Operní rozjezd startoval od počátku září v naději z přece jen uvolněnějších koronavirových restrikcí v prudkém tempu. Po ostravském festivalu soudobé opery NODO na konci srpna další úhly pohledu na současnou podobu tohoto žánru nabídla v rámci Dvořákovy Prahy Dětská opera Praha v Perníkové chaloupce Jana Kučery a uskupení Run OpeRun oslavilo páté výročí svého trvání operním kabaretem Klystýr no. 5. Jinou narozeninovou party, ovšem už k dvaceti létům trvání agentury Nachtigall Artists, připravila v Noci operních hvězd pětice sólistů – Zuzana Marková, Simona Šaturová, Pavel Černoch, Petr Nekoranec a Boris Prýgl se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK. V chladném zataženém počasí večer před zářijovým úplňkem vyhlíželi posluchači na střeše Lucerny při nokturnovém koncertu s Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou Úplně (k) v opeře.
Tempo pokračovalo obnovenou premiérou Pucciniho Tosky ve Státní opeře, ostravskou premiérou Verdiho Nabucca, libereckou premiérou Dvořákova Jakobína. Národní divadlo nahradilo výpadek červnové scénické premiéry alespoň koncertní verzí Špalíčku Bohuslava Martinů. Beethovenovu Missou solemnis na Dvořákově Praze provedlo Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 a tyto soubory předznamenaly svou sezonu ve Dvořákově síni Rudolfina Händelovým Mesiášem.
K tomu všemu ještě skvěle připravený festival Janáček Brno stihl zahájit svůj program premiérou Janáčkova Osudu a z vokálních koncertů v září ještě vystoupil rakouský Sbor Arnolda Schoenberga.
V září jsem také dodatečně viděla reprízu srpnové premiéry Monteverdiho Korunovace Poppey v Plzni, bohužel postiženou indispozicemi, nicméně odehranou jako řádné představení.
A Soňa Červená založila u příležitosti svých 95. narozenin jak svůj dar české kultuře nadační fond na podporu pěvců i dalších hudebníků a výjimečných počinů v oblasti klasické hudby.
Zážitek s písněmi a úplňkem na střeše Lucerny
Úplně (k) v opeře – touto slovní hříčkou nazval kavárník Ondřej Kobza nokturnový koncert na střeše Lucerny s písněmi a áriemi k tematice noci hvězd a měsíce. Ondřej Kobza známý ze spolku Piána na ulici využívá střechu se zajímavým výhledem na Prahu pro nejrůznější vtipné projekty – jógu s Bachovými suitami nebo harfou, ranní otužování, debaty nebo výstavy. Jak řekl: „Baví mě, když se klasická hudba dostane i k jinému publiku. Experimentujeme s tím, ovšem s kvalitním programem, stejně jako se slovními hříčkami.“Už loni zabrousil i do světa opery a podařilo se mu získat pro projekt John do vany dokonce Adama Plachetku, který publiku naloženému ve vanách zazpíval části z Dona Giovanniho.
Tentokrát se Ondřej Kobza rozhodl vzdát na střeše Lucerny nokturnovým koncertem hold úplňku. Tím srpnovým se kvůli dešti diváci kochat nemohli a ten zářijový si dával zpropadeně na čas. Kvůli nejistému počasí sešlo z plánovaného vybavení „velkého obýváku nad Prahou“ čtyřmi desítkami gaučů, perských koberců a starých lamp. Zůstalo jen pár kousků a klavírista Zdeněk Klauda Beethovenovou Měsíční sonátou zkřehlými prsty marně rozháněl mraky. Měsíc nezlákala ani vroucnost přednesu velmi příhodně vybraných písní s noční, hvězdnou nebo měsíční tematikou, když se v chladném večeru střídala sopranistka Kateřina Kněžíková s basbarytonistou Adamem Plachetkou v písních Abendempfindung Wolfganga Amadea Mozarta, Die Nacht Richarda Strausse, Im Abendrot Franze Schuberta a Nuit d’Etoiles Clauda Debussyho. Na rozdíl od diváků Měsíc nedojala ani árie minnesängra Wolframa O, du mein holder Abendstern z Wagnerova Tannhäusera. Až posledním číslem programu, Dvořákovou árií O Měsíčku z Rusalky rozptýlila Kateřina Kněžíková deštěm hrozící mraky, a nad kopulí Muzea se zjevil hlavní protagonista koncertu – magický zářící Měsíc.
Zklamání z Korunovace Poppey stižené indispozicemi
Kvůli první vlně koronavirové pandemie plzeňské Divadlo J. K. Tyla z dubna na srpen odložilo premiéru Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho s dirigentem Vojtěchem Spurným a režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem. Repríza 23. 9. se sice termínově vešla do oné proluky mezi jarním a podzimním zavřením divadel, nicméně byla ochromena indispozicemi na poslední chvíli způsobem, který kladl otázku, zda za takových okolností, a to i v souvislosti se snahou o dohánění jarních koronavirových restrikcí, představení vůbec hrát.
Uvádění barokních oper dnes bývá doménou spíše souborů, které se specializují na tzv. historicky poučenou interpretaci. K těm plzeňská opera s obvyklým repertoárem stálých divadel nepatří. Nicméně bylo to právě plzeňské divadlo, které se u nás v roce 1998 stalo průkopníkem trendu znovuobjevování barokních oper, jak se v evropských divadlech začal objevovat od 60. let minulého století. Tehdy dirigent Vojtěch Spurný s režisérem Janem Antonínem Pitínským uvedli operu Dido a Aeneas Henryho Purcella a inscenace u nás vyvolala – po právu – mimořádnou pozornost. A přede dvěma lety, opět Vojtěch Spurný, opět v Plzni nastudoval s režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem Monteverdiho první ranou operu Orfeus. Tuto báji v hudbě – favola in musica, inscenátoři vystihli jako vizuální hudební báseň.
Zopakovat ono překvapení s Didonou a sladění hudby, námětu a jeho scénického pojetí v Orfeovi se však v případě Korunovace Poppey tentokrát nepodařilo. Což hodnotím nikoli ze srpnové premiéry, ale z reprízy, která byla postižena onemocněním sólistů natolik, že některé části inscenace s vystoupením Arnalty a Chůvy (v této dvojroli alternují Jaroslav Březina a Tomáš Kořínek) byly zcela vypuštěny a některé upraveny tak, že z orchestru part Pážete zpívala sólistka role Štěstěny Minyoung Park, zatímco na jevišti Páže hrál asistent režiséra Jakub Hliněnský. Představení tím přišlo o většinu komických scén, což je pro styl tzv. benátské opery typický kontrast mezi mytologickými hrdiny a plebejskými postavami. A bylo zřejmé – a pochopitelné, že se sólisté ve škrtech dělaných na poslední chvíli, jen obtížně orientovali.
Ale to nebyl jediný důvod, proč se tentokrát nepodařilo najít odpovídající inscenační podobu pro dramma musicale Monteverdiho stáří a kompoziční zralosti, ve kterém tento zakladatel operního žánru nad historicky podloženým příběhem římského císaře Nerona, jeho zapuzované manželky Octavie a milenky Poppey rozvinul hudební drama plné intrik, nenávisti, žárlivosti, mocichtivosti, erotické touhy a vášně, ale i dojemného milostného souznění ústřední dvojice vypočítavé intrikánky a krutého tyrana, který se neštítí vražd svých blízkých.
Další důvody spočívaly už v hudebním nastudování. Tentokrát i přes to, že Vojtěch Spurný patří u nás k muzikantům, kteří se mohou opřít o důkladnou znalost dobové interpretační praxe, nejen hudby barokní, ale i romantické, jak s objevitelským zápalem předvedl nedávno v Opavě při nastudování Smetanovy Prodané nevěsty nebo Weberova Čarostřelce. A dokáže v relativně krátké době získat pro toto svoje „staro-novátorské“ pojetí i hráče orchestru, kteří jsou léta zabydleni v rutině dnešní interpretační praxe.
Své poznatky ze studia dobových pramenů ovšem Spurný neuplatňuje dogmaticky. Hledá způsob, jak zprostředkovat v případě Monteverdiho Korunovace Poppey s benátskou premiérou v roce 1643, téměř čtyři stovky let starou hudbu dnešku. Korunovace mu k tomu skýtá široké možnosti, protože dochované partitury se dle tehdejší praxe omezují na základní pěveckou linku a basso continuo, které sólisté i hráči orchestru různě dotvářeli. Spurný se rozhodl pro velmi komorní obsazení – a sice pouze pro smyčcové kvarteto, teorbu a dvě cembala (na jedno hrál on). Zcela vypustil dechové nástroje, zobcové flétny, hoboje, ale i trubky, které bývají i při historicky poučeném uvádění Poppey užívány. Skrovné obsazení je ovšem velmi háklivé na souhru, k níž nepřispělo ani to, že mezi rozdělenými sekcemi miniorchestru, smyčcovou sekcí na straně jedné a teorbou s continuem na druhé, bylo nad orchestřištěm vysunuté jeviště. Místo energie hudebního výrazu se při představení 23. 9. nešlo tak úplně zbavit dojmu, že důležité bylo spíše zahrát ty správné noty, než jak je zahrát.
Příběh římského císaře Nerona režisér Tomáš Ondřej Pilař se svým týmem scénografa Petra Vítka, kostýmního výtvarníka Aleše Valáška a světelného designera Daniela Tesaře pojal jako nakupení postupů, které samy o sobě na první pohled vypadají efektně. Jenže se nepropojují do sourodého celku a použité symboly a znaky působí nahodile bez rozvíjení jejich významů. Wilsonovsky pomalou chůzi střídá cupitání dvou baletních párů jako onoho pověstného „křoví“, tu a tam se objeví barokní gesta, jindy realistické herectví. Jistěže Monteverdiho opera, natož inscenace, není učebnicí dějepisu a režisérovi nelze upřít právo nakládat volně s historickými fakty, ale prudký zlom scény po Senekově vynucené sebevraždě a tedy před Neronovým rozvodem s Octavií na požárem zdevastované spáleniště je významově i časově matoucí. Pro inscenátory bylo nejspíš důležitější, že to dobře vypadá (i na fotografiích). Podobně jako obdarování Poppey obrazem Smrt Seneky španělského malíře Manuela Domíngueze Sáncheze z roku 1871. Inscenátorům se ovšem podařilo najít relativizaci Monteverdiho smířlivého závěru, když se jímavý milostný duet Nerona a Poppey odehrává u hořícího skeletu zmenšené scény.
Z neustálého spouštění tylové opony, jak ho Pilař nadužíval například i v Prodané nevěstě, se stala manýra, která se zdá být spíš východiskem z nouze pro změny dekorací, protože jiné scénické změny, např. spouštění stěn sálu, ve kterém se inscenace odehrává, probíhají při otevřené oponě. Světelnému designérovi Danielovi Tesařovi ovšem nelze upřít velmi propracované a efektní svícení. Takže místo plnokrevného dramatu o moci sexu, o vášni, chlípnosti, chtivosti po moci, manipulaci, kariérismu v dráždivé kombinaci vážného a komického je výsledkem chladná obřadnost, která dusí emoce, Monteverdim v hudbě tak intenzivně rozehrané.
K trendu historicky poučené interpretace posledních desetiletí patří také obsazování rolí specialisty na starou hudbu. Vojtěch Spurný sice získal do hlavních rolí sólisty s touto specializací a využil genderového mísení, pro benátskou operu typického, kdy jak některé mužské role, tak ženské pro zvýšení komického účinku byly obsazovány v té době kastráty, dnes nahrazované kontratenoristy nebo ženskými hlasy. Navázal také na praxi danou už prvním uvedením, kdy některé role z vysokého počtu dvaceti osmi může zpívat týž sólista. Nicméně svou zkušenost se starou hudbou a své profondní hloubky zužitkoval hlavně Jaromír Nosek jako stoik Seneca, a to i ve smyslu hloubavé vyrovnanosti, a Jan Mikušek s pevným kontratenorem. Především jemu ale nepomohla režie s herecky a psychologicky komplikovanou postavou Ottona jako vojáka a podváděného manžela. Ve spletenci intrik a úkladných vražd císařského dvora se mu sice nepodaří svou nevěrnou manželku zavraždit, ale vzápětí propadne náklonnosti jiné ženy, Drusilly, která mu s vraždou pomáhala a kterou Ottone zachrání svým přiznáním se Neronovi k pokusu o zavraždění Poppey. Anastasia Terranova svým nevýrazným sopránem nepřesvědčila, že je smyslnou, vychytralou a mocichtivou Poppeou, ženou, kvůli které ztrácejí muži hlavu. A Markéta Cukrová naznačila spíše smutek zapuzené manželky Octavie, než pomstychtivost při autoritativním pokynu k vraždě své sokyně. Do její tklivé árie „Addio, Roma! Addio, patria! Amici, addio!“, v níž se žalostně loučí s Římem, jakoby se vkrádala hlasová únava. A třebaže se historické názory na charakter římského císaře Nerona jako krutého a zhýralého tyrana a zhýralce rozkoší liší a byl i nadaným žákem svého učitele Seneky a milovníkem umění – v podání Filipa Dámece působil jako slabošský nesmělý introvert – i tím, že Dámekův sopránový kontratenor je užší, než odpovídá takové roli. Výraznější pěveckou energii vnesla do představení Karolína Janů v dvojroli Ctnosti a Drusilly a oživením byla také trojice Tomáš Kočan, Jan Tejkal a Václav Jeřábek v mnoha rolích vojáků, Senekových žáků a dalších postav.
Mé hodnocení může působit jako nespravedlivé. Jsem handicapována tím, že Tomáše Kořínka nebo s ním alternujícího Jaroslava Březinu v dvojroli Arnalty a Chůvy jsem slyšet ani vidět nemohla a kvůli tomu provedené škrty rozkomíhaly celek inscenace. Absence sólisty těchto rolí dozajista způsobila stres ostatním. Představení 23. 9. se však hrálo pro řádně platící publikum a výpadek rolí Arnalty a Chůvy nebyl kromě volného řádku v osazení na ceduli nijak vysvětlen.