Jan Schulmeister – vítěz Mezinárodní klavírní soutěže Césara Francka

Mladý český pianista Jan Schulmeister (13) zvítězil v prestižní mezinárodní klavírní soutěži Cesar Franck International Piano Competition, která se konala ve dnech 14.–17. 12. 2019 v Bruselu. Představil se skladbami L. van Beethovena, C. Francka, S. Rachmaninova a F. Liszta. Soutěže se zúčastnilo na padesát mladých pianistů z Evropy, Japonska, Číny, Austrálie a USA.

Jan Schulmeister Foto archiv

V loňském roce se rovněž stal nejmladším členem PETROF Art Family, volného sdružení profesionálních pianistů a významných světových umělců, kteří sympatizují se společností PETROF, pro jejíž webové stránky  poskytl bezprostředně po svém vítězství rozhovor, který s jejím laskavým svolením otiskujeme i na našich stránkách.

Co pro tebe, Honzo,  tato výhra znamená?

Vítězství ve zmíněné  soutěži pro mne znamená moc, protože je pokládána za jednu z nejprestižnějších soutěží mladých klavíristů v Evropě. To bylo vidět i na konkurenci  pianistů,  kterých  se  tu sjelo z celého světa více než padesát.  Kromě soutěžících z  evropských  zemí  tam  byli i mladí klavíristé  z  Číny, Japonska, Austrálie a USA.

Jak hodnotíš průběh soutěže?

Řekl bych stručně, že velmi pozitivně. Jediná nevýhoda byla, že v areálu našeho soutěžního klání byl velmi omezený počet nástrojů na rozehrávání, ale jinak byla organizace naprosto úžasná. Velice mě zaujala i klidná atmosféra, protože se soutěž odehrávala na krásném místě v okolí Bruselu.

Jaká byla příprava na tuto soutěž?

Příprava byla v podstatě úplně stejná  jako na jakoukoliv jinou soutěž, protože vždy je nejdůležitější podat co nejlepší výkon, a to je nutné na všech soutěžích – od těch nejmenších až  po tyto největší.

Máš nějaké speciální  rituály, které dodržuješ před koncerty nebo soutěžemi?

Ano, pár „rituálů“ před koncerty  i před soutěžemi mám. Asi  jeden z těch nejdůležitějších je, že si vždy obejdu celé pódium u klavíru. Pomáhá mi to ke zlepšení soustředěnosti, protože si pomyslně obejdu prostor, který je potřeba celý naplnit zvukem.

Jaké jsou tvoje nejbližší cíle a plány?

V nejbližší době mě čekají dva koncerty v Praze. První bude v sále Pražské konzervatoře 21. ledna, kde zahraji spolu s členy souboru  Barocco sempre giovanne  Mozartův klavírní koncert A dur. Bude to v rámci festivalu Václava Hudečka Svátky hudby .  Den nato hraji ten samý koncert v kostele sv. Šimona a Judy s Pražskou komorní filharmonií.  Dále budu během února a března dotáčet své druhé CD, na kterém se představím se skladbami W. A. Mozarta,  Domenika  Scarlattiho, Sergeje Rachmaninova,  Ference Liszta  a  Fryderyka Chopina. V červnu letošního roku mne čeká také slavnostní zahajovací koncert  na kroměřížském festivalu Hudba v zahradách a zámku, kde budu hrát společně s Moravskou filharmonií Olomouc. Mezitím budu mít také  pár koncertů v rámci Kruhu přátel hudby… a také se musím učit do školy….

SÍLA PŘÍBĚHU I CHARAKTERŮ MUZIKÁLU TARZAN V DIVADLE HYBERNIA

Praha, Divadlo Hybernia

Markéta Jůzová

Divadlo Hybernia v Praze hraje s úspěchem již čtvrtý měsíc muzikál Tarzan, který je úzce provázán se světovými hity britské popové legendy Phila Collinse, jenž poměrně krátce před českou divadelní premiérou zpíval 25. 6. 2019 ve vyprodané O2 aréně v rámci svého velkolepého světového turné s názvem Still Not Dead Yet Live. V pražském muzikálu si srdce diváků získává nejen Collinsova  hudba a jeho texty písní, ale především poutavý silný příběh o mladém muži hledajícím lásku a své kořeny v africké džungli. Režisér Libor Vaculík zpracoval dílo humorně, dojemně a s napětím,  přitažlivě pro všechny generace diváků.

Muzikál podle filmu společnosti Disney, adaptace dle knihy Rice Burroughse Tarzan z rodu Opů originálně uvedená v roce 2006 společností Disney Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku na libreto Davida Henryho Hwanga, se v Praze hraje v českém překladu Martina Fahrnera a s texty písní Pavla Cmírala.

Příběh o Tarzanovi z pera amerického spisovatele E. R. Burroughse vyšel v roce 1914 a již více než jedno století baví čtenáře. Není tedy divu, že společnost Disney po něm sáhla a po úspěšném kresleném filmu z roku 1999 vznikl nádherný muzikál s hudbou Phila Collinse. Ten spatřil světlo světa v roce 2006. Já jsem tento muzikál neviděl a ani vidět nechtěl…,“ vyjádřil se režisér Libor Vaculík v doprovodném programu k pražské inscenaci. „Rád jdu vlastní cestou i se všemi riziky, která tato cesta přináší! Na prvním místě jsou pro mě v příběhu o chlapci vyrůstajícím v džungli emoce. Tedy atributy, které i dnes, v naší společnosti, hrají prim. Všechny účinkující jsem se pokusil předělat k obrazu svému, vštěpit jim charaktery jednotlivých postav – ať to byla hlavní postava nebo poslední člen company.“

Z muzikálu Tarzan Foto © Michaela Feuereislová

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. I v Divadle Hybernia děj líčí osudy Tarzana (Viktor Antonio), potomka mladého anglického páru, kterého po tragické smrti jeho rodičů vychovává pralesní opice Kala (Dita Hořínková) a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle. V období dozrávání obohatí jeho vnímání světa vedle Kaly především vůdce kmene Kerchak (Marian Vojtko), gorilí samec Terk (Ladislav Korbel) a Leopard (Tomáš Smička). Tarzanův dobrodružný život v korunách stromů obrátí naruby až expedice profesora Portera (Tomáš Trapl), který přijel do africké džungle studovat život goril. Když se Tarzan (Peter Pecha) posléze seznámí se svou budoucí partnerkou, Porterovou dcerou Jane (Ivana Korolová), uvědomí si, že je člověk. Navzdory dramatické zápletce s léčkou a lovem goril  vedoucího výpravy Claytona (Rudolf Kubík), který usmrtí gorilího vůdce kmene Kerchaka, skončí muzikál šťastně v silném poutu lásky Tarzana s Jane, která se rozhodne, nevrátit se lodí s otcem do Anglie, ale zůstat po boku Tarzana v Africe. I její otec je na konci nadšený. Radostné velké finále uzavírá srdečný happyend.

Orchestr v Divadle Hybernia hraje Collinsovu hudbu pod taktovkou Dalibora Kaprase ve svižných tempech, výrazově sice tvrdě, ale dynamicky citlivě v souladu s proměnami situačních nálad. Pěvecké nastudování Aleny Průchové je zdařilé, v rámci celku nabízí interpreti divákům vrstevnatou vokální strukturu, která zaujme nejen poslechem, ale především silou příběhu a významem zpívaných textů. Publikum často po sólových výstupech aplaudovalo.

Akrobaté, taneční company a pěvecká offstage přispívají k pěkné, výstižné a živelné charakteristice prostředí. Choreografie Ivany Hannichové je působivá. Scénografie a scénické projekce, za které nese zodpovědnost Petr Hloušek, sice prostor zejména ve druhém plánu jeviště zahltí, čímž zmenší plochu pro případné choreografie, ale každé situaci vtiskne věrohodný kolorit. Pro diváka je příjemný světlý horizont, který v některých obrazech disponuje jemnou hloubkou v dálce. Hlouškova scénografie je i světelně v odstínech spleti džungle promyšlená, čímž velmi napomáhá životu inscenace. Kostýmní výtvarník Roman Šolc mnohokrát prokázal ve své tvorbě velký cit pro vystižení charakteru postav, doby současné i daného díla. V týmu s Liborem Vaculíkem obohatil Šolc výrazně režisérovu koncepci.

Muzikál nabízí divákům dvojí či trojí alternaci rolí, v případě malého Tarzana dokonce čtyři dětské alternace. Devízou režie Libora Vaculíka jsou silné charaktery postav a napínavé rozehrání situací. Na repertoáru jsou představení až do konce letošní sezony. Muzikál přináší publiku radost a soubor dokáže diváky zvednout hned po happyendu ze židlí, aby mu aplaudovali, provolávali „Bravo!“ a třeba i zpívali s interprety hlasitě a spontánně.

Neváhejte a přijďte s celou rodinou na muzikál Tarzan do Divadla Hybernia

Křest CD

Na svém novoročním koncertu 12. 1.  2020 v Hradci Králové představil Český chlapecký sbor Boni pueri nový kompaktní disk společnosti Naxos, na němž jsou v jejich podání nahrány kantáta Josef der Menschheit Segen a Mše C dur Leopolda Koželuha. Spolu s Českým chlapeckým sborem Boni pueri na nahrávce účinkuje sopranistka Simona Eisinger, recitátor Siegfried Gohritz a cembalista Filip Dvořák. Komorní filharmonii Pardubice diriguje Marek Štilec. Nahrávka je součástí velkého mezinárodního projektu  Czech Masters in Vienna / Češi ve Vídni.

Na fotografii zleva Zdeněk Barták – hudební skladatel, Robert Jíša – hudební skladatel, Pavel Svoboda – ředitel Komorní filharmonie Pardubice, Pavel Horák – ředitel a šéfsbormistr Českého chlapeckého sboru Boni pueri (ke křtu CD) Foto archiv

Nová kompoziční soutěž melodramu

Věra Šustíková

V Galerii HAMU se vloni na podzim uskutečnilo v rámci 22. Melodramfestu finálové kolo historicky první „Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v kompozici melodramů“, které mělo formu živého provedení osmi melodramů pro recitaci a klavír nastudovaných zkušenými interprety – recitátory Martou Hrachovinovou, Filipem Sychrou a klavíristou Danielem Wiesnerem – za režijního vedení Věry Šustíkové.

Organizátorem „Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů“ je Společnost Zdeňka Fibicha již 20 let. V průběhu konání se zabývala také myšlenkou na uspořádání skladatelské soutěže. Její realizace se však zdařila až v tomto roce díky vstřícnému přístupu nového vedení Katedry teorie HAMU, tj. profesora Jiřího Bezděka, který byl jmenován ředitelem nově vzniklé soutěže a současně předsedou její historicky první odborné poroty.

Od roku 2019 tak bylo zrušeno české kolo interpretační soutěže Zdeňka Fibicha a obě soutěže  – interpretační a kompoziční – se budou po roce střídat pouze v mezinárodní podobě. Provázanost obou soutěží zaručuje pravidlo, že skladba, která získá ve skladatelské soutěži 1. cenu, bude v následujícím roce vypsána jako povinná skladba pro interpretační soutěž. To determinuje její podobu – obsazení a stopáž, převoditelnost textu do světových jazyků, apod.  

Nová skladatelská soutěž na rozdíl od soutěže interpretační není vázána věkem autora a je zajímavá i tím, že je anonymní. Skladatelská soutěž je pouze dvoukolová. Stanovená tříčlenná odborná komise z řad členů SZF v 1. kole hodnocení zjistí, zda skladba splňuje všechny stanovené podmínky, a doporučí 8–10 skladeb do 2. kola.

Soutěžní porota 2. kola je pětičlenná, složená ze skladatelů všech generací a jednoho literáta. Je každoročně obměnitelná. Na základě předložených materiálů k prostudování a vyslechnutí jejich živého provedení ohodnotí skladby 2. kola a určí pořadí. Slovo dostávají i posluchači, kteří tak nejsou jen pasivními svědky, ale i aktivními účastníky hodnocení. Udělí svou Cenu publika. Podobně interpreti nastudování udělují svou Cenu interpretů.

Letošní porotu tvořili: Prof. Jiří Bezděk, Ph.D. – předseda poroty, Prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc. – literární a hudební vědkyně, PhDr. Miroslav Pudlák, Ph.D. – hudební vědec a skladatel, MgA. Daniel Chudovský – hudební skladatel a klavírista a Jiří Teml – hudební skladatel. Ti rozdělili hlavní ceny soutěže, které poskytuje Nadace Život umělce. Teprve po zapsání výsledků připadla důležité role tajemnici soutěže Darině Svobodové, která jediná zná jména autorů a komunikuje s nimi. Napínavý večer skončil odtajněním jmen autorů, jejich představením publiku a porotě a veřejným vyhlášením výsledků soutěže.

Cenu publika si odnesl Radek Schejbal za melodram Město, interpreti pak dali svůj hlas Kosmologii Michaely Augustinové. Porota finálového kola udělila celkem tři druhé ceny, přičemž první a třetí cena nebyly uděleny. Oceněnými se stali mladí autoři: slovenský skladatel Patrik Kako za melodram 32´14, Michaela Augustinová za melodram Kosmologie a plzeňská Kateřina Trojanová za melodram Bolest.

Ocenění autoři Patrik Kako, Kateřina Trojanová a Michaela Augustinová Foto © Martin Myslivec

Pořadem provázela režisérka Věra Šustíková, která na závěr zkonstatovala, že v roce 2019 žádná z přihlášených skladeb neobsadila 1. místo, proto nebude vypsána povinná soudobá skladba do interpretační soutěže 2020. Soutěžící interpreti tak mají možnost vlastní volby.

(Statuty obou soutěží viz: www. Melodramfest.cz – sekce „Soutěž“)

FILMOVÉ MELODIE

Markéta Jůzová
Praha, Obecní dům

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vzdal hold filmové hudbě Jiřího Šusta, Luboše Fišera a Miloše Boka adventními benefičními koncerty pro UNICEF 4. a 5. 12. 2019 ve Smetanově síni Obecního domu. Večer atraktivně podpořily projekce fotografií a ukázky z tvorby našich významných filmových režisérů.

Ostře sledované postřižiny, hudebně–obrazová suita z motivů filmové hudby Jiřího Šusta byla doprovázena krátkým snímkem, který vznikl na námět a scénář Vojtěcha Stříteského ve spolupráci s hudebním aranžérem Mirko Krebsem. Koláž záběrů z tvorby legendárního režiséra Jiřího Menzela propojila ukázky z filmů Ostře sledované vlaky, Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková. Slovenský dirigent Peter Vrábel řídil směs melodií s velkým zaujetím, občas příliš hlučně. Nejlépe vyzněl orchestr v místech, kdy se dostal do pomyslné rovnováhy s vizuální projekcí.

Ostatně Jiří Menzel si vždy přál, aby herectví, režie, výprava a hudba nevládly nikdy nad příběhem a myšlenkou. Nechtěl, aby ve filmu převládal režisérismus a dominance jedné filmové složky nad druhou. Koncert 4. 12. navštívil režisér se svými blízkými. V jednom z našich společných rozhovorů vzpomínal na svého nejbližšího  spolupracovníka, skladatele a hudebního dramaturga Jiřího Šusta s obdivem, respektem a v přátelském duchu. „Šust měl úžasný archív všech možných hudeb nejrozmanitějších žánrů na nejrůznějších nosičích,“ vybavil si hned režisér a pokračoval v líčení: „Od mého prvního filmu mi pomáhal vybírat hudbu. Nejdřív pracoval s hudbou archívní, používal desky a pásky s originálními nahrávkami a také komponoval. Byl mistrem ve svém oboru.“ Skladatel by letos 28. 8. oslavil 100 let. S Jiřím Menzelem spolupracoval na většině jeho filmů.

Zajímají vás úvahy, názory a přístup k profesi Jiřího Šusta?  

Nahlédněte do jeho tvorby  prostřednictvím dokumentu:

Hudební podklady režisér s Jiřím Šustem konzultoval, už když měl hotový scénář. Jiří Menzel se vyjádřil k jejich tvůrčím schůzkám během našeho rozhovoru přesněji: „Zhruba jsme hledali, jaký styl, rytmus a tempo budou obrazy mít. Chce to trošku čas, než se hudební podklady vyberou a utřídí. Hudba dá tempo i hercům.“

Poslouchat orchestrální znění ke snímku, jenž měl charakter koláže a kratičkých úryvků, ztratilo   sice zcela původní záměr režiséra Jiřího Menzela a jeho přístup k volbě muziky, ale stěžejní hudební témata a dojemné či vtipné situace připomněly ve Smetanově síni filmy i hudbu k radosti návštěvníků. Řada z nich se upřímně smála.

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka… Foto © Petr Dyrc

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka. Suitu z filmové hudby k oblíbené stejnojmenné vánoční pohádce režiséra Jiřího Stracha hrál orchestr v radikálně zkrácené verzi, pro kterou se správně rozhodl dirigent Peter Vrábel. Bokovo dílo trvá v originále čtyřicet minut a v kontextu večerního programu benefice FOK by bylo značně rozsáhlé, takže dirigent zkrátil kompozici téměř o polovinu. Na velké projekci se současně při znění hudby střídaly z vánočního filmu fotografie. Jejich statičnost ve srovnání s předchozím vizuálně koncipovaným dílem působila při vnímání hudby nepříliš efektivně. Soundtrack z pohádky vyšel v roce 2005 i na CD.

Připomeňme si Bokovu úpravu proslulé koledy Adeste Fideles

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně–obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Kompozice prolínala společně s videoukázkami tvorbu různých režisérů. Na plátně se objevily v krátkém snímku vzniklém opět v tandemu Vítězslav Stříteský a Mirko Krebs filmy Zlatí úhoři Karla Kachyni, Petrolejové lampy a Dotek motýla Juraje Herze, Tajemství hradu v Karpatech a Adéla ještě nevečeřela Oldřicha Lipského, Romanetto Evy Sadkové a Babička Antonína Moskalyka. Kompozici Sinfonia Fišeriana I. zpestřil i sólový zpěv  sopranistky Patricie Janečkové a mezzosopranistky Taťány Roskovcové.  Emotivní střídání nálad bylo nesmírně působivé.

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně-obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Na fotografii zleva Taťána Roskovcová, Patricie Janečková a   Peter Vrábel   Foto © Petr Dyrc

Chcete si vybavit hudbu Luboše Fišera z  filmové komedie Adéla ještě nevečeřela?

Kühnův smíšený sbor vedený sbormistrem Jaroslavem Brychem se připojil k filmové hudbě v rámci celého programu velmi dobře. Interpretačně pozdvihl hudební úroveň večera.

UNICEF si v současnosti připomíná třicet let od přijetí Úmluvy o právech dítěte. Benefice ve Smetanově síni Obecního domu byla mimořádně vydařená.

Česká televize připomněla o Vánocích i jiné velikány hudby. Uvedla nejen jednu z nejkrásnějších pohádek Tři oříšky pro Popelku (1973)režiséra Václava Vorlíčka, ke které složil hudbu Karel Svoboda, ale i záznam exkluzivního galakoncertu z Hudebního divadla Karlín 19. 12. 2018 k nedožitým osmdesátým narozeninám legendárního skladatele.

Na Karla Svobodu  můžete zavzpomínat prostřednictvím sestřihu

z koncertu k jeho 65. narozeninám (19. 11. 2003, Velký sál pražské Lucerny)

K velmi oblíbeným pohádkám patří i Šíleně smutná princezna (1968) režiséra Bořivoje Zemana.  Autorem hudby je Jan Hammer ml., který posléze emigroval do USA, kde se proslavil a získal i nejprestižnější hudební ceny Grammy.

Jan Hammer – oficiální webové stránky 

https://www.janhammer.com/

Koncerty na přelomu roku

Praha, Rudolfinum a kino Lucerna
Vladimír Říha

Nejsledovanějšími koncerty na Silvestra a na Nový rok u nás jsou koncerty Berlínských a Vídeňských filharmoniků, živě se pak k této tradici již dlouhodobě připojily i Česká filharmonie a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK. Koncerty z Berlína a Vídně můžeme sledovat díky televizním a filmovým přenosům, koncerty ČF mohou návštěvníci sledovat dokonce třikrát, z toho ten poslední na Nový rok je také v posledních letech přenášen ČT, čímž ale dochází ke kolizi s novoročním koncertem FOK ve stejnou dobu. FOK podle dlouhé tradice hraje vždy Slovanské tance Antonína Dvořáka. Proto také hodně návštěvníků ČF dává přednost silvestrovským veřejným generálkám.

Nový rok s Českou filharmonií v Rudolfinu   Foto © Petra Hajská

Koncerty Vídeňských filharmoniků se téměř nemění a tvoří je na Nový rok směs známých valčíků rodiny Straussů a jejich současníků, jež můžeme sledovat vždy na České televizi během novoročního oběda nebo těsně předtím. Diváci pražského kina Lucerna již několik let mají tu výhodu, že mohou vidět koncerty Berlínských filharmoniků na Silvestra, a tak letos kvitovali celkem radostně novinku, kterou zavedli. S novým šéfem Kirillem Petrenkem dostal podvečer (hraje se již od 17.00 hod.) výrazně silvestrovskou podobu a místo klasických děl zazněly ukázky z amerických muzikálů od skladatelů Gershwina přes Bernsteina až k Weillovi, na závěr nechyběla ani píseň z My Fair Lady. Za přítomnosti kancléřky Angely Merkelové a jiných význačných posluchačů také poprvé s tímto orchestrem uslyšeli jako sólistku známou německou sopranistku Dianu Damrau a byla skvělá. I když právě ve zmíněné My Fair Lady trochu přehnala uvolněnost a její vystupování jako „diblíka“ lze omluvit jen silvestrovskou atmosférou. Petrenko se ukázal jako dobrý nástupce Simona Rattlea a ohlas byl veliký. Samozřejmě při neúčasti Rattlea chyběl Čechům nějaký dvořákovský přídavek, ale na to si určitě zvykneme. Zajímavé je, že i tradiční Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků ze sálu MusikVerein ve Vídni měl letos jedno velké překvapení. Poprvé je při této příležitosti řídil Lotyš Andris Nelsons, jinak šéf orchestrů v Bostonu a Lipsku. Během koncertu si zahrál i na trubku, což pro něho, původně trumpetistu, nebylo tak těžké a dokázal, že některé fanfáry z gavot a kvapíků stále umí na úrovni.

A doma? Česká filharmonie si ke dvěma veřejným silvestrovským generálkám a hlavnímu koncertu na Nový rok přivedla do Prahy svého hlavního hosta dirigenta Jakuba Hrůšu a šéf Bamberských symfoniků zvládl zcela český program mistrovsky. Vedle děl Dvořáka (Karneval) a Smetany (málo hraný z doby těsně před onemocněním skladatele Pražský karneval) byly vrcholem večera symfonická báseň Praga Josefa Suka a Sinfonietta Leoše Janáčka, jež se svým slavnostním rázem k Novému roku hodila velice dobře. Oceňme v jejím provedení i hosty, žesťovou skupinu  Hudby Hradní stráže a Policie  ČR s elánem a rytmickou přesností, jakou toto dílo potřebuje. A mnohé možná překvapilo, že v nádherných uniformách se v žesťové skupině objevila  dokonce i jedna žena!

Jakub Hrůša  Foto © Petra Hajská

30 let Asociace hudebních umělců a vědců

Dne 6. února roku 2020 si připomeneme 30 let od založení Asociace hudebních umělců a vědců, z. s. Asociace zastřešuje 12 společností (Fórum mladých, Společnost koncertních umělců,  Klub moravských skladatelů, Společnost českých skladatelů, Společnost populární hudby a jazzu, Kruh klavírníků a varhanářů, Společnost dechové hudby, Západočeské hudební centrum, Kruh umělců houslařů, Společnost Hudební rozhledy, Tvůrčí centrum Olomouc, Tvůrčí centrum Ostrava) a 10 hudebních festivalů a soutěží (Brněnský varhanní festival, Mezinárodní violová soutěž Oskara Nedbala, Soutěžní přehlídka dechových orchestrů, Dny soudobé hudby, Mezinárodní houslařský festival, Šanson_věc veřejná, Generace, Přehlídka koncertního umění, Tribuna komorní písně, Jihočeský komorní festival). Asociace každoročně nominuje výkonné umělce na ocenění Senior Prix. Předsedou Asociace je violoncellista Petr Nouzovský.

Koncert České filharmonie poprvé živě na Mezzo Live HD

První český orchestr představuje Czech Philharmonic Media

Prestižní francouzský televizní kanál Mezzo Live HD bude v pátek 24. ledna od 19:30 hodin živě vysílat koncert České filharmonie. První mezinárodní přímý přenos umožní vyspělá technologie, která byla ve Dvořákově síni Rudolfina instalována v minulé sezoně. Živé vysílání se uskuteční pod značkou Czech Philharmonic Media, jež bude do budoucna zastřešovat všechny audiovizuální nahrávací projekty České filharmonie.

„Příliš smělý sen. Tak se mohl zpočátku jevit nápad na zajištění přenosů v té nejlepší zvukové a obrazové kvalitě prostřednictvím digitálních technologií z Dvořákovy síně Rudolfina. Díky podpoře Ministerstva kultury se tento sen po několika letech příprav proměnil ve skutečnost a Czech Philharmonic Media, jak jsme celý projekt začali nazývat, může svůj program nabízet i těm nejnáročnějším televizním kanálům, mezi něž Mezzo Live HD jistě patří,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček a dodává: „Mezzo ale není jedinou společností, která bude naše koncerty vysílat. Už brzy ohlásíme začátek spolupráce s dalšími distributory.“

Koncert 24. ledna bude řídit šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov. V průběhu večera zazní tři skladby, jejichž společným tématem jsou hudební dvojice a k nimž má Semjon Byčkov silný osobní vztah. Symfonii Le Double, kterou nahrál v roce 1994 s Orchestre de Paris, konzultoval s jejím autorem a svým blízkým přítelem Henrim Dutilleuxem. Koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů zase často uvádí se svou manželkou Marielle Labèque a její sestrou Katiou. A Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány téhož autora byl první českou skladbou, kterou uvedl na pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele České filharmonie. Stejně jako poprvé se i nyní sólových partů ve dvojkoncertu zhostí Ivo Kahánek a Michael Kroutil.

Přenos koncertu zajistí nahrávací tým Czech Philharmonic Media. Za obrazovou složku bude odpovědná německá režisérka Ute Feudel, která pravidelně spolupracuje na záznamech koncertů orchestrů jako Berlínská a Drážďanská filharmonie, Gewandhausorchester Leipzig nebo Lucernský hudební festival. O zvukovou stránku se postará německý hudební režisér Holger Urbach, s nímž Česká filharmonie naposledy spolupracovala na vydání mezinárodně úspěšného kompletu symfonií, klavírních koncertů a dalších orchestrálních děl Petra Iljiče Čajkovského pro britský label Decca. Zatímco zajištění přenosu bude v režii týmu Czech Philharmonic Media, jeho odbavení pro živé televizní vysílání bude mít pod kontrolou společnost Mezzo, která za tímto účelem k Rudolfinu přistaví i svůj satelitní vůz.

Kromě tohoto koncertu kanál Mezzo Live HD a samozřejmě i Česká televize, s níž Česká filharmonie spolupracuje již dlouhodobě, plánují v roce 2020 odvysílat i další záznamy z kolekce Czech Philharmonic Media. Diváci se tak mohou těšit na koncerty pod taktovkou Semjona Byčkova či Sira Simona Rattla, které byly natočeny v minulé sezoně.

***

Mezzo je společnost, která si od roku 1996, kdy vstoupila na trh, vydobyla významné postavení na poli televizních přenosů klasické hudby. Od roku 2010 jsou v nabídce této společnosti dva samostatné televizní kanály – Mezzo a Mezzo Live HD. Zatímco první zmíněný kanál se zaměřuje na představování minulých, současných a budoucích interpretačních hvězd klasické hudby a vysílání hudebních dokumentů, záznamů koncertů klasické hudby, opery, tance nebo i jazzu, kanál Mezzo Live HD přináší především přenosy a záznamy v rozlišení HD z prestižních koncertních pódií, operních domů a baletních scén celého světa, mezi něž patří Pařížská opera, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera, Berlínská a Pařížská filharmonie, vídeňský Musikverein nebo festivaly v Aix-en-Provence, Salzburku nebo Bayreuthu. Nově se k nim řadí i Česká filharmonie. Divákům v České republice nabízí Mezzo Live HD kabelová televize UPC/Vodafone jako součást svých balíčků TV Komfort a TV Komplet.

Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosinec byl bohatý na premiéry našich stálých operních souborů: Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nastudovalo Verdiho Maškarní ples, Moravské divadlo Olomouc Bizetovy Lovce perel, Slezské divadlo v Opavě Verdiho Traviatu a Divadlo F. X. Šaldy v Liberci Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky.

Z mnoha prosincových vokálních koncertů jsem zvládla jen Collegium Vocale 1704 v kapli Italského kulturního institutu s výběrem z Monteverdiho sbírky Selva morale e spitiruale a koncert obou Collegií 1704 s Händelovým Mesiášem.

Zážitek s rozjásaným Mesiášem

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod vedením svého zakladatele a dirigenta Václava Lukse má oratorium Georga Friedricha Händela Mesiáš na repertoáru už mnoho let. Z jejich čtvrtého provedení Mesiáše v rámci koncertního cyklu Collegia 1704 v Rudolfinu v březnu 2018 vzniklo CD, které je první českou kompletní nahrávkou tohoto základního díla barokního repertoáru.

Václav Luks volí verzi, kterou vydal Bärenreiter. Držel se trendu interpretační tradice tohoto souboru v komorním obsazení s 20členným sborem, čtveřicí sólistů, z nichž altový part zpívá kontratenorista (ačkoli v Dublinu v roce 1742 a potom i v Londýně ženské party zpívaly sólistky), a orchestrem, jehož smyčcovou sekci s varhanami a theorbou doplňovaly dva hoboje, fagot, dvě trubky a tympány.

Luks má s uváděním velkých barokních církevních kompozic v takto komorním obsazení velké zkušenosti. Jeho nastudování Mesiáše je integrální součástí jeho interpretačního přístupu, v němž se mu díky mimořádné muzikantské energii daří propojovat aplikaci dobové praxe se zkušenostmi dnešních posluchačů. Podobně jako v případě nahrávky Collegia 1704 s Bachovou velkou Mší h moll, která navazuje na sérii nahrávek Zelenkových mší a patří i v mezinárodním kontextu k mimořádně zajímavým, se Václav Luks s oporou v historických pramenech distancuje od romantizujícího pojetí. Nejen tím, že soubor hraje na repliky historických hudebních nástrojů. Hned na první poslech je patrné, že volí ono menší komorní obsazení v orchestru s houslemi po pěti hráčích, čtyřmi violami, třemi violoncelly, dvěma kontrabasy. A Luks se celkově přiklání k rychlejším tempům. Tím ale není řečeno, že by snad bylo menší i rozpětí výrazu. Právě naopak – komornější zvuk otevírá Luksovi možnost pracovat s výrazem ve větším detailu a rozvrhnout strukturu celku tak, aby vyzněly zřetelněji kontrasty, včetně dynamických. Klidnější fráze pod legatem měly napětí vedle brilantních staccat v prestu, dramatická hudba Kristova mučení a šklebícího se davu kontrastovala s klidem pastýřů a vzdechy nad Ježíšovou bolestí. Hluboká temnota a šerost smrti vyústila ve světlo a jásavou oslavu Boží se zářivým zvukem trubek.

Při letošním provedení se do Prahy kromě sopranistky (na nahrávce Giulia Semenzato) vrátili sólisté z nahrávky. Kontratenorista Benno Schachtner nejenže svůj hlas ovládá technicky zcela suverénně včetně intonačně náročných skoků a koloratur, ale dokáže obohatit svou interpretaci o oduševnělý výraz i rozpětí dynamiky, které sólistům v tomto specifickém hlasovém oboru většinou chybějí. Bouřlivou dramatičností a brilantními basovými koloraturami upoutal také Krešmir Stražanac a polský tenorista Krystian Adam, kterého s Collegiem 1704 známe z Myslivečkovy Olympiády nebo Bachovy Mše h moll, potvrdil kultivovanost a emocionální naléhavost svého přístupu, uplatnil nádherné messa di voce i bravurní koloratury. Bylo zřejmé, že ti všichni mají party Mesiáše zažité, dokázali se odpoutávat od not a svůj pěvecký výkon podpořili i navozením bezprostředního kontaktu s publikem. To platilo i pro sbor, který vedle zářivě rozjásaných holdů v pianissimu vytvořil napětí (Since by man came death). Nejméně výrazně se ze sólistů při svém prvním vystoupení s Collegiem 1704 projevila sopranistka Johanna Winkel s barevně nevýrazným hlasem a matnějším výrazem.

Uvádění Händelova Mesiáše v pojetí Collegií 1704 v Rudolfinu s různými sestavami sólistů mívalo v minulosti i výkyvy. Například v roce 2016 se „kouzlo“ kvůli ne zcela zaoblenému zvuku sboru a méně výrazným výkonům sólistů nedostavilo.  Síla Händelovy hudby, která sálala z pódia tentokrát, navodila u posluchačů až jakýsi transový stav, ve kterém duchovní poselství Händelova Mesiáše, ještě umocněné předvánočním časem, zaznělo opět s mimořádnou intenzitou a muzikantským elánem.

Propadák s Lovci perel

Důvodem, který „stáhl“ v Olomouci Bizetovy Lovce perel do propadáků, byla režie Dominika Beneše. Přitom do značné míry oprávnění pro zařazení této opery, která i přes vzestup zájmu v posledních letech pokulhává za hitem Carmen, do repertoáru Moravského divadla bylo obsazení. Barbara Sabella, coby kněžka, sice nevládne sopránem, který by měl lahodnost i sílu fatálně okouzlit oba lovce a odhánět od vesnice démony hlubokých vod a duchy bouře, ale se svým útlejším hlasem hospodařila promyšleně, takže její velké árie se slibem čistoty i milostnou touhou po Nadirovi zapůsobily. Větší dramatický potenciál jí chyběl v závěru, kdy čelí výbuchům žárlivosti Zurgy. To byla naopak pro Martina Štolbu chvíle, kdy rozvinul svůj baryton do bouřlivé intenzity. Jinak ale jako vůdce cejlonských domorodců kontrasty přátelské oddanosti a autoritativní nadřazenosti spíše jen naznačoval. Ovšem Daniel Matoušek má jako lovec Nadir přesně ten vysoko posazený tenor, pro francouzské opery typický. Vedle Petra Nekorance a Ondřeje Koplíka se zde objevil další velký talent v tomto úzkoprofilovém tenorovém oboru. Basovou roli přísného velekněze Nurabada zvládal Jiří Přibyl po pěvecké stránce suverénně, ale režie tohoto fanatického strážce víry zredukovala do křečovité strnulosti.

Dobrý základ olomoucké inscenaci dal svým hudebním nastudováním Petr Šumník. Respektoval, že nemá sólisty s objemnými hlasy a držel orchestr v takové hladině dynamiky, aby pěvecké hlasy nejenže nezanikaly, ale vynikly. I v tomto rámci dokázal odstínit detaily barvitě instrumentované partitury a navodit exotickou atmosféru a sladkobolnou melancholii. To zcela postrádala režie Dominika Beneše.

Během předehry se sice před oponou obřadně omývá vodou z mís čtveřice domorodců, ale když se otevře opona, zapomeňte na atmosféru dávného Cejlonu, na typický symbol Srí Lanky s obrazem rybářů sedících na kůlech nad mořskou hladinou v zapadajícím slunci nebo posvátnou skálu. Do očí doslova udeří jakási obří futuristická konstrukce mnohoúhelníku z plexiskla, vedle níž maketa oplachtěné bárky, kterou se šoupe po jevišti, působí komicky. Jakýs takýs efekt vznikne ve chvílích, kdy postavy za matným plexisklem ilustrují árie a dueta protagonistů se vzpomínkami na někdejší milostné vzplanutí, které tvoří základ aktuálního konfliktu. Jenže pak se s konstrukcí všelijak manipuluje, objeví se za ní kovové štafle, které v kombinaci s dřevěnými stěnami a kulatými lampami nad dveřními otvory navozují spíš industriální prostor, než exotiku rituálů lovců perel. Toto scénografické řešení Evy Jiřikovské je na hony vzdálené sentimentální opojnosti hudby a Beneš s ním nepracuje ani tak, aby bylo možné ho chápat jako kontrast k této hudební atmosféře.

Základním nedostatkem Benešovy režie, podobně jako v případě jeho nedávné ostravské inscenace Meyerbeerova Roberta ďábla, je nedostatek respektu k operou daným základním konfliktům příběhu – aniž by je nahradil jinou dostatečně nosnou výkladovou konstrukcí. Zvláště v případě těchto méně známých oper tak divák ztrácí orientaci v příčinách jednání postav. Beneš nechává Lejlu sundat závoj v situaci, kdy má zůstat jako kněžka zahalená závojem, takže Zurgovi nelze věřit, že svou dávnou lásku nepozná. A stejně v závěru, kdy se Lejla před ním producíruje na krku s korálemi, které jí kdysi dal za to, že mu zachránila život. Přitom jde o klíčový motiv, který změní Zurgovo odsouzení Lejly a Nadira k smrti: nechá milence uprchnout a sám se vystaví pomstě vesničanů a velekněze. Benešovo režijní řešení je povrchní, ploché, nešikovné, matoucí a výtvarně nepěkné. Nemůže ho nahradit nápad s velkým pruhem bílého tylu, kterým baletky jako průsvitnou stěnou obkrouží Lejlu a v závěru jsou jím omotáni zajatí Lejla a Nadir způsobem, který připomíná spíš svázání nebezpečných psychopatů do kazajky. Sbor je pohybově secvičený jako na spartakiádě, pěvecky z něj ale trčí hlasy, tanec k zahánění zlých duchů je v choreografii Lukáše Vilta spíš ladným baletem, v němž exotiku vzdáleně připomíná jen 90°vytočení dlaní.

SLAVNOSTNÍ ZNOVUOTEVŘENÍ STÁTNÍ OPERY

Markéta Jůzová

Státní opera byla znovu po třech letech rekonstrukce slavnostně zpřístupněna  5. ledna 2020, přesně 132 let od jejího prvního otevření. Novorenesanční budova s neorokokovým hledištěm, koncipovaná dle plánů vídeňských divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století.

Státní opera Foto archiv

Historická budova získala v současnosti nové jevištní technologie, disponuje unikátní točnou,  moderními zkušebnami i renovovaným baletním, orchestrálním a sborovým sálem se zázemím umělců. Provozní část budovy získala nový vzhled a byla osazena její skleněná fasáda. Na rekonstrukci budovy se podílelo mnoho restaurátorů, kteří vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. V hledišti byla instalována nová křesla. Při sledování operních představení budou moci diváci používat moderní čtecí zařízení s variabilní možností titulků. Národní divadlo a Raiffeisenbank, a. s., generální partner ND, společně připravili ke znovuotevření audiovizuální show, která bude promítána na přední fasádu budovy již od 31. prosince 2019. Provoz divadla zahájí velkolepě slavnostní galakoncert s podtitulem „Státní opera v proměnách času (1888–2018)“ v režii Alice Nellis.

Koncertní program dirigoval Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel Státní opery. V časopise Hudební rozhledy č. 12/2019 se blíže vyjádřil i k dramaturgické linii večera: „Galakoncert nabídne shrnutí slavné historie tohoto divadla. Počínaje Wagnerovými Mistry pěvci, kteří v roce 1888 operní dům otevřeli, představíme celou jeho hudební minulost včetně Mozarta, Strausse, Smetany, Janáčka, Zemlinského a dalších proslulých tvůrců. Představení vyvrcholí finále z opery Fidelio, jež bude také první dílo, které v lednu uvedeme na znovuotevřené scéně. V rámci večera, který bude znamenat začátek nové, velice důležité éry Státní opery, vystoupí orchestr, sbor, řada znamenitých sólistů operního souboru a významní hosté, jako Lise Davidsen, Emily Magee nebo Pavel Černoch.“ Mimořádný večer v přímém přenosu vysílala od 20. 00 hod. na stanicích ČT art a ARTE.

Karl-Heinz Steffens Foto © Národní divadlo

Diváci spatřili také nádhernou staronovou oponu, jejíž realizace podle návrhu původní opony Eduarda Veitha (1858–1925), byla svěřena Martinu Černému, uměleckému řediteli sekce výroby Národního divadla.

Staronová opona bude pro mnohé návštěvníky zážitkem. Jak charakterizuje Martin Černý velký nádherný výjev na oponě?„V monografii Eduarda Veitha jsem se dočetl, že námětem je básník, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Smyslem mají být témata, která dramatická literatura a opery zpracovávají v uměleckém díle, upřesnil Černý v našem aktuálním rozhovoru pro Hudební rozhledy, kde realizaci podrobně vysvětlil: „Když jsem na oponě pracoval, snažil jsem se pro sebe dešifrovat, které z výjevů jsou ctnosti a neřesti. Výjev je obohacen amorky, múzami a létajícími postavami s křídly. Na oponě je několik za sebou jdoucích plánů iluze. Obraz má průhled do krajiny. I architektonický rám musí působit plasticky a musí se odrazit od malované plochy, která je za ním. Architektura obrazu je ještě ve zlatém rámu, který je obohacen zlatými střapci a drapérií, jež se v divadle používají. Zde jsou iluzivní. Z divadelního hlediska je jeho kompozice velmi zajímavá, protože je na oponě iluze pokračujícího interiéru Státní opery. Výjev je s okny, jedním velkým a čtyřmi menšími. Zachycená krajina působí surreálně a část stavby připomíná antické ruiny. Oděv postav zvláštním způsobem kombinuje antiku, středověk a nahotu. Jedná se o zvláštní výjev, který není realistickým pohledem na skupinu lidí v krajině. Spíše se díváme na alegorický obraz.“ Více informací a zajímavostí ke zrodu staronové opony se můžete dočíst v aktuálním časopise Hudební rozhledy č. 1/2020.  

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen si přeje ve Státní opeře uvádět velké romantické opery 19. století, s těžištěm tvorby Giuseppa Verdiho, Richarda Wagnera a Giacoma Pucciniho. Akcentovat chce i pozdní romantická a expresionistická díla z první poloviny 20. století a v repertoáru zohlednit i díla Richarda Strausse, Ericha Wolfganga Korngolda, Franze Schrekera, Alexandera Zemlinského a Paula Hindemitha. V nově zrekonstruovaném divadle budou uváděny také klasické moderní opery 20. a 21. století a nejnovější soudobá díla.

Per Boye Hansen – umělecký ředitel Opery ND a Státní opery Foto © Hana Smejkalová

Per Boye Hansen poskytl velký rozhovor pro časopis Hudební rozhledy č. 9/2019. K připravovanému repertoáru se vyjádřil přesněji již před konáním podzimní tiskové konference: „Dramaturgie Státní opery musí mít kořeny ve své historii. Již od svého založení v roce 1888 hrála významnou roli v evropském operním životě. Absorbuje, ale také vytváří nejdůležitější umělecké impulzy té doby, vždy v dialogu s jinými evropskými operními domy, kde hostuje mnoho předních světových umělců. Hansen přiblížil i svůj podnět k úvahám o divadle: : „Pro mě je velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911 až 1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl velmi inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně.“

První operní premiérou ve znovuotevřeném divadle bude 3. 4. 2020 titul Král Roger Karola Szymanowského v režii Mariusze Trelińského, inscenace je připravována v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu. Dílo hudebně nastuduje Karl-Heinz Steffens. Na repertoár se vrátí v letošní sezoně např. Fidelio Ludwiga van Beethovena, Madama Butterfly Giacoma Pucciniho a Aida, Nabucco Giuseppa Verdiho. 

Balet Národního divadla uvede na scéně 21. 5. 2020 za doprovodu Orchestru Státní opery v české premiéře Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského v choreografii slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée. Z dalšího repertoáru si budou moci diváci vybrat např. balety Marná opatrnost a Timeless.

Státní opera – hlediště Foto © Národní divadlo