem a part Wolframa má zřetelně hluboce zažitý. Dánský basista Stephen Milling s poněkud rozkolísaným hlasem zpíval durynského lantkraběte Hermanna.

Původem ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova, která po zranění kolegyně Ekateriny Gubanovy při zkoušce na poslední chvíli naskočila do role Venuše, byla představitelsky skvělý typ pro tuto postavu, jak ji pojal Kratzer, pěvecky ale part zejména v dramatičtěji vypjatých částech přesahoval její současné možnosti.

Středem pozornosti ovšem byla Lise Davidsen. Po svém prvním samostatném CD, na které mimo jiné nahrála právě árii Alžběty, s níž ovšem už předtím vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou a ozpívala si ji v Curychu a v Mnichově, i v bayreuthském divadle potvrdila, že je mimořádný wagnerovský hlas. Její hutný, objemný, na alikvóty bohatý plný soprán se pružně nese v obloucích na dlouhém dechu v celém rozsahu včetně pevně ukotvené znělé hluboké polohy. Nicméně při těch nejpřísnějších kritériích, která je třeba právě na nastudování Wagnerových oper v Bayreuthu uplatňovat, ve výrazově vypjatých výškách se její soprán vyostřuje na úkor oblých tónů.

Valerij Gergijev je dostatečně zkušený dirigent, aby zvládl hudební nastudování Tannhäusera s přehledem. Avšak ve srovnání se zkušenostmi se specifickou akustikou Festspielhausu, jaké má v posledních letech především Christian Thielemann, od roku 2015 hudební ředitel Bayreuthských slavností, ony jemné záchvěvy dynamiky a odstínů zvukových barev s festivalovým orchestrem přece jen nedosahoval. Tradičně perfektní byl festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha.

Tobias Kratzer není ve Wagnerově Mekce první (a nejspíš ani poslední), kdo se snaží za / nad /pod Wagnerovými operami dolovat nové, pokud možno aktuální, nejlépe šokující výklady a zapojit do nich bayreuthskou realitu historie nebo současnosti. Kongeniální koncept, který se podařilo přede dvěma lety najít režisérovi Barrie Koskymu, když propojil Wagnerův život s Mistry pěvci norimberskými, však Kratzer ve své pohádkově anarchistické bayreuthské road movie nenašel.

Do základu pro červencová „nej“ dávám hojný počet sedmi inscenací oper či dalších hudebně-dramatických žánrů a čtyři koncerty.

Třebaže stálá divadla v červenci nehrají, díky festivalům počet premiér v tomto měsíci dokonce převyšuje běžnou sezonu. Je to především zásluhou Olomouckých barokních slavností a Ensemblu Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka, na kterých byly v novodobých premiérách uvedeny serenata Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunál Carla Ditterse z Dittersdorfu, sepolcro Františka Adama Míči Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista, dvě serenaty Johanna Heinricha Schmelzera Le Veglie ossequiose / Uctivé vigilie a Die sieben Alter stimben zu samben / Sedm věků stáří pěje pospolu a opera Pietra Andrei Zianiho L’Elice. Tuto sérii doplnila jedna novinka v typicky hanzlíkovském stylu – Piramo e Tisbe na libreto díla hraného v Olomouci v roce 1712, kterou jsem ale absolvovat nezvládla.

O rozhojnění červencové nabídky se postaral také soubor Musica Florea Marka Štryncla uvedením melodramu Kirké Václava Praupnera a opery-pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao / Praha zrozená Libuší a Přemyslem, kdy pro toto uvedení na dochované libreto Antonia Denziho doplnil hudbu z oper Antonia Vivaldiho Eduardo García Salas.

Hudebně-dramatické produkce jsou také součástí Hudebního festivalu Znojmo, letos zde soubor Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka scénicky uvedl oratorium Georga Friedricha Händela Saul.

Bohatá byla zásluhou festivalů také koncertní nabídka s vokálními skladbami. Letní slavnosti staré hudby zahájily svůj 15. ročník vícehlasými motety druhé poloviny 16. a počátku 17. století v programu nazvaném Jubilate Deo, části z Kávové kantáty Johanna Sebastiana Bacha se staly základem pro inscenaci Balet o kávě a o tradiční španělský večer nazvaný Corazón español se postarali Exclamatio string quartet, kytarista Quito Gato a mezzosopranistka Anna Reinhold. V rámci festivalu Bach for All uvedl Jakub Kydlíček se souborem Concerto Aventino koncert Actus tragicus s kantátami Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. A souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse se dostalo cti vystoupit už po čtvrté na Salcburských slavnostech s programem, který kombinoval Jana Dismase Zelenku a Johanna Sebastiana Bacha.

Zážitek s Collegiem 1704 v Salcburku

Jeden ze zahajovacích koncertů letošního ročníku Salcburských slavností v dramaturgické řadě Duchovních ouvertur pořadatelé svěřili Collegiu 1704 Václava Lukse. Na tomto prestižním festivalu tak Collegium 1704 vystupovalo už počtvrté.

Tentokrát se Collegium 1704 ve velkém sále Mozartea mohlo předvést se svým „erbovním“ skladatelem – Janem Dismasem Zelenkou. Jeho strhující kajícný žalm Miserere c moll (ZWV 57 z roku 1738) a z cyklu tzv. posledních mší ta úplně poslední z roku 1741  – mše Všech svatých a moll (ZWV 21) komplementárně doplnila kantáta Johanna Sebastiana Bacha, BWV 12 Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen.

Zcela vyprodaný koncert vyvolal spontánní nadšení. Základem interpretačního stylu Collegia je propojení transparentní plastičnosti vedení hlasů, které se neslévají, s vyváženým barevně bohatým zvukem orchestru a sboru, jehož role je zejména v Zelenkově mši klíčová. Ve stmelené stylové jednotě ze sboru vystupují v sólových částech jednotliví zpěváci, kteří mají Luksův interpretační přístup hluboce zažitý. V Zelenkově Miserere se svým jasným a zároveň nádherně oblým sopránem předvedla Helena Hozová, k níž se ve mši připojili se sametovým altem Aneta Petrasová, energickým tenorem Václav Čížek nebo lahodným basem Tomáš Král. K Bachově kantátě se skvěle hodil lyričtější alt Kamily Mazalové v souznění s jímavými hobojovými sóly Kathariny Andreas.  Z provedení Collegia se šířila naléhavost pokorné prosby o smilování, dojímal smutek, hřměla hrozba Božího soudu, tryskala rozjásanost. Koncert hýřil muzikantskou energií, mladistvým elánem, intenzitou spříznění všech interpretů, která se přenášela do publika.

Propadák s koncertem Actus tragicus

Prorazit dnes v bachovské interpretaci je mimořádně obtížné a nejspíš to ani není ambicí projektu Bach for All. Nicméně základní interpretační standardy by festival s takovým názvem naplnit měl. Koncert Actus tragicus v Zrcadlové kapli Klementina jim však dostál jen dramaturgií svého programu. Bachovu ranou kantátu Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (BWV 106) z doby jeho působení v Mühlhausenu, známou právě pod označením Actus tragicus, pojilo s Telemannovou kantátou Ach wie nichtig, ach wie flüchtig (TWV 1:38) téma určení těchto skladeb k pohřbu. Poslední věci člověka v těchto skladbách ovšem navzdory označení „tragicus“, jak ho chápeme dnes, nejsou pojaty jako fatální katastrofa, ale s křesťanskou vizí radostného očekávání vysvobozujícího božího odpuštění a života věčného. Třetí kantátu večera – Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18), také z Bachova raného období, s ostatními pojila spíše instrumentace bez použití houslí.

I když se na provedení kantát podíleli sólisté, kteří mají s barokní hudbou veliké zkušenosti, a orchestr Concerto Aventino tvořili hráči na repliky barokních nástrojů, interpretace se pod vedením Jakuba Kydlíčka omezila na odehrané noty, v případě brilantnějších pasáží navíc ne zcela přesně. Pro basistu Ivo Michla a altistku Moniku Machovičovou byly sólové party zatím na hranici jejich současných možností a ani ve sborových částech se nedařilo propojovat hlasy do stmeleného zvuku. Ani kontratenorista Jan Mikušek a tenorista Tomáš Lajktep, kteří tak skvěle dotvářejí barevné vyladění sboru Collegia Vocale 1704, při sólovém vystoupení tentokrát poselství kantát zprostředkovat nedokázali.

Koncert Actus tragicus se shodou okolností dostal do bezprostředního srovnání s dvěma dalšími koncerty, na kterých uprostřed července zněla Bachova hudba: s již zmíněným vystoupením Collegia 1704 na Salcburských slavnostech  a s hravě veselou interpretací orchestrálních suit a částí Kávové kantáty souborem Collegium Marianum na Letních slavnostech staré hudby. Ale i v kontextu dalších našich souborů staré hudby má Jakub Kydlíček se svým Concertem Aventino před sebou ještě hodně práce, aby se k této úrovni přiblížil.

Do základu pro červnová „nej“ dávám úctyhodný počet osmi operních inscenací a tři koncerty.

Z květnových operních premiér tuzemských stálých divadel jsem zatím zvládla tři. Chronologicky podle dat premiér: v Plzni to byl Šelma sedlák Antonína Dvořáka, v Ostravě Robert ďábel Giacoma Meyerbeera, v Brně kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů s Lidským hlasem Francise Poulenka a v pražském Národním divadle Dalibor Bedřicha Smetany. Nové inscenace Bizetovy Carmen v Ústí nad Labem a Weberova Čarostřelce v Opavě uvidím až při některé z podzimních repríz.

Červen byl ovšem bohatý na festivaly s novými operními produkcemi. Z bohatého programu Smetanovy Litomyšle jsem všechny operní inscenace viděla v domovských divadlech, takže jsem si vybrala jedinou původní festivalovou inscenaci – Gluckovu operu Paris a Helena uvedenou v přírodním amfiteátru na zámku Nové Hrady. A při tradiční barokní noci na Festivalu komorní hudby Český Krumlov v zámeckém divadle pořadatelé setřeli archivní prach z opery Handlíři Antoina Dauvergneho. Po loňském nultém ročníku festivalu Opera Nova pražské Národní divadlo uspořádalo první ročník. Dvě z jeho šesti produkcí jsem již v minulosti viděla (a byly v základu pro „nej“ daného měsíce)  – Wajsarovu Tramvestii při premiéře na Nové scéně /NEJ duben 2019/ a Komorousova Němého kanára na NODO 2018 /NEJ červen 2018/. (Produkce Briana Eno Apollo se překrývala s premiérou Dalibora a koncertní uvedení opery 66 sezón Marka Piačeka se konalo v den představení Glucka na Nových Hradech.) Z programu festivalu Opera Nova jsem mohla vidět Reichovy Patterns v provedení slovenského souboru Cluster Ensemble a Poselství – Poslední láska Dr. Kafky, které však s operním žánrem fakticky nesouvisely.

Kromě našich operních inscenací jsem pokračovala ve sledování nových nastudování českých oper v Německu – po drážďanské Prodané nevěstě jsem viděla premiéru této opery v Lipsku a v Darmstadtu dávali Rusalku.

V červnových koncertních produkcích doznívalo ještě Pražské jaro – Musica Florea uvedla Mozartovu Mši C dur a Rekviem Des dur Roberta Schumanna, Collegium Vocale 1704 připravilo druhý koncert svého nového cyklu Lamento di tre amanti a dirigent Václav Dlask se prezentoval programem s koncertním uvedením Hlasu lesa Bohuslava Martinů a části z fragmentu Mozartovy opery Lo sposo deluso.

Zážitek s Collegiem Vocale 1704

Soubor Collegium 1704 rozhojnil pro rok 2019 své úspěšné pražské působení o sérii koncertů věnovaných výhradně vokální hudbě, na kterém dostává „sólovou“ příležitost Collegium Vocale 1704. Pro druhý koncert tohoto cyklu v odsvěceném kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 11. června vybral Václav Luks s devíti sólisty madrigaly. Nikoli však ty slavné Claudia Monteverdiho, ale kompozice, jak se k tomuto výsostnému vokálnímu žánru pozdní renesance vracela generace skladatelů pozdního baroka na konci 17. a v první polovině 18. století – Alessandra Stradelly, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho a Antonia Caldary.  Program nazvali Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) podle jednoho madrigalu Antonia Lottiho.

Koncertu předcházela „ouvertura“, ve které Václav Luks posluchače erudovaně i vtipně zasvětil do historie madrigalu jako formy, se kterou skladatelé odvážně experimentovali. A bylo užitečné si uvědomit, že tehdejší společenské elity byly mnohdy natolik hudebně zdatné, že madrigaly nejen „konzumovaly“ jako posluchači této výsostné intelektuální zábavy, ale dokázaly se do jejich provozování i aktivně zapojovat.

Václav Luks řídil Collegium Vocale 1904 od cembala a devět sólistů rozděloval podle obsazení dvou až pětihlasých madrigalů. Pěvecké linie se vrhaly do odvážných a překvapivých střetů a extravagantních harmonických kombinací při hudebním vyjádření afektů v obrazově bohatých básnických textech. Madrigaly respektovaly „klasické“ madrigalové náměty milostných útrap i vášní, pomíjivosti krás světa nebo smrti temné i jasné, jak už naznačují jejich názvy – Plačte, oči utrápené (Alessandro Stradella), Pohrdání plamen lásky zadusilo (Alessandro Scarlatti), Pomíjivý život (Antonio Lotti), Kárám tu krutost (Antonio Lotti), Z hořkého bolehlavu (Antonio Caldara). Barokní skladatelé však už nahlíželi milostná témata i z odlehčenější humorné perspektivy ženské nestálosti, her s láskou, ba parodie na opěvování ženských půvabů (Lottiho Nářek tří zamilovaných).

Interpretace madrigalů plných rafinovaných detailů vyžaduje propojení sólového pěveckého umění s velkým citem pro vzájemnou vyváženost hlasů. Třebaže akustika kostela sv. Anny byla při umístění pódia u levé delší strany sušší, než bychom v tomto prostoru předpokládali a nepomáhala zaoblovat a více stmelovat hlasy, s tak náročnou výzvou se vyrovnali všichni  –sopranistky Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, tenoristé Čeněk Svoboda a Ondřej Holub a basisté Martin Vacula s Tadeášem Hozou. Řadu z nich dobře známe z dřívějších koncertů, někteří však s Collegiem 1704 teprve začínají a skvělé bylo zjištění, jak Václav Luks dokáže vyhledávat pěvecké talenty i v té nejmladší generaci našich sólistů.

Vedle skvělé interpretace vedly k zamyšlení v dnešních souvislostech i italské texty dávných madrigalů, v programové brožuře uvedené v kvalitním přebásnění do češtiny. Zaujaly nejen niternou hloubkou vhledu do zákoutích lidské psychiky, kde touha po životě a jeho krásách je často rovnocenná touze po smrti, ale i elegancí a kultivovaností jazyka.

Vedle Luksova cembala doprovázela zpěv i theorba Jana Krejči – a oba muzikanti předvedli své mistrovské ovládání nástrojů v sólových skladbách, z nichž zejména cembalová toccata o obléhání pevnosti Filippsburgo Alessandra Pogliettiho byla nápaditým zvukomalebným vyjádřením dramatické bitvy, ale i utrpení vojáků.

V závěrečném madrigalu Antonia Caldary Fra loggie nevi e gelo /Za deště, sněhu a mrazu se uplatnili všichni společně – a toto rozloučení s ponaučením: „Jak vážíme si dobra, když o ně přijdeme!“ bylo i svrchovaným lamentem nad smrtí spisovatele Jiřího Stránského, který patřil do spřízněné „rodiny“ Collegia 1704.

Koncert přesvědčil, že madrigaly rozhodně nejsou jen obdivuhodně vycizelovanou miniaturou s připomínkou „starých časů“. Jejich provozování nese v sobě i dnes stále aktuální apel na nezbytnost usebrání se a hledání zdrojů a pramenů své identity. Krásný večer v přátelské atmosféře příznivců staré hudby byl také poděkováním mecenášům Collegií, jejichž podpora má díky mistrovství těchto mezinárodně renomovaných souborů velký smysl.

Koncert barokních madrigalů tak nasadil vysoké měřítko pro další obohacení pražského hudebního života cyklem, který se na podzim přesouvá do barokní kaple Italského kulturního institutu a slibuje přinášet další dosud ukryté poklady staré hudby.

Propadák s Rusalkou v Darmstadtu

Poslední premiérou operního souboru v německém Darmstadtu byla Rusalka Antonína Dvořáka. Pohádku o vodní víle s kašírovaným jezírkem a rákosím dnes v Německu můžeme sotva čekat. Režisérka Luise Kautz akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, která už na začátku připomínají spíše pustou měsíční krajinu. Celkové vyznění je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.

Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí nástroje. Třebaže se představitelky Cizí kněžny (Katrin Gerstenberger) a Ježibaby (Elisabeth Hornung) pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně mají vrcholy svých kariér  již zjevně za sebou. Thorsten Büttner jako Princ svým útlým tenorem dosahoval výšek spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz nahrazovala Persicke spíše herecky. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka působil titěrně.

Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že jde o menší oblastní divadlo. I když cesta vlakem z Darmstadtu do Frankfurtu trvá pouhých 18 minut, domácí publikum si toho „svého“ divadla zjevně považuje. Odpolední představení zaplnili hlavně prarodiče s vnoučaty.

Do souhrnu pro květnová „nej“ dávám sice jen jednu operní premiéru, ale hned šest koncertů. Adeptů na zážitek bylo tentokrát více, ale vyslovený propadák jsem v květnu nezažila.

Z květnových operních premiér jsem zatím zvládla jen Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům v nastudování Opery Národního divadla, zatímco novou olomouckou inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte uvidím až v některé z repríz.

Květnové koncertní produkce byly ovšem velmi bohaté. Nejen díky Pražskému jaru, na kterém zazněla dvě velká vokální díla: Te Deum Hectora Berlioze (pod taktovkou Johna Nelsona se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Slovenským filharmonickým sborem, Kühnovým smíšeným sborem a tenoristou Nicholasem Phanem) a kantáta Sergeje Prokofjeva Alexandr Něvský (pod vedením dirigenta Alexandra Vedernikova se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem a mezzosopranistkou Lucií Hilscherovou). V rámci Pražského jara se také představilo osm laureátů Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v programu nazvaném Operní hvězdy čtyř generací, na kterém se podílel Orchestr Národního divadla řízený Jaroslavem Kyzlinkem. A sopranistka Martina Janková s Barbarou Mariou Willi na kladívkový klavír prezentovaly koncertně písně rakouských a českých klasicistních skladatelů z přelomu 18. a 19. století, které nedávno nahrály pro Supraphon.

Vedle těchto festivalových koncertů se tenorista Petr Nekoranec vypravil v kostele sv. Šimona a Judy do sféry barokní hudby. A pozornost na sebe poutalo koncertní uvedení Wagnerova Zlata Rýna se Štefanem Margitou v roli Logeho.

Zážitek se Zlatem Rýna 

Byť ne zcela bezvýhradně, v konkurenci s pražsko-jarními koncerty právě Zlato Rýna hodnotím jako největší květnový zážitek. Hlavně díky tenoristovi Štefanu Margitovi (Loge) a barytonistovi Thomasovi Gazhelimu (Alberich), k nimž se připojil v menší roli Mimeho ještě tenorista Arnold Bezuyen. Všichni tři mají s rolemi Wagnerových oper zkušenosti z prestižních světových scén pod vedením věhlasných dirigentů a režisérů. Znovu a znovu uchvacovala intenzita a variabilita, s jakou prezentovali charaktery svých postav v různých situacích a naplňovali tak nuance obsahu hudby a textu. Byť jen v náznacích, doplnili a oživili pěvecké party i herecky, když v civilním oblečení „vtěsnali“ do dramatických situací i vztahy k ostatním postavám, takže hranice svého omezeného prostoru před orchestrem skrze představivost diváků dalece překračovali.

Zkušenosti Štefan Margita s rolí Logeho utvářely produkce v San Francisku, Mnichově, Amsterdamu, Chicagu, v Metropolitní opeře, ale i na dalších scénách. V rozhovorech před koncertem tohoto „svého“ Logeho charakterizoval jako sympatického intrikána, který všem sice lže, ale jeho lhaní musí být naprosto pravdivé, aby mu všichni uvěřili. Tuto svou koncepci Logeho naplnil Margita výstižně a s elegancí. Margitův Loge, polobůh bez tíhy mocenských ambicí, využívá, či spíše zneužívá své nezávislosti i chytrosti, je si dobře vědom své nepostradatelnosti, dokáže se ve správnou chvíli vlichotit dokonce i nedůvěřivé Wotanově manželce Fricce, nepřátelského Albericha vydírá připomínáním svých zásluh, popichuje obry v jejich bratrovražedném boji kvůli pokladu a prstenu. Užívá si, když sám velký vládce bohů Wotan je odkázán čekat na jeho radu, jak obrům zaplatit za stavbu majestátního hradu. A s potutelným posměchem v závěru už jen zpovzdálí sleduje bohy, jak v bláhové představě své věčnosti vznešeně vstupují do hradu, aniž si jsou vědomi svého konce.

Vedle Margitou takto pojaté Logeho vychytralosti vynikl kontrast Albericha v podání Thomase Gazheliho, zkušeného wagnerovského pěvce nejen v této roli, ale také jako Gunthera (Soumrak bohů), Amfortase (Parsifal), Bludného Holanďana, Telramunda, Poutníka (Siegfried). Jeho Alberich byl umanutý ve své sveřeposti satyra, jehož milostným návrhům se dcery Rýna jen vysmívají. V extázi vzteku s vidinou zlata a nadvlády nad světem se vzdá lásky, aby nakonec, ponížen a podveden, všemocný prsten proklel. A podobně propracovaný výkon předvedl i tenorista Arnold Bezuyen v roli Mimeho, ukřivděného a svým bratrem Alberichem trýzněného bratra.

Tak výrazné tří osobnosti poněkud zastínily lotyšského basbarytonistu Egilse Siliņše, v jehož klidném pojetí se Wotan poněkud ztrácel a teprve v závěru z něj začala prozařovat autorita vládce bohů. Ostatní sólisté dostáli nárokům svých partů.

Základní limity orchestru ovšem určila suchá akustika Fora Karlín s krátkým dozvukem, která se pochopitelně se specificky stmeleným zvukem v Bayreuthu nedá vůbec srovnávat. Dirigent Andreas Sebastian Weiser jakoby si v hudebním nastudování tentokrát hlavně hlídal, aby orchestr, posílený zejména v žesťové sekci, nekryl sólisty. Tím se ovšem oslabil jeden z podstatných principů Wagnerovy partitury, kdy orchestr není pouhým doprovodem, ale jedním z nositelů děje, komentátorem, když prostřednictvím příznačných motivů spoluvytváří příběh a prohlubuje jeho vrstvy. Lze si dozajista představit bohatší dynamiku, transparentnější vynášení příznačných motivů a hlavně intonačně spolehlivější hru žesťové sekce s Wagnerovými tubami, neobvyklým nástrojem na principu lesního rohu. Nicméně základní obrysy dvou a půl hodinové opery, náročné i na koncentraci, zůstaly zachovány.

Do souhrnu  dubnových „nej“ patří čtyři operní premiéry a tři koncerty.

Pod souhrnným názvem Mozart… a ti druzí uvedl operní soubor Národního divadla ve Stavovském divadle operu Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy ve spojení s jednoaktovkou Stevena Stuckyho Klasický styl. V dubnu měla v ostravské opeře premiéru Julietta Bohuslava Martinů a v Plzni u nás poprvé zazněla IrisPietra Mascagniho. Dubnové operní premiéry uzavřela na Nové scéně novinka Petra Wajsara Tramvestie, psaná na objednávku pražského ND.

Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Verdiho Rekviem v nastudování pražského Národního divadla, Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha v provedení Collegia 1704 a první koncert třetího ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá se sólistkou Kateřinou Kněžíkovou.

Zážitek s Kateřinou Kněžíkovou

Třebaže v dramaturgii prvního koncertu letošního ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá dominovalo téma smutku a smrti, ve výsledném dojmu převážila čirá radost ze skvostné interpretace. Komorní prostor Císařského sálu Lobkowiczkého paláce rozezněla sopranistka Kateřina Kněžíková neokázalou, ale o to niternější intimní zpovědí zdrcené Ariadny opuštěné Théseem, jak ji v lamentech vyjádřil v roce 1508 Claudio Monteverdi a o 350 let později Bohuslav Martinů. Po těchto dvou působivých lamentech nebylo snadné navázat dalším programem, takže dvě písně Gabriela Faurého byly spíše dovětkem, který v Kolébkách pokračoval v náladě smutku, aby se rozjasnil do vesele roztančeného valčíku v písni Motýl a květina.

PKF – Prague Philharmonia v komorním obsazení se pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera předvedla nejen jako citlivý partner sólistky, ale také samostatně v Sibeliově slavném Valse triste, ve Faurého Romanci beze slov a v orchestrální verzi suity Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. Filharmonierespektovala akustiku Císařského sálu krásně vyrovnaným souzvukem pléna a vycizelovaného frázování a zejména v Ravelovi se v orchestrálních sólech uplatnili brilantně i jednotliví hráči především na dřevěné dechové nástroje s tklivým anglickým rohem nebo jasně znějící flétnou.

Součástí PKF – Lobkowicz abonmá 2019 je také setkávání s příběhy umění. Tentokrát Petr Slouka, kurátor Lobkowiczkého hudebního archivu, zasvětil pozorné posluchače do vývoje tisku hudebnin.

Propadák s Verdiho Rekviem zachraňovala Jana Sýkorová

Uvedení Verdiho Rekviem by mělo být mimořádnou událostí. Takovou, jakou bylo nezapomenutelné nastudování Jiřího Koutas orchestrem FOK a Pražským filharmonickým sborem v roce 2010, při kterém intenzita symbiózy dirigenta, sboru, orchestru a sólistů měla až hypnotický účinek. Koncert v historické budově Národního divadla se však pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka s orchestrem a sborem Opery Národního divadla takovým zážitkem nestal. Orchestr Národního divadla dirigent nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčném příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění. Verdiho kontrasty a emoce, kterými se zkušenostmi bytostného dramatika naplnil Rekviem, vyjádřil při provedení v Národním divadle alespoň sbor připravený Pavlem Vaňkem.

Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, uvedení tohoto titulu kromě sboru oprávnila pouze Jana Sýkorová. Stala se hvězdou večera, když vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.

Do souhrnu březnových „nej“ (při vyloučení přenosů do kin) patří šest operních premiér a čtyři koncerty.

V březnu jsem viděla při hostování budějovického souboru v pražském Divadle ABC únorovou premiéru Brittenova Kominíčka, plzeňskou premiéru Mozartova Idomenea, třetí představení nové inscenace Verdiho Trubadúra v Liberci a druhou premiéru Cimarosova Tajného manželství v provedení Komorní opery JAMU. Dvakrát jsem se vypravila do Německa – do drážďanské Semperovy opery na premiéru Smetanovy Prodané nevěsty a do Frankfurtu nad Mohanem na nové nastudování Smetanova Dalibora.

Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Händelovo oratorium Izrael v Egyptě nastudované Collegiem 1704, zahájení cyklu Barokní podvečery souboru Collegium Marianum programem nazvaným Les plaisirs a dvě vystoupení tenoristů – Josého Cury a Bryana Hymela.

Zážitek s Daliborem

Janáčkova Jenůfa v karavanu a v současné mlýnici s WC (Amsterdam), Prodaná nevěsta uprostřed zahnívající slámy s latrínou a živým prasetem (Mnichov) nebo v zábavním podniku porevolučního podnikatele Kecala (Drážďany) – tak by se daly rekapitulovat nedávné inscenace českých oper na zahraničních scénách. Trend režijních adaptací oper na současnost potvrdila i frankfurtská inscenace Dalibora. Ti, kteří by bez znalosti současné německé inscenační praxe od Dalibora očekávali romantizující příběh v kulisách středověku o hrdém rytíři, do kterého se zamiluje Milada přesto, že zabil jejího bratra, budou pravděpodobně zaskočeni, zklamáni, ba rozhořčeni, pohoršeni, znechuceni, to podle svého naturelu a míry temperamentu. Frankfurtské publikum bylo spokojeno. Je ale třeba uznat, že frankfurtský pokus německé režisérky Florentine Klepper otevřel nové výkladové vrstvy této Smetanovy opery. Za zidealizovaným obrazem středověkého lapky popraveného na výstrahu v rámci postihu selských vzpour v roce 1498 za panování krále Vladislava Jagellonského hledala témata korespondující s dneškem. Nutně vznikající nelogičnosti v mnohém překlenul německý překlad. Řadu témat opery notně přeformátovala. Místo akcentu na statečný boj proti útisku a na přátelství a obětavou lásku se soustředila na zmanipulovanost soudních procesů, snadnou radikalizaci davu k terorismu – to vše v dnešním matoucím světě fakenews, sociálních sítí, vlivu masmédií a fenoménu televizních „reality show“, kdy se virtuální realita zvrtne ve skutečnou.

Dalibor se v této koncepci neodehrává na Pražském hradě, v podhradí a v Daliborce, ale v televizním studiu, kde za peníze najaté „publikum“ přihlíží procesu a reaguje podle pokynů režiséra – o trestu pro Dalibora má rozhodnout hlasováním. Proces je vysílán „on air“, jak ohlašuje rozsvícený červený neon nad studiem. Krále Vladislava režisérka pojala jako naondulovaného hezounka, populistického politika a baviče v jednom ve stříbřitém elegantním obleku, který umí jezdit na kolobotách. Hlavně ho zajímá, aby vypadal dobře před kamerami. Jako důkaz Miladina svědectví nechá z jejího mobilu přenášet na projekční stěnu video, které natočila oné noci, kdy měl Dalibor přepadnout dům, takže vidíme jejího bratra v kaluži krve na schodech domu, zatímco na druhou projekční stěnu jsou přenášené záběry, jak chodbami vedou do studia nasupeného zarputilého Dalibora. Dalibor je pak policejními experty vyslýchán a týrán na detektoru lži.

Pokračování textu Březnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro únorová „nej“ při vyloučení přenosů, které do zážitků a propadáků nezahrnuji (a tentokrát by jasně dominoval Karel V. Ernsta Křenka z Bavorské státní opery), vybírám z „databáze“ tří premiér (budějovické nastudování Brittenova Kominíčka jsem viděla až v březnu) a pěti vokálních koncertů.

Brněnská opera pokračovala v nově rekonstruovaném Janáčkově divadle Verdiho Donem Carlosem, v Ostravě využili nový komorní prostor Divadla 12 po rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona pro Čtyřnotovou operu Toma Johnsona a v Opavě do jednoho večera spojili Aleka Sergeje Rachaminova a Leoncavallovy Komedianty.

Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti pražské uvedení Händelova oratoria Saul v podání souboru Czech Ensemble Baroque, benefiční koncert Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky ve prospěch Nadace pro předčasně narozené děti, koncertní uvedení opery Vodník lužicko-srbského skladatele Korly Awgusta Kocora studenty Pražské konzervatoře, písňový recitál tenoristy Petra Nekorance s barytonistou Johnem Brancym a klavíristou Williamem Kelleyem a uvedení Mahlerovy Písně o zemi v kombinaci se Zlatým kolovratem Antonína Dvořáka, kdy Českou filharmonii poprvé řídil Sir Simon Rattle.

Zážitek s Czech Ensemble Baroque

Po nedávném uvedení Saula Georga Friedricha Händela 16. ledna 2019 v Brně, na den přesně 280 let od londýnské premiéry v Královském divadle v roce 1739, brněnský soubor staré hudby Czech Ensemble Baroque s tímto oratoriem přijel také do Prahy. Bylo to vítané oživení pražského koncertního provozu, kde má až jakýsi „monopol“ na koncerty staré hudby hlavně Collegium 1704, pravidelně tu vystupuje také Ensemble Inégal, takže brněnská konkurence byla vítaná.   Patří poděkování orchestru  FOK, že Saula zařadil mezi mimořádné koncerty do Rudolfina, které je pro provedení právě Saula akusticky vhodnější než Smetanova síň. Koncertní verze byla ovšem teprve předpremiérou pro scénickou verzi Saula v režii Tomáše Pilaře – v červenci na jubilejním 15. ročníku Znojemského hudebního festivalu.

Saul je rozsáhlé oratorium rozvržené do tří dějství s velkým orchestrem v mnohotvárných instrumentálních kombinacích včetně pětice pozounů, harfy použité v souvislosti s Davidem, v té době neobvyklé zvonkohry, samozřejmě sboru a desítky sólistů. Má na 40! hudebních čísel propojených recitativy, převážně árií, ale i duetů, trio, 13 sborových částí a také řadu instrumentálních meziher.

Soubor pod vedením Romana Válka a sbormistryně Terezy Válkové si více než na akademické preciznosti zakládá na hudební energii, která tryskala i z jejich pražského provedení tak náročného a rozměrného díla. Lze si představit artikulačně zřetelnější hru smyčcové sekce a propracovanější frázování, ale ta muzikantská radost dominovala. Hlavní předností byla vynikající volba sólistů. Adama Plachetka má hutný, ale stále ještě dostatečně pohyblivý basbaryton pro roli vznětlivého krále Saula, kontratenor Andrease Scholla nabyl na plnosti, se kterou vystihl mírnějšího Davida, anglický tenorista Rupert Charlesworth vyjádřil oddanost Jonathana. A jak Kristýna Vylíčilová s jasným barevným sopránem, tak Natalia Rubis odlišily charaktery dvou Saulových dcer. Ne zcela optimálně však byly vyřešené Příchody a odchody sólistů, vzhledem ke střídání obsazení v krátkých hudebních číslech velmi časté, sice nebyly vyřešené optimálně a rušily, ale při festivalovém scénickém provedení tento handicap odpadne.

Pokračování textu Únorová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro lednová „nej“ při vyloučení přenosů, která do zážitků a propadáků nezahrnuji, vybírám z relativně skrovné  „databáze“ jediné operní premiéry a čtyř vokálních koncertů.

Státní opera uvedla v historické budově Národního divadla premiéru opery Ernsta Křenka Jonny vyhrává. Z koncertů do lednových „nej“ spadá vystoupení Ailyn Pérez na abonentním koncertě PKF s EmmanuelemVillaumem, písňový recitál Magdaleny Kožené s klavíristkou Mitsuko Uchidou, oslava Mozartových narozenin ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga a koncert amerického mužského pěveckého sboru Chanticleer.

Zážitek s Chanticleerem, byť ne zcela bezvýhradný

Americký, výlučně mužský vokální soubor Chanticleer vystupoval v Praze tentokrát s programem ke svému čtyřicetiletému jubileu. Turné s názvem Then and There, Here and Now / Tehdy a tam, tady a teď bylo jakousi bilancí nejoblíbenějších skladeb z jejich rozsáhlého repertoáru, který díky sopránovým i altovým kontratenoristům zahrnuje skladby a aranže v plném rozsahu smíšeného sboru.

Chanticleer opět prezentoval své stylové rozkročení od středověké polyfonie po současnost, od klasické hudby po gospely v úpravách pro tento soubor. Gershwinova ukolébavka Sommertime z Porgy a Bess, swingový song Bei mir bist du schön, irský tradicionál, cikánská písnička, gospely nebo spirituály, ale i tři sbory Richarda Strausse a skladby současných skladatelů psané souboru přímo „na míru“ jsou přesně tím typem repertoáru, ve kterém vynikne nejen naprostá intonační dokonalost, mnohotvárná barevnost a dynamika při jednolitosti mužského zvukového základu, ale i decentní humor. V bloku věnovaném vokální polyfonii Chanticleer přece jen v detailech – při srovnání například s mnichovským vokálním kvartetem Stimmwerck nebo britským Hilliard Ensemblem v čase jeho největší slávy – tentokrát v novém, pozměněném obsazení narážel na menší plasticitu prolínání hlasových linií. Celkově ale bylo jejich vystoupení v současném přehlušeném světě osvěžující zvukovou oázou.

Propadák

Nové nastudování Křenkovy opery Jonny vyhrává se mi mezi propadáky nezařazuje snadno a ne zcela jednoznačně. Mělo svá plus: Připomínání titulů z éry Nového německého divadla je pro soubor Státní opery určitě přínosná a zdaleka ještě nevyčerpaná dramaturgická linie. Pro roli „blackfaced“ Jonnyho se v Jiřím Rajnišovi podařilo najít vhodný typ pro Křenkovu evropskou představu o černošském jazzovém muzikantovi. A nouzové rozdělení role pokojské Yvonne mezi Vandu Šípovou, která se kvůli úrazu při zkoušce zhostila se svým temperamentem pouze herecké části, a Steffi Lehmann, zpívající part z portálu, bylo naprosto přijatelné. Ostatní sólisté včetně sboru se však s rolemi nesžili natolik, aby charakteristiky postav krizí zmítaného skladatele Maxe, operní divy Anity nebo elegantního houslového virtuosa měly plnou intenzitu.

Opera Jonny spielt auf je svým námětem s oslavou „svobodné“ černošské jazzové hudby velmi úzce spojená se stylovým kvasem doby svého vzniku 20. let minulého století. Aby i dnes fungovala, je třeba najít důvod, čím by měla vyvolat takovou senzaci, jaká katapultovala Jonnyho po lipské premiéře v roce 1927 mezi evropské operní „hity“. A to se při novém nastudování nepodařilo. Třebaže Stefan Lano patří mezi zkušené dirigenty, až při druhém představení začalo pod jeho vedením z orchestru Státní opery probleskovat muzikantství, které vneslo do kontrastů polystylové partitury alespoň trochu švihu.

Ale hlavním důvodem, proč Jonny uvízl mezi propadáky, bylo scénické řešení Davida Drábka. Tento, v opeře fakticky nezkušený režisér, spadl do pasti hudebního timingu tohoto žánru. Z absence hereckého vedení postav ho nemohly zachránit vnějškově naroubované a nefunkční přidané postavy obscénních „rozvadovských“ trpaslíků, lední medvěd, samice sviště, yetti, tanečky protěží nebo ploužení dvojice lyžařů. A vypadalo to, že Drábkovi příběh opery a hudba vlastně překážejí, takže jeho nedůvěra k partituře vlastně jen stvrdila, proč se dnes tato Křenkova opera ze svého někdejšího výsluní propadla do kategorie rarit.

Pro prosincová „nej“ vybírám z pěti představení, na kterých bylo uvedeno osm titulů. Do výběru tohoto měsíce patří také dva koncerty.

Ještě začátkem prosince pokračoval šestý ročník bienále Janáček Brno hostováním zahraničních divadel. Poznaňská opera přijela s Její pastorkyní a Velšská národní opera do letošního festivalového kompletu všech Janáčkových oper přispěla Mrtvým domem.

Na prosinec zařadila operní premiéry tři naše divadla: Ostravský soubor uvedl kompletní Triptych Giacoma Pucciniho (v pořadí Sestra Angelica, Plášť a Gianni Schicchi). Moravské divadlo Olomouc nastudovalo Její pastorkyni a liberecká opera do jednoho večera zkombinovala dvě jednoaktovky Sergeje Rachmaninova – Francesku da Rimini a Lakomého rytíře.

Z koncertů patří do prosincové databáze pro „nej“ Janáčkovy úpravy Moravské lidové poezie v písních, ze kterých pro festival Janáček Brno vybírali Václava Krejčí Housková a Tomáš Král s klavíristou Martinem Kasíkem. A basbarytonista Boris Prýgl pozval na koncert v pražské Novoměstské radnici své kolegy z Operního studia Bavorské státní opery.

Zážitek, jakkoli temně znepokojivý

Opery Sergeje Rachmaninova (1873–1943) byly a stále jsou ve stínu jeho oslnivé kariéry klavírního virtuosa a slávy autora brilantních koncertů pro tento nástroj. Přitom hned jeho první opera Aleko (1893), kterou završil studium na moskevské konzervatoři, a dvojice Francesca da Rimini na libreto podle pátého zpěvu Dantova Pekla a Lakomý rytíř podle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina (1906) byly vzápětí po svém dokončení uvedené v moskevském Velkém divadle. Dirigent Martin Doubravský a režisérka Linda Keprtová objevily tyto dva tituly pro české publikum tvořivým způsobem.

Šéf liberecké opery Martin Doubravský už mnohokrát ukázal, že romantické zpracování silných dramatických témat v operách, které se objevně vymykají standardnímu repertoáru našich divadel, ho inspiruje a vede k hudebnímu rozpoutání bouří emocí. (Tak už v roce 2010 nastudoval Pucciniho Edgara, pak Démona Antona Rubinštejna, Evu Josefa Bohuslava Foerstra, Massenetovu Thäis nebo Dona Quichotta, nedávno Čajkovského Pannu orleánskou.) Svým citem pro hudební divadlo dokáže Doubravský vtisknout operám strhující naléhavost, v tomto případě až mrazivě děsivou s jen malými jiskřičkami naděje, které pohasnou sotva zablikají.

Linda Keprtová Dantovu vizi pekla z počátku 14. století vyložila jako ruské vězení – a tímto zhmotněním bezútěšnosti, která mohla postihnout i Rachmaninova, kdyby z Ruska neemigroval, se pokusila propojit obě opery. S truchlivou zasmušilostí se po zdmi uzavřeném šedém prostoru s drátěnými očíslovanými kontejnery plouží chmurné společenství lidí, jehož součástí se postupně stanou všechny postavy obou oper. Výjimkou zůstane Vergilius (ve Francesce) a Vévoda (v Lakomém rytíři).  Z těchto postav však Keprtová nevytvořila „spravedlivé“ soudce nad zlem světa. Dál ještě prohloubila tísnivost inscenace tím, že je sloučila do postavy bohorovného vládce, který – ve výstižném podání barytonisty Csaby Kotlára – tomuto ponurému vězení „velí“ s hejskovskou nadřazeností a arogantně přezíravým úsměvem.

Peklu dominuje barytonista Pavol Kubáň, který v sobě jako „démonický hrdina“ slučuje jak mrzáka Lanciotta Malatestu s berlemi, tak lakotného Barona. Ve vojenském plášti ověšeném medailemi, divoký, rozcuchaný, krutý, despotický, jako odpudivé lidské monstrum kolem sebe dští nenávist, hněv, vztek, závist. Jeho klíčové výstupy ve Francesce, kdy hněvivě osočuje osud ze svého znetvoření a je si vědom, že kvůli němu nikdy nezíská náklonnost své manželky, a velký monolog v Lakomém rytíři, ve kterém vzývá zlato a moc, byly v komplexní symbióze intenzity pěveckého dramatického výrazu a hereckých prostředků při brilantním zacházení s berlemi strhující svou děsivou zlověstností. Pavol Kubáň, podobně jako nedávno Csaba Kotlár v Thaïs dostal příležitost, která ho katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény. V Liberci nacházet talenty a dát jim odpovídající role vskutku umějí.

Sergej Kostov slučuje v postavách Paola z Francesky a mladého Alberta v Lakomém rytíři protiklad darebáka. Svým jasným tenorem je vábivým milencem, jehož naléhání Francesca neodolá, i mladým rytířem, který umí užívat světských radostí, trpí hmotným nedostatkem, ale ani v nouzi se nezpronevěří ctnostem svého stavu. A nepodlehne podlézavému židovskému lichváři, jak ho v až příliš vyostřené karikatuře vytvořil Dušan Růžička.

Jedinou ženskou postavou inscenace je Lívia Obručník Vénosová. Jako Francesca v první opeře s mimořádnou hereckou přesvědčivostí vyjádřila více vrstevnatost charakteru ženy, která se nezříká bohatství, nezakrývá čím dál větší odpor, který v ní budí chromý manžel, marně se vzpírá zakázané lásce, až se v druhé částí stane už „jen“ součástí šedivého davu ponurých vězňů. V jejím pěveckém projevu však převažovala až sevřená úzkost.

Další klíčovou postavou inscenace se stal sbor „ztracených duší“, který pod vedením sbormistryň Anny Novotné Peškové a Miriam Němcové v postavách pokořených vězňů skvěle zpíval a formoval celkový depresivní rámec inscenace.

Linda Keprtová vytvářela situace velmi vynalézavě, mnohotvárně a v rámci zvolené koncepce významově důsledně. Nicméně intenzita tematizace vězení a propojování postav na sebe chvílemi strhávaly příliš velkou pozornost až na úkor srozumitelnosti děje. Keprtová také až přeháněla explicitně erotické scény, kdy se Francesca a Paolo oddají své milostné vášni, nebo když ukájení Baronovy rozkoše z peněz a moci vyjádřila smyslným laskáním trojice žen.

Přes dílčí výhrady vznikla inscenace, která vyvolává znepokojivé otázky příčin a důsledků dnešních posunů tolerance ke zlu a vytrácení lidské důstojnosti i naděje. Liberecká inscenace přinesla silný divácký zážitek, který se vryje pod kůži a nutí k zamyšlení.

Pokračování textu Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové