Doslova raketový operní rozjezd v září tvrdě zastavila koronavirová opatření. Přes vládní ujišťování ještě z konce září, že divadel a koncertů klasické hudby se omezení týkat nebudou, bylo od 5. října v divadlech a na koncertech nejprve zakázáno (převážně) zpívat, aby hektické snahy divadel, festivalů a souborů přizpůsobit se této restrikci definitivně od 12. října skolila rána v podobě úplného zákazu divadel a koncertů. Prý na čtrnáct dnů, jak vláda slibovala. Ochromující nejistota, co bude dál, se postupně změnila v jistotu mnohem delších kulturních zákazů. Z operních a vokálních produkcí, které se do onoho 5. října mohly uskutečnit, jsem stihla na festivalu Janáček Brno 1. října Janáčkův Zápisník zmizelého s Pavolem Breslikem. Nicméně do říjnových „nej“ dávám i závěr festivalového koncertu s proroctvím kněžny Libuše ze Smetanovy opery uvedené za bezprecedentní situace, kdy bylo zakázáno zpívat a dva dny na to byly koncertní sály i divadla uzavřeny zcela.
Zážitek se Zápisníkem zmizelého
Janáčkův Zápisník zmizelého se na festivalu Janáček Brno objevuje pravidelně, zpíval ho zde Peter Straka, Aleš Briscein, Toby Spence nebo Edgar Lyon. Tentokrát byl v Mozartově sále Divadla Reduta protagonistou Pavol Breslík s klavíristou Róbertem Pechanecem, jimž vyšla nahrávka tohoto cyklu na začátku letošního roku u labelu Orfeo. Mimořádné se toto festivalové provedení stalo tím, že vyšlo z Janáčkovy původní představy při provádění tohoto cyklu. Jiří Zahrádka, jeden z našich největších znalců tohoto skladatele a v tomto případě i autor režijní přípravy, vyšel ze vzpomínky klavíristy a dirigenta Břetislava Bakaly, který Janáčkem odložený cyklus nejen „objevil“, ale i premiéroval za Janáčkovy účasti. Podle Bakaly si Janáček původně přál, aby tenorista seděl u malého stolku na ztemnělém pódiu ozářeném červeným světlem a aby teprve při dialogu s cigánkou povstal. Tím měla být ještě určitěji vyjádřena rozdílnost zpovědi od náhle vyvstalé dramatické realizace skutečnosti. Pak měl opět usednout a lyrické monodrama dozpívat. Podle Bakaly skladatel při premiéře „kvůli vypjatosti tenorového partu upustil“, přičemž „na všech svých ostatních přáních při provádění trval, tj. na setmělém hledišti, červeném světle na pódiu a příchodu a odchodu zpěvačky“. (V nejnovějším kritickém vydání připraveném Jiřím Zahrádkou, které zrealizoval v roce 2016 Bärenreiter Praha, se „scénické“ poznámky vyskytují jen u I. části: Na jevišti přítmí, u VIII: Během čísla nenápadně vstoupí pěvkyně – alt solo, v rámci IX: Tři ženské hlasy zpívají za scénou sotva slyšitelně.a v rámci XI: Pěvkyně – alt solo nenápadně odejde z jeviště. A mezi některými částmi jsou poznámky, jestli se má následné číslo ihned připojiti, nebo jestli mezi nimi má být delší přestávka.)
Při festivalovém uvedení v rudě vytapetovaném sále Reduty, kam dopadalo „tajuplné“ světlo a stíny nasvícení zvenčí skrze okna, bylo na pódiu křeslo, stojací lampa s okrovým látkovým širmem lemovaným černou krajkou a stolkem. Tenorista Pavol Breslik, oblečený v bílé haleně, vestě a manšestrových kalhotách s černými kotníkovými botami na nohou (snad stárnoucí Janíček?) četl s brýlemi z knížky. Příběh milostného vzplanutí mladého muže k Zefce a vyprávění (nebo vlastní vzpomínky?) prožíval tak intenzivně, že se mu zhmotnily do skutečného příchodu Zefky v černých šatech a s rudým květem v rozpuštěných vlasech (Štěpánka Pučálková), zatímco trojice ženských hlasů zpívala z balkónku pod stropem sálu. Svádění bylo spíše zdrženlivé, v kradmém náznaku a tenorista nakonec zůstal sám se svou knihou a emocemi.
Oproti běžnému koncertnímu provedení toto janáčkovské „zdivadelnění“ vnášelo do Zápisníku zmizelého scénické prvky, ale nestrhávaly na sebe pozornost, koncentrovaly ji na titulní postavu Janíčka. A Pavol Breslik, sólista těch nejvýznamnějších operních scén, nejen pěvecky, ale i decentním, ale velmi výstižnými hereckým projevem vtáhl diváky do emočních bouří muže i s jeho váháním a snahou zapudit své milostné vášnivé vzplanutí, trýzně viny až po obtížné rozhodnutí, kvůli Zefce, s níž už má dítě, opustit domov. Breslikův výkon byl natolik opravdový a emočně intenzivní, že nevadilo, když v závěrečné výšce vypjatého osvobozujícího rozhodnutí pozměnil slovo. Citlivým partnerem mu byl klavírista Róbert Pechanec – bylo zřejmé, že spolu už dlouho spolupracují. Méně už s tímto intimním konceptem souzněla Štěpánka Pučálková, která part cigánky pojala spíše v operním stylu, vhodném pro jiný koncept Zápisníku.
Handicapujícím nedostatkem produkce bylo uspořádání Mozartova sálu s rovnou podlahou. Pódium bylo sice mírně vyvýšené, ale prostor pro diváky byl ponechaný bez elevace. Umělce tak viděli jen ti šťastlivci, kteří seděli v předních řadách. Vizuálně toto janáčkovské provedení Zápisníku mohli, včetně detailů, plně sledovat diváci, kteří si pustili online záznam prostřednictvím streamu. (Já jsem ho sledovala v Mozartově sále ve stoje.)
Zážitek s Libušiným proroctvím při zákazu zpěvu v časech koronavirových
Poselství naděje, takový vzkaz nesl poslední živý koncert festivalu Janáček Brno, který se podařilo uskutečnit v době postižené právě během festivalu jedním koronavirovým zákazem za druhým. V sobotu 10. října měla do Brna původně přijet Maďarská státní opera se Straussovou Salome. Když byl 30. září vládou vyhlášen od 5. října v divadlech a na koncertech zákaz zpívání, festival operativně zařadil mimořádný koncert Orchestru Janáčkovy opery brněnského Národního divadla. Po janáčkovském programu (Žárlivost, Houslový koncert putování dušičky, Suita pro smyčce, Lašské tance) následovalo Libušino proroctví Bedřicha Smetany, nikoli však zpívané, ale recitované.
Nejprve poselství naděje i v těžké době restrikcí nejen epidemiologických, ale i těch, do kterých uvrhli kulturu politici, přednesli za nadšeného přijetí publika ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser, umělecký šéf její opery Jiří Heřman a ředitel Waldorfské školy v Brně Tomáš Jedlička. Martin Glaser zdůraznil, že kultura není žádná volnočasová aktivita, ale je v základech naší civilizace a dělá nás lidmi. Tomáš Jedlička shrnul, že se v těchto těžkých týdnech musíme vzdát mnohého, co je součástí našich životů. Ale zpěv a umění je něco, bez čeho by byl život pouhým přežíváním. A připomněl, že také umění je tím, co posiluje naše zdraví. Jiří Heřman doplnil výzvu, abychom to nevzdávali, protože to, co k nám zaznívá, vyvolává pouze strach a nenávist, jak ji vyslal vůči umělcům i prezident Miloš Zeman. Vyslovil přesvědčení, abychom se uzdravili nadějí, ohleduplností a disciplínou nás všech. A následující závěr koncertu uvedl: „Nebudeme zpívat, budeme recitovat, ale nenecháme si to vzít. Tímto chceme vyslat naději, že to brzy překonáme.“ Na pódium k Orchestru Janáčkovy opery a dirigentovi Robertu Kružíkovi nastoupila sopranistka Libuše Hájková, členové Sboru Janáčkovy opery navíc s učiteli a dětmi Waldorfské školy v Brně.
Libušino proroctví – právě takové završení koncertu byl úžasný nápad. Vyjadřovalo a vyjadřuje sebevědomí, hrdost i vzdor českého národa, jeho touhu po samostatnosti s pevnou vírou v překonání všech katastrof, tragédií i strachů: „Co dál? To mlha oku zahaluje / a mnoho skrývá zkalenému zraku, / tajemství hrozná – prokletí! / Však nechť se stane cokoli, / to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi: / můj drahý národ český neskoná, / on pekla hrůzy slavně překoná!“
Smetanova Libuše, jejíž fanfáry provázejí slavnostní příchod československých a nyní českých prezidentů, má v české kultuře zcela mimořádné postavení – v časech dobrých i zlých. My dnes už můžeme jen číst svědectví o tom, jak se její premiérou otevíralo Národní divadlo v roce 1881 i po požáru v roce 1883, jak burcovala českou společnost při mobilizaci v roce 1938 a během Protektorátu Čechy a Morava, než bylo její uvádění v roce 1939 zakázáno, jaký význam měla i během pražského jara 1968 a v letech sovětské okupace, jak Libuší Národní divadlo vítalo květnové osvobození v roce 1945…
Po oslavách sta let české státnosti přede dvěma lety, kdy nejen pražské Národní, ale i to brněnské a ústecká opera Libuši nově nastudovaly, se zdálo, že nás v časech demokracie a blahobytu nemůže Libuše už ničím překvapit. Teď jsme sílu této opery s Libušiným proroctvím mohli zažít na vlastní kůži. A mělo o to větší intenzitu, že se kvůli arogantním vládním zákazům nesmělo zpívat, ale jen recitovat. A že se k Libušinu poselství připojily i děti. V atmosféře emocionálně vypjatého souznění pochopili všichni. Byl to závěr, který reagoval na situaci s výstižností a symbolikou zdrcující a povznášející zároveň.