Mezinárodní festival Divadlo

Proměna a Hymnus na lásku

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla

Marta Ulrychová

Ve dnech 11.–19. 9. se v Plzni uskutečnil v pořadí již 27. ročník  Mezinárodního  festivalu  Divadlo. I když se jedná převážně o přehlídku představení, v nichž jednoznačně dominuje mluvené slovo, čas od času zde můžeme sledovat i představení operní, baletní či  produkce alternativních scén,  v nichž se uvedené složky vzájemně prolínají.

Rozhodnutí  pražského  Národního  divadla prezentovat se  operou bylo  šťastnou volbou. Sternenhoch  Ivana Achera (14. 9., Velké divadlo) patří k nejzajímavějším počinům posledních let a žádný operní fanoušek by si tuto inscenaci neměl nechat ujít. Protože o inscenaci bylo mnoho psáno, omezím se jen na konstatování, že dílo zaujalo i na tomto festivalovém fóru, jehož nároční diváci ocenili jak dílo samo, tak práci inscenačního  týmu a perfektní výkony účinkujících. 

Domácí scéna – Divadlo J. K. Tyla vyslala na festivalovou přehlídku jednak činoherní, jednak baletní soubor. Tomu také náleželo první zahajovací představení Proměna,  které se odehrálo 11. 9. v 16.00 na Malé scéně Nového divadla. Mnohokrát zpracovávané Kafkovy povídky se tentokrát ujala trojice tanečníků a choreografů ND Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, představující dnes již tzv. druhou generaci DEKKADANCERS, originálního souboru vzniklého v roce 2009 a od té doby hostujícího na mnoha českých scénách. Proměna byla na Malé scéně DJKT premiérována v lednu 2018, letošní festivalové představení bylo, bohužel, její derniérou.

Kafkova Proměna je dílo, jež lze interpretovat mnoha způsoby. Mnozí v ní odkrývají  autobiografické prvky, především  autorovu úzkost pramenící z výchovy autoritativního otce, ze  svého židovského původu, jenž spisovatel přes všechnu rasovou snášenlivost pražské společnosti mohl chápat jako stigmatizující, z  nemoci, která nahlodávala jeho slabý organismus či z  pocitu osamocenosti ve světě, prudce měnícího svoji tvář. Tento pocit vyloučenosti naznačil i scénograf a kostýmní výtvarník Pavel Knolle tradiční černobílou perspektivou – zatímco obřího brouka a v něj proměněného Řehoře Samsu charakterizoval černou  barvou, ostatní postavy – členy Samsovy rodiny a  prokuristu oblékl do dobových zářivě bílých oděvů. Jedinou dekorací byla hrubě ohoblovaná dřevěná postel, připomínající spíše „Prokrustovo lože“ nežli standardní  nábytek měšťanské domácnosti. Samo představení nemělo přesně vymezenou expozici.  Dlouho  před stanoveným začátkem, aniž by si toho příchozí povšimli,  si Řehoř Samsa  bílou lepící páskou nenápadně vyznačoval dějiště.  Diváci posléze pochopili jeho přítomnost, až když se mu pod rukama  postupně zrodil půdorys bytu, především pak Řehořova  pokoje s náznakem dveří a okna jako jediných spojujících článků s okolním  světem. Hlas Jiřího Lábuse pak  vtáhl do děje typickou kafkovskou expozicí jednoduchých věcně sdělných vět.

Jen výjimečně se na Malé scéně v baletních inscenacích uplatňuje živá hudba. Také tentokrát byla repredukována a nutno dodat, že v jejím výběru – jednalo se o skladby  německého klavíristy Volkera Bertelmanna vystupujícího pod jménem Hauschka – měli inscenátoři šťastnou ruku.  V postavě obřího brouka a jeho pohybech choreografové rozehráli veškerou imaginativní fantazii.  Byli jsme svědky důmyslné hry s přeléváním tvarů, vyžadující synchronizovaný pohyb šesti tanečníků v  černých trikotech se zahalenými tvářemi, od jejichž černé anonymity se odrážel pouze Řehořův nezakrytý obličej a ruce. Iluze člověka uzamčeného v těle brouka tak byla naprosto dokonalá a rozehrála divákovu fantazii až směrem k mytologickým bytostem. Z hlediska technické náročnosti zde vyzdvihuji především perfektní přesně synchronizovaný pohyb tanečníků – vedle Richarda Ševčíka v podání Richarda Ševčíka k němu přispěla  Andronika Tarkošová,   Vojtěch Jansa, Michal Lenner, Miroslav SudaJustin Rimke. Více než hodinu trvajícímu představení vévodil  výkon R. Ševčíka, jehož známe nejen z mnoha sólových kreací klasických baletů (za všechny uveďme zejména Spartaka,  Merkucia) či revuálních schow  (Chaplin), ale i zdánlivě „malých úkolů“, jimiž bývají tanečníci pověřováni v operách. Dar vzájemné přizpůsobivosti vzhledem ke kolektivu, jakým je tento tanečník obdařen, našel své největší uplatnění právě v tomto představení. Jako prokurista jednoznačně zaujaly další výrazné opory plzeňského baletu, a to   Gaëtan Pires (prokurista), Mami Hagihara (matka), Anna Srncová (sestra) a Vittorio Borio (tatínek).

Další z představení, v němž  se důmyslně prolínalo mluvené slovo se zpěvem a pohybem, byl Hymnus na lásku,  inscenace vzniklá kooperací hned několika subjektů – Polského divadla v Poznani,  berlínského Divadla Maxima Gorkého, další německé scény  Ringlockschuppen Ruhr  a v roce 2015 nově založené skupiny The Chorus of Women Foundation. Snahou posledně jmenované nadace je oživit některé staré  jevištní formy včetně uplatnění chóru, na druhé straně pak vytvoření nového jazyka.  Není pochyb o tom, že tato koncepce, vcelku odpovídající brechtovskému pojetí divadla, činí z každého představení angažovanou tvorbu, jejímž cílem je poukázat na problémy mající  celospolečenský charakter. Tak tomu bylo i u  tohoto představení, které se odehrálo 13. 9. na Nové scéně, v níž pětadvacetičlenný chór složený z performerů různého věku a  barvy pleti  vytvářel svým hlasem pod vedenímrežisérky Marty Górnické (ujala se ho z páté řady hlediště) zvláštní  zvukový přísně rytmizovaný doprovod k úryvkům z duchovních, lidových,  vlasteneckých a politických písní. Interpretace melodických frází klenoucí se nad tímto rytmickým, ale i pohybovým ostinatem (pochodující či tančící performeři  se neustále seskupovali do různých obrazců) zaujala zejména v sólových partiích duchovních a lidových písní, již méně šťastně si „sbor“ počínal v závěrečném sboru z Bachových Matoušových pašijí. Górnické se  takto  dobře podařilo vyjádřit  nebezpečí, jaké představuje  vytrhávání slov z kontextu a jejich  zneužívání v heslech a frázích, šíření dezinformovanosti a ohlupující síla davové psychózy.  V Hymnu na lásku si  evidentně vzala  na mušku nacionalistické tendence, které se vzmáhají v Evropě jako reakce na uprchlickou krizi. K divákovi, znalému života v současném Polsku, snad inscenace promlouvala jasněji a naléhavěji, bojím se však, že u většiny diváků nenalezla adekvátní ohlas. Jako každý ročník i tentokrát festival přinesl pestrou mozaiku titulů, originálních režijních přístupů, scénických ztvárnění a interpretačních výkonů.

Plzeň, Mezinárodní  festival  Divadlo – Proměna. Libreto, choreografie a režie  Dekkadancers –  Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, hudba Hauschka a další, scéna a kostýmy Pavel Knolle, light design  Karel Šimek, asistent choreografa Richard Ševčík, asistent režie Miroslav Hradil, inspice Petr Šmaus. Premiéra 6. 1.  2018, psáno z představení 11. 9. 2019,  Divadlo J. K. Tyla, Malá scéna.

Plzeň, Mezinárodní  festival  Divadlo – Hymnus na lásku. Koncepce, scénář a režie Marta Górnicka, dramaturgie Agata Adamiecka, choreografie Anna Godowska, scéna Robert Rumas, hudba Teoniki Rożynek, kostýmy Anna Maria Karczmarska, loutky Konrad Czarkowski (Kony Puppets), světelný design Artur Sienicki. Premiéra 21. 1. 2017 v divadle Teatr polski v Poznani, psáno z představení 13. 9. 2019, Divadlo J. K. Tyla, Nové divadlo.  

ÚSPĚŠNÉ SONGY PHILA COLLINSE V DIVADLE HYBERNIA V MUZIKÁLU TARZAN A OHLÉDNUTÍ ZA JEHO KONCERTEM ZE SVĚTOVÉHO TURNÉ PRAZE

Markéta Jůzová

Legendární britský zpěvák Phil Collins v současnosti koncertuje v Severní Americe v rámci svého velkolepého světového turné, které nazval „Still Not Dead Yet Live.“ Jeho pražský koncert navštívilo letos v červnu v O2 Areně na sedmnáct tisíc posluchačů. Osmašedesátiletý zpěvák, skladatel, textař i hráč na bicí své fanoušky nadchl a pobavil. Se svou doprovodnou kapelou podal skvělý výkon. Collinsova hudba i texty vstoupily již i do pražského Divadla Hybernia, kde významný režisér Libor Vaculík inscenoval proslulý muzikál Tarzan. Tým a vedení divadla s velkým předstihem plánovali slavnostní premiéru na 4. října 2019. 

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. Muzikál se světovými hity Phila Collinse vznikl pro filmové studio Walta Disneye a Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku.

Zajímají vás dobové názory z roku 1999 hudebníka P. Collinse a amerického týmu ze studia W. Disneye k animovanému filmu Tarzan?

A láká vás znát názory tvůrců z období příprav muzikálu Tarzan na Broadwayi v New Yorku v prosinci 2005, v jehož čele byl režisér Bob Crowley?   

Hudební dílo bylo uvedeno úspěšně nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Evropě. Skladatel a textař byl za song „You´ll Be In My Heart“ nominován na cenu Grammy, píseň získala Zlatý glóbus a Oscara.

Chcete se si hned poslechnout oceněný song v podání Phila Collinse? slavnostní večer v Curychu, TV Show – 20. 11. 1999

Víte, jak vtipné bylo předávání ocenění Zlatého glóbu v roce 2000, a jakou radostnou řeč si Phil Collins připravil?

Phil Collins má za sebou závratnou hudební kariéru. Začínal jako bubeník a po čase se stal  frontmanem kapely Genesis. Sólově debutoval v roce 1981 albem Face Value, které již tehdy zahrnovalo velký hit In The Air Tonight. Posléze rozjel světovou kariéru úspěšného hitmakera. Dosáhl 40 prvních míst v singlové UK Top 40, což se v osmdesátých letech nepovedlo žádnému jinému umělci. První příčky britských žebříčků obsadily jeho skladby Easy Lover, You Can’t Hurry Love a Against All Odds (Take A Look At Me Now), v amerických hitparádách pak získal 7 prvních míst se svými globálními hity One More Night, Separate Lives, Two Hearts, Another Day In Paradise, I Wish It Would Rain Down, Both Sides Of The Story a Dance Into The Light. K jeho nejslavnějším soundtrackům patří Against All Odds, White Nights, Buster, Tarzan, Brother Bear. Collins je držitelem mnoha nejprestižnějších cen, mezi nimiž jsou vyzdviženy Grammy, Oscar a Zlatý glóbus. Legendární hudebník má rovněž hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Zavzpomínejte si společně s P. Collinsem na jeho dětství i úspěchy.

VELKÝ ÚSPĚCH PHILA COLLINSE V PRAZE 2019

Světové turné s názvem „Still Not Dead Yet Live“ pojmenoval Phil Collins podle své autobiografie. Program koncertu z aktuálního turné představil v Praze 25. června 2019 v O2 Areně.

Hudební show navštívilo na sedmnáct tisíc posluchačů, převážně střední a starší generace. Mnozí z návštěvníků si ve foyer vybavovali vzpomínky na Collinsův koncert z roku 2005, kdy do stejného areálu zavítal slavný hudebník se svou doprovodnou kapelou, aby uvedl program ze světového turné „Final First Farewell Tour.“ V Praze byl Collins i s obnovenou sestavou kapely Genesis v roce 2007. Později na dlouhé období přerušil svou úspěšnou hudební dráhu a vrátil se na výsluní až v roce 2015 po přemlouvání své rodiny, přátel, fanoušků a některých ze slavných umělců. Jeho neuvěřitelná kariéra inspirovala četné generace hudebních osobností, ostatně Phil Collins obsazoval ve své minulosti první příčky napříč nejrůznějšími hudebními žebříčky a prodal rekordních 100 miliónů kusů nahrávek.

Koncert 25. 6. 2019 pořádala agentura Live Nation. Proslulý zpěvák přiletěl do Prahy se svou skvělou doprovodnou kapelou a pro publikum si připravil své nejznámější songy. Většinu z nich znali návštěvníci večera z jeho četných alb. V rámci dvouhodinového programu, který po operaci zad zpíval v sedě, zpíval s intonační jistotou a stále v obdivuhodném rozsahu svého flexibilního vokálu.

Scéna ve srovnání s nedávnými pražskými megakoncerty Eltona Johna či Paula McCartneyho byla střídmá, konvenční, včetně designu s lasery a videoprojekcemi. Koncert byl silně ozvučen, takže se posluchač nemohl příliš detailně zaposlouchat do sól či barev jednotlivých nástrojů a užít si plně výkonů vynikajících hudebníků, přičemž Phil Collins věnoval v první části večera po pár písních poměrně dost času představování každého z nich. Navíc v přátelském duchu, což bylo sympatické, protože mnozí jiní lídři členy kapel zmíní většinou až na konci koncertu a zpravidla je jen jmenují.       

Collins přiletěl do Prahy s dechovou sekcí Vine Street Horns (trumpetisté Harry Kim a Dan Fornero, altsaxofonista George Shelby, trombonista Luis Bonilla) a v rytmické sekci nechyběl kytarista Daryl Stuermer z éry jejich společných koncertů s legendární kapelou Genesis, baskytarista Leland Sklar, doprovodný kytarista Ronnie Caryl, klávesista Brad Cole či perkusista Luis Conte. Bubeník Nicolas Collins hrál v jednom songu i na piano. Kvartetu vokalistů vévodil Arnold McCuller, který spolupracuje s Collinsem od začátku 90. let 20. století, ale i Amy Keys, Bridgette Bryant a Lamont van Hook. A předvedli parádní výkony.

Phil Collins   Foto © Markéta Jůzová

Program gradoval pozvolně volbou hitů. Po úvodních melancholických, něžně procítěných lyrických písních Against All Odds, jež Collinsovi vynesla nominaci na Grammy, a Another Day In Paradise, se srdečné přízni posluchačů těšily proslulé songy z jeho působení v kapele Genesis, zejména skladby Throwing It All Away, Follow You Follow Me a později uvedená ještě Invisible Touch. Příjemné byly i projekce dobových záběrů členů Genesis na obrazovkách nad pódiem. V nabídce písní byl pozoruhodný vývoj umělce a kreativní vliv míšení žánrů popu, soft rocku, progresivního rocku, art rocku, jemné jazz fusion i soulu.  

Návštěvníci s radostí ocenili píseň In the Air Tonight, která byla připomínkouze zpěvákova prvního sólového alba Face Value. Krásný duet se soulovou zpěvačkou Amy Keys zazpívali spolu v romantickém songu Separate Lives. Srdečné duo otce Phila Collinse a syna Nicholase výjimečně u klavíru vyznělo v písni Only You Know and I Know báječně. Nicholas exceloval rovněž v duu pro bicí, nejdříve po jeho boku hrál jen Luis Conte, a pak v triu hráli i s otcem, kdy si Phil Collins zvolil modifikované latinskoamerické perkusivní nástroje cajóny a symbolicky tak připomněl svou bývalou úžasnou dráhu bubeníka. Nadšené publikum se rozezpívalo nejvíce při písních You Can’t Hurry Love, Dance Into the Light, Easy Lover  či na závěrečné songy Sussudio a Take Me Home.

Máte chuť si také zazpívat či jen poslechnout největší Collinsovy hity? 

Střípky z letošní Strážnice

Marta Ulrychová

Již po čtyřiasedmdesáté se v posledních červnových dnech (27. 30. – 30. 6.) sešli ve  Strážnici  příznivci folkloru. Nenechali se odradit tropickým počasím, které letos daleko předčilo obvyklé letní teploty, a namísto koupaliště  dali  přednost našemu největšímu svátku lidové hudby.  Jejich velký počet dokazuje, že Strážnice neztrácí svoji přitažlivost, byť jí tvrdou konkurenci tvoří řada lokálních folklorních festivalů, které  u nás vznikly zejména během posledních třiceti let.

Kdo jede „na Strážnici“,  jede vlastně hned na dva festivaly, neboť letos   se po sedmatřicáté uskutečnila i její dětská odnož, nesoucí příznačný název Dětská Strážnice. Tímto se vlastně vydatně zdvojily pořady, které – i přes opakování oněch  tzv. stěžejních – tvoří pestrou a časově těžko zvladatelnou směs, z níž si tisíce účastníků může vybírat nejen podle svého vkusu, zájmu a  zaměření, ale i  fyzické  kondice. Pro toho, kdo si vzhledem ke svému  věku netroufá tlačit se   v zástupu korzujících na hlavní cestě zámeckého parku, anebo  v  přeplněném stadionu, je zde nádherný rozlehlý zámecký park, jehož stinné stromoví tvoří příjemnou oddychovou zónu, ať při dechovce  na Ostrůvku, cimbálové hudbě u zámku či stánků s občerstvením, anebo na vzdálenější Zbojnické lúce, kde letos probíhaly taneční workshopy. Na organizaci této  mimořádně náročné akce se podílí Národní ústav lidové kultury v Strážnici s městem Strážnice, vše za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Nutno dodat, že organizace je vzorová, všem, kdo se na ni podílí, se daří dobře zvládat ubytování, stravování a místní dopravu stovky účinkujících, o něž je dobře postaráno v penzionech a internátech Strážnice a okolních měst (Veselí nad Moravou, Bzenec, Vracov aj.). 

Ačkoliv se jedná o festival mezinárodní, z návštěv několika posledních ročníků jsem nabyla dojmu, že jeho těžiště stále více spočívá ve vystoupení domácích skupin. Smět vystoupit na strážnickém Mezinárodním folklorním festivalu je pro naše soubory a jednotlivce chápáno jako výzva, kterou nelze promarnit, neboť festival není jen pohodovým setkáním s přáteli, ale  zároveň i měřením sil. Doslova a do písmene to platí o Finále soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, na jehož nové podobě  a organizaci měl v 90. letech výrazný podíl etnograf  Karel Pavlištík (1931– 2018).  Bohužel jsme tuto výraznou osobnost našeho folklorního hnutí po jeho odchodu na sklonku  loňského roku citelně postrádali. Soutěž se dnes stala nádhernou početně zastoupenou  podívanou (již z tohoto důvodu muselo být soutěžní klání přeneseno do  většího amfiteátru Zámek), motivující i ty nejmladší ročníky (mnohým z oněch přihlížejících, kteří se v několika generačním zastoupení doslova vrhnou po skončené oficiální části soutěže na pódium,  jsem hádala tři roky,  ne-li méně). Právě takovéto okamžiky jsou nejvýmluvnější ukázkou toho, co znamená  předávání tradice. 

Strážnice však zdaleka není jen přehlídkou mládí a krásy. Páteční noční  pořad v amfiteátru Zahrada  Bez bab s podtitulem O mužských tanečních projevech autoraIva Mikuše naopak představil zralé výkony tanečníků, u nichž stylovost, zemitost a opravdovost projevu vyzrály spolu s věkem. Obdivovali jsme mužský tanec ze sedmihradského  Kalotaszégu  v podání tanečníků VUS Ondráš 90, mužské tance z Oravy  předvedené Oravan seniorem z Nižné, obuškové a odzemky vítězů odzemkářské soutěže pořádané v Rožnově pod Radhoštěm, furiant plzeňské Mladiny, sólomaďar a fogáš  VSPT Jánošík 90 či temperamentní rozkazovačky z Podpoĺania v podání bratrů  Briakovců ze Zvolena, vše za doprovodu Cimbálové  muziky L. Graffeho a CM  Bálešáci ze Starého Města s primášem Ondřejem Bazalou.   Působivý kontrast tancům, jež dovolují  popustit uzdu mužské dominanci a temperamentu, tvořil hutný a barevně kompaktní sborový zpěv Staroměstských mládenců (Staré Město), anebo naopak  ztišený zvuk fujar Matúše a Martina Murínových.  

Odzemkáři z Rožnova pod Radhoštěm v pořadu Bez bab Foto © archiv Národní ústav lidové kultury

Ačkoliv soutěž o nejlepšího verbíře se zrodila právě v  amfiteátru Zahrada,  tato  menší přírodní scéna  dnes poskytuje příhodnější atmosféru pořadům laděným spíše do intimní polohy. Další noční pořad Chrystiana Heczka Ze života stromů jednoznačně považuji za jeden z  vrcholů   festivalu a pro mnoho souborů zároveň i návodem, kudy by se cesta prezentace folkloru měla ubírat. Porota v něm po zásluze ocenila ekologicky zaměřené téma, zpracované na úrovni přeshraniční spolupráce, navíc v co nejautentičtější podobě. Punc autenticity pořadu propůjčilo již samo  vyprávění probíhající v nářečí těšínského Slezska, jemuž Karol Stuszka citlivě propůjčil  znělý hlas i mírně patetickou dikci, neboť jeho ústy nepromlouval člověk,  ale „nejstarší jilm v České republice“, znalec ostatních stromů a svědek  mnoha událostí v „goralském lese“ na moravsko-polském pomezí. Těšínské Slezsko je oblastí velkých průrazných hlasů, mnozí zpěváci zde nepotřebují doprovod, obzvláště goralské balady zní v  jejich podání autenticky a  s velkou citovou naléhavostí. Takto jsme  slyšeli zpívat  Katarzynu Broda-Firlu, Urszulu Jachnickou, Małgorzatu Tutkomanžele  Milerscyovy. Mnohé písně zněly sólově, jiné za doprovodu jablunkovských kapel Lipka a Nowina či Kapely Bezmiane z Bystřice. Jiný  přístup k folklornímu materiálu naopak představovala skupina Skład Niearchaiczny z polského města Żywiec, která goralskou kulturu prezentovala ve vysoce stylizovaném,  neobvyklém zvukovém pojetí. Neméně silně zaujala i taneční složka – vedle tanců owiynziok, zbójnicky, patykowy a jawornicki především nápaditá, ale také náročná choreografie delší taneční kompozice, znázorňující jednotlivé fáze procesu těžby dřeva  od porážení stromů až po jeho dopravu na vorech.

V amfiteátru Bludník se tradičně kromě úvodního a závěrečného pořadu, v němž svoji neodmyslitelnou roli sehrávají domácí strážnické a zahraniční soubory, odehrávají i pořady reprezentující jednotlivé moravské a české regiony. Letos tuto možnost dostalo Kyjovsko a Plzeňsko, dva regiony, jejichž  kroje v minulosti dokonce plnily roli krojů všenárodních. I přes tuto podobnost však v současnosti zaznamenávají velkou odlišnost. Na Kyjovsku se dodnes kroje nosí při každé slavnostní příležitosti, působí zde mnoho folklorních skupin, mužských sborů, tanečníků, kontinuita lidových tradic  tedy nebyla přerušena, zatímco  na Plzeňsku byla   koncem 19. století  rychle se rozvíjející industrializací venkovská lidová kultura nivelizována. Zatímco autorky  pořadu Prostá krása Kyjovska Markéta Lukešová a Magdalena Maňáková  tedy mohly sáhnout i do současnosti,  Zdeněk Vejvoda, autor pořadu Plzeňáci aneb depa a pročpa se tuto tancuje? se opřel o bohatou tradici stylizovaného folkloru, rozvíjeného v Plzni od počátku 50. let v podobě vznikajících  folklorních souborů a rozhlasového Plzeňského lidového souboru.  Svůj pořad tedy pojal jako sled převážně tanečních stylizovaných čísel v podání plzeňských souborů Mladina, Jiskra, hornobřízského Úsměvu, rokycanského Rokytí a Sluníčka, to vše za doprovodu buď jejich vlastních kapel,  anebo   početného Orchestru lidových nástrojů Plzeňského kraje.  Bohužel jsme v pořadu postrádali zpěváky, kteří by se  svým projevem podobali oněm,  jež si pamatujeme z pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci. Onu „silnou generaci“ plzeňského vysílání naopak retrospektivně představil pracovník Národního ústavu lidové kultury  Michal Škopík v pořadu Stroj času. Perličky na dně strážnické fonotéky v zámeckém Rytířském sále. 

Neděle dopoledne v amfiteátru Zahrada bylo opět tradičně věnováno pořadu, který  mohli  v přímém vysílání sledovat rozhlasoví posluchači v celé republice. V pořadu Lucie Uhlíkové Jablko od stromu sesešly tři pravnučky osobností spjatých s lidovou kulturou: pravnučka malíře Joži Uprky, zpěvačka a cimbalistka  Magdalena Múčková, zpěvačka Julia Ulehla, jejíž praděd Vladimír Úlehla stál u zrodu strážnického festivalu, a zpěvačka a cimbalistka Alžběta Lukáčová, pravnučka myjavského primáše Samka Dudíka. Každá z nich si k lidové písni našla jinou cestu. Nejblíže  k lidové tradici rodného Strážnicka má Magdalena Múčková, jejíž zpěv  zaujme tklivým  mezzosopránem a  stylovým  zdobením melodie, typickým pro strážnický písňový fond.  I tentokrát se představila  ve své tradiční roli i  jako výtečná cimbalistka  své mateřské muziky Danaj.  V pořadu s ní tentokrát vystoupil jak sbor Malé taneční skupiny Danaje, tak i její manžel Pavel Múčka, primáš další ze strážnických cimbálových kapel. Julia Ulehla původně vystudovala  operní zpěv, s písněmi sbíranými na Strážnicku svým pradědečkem se seznamovala později, tudíž si za doprovodu svého manžela, kytaristy arménského původu Arama Bajakiana našla specifický způsob jejich interpretace, zcela odlišný od Magdalenina.  Alžběta Lukáčová, povoláním dramaturgyně operní scény  v Banské Bystrici,  vystudovala zároveň folkloristiku a o svém pradědovi Samkovi Dudíkovi napsala monografii. Soustavně se věnuje terénnímu výzkumu a své praktické zkušenosti z oblasti lidové hudby uplatňuje jako  cimbalistka a zpěvačka  kapely Banda,  která se v současné době  řadí k  nejvýraznějším skupinám world-music na Slovensku. 

Závěrečné odpoledne v Bludníku přineslo ještě další zážitky. Opět se představili zahraniční hosté – Roxolanta z Kyjeva, Couleurs d´Algerie z alžírského  Sidi Bel Abbès, chorvatský Folk Ensemble Tena, Charu Castle Fundation z Dillí, japonský soubor Starodávný, v němž se sdružují seniorští příznivci moravských lidových tanců  (mohli jsme obdivovat i   japonského „verbíře“, jenž si svým  výkonem,  schopným dokonale napodobit i  hlasovou barvu a taneční styl, nezadal se svými moravskými vzory), závěrem tohoto zahraničního bloku pak proslulý slovenský Gymnik. Závěrečné ovace patřily jednak  všem oceněným, jednak pestré směsici krojovaných tanečních párů všech věkových stupňů, rekrutujících se ze všech strážnických dětských a dospělých souborů, které v takovémto zastoupení několika generací předvedly zaplněnému amfiteátru  strážnický  danaj. MFF ve Strážnici tak opět dokázal, že jeho úloha v životě  folkloru je nejen nezastupitelná, ale zároveň i stále motivující.  

Taneční workshop plzeňské Mladiny Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Kapela Lipka z Jablunkova v pořadu Ze života stromů Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Strážnické děti v průvodu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
Strážničané v průvodu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
 Madgalena Múčková, Julie Ulehla a Alžběta Lukáčová v pořadu Jablko od stromu Foto © archiv Národní ústav lidové kultury
Pořad širšího Plzeňska Plzeňáci aneb Depa a pročpa se tuto tancuje? Foto archiv

FORFEST

Labyrint hudby a ráj Kroměříže

Kroměříž, Chrám sv. Mořice, Sněmovní sál Arcibiskupského zámku, Obrazárna Arcibiskupského zámku, Galerie Orlovna, Rotunda Květné zahrady, zámecká Salla terrena, Zahradní ateliér, Sbor Jana Blahoslava;  Olomouc, Dóm sv. Václava;  Strážnice, Synagoga; Hodonín, Galerie výtvarného umění.

Úvod

Jan Vrkoč

Ve druhé polovině června se konal 30. ročník festivalu Forfest Czech Republic. Programy probíhaly ve čtyřech městech (Kroměříž, Olomouc, Strážnice a Hodonín).

Jubilejní 30. festivalový ročník přinesl na 36 stěžejních akcí – z toho 27 koncertů, 6 výstavních projektů, z nichž nejvýznamnější byla výstava k 50. výročí založení sdružení Q Association. Stěžejní akcí bylo též třídenní bienále festivalového kolokvia „Duchovní proudy v současném umění“, proběhly i tradiční týdenní mistrovské kurzy skladby pro mladé komponisty POSTFEST.

Projekt se konal za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Zlínského kraje, Města Kroměříž a českých hudebních nadací – Nadace Českého hudebního fondu, Nadace Gideona Kleina, Nadace Karla Pexidra a OSA Partnerství, za osobní záštity Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského.

Setkání múz v Galerii Orlovna

Eva Balcárková

Jedinečnou atmosféru doslova vykreslil Ensemble Marijan (22. 6.) posílený o Víta Zouhara, Lucii Rozsnyó a Kristinu Vaculovou. Netradiční prostory pro tuto příležitost znovuoživené Galerie Orlovny sice akusticky příliš nesvědčily úvodní ambientní kompozici, nicméně právě ona se nejlépe pojila se souběžně probíhající výstavou k 50. výročí založení Sdružení Q. Jemné tóny violoncella, elektroniky a vokálů, místy doplněné o perkusní složku, jako by přímo vystupovaly z jednotlivých obrazů, které tímto získaly alespoň na chvíli možnost promluvit k poměrně početnému publiku. Během odpoledního koncertu nazvaného symbolicky „Quid tempus? Qui locus?“se tak asi nejlépe podařilo propojit myšlenku Forfestu, který jako jeden z mála hudebních festivalů již od počátku své existence dává prostor nejen dílům hudebním, ale také soudobému umění výtvarnému. Ensemble Marijan má přitom s podobnými „polyuměleckými“ projekty bohaté zkušenosti.

Performativní a s určitou mírou nadsázky i textovou složku následně zprostředkovala dobře známá Sequenza Luciana Beria ve strhující interpretaci Lucie Rozsnyó. Hudebně sice něco zcela odlišného v porovnání s introvertní úvodní kompozicí, jako by se však ke slovu chtěly dostat i expresivnější obrazy, kterým svým zvukomalebným projevem zpěvačka vytvořila náležitý kontrapunkt. Vše se následně spojilo v nové, dosud nepojmenované skladbě plné prolínajících se glissand a nevšedních souzvuků. Na závěr si ještě po impozantním flétnovém sólovém výstupu Kristiny Vaculové hudebníci položili otázku v kompozici To play, or not to play? a když si odpověď vyjasnili, uzavřeli koncert strhující rytmickou improvizací.

Přihozené polínko do ohně

Eva Balcárková

Hlavní část Forfestu letos probíhala v posledním červnovém týdnu plném teplotních rekordů. Abychom si v Kroměříži užili slunce ještě více, bylo pozváno mladé klavírní trio Solaris 3 (25. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži), které svým zápalem o několik stupňů zvýšilo již tak dost vysokou uměleckou laťku festivalu i teplotu Sněmovního sálu kroměřížského zámku. Tematicky uvedlo Schönbergovu Zjasněnou noc v úpravě pro klavírní trio. Škoda jen, že ansámbl nevystupoval o čtyři dny dříve v pátek 21. 6., kdy bylo možné v celé České republice díky vzácným nočním svítícím oblakům zjasněnou noc pozorovat na vlastní oči, ovšem bez onoho programního podtextu daného Schönbergově kompozici básní Richarda Dehmela.

Dá-li se o některém mladém českém skladateli prohlásit, že je jeho rukopis ve skladbě rozpoznatelný již po několika málo minutách, bude František Chaloupka jedním z nich. Nehledě na nástrojové obsazení, v němž lze vždy najít inovativní přístup k technickému provedení, se jednoznačně po zaznění charakteristických crescend a decrescend, glissandových pádů z výšky a řadě dalších znaků jasně skladba propojí se jménem skladatele. V Klavírním triu byla tentokrát navíc prezentována vynalézavá hra inside piano, která oproti některým jiným soudobým kompozicím, užívajícím nezřídka preparovaného klavíru, jasně dávala smysl v kontextu celého díla. X cape Lukáše Sommera postupně unikalo od prvotní drsné disonantní věty ke stále větší jednoduchosti a veselosti, aby nakonec ulpělo na mírně fragmentarizované melodické lince písňového folklorního ladění, která odolala všem snahám přítomných disonancí o narušení nastalé pohody. Svůj koncert soubor uzavřel další kompozicí psanou jim na míru, promyšlenou skladbou ES.23 Jakuba Rataje.

Nenápadné souvislosti

Eva Balcárková

Když se řekne Konvergence (29. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži), vybaví se posluchačům tajemná, tichá a na vysoké úrovni interpretovaná hudba skýtající nové sluchové zážitky z odlehlých krajin hudebního světa. Najít nějaký pevný bod ve skladbách Toru Takemitsu není vždy jednoduché. Přesto možná právě tato nejistota stojí za komplexnějším vnímáním uvedené skladby Quatrain II, která posluchače ve Sněmovním sále zámku doslova obklopila svou pestrobarevnou záplavou zvuků, v nichž nešlo o sledování jednotlivostí jako jsou témata nebo jiné běžné hudební atributy, ale o čistý vjem celku, neboť všechno, co znělo, bylo na stejné úrovni důležitosti a směřovalo k závěrečnému akordu.

Mikrosvěty IV přítomného Radima Bednaříka naopak na melodické linii stavěly celou svou křehkou strukturu. Tiché skladby mají tu výhodu, že dokáží absorbovat maximum z konkrétního okolního prostředí. Ať už je to „jen“ genium loci, nebo různé další akustické podněty. Stávají se tak chtě nechtě po vzoru Johna Cage zčásti skladbami aleatorními, protože skladatel již nemůže ovlivnit, co konkrétního se do jeho původního záměru prolne. To však činí z těchto děl originál při každé příležitosti. V Kroměříži se tak tlumeně v podkresu Mikrosvětů i následující výborné kompozice Silentio Tomáše Pálky ozývala mimo běžný paví křik také bigbeatová hudba ze zámeckých zahrad. Někdo se může nad tímto kontrastem pohoršovat. Pro mě to však Silentio vyzvedlo v hodnocení ještě výše. Vždyť většího kontrastu lze jen stěží dosáhnout a soudobá hudba by se určitě neměla uzavírat do neprostupné bubliny. Okolní svět do ní také patří. John Cage by si jistě při takové příležitosti mnul ruce radostí.

Virtuozní Et Expecto Sofie Gubajduliny užívající možnosti akordeonu napodobit zvuk varhan i s oním nostalgickým zvukem proudícího vzduchu již nemělo žádný takový podtext. Jiří Lukeš, který se předtím představil také v roli skladatele skladbou Ichimoku cloud, svým výkonem navíc posluchače plně upoutal. Koncert pak již jen uzavřel prostorově rozmístěný Šeptet Ondřeje Štochla, který důstojně zakončil vydařený večer.

Koncert skladatelky Violety Dinescu

Elena Letňanová

Hvězdou festivalu Forfest se stala rumunská skladatelka Violeta Dinescu, profesorka na univerzitě v německém Oldenburgu (24. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži). V českých premiérách jsme slyšeli poprvé její čtyři skladby – „chvějící se tónový svět“, často s nerozeznatelnými konturami, jakýsi zvukový ohňostroj – „Ecouri pentru contraste for percussion and piano“, „Lytaniae“ (varianta pro bicí a klavír), bajku „Pelicanul sau Babitza“ pro bicí a němý hlas, „Flügel und Trümmer“ („Křídla a trosky“) pro klavír a bicí, a jako pátou v pořadí i „Sonatinu“, která se mi nejvíc líbila. Profesorka Dinescu vytvořila svérázná díla, složité struktury, nepodobající se ničemu, co bylo dosud zkomponováno, jakousi moderní heterofonii a poetizmus ztvárněný z textů básníků Friedricha Rückerta, Edgara Allana Poe aj. Dlouho doznívající intervaly, klastry s parciálními tóny a koncovými trylky motivů jsou charakteristické pro skladatelčinu originální řeč. Jsou to místy zvukové struktury na pokraji vnímatelnosti, ohromné nástrojové virtuozity, která ale není podstatou výpovědi. Virtuózní efekty často v rychlých tempech působí strhujícím dojmem. Na slova absurdní bajky rumunského spisovatele Uburuze (ještě před Beckettem) vytvořila dílo recitované, hrané na xylofonu a jiných nástrojích, jako jsou bonga, buben, talíře, činely, flexaton, čínský gong, rotowave, dřevěné bloky, zvonky.

Ve zvukově subtilním a apartním podání rumunských umělců nejvyšší kvality – Sorina Petrescu (klavír) a Doru Romana (bicí) – zazněly v premiéře také „Innenglocken“, ztvárněné na elektrické rotowave, které zakončovaly skrjabinovskými trylky některé motivy a pasáže hrané nejdříve na xylofonu.

Rumunská skladatelka Violeta Dinescu (uprostřed) učarovala publiku hudbou, která „ se nepodobala ničemu, co bylo dosud zkomponováno… “ (z hodnocení Eleny Letňanové) Foto © Václav Vaculovič

Vzpomínka na Arne Linku

Jan Vrkoč

Hudební improvizace na Debussyho nejznámější klavírní skladbu „Měsíční svit“ (28. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži) nám z nahrávky Českého rozhlasu přiblížila velkého umělce, nezapomenutelného klavíristu a improvizátora Arne Linku, kroměřížského rodáka, bývalého profesora Konzervatoře v Praze a JAMU v Brně. Arne Linka zemřel náhle 6. března 1999, koncert byl tedy vzpomínkou k letošnímu dvacátému výročí od jeho smrti.

Z nahrávek jsme slyšeli zejména jeho improvizace v různých stylech, ve stylu Bacha, Mozarta, Chopina i Wagnera.

Pak zazněla jeho díla z mládí – výběr z cyklu „Neviditelné obrázky z dětství“ a „Intermezzo“ zahrál klavírista Jan Sehnal, už tato raná díla dokazovala skladatele s velkým nadáním. Zaujalo náročné „Ave Maria“ pro soprán a klavír, obtížný pěvecký part výtečně zazpívala Veronika Zaplatilová, dosud posluchačka pěvecké třídy JAMU, ale o jejím umění jistě brzy uslyšíme!

Zejména zaujala Linkova zralá klavírní „Sonatina č. 1“, se smyslem pro různorodou motivickou práci, místy s nádechem Prokofjevovské harmonie a vtipu. Výborně ji zahrál brněnský klavírista Karel Košárek.

Zcela zaplněný Sněmovní sál Arcibiskupského zámku s dlouhým závěrečným potleskem byl nejlepším důkazem, že kroměřížští stále vzpomínají na svého rodáka a jsou na něj hrdi. Škoda jen, že širší kulturní veřejnosti v Brně nebo Praze Arne Linka dosud není znám a jen málokdo tuší, jak široký talent byl této osobnosti svěřen. Čest jeho památce!

Mezinárodní Letní hudební akademie vyvrcholila slavnostním koncertem. Ocenila své nejlepší absolventy

Slavnostním koncertem v reprezentativních prostorách Sněmovního sálu kroměřížského zámku se v sobotu 24. srpna uzavřel 2. ročník Letní hudební akademie. Úspěšný projekt dirigenta Tomáše Netopila letos absolvovalo přes 80 účastníků z osmi zemí světa pod vedením renomovaných hudebníků. Akademie nabídla také řadu koncertů klasické hudby a besed pro širokou veřejnost.

Během závěrečného večera se pod taktovkou uměleckého ředitele a kroměřížského rodáka Tomáše Netopila představili mimořádně talentovaní absolventi akademie v doprovodu orchestru Moravští komorní sólisté.

Slavnostní koncert zahájila skladba Baletti in g od Heinricha Ignaze Franze Bibera z Hudebního archivu Kroměříž „Krátký úsek tohoto dílka se stane znělkou 3. ročníku naší akademie,“ naznačuje dramaturg a umělecký ředitel akademie Tomáš Netopil.

Udělena byla nově i tři ocenění s finanční odměnou pro vybrané studenty. Cenu Zlínského kraje převzal z rukou radního pro kulturu Miroslava Kašného šestnáctiletý houslista Matteo Hager. Cenu LHAK & Města Kroměříž obdržel od starosty Jaroslava Němce slovenský houslista Ferdinand Pavel Slezák. Cenu Akademie klasické hudby  předal její zástupce Jan Simon zpěvačce Tereze Maličkayové.

„Jsem velmi překvapený úrovní studentů, kteří se letos přihlásili, i tím, že jich bylo tolik a všichni byli tak skvělí. Mám radost, že nejen já vnímám krásu města Kroměříže, ale že i v nich rezonovalo prostředí a podmínky, které skýtá,“ hodnotí letošní ročník Tomáš Netopil, který také naznačil, jak bude vypadat ročník příští: „Plánujeme významné změny, které by měly přispět k rozšíření projektu. Kromě jiného chceme zařadit například také orchestrální program.“ Nadcházející ročník se tak uskuteční od 10. do 22. srpna 2020 a přinese zájemcům i možnost zúčastnit se výuky dalších nových oborů jako je viola a violoncello, společně s komorní hudbou.

Cenu Akademie klasické hudby předal její zástupce Jan Simon zpěvačce Tereze Maličkayové. Foto archiv

2. ročník letní hudební akademie poskytl příležitosti rozvíjet se ve svých hudebních oborech 53 aktivním a více než 30 pasivním účastníkům, kteří sledovali výuku pod vedením špiček ve svých oborech, jako je například hornista Radek Baborák, houslisté Josef Špaček a Dalibor Karvay, sopranistka Kateřina Kněžíková či cembalistka Barbara Maria Willi a další.

„Očekával jsem, že tady nabudu nových znalostí a ukáže mi to, jak se pracuje v tomto oboru na vysoké úrovni. Také jsem očekával, že zde získám nové přátele ve svém oboru. Oboje se splnilo,“ uvádí Anton Aslamas, jeden z absolventů akademie, který se zúčastnil kurzu v oboru korepetice pod vedením Zdeňka Klaudy.

„Kromě výuky měli studenti možnost zapojit se do workshopů a seminářů ohledně profesního rozvoje, sebeprezentace či práce s trémou,“ dodává výkonná ředitelka akademie Jana Kubáčová.

Akademie přinesla také celou řadu atraktivních hudebních zážitků široké veřejnosti. Koncerty a besedy jí nabídly setkání jak s hudebními osobnostmi, tak i s mladými účastníky letní akademie.

Významnými partnery Letní hudební akademie v Kroměříži byly Akademie klasické hudby, Město Kroměříž a Zlínský kraj.

Statistika 2. ročníku Letní hudební akademie

Počet aktivních účastníků: 53

Počet pasivních účastníků: 30

Počet hudebních oborů: 8

Počet koncertů: 6

Beseda s Adamem Plachetkou a přednáška Cyrila Höschla

Přehled lektorů a hudebních oborů 2. ročníku

Josef Špaček, Dalibor Karvay – housle

Kateřina Kněžíková – zpěv

Radek Baborák, Bohdan Šebestík – lesní roh

David Mareček – hudební projekty

Lukáš Moťka – trombony

Zdeněk Klauda – klavírní spolupráce

Barbara Maria Willi – cembalo

 Více informací na www.academykromeriz.com

Pražský filharmonický sbor slavil na festivalu v rakouském Bregenz

Dne 22. července byli návštěvníci festivalu v Bregenz svědky mimořádného koncertu na oslavu 10 letého výročí působení Pražského filharmonického sboru na tomto festivalu. Na koncertě zaznělo monumentální Requiem G. Verdiho v podání Vídeňských symfoniků, PFS, připraveného Lukášem Vasilkem, a sólistů (Maria José Siri – soprán, Anna Goryachova – mezzosoprán, Sergey Romanovsky – tenor, Gábor Bretz – bas). Celým koncertem návštěvníky provázel italský dirigent Fabio Luisi.

Fabio Luisi je v současnosti designovaným uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, uměleckým ředitelem Opery v Curychu, hlavním dirigentem Dánského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Vídeňské symfoniky řídil v letech 2005-2013 a hlavním dirigentem slavné Metropolitní opery byl v letech 2011-2017. Hostujícím dirigentem je v současné době u mnoha evropských i amerických orchestrů a jeho diskografie, čítající množství operních i symfonických děl, vyniká nahrávkou Wagnerova Siegfrieda a Soumraku bohů (Met Opera), oceněnou Grammy nebo Brucknerovou 9. symfonií (Staatskapelle Dresden), ověnčenou cenou Echo-Klassik.

V letošním roce vystupuje Pražský filharmonický sbor také v novém nastudování opery Rigoletto (G. Verdi) na Jezerní scéně a opery Don Quijote (J. Massenet) s Vídeňskými symfoniky.

Pražský filharmonický sbor má za sebou čtyřiaosmdesátiletou historii, vystupuje s prestižními tělesy a dirigenty mezinárodní hudební scény a patří mezi nejvyhledávanější evropské profesionální pěvecké sbory. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je od roku 2007 Lukáš Vasilek.

Zřizovatelem Pražského filharmonického sboru je Ministerstvo kultury České republiky.

Pražský filharmonický sbor Foto © archiv

Odkazy na festival:

Výroční koncert: https://bregenzerfestspiele.com/…/progr…/orchesterkonzerte-3 https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/

Rozhovory se sbormistrem Lukášem Vasilkem:

https://www.vn.at/kultur/2019/07/19/wir-sind-gluecklich-hier-opern-zu-singen- 2.vn?fbclid=IwAR0GTNn7XoHl0fhsy-_fsOn39SqaY-eetnSXp0nguaC4QG79V3cXsdpgAas

https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/videos/233168484232852/UzpfSTE5NTI1M jIzNzIyMTU1NToyMzE4NjQzNDI4MjE1NzQ4/

Open-air koncerty s Prague Philharmonia

V rámci oslav dvouletého výročí kulturního centra Kasárna Karlín se odehraje šest unikátních open-air koncertů v podání 40 členů PKF – Prague Philharmonia pod vedením českého dirigenta Jiřího Rožně. V programu zazní skladby skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena.

Koncerty se uskuteční v termínu 19. – 23. 6. od 21 hodin. Pod širým nebem tak zazní předehra jedné z nejznámějších oper Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni, fantazijní Rhapsody – Concerto pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů v podání violisty Stanislava Svobody  a nakonec Beethovena symfonie č. 7 A dur „Apoteóza tance“.  Skladby byly do programu zařazeny tak, aby jejich jednotícím prvkem bylo spojení s Českem – premiéra opery Dona Giovanniho proběhla v Praze v dnešním Stavovském divadle, ze skladby Bohuslava Martinů lze vycítit stesk po domově, kam mu byl po roce 1948 odepřen návrat, a na své Sedmé symfonii začal Beethoven pracovat během svého lázeňského pobytu v Teplicích.

U příležitosti oslav bude kromě koncertů otevřena také výstava, která bude mapovat minulost, přítomnost a možnou budoucnost areálu kasáren. V sobotu 22. 6. bude navíc přidán odpolední koncert od 17 hodin určený především pro rodiny s dětmi.

 

Pozvánka na koncert – Ildar Abdrazakov a Marina Šaguč

 

Ildar Abdrazakov, kterého italští kritici za hlavní roli v opeře Attila označili za nejlepšího operního basistu světa, se 3. března 2019 sejde na pódiu Dvořákovy síně pražského Rudolfina se sopranistkou Marinou Šaguč.

Společné vystoupení těchto dvou fenomenálních umělců přinese milovníkům vážné hudby unikátní zážitek. Za doprovodu PKF – Prague Philharmonia zazpívají skladby Verdiho, Rossiniho, Mozarta, Rachmaninova a Rimského-Korsakova.

České publikum není pro Abdrazakova neznámé. „Již několikrát jsem vystupoval v Česku, konkrétně v Praze. Musím říct, že to je překrásné město a má neuvěřitelně krásné koncertní sály. Zdejší publikum je skvělé, vyzná se ve vážné hudbě a dokáže ji ocenit. Pro takové publikum velmi rád zpívám,“ uvádí Abdrazakov.

Ildar Abdrazakov má za sebou slavnostní zahájení sezony v italském operním domě La Scala, operní Mekce, které přilákalo velkou pozornost lidí z diametrálně odlišných oblastí: odborníků, milovníků vážné hudby i aktivistů. Premiéra moderního nastudování Verdiho opery Attila, na kterou stály lístky až 3000 eur, vyvolala kontroverzi kvůli použití živých koní a údajné urážce náboženství. Nicméně to nic nezměnilo na přijetí představení u kritiků, které bylo velmi pozitivní.

Pokračování textu Pozvánka na koncert – Ildar Abdrazakov a Marina Šaguč

Slavnostní koncert Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka

Karlovy Vary, Karlovarské městské divadlo

Pavel Horník

 

Zlatou korunkou letošní Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech je vždy závěrečný koncert vítězů, který se koná v nádherném a akusticky výtečném novorokokovém interiéru karlovarského městského divadla. Slavnostní večer v pátek 16. 11. nebyl jen přehlídkou pěveckého umění vítězů jednotlivých kategorií, ale i předáním diplomů, cen a darů oceněným adeptům od různých institucí i soukromníků. A protože těch vyvolených je docela dost, tak ona adorace prostřednictvím ředitele soutěže Aloise Ježka a předsedkyně umělecké poroty pěvkyně Evy Randové trvá poměrně dlouho, byly zazpívány v první půli programu jen čtyři árie, jako vždy za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru pod taktovkou dirigenta Františka Drse. Na úvod nastoupila „česká mladá garnitura“ v kategorii Junior a jako první se předvedl zpěvem hraběte z Mozartovy Figarovy svatby velmi nadějný baryton Robin Červinek, nositel druhé ceny. Hned po něm nastoupila ženská nositelka druhé ceny stejné kategorie, sympatická Kristýna Kůstková, která se blýskla árií Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. Do třetice pak Tadeáš Hoza, který obdržel za muže první cenu. Procítěně zazpíval krásnou árii Petra Voka ze Smetanovy opery Čertova stěna. Poslední adeptkou, odměněnou první cenou za Juniorky a první cenou za Operu, byla mladá exotická zpěvačka v krásných červených šatech, která pochází až z Tchaj-wanu, LiKeng. Největším překvapením bylo její podání „Měsíčku na nebi hlubokém …“Dvořákovy Rusalky, což nejen krásně zpívala, ale její českou výslovnost i akcent by možná záviděla i nejedna česká zpěvačka. Však také byla odměněna bouřlivým potleskem.

Druhou půli úspěšně zahájila árií Sesta z Mozartova Tita sympatická Ruska Daria Rositskaia, která obdržela první cenu za kategorii Píseň a druhou cenu v kategorii Opera. Po ní přispěchal na scénu Andrij Charlamov, nositel třetí ceny v kategorii Opera, aby předvedl zpěv Tomského z Čajkovského Pikové dámy. V jeho případě ale jeho výkon až tak ideální nebyl. A opět přichází ženská adeptka, jednička v kategorii Junior Linda Mellenová ze Slovenska. A klobouk dolů před její Santuzzou z Mascagniho Sedláka kavalíra. Nastupuje muž, Hongyu Chen z Číny. Pěvec, odměněný druhou cenou za kategorii Opera, se předvedl vzorně zazpívaným Renátem z Verdiho Maškarního plesu. Poslední ženou v koncertním pořadu byla naše již známá LiKeng, aby ukázala, jak krásně a výrazově dramaticky se dá interpretovat náročný part Leonory z Verdiho Trubadúra. Vše jednou skončí, a tak závěr patřil slavné árii Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského, kterou naprosto virtuózně a s dech beroucím géčkem na konci předvedl Beom Seok Choi z Jižní Koreje. Právem je také nositelem první ceny v kategorii Opera – Muži. Samozřejmě byl odměněn obrovským aplausem a výkřiky. Následovalo závěrečné defilé všech účastníků koncertu. Těm a samozřejmě panu dirigentovi Františku Drsovi a členům orchestru náležely další nadšené ovace. Díky všem účastníkům i pořadatelům. Těšme se zase za rok na stejném místě.

Úvodní foto: Z koncertu…   Foto c Pavel Horník

Skvělá hostující Poznaňská filharmonie

Praha,Obecní dům

Vladimír Říha

 

Není náhodou, že obě sousední země Česko a Polsko slaví 100 let existence prakticky ve stejných dnech – my v říjnu a Poláci v listopadu (11. 11., kdy v roce 1918 vznikl novodobý polský stát). Vznik obou států souvisí s koncem 1. světové války, k čemuž u nás ještě díky 17. listopadu přibývají oslavy výročí roku 1989, takže, bohužel, i pro velké letošní oslavy listopadu téměř v obecném nadšení zanikly i dva polské koncerty v Praze, v nichž hostující polské soubory slavily 100 let Polska.

Nejdříve 15. 11. v Rudolfinu uvedl jazzový World Orchestra Grzecha Piotrowského jazzovou Symfonii STU, v níž vystoupilo 50 hudebníků různých národností. Hlavní událostí bylo ale teprve následující den hostování ve Smetanově síni souboru Poznaňské filharmonie s dirigentem Lukaszem Borowiczem a sólistkami Korejkou Bomsori Kim (housle) a Ruskou Julianou Avdějevovou (klavír). Koncert byl také poděkováním za zářijový koncert Pražských symfoniků FOK v Poznani, a protože Poláky vedl v Praze právě Lukasz Borowicz, známý z dlouholeté práce v FOK i v jiných českých orchestrech, možno říci, že jsme viděli téměř „domácího“ umělce. Ten navíc připravil (tak jako naši v září českou klasiku) ryze národní polský program složený z klasiky i moderny. Klasiku zastupovali Karol Kurpiňski, Henryk Wieniawski a Fryderyk Chopin, modernu Krzysztof Penderecki, jenž je v poslední době u nás častým hostem.

A můžeme konstatovat, že se Borowiczovi i polským hostům večer mimořádně povedl. Národní prvky v Kurpiňskéhopředehře k opeře Hrad Czorsztyn i v obou sólových koncertech – Chopinově Klavírním koncertu č. 1 e moll, op. 11 a Wieniawského Houslovém koncertu č. 2 d moll, op. 22 – vystihl orchestr i obě světové sólistky Bonsori Kim i Juliana Avdějeva mistrně a jejich virtuozita s brilantní technikou přinesly publiku v dobře zaplněném sále velký zážitek. A Pendereckého původně filmová hudba ze snímku Rukopis nalezený v Zaragoze v úpravě zvané Tři kusy ve starém slohu (což je třídílná suita pro smyčcový orchestr) byla překvapením pro mnohé svou klasickou uměřeností. Pochvalme ale hlavně výkon orchestru, jenž nelze označit jinak než za mimořádný. Dal dokonce zapomenout i na výkon Varšavské filharmonie na posledním Pražském jaru a potvrdil, že Poznaňská filharmonie patří dnes v Polsku ke špičkovým tělesům skvělou souhrou, hráčskou jistotou všech skupin a stylovou čistotou. Byl to skutečně slavnostní koncert se vším, co k tomu náleží. Poznaňské hosty uvidíme u nás vždy rádi i mimo slavnostní příležitosti.