O Hudebních rozhledech

Časopis Hudební rozhledy je v současnosti nejstarším kontinuálně vydávaným periodikem v České republice. Jeho historie od roku 1948 je zrcadlem, svědkem a v některých obdobích i spolutvůrcem našeho kulturního, hudebního, společenského i politického vývoje a života. Takřka nenahraditelným pramenem se Hudební rozhledy stávají při studiu hudební historie druhé poloviny dvacátého století. 

Pokračování textu O Hudebních rozhledech

UPOUTÁVKA NA ZÁŘIJOVÉ ČÍSLO

Ze zářijového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru a Vokálního ansámblu Martinů Voices, letošním jubilantem Lukášem Vasilkem, který i přes své mládí patří k nejvýznamnějším současným sbormistrovským osobnostem na světě.
  • Rozhovor s titulární svatojakubskou varhanicí a ředitelkou a dramaturgyní Mezinárodního varhanního festivalu v bazilice sv. Jakuba, Irenou Chřibkovou
  • Rozhovor s šéfdirigentem PKF – Prague Philharmonia, Francouzem Emmanuelem Villaumem,o plánech na nadcházející měsíce
  • Rozhovor s uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery Perem Boyem Hansenem nejen o minulé a připravované sezoně
  • Rozhovor s primáriem Sojkova kvarteta Martinem Kosem o desetiletém působení tohoto souboru v Plzni, západočeském regionu a bavorském příhraničí
  • Z rubriky Událostiohlédnutí za Festivalem komorní hudby Český Krumlov 2020, který se i přes koronavirovou pandemii konal v původním termínu – a to pouze s jednou drobnou změnou: oblíbená Barokní noc festival nezahájila, ale zakončila jej.
  • V rubrice Festivaly, koncerty jsme zachytili výběr akcí ze 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, jehož patronem byl již po čtrnácté Pavel Šporcl. Dále nabízíme recenzi na koncert z cyklu Od Janáčka k dnešku a souhrnné informace z Mezinárodních letních klavírních kurzů Pražské konzervatoře.
  • Rubriku Horizont vyplňuje hodnocení dvou večerů Jazz Dock Orchestra v jeho domovském klubu Jazz Dock: na prvním kapela hrála melodie Dukea Ellingtona a na druhém Milese Davise.
  • Z operního žánru nabízíme ohlédnutí za dvěma vystoupeními souboru Musica Florea, pořádanými na Letní scéně HAMU na nádvoří Lichtenštejnského paláce v rámci festivalového cyklu Musica Florea Bohemia 2020.Na prvním soubor představil Pergolesiho dílko La serva padrona a Loosovu Operu bohemiku de camino,druhý večer předvedl ve spolupráci s Hartig Ensemblem a v choreografii a režii Heleny Kazárové Beethovenův balet Gli uomini di Prometeo
  • Ze zahraničí jsme pro vás připravili text o mimořádné zemské výstavě ke 100. výročí Salcburského festivalu, kterou ve spolupráci s festivalem uspořádalo v Nové rezidenci Salcburské muzeum.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde tentokrát můžete zavzpomínat na Herberta von Karajana, který přese všechny své životní peripetie zůstane v historii klasické hudby zapsán jako zcela výjimečná a neopakovatelná umělecká osobnost, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se tentokrát setkáte s dalším členem rodiny Wagnerů, a sice dcerou Wolfganga Wagnera a v současnosti uměleckou a obchodní ředitelkou Bayreuthského festivalu Katharinou Wagner, Zapomenuté operní skvosty, v nichž si v tomto díle Robert Rytina připravil otázky pro sólistku pražské Státní opery, rumunskou sopranistku Andu-Louisu Bogzu, a to (nejen) o Krásových Zásnubách ve snu, Století bez mezníků, kde se seznámíme s řadou ne vždy všeobecně známých zajímavostí, týkajících se jednoho z nejvýznamnějších maďarských skladatelů současnosti Györgyho Kurtága, Celuloidová hudba, v jejímž devátém dílu se autor věnoval novému dokumentárnímu filmu Jiřího Vondráka o Michaelu Prokopovi, nazvanému Až si pro mě přijdou, Z historie a současnosti muzikálu, v němž Michael Prostějovský a Lukáš Helcelet přicházejí v textu Postupné probouzení s nejnovějšími aktualitami ze současného muzikálového světa. Místo na čas kvůli zdravotní indispozici jeho autora Vladimíra Kouřila přerušenému seriálu Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu se v tomto dílu setkáme s pokračováním rozhovoru s výborným českým jazzovým pianistou a skladatelem, žijícím již 25 let v USA, Pavlem Wlosokem, a pátým dílem pokračuje i oblíbený cyklus Slavní hudebníci za šachovnicí, v němž se kromě jiného tentokrát setkáme ještě jednou, ovšem mnohem podrobněji než minule, s vynikajícím českým houslistou Janem Kubelíkem.
  • samostatné studie: Vzpomínka na vynikajícího českého dirigenta Václava Neumanna, od jehož narození uplyne 29. září plných sto let. Většina z nás má tohoto okouzlujícího a noblesního umělce v paměti jako dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie, kterou považoval za jeden z nejlepších orchestrů světa… Nechybí však ani čtvrtletní cykly Nadace Bohuslava Martinů informuje a Souborné vydání díla Bohuslava Martinů, tentokrát věnované svazku Čtyřkoncerty.
  • Rubriku Knihy a notoviny vyplňuje recenze na knihu Natashy Korsakovy Vražedná sonáta / Todliche Sonate.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů nás Jakub Zahradník seznámí s Cembalovými dílnami u nás, tedy – možná překvapivě – poměrně rozsáhlým tématem, v němž bude autor pokračovat ještě v říjnovém čísle.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů se z oblasti jazzu opět vrátíme k Novým operním nahrávkám (tentokrát na DVD), po kterých na dalších stranách jako pokaždé následují recenze na některá nově vydaná CD.

JAK ZVLÁDÁME ONLINE HUDEBNÍ NABÍDKU…?

Lenka Dohnalová

Když jsme 19. 2.  diskutovali v Edinburghu na univerzitě jak nejlépe formátovat mezinárodní soutěže zvukové tvorby Musica nova, Prix Russolo a jim podobné, tj. jakou část komunikovat „on“ a jakou „off“, co dává smysl, co od toho očekáváme, v jakém teritoriálním dosahu apod., tak jsme nevěděli, že krátce poté bude před otázkou různých způsobů a smyslu online nabídky postaven celý hudební sektor, nejen ten, který už pracoval s technologiemi zásadním způsobem. Do té doby řada lidí z oboru „zvěstovala“, že rozvoj IT pro tvorbu, záznam a šíření nejspíše právem vytlačí a omezí některé současné nabídky a umělce, včetně skladatelů. Následné, byť krátké období však ukázalo, že kultura, i hudební, je stále především o přímém lidském kontaktu a tvorbě a přímém sdílení společného zážitku.

Od 12. 3. byl v ČR vyhlášen tzv. nouzový stav s řadou omezení.  Pořadatelé hudebních akcí začali velmi rychle hledat náhradní řešení, aby dostáli svých avizovaných závazků. Vynecháme-li prostá zrušení velkých akcí nebo jejich dočasné přesuny zejména u mezinárodních veletrhů, konferencí, provozu velkých divadel a orchestrů, došli k několika typickým řešením. Nejčastěji použitým řešením u subjektů s dostatečným finančním zajištěním se stalo  streamování  plánovaných živých koncertů bez publika s možností dále přístupného a někdy později i zpoplatněného záznamu na youtube, Facebooku, popř. dalších kanálech, dlužno říci, že s ochotnější spoluprací České televize, než bylo zvykem, alespoň u prestižnějších aktivit (České filharmonie, Pražské jaro…). Ty méně majetné organizace a projekty měnily program na komorní, aby zvládly kvalitu streamingu.  Atraktivnost pořadatelé navýšili spontánními komentáři umělců, popř. neobvyklým místem produkce (např. ze střechy Lucerny, na ulici pod balkony apod.).  Relativně novými se staly tzv. domácí koncerty a muzicírování ať už jednotlivců nebo skupin s více či méně zdařilou synchronizací streamingu. Vznikly také různé vtipné reakce komentující stav (např. „Pokáčova Rychlovka“), nebo návody, jak se doma tzv. zabavit hudbou. Část divadel, orchestrů a festivalů ve světě i u nás se rozhodla nabídnout archivní snímky (zejména orchestry a operní domy), popř. je nově zpracovat (festivaly), vybrat ty nejcennější, nebo se zapojila větší měrou do poskytnutí vzdělávacích formátů a spolupráce se školami. Instituce, které neměly v náplni práce umělecké produkce, se věnovaly především sběru a šíření informací, poradenství a lobbingu, a to jak ve světě, tak u nás. Zvláštní pozornost po celém světě byla věnována situaci nezávislých umělců se solidaritou těch etablovaných. Většina zemí zareagovala odklady daní a pojistného, popř. jejich redukcí a promíjením, výhodnými překlenovacími půjčkami s garancemi státu, uznáním doložených nákladů užitých při přípravě nerealizovaných projektů, případně kompenzacemi za ušlý zisk a nárazovými podporami. Dotační programy EU slíbily flexibilitu a odklady, Evropská komise se věnovala i investicím https://ec.europa.eu/culture/news/coronavirus-how-eu-responds-outbreak-support-cultural-and-creative-sectors_en. Obsažný aktualizovaný poučný souhrn opatření evropských zemí National Measures to Alleviate the Impact of COVID-19 on Cultural and Creative Sector včetně aktualit najdeme např. na stránce platformy EUNIC   https://www.eunicglobal.eu/. Některé země (např. Německo, Rakousko) postupovaly poměrně systémově a rychle, což bylo možné vzhledem k již dobře fungujícímu systému státní a regionální správy. Na druhou stranu některé odkazy na jejich nebo britská řešení (např. u nás vzniklého Sdružení umělců klasiky), nebyly pro naše právní podmínky realizovatelné v obdobné formě. Za často vyšší míru samosprávnosti zahraničních orchestrů a divadel, než je u nás, většinou také později „platily“ větším existenčním rizikem, protože jsou z podstaty více závislí na příjmech z vlastních a soukromých zdrojů, než je tomu u nás. Situace se stále ještě vyvíjí. Poprvé se na Ministerstvu kultury ČR hovoří také o kompenzaci doložených ztrát u komerčních kulturních aktivit, a to především díky vzniklé platformě České obce hudební sdružující významným způsobem právě i tuto část hudebního sektoru.  

Zmiňme některé konkrétní zdařilé nebo medializované projekty u nás i v zahraničí. Rychle mohly reagovat a reagovaly především instituce, které se již dříve věnovaly kvalitnímu streamingu a záznamu (velké operní domy v zahraničí, symfonické orchestry). Vzorem  je v tomto dlouhodobě např. Berlínská filharmonie, která již před lety řešila soběstačnost a nezávislost na nahrávacích společnostech plus další tematické přídavné vzdělávací a sociální programy, které mohla v dané chvíli dobře využít a nabídnout díky svému finančnímu zázemí zdarma.  Německá digitální platforma takt1.com spolupracující s rakouskými hudebními institucemi nabízí v této chvíli také zdarma přístup ke svým četným kvalitním nahrávkám.

Jedním z nejrychleji zorganizovaných koncertů v oblasti populární hudby byl One World Together at Home pro Světovou zdravotní organizaci (WHO) streamovaný 18. dubna, podpořený řadou hvězd (v současnosti na youtube s vysokým počtem zhlédnutí). S humanitárním zaměřením proběhly také čtyři velmi úspěšné sbírkové koncerty České filharmonie Pomáháme s Českou filharmonií,  přenášené Českou televizí 28. 3. (podpora nemocnic), 25. 4. (seniorů ve spolupráci se Životem 90), 23. 5. (v rámci Pražského jara ve spolupráci s Člověkem v tísni) a poslední  s omezenou účastí publika 13. 6. (zároveň jako součást projektu ZUŠ Open).  Následně pak ještě proběhl 24. 6. koncert na zámku Sychrov jako poděkování  zdravotníkům.  Z dalších úspěšných projektů jmenujme výroční ročník Pražského jara, které bylo termínově postiženo těsně před realizací. Přínosem byl fakt, že vedení festivalu si ihned uvědomilo specifikum přenosů a záznamů oproti živým koncertům, tj. že musí být režijně zajímavé, tj. technicky dostatečně zabezpečené, dobře moderované (Ondřej Havelka). Z nezávislých významných hudebních subjektů připomeňme např. adaptaci na situaci Ostravským centrem nové hudby projektem The World – Ostravská Banda Solos (Contemporary Music on Air!). Projekt probíhající od 1. 5. do konce července (celkem 15 koncertů z různých míst Evropy a USA členy mezinárodního orchestru Ostravské bandy), publikovaný na Facebooku na Youtube kanálu každou středu. Uváděl koncerty celkem 21 umělců. Videa byla vytvořena výlučně za tímto účelem, a to ze skladeb umělců 20.–21. století. Pořadatelé děkují podpoře projektu filantropům Veronice a Liboru Winklerovým http://www.newmusicostrava.cz/en/ostravska-banda/the-world/. Pozornost také přitáhla sbírková a produkční iniciativa „Muzikanti na volné noze“ na podporu nezávislých umělců špičkového hornisty Radka Baboráka a jeho spolupracovnice Dany Syrové, bývalé ředitelky festivalu Struny podzimu, která sestávala z řady koncertů.   

Oblibě dostály PR značky ve formátu hashtag ve vazbě na styl Twitteru. V ČR nejvíce #zazivouhudbu http://www.zazivouhudbu.cz/, za níž stojí iniciativa v této situaci ustavené České obce hudební.

Vítězkou soutěže OSA o nejlepší jazzovou skladbu mladých autorů 2020 se stala Štěpánka Balcarová

 Šárka Chomoutová

Nejlepší jazzovou skladbou roku 2020 autora do 35 let se stala píseň Czereśnie trumpetistky, skladatelky a dirigentky Štěpánky Balcarové. Kromě ocenění si odnesla i šek v hodnotě 40 000 Kč, který daroval Ochranný svaz autorský v rámci grantového programu Partnerství OSA.

Štěpánka Balcarová převzala ocenění za nejlepší jazzovou skladbu mladého autora do 35 let z rukou Rudyho Linky, zakladatele Bohemia JazzFest, a Romana Strejčka, předsedy představenstva OSA. Slavnostní předání se konalo 31. července 2020 v prostorách hotelu NH Prague City. Organizátoři festivalu společně s OSA letos udělili cenu již po jedenácté. Odborná porota, složená ze zástupců OSA i festivalu, vybírala z 22 přihlášených skladeb.

Často slýchávám názor, že hudební soutěže jsou nesmyslné –  v hudbě se přece nesoutěží! To je pravda, v hudbě samotné o soutěžení samozřejmě vůbec nejde. Veškerá hudební ocenění vnímám tedy spíše jako formu podpory – nejen finanční, ale především psychickou! Komponování je velmi křehká věc a člověk se může často ocitnout na tenkém ledě. Proto skladatele vždy potěší, když dostane pozitivní zpětnou vazbu. Jsem velmi vděčná OSA a Bohemia JazzFest, že tento krásný pocit umožnili zažít už jedenácti českým skladatelům,“ uvedla ke své výhře Štěpánka Balcarová.

Ochranný svaz autorský již tradičně přispívá na tuto cenu i finančně. Odměnu 40 000 Kč získává vítěz ceny z fondu OSA určeného na podporu tvorby mladých umělců. „Dlouhodobě podporujeme mladé talentované autory a autorky, kteří nás obohacují svojí novou hudební tvorbou okysličující naší kulturu, prostřednictvím grantového program Partnerství OSA. Kultura je otiskem i zrcadlem jedinečnosti národa a přitom je velmi křehká a snadno zranitelná, jak nám ukazují poslední týdny a měsíce. Proto si zaslouží velkou péči ze strany nás všech, v současné době možná více než kdy dříve,“ řekl Roman Strejček, předseda představenstva OSA. 

O vítězi soutěže rozhoduje každoročně odborná porota, která se skládá ze zástupců obou organizací a bývá vždy doplněna také vítězem předchozího ročníku. Letos v porotě zasedli Jan Hála, Rudy Linka, Jiří Stivín, Emil Viklický a loňský vítěz Zdeněk Borecký.

Bohemia JazzFest založil v roce 2005 uznávaný jazzový kytarista Rudy Linka, který chtěl představit a propagovat špičkový světový jazz v České republice, a stal se v krátkém čase jedním z největších letních jazzových hudebních festivalů v Evropě. 

Protože se letošní 15. ročník odehrál v době, kdy se celá naše společnost nachází v úplně neznámé situaci, dal si za svůj hlavní cíl a úkol co nejvíce podpořit domácí hudebníky, a to hudebníky nejen jazzové, ale též z ostatních žánrů a stylů a ukázat, že společně jsme schopni toto nelehké období nejen překonat, ale současně si uvědomit, jak důležité jsou hudba a umění pro náš každodenní život. Koncerty proběhly bez obecenstva live-streamované přes sociální sítě a budou se vysílat na ČT art.

Zleva: Roman Strejček  –  předseda představenstva OSA, Štěpánka Balcarová – výherkyně a skladatelka, Rudy Linka  – zakladatel Bohemia JazzFest. Foto c archiv Bohemia JazzFest

UPOUTÁVKA NA SRPNOVÉ ČÍSLO

Ze srpnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s violoncellistou Jiřím Bártou, který letos zahájí MHF Český Krumlov.
  • Rozhovor s Alenou Kunertovou o její umělecké a produkční agentuře Nachtigall Artists Management,  letos v srpnu oslavující 20 let svého trvání
  • Rozhovor s harfistkou Janou Bouškovou, která završila svůj první pedagogický rok na prestižní Royal College of Music v Londýně, na jaře založila 1. celosvětový online harfový kongres, koncertuje, připravuje nová CD a úspěšně se prezentuje ještě celou řadou dalších zajímavých aktivit.
  • Rozhovor s talentovanou a mnoha prestižními cenami již ověnčenou studentkou  HAMU, klarinetistkou Annou Paulovou
  • Rozhovor se členkami souboru Quasi Trio (Marií Hasoňovou, Juditou Škodovou a Kateřinou Ochmanovou), který se stal novým objevem české komorní scény. 
  • Z rubriky Události ohlédnutí za slavnostním koncertem, pořádaným v sále pražského Mozartea u  příležitosti 100. výročí narození mistra houslaře Přemysla Otakara Špidlena, na němž vystoupil např. i Pavel Šporcl.
  •  V rubrice Festivaly, koncerty jsme zachytili výběr akcí ze 31. ročníku Mezinárodního festivalu současného umění Forfest Kroměříž, mimořádný koncert Pražských symfoniků ve Smetanově síni, na němž se s orchestrem loučil jeho dosavadní šéfdirigent Pietari Inkinen, či vystoupení Pražského filharmonického sboru v čele se sbormistrem Lukášem Vasilkem, situované do krásného prostředí Vrtbovské zahrady.
  • Rubriku Horizont vyplňuje zhodnocení vystoupení Rastislava Uhríka v rámci festivalu Bass Days v Jazz Docku, k němuž si přizval ještě další čtyři pražské hudebníky a oslavil na něm i svoje čtyřicátiny.
  • Z operního žánru nabízíme ohlédnutí za záznamem z představení Pucciniho Turandot, realizovaným v Královském divadle v Madridu a dostupným na France Télévisions od prosince 2019  do června 2020.  Operu hudebně nastudoval Nicola Luisotti, autorem režie, scény a světelného designu byl světoznámý Robert Wilson.
  • Ze zahraničí jsme pro vás připravili dva texty. Jeden, věnovaný letošním oslavám stého výročí založení slavných Salzburger Festspiele, a to od jeho počátků až do roku 2021, kam se vzhledem ke koronavirové pandemii přesouvá hlavní část pro letošní sezonu připraveného programu,  během srpna tentokrát realizovaného pouze ve zkrácené podobě. Druhý text z pera Roberta Rytiny přibližuje kuriózní nastudování jakési „kompromisní verze“ Verdiho Dona Carla v drážďanské Semperoper, kterou připravil Johannes Wulff-Woesten a v hlavních rolích v něm vystoupila hvězdná pěvecká i manželská dvojice, Anna Netrebko a Yusif Eyvazov.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde  tentokrát můžete zavzpomínat na skvělého Jevgenije Mravinského, který mj. premiéroval šest Šostakovičových symfonií (Osmou mu skladatel dokonce dedikoval) a plných padesát let stál v čele Leningradské filharmonie, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se setkáte s bratry Wielandem a Wolfgangem Wagnerovými, kteří byli po válce jmenováni do vedení světoznámého Bayreuthského festivalu, Zapomenuté operní skvosty, v nichž se tentokrát autor se svými dotazy obrátil na sólisty Opery Národního divadla a zároveň manžele Janu a Václava Siberovy, s nimiž hovořil (nejen) o Weberových Třech Pintech,  Století bez mezníků o  více než zajímavém, byť, bohužel, poměrně málo v povědomí veřejnosti zakotveném  slovenském skladateli Romanu Bergerovi, který navíc letos oslaví svoje 90. narozeniny,   Celuloidová hudba, v jejímž osmém dílu se autor věnoval novému celovečernímu hudebnímu dokumentu Šimona Šafránka o zpěvákovi, skladateli a kytaristovi Miroslavu Žbirkovi, uvedenému ve světové premiéře na přehlídce Tady Vary, Z historie a současnosti muzikálu, v němž si s trojicí autorů Michaelem Prostějovským, Pavlem Bárem a Markétou Damkovou zavzpomínáme mj. na úspěšný muzikál Chicago, od jehož premiéry uplynulo již 45 let, či na jeden z nejzajímavějších tvůrčích počinů autorské dvojice Suchý-Šlitr, a sice Dobře placenou procházku, premiérovanou před 55 lety. Místo pokračování seriálu Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu se již potřetí setkáme s náhradním textem Petra Marka, který tentokrát přispěl rozhovorem s výborným českým jazzovým pianistou a skladatelem, žijícím již 25 let v USA, Pavlem Wlosokem, a čtvrtým dílem pokračuje i oblíbený  cyklus Slavní hudebníci za šachovnicí, v němž se v tomto pokračování setkáme kromě Paganiniho i s vynikajícími českými houslisty Ferdinandem Laubem a Janem Kubelíkem.
  • samostatné studie: Vzpomínku na významného muzikologa Antonína Špeldu, působícího celý život především na Plzeňsku, připravila Marta Ulrychová, a s novými formami digitální distribuce hudebního díla, o nichž psala ve své magisterské práci, nás seznámila Duyen Monika Nguyenová.
  • Rubriku Knihy a notoviny  vyplňuje recenze na knihu Pavly Jonssonové s názvem Růžové vrány. Muzikantky v 21. století
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů zvolil v minulém dílu autor seriálu Dostaveníčko u kláves Jakub Zahradník jistě zajímavé téma, které zpracoval v textu s názvem Chvála opravárenství a v srpnovém čísle uvádíme jeho 2. část.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát prostřídaly operu  Nové jazzové nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako pokaždé následují recenze na některá nově vydaná CD.

Festival Ibérica roztančí a rozezní čtyři města. Představí se španělské hvězdy flamenka Mónica Iglesias a Luis Mariano i světoznámý český kytarista Pavel Steidl

Festival iberoamerických kultur Ibérica se obvykle koná v Brně a v Praze na přelomu června a července. Vládní nařízení a nejistota ohledně možností cestování související s pandemií koronaviru zapříčinily, že se 17. ročník festivalu v tradičním termínu neuskutečnil. Pořadatelé však nelenili, přesunuli festival na konec prázdnin a rozšířili působnost o dvě nová místa. „Vzhledem k velmi těžké situaci ve Španělsku jsme byli nuceni změnit uměleckou dramaturgii a omezit počet španělských umělců. Tradiční galakoncert Ibérica se tak letos nebude konat na hradě Špilberku ale v brněnském Besedním domě, na druhé straně se však aktivity festivalu rozšiřují na zámky Lysice a Čechy pod Kosířem,“ říká umělecký ředitel festivalu Petr Vít. Ibérica přinese od 21. do 30. srpna zážitky v podobě hudebně-tanečních vystoupení s účastí španělských hvězd – tanečnicí Mónikou Iglesias, kytaristou Luisem Marianem a houslistou Yorrickem Tromanem. Festivalovému publiku se představí i světově uznávaný klasický kytarista Pavel Steidl či herec Tomáš Hanák. Chybět nebude oblíbená gastronomická fiesta a tematické workshopy. „Věříme tak, že i letos bude festival Ibérica stejně atraktivní kulturní akcí jako v minulých letech a těšíme se na setkání při temperamentní hudbě a tanci v posledním srpnovém týdnu,“ říká Vít. Program a vstupenky jsou k dispozici na webu Iberica.cz.

Mónica Iglesias, která vystoupí 29. srpna na galakoncertu v brněnském Besedním domě, patří bezpochyby k nejslibnějším talentům mladé taneční generace španělské flamenkové scény. Svoji kariéru zahájila po boku legendárního Joaquína Cortése, byla primabalerinou Španělského národního baletu a v roce 2018 triumfovala na nejprestižnější flamenkové soutěži Cante de las Minas. Její nejnovější taneční projekt TÁLAMO bude českou premiérou, na niž se těší česká i slovenská flamenková komunita. Autorem hudby je její dvorní kytarista Luis Mariano Renedo, jehož na brněnském vystoupení podpoří houslový virtuóz a koncertní mistr Granadské filharmonie Yorrick Troman spolu s flamenkovým veteránem, zpěvákem El Pulgou. Trojice Mariano-Troman-Iglesias zavítá o den dříve, tedy 28. srpna, i do pražského Jazzdocku, v tomto případě však s důrazem na tvorbu dua Luis Mariano – Yorrick Troman. Mónica Iglesias se v rámci pražského festivalového večera představí jako host koncertu.

Monica Iglesias © Radek Babička

Návštěvníky festivalu potěší také klasický kytarista Pavel Steidl, který zahraje 22. srpna na zámku v jihomoravských Lysicích a 25. srpna v brněnské vile Löw-Beer. Rodák z Rakovníka prorazil na světovou scénu na začátku 80. let, když zvítězil v soutěži pořádané Radiem France de Paris. Od té doby si drží pozici jednoho z nejlepších klasických kytaristů na světě, o čemž svědčí například žebříček časopisu GuitArt, který jej zařadil mezi osm nejvýznamnějších světových kytaristů roku 2003, zisk ceny Classical Guitar Award 2005, ale především neutuchající zájem o jeho kytarové recitály napříč kontinenty. „Profesor Královské konzervatoře v Haagu a hudební fakulty pražské AMU Pavel Steidl vystupuje na domácí půdě spíše sporadicky, jeho koncert na festivalu Ibérica tak bude patřit k zásadním kulturním událostem letošního léta,“ těší se Vít.

V romantickém prostředí zámecké Oranžerie v Čechách pod Kosířem nedaleko Olomouce zazní 21. srpna verše granadského básníka Federika Garcíi Lorky v podání herce Tomáše Hanáka. Spojujícím prvkem představení Vracím se pro svá křídla je hudebně taneční koláž flamenkové tanečnice Virginie Delgado a kytaristy Petra Víta, jež dodává Lorkově poezii nový rozměr a barvu. Hostem večera bude izraelský perkusista Azar Abou.

Pořadatelé připravují také tradiční gastronomickou fiestu, která provoní nádvoří Staré radnice v Brně 27. srpna a tvůrčí dílny plné tance a hudby pro začátečníky i pokročilé, které se v Brně uskuteční od 28. do 30. srpna a nově se rozšíří i do Prahy, kde 27. a 28. srpna povede taneční hodiny Mónica Iglesias.

PROGRAM IBÉRICA

21. 8.
Čechy pod Kosířem, zámek
F. G. Lorca: Vracím se pro svá křídla

22. 8.
Lysice, zámek
Pavel Steidl – kytarový recitál

25. 8.
Brno, vila Löw-Beer
Pavel Steidl – kytarový recitál

27. 8.
Brno, Stará radnice
Fiesta Gastronómica – iberoamerická kuchyně, hudba a tanec

28. 8.
Praha, Jazzdock
Duo Luis Mariano & Yorrick Troman feat. Mónica Iglesias

29. 8.
Brno, Besední dům
Galakoncert Ibérica: Mónica Iglesias – Tálamo

27. – 28. 8.
Praha
Tvůrčí dílny Ibérica

28. – 30. 8.
Brno
Tvůrčí dílny Ibérica

Reakce na článek Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak, otištěném v červnovém čísle letošních Hudebních rozhledů

Miroslav Vilímec, bývalý koncertní mistr České filharmonie

V Hudebních rozhledech (06) z tohoto roku byl otištěn článek „Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak“. Autorkou je zaměstnankyně České filharmonie Lucie Maňourová a je jasné, že prezentuje názory vedení České filharmonie.

Některé pasáže článku zapříčinily vzrušené názory a debaty v okruhu lidí, kteří se kolem „Spolku“ dosud pohybovali, proto jsem se rozhodl na článek reagovat i já následným komentářem.

Činím tak po důkladném seznámení se s problematikou a po získání informací o této záležitosti u obou stran, nevyjímaje pisatelku článku.

Uveřejněný text je napsán velmi brilantně a fundovaně z hlediska historie Spolku. Je představena nová sezona s patřičným propagačním záměrem. Je také referováno o změnách ve vedení Spolku v souvislosti s odvoláním dlouhodobé Rady ČSKH, což je po stránce práva nenapadnutelné. Spolek totiž právní subjektivitu neměl a určitá vágní suverenita byla jen respektována, třeba i s výhradami, všemi dosavadními řediteli České filharmonie. 

Co se mi ale velmi nelíbí – a nebyl jsem sám – je fakt, že tzv. nutnost změny vedení Spolku je vysvětlována stagnací, zkostnatělou dramaturgií, slabou úrovní komorních koncertů Spolku, propadem prodeje vstupenek a tzv. setrváváním jeho vedení na stále stejné organizační a dramaturgické struktuře. Nikdy jsem nebyl členem Rady ČSKH, chápu však, že „odejitých“ členů a mnohých nadšených spolupracovníků se tyto formulace dotýkají. Jako blízký přítel nedávno zesnulé slavné cembalistky Zuzany Růžičkové vím, jak umělkyně doslova žila životem tohoto Spolku a takřka do posledních svých dnů se na něm aktivně podílela. Taktéž se to dá napsat o mnoha dalších osobách, spojených s dosavadní činností ČSKH.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé výtky, ač jsem konkrétní informace získal, např. o počtu abonentů a údajném poklesu zájmu a prodeje vstupenek. Ve své reakci nechci napadat legálně podniknuté kroky. Jen si kladu otázku, zda za této situace má vůbec smysl o nějakém uskupení uvnitř České filharmonie a pod jeho historickým názvem mluvit.

ČSKH byl de facto právně nesvébytným útvarem, jehož samostatnost byla odvozována z historických souvislostí, zároveň však také z odlišné atmosféry komorních cyklů, nezávislé dramaturgie, vlastního způsobu prezentace koncertů a vytváření vnímavého posluchačského zázemí. Byl jsem častokrát přítomen koncertům Spolku jako posluchač, několikrát jsem v nich i vystoupil a nemohu o zajištění těchto koncertů včetně návštěvnosti napsat nic negativního. Bylo vždy na vysoké profesionální úrovni.

Nicméně – jak jsem také zjistil – názory vedení České filharmonie se dostaly do rozporu s názory hlavního představitele Rady, který výrazně hájil suverenitu jejího rozhodování. Nedošlo k souladu a tím se obnažila slabina Spolku, který existoval trochu jako „stát ve státě“, svoji reálnou samostatnost však nemohl opřít o statut. Je jasné, že nová Rada bude razit cestu „jednoho státu“. Jestli půjde o rozšíření programového spektra či o jeho zploštění, nechci předjímat. Česká filharmonie získala ke svým dosavadním koncertním cyklům několik dalších, o kterých může prostřednictvím nově jmenované Rady rozhodovat v intencích svých představ, organizačních i dramaturgických. Má dostatek finančních prostředků i administrativního zázemí na bezproblémové zajištění koncertů „Spolku“. Potřebujeme ale v této situaci, kdy je vše srovnáno do zákrytu a sladěno do stejných tónů, vykazovat ještě nějaký „Spolek“ uvnitř České filharmonie? Podle mého názoru nikoliv. Protože se ale termín stále oficiálně užívá, přeji „spolkovým“ koncertům v rámci České filharmonie, aby zdárně navázaly na ty předešlé, setkaly se s příjemnou atmosférou a přinášely četným návštěvníkům bohaté umělecké zážitky ve specifickém komorním prostředí. Tak, jak tomu bylo dosud.

Ocenění Václavu Věžníkovi

Věra Lejsková

Po několikaměsíční nucené odmlce otevřela brněnská JAMU své brány,  aby se v jejích prostorách odehrála malá slavnost. Za přítomnosti akademických činitelů a osobností uměleckého světa byla předána režiséru prof. Václavu Věžníkovi pamětní medaile, udílená Nadací Bohuslava Martinů „za celoživotní péči o operní dílo a odkaz Bohuslava Martinů“. Pamětní medaili předal Václavu Věžníkovi Prof. Jiří Hlaváč, který připomněl jednak Věžníkovo životní výročí (90 let), jeho šedesátiletou činnost v brněnské opeře i na řadě četných světových scén, i léta jeho pedagogického působení na zdejší škole. Nepředstavitelně vitální Václav Věžník využil této příležitosti k prosazování svého celoživotního snu,  aby režie oper byly adekvátní původnímu záměru autora a aby brněnská opera měla ke svému provozování takovou podporu státu, jaká jí po zásluze náleží.

Václav Věžník je nejen velký praktik, ale i teoretik: ve čtyřech obsažných dílech zpracoval dějiny brněnské opery od jejího začátku do roku 1990, dva díly byly  vydány tiskem,  další dva díly na své vydání čekají. Věřím, že představitelé města Brna nedopustí,  aby dílo zůstalo v rukopise.

prof. Václav Věžník s pamětní medailí, udílenou Nadací Bohuslava Martinů „za celoživotní péči o operní dílo a odkaz Bohuslava Martinů“  Foto archiv

IDA HAENDEL

15. 12. 1923 (1928?)  – 1. 7. 2020

Miroslav Vilímec

1. července zasáhla hudební veřejnost smutná zpráva. Zemřela legendární houslistka Ida Haendel. Dějiny znají mnoho vynikajících houslistů a houslistek, Ida Haendel však patřila mezi několik vyvolených. Lze ji považovat za jednu z posledních představitelů doby, kdy nezbytnou podmínkou umělecké kariéry byla nezaměnitelná osobitost. Narodila se v polském Chelmu v židovské rodině s příjmením Hendel, k drobné úpravě jména došlo později. Nejasnosti jsou ale kolem data narození. Setkáváme se s dvěma údaji (1923 nebo 1928), obojí má své zastánce. V dokladech měla Ida Haendel rok narození 1928. Její otec však uvedl rok 1923, věk byl prý upraven z důvodu snazší emigrace. Stejně tak zastánci roku 1928 tvrdí, že dřívější datum bylo uváděno jen pro možnost účasti v soutěžích a veřejných koncertech. Buď jak buď, umělkyně se dožila úctyhodného věku, při úžasné životní energii. Byla také zázračným dítětem. Však také slavný polský virtuos Bronislaw Huberman prohlásil, že je největší z talentů, které kdy slyšel. V roce 1935 se zúčastnila Wieniawského soutěže ve Varšavě, kterou vyhrála Ginette Neveu před Davidem Oistrachem. Mladičká Ida obsadila 7. místo a strmá kariéra na sebe nenechala dlouho čekat. Po emigraci studovala u Carla Flesche a v Londýně debutovala v roce 1936 sólovým recitálem. Beethovenovým koncertem zahájila šňůru celkově 68 vystoupení na slavném festivalu PROMS. Hrála na světových pódiích, spolupracovala s vynikajícími dirigenty, často se Sergiu Celibidachem a naším Rafaelem Kubelíkem. K české hudbě měla Ida Haendel vřelý vztah. Tak např. v Plzni provedla s tamějším orchestrem Sukovu Fantazii, za klavírního doprovodu Alfreda Holečka i České filharmonie s Karlem Ančerlem byla i třikrát hostem Pražského jara. Poslední vystoupení s Českou filharmonií bylo v roce 2000, kdy za řízení Vladimíra Ashkenazyho zahrála Sibeliův koncert. Přesto jsme ji u nás slyšeli ještě dvakrát. Ida Haendel přijala v letech 2009 a 2011 pozvání do cyklu koncertů Hudba v synagogách plzeňského regionu. Ve Velké synagoze v Plzni fascinovala např. suverénním provedením Bachovy Ciaccony, což zachytilo DVD Společnosti Jana Kubelíka. Ti, kteří Idu Haendel znali, čerpají ve vzpomínkách energii z jejího uměleckého i životního projevu. Pro ty, kteří se s ní osobně nesetkali, zanechala alespoň obrovský počet skvělých nahrávek. Ida Haendel odešla do historie, bude ale stále inspirovat.

Ida Haendel Foto archiv

                                                                                                                                  

Dvojité výročí Jana Kubelíka

Miroslav Vilímec

Výročí umělců jsou často příležitostmi k oslavným akcím. Mnohdy jsou povinností zmiňovat jubilea slavných umělců zahlcena i odborná hudební periodika. Jistě by nebylo dobré předurčovat koncertní život pouze kronikou osobních dat, přesto se nevyhneme připomínce kulatých výročí alespoň u těch nejslavnějších osobností.

Mezi ně určitě patřil houslista Jan Kubelík, který proslavil českou houslovou školu a samozřejmě především sám sebe po celém světě. Je s podivem, co umělec, od jehož narození (5. 7. 1880) si letos připomínáme 140 let a od úmrtí (5. 12. 1940) 80 let,  dokázal za svůj relativně krátký život. Žil totiž pouhých 60 let, ale napsal 6 houslových koncertů a během své dráhy mohl reálně stihnout 6 tisíc koncertů na všech kontinentech, číslo však už neplatí pro počet koncertních turné po americkém kontinentu. Tam byl Kubelík desetkrát, přičemž jedno severoamerické turné navazovalo na jihoamerické s určitou přestávkou, mohli bychom ho tedy počítat jako jedenácté. Úctyhodné číslo, zvlášť když si uvědomíme délku jednotlivých turné, často zabírající několik měsíců a náročný způsob tehdejší přepravy mezi vzdálenými místy koncertů. Americkými koncerty, zvláště ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, si Kubelík získal slávu hned na počátku své kariéry v první dekádě minulého století, tak jako slavnými koncerty ve Vídni, Paříži, Londýně. Výčet pronikavých úspěchů narůstal až do první světové války, kdy byla koncertní činnost utlumena. V této době se Kubelík začal věnovat kompozici, ve které pokračoval již celý další život. Zvláště dnes, kdy interpretační umění Kubelíka je zakonzervováno jen na nemnoha nahrávkách, rozsahem i výběrem skladeb odpovídajícím dobovým zvyklostem, získává na důležitosti připomínat si Kubelíkovo umění prováděním jeho děl. Všechny jeho houslové koncerty nastudoval, nahrál a provádí s orchestrálním i klavírním doprovodem Miroslav Vilímec. Jedinou Kubelíkovu Symfonii, od premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka nehranou, uvede na podzim Plzeňská filharmonie. Jde o žádoucí splátku letitého dluhu, který byl zapříčiněn i určitým „tabu“, které se vztahovalo po několik desetiletí ke jménu Kubelík v důsledku emigrace syna Rafaela.

O houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho úspěších, vyznamenáních – např. Beethovenově medaili a členství v londýnské Královské filharmonické společnosti, Paganiniho medaili, udělené městem Janov, mnoha rytířskými řády atd. – bychom mohli psát dlouho. Kubelík byl ale také vysoce inteligentním a srdečným člověkem, který charismaticky a harmonicky působil na veřejnost i své nejbližší okolí. Byl vzdělaný v různých oblastech umění, často se jeho klavírní partneři zmiňovali o jeho nadšeném zájmu o  výtvarné umění, spojeném s jeho pravidelnými návštěvami galerií po celém světě. Jan Kubelík bude též zmíněn v srpnovém dílu cyklu Hudebních rozhledů „Slavní hudebníci za šachovnicí“, tuto jeho zálibu doloží 2 originální fotografie, též se synem Rafaelem. Největší uměleckou láskou Jana Kubelíka však byly housle. Svých slavných stradivárek „Emperor“ se umělec nikdy nevzdal. A to i v době, kdy přišel téměř  o veškeré své jmění. Nešťastné investice, které dovolil svému okolí např. nevýhodným nákupem zámku Rotenturm v Burgenlandu s přilehlými žulovými doly, ztráta na burze v roce 1930, zaviněná opožděným prodejem cenných papírů během umělcova dlouhého turné v Austrálii, kdy měl ztíženou možnost kontroly postupu finančních správců – to vše vrhalo stín na Kubelíkova pozdní léta. Přesto čteme v této krizové době v australském tisku tato umělcova vyjádření: „Hudba je náš největší přítel“ a dále: „Mé housle jsou mým životem. Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly!“. O dalších plánech při oslavách svých padesátin Kubelík řekl: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, pak 25 let komponovat a pak 10 let poslouchat jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už tady budu moci zavřít oči navždy.“

Osudové číslo vyměřilo Kubelíkovi čas jinak. Byla to ale šedesátka, dokonale a beze zbytku prožitá. Jan Kubelík zanechal za sebou v dějinách hudby nesmazatelný odkaz, který bychom si měli stále uvědomovat a chránit ho.

Komorní filharmonie Pardubice a Marek Štilec v obnovené premiéře baletní hudby Pavla Vranického

V těchto dnech probíhá v Pardubicích natáčení hudby k baletu Pavla Vranického Das Waldmädchen.

Komorní filharmonii Pardubice diriguje Marek Štilec, nahrávka pro společnost Naxos je součástí projektu Češi ve Vídni, který od roku 2014 mapuje tvorbu v Čechách a na Moravě narozených autorů působících v osmnáctém století ve Vídni.

Balet Pavla Vranického (1756–1808) Das Wadmädchen (Lesní žínka nebo Lesní dívka) patří k nejúspěšnějším dílům svého autora, který se narodil v Nové Říši a svoji hudební dráhu spojil s Vídní. Premiéru mělo dílo 23. září 1796 ve vídeňském Kärntnerthortheateru. Autorem choreografie byl Giuseppe Traffieri. Velkou oblibu a kvalitu díla dokumentuje velký počet repríz v následujících letech – 130. Balet byl o dva roky později 28. května 1798 uveden i v Praze v Nostickém divadle (choreografie Giacomo Brunetti), později i v Karlových Varech, Teplicích a na dalších místech v Evropě. Rozšířenost a popularitu díla dokumentují i četné opisy a úpravy, které se nacházejí v archivech a sbírkách celé Evropy, mimo jiné i v Českém muzeu hudby v Praze. V roce 1813 byl představení přítomen i Carl Maria von Weber, kterého libreto baletu inspirovalo k napsání opery Das Waldmädchen (později ji skladatel přepracoval jako operu Silvana v zásadě se stejným příběhem). Balet a hudbu k němu však musel znát již před rokem 1800, protože operu napsal už ve svých 14 letech. Vranického balet Das Waldmädchen byl později v roce 1816 upraven skladatelem Josefem Kinským. Jak uvádí autorka obsažné diplomové práce na pražské HAMU o baletu Pavla Vranického Eva Stratilová Urválková, jedná se o skladatele, jehož jméno bylo Joseph Kinky narozený 1790 v Olomouci, ale který se psal jako Joseph Kinsky, nejedná se tedy o příslušníka známého šlechtického rodu! Tato pozdější verze byla určena dětskému baletu a Kinsky zde upravil a dokomponoval některá čísla. Nahrávka pro společnost Naxos se díky badatelskému úsilí švédského odborníka Daniela Bernhardssona vrací k autentické Vranického variantě.

Některé části baletu žily v dobovém hudebním provozu zcela samostatně, zejména Ruský tanec.  Autorem užité melodie není však Pavel Vranický sám, ale houslista a skladatel Ivan Mane Jarnović. Teprve Vranického balet však přispěl k popularitě této melodie ve Vídni a na tuto melodii pak napsal Ludwig van Beethoven nebo i Václav Jan Tomášek klavírní variace.

Příběh je podle dobového tisku inspirován skutečnými nálezy „divokých“ dětí nalezených v Litvě, v lesích blízko Hannoveru a v provincii Champagne. Tito jedinci vyrostli v divoké přírodě a většinou ztratili schopnost komunikovat lidskou řečí a jejich adaptace a socializace byla pak velmi obtížná.

Libreto Vranického baletu však přináší daleko milosrdnější příběh a lesní dívka Azémia se komunikovat naučí a nakonec se zjistí, že se jedná o ztracenou princeznu, kterou si v závěru příběhu a celého baletu vezme za ženu princ Lovinsky. lc