Dvojité výročí Jana Kubelíka

Miroslav Vilímec

Výročí umělců jsou často příležitostmi k oslavným akcím. Mnohdy jsou povinností zmiňovat jubilea slavných umělců zahlcena i odborná hudební periodika. Jistě by nebylo dobré předurčovat koncertní život pouze kronikou osobních dat, přesto se nevyhneme připomínce kulatých výročí alespoň u těch nejslavnějších osobností.

Mezi ně určitě patřil houslista Jan Kubelík, který proslavil českou houslovou školu a samozřejmě především sám sebe po celém světě. Je s podivem, co umělec, od jehož narození (5. 7. 1880) si letos připomínáme 140 let a od úmrtí (5. 12. 1940) 80 let,  dokázal za svůj relativně krátký život. Žil totiž pouhých 60 let, ale napsal 6 houslových koncertů a během své dráhy mohl reálně stihnout 6 tisíc koncertů na všech kontinentech, číslo však už neplatí pro počet koncertních turné po americkém kontinentu. Tam byl Kubelík desetkrát, přičemž jedno severoamerické turné navazovalo na jihoamerické s určitou přestávkou, mohli bychom ho tedy počítat jako jedenácté. Úctyhodné číslo, zvlášť když si uvědomíme délku jednotlivých turné, často zabírající několik měsíců a náročný způsob tehdejší přepravy mezi vzdálenými místy koncertů. Americkými koncerty, zvláště ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, si Kubelík získal slávu hned na počátku své kariéry v první dekádě minulého století, tak jako slavnými koncerty ve Vídni, Paříži, Londýně. Výčet pronikavých úspěchů narůstal až do první světové války, kdy byla koncertní činnost utlumena. V této době se Kubelík začal věnovat kompozici, ve které pokračoval již celý další život. Zvláště dnes, kdy interpretační umění Kubelíka je zakonzervováno jen na nemnoha nahrávkách, rozsahem i výběrem skladeb odpovídajícím dobovým zvyklostem, získává na důležitosti připomínat si Kubelíkovo umění prováděním jeho děl. Všechny jeho houslové koncerty nastudoval, nahrál a provádí s orchestrálním i klavírním doprovodem Miroslav Vilímec. Jedinou Kubelíkovu Symfonii, od premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka nehranou, uvede na podzim Plzeňská filharmonie. Jde o žádoucí splátku letitého dluhu, který byl zapříčiněn i určitým „tabu“, které se vztahovalo po několik desetiletí ke jménu Kubelík v důsledku emigrace syna Rafaela.

O houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho úspěších, vyznamenáních – např. Beethovenově medaili a členství v londýnské Královské filharmonické společnosti, Paganiniho medaili, udělené městem Janov, mnoha rytířskými řády atd. – bychom mohli psát dlouho. Kubelík byl ale také vysoce inteligentním a srdečným člověkem, který charismaticky a harmonicky působil na veřejnost i své nejbližší okolí. Byl vzdělaný v různých oblastech umění, často se jeho klavírní partneři zmiňovali o jeho nadšeném zájmu o  výtvarné umění, spojeném s jeho pravidelnými návštěvami galerií po celém světě. Jan Kubelík bude též zmíněn v srpnovém dílu cyklu Hudebních rozhledů „Slavní hudebníci za šachovnicí“, tuto jeho zálibu doloží 2 originální fotografie, též se synem Rafaelem. Největší uměleckou láskou Jana Kubelíka však byly housle. Svých slavných stradivárek „Emperor“ se umělec nikdy nevzdal. A to i v době, kdy přišel téměř  o veškeré své jmění. Nešťastné investice, které dovolil svému okolí např. nevýhodným nákupem zámku Rotenturm v Burgenlandu s přilehlými žulovými doly, ztráta na burze v roce 1930, zaviněná opožděným prodejem cenných papírů během umělcova dlouhého turné v Austrálii, kdy měl ztíženou možnost kontroly postupu finančních správců – to vše vrhalo stín na Kubelíkova pozdní léta. Přesto čteme v této krizové době v australském tisku tato umělcova vyjádření: „Hudba je náš největší přítel“ a dále: „Mé housle jsou mým životem. Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly!“. O dalších plánech při oslavách svých padesátin Kubelík řekl: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, pak 25 let komponovat a pak 10 let poslouchat jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už tady budu moci zavřít oči navždy.“

Osudové číslo vyměřilo Kubelíkovi čas jinak. Byla to ale šedesátka, dokonale a beze zbytku prožitá. Jan Kubelík zanechal za sebou v dějinách hudby nesmazatelný odkaz, který bychom si měli stále uvědomovat a chránit ho.

JUBILEUM PETERA KONWITSCHNÉHO

Markéta Jůzová

Slavný německý režisér Peter Konwitschny 21. ledna 2020 oslavil své pětasedmdesáté narozeniny. Působí převážně v Evropě a Japonsku na renomovaných scénách. Na svém kontě má řadu úspěšných inscenací operních děl od baroka až po současnost. Je držitelem řady významných ocenění. K nejcennějším patří Kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1997).  Odborný německý časopis Opernwelt jej jmenoval režisérem roku 1998, 1999, 2000 a 2018, cenu od prestižního magazínu obdržel i za inscenaci roku 2001 (G. Verdi: Falstaff, Oper Graz) a 2004 (L. Nono: Al gran sole carico d´amore, Staatsoper Hannover). Konwitschny je čestným profesorem Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Patří k umělcům, kteří po premiérách svých operních inscenací sklízí obvykle od publika obdiv, nadšení, opovržení i pohoršení. Na první letmý pohled působí jeho realizace provokativně a skandálně. Z pohledu analytického jsou detailní, nesmírně promyšlené, moderní a odvážné.

V České republice dosud nehostoval, i když by velmi rád. Během našeho prvního společného setkání ve Vídni v roce 2012 se mi svěřil, že by si přál režírovat na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. V rakouské metropoli inscenoval v sezoně 2011/2012 ve Vídeňské státní opeře Janáčkovu operuZ mrtvého domua obnovené nastudování Verdiho opery Don Carlos. V sezoně 2016/2017 jsme se domluvili na schůzce v Bratislavě, kde režíroval Halévyho operu Židovka ve Slovenském národním divadle.

Svůj přístup k inscenacím mi režisér upřesnil brzy a výstižně: „Svou režijní práci vidím jako prostředek jevištní konfrontace mezi minulou a současnou epochou. Je to můj základní inscenační princip. Věřím, že lidé tak více pochopí historii, která je sice několik set let stará, ale stále živá a ještě i aktuální.“

Když jsme se setkali, samozřejmě, že jsme se společně ohlédli za jeho pozoruhodnou minulostí. Peter Konwitschny (21. 1. 1945) pochází z Frankfurtu nad Mohanem, ale dětství strávil v Lipsku, kde se jeho otec dirigent Franz stal v roce 1949 kapelníkem Gewandhausorchesteru. „V mých vzpomínkách na dětství si rád vybavuji, jak jsem často s rodiči chodil do divadla na operní představení a koncerty, ale dlouho jsem nevěděl, čím bych chtěl být,vyprávěl Konwitschny. Po čase se rozhodl pro studium režie na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně v letech 1965– 1970. „Měl jsem štěstí, že v NDR, kde jsem vyrostl, byl prioritní obsah děl na jevištích, na Západě šlo divadelníkům především o design a finance. Na vysoké škole jsem byl rád, že můj pohled na divadlo ovlivnili Bertolt Brecht a Walter Felsenstein, i když nepřímo a zprostředkovaně. Oba patřili k nejvýznamnějším reformátorům divadla. K mým pedagogům patřili Joachim Herz, Götz Friedrich a Ruth Berghaus. Vnímal jsem citlivě generační názory a jejich odlišné divadelní tradice. Líbilo se mi, že svými přístupy k divadlu pronikli i na Západ,“ vzpomínal s odstupem času. Po absolutoriu vysoké školy se Peter Konwitschny stal asistentem režie v proslulém souboru Berliner Ensemble, kde často spolupracoval s intendantem a režisérem Ruthem Berghausem. Od roku 1980 byl režisérem ve svobodném povolání, postupně začal inscenovat nejen opery, ale i činoherní hry. V letech 1986–1990 zastával funkci hlavního režiséra Landestheater Halle, kde své osobní portfolio obohatil např. o operní tituly Rinaldo G. F. Händela, Rigoletto G. Verdiho a Carmen G. Bizeta. Angažmá zavedla režiséra do světových metropolí i menších měst s významnými scénami. Konwitschny působil  např. v Berlíně, Barceloně, Basileji, Bratislavě, Drážďanech, Essenu, Štýrském Hradci, Hamburku, Lipsku, Mnichově, Montepulcianu, Moskvě, Paříži, Salcburku, ve Stuttgartu a Vídni, z asijských metropolí také v Tokiu.

V letech 2008–2011 zastával Peter Konwitschny post šéfrežiséra Oper Leipzig. K jeho zásadním inscenacím z posledních let patřily např. Salome R. Strause (De Nationale Opera), Elektra R. Strausse(Det Kongelige Teater), Intolerance L. Nona(Deutsche Oper Berlin), Don Giovanni, Cosìfan tutte W. A. Mozarta, Země úsměvů F. Lehára (Komische Oper Berlin), Julius Caesar v EgyptěG. F. Händela (Oper Halle), Čardášová princezna E. Kálmána(Semperoper Dresden), La clemenza di Tito W. A. Mozarta, Čarostřelec C. M. von Webera, Don Carlos G. Verdiho, Růžový kavalír R. Strausse, Mojžíš a Áron A. Schönberga, Lulu, Wozzeck A. Berga, Vzestup a pád města Mahagonny K. Weilla (Staatsoper Hamburg), Al gran sole carico d’amore L. Nona (Staatsoper Hannover), Kouzelná flétna W. A. Mozarta (Staatsoper Stuttgart), Z mrtvého domu L. Janáčka (Wiener Staatsoper). Jeho inscenace oper Richarda Wagnera Parsifal, Tristan a Isolda (Bayerische Staatsoper München), Tannhäuser, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští (Hamburgische Staatsoper), Soumrak bohů (Staatsoper Stuttgart) a Bludný Holanďan (Bolšoj těatr). Nabucco G. Verdiho a Den míru R. Strausse (Semperoper Dresden) tvoří důležitou kapitolu dějin divadla.  

Mám rád díla Richarda Wagnera i Giuseppa Verdiho. Líbí se mi, že témata jejich oper jsou si podobná filozoficky, historicky a politicky. Hudebně se oba vyjadřují zcela jinak,“ zamyslel se upřímně Peter Konwitschny během našeho rozhovoru a pokračoval otevřeně ve svých úvahách: „Při poslechu Wagnerovy hudby mám pocit, že jeho opery zahrnují vše. Nemyslím, že je režijně těžké převést jeho díla do scénických akcí. Pro mne je těžší inscenovat opery Wolfganga Amadea Mozarta.“ Přirozeně mne hned zajímalo, z jakých důvodů jsou pro Konwitschného Mozartovy opery obtížnější.Mozart byl božsky nadaný. Mnoho lidí nadchl, protože má nádherné melodie a člověk má dojem, že vše je v jeho operách hezké, ale v jeho dílech jsou mezilidské a společenské konflikty. Jeho hudba je velmi hluboká.“

V souvislosti s častým inscenováním oper Richarda Wagnera jsem se režiséra zeptala, jak vnímá proměny Wagnerovy teorie Gesamtkunstwerku v praxi: „Wagnerova teorie Gesamtkunstwerku je stále platná. Zahrnuje všechny druhy umění, které musí vzájemně spolupracovat. Jejich spojení je důležité, ale to neznamená, že když je text dramatický, tak musí být dramatické i světlo a hudba. Jednotlivé jevištní složky jsou také volné. Současně jde o kontrapunktické prožitky mezi jednotlivými jevištními složkami a konkrétní význam Gesamtkunstwerku se stále mění. Například tempo představení musí odpovídat mému Gesamtkunstwerku. Pro mou režijní práci je velmi důležitá diskontinuita,“ přiznal Konwitschny. Proč režisér princip diskontinuity často používá? „Je to účelné působení divadla, které lidi podněcuje k rychlejším reakcím a nutí je k přemýšlení nad proměněnými podmínkami sledování opery,“ vysvětlil přesněji a dodal: „Diskontinuita podporuje u diváků silnější vnímavost. V současnosti musím jako režisér vnímat dnešní komunikaci, která je stále techničtější, a zároveň vidět návaznost na minulou epochu.“

Když jsme spolu déle hovořili, zajímalo mne, jak režisér vnímá svůj vliv na soudobé divadelní umění: „Věřím, že můj vliv je velký a vím, že mám mnoho svých následovníků. Učím režii studenty ve Vídni, v Berlíně, Hamburku a Tokiu. Mladí režiséři si mé výuky váží. Podněcuji silně jejich bohatou fantazii. Soustředíme se například na otázky spojené s divadelní diskontinuitou a dynamickými poměry jednotlivých jevištních složek v inscenaci. Pro mne je nejdůležitější, aby mladí operní režiséři rozuměli hudbě a z ní vycházeli při rozvíjení svých myšlenek. Při analýzách filmů a dokumentů, které nám slouží jako příklad při práci s projekcemi, které se stávají stále častěji  součástí inscenací, hovoříme společně o paralele tempa dnešního života a jeho snímání. Mnohé dokumenty jsou příliš rychlé a nesoustředí se na detail, ale mladí lidé to tak chtějí. Pokud záběry ve filmu plynou velmi rychle, není to žádné umění. Učím své režiséry, aby dokázali při své práci také zpomalit. Umění nemůže být skutečnost, i když si bere ke zpracování materiál současnosti. Právě proměnou se stane daný jev jasnější. Umění musí ukázat změnu.“

Na přímé tvůrčí zkušenosti s režisérem jsem se zeptala i dirigenta Roberta Jindry, který v SND v Bratislavě hudebně nastudoval operu Židovka Jacquese Fromentala Halévyho. Konwitschného inscenace znal Jindra před jejich první spoluprací ve slovenské metropoli již ze zahraničí, takže dirigentovy předchozí zážitky ovlivnily i jeho profesní vztah k významnému německému tvůrci. „Samozřejmě, že vždy je problém aktualizovat operu, která je nějak historicky zakotvena. Divadelní jazyk Petera Konwitschného znám z jeho produkcí, které jsem měl možnost vidět v cizině. Velmi mne upoutalo jeho pojetí Verdiho opery Don Carlos, kterou inscenoval ve Vídeňské státní opeře před několika lety. Tehdejší představení bylo pro mne sice šokující, nicméně jsem byl nadšen, protože vztahy a vývoj jednotlivých postav vybudoval Peter Konwitschny na scéně neuvěřitelně přesvědčivě a sugestivně. Stinnou stranou Konwitschného nezpochybnitelné umělecké osobnosti však je jeho nekontrolovatelně vznětlivá a agresivní povaha, která do zkouškového procesu často vnáší mezi jednotlivé umělecké složky napětí a tím vyvolává zbytečné konflikty, které se pak negativně odráží na celkové atmosféře v souboru a má tak negativní dopad na klidný a kreativní průběh zkoušek.“

Peter Konwitschny na zkoušce Verdiho Dona Carlose ve Vídeňské státní opeře  Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Peter Konwitschny je oceňován i kritizován za své inscenační přístupy. Zůstává věrný originálu, ale vychází ze struktury díla i v širším přesahu. „Ano, přesně, máte pravdu,“ řekl mi tehdy na můj názor režisér a svůj pohled na tvorbu upřesnil: „Inscenace, které dělám, vypadají jinak než v době světových premiér konkrétní opery. Mnozí lidé by rádi viděli v divadle historické inscenace, ale pak neuvažují dialekticky. Režírovat dílo jako v době jeho premiéry je jednoduše kopie, která v současnosti už nefunguje. Jsem interpretem a dílo musím zprostředkovat tak, aby mu lidé rozuměli. Nejen jak lidé, kteří říkají: „Ach, jak nádherné jsou melodie a jak krásně zpívá sopranistka apod.“ Nejsem moderní režisér, jsem autentický.“

V inscenacích Janáčkovy opery Z mrtvého domu a Verdiho opery Don Carlos aranžoval režisér pěvecký sbor i do vrchních pater hlediště. „Jedná se o účelovou funkci, která vychází z vnímání divadla německého dramatika, teoretika a režiséra B. Brechta. V horních patrech hlediště lze aranžovat sbor do pozice Brechtova tzv. efektu zcizení, odstupu od děje, odkud pěvci danou situaci nebo vyprávění hlavních postav mohou cynicky či ironicky gesty či zpěvem komentovat, i když zpívají česky. Inscenace opery Don Carlos byla poněkud extrémní, zejména v řešení klíčové scény autodafé. Podobně jsem pracoval s aranžováním sboru i v inscenaci opery Lulu A. Berga. Z psychologického hlediska je zajímavé, že vnímání diváka se najednou změní, protože se náhle ocitne v diskontinuitě recepce sledovaného děje. Čtvrtá stěna v divadle je iluzionistická a mne baví během tvůrčí práce se dívat, kde ji mohu probořit.“ Jaký má režisér vztah k tvorbě českých skladatelů? „Z děl Antonína Dvořáka jsem žádné nerealizoval a z tvorby Bedřicha Smetany jsem dělal v rakouském Operním domě ve Štýrském Hradci Prodanou nevěstu. Považuji ji za velké hudební drama, které je z hudebního a dramaturgického pohledu absolutní špička.“ Z dalších Janáčkových oper inscenoval Její pastorkyňu a Věc Makropulos, přál by si inscenovat všechny jeho opery.

Peter Konwitschny režíroval ve Vídeňské státní opeře např. i operu Z mrtvého domu Leoše Janáčka. Foto © archiv Wiener Staatsoper

Ve svém týmu má režisér rád rovnocennost mezi kolegy. Nejsem jen režisér, ale i dramaturg a scénograf. Scénograf musí být také režisér,“ podotkl s rozvahou: „Inscenování díla vzniká pozvolně, až se nám náhle vyjasní představy k prostoru i světlu a ke kostýmům. Vysvětlíme si důvody konkrétní realizace záměrů s ohledem na danou situaci a celek opery. Pracujeme po částech, ale stále společně. Sólisté a sboristé by měli ve spolupráci s režisérem být rovněž otevření, pochopit zpívaný text a postavu, kterou ztvárňují, vzájemná jednání i různé situace a s radostí přistupovat ke zpěvu.“

30 let Asociace hudebních umělců a vědců

Dne 6. února roku 2020 si připomeneme 30 let od založení Asociace hudebních umělců a vědců, z. s. Asociace zastřešuje 12 společností (Fórum mladých, Společnost koncertních umělců,  Klub moravských skladatelů, Společnost českých skladatelů, Společnost populární hudby a jazzu, Kruh klavírníků a varhanářů, Společnost dechové hudby, Západočeské hudební centrum, Kruh umělců houslařů, Společnost Hudební rozhledy, Tvůrčí centrum Olomouc, Tvůrčí centrum Ostrava) a 10 hudebních festivalů a soutěží (Brněnský varhanní festival, Mezinárodní violová soutěž Oskara Nedbala, Soutěžní přehlídka dechových orchestrů, Dny soudobé hudby, Mezinárodní houslařský festival, Šanson_věc veřejná, Generace, Přehlídka koncertního umění, Tribuna komorní písně, Jihočeský komorní festival). Asociace každoročně nominuje výkonné umělce na ocenění Senior Prix. Předsedou Asociace je violoncellista Petr Nouzovský.

PETROF s vámi už 155 let

Společnost PETROF, spol. s r.o. se za dobu svého působení stala největším výrobcem v Evropě ve výrobě akustických klavírů a pianin. Letošní rok tomu je 155 let od doby, kdy Antonín Petrof postavil svůj první klavír a společnost letošní rok slaví 155. výročí. PETROF se stále pyšní ruční prací, pečlivým výběrem materiálů a nezaměnitelným romantickým zvukem, který nástrojům PETROF zůstává. K letošnímu jubileu společnost vyrobila 3 nové nástroje a s hrdostí pokračuje v poctivém řemeslu a rodinné tradici.

 

První nástroj k výročí PETROF představuje pianino Tiger Wood. Tento nástroj s charakteristickou dýhou z tygřího dřeva je určen milovníkům ryzího a moderního designu. Toto tvrdé dřevo, ceněné pro svou krásnou kresbu a strukturu, připomíná plameny ohně.

Více o pianinu Tiger Wood >>

Dalším pianinem k výročí 155 let je Walnut Root. Ořešák, tradiční strom našich zeměpisných šířek, čerpá svou sílu z hlubokých kořenů, díky kterým může přetrvat po celá století. Podobně jsme se i my navrátili k našim kořenům a k povaze našich předků, kteří ořešákové dřevo používali s velkou oblibou. Jediný pohled na krásnou kresbu této dýhy vás přenese zpět do jejich časů. Právě hra na toto pianino je tím nejlepším způsobem, jak uctít památku našich předků.

Více o pianinu Walnut Root >>

Klavír Stingray, jediný klavír, postavený pro zvláštní příležitost 155. výročí založení firmy PETROF. Dominantou tohoto piana je specifická dekorace jeho neobyčejně tvarovaných nohou, které jsou vykládané kousky obarvené rejnočí kůže. Kůže rejnoka vám ochromí všechny smysly. Je neuvěřitelně tvrdá a odolná, zároveň se však vyznačuje překvapivou jemností. Její vzhled připomíná malé korálky, které jako by jeden vedle druhého vyskládala sama příroda. Každý rejnok má jedinečnou hřbetní ploutev ve tvaru diamantu – stejně tak unikátní jsou i otisky prstů mistra, který zodpovídal za výrobu tohoto nástroje.

Více o klavíru Stingray >>

Veřejnost se může těšit na Den otevřených dveří, který se bude konat 7. 9. 2019. Návštěvníci tak mohou zažít unikátní atmosféru manufaktury, kde na vlastní oči uvidí, jak vznikají nástroje v rukou šikovných zaměstnanců, jež dělají radost tisícům spokojených zákazníků po celém světě. Součástí prohlídky bude i návštěva Muzea PETROF, kde se nachází ty nejzajímavější exponáty z historie. Exkurze bude završena v budově nového kulturního centra PETROF Gallery, které získalo titul Stavba roku Královéhradeckého kraje.

Pro více informací navštivte www.petrof.cz

ČNSO slavil 25 let

Praha, Obecní dům

Vladimír Říha

 

Koncert Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) ve zcela zaplněné Smetanově síni pražského Obecního domu 1. 11. byl výjimečný díky dvěma skutečnostem. Orchestr slavil totiž 25 let od svého založení, což byla hlavní příčina, a k tomuto výročí si pozval tři dirigenty, kteří symbolizovali i úspěšnou minulost orchestru. Zároveň byl koncert zahajovacím večerem 26. sezony. ČNSO je známý velkým podílem filmové hudby a jazzu na jejich repertoáru a spoluprací se světovými hvězdami obou oborů.

Za asistence kamer České televize, která večer zaznamenávala, byl prvním dirigentem současný šéf orchestru Libor Pešek, který ale v této sezoně ohlásil po 11 letech ve funkci ukončení činnosti. IV. věta z Beethovenovy symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“ tak byla jednou z jeho posledních prací s ČNSO a měla v sobě velkou dávku citovosti z obou stran – dirigenta i orchestru. Ravelovo Bolero hrané bez dirigenta mělo připomenout již zemřelého zakladatele orchestru Zdeňka Košlera a přes počáteční malou nevyváženost dopadlo uspokojivě.

Vrchol programu se dostavil až po přestávce, když orchestr představil svou silnou stránku: filmovou hudbu a jazz. Nejdříve Ital Marcello Rota řídil část s hudbou svého příbuzného Nina Roty z Felliniho filmů, po něm Američan Vince Mendoza se soustředil na jazzovou klasiku Dukea Elllingtona a Elvina Jonese. Mendoza si pozval i tři trumpetové sólisty (dva Američany Randyho Breckera a Bobbyho Shewa a našeho Jana Hasenöhrla), kteří připomněli koncert i nahrávku Trumpet Summit z roku 2012. Shewova skladba Nadalin jako přídavek sólistů i orchestru ukončila jubilejní večer sezony, ve které chystá ČNSO opět několik zájezdů s hudbou Ennia Morriconeho a dalších velikánů filmové hudby.

Úvodní foto: Zleva Randy Brecker, Bobby Shew a Jan Hasenöhrl   Foto c archiv Český národní symfonický orchestr

České kulturní slavnosti po osmnácté

Krátké ohlédnutí

Jan Páleníček

 

České kulturní slavnosti – významný cyklus festivalů konaný na území celé České republiky, se v tomto roce těší již z osmnáctileté své existence. Festivaly jsou pořádány Českou kulturou, z.s. (předsedou sdružení a festivalovým dramaturgem je violoncellista Jan Páleníček), ve spolupráci s jednotlivými městy v místech jejich konání. České kulturní slavnosti (Tanvaldské hudební jaro, Bystřické zámecké slavnosti, Vivat varhany Slavonice, Malostranské komorní slavnosti, Mladé pódium) jsou každoročně zaštítěny Ministerstvem kultury ČR a jsou držiteli ceny České hudební rady. Jednotlivé festivaly každoročně nabízejí publiku výběr z řad předních českých i zahraničních interpretů, a ne jinak tomu bylo i letos. Za všechny vystupující umělce jmenujme klavíristku Annu Miernik (Polsko), která vystoupila spolu s komorním orchestrem Harmonia Praga, varhaníka Pavla Svobodu, Stamicovo kvarteto a violoncellistu Václava Petra. Festivalový cyklus vyvrcholil festivalem Malostranské komorní slanosti, u kterého se zastavme podrobněji.

Malostranské komorní slavnosti jsou pořádány Kanceláří Senátu ve spolupráci s Českou kulturou, z. s., a jsou zaštítěny Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu ČR. Za dobu své existence Malostranské komorní slavnosti pevně zakotvily v srdcích hudbymilovné veřejnosti a staly se tak nedílnou součástí pražského podzimního hudebního života. Festival již po šestnácté nabídl pražskému publiku lákavou dramaturgii z řad renomovaných českých i zahraničních interpretů. Ojedinělou atmosféru zcela zaplněných koncertů nadšeným publikem rámuje unikátní prostor Valdštejnského paláce, v jehož Hlavním (dříve Rytířském) sále se festival každoročně koná. Letošní ročník zahájila mezzosopranistka Eva Garajová ve spolupráci s klavíristkou Jitkou Čechovou. Večer byl věnován poctě Emě Destinnové a nesl se v duchu naprosté interpretační komorní symbiózy obou protagonistek večera, což přineslo posluchačům nevšední umělecký zážitek. Dalším festivalovým koncertem jako pocta původnímu legendárnímu Českému triu bylo vystoupení Smetanova tria, které utvrdilo pražské publikum, že v osobě nového houslisty Radima Kresty soubor získal přesvědčivou interpretační posilu, a není tak divu, že koncert Smetanova tria ve složení Čechová, Kresta, Páleníček opět přinesl ojedinělou hudební kreaci, která si vyžádala nadšeným publikem řadu přídavků. Italské klavírní duo Marco Schiavo a Sergio Marchegiani jsme slyšeli v Praze již podruhé a je zřejmé, proč tomu tak bylo. Jejich výkon opět zazářil a byl odměněn posluchači ovacemi vestoje.  Jejich koncert byl tentokrát věnován slavnému českému klavíristovi Janu Heřmanovi. Ozdobou festivalu bylo i vystoupení violoncellisty Petra Nouzovského spolu s klavíristou Miroslavem Sekerou. Koncert byl věnován legendě violoncella Ladislavu Zelenkovi a nenechal nikoho na pochybách, že oba umělci patří dnes k české interpretační špičce. Hosty předposledního koncertu byli italská klavíristka Eloisa Cascio, houslista Miroslav Vilímec a komorní orchestr Harmonia Praga pod taktovkou Štefana Britvíka. Koncert byl důstojnou tečkou za koncerty, konanými v Hlavním sále Valdštejnského paláce. Závěr festivalu patřil varhanici Markétě Schley Reindlové, která svým velkolepým výkonem nadchla publikum ve zcela zaplněném kostele Panny Marie Vítězné (U Jezulátka), a uzavřela tak České kulturní slavnosti 2018.

Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 29. března loňského roku oslavil osmdesáté narozeniny legendární trumpetista a hudební skladatel Laco Déczi, který svou hudební dráhu započal na rodném Slovensku, poté přesídlil do Prahy a nakonec zakotvil v New Yorku, kde se úspěšně etabloval mezi tamními jazzmany. Do své rodné vlasti se však rád vrací, protože zde se svojí kapelou Celula New York pravidelně pořádá jarní a podzimní koncertní turné, která jsou suverénně vyprodána, ať již se jedná o velké haly nebo komorní klubové prostory. Nejen díky své mimořádné osobitosti se stal naprostým fenoménem.

Kde se zrodil impuls k tomu, že ses začal v dětství věnovat hudbě, a na jaký nástroj to bylo?

Začínal jsem v jedenácti letech na trombon, na nějž jsem hrál asi 10 dní, a pak jsem ho směnil za trumpetu. Na přelomu 40. a 50. let strašně letěly big bandy, takže největším impulsem do dalšího hraní pro mě bylo, když jsem uslyšel v Bratislavě ve velkém amfiteátru Orchestr Karla Vlacha. První trumpetu tehdy hrál fenomenální Richard Kubernát, který mi po mém příchodu do Prahy velmi pomohl, a dokonce jsem u něho nějaký čas bydlel.

Pokračování textu Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Společnost ArcoDiva management slaví dvacet let

V těchto dnech a po celý rok 2018 si společnost ArcoDiva management připomíná dvacet let svého působení.

Od druhé poloviny devadesátých let dvacátého století společnost ArcoDiva management působí jako komplexní producentské centrum zastupující umělce, organizující ve spolupráci se Společností Mahler 2000 festival klasické hudby v Jihlavě a na Vysočině, provozuje rodný dům Gustava Mahlera a doposud vyprodukovala pro svůj vlastní label více než 200 nahrávek klasické hudby. Mezi oceněné nahrávky patří například Dvořákovo Requiem, Dvořákova kantáta Svatá Ludmila, Smetanova Má vlast, světová premiéra nahrávky první opery Antonína Dvořáka Alfred, barokní koncerty se sólo trumpetistou Mnichovské filharmonie Guidem Segersem a mnoho dalších.

Producentský tým a zvukoví mistři ArcoDiva natáčí i pro další zahraniční společnosti – v poslední době nejvíce pro společnost Naxos (téměř 30 titulů, řada z nich získala i mezinárodní ocenění).

Pokračování textu Společnost ArcoDiva management slaví dvacet let

Pražští symfonikové blahopřejí Jiřímu Koutovi k 80. narozeninám

Při příležitosti životního jubilea významné české dirigentské osobnosti – Jiřího Kouta – si Pražští symfonikové připomínají jeho sedmileté šéfdirigentské působení v orchestru a přejí Jiřímu Koutovi především co nejpevnější zdraví, štěstí a spokojenost.

 

Ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Daniel Sobotka blahopřál Jiřímu Koutovi v osobním dopise a také vzpomínal na společné chvíle: „Umělecké i lidské pouto Pražských symfoniků s šéfdirigentem Jiřím Koutem bylo – a doposud je – mimořádné. Když Jiří Kout ze zdravotních důvodů ukončoval své šéfdirigentské angažmá, seděli jsme tehdy v jeho domě nedaleko St. Gallen a on mi řekl: ‚Je to výraz mé největší lásky k FOK, že se ho vzdávám.‘ Nejen jeho slzy dokazovaly, že to vyjádření šlo opravdu ze srdce. Stejně tak titul čestný šéfdirigent, který FOK Jiřímu Koutovi udělil, není jen zdvořilostí, nýbrž opravdovou poklonou Maestrovi, který svůj orchestr tolik ovlivnil. Vše nejlepší k narozeninám, pane šéfdirigente.“
Pokračování textu Pražští symfonikové blahopřejí Jiřímu Koutovi k 80. narozeninám

Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté

Pavel Horník

V letošním roce jubilující již padesátá Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech se nesmazatelně zapsala nejen do našeho českého povědomí, ale potvrdila svůj význam i v širším mezinárodním kontextu. Když se začtete do životopisů operních umělců v divadelních programech různých evropských divadel, u řady z nich se objeví informace o účasti právě na karlovarském pěveckém klání. Bylo celkem jasné, že se k tak významnému jubileu chystají nějaké zvláštní slavnostní koncertní akce. A tak se díky ochotě vedení Opery Národního divadla v Praze uskutečnil 8. 11. ve Zlaté kapličce zajímavý koncert, ve kterém vystoupili někteří dřívější účastníci této soutěže. Orchestr Národního divadla, který byl umístěn na jevišti, zahrál úvodem polonézu z Dvořákovy Rusalky. Řídil ho dirigent Libor Pešek, který se v minulosti na festivalu nemalou měrou podílel. Dramaturgie operních výstupů osmi sólistů čtyř národností (avizovaný a nejvíce očekávaný René Pape se pro nemoc nezúčastnil), byla velmi rozmanitá. V árii z Gounodova Fausta a Markétky se dobře uvedl Korejec Mineseok Kim, potom technicky výborně zvládla Rossiniho Popelku Michaela Kapustová. Jo-Anne Bitter z Německa s niterným procítěním předvedla dvě písně Richarda Strausse a pak nastoupil Adam Plachetka, aby ukázal, jak bezproblémově zvládá barytonový part Kaliny ze Smetanova Tajemství. A pak následoval opět Antonín Dvořák a árie Xenie z Dimitrije v podání Kateřiny Kněžíkové. Olga Jelínková si zvolila árii z Bernsteinova Candida, kde uplatnila nejen pěveckou virtuozitu, ale také přirozený komediální talent. Nádherná kantilénová árie Jeleckého z Čajkovského Pikové dámy v interpretaci Romana Janála nevyšla, jak bychom očekávali. Zato závěrečné číslo, živelný duet Noriny a Malatesty z Donizettiho opery Don Pasquale, který výtečně zazpíval a také zahrál manželský pár Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, rozproudil publiku krev a inspiroval jej k nadšeným ovacím.

Pokračování textu Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté