Archiv pro měsíc: Červenec 2019

Obsáhlý fond pocházející z Pařížské konzervatoře, který byl od roku 1964 umístěn společně s kolekcí Hudebního oddělení BnF má nyní katalogové záznamy plně dostupné v on-line katalogu BnF. Jedná se o téměř 200 000 záznamů obsahujících sbírky nejen Pařížské konzervatoře, ale například také knihovnu královského dvora (Menus Plaisirs du roi) a další sbírky.

Le département de la Musique de la Bibliothèque nationale de France (BnF) a le plaisir de vous annoncer que l’informatisation du fichier dit « du Conservatoire » a été récemment achevée.

Désormais entièrement intégré dans le Catalogue général de la BnF, le fichier du Conservatoire est l’un des deux principaux catalogues sur fiches du département de la Musique : tandis que le fichier Général, chargé en 2012, décrit les collections musicales d’origine de la Bibliothèque nationale, le fichier du Conservatoire recense les documents issus de l’ancienne bibliothèque du Conservatoire, fondée en 1795 et rattachée administrativement à la Bibliothèque nationale en 1935, avant que ses collections ne rejoignent le département de la Musique lors de l’ouverture du 2 rue de Louvois en 1964.

Si les lettres et manuscrits autographes les plus prestigieux de ce fichier avaient déjà été chargés, près de 8’000 imprimés anciens et 15’000 manuscrits musicaux autographes ont rejoint le Catalogue général, parmi lesquels ceux d’Erik Satie (par exemple Les Gymnopédies), de Gabriel Fauré (tel ceux du Requiem opus 48, parmi d’autres) ou de Daniel-François-Esprit Auber (dont La Muette de Portici).

Différents documents témoignant de l’activité du Conservatoire ont également intégré le catalogue, comme les œuvres composées dans le cadre des Concours de Rome ainsi que les archives de la Société des concerts du Conservatoire. Parmi les autres ensembles importants de ce fichier d’une très grande richesse, citons encore la collection des Menus Plaisirs du roi, la collection musicale (centrée sur Händel) de Victor Schoelcher, ou encore la collection Charles Malherbe, désormais intégralement décrite en ligne.

Au total, près de 200’000 notices ont été créées ou enrichies au sein du Catalogue général.

V únoru přinesly Hudební rozhledy na svých webových stránkách článek Vladimíra Šavrdy „S čistým štítem a s prastarým erbem“ o Františku Xaveru Haužvicovi. Bohužel, článek svojí podstatou nestojí na faktografické pravdě a je nutné jej korigovat.

František Xaver Haužvic nebyl šlechticem, erb neměl, nikdy ho neužíval, ba dokonce ani není známo, že by o něco podobného usiloval. Domněnka o spřízněnosti se šlechtickým rodem Haugwitzů velmi pokulhává a Františkovo „šlechtictví“ v řadě ohledů prameny přímo vylučují.

Zejména je faktem, že ačkoliv se František Xaver narodil roku 1841, šlechtický titul a predikát v matrice uváděn není – což je logické, protože František Xaver byl potomkem nemanželského syna Františka Haužvice a Alžběty (Anny) Kantůrkové ze známé brandýské židovské rodiny, kdy jejím dědečkem byl Jakub Raudnitz zvaný Süsskind, po matce pak patřila do rodiny Zirkus. Tudíž například babička z matčiny strany Františka Xavera se jmenovala Dorota Zirkus (1782–1858) a naopak z otcovy strany byla jeho babičkou Barbara Haužvicová (1781–1853), avšak ta byla svobodnou matkou – otec dítěte je neznámý a tudíž je dítě nemanželské. Přímo ve Františkově rodném zápise je navíc zmíněna jako „padlá osoba“, tedy s hanlivým přídomkem, jak tehdy bývaly svobodné matky nazývány. Kdyby otcem byl například Šavrda nebo Tyl, pak František Xaver by se nejmenoval Haužvic, ale František Xaver Šavrda nebo Tyl… A tudíž nikdy nebyl a nemohl být šlechticem.

Matriční zápis z 8. srpna 1807, kdy se narodil Františkův otec, křestním jménem rovněž František, uvádí, že toho dne jej pokřtil brandýský kaplan Matěj Holeček. Dítě bylo poznamenáno v rubrice pro děti nemanželské a v kolonce pro zapsání otce je přeškrtnuté políčko na znamení toho, že otec nebyl uveden. Zůstal tedy do dnešních dnů neznámým a  žádných dokumentech neuvedeným. Uvedena je tedy pouze matka Barbora, dcera rybáře. Jako kmotři se křížkem poznamenali kupec František Krebich s Marií Černou, dcerou pekařského mistra.

Otec Františka Xavera byl tedy nemanželské dítě dcery místního rybáře, který se oženil s dcerou z židovské brandýské rodiny Kantůrků a Zirkusů. Tady opravdu nelze hledat ani erb, ani predikát, natož šlechtický titul. Je tedy zjevné, že slova pana Šavrdy o šlechtictví, erbu atd. jsou „poněkud zavádějící“, stejně jako jeho informace o tom, že by šlo o rodinu „ovládající v kraji trh s rybí komoditou“. K této informaci chybí podklady stejně jako k následujícímu textu pana Šavrdy: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 ,stoletá voda‘, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí.“

Ano, ztráta dokumentů při povodni jeví se dle pana Šavrdy zřejmě novým důkazem šlechtictví… Budiž řečeno, že v dané době nebyl problém obnovit titul a predikát požádáním u státní správy, která s ohledem na řadu právních aspektů šlechtice logicky evidovala. Rozsáhle o tom pojednává prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D., mimo jiné i ve své knize Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny, Praha 2014. Není známo, že by Haužvicové z Brandýsa nad Labem žádali o renobilitaci.

Lze k tomu jen ironicky podotknout – neukládejte své dokumenty do rybničních sádek!

Mimochodem, rodokmen Haužviců vypracoval pan Čestmír Ramík, kdy se svými poznatky o svých předcích – mimo jiné i brandýských Židech včetně Františka Xavera Haužvice, vystoupil i v televizním pořadu ČT „Hádanky domů života – II. řada, díl o Brandýse nad Labem“.

Viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492110205-hadanky-domu-zivota/216562215800008-brandys-nad-labem/

K ostatním aspektům se již v médiích vyjádřila paní Johanna El-Kalak Haugwitz, dcera posledního majitele panství v Náměšti nad Oslavou a „mluvčí rodu“.

Čili shrňme fakta: František Xaver Haužvic šlechticem nebyl, nebyli jimi ani jeho předkové, natož potomci.  Byl to geniální kluk z české rybárny v Brandýse, kdy po matce byl Žid a po otci synem nemanželského dítěte – a je skvělé čeho dosáhl! Nikdy se sám za šlechtice nepovažoval, protože jím nebyl a ani být nemohl. A tudíž nejsou šlechtici ani jeho potomkové. Ale, kdo a proč by se to odvážil tvrdit, že?!

JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D. – právník a Mgr. Martin Kotačka – ředitel Archivu VUT v Brně

Řezno, Thurn und Taxis Schlossfestspiele

Orchestr a Sbor Státní opery vystoupil pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera v bavorském Řezně na festivalu Thurn und Taxis Schlossfestpiele. Open air scéna se nachází v překrásných zahradách zámku St. Emmeram. Zámecké slavnosti se zde konají už od roku 2003.

Státní opera představila Verdiho Nabucco ve dvou večerech, ve dvou různých obsazeních, 12. a 13. 7. 2019.

Režisér José Cura s autorkou kostýmů Silvií Collazuol se zúčastnili prvního večera, kdy stihl zrealizovat i rozhovor pro místní televizi.

V hlavních rolích se představili v alternacích Martin Bárta a Miguelangelo Cavalcanti jako Nabucco, Anda-Louise Bogza a Kristina Kolar jako Abigaile, Veronika Hajnová a Jana Sýkorová jako Fenena, v roli Zachariáše se představil Oleg Korotkov a Roman Vocel a bez alternace na festivalu vystoupili v roli Ismaela Josef Moravec, Pavel Švingr (Velekněz), Jan Ondráček (Abdallo) a Hana Jonášová (Anna).
Premiéra Verdiho opery Nabucco se uskutečnila 28. června 2018. Dílo zpracovává biblický námět ze Starého zákona o babylónském králi Nebuchadnezzarovi (cca 630–562 př. K.) a okamžitě po svém prvním uvedení se stala hitem. Dokonce i lidé, kteří žánru opery příliš neholdují, znají motiv sboru židovských vězňů Va, pensiero (Leť myšlenko). Už premiérové publikum v milánské La Scale 9. 3. 1842 si vynutilo opakování sborového čísla a stejně tak tomu bylo i v dalších operních domech.
Pozoruhodné je, že Nabucco je teprve třetí Verdiho operou. „Tato opera je dílem mladého skladatele, který experimentováním s hudbou předznamenal budoucnost,“ upozorňuje režisér inscenace José Cura, který se již řadu let věnuje nejen zpěvu, ale mnoha dalším uměleckým disciplínám jako je dirigování, kompozice, režie, fotografování i výchova mladých talentů: „Nabucco znamenal začátek Verdiho nového operního stylu. Jsou zde ještě slyšet vlivy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, nicméně ryze virtuózní pasáže období bel canta ustoupily áriím a ansámblům zcela ve službě dramatickému napětí a spádu. Nabucco je důležitý právě proto, že v něm můžeme předvídat budoucího Verdiho. Hlavní význam Nabucca spočívá v tom, že je jakousi cestovní mapou opery. Bez této opery by Verdi nemohl napsat Otella.“ Jde také o první Verdiho ztvárnění vztahu otec-dcera a o přiřčení hlavní role barytonu, což je pro Verdiho následující tvorbu typické a časté.
Nabucco patří k nejhranějším a nejoblíbenějším operám vůbec, což potvrzuje i představitel titulní role Martin Bárta: „Nabucco je mojí nejčastěji interpretovanou rolí v posledních letech. Je krásnou příležitostí ukázat všechny výrazové prostředky od dramatického zpěvu až po niterný projev. Part je prověrkou sil a pěvecké zdatnosti. Role prodělává zajímavý psychologický vývoj od zpupného vládce, přes zmateného vězně až po pokorného člověka v samém závěru, který se snaží všechny smířit a stmelit.“ 

Klíčovou postavou díla je Abigaile, která je hybatelem děje a podobně jako Nabucco prodělá katarzi a projde velkou proměnou. Její první představitelkou byla budoucí choť skladatele Giuseppina Streponi.
Autorkou kostýmů je italská výtvarnice Silvia Collazuol: „Při tvorbě scény a kostýmů jsme se inspirovali obrazy Vasilije Kandinského: „Kandinskij ve své teorii barev mluví o konceptu, že se umění a duše navzájem ovlivňují. Popisuje to metaforou, říká, že duše je klavír se spoustou strun. Jeho klapky jsou barvy, kladívka, která buší na struny, jsou oko diváka a umělec je ruka, která hraje na tu nebo onu klávesu. A tak umělec hraje melodii za pomoci barev a dotýká se strun v duši každého člověka, každého diváka, který se na umělecké dílo dívá a poslouchá ho. My z tohoto pojetí vycházíme. Což znamená, že scéna je prázdný list, geometrický,a pohybuje se v prostoru, protože používáme točnu. Teoreticky by vlastně nemusely být žádné přestavby, žádné opony, mohl by se udělat souvislý sled, ve kterém by postavy skrze svoje kostýmy a hlavně skrze jejich barvy vyprávěly svůj příběh.”
Silvia Cullazuol spolupracuje s Josém Curou už od roku 2006 jako asistentka režie a kostýmních návrhů. Setkali se např. při projektech La commedia è finita v Rijece, Samson a Dalila v Karlsruhe, 2010, při Otellovi v Teatro Colón de Buenos Aires nebo v poslední době při produkci opery Peter Grimes v Bonnu.
Soubor Státní opery se s Josém Curou poprvé potkal při společné práci na podzim 2001 při turné po Japonsku s inscenací Verdiho Aidy (José Cura v roli Radama) a v lednu 2015 na scéně Státní opery při představení Verdiho Otella (s José Curou v titulní roli).

4. července se poprvé v historii propojila kapela Vypsaná fiXa s orchestrem PKF — Prague Philharmonia ve společném projektu na festivalu Rock for People a oslavila tak společné 25. narozeniny. Na KB stage v areálu Festivalparku na letišti Věkoše v Hradci Králové zazněly od 18.20 hodin hity Vypsané fiXy z alba Fenomen, ověnčeného nominací na Cenu Anděl v kategorii Album roku, Tady to někde je a Krása nesmírná. „Do výběru jsme chtěli dostat všechny póly kapely, nejen pomalé, tklivé písně, ale přidali jsme záměrně i ostřejší věci. Když jsme o výběru přemýšleli, měli jsme poměrně čerstvou živou nahrávku z jednoho našeho koncertu. Nahrané písničky se většinou během koncertů postupně deformují a nakonec jsou třeba úplně jiné než na desce. Takže třeba píseň Dezolát, která má na albu tři minuty, má v živém provedení šest a půl. Honzovi Kučerovi jsme nakonec poslali tuto koncertní nahrávku, která už je v podstatě jakýmsi jamem s publikem. Na tu vznikly aranže. S odstupem času si myslím, že to byla dobrá taktika,“ komentuje program frontman kapely Michal Mareda aliaz Márdi. „Osobně mě překvapilo, jak orchestrální úpravy podtrhují příběhy jednotlivých písní. Některá místa jsou až dojemná. Jako autor textů zažívám stejné písně zase trochu jinak,“ dodává.

Uměleckým garantem projektu a autorem aranží je dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, jenž je podepsán pod projekty jako Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Rudá Marie. „Rád spojuji zdánlivě nespojitelné hudební světy a i tento koncert je důkazem toho, že se odlišné hudební žánry mohou dobře doplňovat a vzájemně inspirovat. Orchestrální úpravy jsem přizpůsobil syrovému a přímočarému stylu písniček Vypsané fiXy a mám dojem, že si hráči PKF tu někdy až punkovou drsnost docela užívají. Naopak některé pomalejší písně dostaly díky orchestrální složce větší jemnost, určitý druh romantiky a samozřejmě zvukovou barevnost. Jsem zvědav, jak tyto nové verze přijmou skalní fanoušci kapely.“

Pro PKF — Prague Philharmonia to bylo první účinkování na rockovém festivalu v její historii, byť už v minulosti spolupracovala s pop-stars jako Sting nebo Zucchero, a skvělý závěr úspěšné koncertní sezony, která orchestr zavedla do několika zemí světa a dopřála mu spolupráci se světovými hvězdami jako Jonas Kaufmann, Ailyn Pérez nebo David Newman. Jako perličku zahrála PKF – Prague Philharmonia na úvod koncertu ve světové premiéře 2. větu skladby From the Future World, kterou vytvořila umělá inteligence AIVA na základě analýzy díla Antonína Dvořáka. O tomto experimentálním projektu, za kterým stojí kreativní ředitelé agentury Wunderman Richard Stiebitz a Filip Humpl, nedávno informoval mimo jiné i  prestižní americký webový portál Vice.

Partnerem projektu byl generální partner PKF — Prague Philharmonia a festivalu Rock for People, Komerční banka.

Začátkem července oznámil současný koncertní mistr České filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček svou poslední sezonu v této pozici. Špaček se stal koncertním mistrem České filharmonie v roce 2011 a je tak jejím dodnes historicky nejmladším koncertním mistrem. Špaček se hodlá nadále věnovat rozvíjení své sólové kariéry.

 Houslový virtuos Josef Špaček odehraje poslední sezonu 2019/2020 v pozici hlavního koncertního mistra České Filharmonie. K odchodu se rozhodl zejména se záměrem výrazněji se opět profilovat jako sólový hráč světového formátu. Intenzivní spolupráci s Českou filharmonií bude ale nadále udržovat i v nadcházejících sezonách. V nedávné době byl Josef Špaček jmenován členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu a v současné době se připravují další vystoupení s Českou filharmonií.

Ke svému působení v České filharmonii Josef Špaček říká: „Reprezentovat Českou republiku v řadách jejího ,vlajkového orchestru‘ pro mě byla obrovská čest, které si nikdy nepřestanu vážit. Setkal jsem se zde s celou řadou vynikajících umělců, kteří mě inspirovali. Chtěl bych poděkovat zejména za možnost stát se uměleckým partnerem ČF, což mi jednak umožnilo v dobách působení v orchestru udržovat i svou sólovou kariéru, jednak mi to nadále otevírá dveře další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem.”

Josef Špaček odehrál s Českou filharmonií přes 60 koncertů jako sólový hráč a několik stovek koncertů z pozice koncertního mistra. Spolupracoval s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Sir Colin Davis, Christoph Eschenbach nebo Jakub Hrůša. V letech 2013–2016 byl Špaček i šéfem umělecké rady ČF. V posledních letech stál u zrodu několika významných nahrávek České filharmonie. Natočil komplet symfonií Antonína Dvořáka s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebo komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského se Semjonem Byčkovem. Josef Špaček se významně spolupodílel na založení komorního orchestru České filharmonie, který na koncertech vedl jako umělecký vedoucí.

 „Josef Špaček přišel do České filharmonie v době její zásadní proměny a stal se tváří i duší orchestru na celých devět let. Jeho umělecké výkony i osobní nasazení byly zcela výjimečné a Česká filharmonie v něm získala koncertního mistra nejvyšší světové třídy. Jako sólista nás skvěle reprezentoval na koncertech doma i v zahraniční. Soustředění na sólovou kariéru je proto v jeho případě správným krokem, v němž ho podporujeme a přejeme mu hodně štěstí. Josef Špaček však i nadále zůstává s Českou filharmonií spojen na poli sólovém, komorním i orchestrálním. Těšíme se na všechny naše budoucí společné projekty.“ dodává generální ředitel České filharmonie David Mareček

 Česká filharmonie již na pozici nového koncertního mistra vypsala výběrové řízení. Vítěz či vítězka tohoto výběrového řízení bude spolupracovat s koncertními mistry Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem.

 O Josefu Špačkovi:

Houslový virtuos Josef Špaček (nar. 1986) se velice rychle etabloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval na Curtisově hudebním institutu (Filadelfie) a Juilliard School (New York) pod vedením pedagogů jako Ida Kavafian, Jamie Laredo nebo Itzhak Perlman. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland, 2009), druhá cena v soutěži Young Concert Artists International Auditions (New York, 2011), finále soutěže královny Alžběty (Brusel, 2012). V roce 2011 se stal nejmladším koncertním mistrem České Filharmonie v historii. Josef Špaček spolupracoval v průběhu své kariéry s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, James Conlon, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Tomáš Netopil, Michael Sanderling nebo Krzystof Urbański.

V pátek 21. 6. 2019 proběhla v Soběslavi slavnost k 140. výročí narození Otakara Ostrčila (1879–1935) – hudebního skladatele, dirigenta, dlouholetého šéfa opery Národního divadla v Praze a nejvýznamnějšího ze soběslavských letních hostů. Akci připravilo Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře) společně s městem Soběslav, za partnerské spolupráce Základní umělecké školy Soběslav a spolku Setkání s hudbou.

Podvečerní program začal v 17 hodin na oblíbeném místě Otakara Ostrčila – v parku u Nového rybníka na okraji města. Zde byla již v roce 1941 umístěna Ostrčilova pamětní deska a o 21 let později odhalena busta od první české profesionální sochařky Karly Vobišové, rodačky z Kunžaku na Jindřichohradecku a Ostrčilovy současnice. Busta však byla v roce 2009 z pomníku odcizena. K letošnímu výročí se výroby obnovené busty ujalo město Soběslav, jako model posloužila kopie původního díla z muzejních sbírek. Po deseti letech tak obnovený pomník opět „zazářil v červnovém slunci vrouben nádhernou kulisou přírody“ (řečeno slovy Julie Ostrčilové napsanými po odhalení pomníku v roce 1962). Fanfáry na místě zahrál Soběslavský žesťový kvartet, odhalení pomníku se po svých projevech ujali Jindřich Bláha (starosta města) a Daniel Abazid (vedoucí Blatského muzea). Závěr patřil lidovým písním ze Soběslavska, které zazpíval sbor Anonym Voice Soběslav pod vedením Ireny Molíkové.

Další program následoval v muzejním objektu Smrčkův dům na soběslavském náměstí. Zdejší návštěvníky hudebním pásmem a současně zásadními kapitolami z Ostrčilova profesního života provedl Daniel Abazid. Zaznělo několik ukázek z díla Otakara Ostrčila, celkem čítajícího 9 oper, 10 orchestrálních skladeb, 4 komorní skladby, 25 písní, 8 sborů a kantát, 6 melodramů a 1 činoherní hudbu. Tomáš Víšek provedl dvě rané klavírní skladby – úvodní část suity ke scénické pohádce Jaroslava Kvapila Sirotek a Skladbu pro oktavánský památník. Za klavírního doprovodu Martiny Pechové zazpívala mezzosopranistka Karolína Berková pět písní z Ostrčilova mládí, které představují zhudebněné básně Vítězslava Hálka, V. Jelínka, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického. Z melodramů nemohla nezaznít skladba Skřivan na text místního, předčasně zesnulého básníka Miroslava Valenty, kterou nastudovali Martina Pechová a Miroslav Čížek. Ve zdravicích hostů byla připomenuta role Otakara Ostrčila při řízení Opery Národního divadla v Praze, kterou utvářel po většinu období první republiky (Eva Sochorová, tisková mluvčí Opery Národního divadla v Praze), při tamním uvedení operních cyklů Antonína Dvořáka i všech dalších významných českých skladatelů (Markéta Hallová, předsedkyně Společnosti Antonína Dvořáka) i ve Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, jejímž byl Ostrčil spoluzakladatelem a předsedou (Olga Černá, současná předsedkyně společnosti). Své zdravice přidali i Petr Hanzlík, předseda spolku Setkání s hudbou, a Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře. Závěrečný hudební blok programu patřil dílu Bedřicha Smetany, který byl dozajista nejoblíbenějším hudebním skladatelem Otakara Ostrčila. Právě Ostrčil ke stému výročí Smetanova narození připravil cyklus Smetanových oper, připravil kritické vydání Smetanovy Prodané nevěsty, které představovalo průkopnický počin v české hudební vědě, a na 15 gramofonových desek pořídil i vůbec první nahrávku této opery. Z díla Bedřicha Smetany v programu zazněly Večerní písně na slova Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky) v podání Karolíny Berkové a Martiny Pechové a skladba Sláva Tobě z opery Dalibor, kterou zazpíval sbor Anonym Voice.

Závěrečným bodem slavnosti bylo otevření expozice Otakar Ostrčil a Soběslav, která bude trvale seznamovat s osobností Otakara Ostrčila a jeho hudbou. Lidský rozměr jí dodává pohled do rekonstruované Ostrčilovy pracovny z jeho pražského bytu a řada osobních a tedy mistrem dotýkaných předmětů. Pamětní síň doplňuje audiovizuální kiosek, nabízející fotografie z pracovního i letního soběslavského života Otakara Ostrčila a také možnost poslechu šesti ukázek z vybraných skladeb. Mezi nimi jsou i tři stěžejní díla, která vznikla během pobytů autora v Soběslavi – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara. Nahrávky navíc připomínají i dirigenta Karla Ančerla, rodáka z nedalekých Tučap, anebo Ostrčilovu dceru Blanku, která působila jako koncertní recitátorka. Věříme, že se nám tím podařilo důstojně naplnit někdejší přání Ostrčilových dědiců, bohužel již zaniklé Společnosti Otakara Ostrčila i jejího předsedy Václava Holzknechta.