Kutná hora a husitství

Husitská revoluce představuje tradičně jeden z klíčových bodů české medievistiky. Šestisetleté výročí od výbuchu revolučních událostí proto doslova vybízí k setkání nad otázkami již jednou tematizovanými, nedostatečně promyšlenými, aktuálně řešenými či dosud nevyslovenými. Konference, jež se ve dnech 9.–10. dubna 2020 uskuteční v Kutné Hoře, si klade za cíl přiblížit dějiny „stříbrného“ města a jeho blízkého okolí právě v dynamických a dramatických letech revoluce. 

Srdečně Vás proto zveme k aktivní účasti na uvedeném setkání, jehož obsahem by se měly stát níže nastíněné tematické okruhy.

1. Líčení ukrutností, páchaných údajně v Kutné Hoře v prvních týdnech revoluce, zastiňuje úvahy o roli města ve struktuře Zikmundovy strany. Právě Kutná Hora přitom králi posloužila jako nástupiště jeho sil vůči revoltující Praze. Nabízí se tak otázka, jakými úkoly Zikmund pověřoval kutnohorské radní, jaký byl v kontextu králových válečných sil vojenský potenciál města, jaké bylo personální složení Zikmundova dvora či jaké dopady mělo setrvání dvora na samotné město? Lze vlastně na Kutnou Horu pohlížet jako na Zikmundovu rezidenci?

2. Neúspěšné pokusy o vojenské pokoření husitů vyústily v přechod Kutné Hory do tábora kališníků, což přimělo řadu osob konzervativního smýšlení k opuštění města. Za zvážení tak stojí personální, majetková, profesní atd. struktura těchto osob i jejich další kariéry v nových podmínkách. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani otázka kontinuity před- a pohusitského osídlení města, resp. otázka dosídlení města po jeho druhém vypálení v roce 1424.

3. Kuriózní stanovení správy města po jeho ovládnutí Žižkou v roce 1423, kdy slepý hejtman určil konšely losem, nás přivádí k otázce vnitřních poměrů v Kutné Hoře v době, kdy město spadalo pod správu táborsko-sirotčího kondominia. Ke zkoumání v tomto ohledu vybízí jak některé segmenty
městské správy (zejména fungování městských čtvrtí, předměstí apod.), tak zachované výtahy z dnes již bohužel ztracených městských knih.

4. Pozoruhodná je i intenzita pozemkového vlastnictví a sídel husitských exponentů v širším okolí Kutné Hory, v jejímž kontextu by také bylo vhodné nahlížet vojenské operace, k nimž v zázemí města docházelo na samém konci revolučních let (především dobývání hradu Sion). Vítány jsou ale i další příspěvky postihující četné vojenské události (bitva u Malešova apod.) v regionu a to i z pohledu archeologie a dalších příbuzných oborů.

5. Dramatické zvraty revoluční štěstěny se otiskly i v utváření referenčních bodů vzpomínání obyvatel kraje, jak naznačuje epizoda související se shromážděním lidu na hoře Melechov u Ledče nad Sázavou nebo rozvoj specifické paměti spojené s postavou Jana Žižky v Čáslavi. Rozličné formy a příklady vzpomínání na dobu „vymknutou z kloubů“ tak rovněž náleží mezi diskutovaná témata.

6. Opominout samozřejmě nelze ani roli Kutné Hory a sousední Čáslavi coby míst četných sněmovních jednání, resp. míst konání náboženských synod (a to až do 40. let 15. století).
7.  Specifickým problémem je pak bezpochyby chod a fungování mincovny, jakožto klíčového objektu města, a stav českého mincování v průběhu husitství vůbec.
8. Prvořadým kutnohorským historikem husitství se díky své impozantní, stěží překonatelné monografii stal Jiří Kejř. Analýza jeho metodického přístupu a dějinného obrazu, jenž ovlivnil řadu dalších historiků, proto rovněž vybízí ke zhodnocení.

Termín odevzdání přihlášek je 31. 10. 2019
Přihlášky posílejte na viktor.pohanka@soapraha.cz

 

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Vídeň a hudba – to patří dohromady. V kalendářním roce 2020 se Vídeň chystá poctít všechny umělce a instituce, které z ní činí světové hlavní město hudby. Zvláštní pozornost přitom metropole věnuje Ludwigu van Beethovenovi, který ve Vídni žil 35 let, a v roce 2020 uplyne 250 let od jeho narození.

Ludwig van Beethoven, jedna z nejvýznamnějších hudebních osobností všech dob, je s rakouským hlavní městem neodmyslitelně spjat. Dlouhých 35 let byla Vídeň jeho domovem a po smrti byl podobně jako Mozart a řada dalších hudebních velikánů pochován na zdejším ústředním hřbitově. Beethovenův jedinečný odkaz ale ve Vídni žije dál, a rok 2020, na který připadá 250. výročí skladatelova narození, proto Vídeň označuje jako Beethovenův rok a chystá řadu akcí.

Beethovenův rok 2020

Beethovenova revoluční hudba bude u rakouských sousedů znít ještě častěji než doposud – ať již ve Státní Opeře nebo dalších honosných budovách. Napříč městem proběhne řada tematických a interaktivních výstav, do nichž se zapojí i Rakouská národní knihovna, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nebo Dům hudby. Vhled do skladatelova života nabídnou i místa, na nichž Beethoven žil – jeden z příbytků je dnes domovem jeho muzea. Slavnostní zahájení se chystá do vídeňské radnice na 16. prosince 2019, den Beethovenových narozenin.

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Po celý rok Beethovenova 250. jubilea se Vídeň bude prezentovat jako hudební město, které udává tón. Hlavní město i místní turistická agentura u této příležitosti chystají speciální kampaně. K sousedům zavítají i světové hvězdy kombinující tradiční a moderní hudbu jako například zpěvák a klavírista Billy Joel, klavírní virtuózka Yuja Wang nebo autor filmové hudby Hans Zimmer, kteří doplní již tak bohatou kulturní nabídku.

Každý večer poslouchá ve Vídni živou klasickou hudbu na 10 000 lidí a fenomény jako novoroční a letní koncert Vídeňských filharmoniků jsou celosvětově nejsledovanějšími akcemi klasické hudby. Světovou prestiž získala i vídeňská hudební univerzita – hvězdy zítřka tak na místních koncertech hrají už dnes. Nahrávky z Vídně zaznívají v hollywoodských filmech a tóny z gigantické hudební databanky Vienna Symphonic Library se objevily například i v hitech Lennyho Kravitze nebo Beyoncé. Na světové úrovni jsou i výrobci nástrojů, k nimž patří struny od Thomastik Infeld nebo ručně vyráběné klavíry z manufaktury Bösendorfer.

V roce 2020 tak chce Vídeň opět dokázat, že je skutečným světovým hlavním městem hudby, a že stále určuje světové hudební dění.

Vybrané speciální hudební akce

Musikverein

  • výročí otevření nové budovy, řada Beethovenových koncertů

Koncertní dům Wiener Konzerthaus

  • Řada koncertů všech Beethovenových symfonií
  • Novoroční a silvestrovské koncerty Symfonie č. 9 (1. 1. 2020 a 31. 12. 2020)
  • Best of Beethoven (5. a 7. 6. 2020)

Festival Fest der Freude (8. 5. 2020)

  • Open air na náměstí Heldenplatz v den 75. výročí konce 2. světové války

Simultánní koncert Bonn – Vídeň (15. 5. 2020)

  • Společný koncert Orchestru Bonn a Vídeňských symfoniků, open air

Státní opera

  • Zatím nezveřejněné překvapení

Dům hudby Haus der Musik

  • Instalace Inside Beethoven (červen a červenec 2020)
  • Dvě zvláštní výstavy
  • Nový virtuální dirigent

Rakouská národní knihovna

  • Zvláštní výstava (počátek roku 2020)

Více na https://musik2020.wien.info (od září 2019), nebo http://www.wien.info

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Červencová nej  zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do základu pro červencová „nej“ dávám hojný počet sedmi inscenací oper či dalších hudebně-dramatických žánrů a čtyři koncerty.

Třebaže stálá divadla v červenci nehrají, díky festivalům počet premiér v tomto měsíci dokonce převyšuje běžnou sezonu. Je to především zásluhou Olomouckých barokních slavností a Ensemblu Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka, na kterých byly v novodobých premiérách uvedeny serenata Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunál Carla Ditterse z Dittersdorfu, sepolcro Františka Adama Míči Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista, dvě serenaty Johanna Heinricha Schmelzera Le Veglie ossequiose / Uctivé vigilie a Die sieben Alter stimben zu samben / Sedm věků stáří pěje pospolu a opera Pietra Andrei Zianiho L’Elice. Tuto sérii doplnila jedna novinka v typicky hanzlíkovském stylu – Piramo e Tisbe na libreto díla hraného v Olomouci v roce 1712, kterou jsem ale absolvovat nezvládla.

O rozhojnění červencové nabídky se postaral také soubor Musica Florea Marka Štryncla uvedením melodramu Kirké Václava Praupnera a opery-pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao / Praha zrozená Libuší a Přemyslem, kdy pro toto uvedení na dochované libreto Antonia Denziho doplnil hudbu z oper Antonia Vivaldiho Eduardo García Salas.

Hudebně-dramatické produkce jsou také součástí Hudebního festivalu Znojmo, letos zde soubor Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka scénicky uvedl oratorium Georga Friedricha Händela Saul.

Bohatá byla zásluhou festivalů také koncertní nabídka s vokálními skladbami. Letní slavnosti staré hudby zahájily svůj 15. ročník vícehlasými motety druhé poloviny 16. a počátku 17. století v programu nazvaném Jubilate Deo, části z Kávové kantáty Johanna Sebastiana Bacha se staly základem pro inscenaci Balet o kávě a o tradiční španělský večer nazvaný Corazón español se postarali Exclamatio string quartet, kytarista Quito Gato a mezzosopranistka Anna Reinhold. V rámci festivalu Bach for All uvedl Jakub Kydlíček se souborem Concerto Aventino koncert Actus tragicus s kantátami Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. A souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse se dostalo cti vystoupit už po čtvrté na Salcburských slavnostech s programem, který kombinoval Jana Dismase Zelenku a Johanna Sebastiana Bacha.

Zážitek s Collegiem 1704 v Salcburku

Jeden ze zahajovacích koncertů letošního ročníku Salcburských slavností v dramaturgické řadě Duchovních ouvertur pořadatelé svěřili Collegiu 1704 Václava Lukse. Na tomto prestižním festivalu tak Collegium 1704 vystupovalo už počtvrté.

Tentokrát se Collegium 1704 ve velkém sále Mozartea mohlo předvést se svým „erbovním“ skladatelem – Janem Dismasem Zelenkou. Jeho strhující kajícný žalm Miserere c moll (ZWV 57 z roku 1738) a z cyklu tzv. posledních mší ta úplně poslední z roku 1741  – mše Všech svatých a moll (ZWV 21) komplementárně doplnila kantáta Johanna Sebastiana Bacha, BWV 12 Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen.

Zcela vyprodaný koncert vyvolal spontánní nadšení. Základem interpretačního stylu Collegia je propojení transparentní plastičnosti vedení hlasů, které se neslévají, s vyváženým barevně bohatým zvukem orchestru a sboru, jehož role je zejména v Zelenkově mši klíčová. Ve stmelené stylové jednotě ze sboru vystupují v sólových částech jednotliví zpěváci, kteří mají Luksův interpretační přístup hluboce zažitý. V Zelenkově Miserere se svým jasným a zároveň nádherně oblým sopránem předvedla Helena Hozová, k níž se ve mši připojili se sametovým altem Aneta Petrasová, energickým tenorem Václav Čížek nebo lahodným basem Tomáš Král. K Bachově kantátě se skvěle hodil lyričtější alt Kamily Mazalové v souznění s jímavými hobojovými sóly Kathariny Andreas.  Z provedení Collegia se šířila naléhavost pokorné prosby o smilování, dojímal smutek, hřměla hrozba Božího soudu, tryskala rozjásanost. Koncert hýřil muzikantskou energií, mladistvým elánem, intenzitou spříznění všech interpretů, která se přenášela do publika.

Propadák s koncertem Actus tragicus

Prorazit dnes v bachovské interpretaci je mimořádně obtížné a nejspíš to ani není ambicí projektu Bach for All. Nicméně základní interpretační standardy by festival s takovým názvem naplnit měl. Koncert Actus tragicus v Zrcadlové kapli Klementina jim však dostál jen dramaturgií svého programu. Bachovu ranou kantátu Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (BWV 106) z doby jeho působení v Mühlhausenu, známou právě pod označením Actus tragicus, pojilo s Telemannovou kantátou Ach wie nichtig, ach wie flüchtig (TWV 1:38) téma určení těchto skladeb k pohřbu. Poslední věci člověka v těchto skladbách ovšem navzdory označení „tragicus“, jak ho chápeme dnes, nejsou pojaty jako fatální katastrofa, ale s křesťanskou vizí radostného očekávání vysvobozujícího božího odpuštění a života věčného. Třetí kantátu večera – Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18), také z Bachova raného období, s ostatními pojila spíše instrumentace bez použití houslí.

I když se na provedení kantát podíleli sólisté, kteří mají s barokní hudbou veliké zkušenosti, a orchestr Concerto Aventino tvořili hráči na repliky barokních nástrojů, interpretace se pod vedením Jakuba Kydlíčka omezila na odehrané noty, v případě brilantnějších pasáží navíc ne zcela přesně. Pro basistu Ivo Michla a altistku Moniku Machovičovou byly sólové party zatím na hranici jejich současných možností a ani ve sborových částech se nedařilo propojovat hlasy do stmeleného zvuku. Ani kontratenorista Jan Mikušek a tenorista Tomáš Lajktep, kteří tak skvěle dotvářejí barevné vyladění sboru Collegia Vocale 1704, při sólovém vystoupení tentokrát poselství kantát zprostředkovat nedokázali.

Koncert Actus tragicus se shodou okolností dostal do bezprostředního srovnání s dvěma dalšími koncerty, na kterých uprostřed července zněla Bachova hudba: s již zmíněným vystoupením Collegia 1704 na Salcburských slavnostech  a s hravě veselou interpretací orchestrálních suit a částí Kávové kantáty souborem Collegium Marianum na Letních slavnostech staré hudby. Ale i v kontextu dalších našich souborů staré hudby má Jakub Kydlíček se svým Concertem Aventino před sebou ještě hodně práce, aby se k této úrovni přiblížil.

Pražský filharmonický sbor slavil na festivalu v rakouském Bregenz

Dne 22. července byli návštěvníci festivalu v Bregenz svědky mimořádného koncertu na oslavu 10 letého výročí působení Pražského filharmonického sboru na tomto festivalu. Na koncertě zaznělo monumentální Requiem G. Verdiho v podání Vídeňských symfoniků, PFS, připraveného Lukášem Vasilkem, a sólistů (Maria José Siri – soprán, Anna Goryachova – mezzosoprán, Sergey Romanovsky – tenor, Gábor Bretz – bas). Celým koncertem návštěvníky provázel italský dirigent Fabio Luisi.

Fabio Luisi je v současnosti designovaným uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, uměleckým ředitelem Opery v Curychu, hlavním dirigentem Dánského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Vídeňské symfoniky řídil v letech 2005-2013 a hlavním dirigentem slavné Metropolitní opery byl v letech 2011-2017. Hostujícím dirigentem je v současné době u mnoha evropských i amerických orchestrů a jeho diskografie, čítající množství operních i symfonických děl, vyniká nahrávkou Wagnerova Siegfrieda a Soumraku bohů (Met Opera), oceněnou Grammy nebo Brucknerovou 9. symfonií (Staatskapelle Dresden), ověnčenou cenou Echo-Klassik.

V letošním roce vystupuje Pražský filharmonický sbor také v novém nastudování opery Rigoletto (G. Verdi) na Jezerní scéně a opery Don Quijote (J. Massenet) s Vídeňskými symfoniky.

Pražský filharmonický sbor má za sebou čtyřiaosmdesátiletou historii, vystupuje s prestižními tělesy a dirigenty mezinárodní hudební scény a patří mezi nejvyhledávanější evropské profesionální pěvecké sbory. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je od roku 2007 Lukáš Vasilek.

Zřizovatelem Pražského filharmonického sboru je Ministerstvo kultury České republiky.

Pražský filharmonický sbor Foto © archiv

Odkazy na festival:

Výroční koncert: https://bregenzerfestspiele.com/…/progr…/orchesterkonzerte-3 https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/

Rozhovory se sbormistrem Lukášem Vasilkem:

https://www.vn.at/kultur/2019/07/19/wir-sind-gluecklich-hier-opern-zu-singen- 2.vn?fbclid=IwAR0GTNn7XoHl0fhsy-_fsOn39SqaY-eetnSXp0nguaC4QG79V3cXsdpgAas

https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/videos/233168484232852/UzpfSTE5NTI1M jIzNzIyMTU1NToyMzE4NjQzNDI4MjE1NzQ4/

Fond Pařížské konzervatoře v online katalogu BnF

Obsáhlý fond pocházející z Pařížské konzervatoře, který byl od roku 1964 umístěn společně s kolekcí Hudebního oddělení BnF má nyní katalogové záznamy plně dostupné v on-line katalogu BnF. Jedná se o téměř 200 000 záznamů obsahujících sbírky nejen Pařížské konzervatoře, ale například také knihovnu královského dvora (Menus Plaisirs du roi) a další sbírky.

Le département de la Musique de la Bibliothèque nationale de France (BnF) a le plaisir de vous annoncer que l’informatisation du fichier dit « du Conservatoire » a été récemment achevée.

Désormais entièrement intégré dans le Catalogue général de la BnF, le fichier du Conservatoire est l’un des deux principaux catalogues sur fiches du département de la Musique : tandis que le fichier Général, chargé en 2012, décrit les collections musicales d’origine de la Bibliothèque nationale, le fichier du Conservatoire recense les documents issus de l’ancienne bibliothèque du Conservatoire, fondée en 1795 et rattachée administrativement à la Bibliothèque nationale en 1935, avant que ses collections ne rejoignent le département de la Musique lors de l’ouverture du 2 rue de Louvois en 1964.

Si les lettres et manuscrits autographes les plus prestigieux de ce fichier avaient déjà été chargés, près de 8’000 imprimés anciens et 15’000 manuscrits musicaux autographes ont rejoint le Catalogue général, parmi lesquels ceux d’Erik Satie (par exemple Les Gymnopédies), de Gabriel Fauré (tel ceux du Requiem opus 48, parmi d’autres) ou de Daniel-François-Esprit Auber (dont La Muette de Portici).

Différents documents témoignant de l’activité du Conservatoire ont également intégré le catalogue, comme les œuvres composées dans le cadre des Concours de Rome ainsi que les archives de la Société des concerts du Conservatoire. Parmi les autres ensembles importants de ce fichier d’une très grande richesse, citons encore la collection des Menus Plaisirs du roi, la collection musicale (centrée sur Händel) de Victor Schoelcher, ou encore la collection Charles Malherbe, désormais intégralement décrite en ligne.

Au total, près de 200’000 notices ont été créées ou enrichies au sein du Catalogue général.

UPOUTÁVKA NA SRPNOVÉ ČÍSLO

Ze srpnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s novým šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc Jakubem Kleckerem, který se na inauguračním a zároveň zahajovacím koncertě orchestru 26. září představí s díly Josefa Suka, Antonína Dvořáka (v jehož Koncertu pro violoncello a orchestr č. 2 h moll se sólového partu ujme Václav Petr) a Bohuslava Martinů.
  • Rozhovor s  talentovaným klavíristou Janem Schulmeisterem, který má ve svých třinácti letech kariéru sice ještě  před sebou,  ale i přesto  již získal celou řadu vítězství v národních i  mezinárodních soutěžích…
  • Z rubriky Události ohlédnutí za Mezinárodním hudebním festivalem Leoše Janáčka, z jehož bohatého programu doporučujeme např. recenze na zahajovací koncert se Symfonickým rozhlasem Českého rozhlasu, řízeným Kristjanem Järvim (rozhovor s ním jsme uveřejnili v březnovém čísle Hudebních rozhledů) a sólistou Janem Bartošem, provedení Honeggerova oratoria Král David, novodobou premiéru oratoria Il Tribunale di Giove Karla Ditterse von Dittersdorf, nastudovanou souborem Ensemble Damian a Tomášem Hanzlíkem či závěr na Hukvaldech s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Ženským sborem B. Martinů, sborem Canticum Ostrava, Pěveckým sdružením moravských učitelů, Koncertním sborem Permoník a třemi sólisty, kteří pod taktovkou Stanislava Vavřínka posluchačům představili Dvořákův Žalm 149, Báchorkovu Hukvaldskou poému a Smetanovu Českou píseň. Své recenzenty jsme ale vyslali rovněž na Festival komorní hudby Kutná Hora, Brněnský varhanní festival a  Forfest, z jednotlivých koncertů stojí za pozornost např. dva koncerty České filharmonie, první  s Joshuou Bellem a Christophem Eschenbachem a druhý s Franzem Welserem-Möstem, koncert K poctě kytaristy Milana Zelenky, večer s názvem Mládí s filharmoniky v Teplicích nebo informace ze dvou soutěží, a sice v Jeseníku, která je určena pro klavírní dua a nese jméno Franze Schuberta, a Hradce nad Moravicí, jež nese v titulu jméno Ludwiga van Beethovena a letos byla určena viole.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme ohlédnutí za 54. ročníkem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, který měl tentokrát  oslavit především 30 let od pádu totality. Letošních 16 sekcí sice nezahrnulo samostatnou sekci s hudebními dokumenty, ale i tak byla nabídka v tomto žánru pestrá – festival dokonce uvedl dva dokumenty o českých legendách, Jiřím Suchém a Miloši Formanovi
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům v hudebním nastudování Christophera Warda a v režii Radima Vizváryho v Národním divadle, na Šelmu sedláka v Plzni, jehož hudebního nastudování se ujal Jiří Štrunc a režie Zbyněk Brabec, Martinů Juliettu Jakuba Kleckera a režijního dua SKUTR či českou premiéru (světová se odehrála 1. června v Torontu) projektu Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy, vytvořeného týmem Aleš Březina, Alon Nashman a Pamela Howard.
  • Ze zahraničí jistě zaujme ohlédnutí za Salcburským svatodušním festivalem a jeho novou scénickou produkcí, kterou byla tentokrát Händelova Alcina v titulní roli se stále skvělou Cecilií Bartoli, nastudovaná Gianlukou Capuanem, orchestrem Musiciens du Prince-Monaco a v režii Damiana Michieletta, či recenze na provedení Nabucca v drážďanské Semperoper (Omer Meir Wellber a David Bösch) v hlavní roli s Plácidem Domingem, který zde sice debutoval, ale ze zdravotních důvodů odzpíval pouze první polovinu představení, či Straussovy Ženy bez stínu ve Vídeňské státní opeře, nastudované Christianem Thielemannem, v režii Vincenta Huguerta a hvězdném obsazení hlavních postav, tvořeného Stephenem Gouldem, Camillou Nylund, Evelyn Herlitzius a Ninou Stemme.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v osmém díle věnovaném dokumentům o Jiřím Suchém (Jiří Suchý – Lehce s životem se prát)  a Miloši Formanovi (Forman vs. Forman), Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete  informace o historicky nejúspěšnějším muzikálu, který vznikl na území kontinentální Evropy, Elisabeth (Michael Kunze a Sylwester Levay)
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí ze života jednoho z nejslavnějších, nejoceňovanějších a nejrespektovanějších dirigentů století Claudia Abbada, kromě jiného mnohaletého uměleckého ředitele milánského operního domu La Scala, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v srpnovém čísle zaměřili pozornost na slavného Kanaďana Roberta Carsena, který si svoje renomé vydobyl nikoliv šokujícím režisérismem, libujícím si ve výstřelcích a skandálech, nýbrž soustředěným a detailně promyšleným přístupem k dílům i jejich autorům tak, aby je ve výsledku interpretoval v nových souvislostech dnešníma očima a naší zkušeností, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát Robert Rytina věnuje Straussově opeře Guntram, jejíž koncertní provedení viděl v roce 2014 v nastudování izraelského dirigenta Omera Meira Wellbera v Semperově opeře v Drážďanech, Století bez mezníků s poutavým textem o skladateli Brianu Ferneyhoughovi, považovaném za jednoho z nejvýznamnějších anglických tvůrců současné vážné hudby,  jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje dílem, nazvaným Něco z Lovana. Saxofon v říši fantazie, a přináší mnoho zajímavostí o Joeovi Lovanovi, který se letos v květnu opět po čase vrátil do Prahy na festival Americké jaro.
  • V rubrice Knihy a notoviny  tentokrát najdete recenzi na knihu Christopha Wagnera-Trenkwitze  –  Das Orchester, das niemals schläft, vydanou u příležitosti 175. výročí založení Vídeňské filharmonie.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tentokrát otevírá článek o unikátním nástroji s názvem Stingray, vyrobeném u příležitosti 155. výročí založení firmy PETROF a zdobeném rejnočí kůží. Seriál, který následuje, věnujeme tento rok   klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V osmém  díle autor zpracoval Úvod do současné (nejen) mistrovské výroby pian.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme druhý díl Nových jazzových nahrávek na CD,  po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

K článku o Františku Xaveru Haužvicovi aneb „S čistým štítem a s prastarým erbem“, který není.

V únoru přinesly Hudební rozhledy na svých webových stránkách článek Vladimíra Šavrdy „S čistým štítem a s prastarým erbem“ o Františku Xaveru Haužvicovi. Bohužel, článek svojí podstatou nestojí na faktografické pravdě a je nutné jej korigovat.

František Xaver Haužvic nebyl šlechticem, erb neměl, nikdy ho neužíval, ba dokonce ani není známo, že by o něco podobného usiloval. Domněnka o spřízněnosti se šlechtickým rodem Haugwitzů velmi pokulhává a Františkovo „šlechtictví“ v řadě ohledů prameny přímo vylučují.

Zejména je faktem, že ačkoliv se František Xaver narodil roku 1841, šlechtický titul a predikát v matrice uváděn není – což je logické, protože František Xaver byl potomkem nemanželského syna Františka Haužvice a Alžběty (Anny) Kantůrkové ze známé brandýské židovské rodiny, kdy jejím dědečkem byl Jakub Raudnitz zvaný Süsskind, po matce pak patřila do rodiny Zirkus. Tudíž například babička z matčiny strany Františka Xavera se jmenovala Dorota Zirkus (1782–1858) a naopak z otcovy strany byla jeho babičkou Barbara Haužvicová (1781–1853), avšak ta byla svobodnou matkou – otec dítěte je neznámý a tudíž je dítě nemanželské. Přímo ve Františkově rodném zápise je navíc zmíněna jako „padlá osoba“, tedy s hanlivým přídomkem, jak tehdy bývaly svobodné matky nazývány. Kdyby otcem byl například Šavrda nebo Tyl, pak František Xaver by se nejmenoval Haužvic, ale František Xaver Šavrda nebo Tyl… A tudíž nikdy nebyl a nemohl být šlechticem.

Matriční zápis z 8. srpna 1807, kdy se narodil Františkův otec, křestním jménem rovněž František, uvádí, že toho dne jej pokřtil brandýský kaplan Matěj Holeček. Dítě bylo poznamenáno v rubrice pro děti nemanželské a v kolonce pro zapsání otce je přeškrtnuté políčko na znamení toho, že otec nebyl uveden. Zůstal tedy do dnešních dnů neznámým a  žádných dokumentech neuvedeným. Uvedena je tedy pouze matka Barbora, dcera rybáře. Jako kmotři se křížkem poznamenali kupec František Krebich s Marií Černou, dcerou pekařského mistra.

Otec Františka Xavera byl tedy nemanželské dítě dcery místního rybáře, který se oženil s dcerou z židovské brandýské rodiny Kantůrků a Zirkusů. Tady opravdu nelze hledat ani erb, ani predikát, natož šlechtický titul. Je tedy zjevné, že slova pana Šavrdy o šlechtictví, erbu atd. jsou „poněkud zavádějící“, stejně jako jeho informace o tom, že by šlo o rodinu „ovládající v kraji trh s rybí komoditou“. K této informaci chybí podklady stejně jako k následujícímu textu pana Šavrdy: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 ,stoletá voda‘, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí.“

Ano, ztráta dokumentů při povodni jeví se dle pana Šavrdy zřejmě novým důkazem šlechtictví… Budiž řečeno, že v dané době nebyl problém obnovit titul a predikát požádáním u státní správy, která s ohledem na řadu právních aspektů šlechtice logicky evidovala. Rozsáhle o tom pojednává prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D., mimo jiné i ve své knize Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny, Praha 2014. Není známo, že by Haužvicové z Brandýsa nad Labem žádali o renobilitaci.

Lze k tomu jen ironicky podotknout – neukládejte své dokumenty do rybničních sádek!

Mimochodem, rodokmen Haužviců vypracoval pan Čestmír Ramík, kdy se svými poznatky o svých předcích – mimo jiné i brandýských Židech včetně Františka Xavera Haužvice, vystoupil i v televizním pořadu ČT „Hádanky domů života – II. řada, díl o Brandýse nad Labem“.

Viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492110205-hadanky-domu-zivota/216562215800008-brandys-nad-labem/

K ostatním aspektům se již v médiích vyjádřila paní Johanna El-Kalak Haugwitz, dcera posledního majitele panství v Náměšti nad Oslavou a „mluvčí rodu“.

Čili shrňme fakta: František Xaver Haužvic šlechticem nebyl, nebyli jimi ani jeho předkové, natož potomci.  Byl to geniální kluk z české rybárny v Brandýse, kdy po matce byl Žid a po otci synem nemanželského dítěte – a je skvělé čeho dosáhl! Nikdy se sám za šlechtice nepovažoval, protože jím nebyl a ani být nemohl. A tudíž nejsou šlechtici ani jeho potomkové. Ale, kdo a proč by se to odvážil tvrdit, že?!

JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D. – právník a Mgr. Martin Kotačka – ředitel Archivu VUT v Brně

Národní divadlo s operou Nabucco v Regensburgu

Řezno, Thurn und Taxis Schlossfestspiele

Orchestr a Sbor Státní opery vystoupil pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera v bavorském Řezně na festivalu Thurn und Taxis Schlossfestpiele. Open air scéna se nachází v překrásných zahradách zámku St. Emmeram. Zámecké slavnosti se zde konají už od roku 2003.

Státní opera představila Verdiho Nabucco ve dvou večerech, ve dvou různých obsazeních, 12. a 13. 7. 2019.

Režisér José Cura s autorkou kostýmů Silvií Collazuol se zúčastnili prvního večera, kdy stihl zrealizovat i rozhovor pro místní televizi.

V hlavních rolích se představili v alternacích Martin Bárta a Miguelangelo Cavalcanti jako Nabucco, Anda-Louise Bogza a Kristina Kolar jako Abigaile, Veronika Hajnová a Jana Sýkorová jako Fenena, v roli Zachariáše se představil Oleg Korotkov a Roman Vocel a bez alternace na festivalu vystoupili v roli Ismaela Josef Moravec, Pavel Švingr (Velekněz), Jan Ondráček (Abdallo) a Hana Jonášová (Anna).
Premiéra Verdiho opery Nabucco se uskutečnila 28. června 2018. Dílo zpracovává biblický námět ze Starého zákona o babylónském králi Nebuchadnezzarovi (cca 630–562 př. K.) a okamžitě po svém prvním uvedení se stala hitem. Dokonce i lidé, kteří žánru opery příliš neholdují, znají motiv sboru židovských vězňů Va, pensiero (Leť myšlenko). Už premiérové publikum v milánské La Scale 9. 3. 1842 si vynutilo opakování sborového čísla a stejně tak tomu bylo i v dalších operních domech.
Pozoruhodné je, že Nabucco je teprve třetí Verdiho operou. „Tato opera je dílem mladého skladatele, který experimentováním s hudbou předznamenal budoucnost,“ upozorňuje režisér inscenace José Cura, který se již řadu let věnuje nejen zpěvu, ale mnoha dalším uměleckým disciplínám jako je dirigování, kompozice, režie, fotografování i výchova mladých talentů: „Nabucco znamenal začátek Verdiho nového operního stylu. Jsou zde ještě slyšet vlivy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, nicméně ryze virtuózní pasáže období bel canta ustoupily áriím a ansámblům zcela ve službě dramatickému napětí a spádu. Nabucco je důležitý právě proto, že v něm můžeme předvídat budoucího Verdiho. Hlavní význam Nabucca spočívá v tom, že je jakousi cestovní mapou opery. Bez této opery by Verdi nemohl napsat Otella.“ Jde také o první Verdiho ztvárnění vztahu otec-dcera a o přiřčení hlavní role barytonu, což je pro Verdiho následující tvorbu typické a časté.
Nabucco patří k nejhranějším a nejoblíbenějším operám vůbec, což potvrzuje i představitel titulní role Martin Bárta: „Nabucco je mojí nejčastěji interpretovanou rolí v posledních letech. Je krásnou příležitostí ukázat všechny výrazové prostředky od dramatického zpěvu až po niterný projev. Part je prověrkou sil a pěvecké zdatnosti. Role prodělává zajímavý psychologický vývoj od zpupného vládce, přes zmateného vězně až po pokorného člověka v samém závěru, který se snaží všechny smířit a stmelit.“ 

ND v Řezně: Z inscenace… Foto © archiv Odeon Concert

Klíčovou postavou díla je Abigaile, která je hybatelem děje a podobně jako Nabucco prodělá katarzi a projde velkou proměnou. Její první představitelkou byla budoucí choť skladatele Giuseppina Streponi.
Autorkou kostýmů je italská výtvarnice Silvia Collazuol: „Při tvorbě scény a kostýmů jsme se inspirovali obrazy Vasilije Kandinského: „Kandinskij ve své teorii barev mluví o konceptu, že se umění a duše navzájem ovlivňují. Popisuje to metaforou, říká, že duše je klavír se spoustou strun. Jeho klapky jsou barvy, kladívka, která buší na struny, jsou oko diváka a umělec je ruka, která hraje na tu nebo onu klávesu. A tak umělec hraje melodii za pomoci barev a dotýká se strun v duši každého člověka, každého diváka, který se na umělecké dílo dívá a poslouchá ho. My z tohoto pojetí vycházíme. Což znamená, že scéna je prázdný list, geometrický,a pohybuje se v prostoru, protože používáme točnu. Teoreticky by vlastně nemusely být žádné přestavby, žádné opony, mohl by se udělat souvislý sled, ve kterém by postavy skrze svoje kostýmy a hlavně skrze jejich barvy vyprávěly svůj příběh.”
Silvia Cullazuol spolupracuje s Josém Curou už od roku 2006 jako asistentka režie a kostýmních návrhů. Setkali se např. při projektech La commedia è finita v Rijece, Samson a Dalila v Karlsruhe, 2010, při Otellovi v Teatro Colón de Buenos Aires nebo v poslední době při produkci opery Peter Grimes v Bonnu.
Soubor Státní opery se s Josém Curou poprvé potkal při společné práci na podzim 2001 při turné po Japonsku s inscenací Verdiho Aidy (José Cura v roli Radama) a v lednu 2015 na scéně Státní opery při představení Verdiho Otella (s José Curou v titulní roli).

European Union Youth Orchestra

Nicolas Altstaedt, violoncello 

Hvězdný violoncellista Nicolas Altstaedt má podle svých vlastních slov velice  hluboký  a  vřelý vztah k Čechům a české kultuře. Miluje Antonína Dvořáka a jeho proslulý Violoncellový koncert, který tento emocionální hudebník, obdařený výjimečným osobním kouzlem a schopností souznít se zvukem a barvou svého nástroje, provede během svého pražského vystoupení.

Německo-francouzský virtuóz je jedním z posledních žáků legendárního violoncellisty Borise Pergamenščikova. Po vítězstvích v mnoha mezinárodních soutěžích a získání významných cen se Nicolasi Altstaedtovi velmi záhy otevřela cesta k předním světovým orchestrům a festivalům, mezi kterými hned na počátku kariéry nechyběla Vídeňská filharmonie nebo orchestr BBC na festivalu BBC Proms či ve Wigmore Hall.

V současnosti sklízí úspěchy na nejprestižnějších světových pódiích, jako jsou Suntory Hall v Tokiu, Wigmore Hall a Barbican v Londýně,  Théâtre des Champs Elysées v Paříži, Concertgebouw v Amsterdamu, Berlínská filharmonie, Elbphilharmonie v Hamburku, Konzerthaus ve Vídni, či na festivalech ve Verbier a v Salcburku.

Vasily Petrenko, dirigent 

Vasily Petrenko pocházející z Petrohradu, patří k nejvyhledávanějším dirigentům současnosti. Pravidelně vystupuje se všemi významnými orchestry světa, jako jsou například Berlínští filharmonikové, London Symphony Orchestra, London Philharmonic Orchestra, London Philharmonia, Orchestre National de France, Symfonický orchestr NHK Tokio, Philadelphia Orchestra či San Francisco Orchestra. Pravidelně účinkuje na festivalu BBC Proms a neméně úspěšná je také jeho operní kariéra. Vystupuje na festivalu v Glyndebourne, v Pařížské opeře, v Curyšské opeře, v Petrohradě, v Bavorské státní opeře a v Metropolitní opeře v New Yorku.

V  loňském  roce  byl  jmenován   uměleckým   ředitelem   Royal   Philharmonic  Orchestra   v Londýně, funkce se ujme v roce 2021. V současnosti je šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, European Union Youth Orchestra a filharmonie v Oslu.

V roce 2017 obdržel Vasily Petrenko titul “Umělec roku” při udílení cen Gramophone Awards, stalo se tak deset let poté, co vyhrál v kategorii “Mladý umělec roku”. Je také držitelem Classical Brit Award v mužské části kategorie “Umělec roku”.

EUYO – European Union Youth Orchestra 

EUYO – European Union Youth Orchestra  (Orchestr mladých Evropské unie) je jedním  z nejdynamičtějších a nejprestižnějších orchestrů světa.

Zakládajícím hudebním ředitelem orchestru byl Claudio Abbado, který z něj vytvořil prvotřídní světové hudební těleso. Jeho nástupci byli nejdříve Bernard Haitink a po něm Vladimír Aškenazy. Od roku 2015 je šéfdirigentem orchestru Vasily Petrenko.

S orchestrem, vystupujícím na předních pódiích pěti kontinentů, např. v newyorské Carnegie Hall, londýnské Royal Albert Hall či vídeňském Musikvereinu, je spjata také řada dalších mimořádných dirigentských osobností, jako např. Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Colin Davis, Carlo Maria Giulini, Herbert von Karajan, Mstislav Rostropovič a Georg Solti. Nelze opomenout ani řadu světově významných sólistů, kteří s orchestrem vystupovali. Patří mezi ně např. Martha Argerich, Emanuel Ax, Barbara Hendricks, Nigel Kennedy, Radu Lupu, Yehudi Menuhin, Anne-Sophie Mutter, Jessye Norman nebo Ravi Shankar.