Pražský komorní balet pokračuje v činnosti i v divadelní sezoně 2019/20

Pražský komorní balet (PKB), největší české nezávislé taneční těleso s více než padesátiletou historií, díky mimořádné dotaci Ministerstva kultury České republiky nezanikne, jak bylo v červnu jeho vedením avizováno. MK ČR po jednáních, která probíhala v uplynulých měsících, soubor podpořilo v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci PKB pokračuje i v nadcházející divadelní sezoně.

„Přes veškeré peripetie a politické turbulence, neznalost a nezájem politiků o taneční prostředí Pražský komorní balet nezaniká, ale naopak vstupuje do své již pětapadesáté divadelní sezony,“ říká JUDr. Ivan Dunovský, zakladatel a intendant společnosti Balet Praha, o.p.s. „Po mnoha měsících jednání vedení souboru s exministrem kultury Antonínem Staňkem jsme ukončili veřejnou petici na záchranu souboru s více než pěti tisíci podpisy. Dodatečně děkujeme všem, kteří nás svým podpisem podpořili. Na sociálních sítích jsme zaznamenali překvapivě masivní podporu mladých lidí. Pro rozhodování o budoucnosti PKB měla vliv i vyjádření devatenácti divadelních odborníků a tanečních autorit, kteří poslali ministrovi kultury své dopisy. V červnu nakonec předložil ministr kultury problematiku PKB na jednání vlády, která rozhodla soubor podpořit v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci MK ČR může Pražský komorní balet pokračovat v práci i v sezoně 2019/20.“

 „Byť jsme se rozhodnutí ministerstva dozvěděli až v průběhu léta, okamžitě jsme zahájili přípravy nové sezony, samozřejmě s obrovským časovým zpožděním,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. V nejbližší době tedy čeká soubor velká premiéra choreografa Petra Zusky s názvem Carmina Vetera. Jedná se o komponovaný večer na motivy starých lidových písní, jenž bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze. „Lidová píseň a poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet,“ říká Petr Zuska. „Večer s názvem Carmina Vetera, tedy Staré písně, představuje jen část oné mé ‚červené niti‘. Konkrétně choreografie ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘ byly vytvořeny mezi lety 20082010 pro různé soubory a příležitosti. Zbrusu nové dívčí sólo ‚FO(U)R ONE‘ bude mít naopak svou světovou premiéru.“

Petr Zuska, který je od nové sezony rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu, pro soubor letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice. Tu bude PKB do konce kalendářního roku reprízovat hned pětkrát.

Uměleckou vedoucí byla od sezony 2019/2020 jmenována Linda Svidró, stávající baletní mistryně a asistentka choreografů, která s PKB úzce spolupracuje již od roku 2017. „Vážím si odborné taneční veřejnosti, jež soubor podporovala do poslední chvíle a jsem ráda, že můžeme hrdě vstoupit do nové sezony,“ říká Svidró. „Velmi si také vážím samotných spolupracovníků, kteří zůstali loajální i v kritických obdobích: předně vedení PKB, členů souboru tedy tanečníků a konzervatoře Taneční centrum Praha. Všichni se už těšíme nejen na reprízy představení Kytice režiséra a choreografa Petra Zusky, ale i na novou říjnovou premiéru.“

„To, že může Pražský komorní balet v činnosti pokračovat, nás těší o to víc, že si právě v letošním roce připomínáme pětapadesáté výročí vzniku Studia Balet Praha, přímého předchůdce PKB. Těleso v roce 1964 založila dnes již legendární trojice umělců: Pavel Šmok, Vladimír Vašut a Luboš Ogoun,“ doplňuje ředitelka Jandová. „Z letošní mimořádné podpory Ministerstva kultury máme přes veškeré strasti a dlouhé čekání samozřejmě obrovskou radost, nicméně nad budoucností Pražského komorního baletu i nadále visí otazník. Jaká bude veřejná podpora PKB v roce 2020, natož v následujících letech? Tuto informaci, bohužel, neznáme. Finanční nejistota nám tak stále komplikuje každodenní situaci a rozhodování ve všech sférách činnosti. V oblasti dramaturgie je přitom dlouhodobé plánování základním kamenem úspěchu. Přála bych si, abychom se jednou dostali do situace, kdy se budeme moci plně věnovat odborné a profesionální práci a nebudeme muset takřka denně bojovat o holou existenci!“

Festival Mladá Praha

29. 9. Neděle / Sunday                         

Praha 19:00 – Rudolfinum, Dvořákova síň/Rudolfinum, Dvořák Hall

Yasuko Furimi (J) klavír / piano

Friedrich Thiele (D) violoncello

Martin Daněk (CZ) hoboj / oboe

Tomáš Stanček (CZ) dirigent / conductor

Severočeská filharmonie Teplice / North Czech Philharmonic

Antonín Dvořák (1841 1904):   Karneval/Carnival

Petr Iljič Čajkovskij (1840 1893):  Variace na Rokokové téma/The Variations on a Rococo Theme op.33               

                                                       přestávka

Ralph Vaughan Williams (1872 1958):    Koncert pro hoboj a smyčcový orchestr / Concerto for Oboe and String Orchestra

Sergej Rachmaninov (1873 1943):  Koncert pro klavír a orchestr fis moll/Piano Concerto in f sharp minor No.1 op. 1

Martin Daněk (1989) hoboj/oboe

Studium absolvoval na Vysoké hudební škole Hanns Eisler v Berlíně pod vedením D. Wollenwebera a J. Kellyho. Strávil také roční studijní pobyt na Haute École de Musique ve švýcarském Lausanne ve třídě Jeana-Louise Capezzaliho. Již během studií koncertoval jako první hobojista Mládežnického orchestru Gustava Mahlera a Mládežnického orchestru Evropské unie. Po dvou letech (20142016) v orchestrální akademii Curyšské opery působil Martin jako sólohobojista v několika orchestrech, například Iceland Symphony Orchestra, Finnish  Radio Symphony Orchestra, Bergen Philharmonic, Stavanger Symphony, Norwegian Radio Symphony, Latvian National Symphony, Malaysian Philharmonic Orchestra.
Mimo to spolupracoval také s orchestry jako jsou Berlin Philharmonic Orchestra, NDR Radiophilharmonie, Kammerakademie Potsdam, Orquesta de la Comunitat Valenciana či Musikkolegium Winterthur. Po ročním angažmá v Basilejském symfonickém orchestru je od léta 2019 členem Lucernského symfonického orchestru ve Švýcarsku.V květnu 2019 se stal vítězem 71. Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, kde také obdržel cenu Nadace Bohuslava Martinů.

Yasuko Furumi (1998) klavír/piano

Yasuko studuje pod vedením F. Eguchi na Hudební univerzitě Showa. Získala ocenění od Hudební akademie Ishikawa (2014) a cenu nejtalentovanější klavíristky na 2. ročníku Mezinárodní soutěže hry na klavír v Hanoji (2012). Dále získala 1. cenu v soutěži o stipendium Yasuko Fukudy (2015), 2. cenu na soutěži Klavírní akademie Hamamatsu (2016) a 1. cenu na PTNA klavírní soutěže (2016). Je laureátkou 4. ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Takamatsu v roce 2018 a Mezinárodní klavírní soutěže F. Chopina v Asii v sekci profesionálů (2019). Účinkovala s Japonským filharmonickým orchestrem, Tokijským filharmonickým orchestrem, Kanagawským filharmonickým orchestrem, Hanojským filharmonickým orchestrem a Filharmonickým orchestrem Seto. Vystupuje na mnoha místech Japonska a v zahraničí, zejména v Itálii, Polsku, Rumunsku  a USA. V lednu 2019 vydala v  japonském vydavatelství Nippon Columbia své první CD z cyklu Opus One Label.

Tomáš Stanček (1995) dirigent/conductor

Tomáš studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě v dirigentské třídě prof. J. Javůrka. Nyní je posluchačem AMU v Praze, kde studuje pod vedením L. Svárovského a T. Koutníka. Zúčastnil se několika sbormistrovských seminářů pod vedením J. Galatenko, M. Němcové a J. Brycha. Od roku 2018 je členem odborné rady NIPOS-ARTAMA pro středoškolský sborový zpěv. V letech 20092017 byl vedoucím vokálního uskupení Keep Smiling Gospel. Kromě České rebubliky s tímto sborem koncertoval v několika zemích Evropy. Spolupracoval rovněž s polskou zpěvačkou G. Gasior, dánskou sbormistryní L. Littau a londýnským sbormistrem a skladatelem D. Danielem, sopranistkou P. Janečkovou či trumpetistou N. Grigoriadisem a klavíristou M. Bártou. Stojí za hudebním nastudováním dvou CD ostravské skladatelky I. Szurmanové, se kterou aktivně spolupracuje již čtyři roky. Roku 2016 debutoval na MHF Janáčkův máj provedením koncertu vítězů skladatelské soutěže Generace. Spolupracoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, PKF Prague Philharmonia a Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských Lázních. Zúčastnil se také dirigentských kurzů u SČF v Teplicích. Od roku 2017 je sbormistrem Dvořákova komorního sboru v Kralupech nad Vltavou.

Friedrich Thiele (1996) violoncello

V dětství začal Friedrich hrát v přípravném studiu při Hudební univerzitě Carla-Marii von Webera v Drážďanech s profesorem G. Altmannem a pokračoval na hudebním gymnáziu Carla-Marii von Webera ve třídě prof. P. Brunse v Lipsku. Poté pokračoval ve třídě prof. E. Schmidta ve Výmaru. Obdržel mnohá ocenění na národních i mezinárodních soutěžích jako např. na Mezinárodní soutěži Cellowettbewerb Liezen (2008) nebo na Dotzauer-Wettbewerb (2005 a 2009). V roce 2010 získal 1. cenu na soutěži Jugend Musiziert. Soutěž TONALi (2015) a soutěž Ton und Erklärung (2017) odstartovala jeho mezinárodní kariéru. Friedrich byl pozván jako sólista k vystoupení s orchestrem Národního divadla v Brazílii, dále k vystoupení s Kammerphilharmonie Bremen, Rundfunkorchester v Mnichově a k vystoupení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze. V St. Peterburgu debutoval jako člen komorního uskupení s recitálem v Mariinském divadle a dále na festivalu Vadima Repina v roce 2017. Friedrich vystupoval na Heidelberger Frühling 2018 a v červnu 2018 debutoval v Gasteigu v Mnichově. V březnu 2019 získal cenu Deutscher Musikwettbewerb v Norimberku. V květnu obdržel 2. cenu na soutěži v Markneukirchenu. Podporuje ho nadace Deutsche Stiftung Musikleben.

S Radimem Otépkou o PKF – Prague Philharmonia

Ilja Šmíd

Mgr. Radim Otépka je jedním ze zakládajících členů Pražské komorní filharmonie. Pochází ze Zlína, vystudoval hru na kontrabas na JAMU a už během studia působil ve Filharmonii Brno, z níž odešel do nově zakládaného orchestru. Jako člen orchestru vykonával funkci inspektora, v roce 2006 se stal jeho ředitelem. Byl několik let místopředsedou Asociace symfonických orchestrů a pěveckých sborů ČR.

1. 8. 1994 se uskutečnila první zkouška Pražské komorní filharmonie. Došlo k tomu ve zkušebně bývalého Symfonického orchestru AUS VN na Pohořelci a na dobových fotografiích (autorem je Mirek Čepelák, dlouholetý technik AUS, který s PKF strávil první rok jako kustod) jsou vidět obličeje hráčů, kteří pozorně naslouchají zakladateli orchestru a jeho šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, jenž jim předkládá své představy o budoucnosti nového orchestru. Pane řediteli, do jaké míry se očekávání členů orchestru naplnila a jaký je rozdíl mezi tehdejší a dnešní „pékáefkou“?

RO: Myslím si, že Bělohlávkovy představy se podařilo realizovat poměrně úspěšně, ta „DNA“, kterou orchestru Jiří Bělohlávek vtiskl, je v něm pořád přítomna a v tomto duchu se nám daří stále pracovat. Samozřejmě orchestr se od té doby proměnil, posunul se umělecky velmi dopředu. Jednak po stránce repertoárové, protože v tehdejším  „mozartovském“ obsazení jsme pochopitelně hráli především klasický repertoár, ale také pro nás vhodné skladby 20. století – Martinů, Ravel, Suk, Stravinský a další. Postupně ale začaly přibývat skladby ve větším obsazení. Hráči samozřejmě také profesně vyspěli, uvědomme si, že na začátku byla většina členů čerstvými absolventy uměleckých škol, někteří dokonce ještě studovali.  To byla obrovská výzva právě pro Jiřího Bělohlávka, zpočátku byl umělecký vývoj orchestru strmý. Ale i v pozdějších letech orchestr stále vyzrával, a to jak po stránce, řekněme, hudební, tak po stránce samotné profese – např. v porovnání s tehdejším orchestrem jsou dnes hráči schopni velmi rychle a pohotově hrát skladby, které nikdy nehráli, a jsou schopni se na ně během krátké doby připravit. Tahle schopnost rychle nastudovat a skvěle interpretovat těžké skladby se vším, co kompozice vyžaduje, to je něco, co přináší jen praxe a umělecké zrání.

IŠ: To ale ovšem bylo jasně patrné už u Bělohlávka, hráči přicházeli na zkoušky vždy připraveni, takže dirigentům prakticky odpadla práce na technickém studování partů a mohli se věnovat rovnou formování svých představ při realizaci konkrétních skladeb.

RO: Ano, to dodnes zůstalo. Hráči dobře ví, že nemá smysl studovat výraz skladby, pokud ji nebudou mít technicky zvládnutou. To je jasné. A pak je tu druhá stránka věci, a to je čas, který je nutný k nastudování, protože PKF si ve svém provozním režimu nemůže dovolit luxus, že bude třeba čtyři dny zkoušet na jeden program, neboť celé to množství koncertů, nejen abonentních, ale i těch pro jiné organizátory ať v tuzemsku nebo v zahraničí, to prostě nedovolí. Jakmile se odehraje jeden koncert, hned se začíná zkoušet na druhý. Obrovský diktát ekonomického tlaku nám prostě neumožňuje, aby orchestr měl na jeden koncert třeba pět zkoušek, i když se to občas při mimořádně těžkém a dlouhém programu také stane, někdy si to vyžádá dirigent, někdy náročnost skladeb. Ale obvyklý rytmus zkoušek a koncertů je podobný, jako u ostatních orchestrů – okolo tří zkoušek plus generálka.

První setkání nadšených muzikantů s Jiřím Bělohlávkem (1. 8. 1994) Foto © archiv PKF – Prague Philharmonia

IŠ: Před pětadvaceti lety obsahovala první sezona šest orchestrálních koncertů v Rudolfinu. Vaše 26. sezona, jíž začínáte další čtvrtstoletí PKF – Prague Philharmonia, už zahrnuje šest řad.

RO: V sezoně 2019/2020 se PKF – Prague Philharmonia opět „dotkne zvuku“, což je  už druhým rokem headline, který prochází naší dramaturgií. Řada A v Rudolfinu zahrnuje osm orchestrálních koncertů, je to náš hlavní profilový cyklus. Komorní cyklus K, který vlastně začal vznikat už před mnoha lety v tehdejším sídle v PKF v Krocínově ulici, je koncipován jako intimní setkání přátel hudby, zakládá si na rodinné atmosféře. Dnes se početně rozrostl, koncertů je deset, nicméně tu výjimečnou atmosféru se snažíme nadále zachovávat. PKF se vždy zajímala o soudobou hudbu a tahle snaha o inovativní přístup před lety vyústila v další abonentní řadu s názvem „Krása dneška“. I ta má samozřejmě svůj vývoj, ale podstatné je, že hrajeme kompozice skladatelů 20. a 21. století.

IŠ: Vzpomínám si, že s tím přišel dirigent Michel Swierczewski a získal velkou podporu hráčů orchestru a také Francouzského institutu v Praze.

RO: Tehdejší vedení Francouzského institutu bylo velmi nakloněno propagaci soudobé hudby, samozřejmě s důrazem na hudbu francouzskou, a mělo s M. Swierczewskim velmi dobré vztahy. Spolupráce posléze ustala, ale v současné době velmi úzce spolupracujeme s francouzskou ambasádou a také jsme znovu nastartovali spolupráci s Francouzským institutem. Vymýšlíme společné projekty a vzhledem k tomu, že náš současný šéfdirigent je Francouz (byť žijící v Americe), je motivace francouzských partnerů jasná. V příští sezoně má cyklus „Krása dneška“ pět koncertů, které se budou konat nejen v divadle NoD, ale také v Karlínských kasárnách a v Národní technické knihovně. Opakuje se tzv. donátorská řada v Lobkowiczkém paláci – návštěvníci si kupují vstupenky, které nejsou úplně levné, a tím výrazněji podpoří PKF.

Pokračujeme ve velmi úspěšném konceptu koncertů pro děti v Rudolfinu – řady D a E mají celkem 8 koncertů. Stále se hodně věnujeme nejmladší generaci. Nabízíme portfolio edukačních programů pro školy, koncerty pro děti od 4 do 8 let, které kopírují dětskou řadu D a E v Rudolfinu, velmi populárním se stal pořad „Orchestr ve 3D“, který nabízíme podruhé. A nedílnou součástí bude v té následující sezoně opět dětský klub Notička pro děti od 13 do 14 let, který nabídne šest setkání tematicky spjatých s říší pohádek.

IŠ: Vraťme se k dramaturgii hlavního cyklu v Rudolfinu. Tvůrcem řady je šéfdirigent Emmanuel Villaume. Zdá se, že právě on vede orchestr spíše k velkému symfonickému zvuku, i když ne všechny koncerty jsou takto koncipovány. Cítíte to jako odklon od původní ideje komorního orchestru, vždyť letos zazní Brucknerova 3. symfonie, Musorgského Kartinky, Wagner, Brahms a další – tedy repertoár velkých symfonických orchestrů?

RO: Už jsem mluvil o tom, že orchestr od svých počátků prošel vývojem, a to i ve své dramaturgii. Je to částečně způsobeno požadavky hudebně-klasického trhu, pořadatelé mají mnohem větší zájem o velký symfonický zvuk, než o „komořinu“. Ale musím předeslat, že za poslední tři roky jsme např. přehráli kompletní Beethovenovy symfonie, a tudíž jsme navázali na onen klasicistní odkaz. A chtěl bych také říci, že hlavní idea PKF nebyla v tom, že budeme hrát jen klasickou hudbu. Hlavní důraz Bělohlávek kladl na špičkovou interpretaci, a to nejen klasického repertoáru či repertoáru komorního obsazení, ale jakéhokoliv repertoáru. Vždyť PKF např. zahajovala Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí a Bělohlávek řídil v roce 1998 na závěrečném pražskojarním koncertě Beethovenovu Devátou – a už tehdy někteří kritici poukazovali na to, že prý to v „komorním“ obsazení „nezní dobře“. Samozřejmě, „pékáefka“ byla založena na Beethovenovi, Mozartovi, Haydnovi, klasické hudbě, ale jak už jsem řekl, orchestr stejně jako každý jiný má svůj vývoj. A ten nás v současné době zavádí do rozšířenějšího repertoáru, a já se domnívám, že jak posluchači, tak i hráči to vnímají pozitivně, protože to pochopitelně rozšiřuje naše dramaturgické možnosti, hráči mají šanci se potkat s něčím jiným, s velkým romantickým orchestrem, což je posouvá dál. Důležité je, že způsob hry komorního orchestru i v tom velkém repertoáru u nás zůstává zachován, totiž vzájemné naslouchání hráčů jeden druhému, korigování výrazu, ladění podle sousedních hráčů, aktivní podíl na zkoušení. Určitě to ale má svoje hranice, např. nikdy nebudeme hrát Mahlerovy symfonie, díla, která obsahují 90, 100 hudebníků – i když se výjimečně stane, že si to vyžádá organizátor či nějaký festival. Pak musíme zvažovat všechny aspekty, nejenom jestli to má nějaký umělecký přínos, ale např. s jakým sólistou či dirigentem se díky tomu můžeme potkat, zda nás to může nějak obohatit. A pochopitelně také máme na zřeteli ekonomickou stránku věci. Myslím si, že takovéto vybočení z klasické oblasti do velké symfonické tvorby není na škodu.

IŠ: Pro každý orchestr je při stavbě sezony důležitý výběr hostů, sólistů a dirigentů. V posledních letech PKF hledala a také nacházela zajímavé mladé interprety, mladé dirigenty. Jak se to podařilo pro ten následující rok, jaké zajímavé tváře PKF pražskému publiku přivede?

RO: Přivítáme jak mezinárodně etablované umělce, tak hudebníky z kategorie tzv. „rising stars“ – vycházející hvězdy. Sezonu zahájíme Beethovenovým „Císařským“ koncertem s vynikajícím makedonským klavíristou Simonem Trpčeskim. Je to držitel mnoha prestižních cen za své nahrávky a pravidelný host světových orchestrů. Velkou radost máme z toho, že se nám podařilo pozvat na Beethovenův trojkoncert trio Baiba Skride, Harriet Krijgh a Lauma Skride, uslyšíme Petra Nekorance, našeho nadějného tenoristu, mladičkou francouzskou houslistku Evu Zavaro, v jejímž podání zazní u nás zcela neznámý houslový koncert švýcarského skladatele 20. století Pierra Wismera, francouzská mezzosopranistka Stefanie d´Oustrac přednese v závěrečném koncertu Berliozovu Smrt Kleopatry. Jako další dirigenty jsme pozvali Juliana Rachlina, který bude současně i sólistou v Mozartově Koncertantní symfonii spolu s violistkou Sarah McElravy, před orchestr se opět postaví Jiří Rožeň, působící více v zahraničí než u nás, za „černého koně“ sezony bych možná označil slovinského dirigenta Simona Krečiče. A po delší době přivítáme našeho dřívějšího šéfdirigenta Kaspara Zehndera.

IŠ: Jiří Bělohlávek dával šance mladým dirigentům, vedle něj působili Tomáš Hanus, Zbyněk Müller, Jakub Hrůša a další, i Jiří Rožeň, jedna z největších našich dirigentských nadějí, se s Bělohlávkem potkal, byť „pouze“ na konzervatorním dirigentském semináři. Jaké další mladé dirigenty uvidíme, dostanou někteří šanci třeba v dětských cyklech?

RO: V dětských koncertech spolupracujeme s HAMU v Praze, snažíme se angažovat mladé dirigenty, dávat jim šanci vystoupit před orchestrem, aby si v praxi ověřili, co se ve škole naučili. I pro nás je to taková předvstupní brána, s orchestrem se oťukávají, poznávají, aby třeba v budoucnu s námi mohli regulérně spolupracovat.

IŠ: PKF vždycky ráda experimentovala, jeden koncert ale bude opravdu výjimečný. Bude na něm představena skladba, kterou vytvořila „umělá inteligence“, a to na základě torza manuskriptu Antonína Dvořáka. Jedná se o projekt společnosti AIVA a skladba nese název „Symphony for Future World“, zřejmá parafráze Dvořákovy Novosvětské.

RO: Tento projekt vznikl z iniciativy agentury Wunderman a za podpory našeho generálního partnera KB. Skladba není dialogem mezi dvěma lidskými osobnostmi, ale mezi člověkem a umělou inteligencí. Pro mě osobně je to strašně zajímavý a poučný experiment, protože vzít fragment Dvořákovy skladby, postupně do počítače vložit všechny Dvořákovy skladby a nakonec na základě podrobné analýzy Dvořákových melodických, harmonických a jiných postupů vytvořit model skladatelovy hudební řeči a podle toho dokončit onen nalezený fragment do konečné kompozice, která by měla být co nejvíce podobná rukopisu Antonína Dvořáka, je opravdu futuristické. Myslím si, že je to pro hudební fanoušky mimořádně zajímavé, na druhé straně ale nevěřím, že to je směr, kterým se bude hudba či komponování ubírat. V listopadu by měla zaznít třetí věta z této kompozice, první dvě jsme už odehráli dříve.

IŠ: Jak to v příští sezoně vypadá s dalšími domácími a zahraničními koncerty?

RO: Letos v únoru jsme absolvovali čtyři koncerty s Jonasem Kaufmannem, a protože byly velmi úspěšné, spolupráce s tímto německým tenoristou má své pokračování i v nadcházející sezoně. 14. října odehrajeme ve Vídni v Musikvereinu gala-operní koncert a pak v lednu 2020 se objevíme v patnácti evropských městech. Máme z toho všichni velkou radost, protože Jonas Kaufmann je nejen skvělý umělec, ale také velmi otevřená a přátelská osobnost. Poprvé se třemi koncerty představíme v Kuvajtské národní opeře a nadále pokračují naše projekty v Královské opeře v Ománu.

IŠ: Začátkem léta zčeřila poklidné vody světa klasické hudby zpráva o zrušení zájezdu PKF do Číny – jaká je situace dnes?

RO: Dnes už víme, že turné bylo definitivně naší partnerskou čínskou agenturou zrušeno, resp. diplomaticky řečeno „odsunuto na dobu neurčitou“. Je to velká škoda, protože to turné mělo obsahovat 14 koncertů, což je velmi neobvyklý počet, české orchestry jezdí do Číny na turné s nanejvýš šesti až osmi produkcemi. Je paradoxní, že turné bylo koncipováno k 70. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a tehdejším Československem, měla se hrát česká hudba, Bedřich Smetana Má vlast a Antonín Dvořák 9. symfonie, a mělo to být doplněno soudobými čínskými autory. Turné jsme připravovali dva roky. Věříme ale, že dřív nebo později PKF do Číny zavítá, protože politika a kultura by se neměly míchat.

IŠ: Kromě politických konotací to má na PKF i finanční dopady. V tisku proběhlo, že jde o ztrátu asi 3 milionů, což je pro financování činnosti nezávislého orchestru opravdu docela dost.

RO: Ztráta je ještě větší, okolo 4 mil., účetně pro tento rok 2019. Snažíme se nyní přijít s nějakým alternativním řešením, jak tuto ztrátu vykompenzovat. Otázka je, zda se to podaří a do jaké míry.

IŠ: Jak se žije nezávislému orchestru? PKF je vnímána jako jeden z nejlepších našich, patrně i evropských orchestrů, ale málokdo si uvědomuje, že financování takového tělesa je úplně jiné než u příspěvkových organizací. Nemáte zřizovatele, tedy žádný stabilní finanční zdroj. Jak vnímá tuto situaci ředitel, a jak hráči, kteří mají mnohem více hráčských povinností než jejich kolegové v příspěvkových institucích, kdy úspěchy PKF jsou zcela srovnatelné s nejlepšími orchestry nejen u nás, ale naopak podmínky, zejména finanční, jsou nesrovnatelné.

RO: Samozřejmě tato situace je pro ředitele, nebo pro vedení včetně správní rady a dozorčí rady dost frustrující, vlastně trvá po celých 25 let existence. PKF – Prague Philharmonia má, řekněme, tři základní stavební kameny svého rozpočtu: granty z ministerstva kultury, granty z magistrátu hlavního města Prahy a vlastní výnosy. Pokud se týká těch vnějších zdrojů, tedy grantů, zdaleka nepokrývají potřeby, které orchestr má.

IŠ: Znamená to, že příspěvky z veřejných zdrojů, granty, nejsou adekvátní příspěvku zřizovatele u příspěvkových organizací?

RO: Samozřejmě, a navíc, jejich výše je velmi proměnlivá, my nikdy předem nevíme, jakou částku dostaneme: šest, sedm, pět, devět milionů? Zatímco příspěvkové organizace už na základě návrhu rozpočtu mohou s více než půlročním předstihem zcela přesně vědět, s jakými prostředky mohou počítat. My musíme spoléhat na to, že alokace prostředků do grantových systémů bude dostatečně vysoká, přitom rozpočet se schvaluje v posledních měsících roku, teprve pak nastoupí propočet na granty, takže my se dozvíme v ideálním případě někdy koncem ledna, kolik jsme na daný rok dostali peněz. Trošku jiná situace je na pražském magistrátě, kde jsme účastníky čtyřletého grantového programu, takže tady opravdu předem víme, kolik dostaneme. Pokud se týká vlastních příjmů, ať už jsou to vstupenky, reklamní smlouvy, sponzoři, mecenáši, donátoři, příjmy z koncertů pro jiné pořadatele, jsou pro nás klíčové a to pochopitelně klade ohromný tlak na management i na hráče. Všichni vědí, že prostě musíme vyprodat koncerty, přijet ze zájezdu se ziskem, přemluvit sponzory k podpoře. Na jedné straně vás to nutí ke kreativitě, k inovacím, nemůžete ustrnout na místě, management musí neustále přicházet s projekty, které jsou nejen umělecky hodnotné, ale také zajímavé komerčně. Důležité je, aby je zaznamenala mediální sféra, aby se o tom psalo, aby se o nás veřejnost dozvěděla, abychom se dostali do co nejširšího povědomí. To je něco, co musíme neustále zdokonalovat, rozvíjet, ale ta přece jen potenciální existenční nejistota určitě není tím, v čem bychom chtěli žít. Bohužel, realita je taková, a tak jsme se to – hráči a management – do určité míry museli naučili chápat a nějak se s tím srovnat.

IŠ: Jaká je vlastně soběstačnost orchestru? Tzn. kolik procent rozpočtových výdajů tvoří peníze z veřejných zdrojů a kolik z vlastní činnosti?

RO: Soběstačnost PKF je v současnosti mezi 60 a 65 %. Z veřejných zdrojů získáváme podporu zhruba 35–38 %.

IŠ: Vaše soběstačnost je tedy neuvěřitelných 6065 %, zatímco příspěvkové organizace ji mají kolem cca 20 %. Co vlastně může PKF nabídnout potenciálním partnerům? Nemá vlastní sál, nemůže nabídnout prezentaci v sídle, je tak přece jen méně viditelná než Česká filharmonie, Národní divadlo, FOK. To je pro fundraising a PR aktivity docela problém, jak přilákat partnery.

RO: To je pravda, všechno souvisí se vším, už jsem hovořil o tom, že management je nucený přicházet s kreativními projekty, které si musejí získat pozornost v mediálním světě, a pokud ji nezískají, tak o tom nikdo neví. Žádný mecenáš nebo investor nemá zájem spolupracovat s orchestrem nebo s kulturní institucí, která není známá, protože chce své jméno, které třeba dlouhou dobu budoval, spojit s úspěšnou organizací, která má nějakou vizi, nějakou představu, zajímavé projekty.

IŠ: Sezona již opravdu klepe na dveře, vy máte před sebou jeden zcela mimořádný koncert. Připadá mi, že je to vlastně završení pomyslného obrovského oblouku od začátků PKF k dnešku: první koncert 17. listopadu před 25 lety ve Španělském sále pro nějakých 400, 500 posluchačů, v komorním obsazení – a o čtvrtstoletí později, 13. listopadu 2019, ohromný koncert v obrovské hale, předpokládáme asi 30003500 diváků, úplně jiný repertoár a vlastně i orchestr.

RO: Tenhle projekt vznikl přede dvěma lety, kdy jsme se dozvěděli, že vedle O2 Arény se staví menší hala O2 Universum. Management O2 Universa si od počátku stanovil, že nová hala bude multifunkční a bude schopna obsáhnout více segmentů svého naplnění, ať už je to kongresová turistika, semináře, přednášky, a také koncerty – klasické hudby, popové, rockové atd. Pro každý tento segment chtějí udělat speciální „oppening“, zahajovací projekt, který by ukázal veřejnosti a těm, kteří by chtěli O2 Universum v daném segmentu využít, že hala je tak skvěle udělaná, propracovaná a vybavená, že uspořádat jejich akci, třeba klasický koncert nebo kongres v O2 Universum je ten nejlepší nápad. My jsme zvažovali, zda do toho jít, zkoumali jsme, jaká tam je akustika, jaká by byla nejlepší skladba, a nakonec jsme dospěli k názoru, že to může být skvělá akce a že naprosto ideální na zahájení by byla Devátá Beethovenova symfonie, vlastně navíc může být jakýmsi završením našeho tříletého beethovenovského cyklu.

IŠ: Uteklo 25 let – kde bude PKF za dalších 25 let, jak bude vypadat?

RO: Já si myslím, že za dalších 25 let bude mít PKF – Prague Philharmonia svůj vlastní dům, vlastní sál, a věřím, že bude působit stále stejně svěže a mladě jako teď. Ze své vlastní zkušenosti hráče a manažera vím, že PKF je pro nás všechny doslova srdeční záležitostí. Je úžasné, že stále 70 % hráčů je v orchestru v podstatě od začátku, od dob Jiřího Bělohlávka. Je to jejich dítě, které si vypiplali úplně od plenek až do doby dospělosti, a tak bych si hrozně moc přál, aby orchestr pokračoval v nastoupeném trendu. Jsem přesvědčen, že v novodobé historii naší republiky je to ne-li největší, tak jeden z největších kulturních počinů. A myslím si, že už se to ani nemůže opakovat. Protože tehdy se sešlo tolik věcí dohromady, především lidé, a to nejen ti, kteří orchestr vytvořili, ale i ti, kteří měli orchestr od počátku rádi, a dodnes mu pomáhají. Věrní abonenti, členové správních rad, sponzoři a partneři, lidé z veřejných institucí, médií – nerad bych zapomněl na některé.  Už dnes zkušení hráči v naší Orchestrální akademii předávají své zkušenosti, „firemní kulturu“, nastupující generaci. I díky tomu bude orchestr pořád mladý a jsem přesvědčen, že i v budoucnu bude patřit k naší špičce a překoná všechny nástrahy, které na jeho cestě nepochybně stále číhají.

Děkovačka… Foto © archiv PKF – Prague Philharmonia

Střípky z letošní Strážnice

Marta Ulrychová

Již po čtyřiasedmdesáté se v posledních červnových dnech (27. 30. – 30. 6.) sešli ve  Strážnici  příznivci folkloru. Nenechali se odradit tropickým počasím, které letos daleko předčilo obvyklé letní teploty, a namísto koupaliště  dali  přednost našemu největšímu svátku lidové hudby.  Jejich velký počet dokazuje, že Strážnice neztrácí svoji přitažlivost, byť jí tvrdou konkurenci tvoří řada lokálních folklorních festivalů, které  u nás vznikly zejména během posledních třiceti let.

Kdo jede „na Strážnici“,  jede vlastně hned na dva festivaly, neboť letos   se po sedmatřicáté uskutečnila i její dětská odnož, nesoucí příznačný název Dětská Strážnice. Tímto se vlastně vydatně zdvojily pořady, které – i přes opakování oněch  tzv. stěžejních – tvoří pestrou a časově těžko zvladatelnou směs, z níž si tisíce účastníků může vybírat nejen podle svého vkusu, zájmu a  zaměření, ale i  fyzické  kondice. Pro toho, kdo si vzhledem ke svému  věku netroufá tlačit se   v zástupu korzujících na hlavní cestě zámeckého parku, anebo  v  přeplněném stadionu, je zde nádherný rozlehlý zámecký park, jehož stinné stromoví tvoří příjemnou oddychovou zónu, ať při dechovce  na Ostrůvku, cimbálové hudbě u zámku či stánků s občerstvením, anebo na vzdálenější Zbojnické lúce, kde letos probíhaly taneční workshopy. Na organizaci této  mimořádně náročné akce se podílí Národní ústav lidové kultury v Strážnici s městem Strážnice, vše za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Nutno dodat, že organizace je vzorová, všem, kdo se na ni podílí, se daří dobře zvládat ubytování, stravování a místní dopravu stovky účinkujících, o něž je dobře postaráno v penzionech a internátech Strážnice a okolních měst (Veselí nad Moravou, Bzenec, Vracov aj.). 

Ačkoliv se jedná o festival mezinárodní, z návštěv několika posledních ročníků jsem nabyla dojmu, že jeho těžiště stále více spočívá ve vystoupení domácích skupin. Smět vystoupit na strážnickém Mezinárodním folklorním festivalu je pro naše soubory a jednotlivce chápáno jako výzva, kterou nelze promarnit, neboť festival není jen pohodovým setkáním s přáteli, ale  zároveň i měřením sil. Doslova a do písmene to platí o Finále soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, na jehož nové podobě  a organizaci měl v 90. letech výrazný podíl etnograf  Karel Pavlištík (1931– 2018).  Bohužel jsme tuto výraznou osobnost našeho folklorního hnutí po jeho odchodu na sklonku  loňského roku citelně postrádali. Soutěž se dnes stala nádhernou početně zastoupenou  podívanou (již z tohoto důvodu muselo být soutěžní klání přeneseno do  většího amfiteátru Zámek), motivující i ty nejmladší ročníky (mnohým z oněch přihlížejících, kteří se v několika generačním zastoupení doslova vrhnou po skončené oficiální části soutěže na pódium,  jsem hádala tři roky,  ne-li méně). Právě takovéto okamžiky jsou nejvýmluvnější ukázkou toho, co znamená  předávání tradice. 

Strážnice však zdaleka není jen přehlídkou mládí a krásy. Páteční noční  pořad v amfiteátru Zahrada  Bez bab s podtitulem O mužských tanečních projevech autoraIva Mikuše naopak představil zralé výkony tanečníků, u nichž stylovost, zemitost a opravdovost projevu vyzrály spolu s věkem. Obdivovali jsme mužský tanec ze sedmihradského  Kalotaszégu  v podání tanečníků VUS Ondráš 90, mužské tance z Oravy  předvedené Oravan seniorem z Nižné, obuškové a odzemky vítězů odzemkářské soutěže pořádané v Rožnově pod Radhoštěm, furiant plzeňské Mladiny, sólomaďar a fogáš  VSPT Jánošík 90 či temperamentní rozkazovačky z Podpoĺania v podání bratrů  Briakovců ze Zvolena, vše za doprovodu Cimbálové  muziky L. Graffeho a CM  Bálešáci ze Starého Města s primášem Ondřejem Bazalou.   Působivý kontrast tancům, jež dovolují  popustit uzdu mužské dominanci a temperamentu, tvořil hutný a barevně kompaktní sborový zpěv Staroměstských mládenců (Staré Město), anebo naopak  ztišený zvuk fujar Matúše a Martina Murínových.  

Odzemkáři z Rožnova pod Radhoštěm v pořadu Bez bab Foto © archiv Národní ústav lidové kultury

Ačkoliv soutěž o nejlepšího verbíře se zrodila právě v  amfiteátru Zahrada,  tato  menší přírodní scéna  dnes poskytuje příhodnější atmosféru pořadům laděným spíše do intimní polohy. Další noční pořad Chrystiana Heczka Ze života stromů jednoznačně považuji za jeden z  vrcholů   festivalu a pro mnoho souborů zároveň i návodem, kudy by se cesta prezentace folkloru měla ubírat. Porota v něm po zásluze ocenila ekologicky zaměřené téma, zpracované na úrovni přeshraniční spolupráce, navíc v co nejautentičtější podobě. Punc autenticity pořadu propůjčilo již samo  vyprávění probíhající v nářečí těšínského Slezska, jemuž Karol Stuszka citlivě propůjčil  znělý hlas i mírně patetickou dikci, neboť jeho ústy nepromlouval člověk,  ale „nejstarší jilm v České republice“, znalec ostatních stromů a svědek  mnoha událostí v „goralském lese“ na moravsko-polském pomezí. Těšínské Slezsko je oblastí velkých průrazných hlasů, mnozí zpěváci zde nepotřebují doprovod, obzvláště goralské balady zní v  jejich podání autenticky a  s velkou citovou naléhavostí. Takto jsme  slyšeli zpívat  Katarzynu Broda-Firlu, Urszulu Jachnickou, Małgorzatu Tutkomanžele  Milerscyovy. Mnohé písně zněly sólově, jiné za doprovodu jablunkovských kapel Lipka a Nowina či Kapely Bezmiane z Bystřice. Jiný  přístup k folklornímu materiálu naopak představovala skupina Skład Niearchaiczny z polského města Żywiec, která goralskou kulturu prezentovala ve vysoce stylizovaném,  neobvyklém zvukovém pojetí. Neméně silně zaujala i taneční složka – vedle tanců owiynziok, zbójnicky, patykowy a jawornicki především nápaditá, ale také náročná choreografie delší taneční kompozice, znázorňující jednotlivé fáze procesu těžby dřeva  od porážení stromů až po jeho dopravu na vorech.

V amfiteátru Bludník se tradičně kromě úvodního a závěrečného pořadu, v němž svoji neodmyslitelnou roli sehrávají domácí strážnické a zahraniční soubory, odehrávají i pořady reprezentující jednotlivé moravské a české regiony. Letos tuto možnost dostalo Kyjovsko a Plzeňsko, dva regiony, jejichž  kroje v minulosti dokonce plnily roli krojů všenárodních. I přes tuto podobnost však v současnosti zaznamenávají velkou odlišnost. Na Kyjovsku se dodnes kroje nosí při každé slavnostní příležitosti, působí zde mnoho folklorních skupin, mužských sborů, tanečníků, kontinuita lidových tradic  tedy nebyla přerušena, zatímco  na Plzeňsku byla   koncem 19. století  rychle se rozvíjející industrializací venkovská lidová kultura nivelizována. Zatímco autorky  pořadu Prostá krása Kyjovska Markéta Lukešová a Magdalena Maňáková  tedy mohly sáhnout i do současnosti,  Zdeněk Vejvoda, autor pořadu Plzeňáci aneb depa a pročpa se tuto tancuje? se opřel o bohatou tradici stylizovaného folkloru, rozvíjeného v Plzni od počátku 50. let v podobě vznikajících  folklorních souborů a rozhlasového Plzeňského lidového souboru.  Svůj pořad tedy pojal jako sled převážně tanečních stylizovaných čísel v podání plzeňských souborů Mladina, Jiskra, hornobřízského Úsměvu, rokycanského Rokytí a Sluníčka, to vše za doprovodu buď jejich vlastních kapel,  anebo   početného Orchestru lidových nástrojů Plzeňského kraje.  Bohužel jsme v pořadu postrádali zpěváky, kteří by se  svým projevem podobali oněm,  jež si pamatujeme z pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci. Onu „silnou generaci“ plzeňského vysílání naopak retrospektivně představil pracovník Národního ústavu lidové kultury  Michal Škopík v pořadu Stroj času. Perličky na dně strážnické fonotéky v zámeckém Rytířském sále. 

Neděle dopoledne v amfiteátru Zahrada bylo opět tradičně věnováno pořadu, který  mohli  v přímém vysílání sledovat rozhlasoví posluchači v celé republice. V pořadu Lucie Uhlíkové Jablko od stromu sesešly tři pravnučky osobností spjatých s lidovou kulturou: pravnučka malíře Joži Uprky, zpěvačka a cimbalistka  Magdalena Múčková, zpěvačka Julia Ulehla, jejíž praděd Vladimír Úlehla stál u zrodu strážnického festivalu, a zpěvačka a cimbalistka Alžběta Lukáčová, pravnučka myjavského primáše Samka Dudíka. Každá z nich si k lidové písni našla jinou cestu. Nejblíže  k lidové tradici rodného Strážnicka má Magdalena Múčková, jejíž zpěv  zaujme tklivým  mezzosopránem a  stylovým  zdobením melodie, typickým pro strážnický písňový fond.  I tentokrát se představila  ve své tradiční roli i  jako výtečná cimbalistka  své mateřské muziky Danaj.  V pořadu s ní tentokrát vystoupil jak sbor Malé taneční skupiny Danaje, tak i její manžel Pavel Múčka, primáš další ze strážnických cimbálových kapel. Julia Ulehla původně vystudovala  operní zpěv, s písněmi sbíranými na Strážnicku svým pradědečkem se seznamovala později, tudíž si za doprovodu svého manžela, kytaristy arménského původu Arama Bajakiana našla specifický způsob jejich interpretace, zcela odlišný od Magdalenina.  Alžběta Lukáčová, povoláním dramaturgyně operní scény  v Banské Bystrici,  vystudovala zároveň folkloristiku a o svém pradědovi Samkovi Dudíkovi napsala monografii. Soustavně se věnuje terénnímu výzkumu a své praktické zkušenosti z oblasti lidové hudby uplatňuje jako  cimbalistka a zpěvačka  kapely Banda,  která se v současné době  řadí k  nejvýraznějším skupinám world-music na Slovensku. 

Závěrečné odpoledne v Bludníku přineslo ještě další zážitky. Opět se představili zahraniční hosté – Roxolanta z Kyjeva, Couleurs d´Algerie z alžírského  Sidi Bel Abbès, chorvatský Folk Ensemble Tena, Charu Castle Fundation z Dillí, japonský soubor Starodávný, v němž se sdružují seniorští příznivci moravských lidových tanců  (mohli jsme obdivovat i   japonského „verbíře“, jenž si svým  výkonem,  schopným dokonale napodobit i  hlasovou barvu a taneční styl, nezadal se svými moravskými vzory), závěrem tohoto zahraničního bloku pak proslulý slovenský Gymnik. Závěrečné ovace patřily jednak  všem oceněným, jednak pestré směsici krojovaných tanečních párů všech věkových stupňů, rekrutujících se ze všech strážnických dětských a dospělých souborů, které v takovémto zastoupení několika generací předvedly zaplněnému amfiteátru  strážnický  danaj. MFF ve Strážnici tak opět dokázal, že jeho úloha v životě  folkloru je nejen nezastupitelná, ale zároveň i stále motivující.  

Taneční workshop plzeňské Mladiny Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Kapela Lipka z Jablunkova v pořadu Ze života stromů Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Strážnické děti v průvodu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
Strážničané v průvodu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Madgalena Múčková, Julie Ulehla a Alžběta Lukáčová v pořadu Jablko od stromu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
Pořad širšího Plzeňska Plzeňáci aneb Depa a pročpa se tuto tancuje? Foto archiv

Mezinárodní Letní hudební akademie vyvrcholila slavnostním koncertem. Ocenila své nejlepší absolventy

Slavnostním koncertem v reprezentativních prostorách Sněmovního sálu kroměřížského zámku se v sobotu 24. srpna uzavřel 2. ročník Letní hudební akademie. Úspěšný projekt dirigenta Tomáše Netopila letos absolvovalo přes 80 účastníků z osmi zemí světa pod vedením renomovaných hudebníků. Akademie nabídla také řadu koncertů klasické hudby a besed pro širokou veřejnost.

Během závěrečného večera se pod taktovkou uměleckého ředitele a kroměřížského rodáka Tomáše Netopila představili mimořádně talentovaní absolventi akademie v doprovodu orchestru Moravští komorní sólisté.

Slavnostní koncert zahájila skladba Baletti in g od Heinricha Ignaze Franze Bibera z Hudebního archivu Kroměříž „Krátký úsek tohoto dílka se stane znělkou 3. ročníku naší akademie,“ naznačuje dramaturg a umělecký ředitel akademie Tomáš Netopil.

Udělena byla nově i tři ocenění s finanční odměnou pro vybrané studenty. Cenu Zlínského kraje převzal z rukou radního pro kulturu Miroslava Kašného šestnáctiletý houslista Matteo Hager. Cenu LHAK & Města Kroměříž obdržel od starosty Jaroslava Němce slovenský houslista Ferdinand Pavel Slezák. Cenu Akademie klasické hudby  předal její zástupce Jan Simon zpěvačce Tereze Maličkayové.

„Jsem velmi překvapený úrovní studentů, kteří se letos přihlásili, i tím, že jich bylo tolik a všichni byli tak skvělí. Mám radost, že nejen já vnímám krásu města Kroměříže, ale že i v nich rezonovalo prostředí a podmínky, které skýtá,“ hodnotí letošní ročník Tomáš Netopil, který také naznačil, jak bude vypadat ročník příští: „Plánujeme významné změny, které by měly přispět k rozšíření projektu. Kromě jiného chceme zařadit například také orchestrální program.“ Nadcházející ročník se tak uskuteční od 10. do 22. srpna 2020 a přinese zájemcům i možnost zúčastnit se výuky dalších nových oborů jako je viola a violoncello, společně s komorní hudbou.

Cenu Akademie klasické hudby předal její zástupce Jan Simon zpěvačce Tereze Maličkayové. Foto archiv

2. ročník letní hudební akademie poskytl příležitosti rozvíjet se ve svých hudebních oborech 53 aktivním a více než 30 pasivním účastníkům, kteří sledovali výuku pod vedením špiček ve svých oborech, jako je například hornista Radek Baborák, houslisté Josef Špaček a Dalibor Karvay, sopranistka Kateřina Kněžíková či cembalistka Barbara Maria Willi a další.

„Očekával jsem, že tady nabudu nových znalostí a ukáže mi to, jak se pracuje v tomto oboru na vysoké úrovni. Také jsem očekával, že zde získám nové přátele ve svém oboru. Oboje se splnilo,“ uvádí Anton Aslamas, jeden z absolventů akademie, který se zúčastnil kurzu v oboru korepetice pod vedením Zdeňka Klaudy.

„Kromě výuky měli studenti možnost zapojit se do workshopů a seminářů ohledně profesního rozvoje, sebeprezentace či práce s trémou,“ dodává výkonná ředitelka akademie Jana Kubáčová.

Akademie přinesla také celou řadu atraktivních hudebních zážitků široké veřejnosti. Koncerty a besedy jí nabídly setkání jak s hudebními osobnostmi, tak i s mladými účastníky letní akademie.

Významnými partnery Letní hudební akademie v Kroměříži byly Akademie klasické hudby, Město Kroměříž a Zlínský kraj.

Statistika 2. ročníku Letní hudební akademie

Počet aktivních účastníků: 53

Počet pasivních účastníků: 30

Počet hudebních oborů: 8

Počet koncertů: 6

Beseda s Adamem Plachetkou a přednáška Cyrila Höschla

Přehled lektorů a hudebních oborů 2. ročníku

Josef Špaček, Dalibor Karvay – housle

Kateřina Kněžíková – zpěv

Radek Baborák, Bohdan Šebestík – lesní roh

David Mareček – hudební projekty

Lukáš Moťka – trombony

Zdeněk Klauda – klavírní spolupráce

Barbara Maria Willi – cembalo

 Více informací na www.academykromeriz.com

Nová opona pro Státní operu je před dokončením!

Státní opera v rámci rozsáhlé rekonstrukce dostane novou oponu. V průběhu posledních dvou let na ní pracuje tým pod vedením uměleckého ředitele sekce výroby Národního divadla Martina Černého ve spolupráci se studenty katedry scénografie DAMU. Opona vzniká v dílnách Národního divadla podle návrhu původní opony Eduarda Veitha, kterou návštěvníci viděli při otevření Státní opery (tehdy Nového německého divadla) v roce 1888. Za unikátním dílem, jež v těchto dnech spěje do finále, se skrývá více než 1000 hodin pečlivé práce.

Originální opona Eduarda Veitha se záhadně ztratila v roce 1945. Nová opona nahradí oponu akademického malíře Antonína Střížka, původně určenou pro nastudování Kouzelné flétny v roce 2002.

Foto © archiv Národní divadlo
Foto © archiv Národní divadlo
Foto © archiv Národní divadlo
Foto © archiv Národního divadla

Budova Státní opery se po generální rekonstrukci znovu otevře veřejnosti v neděli 5. ledna 2020 operním galavečerem, který provede nejslavnějšími kapitolami její pozoruhodné historie.

Upoutávka na zářijové číslo

Ze zářijového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  se Sergejem Chačatrjanem, od sezony 2019/2020 novým rezidenčním umělcem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který se poprvé představí na jeho zahajovacím koncertě 27. září, kdy se ve Dvořákově síni pod taktovkou Alexandra Liebreicha ujme sólového partu Šostakovičova Prvního houslového koncertu.
  • Rozhovor s novým uměleckým ředitelem Opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem o současné situaci v divadle i plánech do budoucna
  • Rozhovor s Radimem Otépkou, ředitelem PKF – Prague Philharmonia, která letos oslavuje pětadvacet let své existence a u jejíhož zrodu stál Jiří Bělohlávek.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za provedením pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao na scéně Florea Theatrum, nastudovaného pod taktovkou Marka Štryncla souborem Musica Florea.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za trojicí festivalů, z nichž nejmladšímu, nesoucímu jméno slavného  rodáka z Kališť u Humpolce, je osmnáct let: Festivalem komorní hudby Český Krumlov 2019, Mahler Jihlava – Hudba tisíců a Festivalem Janáček a Luhačovice, dále za dvěma koncerty Pražského komorního orchestru, z nichž v rámci prvního zazněla pod taktovkou Jiřího Rožně i světová premiéra skladby Lukáše Hurníka The Walls of Prague, kde se sopránového partu zhostila Barbora Řeřichová, či za vystoupením Orchestru mladých Evropské unie, řízeného Vasilijem Petrenkem, na němž zazněl v podání německo-francouzského violoncellisty Nicolase Altstaeda Dvořákův slavný Koncert h moll.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme shrnutí 15. ročníku oblíbeného letního festivalu Prague Proms, který mj. přinesl např. vystoupení afroamerického sboru The Jeremy Winston Chorale, mexického tenoristy Ramóna Vargase, jehož tentokrát pod taktovkou Marcella Roty doprovodil – podobně jako výše uvedený sbor – Český národní symfonický orchestr, či americké jazzové formace The Hot Sardines,  vedené zpěvačkou Elisabeth Bougerol
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Smetanova Dalibora, nastudovaného Jaroslavem Kyzlinkem, v režii Jiřího Nekvasila a scénou Daniela Dvořáka, kde se titulní role v první premiéře ujal Michal Lehotský a ve druhé Peter Berger. Zajímavé bylo jistě i uvedení Janáčkovy opery Šárka Operou Diversa v čele s Gabrielou Tardonovou v brněnské Redutě či Meyerbeerova díla Robert ďábel v Ostravě, které nastudoval Marek Sedlický a role Bertrama se zhostil Martin Gurbal´.
  • Ze zahraničí jistě zaujme ohlédnutí za Mnichovským operním festivalem, který letos uvedl čtyři nové inscenace Bavorské státní opery: Gluckovu Alceste, která zazněla ve své pařížské verzi, Straussovu Salome v nastudování Kirilla Petrenka a v režii Krzysztofa Warlikowského, kde v roli Narabotha vystoupil Pavol Breslik, Pucciniho Děvče ze Západu v hlavní roli se skvělou Anjou Kampe a Dickem Johnsonem v podání neméně vynikajícího Brandona Jovanoviche, a Händelovu Agrippinu v hudebním nastudování Ivora Boltona a režii Barrieho Koskyho. Z jednotlivých představení si pak můžete projít recenze na Meyerbeerovy Hugenoty v Drážďanech, kde se v jedné z rolí představila naše Štěpánka Pučálková, nebo na Prodanou nevěstu v Lipsku v nastudování Christopha Gedscholda a režii Christiana von Götze.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v devátém díle věnovaném dokumentárnímu cyklu České televize s názvem Kmeny, jehož iniciátorem a scénáristou byl rapper, výtvarník a vydavatel Vladimir 518, Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete  vzpomínku na legendu Brodwaye,  7. náhle tento svět opustivšího Harolda Prince, kterého i sám britský princ Charles označil  za guru světového muzikálu.
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí ze života jednoho z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějšího dirigenta první půle 20. století, Artura Toscaniniho, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v zářijovém čísle zaměřili pozornost na současnými operními scénami hojně vyhledávaného německého režiséra Petera Konwitschného, syna významného dirigenta Franze Konwitschného, pocházejícího z moravského Fulneku, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát autor věnuje Busoniho opeře Turandot, premiérované pod skladatelovou taktovkou společně s jeho dalším operním dílem, jednoaktovkou Harlekýn, 11. 5. 1917 v Curychu, Století bez mezníků s poutavým textem o skladateli Gijovi Kančelim, který ve své tvorbě  spojil své gruzínské hudební kořeny se západními skladatelskými technikami, a jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje dílem, nazvaným Jazz ozářený vycházejícím sluncem.
  • čtvrtletní cykly: Nadace Bohuslava Martinů informuje, kde se kromě jiného můžete dočíst řadu zajímavostí o Interpretační soutěži Bohuslava Martinů, k níž se v textu vyjadřují porotci oborů klavír a komorní hra bez klavíru Ivo Kahánek a Václav Bernášek, a cyklus Souborné vydání díla Bohuslava Martinů,  jehož třetí díl pojednává o komorních a orchestrálních kantátách a komorní hudbě pro 3–6 nástrojů.
  • V rubrice Knihy a notoviny  tentokrát najdete recenzi na knihu Moniky Holé  –  Kresby Bohuslava Martinů, obsahující víc jak 230 skladatelových kreseb doposud uchovávaných v archivech (především v Poličce), v majetku rodiny Martinů i u dalších soukromých majitelů apod.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů vyplňuje cyklus, věnovaný klavíru a nazvaný Klavírnictví na rozcestí. V devátém  díle autor zpracoval pokračování vhledu do současné (nejen) mistrovské výroby pian.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát opět nabízíme Nové operní nahrávky na DVD,  po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

Kutná hora a husitství

Husitská revoluce představuje tradičně jeden z klíčových bodů české medievistiky. Šestisetleté výročí od výbuchu revolučních událostí proto doslova vybízí k setkání nad otázkami již jednou tematizovanými, nedostatečně promyšlenými, aktuálně řešenými či dosud nevyslovenými. Konference, jež se ve dnech 9.–10. dubna 2020 uskuteční v Kutné Hoře, si klade za cíl přiblížit dějiny „stříbrného“ města a jeho blízkého okolí právě v dynamických a dramatických letech revoluce. 

Srdečně Vás proto zveme k aktivní účasti na uvedeném setkání, jehož obsahem by se měly stát níže nastíněné tematické okruhy.

1. Líčení ukrutností, páchaných údajně v Kutné Hoře v prvních týdnech revoluce, zastiňuje úvahy o roli města ve struktuře Zikmundovy strany. Právě Kutná Hora přitom králi posloužila jako nástupiště jeho sil vůči revoltující Praze. Nabízí se tak otázka, jakými úkoly Zikmund pověřoval kutnohorské radní, jaký byl v kontextu králových válečných sil vojenský potenciál města, jaké bylo personální složení Zikmundova dvora či jaké dopady mělo setrvání dvora na samotné město? Lze vlastně na Kutnou Horu pohlížet jako na Zikmundovu rezidenci?

2. Neúspěšné pokusy o vojenské pokoření husitů vyústily v přechod Kutné Hory do tábora kališníků, což přimělo řadu osob konzervativního smýšlení k opuštění města. Za zvážení tak stojí personální, majetková, profesní atd. struktura těchto osob i jejich další kariéry v nových podmínkách. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani otázka kontinuity před- a pohusitského osídlení města, resp. otázka dosídlení města po jeho druhém vypálení v roce 1424.

3. Kuriózní stanovení správy města po jeho ovládnutí Žižkou v roce 1423, kdy slepý hejtman určil konšely losem, nás přivádí k otázce vnitřních poměrů v Kutné Hoře v době, kdy město spadalo pod správu táborsko-sirotčího kondominia. Ke zkoumání v tomto ohledu vybízí jak některé segmenty
městské správy (zejména fungování městských čtvrtí, předměstí apod.), tak zachované výtahy z dnes již bohužel ztracených městských knih.

4. Pozoruhodná je i intenzita pozemkového vlastnictví a sídel husitských exponentů v širším okolí Kutné Hory, v jejímž kontextu by také bylo vhodné nahlížet vojenské operace, k nimž v zázemí města docházelo na samém konci revolučních let (především dobývání hradu Sion). Vítány jsou ale i další příspěvky postihující četné vojenské události (bitva u Malešova apod.) v regionu a to i z pohledu archeologie a dalších příbuzných oborů.

5. Dramatické zvraty revoluční štěstěny se otiskly i v utváření referenčních bodů vzpomínání obyvatel kraje, jak naznačuje epizoda související se shromážděním lidu na hoře Melechov u Ledče nad Sázavou nebo rozvoj specifické paměti spojené s postavou Jana Žižky v Čáslavi. Rozličné formy a příklady vzpomínání na dobu „vymknutou z kloubů“ tak rovněž náleží mezi diskutovaná témata.

6. Opominout samozřejmě nelze ani roli Kutné Hory a sousední Čáslavi coby míst četných sněmovních jednání, resp. míst konání náboženských synod (a to až do 40. let 15. století).
7.  Specifickým problémem je pak bezpochyby chod a fungování mincovny, jakožto klíčového objektu města, a stav českého mincování v průběhu husitství vůbec.
8. Prvořadým kutnohorským historikem husitství se díky své impozantní, stěží překonatelné monografii stal Jiří Kejř. Analýza jeho metodického přístupu a dějinného obrazu, jenž ovlivnil řadu dalších historiků, proto rovněž vybízí ke zhodnocení.

Termín odevzdání přihlášek je 31. 10. 2019
Přihlášky posílejte na viktor.pohanka@soapraha.cz

 

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Vídeň a hudba – to patří dohromady. V kalendářním roce 2020 se Vídeň chystá poctít všechny umělce a instituce, které z ní činí světové hlavní město hudby. Zvláštní pozornost přitom metropole věnuje Ludwigu van Beethovenovi, který ve Vídni žil 35 let, a v roce 2020 uplyne 250 let od jeho narození.

Ludwig van Beethoven, jedna z nejvýznamnějších hudebních osobností všech dob, je s rakouským hlavní městem neodmyslitelně spjat. Dlouhých 35 let byla Vídeň jeho domovem a po smrti byl podobně jako Mozart a řada dalších hudebních velikánů pochován na zdejším ústředním hřbitově. Beethovenův jedinečný odkaz ale ve Vídni žije dál, a rok 2020, na který připadá 250. výročí skladatelova narození, proto Vídeň označuje jako Beethovenův rok a chystá řadu akcí.

Beethovenův rok 2020

Beethovenova revoluční hudba bude u rakouských sousedů znít ještě častěji než doposud – ať již ve Státní Opeře nebo dalších honosných budovách. Napříč městem proběhne řada tematických a interaktivních výstav, do nichž se zapojí i Rakouská národní knihovna, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nebo Dům hudby. Vhled do skladatelova života nabídnou i místa, na nichž Beethoven žil – jeden z příbytků je dnes domovem jeho muzea. Slavnostní zahájení se chystá do vídeňské radnice na 16. prosince 2019, den Beethovenových narozenin.

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Po celý rok Beethovenova 250. jubilea se Vídeň bude prezentovat jako hudební město, které udává tón. Hlavní město i místní turistická agentura u této příležitosti chystají speciální kampaně. K sousedům zavítají i světové hvězdy kombinující tradiční a moderní hudbu jako například zpěvák a klavírista Billy Joel, klavírní virtuózka Yuja Wang nebo autor filmové hudby Hans Zimmer, kteří doplní již tak bohatou kulturní nabídku.

Každý večer poslouchá ve Vídni živou klasickou hudbu na 10 000 lidí a fenomény jako novoroční a letní koncert Vídeňských filharmoniků jsou celosvětově nejsledovanějšími akcemi klasické hudby. Světovou prestiž získala i vídeňská hudební univerzita – hvězdy zítřka tak na místních koncertech hrají už dnes. Nahrávky z Vídně zaznívají v hollywoodských filmech a tóny z gigantické hudební databanky Vienna Symphonic Library se objevily například i v hitech Lennyho Kravitze nebo Beyoncé. Na světové úrovni jsou i výrobci nástrojů, k nimž patří struny od Thomastik Infeld nebo ručně vyráběné klavíry z manufaktury Bösendorfer.

V roce 2020 tak chce Vídeň opět dokázat, že je skutečným světovým hlavním městem hudby, a že stále určuje světové hudební dění.

Vybrané speciální hudební akce

Musikverein

  • výročí otevření nové budovy, řada Beethovenových koncertů

Koncertní dům Wiener Konzerthaus

  • Řada koncertů všech Beethovenových symfonií
  • Novoroční a silvestrovské koncerty Symfonie č. 9 (1. 1. 2020 a 31. 12. 2020)
  • Best of Beethoven (5. a 7. 6. 2020)

Festival Fest der Freude (8. 5. 2020)

  • Open air na náměstí Heldenplatz v den 75. výročí konce 2. světové války

Simultánní koncert Bonn – Vídeň (15. 5. 2020)

  • Společný koncert Orchestru Bonn a Vídeňských symfoniků, open air

Státní opera

  • Zatím nezveřejněné překvapení

Dům hudby Haus der Musik

  • Instalace Inside Beethoven (červen a červenec 2020)
  • Dvě zvláštní výstavy
  • Nový virtuální dirigent

Rakouská národní knihovna

  • Zvláštní výstava (počátek roku 2020)

Více na https://musik2020.wien.info (od září 2019), nebo http://www.wien.info

Pražský filharmonický sbor slavil na festivalu v rakouském Bregenz

Dne 22. července byli návštěvníci festivalu v Bregenz svědky mimořádného koncertu na oslavu 10 letého výročí působení Pražského filharmonického sboru na tomto festivalu. Na koncertě zaznělo monumentální Requiem G. Verdiho v podání Vídeňských symfoniků, PFS, připraveného Lukášem Vasilkem, a sólistů (Maria José Siri – soprán, Anna Goryachova – mezzosoprán, Sergey Romanovsky – tenor, Gábor Bretz – bas). Celým koncertem návštěvníky provázel italský dirigent Fabio Luisi.

Fabio Luisi je v současnosti designovaným uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, uměleckým ředitelem Opery v Curychu, hlavním dirigentem Dánského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Vídeňské symfoniky řídil v letech 2005-2013 a hlavním dirigentem slavné Metropolitní opery byl v letech 2011-2017. Hostujícím dirigentem je v současné době u mnoha evropských i amerických orchestrů a jeho diskografie, čítající množství operních i symfonických děl, vyniká nahrávkou Wagnerova Siegfrieda a Soumraku bohů (Met Opera), oceněnou Grammy nebo Brucknerovou 9. symfonií (Staatskapelle Dresden), ověnčenou cenou Echo-Klassik.

V letošním roce vystupuje Pražský filharmonický sbor také v novém nastudování opery Rigoletto (G. Verdi) na Jezerní scéně a opery Don Quijote (J. Massenet) s Vídeňskými symfoniky.

Pražský filharmonický sbor má za sebou čtyřiaosmdesátiletou historii, vystupuje s prestižními tělesy a dirigenty mezinárodní hudební scény a patří mezi nejvyhledávanější evropské profesionální pěvecké sbory. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je od roku 2007 Lukáš Vasilek.

Zřizovatelem Pražského filharmonického sboru je Ministerstvo kultury České republiky.

Pražský filharmonický sbor Foto © archiv

Odkazy na festival:

Výroční koncert: https://bregenzerfestspiele.com/…/progr…/orchesterkonzerte-3 https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/

Rozhovory se sbormistrem Lukášem Vasilkem:

https://www.vn.at/kultur/2019/07/19/wir-sind-gluecklich-hier-opern-zu-singen- 2.vn?fbclid=IwAR0GTNn7XoHl0fhsy-_fsOn39SqaY-eetnSXp0nguaC4QG79V3cXsdpgAas

https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/videos/233168484232852/UzpfSTE5NTI1M jIzNzIyMTU1NToyMzE4NjQzNDI4MjE1NzQ4/