Prodaná nevěsta v Lipsku včera a dnes

Pavel Horník

Operní dům v Lipsku v inscenování děl české operní tvorby až tak pilný není, ale je pravdou, že současně se hraje Dvořákova Rusalka. K výročí narození Leoše Janáčka se na podzim spokojí s pohostinským vystoupením opery z Brna s Jenůfou. A tak uvedení Prodané nevěsty je třeba kvitovat s radostí a uznáním. Vždyť nejúspěšnější Smetanovo operní dílo se na zdejším jevišti hrálo přesně před dvaceti lety. Protože jsem tehdejší provedení, které bylo zcela odlišné od toho současného, měl možnost navštívit, rád bych se k němu stručně vrátil.

Jak se v posledních letech povětšině nosí, byla volena aktualizace do současné doby se všemi aspekty z toho vyplývajícími a zašlo se i mnohem dále. Strohé a studené pojetí scény, odehrávající se kdesi na staveništi pod dálničním mostem, bylo dílem renomovaného německého výtvarníka Hanse Dietricha Schaala, ale neodpovídalo kvalitou jeho jiným inscenacím, které jsem na německých jevištích viděl. Zcela s tím ovšem korespondovalo dosti syrové pojetí mezilidských vztahů mezi aktéry komedie, předkládané známým režisérem Nicolasem Briegerem. Ten třeba z venkovského chasníka Jeníka udělal rockera s koženým oděvem pobitým cvočky, který svoji Mařenku vozí na parádním motocyklu BMW a taktéž na tomto stroji zpívají známý duet. Ve druhém dějství přijede pod most maringotka zařízená jako pivní stánek označený nápisem Pitstop a lehká dívka předvede nachmeleným a rozjařeným chlapům striptýz. V posledním dějství je pak ze známé  komedie představované jen Principálem a Esmeraldou (což je převlečená Mařenka) jen torzo doplněné  karuselem točícím se s malou kapelou klaunů. Po jevišti se prohánějí kluci na skateboardech. Ovšem původní hudební nastudování našeho dirigenta Jiřího Kouta, který přišel do Lipska z Berlína jako hudební šéf, bylo s renomovaným a vysoce kvalitním orchestrem Gewandhausu brilantní. Sólisté včetně amerického Jeníka nebo jugoslávské Mařenky byli velmi dobří. Německé publikum bylo tehdy velice spokojené. Náš dirigent pak z divadla odešel do St. Galenu.  Osobně mi později v Praze sdělil, že byl pojetím této inscenace  rozčarován. Nedivím se mu.

Teď se Prodanka, samozřejmě zpívaná v němčině (překlad Maxe Kalbecka), znovu vrací do Lipska a je zcela jiná. Není režisérem Christianem von Götzem, jak je dnes zvykem, naroubovaná do současnosti. Možná poněkud ,,kýčovitější“ pojetí folklorních kostýmů od Sarah Mittenbühler též  vůbec nevadí. Diváka hned po vstupu do sálu překvapí obrovská projekce fotografie štronsa všech účastníků velké venkovské svatby přes celou oponu. Průběh svatby  a příhod během  ní je vlastně motem současného pojetí díla. Přichází domovský dirigent mladší generace Christoph Gedschold,aby s kvalitním orchestrem Gewandhausu poněkud  hřmotně předvedl jásavou předehru. Během ní zmizí promítaná černobílá fotografie a přemění se na barevně vyvedenou  totožnou sestavu živých svatebčanů na jevišti. Z levé strany portálu vyčuhují nohy  dřevěného  fotografického stativu a  zableskne blesk. Celý strnulý sbor se okamžitě rozpohybuje a zazpívá úvodní ,,Proč bychom se netěšili“. Dekorace scénografa Dietera Richtera, znázorňující interiéry velkého domu,  je postavena na točně a sestává  ze tří částí, z nichž jednou se vždy natočí podle místa děje do hlediště. Jeden ze segmentů je v zadní části orámovaný zlatým rámem a jako v zrcadle se v něm zobrazuje aktuální dění na jevišti.

V dalších řádcích se vrátím na scénu po ukončení úvodního sboru, kdy se vlevo nachází šicí stroj (což je někdy pracovní místo Mařenky) a pod spodní částí pozlaceného rámu je postaveno menší improvizované jeviště. Setkáváme se s hlavními protagonisty: Mařenkou, hezkým, ale spíše dramatickým hlasem vládnoucí Magdalenou Hinterdobler a Jeníkem, kterého zpívá průbojným hlasem s jistými výškami Patrick Vogel. Oba jsou domácí sólisté lipského souboru. Zajímavý  je moment, kdy si oba ve svých komických načančaných parukách vlezou na malé jeviště a Jeník s mečem v ruce jedné a lebkou v druhé, si hraje na Hamleta. Árie Mařenky i duet ,,Věrné milování…“ byly zazpívány bezproblémově, ale také bez hlubšího emocionálního prožitku. Zmíním se ještě o jedné ústřední postavě opery, která se během děje často i v mimické roli vyskytuje na jevišti. Ano, je to Vašek v podání finského pěvce a člena souboru Dana Karlstöma, po všech stránkách výtečného. Vašek je totiž vášnivým amatérským až téměř profesionálním fotografem, který se svým deskovým velkoformátovým aparátem na dřevěném stativu  fotí vše a všude. A teď vsuvka. Když přicházejí  rodiče Krušinovi (pěvecky dobře disponovaní Franz Xaver Schlecht, Sandra Maxheimer)  s mohutným Kecalem (sonorní bas Sebastian  Pilgrim), jeviště se pootočí a před námi se objeví točité schodiště secesního domu  s mnoha obrázky na vínově tapetovaných stěnách, znázorňujícími různé fotografie klientů a klientek dohazovače Kecala. Fotku Vaška též ukazuje  Kecal Mařence. Postavy děje jsou pak na onom schodišti velmi vtipně a živě rozehrané. Třetí scénický prostor je sál hospodské scény opět  s velikým rámem v pozadí. Jeníka můžeme vidět, jak obsluhuje rozjařené hosty, ale i s kýblem a rejžákem. Roztomilá je scénka mezi Mařenkou a Vaškem, který si ji ze všech stran samozřejmě fotografuje. Později pak laškuje s Vaškem u stolu dívenka z komediantské skupiny obveselující svatebčany převlečená za medvěda, a podaří se jí ho  úplně ,,oblbnout“. Na závěr druhého dějství pak za Jeníkovu zradu po podpisu smlouvy ho  sboristka poleje vodou z kbelíku a narazí mu jej na hlavu. Komediantská scéna v úvodu posledního dějství probíhá s mnoha efekty na nám již známém improvizovaném jevišťátku, ale též při pootáčení jeviště i v dalších prostorách.   Vše řídí  komicky vyhlížející principál v podání  Martina Petzolda, který do sebe lije alkohol jak do trumpety. Po bujarém veselí přichází legendární sextet ,,Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…“, který často činí sólistům potíže, ale tentokrát byl sezpíván v prostoru  točitých schodů bez problémů.

Na závěr pak přiběhnuvší Vašek, převlečený za medvěda,  odchází se svým novým objektem zájmu, dívkou také představující medvěda. Inu medvědí pár. Pokud bych směl vyslovit svůj názor, pak mi tato Prodanka celkově sedla více, než ta v Semperově opeře v Drážďanech, která byla posazena do dnešní doby.

Foto © archiv Opera Leipzig – Kirsten Nijhof
Dan Karlström (Vašek) a Magdalena Hinterdobler (Mařenka) Foto © Pavel Horník
Patrick Vogel (Jeník) a Sebastian Pilgrim (Kecal) Foto © Pavel Horník
Martin Petzold (Principál), Dan Karlström (Vašek), Indián neuveden, Bianca Tognicchi (Esmeralda) Foto © Pavel Horník

Leipzig, Opera – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Die verkaufte Braut), překlad Max Kalbeck. Hudební nastudování Christoph Gedschold, režie Christian von Götz, scéna Dieter Richter, kostýmy Sarah Mittenbühler, světla Raoul Brosch a Gabor Zsitva, sbormistr Alexander Stessin, dramaturgie Christian Geltinger.  Gewandhausorchester Leipzig. Premiéra 15. 6. 2019, psáno z reprízy 30. 6. 2019.

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Nejvýznamnější francouzskou operu 19. století z tvorby skladatele Hectora Berlioze Les Troyanes / Trójané zařadila Vídeňská státní opera na podzim opět po dlouhé době na svůj repertoár. Velkolepé dílo hudebně dramatického žánru Grand opéra, ke kterému skladatel napsal také libreto ve francouzštině, hudebně nastudoval francouzský dirigent Alain Altinoglu a inscenoval skotský  režisér Sir David McVicar.

Berliozova opera o pěti aktech dosahuje délky trvání i se dvěma přestávkami přes pět hodin a připomíná v časové délce velké opery Richarda Wagnera. Když se ohlédneme do historie Vídeňské státní opery, zazněla opera Trójané v kompletní skladatelově verzi na premiéře 17. 10. 1976. Tehdy velkolepé dílo hudebně nastudoval Gerd Albrecht a režíroval Tom O´Horgan, hrála se devětkrát a na repertoáru se opět objevila v roce 1980 v obnoveném nastudování, hrála se pak již jen pětkrát a pouze její druhá část (3. – 5. akt). Ke kompletnímu provedení se vrátilo divadlo až nyní s novým inscenačním týmem.

Joyce DiDonato (Dido) a Brandon Jovanovich (Aeneas) Foto c archiv Wiener Staatsoper – Michael Poehn

Sir McVicar si získal vedení divadla i srdce publika v předchozí úspěšné spolupráci na inscenacích oper Ariodante G. F. Händela, Tristan a Isolda R. Wagnera, Falstaff G. Verdiho nebo Adriana Lecouvreur F. Ciley. McVicarova režie Berliozovy opery Trójané je skvostná, výpravná, mistrovsky efektní a skvěle zaměřená na koncentraci příběhu.

Pokračování textu Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro listopadová „nej“ vybírám z představení, na kterých bylo uvedeno rekordních patnáct titulů. Přidávám k nim ještě dvě inscenace se staršími daty premiér, protože jsem je viděla až teď. Do „databáze“ tohoto měsíce patří také tři koncerty.

Listopad se nesl především ve znamení šestého ročníku bienále Janáček Brno (jeho další program pokračoval v prosinci). Ve zrekonstruovaném Janáčkově divadle festival zahájila premiéra Příhod lišky Bystroušky domácího souboru – Národního divadla Brno. S Osudem hostovala v Brně ostravská opera. Šárka ve verzi z roku 1887 pouze s klavírním doprovodem byla svěřena brněnskému experimentálnímu souboru Opera Diversa, který tuto Janáčkovu první operu uvedl nejprve koncertně a následně scénicky v instrumentaci Ondřeje Kyase. Další scénická díla z Janáčkova raného období byla svěřena Konzervatoři Brno, která v jednom večeru zkombinovala Počátek románu a zpívaný balet Rákoš Rákoczy. Ze zahraničních souborů v rámci festivalu v listopadu hostovala Vlámská opera s Věcí Makropulos a amsterdamský Muziktheater Transparant se scénickou verzí písňového cyklu Zápisník zmizelého v adaptaci Annelis Van Parys. Příležitost na tomto prestižním festivalu dostala také Komorní opera JAMU, která v Divadle na Orlí představila dvě studentské novinky: Falstaffa Jiřího Najvara a Neznámou Daniela Šimka.

Tím se ale listopadová „porce“ premiér zdaleka nevyčerpala. Parta mladých umělců z uskupení Opera Studio Praha nastudovala původní operu Lukáše Sommera Časoplet. V rámci festivalu Ostrava v Praze byly v Divadle Komedie uvedeny tři inscenace z Ostravských dnů nové opery (NODO): Infinito Nero Salvatora Sciarrina, Macle Julia Eastmana a Mistrovská díla Petra Kotíka.  Rytířský sál Velkopřevorského paláce byl místem netradičního představení pro sopranistku, tanečnici a loutnistu E. M. Slzy Eliny Makropulos.

V Plzni jsem až v listopadu viděla říjnovou premiéru Verdiho Nabucca a v Olomouci červnovou premiéru Donizettiho opery Don Pasquale.

Z koncertů patří do listopadového výběru nejen recitál Zuzany Markové a Simone Piazzoly, ale i vystoupení Anny Netrebko. Collegium 1704 na svém letošním prvním abonentním koncertu postavilo vedle sebe Mši A dur Johanna Sebastiana Bacha a Mši Nejsvětější trojice Jana Dismase Zelenky.

Pokračování textu Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Hugenoti se vítězně vrátili do Paříže

Paříž, Opéra Bastille

Milan Pospíšil

 

V Paříži dosáhli Hugenoti 1118 představení roku 1936. Od té doby se zde emblematické dílo francouzské velké opery neobjevilo. Giacomo Meyerbeer, jemuž Paříž vděčí za svou prestiž jako „hlavní město světa“ 19. století i v oblasti opery, byl odtud na dlouhá desítiletí vypovězen. Moc na tom nezměnil ani ojedinělý pokus o Roberta ďábla v roce 1985. Poté, co zásluhou mezinárodní spolupráce muzikologů začaly práce na nových kritických edicích Meyerbeera, jež od počátku našeho století umožnily jeho dlouho očekávanou renesanci, se k svému mistrovi přihlásila konečně i Paříž.

Režisér Andreas Kriegenburg přistoupil k Hugenotům s vědomím, že představuje naprosté většině obecenstva neznámou operu. Proto ji neinscenuje s nutkáním vymyslet nějaké zcela nové akce nemající oporu ani v libretu ani v hudbě, jen aby zaujal publikum a kritiku údajně otrávené notoricky známým a nudným dějem něčím pokud možno provokativně nečekaným. Téma vražedného nepřátelství fanatických náboženství usurpujících pro sebe toho jedině pravého Boha, který podle nich žádá vyhlazení těch, kteří věří v toho nesprávného, je ovšem nadčasové a přesahuje konkrétní historické pozadí Bartolomějské noci z roku 1572 tak nápadně, že není třeba žádné násilné aktualizace, aby opera rezonovala i s problémy dneška. V divadelním programu zmíněný přesun děje ze 16. století ne snad do přítomnosti, ale dokonce do budoucnosti a do určitého roku 2063 (?!), nebyl (patrně naštěstí) vůbec nijak patrný. Sólisté a sbory byli kostýmováni do neurčité doby s prvky módy od 16. a 19. století až k současnosti (Tanja Hofman). Úplně bílá, jen občas světly  kolorovaná scéna (Harald B. Thor) měla podle režiséra poskytnout neutrální pozadí, na němž by byly v jakémsi „obnažení“ jasně čitelné vztahy a konflikty mezi výrazně barevně odlišenými individuálními i sborovými aktéry. Elementární symbolická barevnost (např. katolíci v různých odstínech červené a hnědé, protestanti v šedi a černi) rozhodně napomáhala v orientaci a rozlišování sólistů a sborů v masových scénách. Proti tomu samotné režijní vedení pozůstávalo někdy z pouhého aranžování a zejména „opatrná“ davová střetnutí by někdy působila až komicky, nebýt ovšem mohutného dramatického účinu zaručovaného hudbou.

Pokračování textu Hugenoti se vítězně vrátili do Paříže

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Dráždanská osudová Síla osudu

Drážďany,  Semperoper

Pavel Horník

 

Alexej Markov (Don Carlo) a Gregory Kunde (Don Alvaro) Foto c archiv Dresdner Semperoper – Jochen Quast

Síla osudu, toto náročné Verdiho dílo, které mělo premiéru v Petrohradě 1862 a v druhé, přepracované  verzi v Miláně 1869, se  mezi těmito lety  hrálo v Římě, Madridu, MET, Buenos Aires a na dalších jevištích. V Drážďanech bylo poprvé uvedeno neuvěřitelně pozdě, až v roce 1926 v nastudování legendárního německého dirigenta Fritze Busche.   V poválečné době mu nebylo v saské metropoli také příliš přáno. Naposledy se opera hrála v letech 1966–1975, ovšem v budově Schauspielhausu, který byl sídlem drážďanského operního souboru až do zrekonstruování a otevření budovy Semperovy opery v roce 1984.

Tuto v pořadí již svou 24. operu napsal Verdi podle libreta F. M. Piaveho (jako vsuvku bych zde rád připomenul, že petrohradskou verzi v replikách původních dekorací uvedlo Mariinské divadlo z Petrohradu pod Valerijem Gergievem na hudebním festivalu v Baden Badenu v roce 2000 a měl jsem to štěstí ji zhlédnout). Současné provedení v Drážďanech, které čerpalo z obou výše zmíněných verzí, tedy petrohradské a milánské, scénicky nastudoval významný anglický režisér Keith Warner. U nás režíroval přede dvěma lety ve Státní opeře Straussovu Elektru.  V Drážďanech se pak uvedl inscenováním několik operních děl s faustovskými motivy. Byly to Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodův Faust a naposledy vloni  Doktor Faust od Ferruccia Busoniho.  Warner není milovníkem přesazování děje do moderního prostředí. Spolu s německou scénografkou Julií Müer a kostýmním výtvarníkem Tillem Steffensem z Lipska vytvořili scénicky   jednoduché, přesto výpravné a působivé dílo. Ono není jednoduché tuto rozsahem obsáhlou operu plnou zvratů a změn místa děje inscenovat. Základem scény byl velký dům, který se podle odvíjeného příběhu různě měnil a odkrýval své interiéry. Stál na rozcestí kříže dvou cest, bílé a černé. V těchto dvou barvách se v podstatě neslo pojetí celé dekorace.

Pokračování textu Dráždanská osudová Síla osudu

Andrea Bocelli na světovém turné

JUBILEJNÍ OSLAVY JEHO MIMOŘÁDNÉ KARIÉRY

Markéta Jůzová

Slavný italský tenorista Andrea Bocelli si připomíná na letošním světovém turné svou výjimečnou hudební dráhu, během které se mu podařilo přitáhnout k pěveckému umění masy diváků z různých sfér společenského spektra. Bocelli je držitelem mnoha prestižních ocenění. Na podzim oslaví své šedesáté narozeniny. Na hollywoodském chodníku slávy má vlastní hvězdu, získal několikrát ceny ECHO Klassik, Classical BRIT Award, World Music Awards v různých kategoriích, na ceny Grammy a Emmy byl víckrát nominován. Slavnostně mu byl udělen Duarteho, Sánchezův a Mellův řád za zásluhy.

Do Prahy zavítal Andrea Bocelli na koncert 12. května 2018, který v pražské O2 areně opět po třech letech vyprodal. Mimochodem jeho hudební večer probíhal ve stejné době, kdy byl ve Smetanově síni Obecního domu slavnostně zahájen 73. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Proslulý pěvec pozval do naší metropole i dvě zahraniční sopranistky. V operních áriích si získala posluchače Maria Aleida Rodriguez a v muzikálových písních nadchla publikum Christine Allada. Žánrově pestrý program reflektující dvacet let pěvcovy mimořádné hudební dráhy zpestřil oslnivým výkonem flétnista Andrea Griminelli. Příjemnou atmosféru vytvořil na koncertě Český národní symfonický orchestr a Český národní smíšený sbor. Večer v přátelském souznění řídil italský dirigent Marcello Rota.

Bocelliho uplynulé dvacetileté tvůrčí období je charakteristické velmi progresivní tendencí osobnostního rozvoje umělce. Jeho současné hudební ohlédnutí za oslnivou kariérou záměrně dramaturgicky zahrnuje árie z Leoncavallovy opery La Bohème, ve které v roce 1998 debutoval v roli Rodolfa a poprvé ji zpíval v Teatro Comunale v Cagliari na Sicílii. V Praze se posluchači mohli ponořit do líbezných melodií Non parlate così, Musetta uditemi – Testa adorata – O soave fanciulla. Veristická tvorba Ruggiera Leoncavalla otevřela Bocellimu operní svět, věhlas mu vyneslo v roce 2000 jeho osmé album nazvané Verdi. Ve své kariéře pěvec úzce spolupracoval na nahrávkách operní hudby s dirigentskou elitou, mezi které dosud patřili např. Yves Abel, Marco Armiliato, Fabio Luisi, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Myung-Whun Chung. Hudba Verdiho vrcholných oper Nabucco, Rigoletto, Il trovatore a La traviata rámovala první koncertní část pražského večera. Ve vyprodané hale sílila atmosféra nadšení, těsně před přestávkou ocenili mnozí návštěvníci výkon umělce ovacemi ve stoje.

Pokračování textu Andrea Bocelli na světovém turné

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Osmdesát let od světové premiéry opery Juliette

Pražské Národní divadlo si 16. března připomenulo 80 let od světové premiéry opery Juliette (Snář) Bohuslava Martinů na své scéně. V sobotu 3. března od 19h se také poprvé zúčastnilo projektu webové platformy Operavision.eu vysíláním právě opery Juliette (Snář) Bohuslava Martinů, které mohli diváci celého světa zhlédnout online v pohodlí svých domovů.

Juliette (Snář) je jedna z vrcholných oper Bohuslava Martinů. Skladatel ji zkomponoval v Paříži na vlastní libreto podle divadelní hry Georgese Neveuxe v letech 1936–1937. Světovou premiéru měla v Praze 16. března 1938 v hudebním nastudování Václava Talicha a v režii Jindřicha Honzla, významných uměleckých osobností 1. poloviny 20. století. Výročí připomněla od 1. března výstava na náměstí Václava Havla, která trvala do 21. března. Představila snímky z první a současné inscenace Julietty nebo ukázky z rukopisu partitury.

Pokračování textu Osmdesát let od světové premiéry opery Juliette