Březnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové – jen s propadákem

Základem pro „nej“ se stala představení, která soubory stihly odehrát před uzavřením divadel 10. března kvůli koronavirové pandemii. První dva březnové dny se Verdiho Falstaffem ze Státního divadla Košice a Pucciniho Turandot z pražského Národního divadla uzavřel festival OPERA 2020. Z březnových premiér se uskutečnil jen Mozartův Don Giovanni v Liberci a Tajemství v Českých Budějovicích, které jsem ale zatím nestihla. A až v březnu jsem viděla únorovou premiéru novinky libretisty Davida Radoka a skladatele Marka Ivanoviće Monument v brněnském Národním divadle. Mozartova Figarova svatba, plánovaná Komorní operou JAMU na 21. dubna, se už hrát nesměla, stejně jako se neuskutečnila řada vokálních koncertů.

Zážitek tentokrát nemám, jen propadák.

Propadák s Falstaffem

Falstaff  Giuseppa Verdiho byl vedle bansko-bystrické Giocondy druhým slovenským příspěvkem na festivalu OPERA 2020. Státní divadlo Košice svěřilo režii Jiřímu Menzelovi, který sám sebe označuje za „nehudebního člověka“, jistě ve spolehnutí se na své mistrovské filmové a činoherní režie. Ve výsledku však tato kalkulace nevyšla. Z jednoduché scény Tomáše Moravce a kostýmů Petry Goldflamové Štětinové šlo dovodit, že ponechaly situování Falstaffa ve Windsoru v době panování Jindřicha IV. Jenže scéna je jednoduchá až příliš, takže působí chudě. Jejím základem zůstává ve středu umístěný jakoby pouťový starodávně působící dřevěný „kolotoč“, o němž se dá od začátku předpokládat, že ve finále poslouží jako Hernův dub. Až do posledního, šestého obrazu ho zakrývají jednoduché paravány, které ale pro odlišení prostředí hospody U podvazku a Fordova měšťanského domu nestačí a už vůbec neskýtají věrohodný prostor pro schovávačky a honičku při hledání Falstaffa na dostaveníčku s Alicí Fordovou.  Ve finále v noční scéně Falstaffova vytrestání a závěrečného smířlivého „všechno na světě je fraška“ se po odstranění paravánů sice konečně otevře pohled na kolotoč / dub a světélka na stromě i „na obloze“ navodí až kouzelnou atmosféru, jenže k tomu jsou děti vybaveny neonově blikajícími ratolestmi, které se „dobovému“ ukotvení scény a kostýmů neorganicky vymykají. Inscenaci ale hlavně chybí humor, vypointování situací a spád.

Provedení Falstaffa stojí a padá s titulní postavou. Košický soubor si do ní přizval hosty – Petera Mikuláše a Jiřího Přibyla, který byl obsazený do pražského festivalového představení. Této volbě lze rozumět potud, že barytonista Jiří Přibyl má tuto roli zažitou už od roku 2013, kdy za ni získal cenu Thálie. Tehdy v olomoucké inscenaci vytvořil postavu stárnoucího bonvivána pěvecky a herecky výstižně jako tlustého chvástavého tlučhubu, kterému není cizí žádná špatnost, jako nenapravitelného poživačného pijana, ale i svérázného filozofa, který sám sebe nebere příliš vážně. Pružnost svého hlasu a mladistvou mrštnost uplatnil tehdy v notně vycpaném kostýmu při nadsázce Falstaffova milostného naparování, takže se tento svérázný rytíř stal báječným zdrojem humoru. V košickém nastudování se ale Jiřímu Přibylovi naplno rozehrát Falstaffovo charisma nedařilo, možná i proto, že mu chyběli vhodní spoluhráči, které nemohlo nahradit, byť bravurně ovládané, pojízdné křeslo, v němž měl přece jen omezené herecké možnosti.

Hudební nastudování je dílem Martina Leginuse, v Praze dirigoval Peter Valentovič. Při festivalovém provedení však byl příliš zaměstnán uhlídáním elementární souhry orchestru s účinkujícími na jevišti a také sólistů navzájem ve spletitých ansámblech, aby se mohl věnovat dynamickým a výrazovým finesám. Forda nevýrazně ztvárnil Marián Lukáč, pro jeho manželku Alici měla Tatiana Paľovičová už poněkud opotřebovaný hlas. Gabriela Hübnerová jako Mrs. Quickly zbytečně přehrávala a přepínala svůj mezzosoprán a dvojice milenců, Nanetty a Fentona, postrádala v podání Adriany Banásová a Maksyma Kutsenka, mladistvý esprit. Od košické opery jsem očekávala více.