Z květnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:
Rozhovor se španělskou houslistkou Leticií Moreno, která se na letošním Pražském jaru představí ve Dvořákově síni Rudolfina společně se svými krajany, dirigentem Jaimem Martínem a členy Orchestra de Cadaqués. Pro posluchače si připravili díla z tvorby španělských a iberoamerických skladatelů: Isaaka Albénize, Astora Piazzolly, Manuela de Fally a Juana Crisóstoma de Arriaga.
Rozhovor s úspěšnou prezidentkou slavné firmy PETROF (která letos oslavuje 155 let od svého založení), či téměř již dvacet let šéfkou Asociace výrobců hudebních nástrojů u nás, Mgr. Zuzanou Ceralovou Petrofovou
Rozhovor, který mezi sebou vedli dva jubilanti, jež jsou dlouhá léta spjati s časopisem Hudební rozhledy, Jan Vičar a Miloš Pokora…
Z rubriky Události ohlédnutí za další, tentokrát třídenní návštěvou rakouského klavíristy, pedagoga, literáta i výtvarného umělce Alfreda Brendela v Praze, který přijal pozvání festivalu Prague Music Performance. Kromě přednášky o interpretaci W. A. Mozarta se vyvrcholením zmíněného projektu stalo souborné provedení Smyčcových kvartetů Bély Bartóka, doplněné českou premiérou skladby Miroslava Srnky – Future Family.
Z rubriky Festivaly, koncerty zhodnocení festivalů Smetanovské dny a Přehlídka koncertního umění, dvou koncertů České filharmonie s dirigenty Tomášem Braunerem a Benem Gernonem a sólisty Jiřím Vodičkou a Danielem Wiesnerem a Zdislavou Bočkovou a Trulsem Mørkem a vystoupení pěvců Josého Cury s Pražskými symfoniky, Bryana Hymela a Irini Kyriakidou s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Petra Nekorance společně s americkým barytonistou Johnem Brancym, které na klavír doprovodil William Kelley; k zajímavým večerům patřilo bezesporu i provedení Verdiho Requiem v Národním divadle, Jarní koncert Pražského filharmonického sboru v kostele sv. Šimona a Judy, vystoupení Radka Baboráka s PKF –Prague Philharmonia v několika uměleckých rolích či Filharmonie Brno, která se pod taktovkou Alexandera Liebreicha posluchačům představila stále ještě mimo prostory Janáčkova divadla, na sokolském stadionu.
V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na letošní 26. ročník Febiofestu, který probíhal v prostorách kin Cinestar Anděl, Černý most, Ponrepo a v Městské knihovně a diváky opět potěšil výběrem kvalitních snímků z celého světa…
Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na představení Giordanova Andrey Chéniera, v němž jako host vystoupil po boku Andy-Louise Bogzy brazilský tenorista Martin Muehle, dále na zdařilou premiéru operního projektu Mozart… a ti druzí, tvořeného díly Michaela Nymana (Dopisy, hádanky a příkazy) a Stevena Stuckyho (Klasika), zhodnocení obou premiér Porterova muzikálu Děj se co děj v Ostravě či nových nastudování dvou slavných baletů, Čajkovského Labutího jezera v pražském Národním divadle a Prokofjevova Romea a Julie v Národním divadle v Brně, kde se před osmdesáti lety v choreografii Ivo Váni Psoty dokonce uskutečnila jeho světová premiéra.
Ze zahraničí jsme do květnové upoutávky vybrali hodnocení Čajkovského Panny Orleánské, premiérované v Divadle na Vídeňce.
Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o českém (a československém) hudebním dokumentu – v pátém díle věnovaném snímkům dvojice Krameš-Nádassy Argippo znovuzrozený a Jan Klusák – Axis Temporum, Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát např. se vzpomínkou na režiséra Stanleyho Donena, který nás opustil 21. února, na březnové výročí (konkrétně 14. 3.) muzikálu Vlasy, od premiéry jejichž slavné filmové verze uplynulo 40 let, na březnovou premiéru českého muzikálu Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce, psaného na námět filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského a povídek Petra Šabacha s hudbou a písněmi Ivana Hlase, či na muzikálový debut hudebníka a zpěváka Stinga s názvem Poslední loď, který v režii Stanislava Moši uvedlo v české premiéře a překladu Zuzany Čtveráčkové Městské divadlo v Brně.
nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, které pokračují zajímavostmi ze života významného německého dirigenta Bruna Waltera, mimo jiné současníka Artura Toscaniniho, který byl jeho velkým přítelem, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se v květnovém čísle setkáme s nám již dobře známým Robertem Wilsonem, jenž v pražském Národním divadle nastudoval celkem čtyři inscenace, z toho dvě opery Leoše Janáčka – Osud a Káťa Kabanová, Zapomenuté operní skvosty, v nichž se autor tentokrát věnuje polozapomenuté opeře Kolumbus Františka Škroupa, kterou skladatel zkomponoval na německé libreto Johanna Carla Hickela roku 1855, Století bez mezníků, jehož pátý díl je věnován německému skladateli Karlu Amadeovi Hartmannovi, a jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje zamyšlením nad jazzovými koncerty MHF Pražské jaro.
V rubrice Knihy a notoviny tentokrát přinášíme recenzi knihy Scelovací prostředky autorů Vladimíra Tichého, Tomáše Krejči a Petra Zvěřiny, kterou vydalo Nakladatelství AMU.
Rubriku Svět hudebních nástrojů tento rok věnujeme klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V pátém díle autor pokračuje v chronologii jejich výroby od roku 1989 dodnes (úvod).
A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako v každém čísle následují recenze na některá nově vydaná CD.
Blíží se slavné datum Českého Spolku pro Komorní Hudbu (ČSKH). Byl založen 10. října 1894 a od té doby pracuje a pořádá koncerty. Původně 8 v sezoně, dnes 28 ve čtyřech řadách. To ale budiž předmětem dalších zasvěcených komentářů a úvah.
Jana Klimtová Foto archiv
Dnes se chci zabývat fenoménem, o kterém se zpravidla ani nemluví, tím méně píše. Jsou to desítky až stovky osobností, které se po všechna ta léta o činnost spolku staraly a věnovaly mu svůj čas. Nepodařilo se mi vypátrat členy Výboru spolku podle let. Archivy o tom mnoho nenabízejí. Víme o zakladatelích, známe jména některých významných předsedů a podporovatelů, ale prakticky nevíme nic o těch, co to všechno zařizovali (od dramaturgie až po provoz), tedy skutečně výkonných pracovnících, bez jejichž činnosti by se neuskutečnil ani jediný koncert. Ani práce paní Dagmar Vanišové a Markéty Pokorné příliš nepomohly.
Za dobu, co pracuji pro ČSKH,se v té výkonné funkci vystřídaly tři dámy. Vzpomínám s úctou na paní Dr. Bohuslavu „Bojku“ Benešovou, která mě pečlivě zaučovala do tajů práce Spolku. Byla úžasná a všichni jsme jí milovali. Po jejím odchodu někam do nebes přijala tu práci paní Věra Moravcová, která,bohužel,záhy onemocněla a zemřela. A co dál? Pro věc zapálených a velmi výkonných lidí kolem sebe zase tak moc nemáme. Oslovili jsme ale paní Janu Klimtovou a ona ochotně nabídku přijala.
S paní Janou spolupracuji již hodně let. Teprve v roce 2017 jsem si uvědomil, že jí musím nějak vyjádřit obdiv. A nejen svůj. K její práci, povaze, ochotě, vlídnosti a úžasné pracovitosti. Jasně: napíšusloupek o Janě Klimtové a poděkuji jí tím za těch mnoho let.
Proto jsem do úvodních programových brožur sezony 2017/18 napsal sloupek. Dovolil jsem si v něm Janu pochválit. To jsem ovšem narazil. Paní Jana totiž upravila text mimo jiné tím, že pochvalu vyškrtla, aniž by se byť jen pokusila mi něco sdělit. A tak se to vytisklo. Zlobil jsem se náramně a hledal nějaké řešení. Nakonec jsem dosáhl jejího souhlasu s tím, že napíšu něco jako rozhovor, z časových důvodů pomocí e-mailů. Sestavil jsem si doma otázky a dvě první odeslal. Žádná odpověď. Později sdělení, že má starostí nad hlavu a na takové pitomosti nehodlá reagovat. A nemá čas. Měla pravdu. Všichni víme dobře, co všechno na ní leží. A tak jsem ustoupil s tím, že se k věci vrátíme na jaře.
Po nějaké době jsem poslal otázky znovu. Zase nic. Že to odmítá. Znovu s poukazem na zbytečné pitomosti.
Takže jinak: Oslovím přátele a jejich vyjádření jen sestavím. Chtěl jsem ale, aby byla nějaká vhodná příležitost k uveřejnění.
Rok 2019 se nabídl sám. Jana Klimtová se shodou okolností dožívá v roce 2019 půlkulatého výročí a rok 2019 je také 125. výročím vzniku Českého spolku pro komorní hudbu. Stalo se a výsledné texty zde rád předkládám.
***
S tajemnicí Českého spolku pro komorní hudbu Janou Klimtovou jsem se seznámil před mnoha léty prostřednictvím kolegy Františka Kovaříčka, s nímž se podílela na neobyčejně úspěšné činnosti instituce zvané Hudební mládež. Pilná a hlavně soustavná práce Jany Klimtové s mládeží nebyla vlastně, pokud vím, nikdy plně zhodnocena. Ona tu byla doslova „strážným andělem“ této nanejvýš důležité akce, jež přiváděla k zájmu o vážnou hudbu mnoho mladých lidí. Vzpomínám na jedno takové setkání Hudební mládeže, jež se uskutečnilo v Litomyšli, rok se již nepamatuji. Měl jsem tam příležitost uskutečnit přednášku o své hudebně –historické práci, týkající se cítolibské skladatelské školy 18. století. Paní Jana Klimtová nejen přivedla do renesančního zámeckého sálu početné mladé posluchače, ale pohotově zajistila i kvalitní aparaturu, potřebnou k poslechu gramofonových nahrávek, vydaných tehdy v Supraphonu. Byl jsem k tomuto svému vystoupení velice skeptický, ale opak bylpravdou. Moje vyprávění padlo na úrodnou půdu. A za tím vším stála jako vždy spíše (ale jen spíše) v pozadí naše milá paní Jana Klimtová.
Co je to dnes takových pětasedmdesát let? S přáním hodně radosti z životodárné hudby se tu podepisuje PhDr. Zdeněk Šesták (*10. 12. 1925).
***
Docela málo si všímáme, že žijeme v době tolik vytouženého míru, je nám celkem docela dobře, ale přesto nám chybí mnoho aspektů, které nás trápí. Jeden z mnoha je ten, že jsme nuceni žít a snášet agresivitu převrácených hodnot. Co je vyloženě špatné – je dobré, někdy i vynikající. To,co je opravdu hodnotné – je nezajímavé či staromódní. Denně čteme v tisku a nejen v tom bulvárním, kdo jsou naše celebrity… I průměrně vzdělanému, či soudnému člověku by mělo být jasné, jak to ve skutečnosti je. Dříve na to stačil tzv. „selský rozum.“ I když dosud někde živoří, je mnohdy odehnán naší zbabělostí, nebo lhostejností. Je téměř děsivé, že mnoha lidem vlivným i čestným chybí odvaha veřejně projevit svůj názor v pravý čas. A směřuji k meritu věci. Náš velký básník Jaroslav Seifert kdysi přibližně napsal: „Děláme, že se ani neznáme, ale když pak někoho v rakvi uvidím, říkám si, že jsem ho měl vlastně rád, i když jsem mu nepodal ruku.“A my bychom, dokud žijeme, měli podat svoji ruku těm, kteří si to zaslouží. A není jich tak málo. Jednou z nich je paní Jana Klimtová, která se tak tiše a obětavě léta stará o blaho naší hudby. Krom podání ruky jí patří i velký dík s přáním všeho nejlepšího! MgA. Luboš Sluka (*13. 9. 1928)
***
Jsem zatížen více než šedesátiletou prací lékaře a proto je snad omluvitelné, že své vyznání člověčenství a obdivuhodné činnosti paní Jany uvedu citátem z medicíny. V závěru fejetonu, věnovanémuzdravotním sestrám, píše Karel Čapek: „Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější.“Paní Jana mi připomíná sestřičku v bdění, ale ne v bdění tichém, ale naopak velmi rušném, které je uměleckému prostředí vlastní. Ovšem právě v něm je její činnost tichá, nenápadná, soustavná a dokonalá. Všechno dění pečlivě sleduje, je dokonale orientovaná a do onoho ruchu vnáší řád a klid. Svojí organizační schopností dokáže zařídit nespočet úkolů s rozvahou a rozhodností, aniž by na sebe upozornila a aniž by si to mnozí z jejího okolí uvědomovali. Měl jsem čest poznat paní Janu před několika lety, kdy jsem se stal členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu. S úctou a obdivem sleduji od té doby její nenahraditelnou činnost. Bez ní si veškeré aktivity Rady nedovedu představit. Uvědomuji si, jak náročná a často vyčerpávající práce to je. Vykonává ji s dokonalým přehledem a nebývalým šarmem. Svoji práci miluje a dokazuje to na každém kroku. Je to dáma krásná, ušlechtilá, nesmírně laskavá, ochotná a naslouchající. Vyzařuje z ní noblesa a nadhled. Každá chvíle s ní pobývat a hovořit je pro mne radostí a povzbuzením. Jsem vděčný za její přízeň, za to,že je a jaká je. A právě tak, jako si nedovedu představit odpovědnou činnost lékaře bez stejně odpovědné služby sestry, nedovedu si představit náležitou úroveň České komorní hudby bez součinnosti paní Jany. Kéž by takových, jako je ona, bylo víc. Honoré de Balzac tvrdil, že „žena je nejdokonalejší ze všech stvoření – přechodem od člověka k andělu“. Samozřejmě to beru s rezervou. Ale paní Jana pro mne tím andělem je. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*31. 8. 1930)
***
Janu Klimtovou znám několik desítek let, zprvu zpovzdálí, později už z jedné budovy. Všude, kde působila, byla jistě zanícenou a milovanou spolupracovnicí. Připomínám si její působení v Hudební mládeži, kde byla více než pravou rukou svému manželovi, Františku Kovaříčkovi. HM byla jejich „dítě“ a mohly by to dosvědčit stovky mladých muzikantů, z nichž mnozí se dostali na světová pódia. Dokonce už v letech jejich raného působení právě s HM. V Českém spolku pro komorní hudbu při ČF působila před léty tajemnice Dr. Bojka Benešová, dáma nenápadná a vznešená. V roce 2008 nastoupila Jana Klimtová, dáma nenápadná a vznešená. To je taková dobrá skromná duše spolku; při čemž je vždy na svém místě, spolehlivá a cele oddaná své práci. Proto je milována a ctěna. Neznám mnoho lidí z „branže“, kteří by měli takové znalosti a přehled o všech umělcích, souborech, repertoáru a kvalitě. Kdosi řekl, že Jana je skromná přehnaně! Nikoliv, Jana žije svým ČSKH a stačila dosloužit i své staré mamince. Jako by nebylo místo pro skromnost, nebo sebeprezentaci. A nemyslím si, že skromnost může být přehnaná; neskromnost ovšem často přehnaná bývá, což je malér. To záleží na člověku. Jana Klimtová je svoje a Spolku. To je naše štěstí. Prof. Karel Špelina (*2. 11. 1936)
***
Český spolek pro komorní hudbu se vždy prezentoval výběrem ušlechtile seriózních mužů, přísně střežících kvalitu, obsah a přitažlivost programů abonentních řad. Tyto pány jsem sice potkával během koncertů, ale pozornost věnoval spíše hudbě. V důstojném výboru vážených titulů a zásluh občas prokmitla i osvěživě kontrastní jiskra ženského elementu – a jako by do šatníku fraků naftalínové chuti zavanula z venku levandulová vůně. I zpozorněl jsem nejen při poslechu hudby. Následkem, a v důsledku snahy o přesnější rozlišení způsobu fungování a organizace Spolku jsem došel k poznání, že k úspěchu jeho aktivit velmi podstatně přispívá veřejnosti téměř neznámá precizní práce a obětavá svědomitost půvabné noblesní dámy, jejíž tichý účinek ve shluku ctihodných osobností jsem zmínil výše. Je to paní Jana Klimtová. Měl jsem posléze tu čest i radost si s ní občas promluvit. Je to vždy inspirativní i poučné. Paní Jana je výjimečně bystrá, zkušená, vzdělaná a noblesní osobnost, a při tom všem je neobyčejně skromná. Jsem přesvědčen, že i moje slova bude pokládat za nevhodně přehnaná. Ale spíše jsou, paní Jano, neohrabaně nedostatečná. Vážení členové výborua ředitelé, važte si této vzácné dámy, a ve vlastním zájmu si jihýčkejte, dokud to s Vámi vydrží! Pravoslav Kohout (*27. 11. 1943)
***
Vážení čtenáři, kolegové hudebníci, bude-li vám položena otázka „znáte, prosím,paní… ?“, tak pravděpodobně s malou nápovědou odpovíte ano. Po léta pracuje v organizačním aparátu ČF přesněji řečeno Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii… „ale samozřejmě že ji známe… !“Pokud budeme opatrně zvědavější, tak co o nívíme? Bezpochybně miluje hudbu a bytostně přísluší k instituci ČF. Český spolek pro komorní hudbu má historicky doložitelné štěstí, neboť paní Dr. Otka Benešová –předchůdkyně sledované dámy –patřila též k ozdobám zmíněného spolku. Tímto nadstandartním konstatováním mířím konečně k současné milé a příjemné tváři paní, ze které lze prokazatelně čerpat klid a pohodu, především před vlastními koncertními kreacemi, kdy se emoční křivky angažovaných sólistů a komorních hráčů vychylují v parametrech těžko slučitelných s pocitem „klidu a širokých triol“. Toto zjištění se může jevit jako hodně osobní, ale ano. Moc rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako člen Kocianova kvarteta za pódiem Dvořákovy síně v dirigentském salonku měl tu čest otevírat violoncellové pouzdro a vnímat zcela výjimečnou atmosféru jedné z památných prostor Rudolfína. Stačilo se jen dívat na fotografie slavných, visícíchna stěnách. Po čtyřicetileté kariéře Kocianovců je mi umožněno sedět mezi posluchači koncertů ČSKH a sledovat,co se na pódiu, ale i v hledišti Dvořákovy a Sukovy síně děje. Na chodbách mezi sloupovím nemohu neminout alespoň pohledem dámu, o níž píši, onu elegantní, laskavou, vždy ochotnou paní Janu Klimtovou, která vchází do hlediště jako jedna z posledních, protože právě učinila „poslední pomazání“hudebníkům, aby se jim dařilo dostat posluchače –a především nenahraditelnou seniorskou většinu – tak říkajíc do varu. Komorní hudba je takového kouzla schopna.
Říkává se někdy v souvislosti s osobními ambicemi, ten či onen /ona/, zanechal /zanechala/ výraznou stopu. V případě paní Jany Klimtové to jistě bude také patrný otisk jejího střevíčku… ale mohu vás,vážení čtenáři,ujistit, že paní Jana tvoří sekretariát ČSKH a z toho vyplývající práce všeho druhu a když je třeba, umí si patřičně dupnout. Jako členové Rady ČSKH si ji velice považujeme. Z mého pohledu obdiv, poněkud opožděně, ale o to srdečnější přání plného zdraví posílá prof. Václav Bernášek (*29. 10. 1944).
***
Kdyby jubilejní blahopřání paní Janě Klimtovémělo připomenout jen to, co vykonala a znamenala pro Hudební mládež, i pouhý výčet by naplnil zvláštní vydání Hudebních rozhledů. Kdyby jubilejní blahopřání mělo připomenout jen to, co znamenala a vykonala pro svého manžela, hudebního skladatele a ředitele konzervatoře PhDr. Františka Kovaříčka a pro svou maminku, vznikl by román. A kdyby se v jubilejním blahopřání mělo třeba jen skromně zrcadlit vše, co paní Klimtová připravuje, zajišťuje, činí a zachraňuje ve prospěch Českého spolku pro komorní hudbu, musela by mít každá programová brožura dvojnásobek stran. První i poslední je pro ni samozřejmost. Má smysl pro vzlet umění i disciplínu úřadu, stále znovu osvědčuje sílu vzdorovat nesmyslům a přitom o nich nehovořit, okamžitě řeší neřešitelné, profesionální náročnost vyvažuje osobní skromností, velkorysost přesností, nadšení souzněním. Ve své štíhlé postavě skrývá širokou náruč, vzácnost i všudypřítomnost, neměnný vzhled a přesto vždy mnoho překvapivě nového. Hýří nápady, a přesto pokorně slouží autoritám. V nezměrné lásce k hudbě nikdy neutopí věcnost jednání.
Vešlo by se to vše do čísla časopisu, do románu, do koncertních programů? O jejím elegantním umění jak vytvářet zákulisní opěrné pilíře hvězdných večerů by měli číst ve svých učebnicích všichni budoucí hudební manažeři. Povinně. Sílu, zdraví a požehnání bez ohledu na letopočet si dovoluje popřát RNDr. Jan Králík (*21. 3. 1947).
***
Jsem,bohužel,už v letech a poznal jsem za ta léta život řady institucí. A skoro v každé jsem narazil na dobrou duši, která skromně žila životem svého oddělení v podniku. Mnoho lidí s institucí spolupracujících tuto osobu znala, důvěřovala jí a obracela se na ní ve všech možných problémech. V drtivém počtu případů to byly ženy, které si nečinily žádné nároky na nějakou slávu, žily mimo výsluní jiných zaměstnanců „hýbajících“ daným podnikem. Přitom by bez těch žen, které mám na mysli, většinou instituce fungovala velmi nedokonale. Za ta léta letoucí již nikdo všechny ty dobré duše ani nevyjmenuje. Je to škoda. I takovíto pracovníci by zasloužili „vejít do dějin“ a měli by být připomínáni. Vzpomenu-li na činnost Hudební mládeže v minulých letech a dnes na Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii, je nutné zmínit paní Janu Klimtovou. Je to přesně ona nezištná duše, která takzvaně „o všem ví“, takže se na ní můžete obrátit s nejzapeklitějšími problémy. A vždy vám s ochotou a milým jednáním pomůže. Krásné je, jak paní Klimtová vnitřně žije se „svým“ spolkem. Prožívá kvalitu koncertů, prožívá návštěvnost. Přejme jí do dalších let moc sil a nám všem motajícím se kolem hudby to, aby setrvala na svém místě co nejdéle. Prof. Otomar Kvěch (25. 5. 1950 – 16. 3. 2018)
V rámci oslav dvouletého výročí kulturního centra Kasárna Karlín se odehraje šest unikátních open-air koncertů v podání 40 členů PKF – Prague Philharmonia pod vedením českého dirigenta Jiřího Rožně. V programu zazní skladby skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena.
Koncerty se uskuteční v termínu 19. – 23. 6. od 21 hodin. Pod širým nebem tak zazní předehra jedné z nejznámějších oper Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni, fantazijní Rhapsody – Concerto pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů v podání violisty Stanislava Svobody a nakonec Beethovena symfonie č. 7 A dur „Apoteóza tance“. Skladby byly do programu zařazeny tak, aby jejich jednotícím prvkem bylo spojení s Českem – premiéra opery Dona Giovanniho proběhla v Praze v dnešním Stavovském divadle, ze skladby Bohuslava Martinů lze vycítit stesk po domově, kam mu byl po roce 1948 odepřen návrat, a na své Sedmé symfonii začal Beethoven pracovat během svého lázeňského pobytu v Teplicích.
U příležitosti oslav bude kromě koncertů otevřena také výstava, která bude mapovat minulost, přítomnost a možnou budoucnost areálu kasáren. V sobotu 22. 6. bude navíc přidán odpolední koncert od 17 hodin určený především pro rodiny s dětmi.
V úterý 23. 4. se uskuteční v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě benefiční koncert pro obnovu pařížské katedrály Notre-Dame. V podání pražských orchestrů – České filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia a kolektivních těles Národního divadla a Státní opery zazní pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila skladba Antonína Dvořáka Stabat Mater.
Koncert, který bude zahájen ve 21 hodin a 10 minut, se uskuteční příští úterý 23. 4. Živě budou program přenášet ČT art a stanice Český rozhlas Vltava. Vstupné je dobrovolné, výtěžek bude věnován na obnovu pařížské katedrály.
Do souhrnu březnových „nej“ (při vyloučení přenosů do kin) patří šest operních premiér a čtyři koncerty.
V březnu jsem viděla při hostování budějovického souboru v pražském Divadle ABC únorovou premiéru Brittenova Kominíčka, plzeňskou premiéru Mozartova Idomenea, třetí představení nové inscenace Verdiho Trubadúra v Liberci a druhou premiéru Cimarosova Tajného manželství v provedení Komorní opery JAMU. Dvakrát jsem se vypravila do Německa – do drážďanské Semperovy opery na premiéru Smetanovy Prodané nevěsty a do Frankfurtu nad Mohanem na nové nastudování Smetanova Dalibora.
Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Händelovo oratorium Izrael v Egyptě nastudované Collegiem 1704, zahájení cyklu Barokní podvečery souboru Collegium Marianum programem nazvaným Les plaisirs a dvě vystoupení tenoristů – Josého Cury a Bryana Hymela.
Zážitek s Daliborem
Janáčkova Jenůfa v karavanu a v současné mlýnici s WC (Amsterdam), Prodaná nevěsta uprostřed zahnívající slámy s latrínou a živým prasetem (Mnichov) nebo v zábavním podniku porevolučního podnikatele Kecala (Drážďany) – tak by se daly rekapitulovat nedávné inscenace českých oper na zahraničních scénách. Trend režijních adaptací oper na současnost potvrdila i frankfurtská inscenace Dalibora. Ti, kteří by bez znalosti současné německé inscenační praxe od Dalibora očekávali romantizující příběh v kulisách středověku o hrdém rytíři, do kterého se zamiluje Milada přesto, že zabil jejího bratra, budou pravděpodobně zaskočeni, zklamáni, ba rozhořčeni, pohoršeni, znechuceni, to podle svého naturelu a míry temperamentu. Frankfurtské publikum bylo spokojeno. Je ale třeba uznat, že frankfurtský pokus německé režisérky Florentine Klepper otevřel nové výkladové vrstvy této Smetanovy opery. Za zidealizovaným obrazem středověkého lapky popraveného na výstrahu v rámci postihu selských vzpour v roce 1498 za panování krále Vladislava Jagellonského hledala témata korespondující s dneškem. Nutně vznikající nelogičnosti v mnohém překlenul německý překlad. Řadu témat opery notně přeformátovala. Místo akcentu na statečný boj proti útisku a na přátelství a obětavou lásku se soustředila na zmanipulovanost soudních procesů, snadnou radikalizaci davu k terorismu – to vše v dnešním matoucím světě fakenews, sociálních sítí, vlivu masmédií a fenoménu televizních „reality show“, kdy se virtuální realita zvrtne ve skutečnou.
Dalibor se v této koncepci neodehrává na Pražském hradě, v podhradí a v Daliborce, ale v televizním studiu, kde za peníze najaté „publikum“ přihlíží procesu a reaguje podle pokynů režiséra – o trestu pro Dalibora má rozhodnout hlasováním. Proces je vysílán „on air“, jak ohlašuje rozsvícený červený neon nad studiem. Krále Vladislava režisérka pojala jako naondulovaného hezounka, populistického politika a baviče v jednom ve stříbřitém elegantním obleku, který umí jezdit na kolobotách. Hlavně ho zajímá, aby vypadal dobře před kamerami. Jako důkaz Miladina svědectví nechá z jejího mobilu přenášet na projekční stěnu video, které natočila oné noci, kdy měl Dalibor přepadnout dům, takže vidíme jejího bratra v kaluži krve na schodech domu, zatímco na druhou projekční stěnu jsou přenášené záběry, jak chodbami vedou do studia nasupeného zarputilého Dalibora. Dalibor je pak policejními experty vyslýchán a týrán na detektoru lži.
Hudební nakladatelství Bärenreiter získalo prestižní ocenění „Best Edition 2019“ Německého svazu hudebních nakladatelů (DMV – Deutscher Musikverleger-Verband) za urtextovou edici Symfonie c moll op. 27 „Asrael“ Josefa Suka. Toto první vědecko-kritické vydání smuteční symfonie na paměť Antonína Dvořáka a jeho dcery Otilie připravil renomovaný editor Jonáš Hájek, publikace vyšla v produkci Bärenreiter Praha v loňském roce.
Cena se každoročně uděluje za výjimečný nakladatelský počin v oblasti vydávání notových publikací a knih o hudbě. Do letošního ročníku této významné soutěže bylo zasláno 80 publikací, cenu získalo 12 nejlepších titulů a je dalším mezinárodním úspěchem nakladatelství Bärenreiter Praha, že je mezi nimi dílo české hudby (stejné ocenění získal v roce 2016 Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů).
Oceněné publikace jsou vystaveny na právě probíhajícím Mezinárodním hudebním veletrhu ve Frankfurtu, kde se 3. dubna uskutečnil také slavnostní ceremoniál předávání cen.
Bližší informace o publikaci, včetně audio ukázek z premiérové nahrávky nové edice (Essener Philharmoniker, Tomáš Netopil) ZDE
Koncert, který se uskuteční 9. dubna 2019 od 19 hodin ve vídeňské Karlskirche, bude jedním z vrcholů dlouhodobého mezinárodního projektu „Češi ve Vídni“ („Czech Masters in Vienna“). Jako hlavní bod programu zazní kantáta Leopolda Koželuha Joseph der Menschheit Segen. Tato kantáta, věnovaná Josefu II., se vrací do Vídně po více než 236 letech.
Leopold Koželuh Foto archiv
Leopold Koželuh totiž patřil k nejvýraznějším hudebním zjevům josefínské Vídně a byl jedním z panovníkových oblíbenců. Společně s touto kantátou zazní ještě Haydnova Symfonie č. 48 C dur „Marie Terezie“. Program večera doplní dvě drobnější duchovní kompozice Wolfganga Amadea Mozarta.
Akcent koncertu na dva významné habsburské panovníky, jejichž odkaz rezonuje v české i rakouské společnosti dodnes, není náhodný. V letošním roce si totiž rovněž připomínáme 200 let od jmenování arcivévody Rudolfa Jana olomouckým arcibiskupem, tento koncert je tedy součástí oslav tohoto výročí v Rakousku. Celá akce se koná pod patronací Velvyslankyně ČR v Rakousku JUDr. Ivany Červenkové. Na koncertě se představí Český chlapecký sbor BONI PUERI, který se podílel na české obnovené premiéře díla i na nahrávce kantáty pro společnost NAXOS. Dvojici rakouských sólistů, sopranistku Simonu Eisinger a recitátora Wolfganga Klivanu, doplní nově vzniklý orchestr
Wranitzky Kapelle, který je tvořen elitními hráči v oboru historicky poučené interpretace. Své sídlo má v Nové Říši na Vysočině – rodišti bratří Vranických. Hodlá se věnovat především interpretaci hudby vídeňského klasicismu a letos se představí na koncertech v Rakousku a v České republice. Provedení řídí Marek Štilec. jš
HVĚZDNĚ OBSAZENÉ VERDIHO REQUIEM V HLAVNÍ ROLI S AMERICKOU SOPRANISTKOU MEAGAN MILLER
Na jediný večer, v pátek 5. dubna, se do Národního divadla vrátí proslulé Requiem Giuseppe Verdiho. Exkluzivitu této hudební události podtrhuje vynikající obsazení v čele s americkou sopranistkou Meagan Miller a tenoristou Angelem Villarim, kteří vystoupí společně s Janou Sýkorovou, Jiřím Sulženkem a Sborem Národního divadla. Orchestr Národního divadla zahraje pod vedením hudebního ředitele Opery ND Jaroslava Kyzlinka, stejně jako při loňském benefičním koncertě ve prospěch nových varhan v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
„Jsem velmi rád, že se nám Verdiho nejlepší operu, jak se s nadsázkou jeho Requiem přezdívá, podařilo po loňském nádherném koncertu v katedrále zařadit letos jako mimořádný večer v Národním divadle. Pro celý soubor Opery ND je to vítaná příležitost prezentovat své kvality také na koncertním pódiu – a Verdiho Requiem je všemi zpěváky i hudebníky skutečně milované dílo,“ podotkl hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink.
Základem Verdiho velkolepé skladby se po úpravách stala poslední část mše za zemřelé Responsorium – Libera me, kterou zkomponoval původně pro rekviem za Gioachina Rossiniho zvané Messa per Rossini (1869), na jehož kompozici se podílelo dalších dvanáct italských skladatelů. Verdi se k dílu vrátil po smrti Alessandra Manzoniho, italského básníka a spisovatele, kterého si Verdi vážil nejen jako umělce, ale také jako svého přítele. Skladba zazněla poprvé za skladatelova řízení v milánském kostele sv. Marka v den prvního výročí Manzoniho úmrtí 22. května 1874.
Sopránového partu se při premiéře ujala vynikající česká sopranistka a skladatelova dobrá přítelkyně Tereza Stolzová. V dubnu v Národním divadle zazní v mistrovském podání Meagan Miller, která je od svého úspěšného evropského debutu ve Straussově Ariadně na Naxu ve vídeňské Volksoper v roce 2009 zvána na všechny významné operní scény. Je vyhledávanou interpretkou zejména W. A. Mozarta, R. Strausse, G. Verdiho a R. Wagnera. Výtečné mezinárodní renomé provází také tenoristu Angela Villariho, publikum Národního divadla jej zná z hostování ve Verdiho Maškarním plese.
Tramvajová linka č. 11 spojující Liberec s Jabloncem nad Nisou se stala fenoménem přerůstajícím hranice lokálního jízdního řádu. Básník Pavel Novotný jí věnoval pozoruhodnou básnickou sbírku Tramvestie, která skladatele Petra Wajsara inspirovala k vzniku nevšedního hudebního díla. Slavnostní premiérou 17. dubna na Nové scéně opera Tramvestie vstoupí na repertoár Národního divadla. V doprovodu Orchestru Státní opery pod taktovkou dirigenta Richarda Heina se v hlavních rolích představí sólisté Lenka Šmídová, Jana Horáková Levicová, Dušan Růžička a Jiří Sulženko.
Novinka Tramvestie v nastudování režiséra Marka Bureše je dalším počinem v úspěšně naplňované ambici Národního divadla uvádět experimentální projekty, soudobou hudbu a prostřednictvím objednávek u autorů iniciovat vznik nových děl. Rozvoj těchto aktivit je v gesci současného uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Petra Kofroně. Jedinečnou platformu pro prezentaci nabízí přehlídka současného hudebního divadla Opera Nova, jejíž druhý ročník Národní divadlo pořádá letos v červnu.
Opera Tramvestie volně navazuje na stejnojmennou básnickou sbírku a rozhlasovou kompozici. Autor předlohy a libreta – básník, překladatel, germanista, pedagog Pavel Novotný – v původních textech vycházel z nahrávek pořízených v letech 2006 až 2016 ve voze tramvaje č. 11 na trase Liberec – Jablonec nad Nisou. Hlasy, které zde promlouvají, reflektují okolí, popisují cestu, rozkrývají osudy spojené s nejdelší meziměstskou tramvajovou tratí v České republice. Hudební skladatel Petr Wajsar, inspirován Novotného Tramvestií, následně vytvořil unikátní operu, v níž se společně prolnou čtyři z těchto hlasů, dvě ženy a dva muži, z nichž každý má rozdílnou výchozí perspektivu. Petr Wajsar patří k výrazným současným komponistům s obdivuhodným žánrovým přesahem. Mimo jiné je držitelem titulu Nejúspěšnější mladý skladatel roku 2008, spolu s dramatikem Petrem Kolečkem a režisérem Tomášem Svobodou napsal muzikál Pornohvězdy a aktuálně je nominován na Českého lva 2019 za hudbu k romantickému dramatu Hastrman.
Opera Tramvestie. Čtyři hlasy: čtyři životy: jedna jízda.
Zachycení tramvajové trasy mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou.
Nová scéna ND, premiéra 17. 4., 20:00, reprízy: 22. 4., 7. a 20. 5., 23. 6.
