Jiří Najvar

Skladatel by měl posluchače zaujmout při prvním poslechu

Jakub Horváth

V loňském roce získal  Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby Jiří Najvar. Není však pouze skladatelem, ale výtečně se mu daří propojovat tuto profesi se sbormistrovstvím. Řadu let stál v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Hovořili jsme tedy nejen o výhodách tohoto spojení, ale také o jeho pohledu na tvorbu a interpretaci vážné hudby v současné době.

Jsi rodákem z Lichnova u Nového Jičína. Kde se zrodil impuls k tomu, že ses v dětství začal věnovat hudbě?

Už od malička jsem hrál na zobcovou flétnu, protože moje teta na ni učila v kurzech pro děti v rámci antiastmatické terapie. Taky jsem s babičkou chodil pravidelně do kostela, kde mě doslova uchvátila chrámová hudba a sborový zpěv, takže jsem později začal zpívat v lichnovském chrámovém sboru.

Vystudoval jsi skladbu na konzervatoři v Ostravě. Proč sis vybral zrovna tento obor?

Ze začátku jsem doma poslouchal písničky z rádia a začal si je po svém způsobu zapisovat, což mě velmi bavilo. Pak jsem chodil na konzultace k Eduardu Schiffauerovi na konzervatoř, který mi doporučil zlepšit se ve hře na klavír. Od dětství jsem však miloval sbory, takže již během studií na ostravské konzervatoři jsem vedl tamní komorní sbor. Když jsem se vzápětí hlásil do Brna na JAMU, bylo to jak na skladbu, tak na sbormistrovství. Oboje jsem poté studoval paralelně.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj tvůrčí a interpretační projev?

Ze skladatelů jednoznačně Milan Báchorek, který mě učil na konzervatoři v Ostravě. Na JAMU jsem studoval u Dana Dlouhého, jenž mě seznámil s nesmírně širokou škálou kompozičních technik, což byla obrovská škola. Navíc jsme si dobře rozuměli i po lidské stránce. Co se týče sbormistrů, musím zmínit Lubomíra Mátla, Blanku Juhaňákovou, Petra Fialu a Erwina Ortnera, s nímž jsem se seznámil během půlroční studijní stáže ve Vídni.

Máš v obou profesích nějaké vzory?

Vždycky jsem především hledal svoji vlastní skladatelskou cestu, kterou jsem naštěstí našel, i když je úplně jiná, než si Dan Dlouhý původně představoval. Velmi mě však inspiroval Iannis Xenakis a také mám moc rád českou národní školu: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Z dirigentů obdivuji všechny, kteří se zabývají autentickou interpretací, například Johna Eliota Gardinera nebo Jakuba Hrůšu.

V čem spočívá hlavní rozdíl mezi dirigováním sboru a orchestru a která ze zmiňovaných disciplin je ti bližší?

Sbormistr musí daleko lépe ovládat hru na klavír, protože na zkouškách většinou celý sbor zároveň korepetuje. Vzhledem k tomu, že se řadu let kontinuálně věnuji  sborovému zpěvu, je mi určitě bližší sbormistrovství.

Zabýváš se převážně tvorbou sborových a vokálně-instrumentálních děl na duchovní texty. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?

Je to záměr. I když jsem zkomponoval také několik oper, které mají světská libreta, pokud píši kantáty, vybírám si většinou duchovní texty, protože nejsou chráněny autorskými právy. Anebo si nechám napsat přímo od autorů nové texty, které poté zhudebním.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Neoklasicismus. Byť mám na svém kontě také mnoho experimentálních skladeb, vždycky se rád vracím ke klasickému řemeslu, z něhož vycházím a snažím se ho obohatit něčím novým, zajímavým. Svoji tvorbu bych tedy charakterizoval jako postmoderní, nikoliv avantgardní. Uvědomuji si totiž, že je nesmírně důležité, aby posluchače moje nová kompozice zaujala hned napoprvé, nikoliv až po dvacátém poslechu.

Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považují za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?

Dovedeš si představit, jak se dnes živí skladatel artificiální hudby?

Předpokládám, že dost obtížně.

Přesně tak. Nedávno jsem například obdržel od OSA  jako autorský honorář dvě koruny, tudíž se k výše uvedené skupině v žádném případě neřadím! Komponování filmové hudby je základní živobytí dnešního skladatele. Málokomu se však podaří dostat se k filmu, je třeba mít kontakty a využít každé příležitosti. Mám za sebou řadu scénických projektů, k nimž jsem psal hudbu, což mě velice bavilo. Důležité také je, aby si skladatel sedl s režisérem daného díla. Většina filmů, které znám, disponují velmi kvalitní hudbou, takže na tomto žánru skutečně nespatřuji nic méněcenného.

Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?

Jednou po koncertě mi kamarád řekl, že moje skladby mají společného jmenovatele, což si právě uvědomil. A to je, myslím, značka ideál. Pokud člověk komponuje skutečně tak, jak chce, a jde do toho srdcem, je nabíledni, že se vyprofiluje, a pozná-li jej posluchač po prvních pěti taktech, je to pro něho obrovská reklama.

Aby ses stal snadno rozpoznatelným, musíš logicky některé kompoziční postupy opakovat.

Ano, nenazval bych to sice přímo sebevykrádáním, důležité ale je nespadnout do průměrné kompoziční šedi. Nedávno jsem se například přistihl při skládání dvou nových písní, avšak pro různé interprety, že jsem použil v refrénu stejný harmonický postup, což jsem následně v jedné písničce poupravil.

Dostal ses někdy jako dirigent do konfliktu s hráčskými nebo pěveckými osobnostmi?

S jednotlivci ne. Když jsme však někdy se sborem nebo s orchestrem dlouho zkoušeli, pocítil jsem několikrát určitý kolektivní tlak.

Považuješ za důležité, aby dirigent v dnešní době ovládal různé žánry?

Člověk nikdy předem neví, s čím se potká, tudíž by se měl snažit být univerzální, aby mohl být schopen oddirigovat cokoliv včetně vlastních skladeb. Pochopitelně však existují i dirigenti úzkoprofiloví, kteří se se svým ansámblem věnují třeba jenom historické hudbě a nedělají nic jiného.

Která z kompozic, jimiž ses zabýval, byla nejnáročnější z hlediska autorského a která naopak z pozice dirigenta?

Nejvíc jsem se vyřádil ve své absolventské skladbě na JAMU – třívěté fantazii Soundscapes pro symfonický orchestr. V první větě jsem začal velmi experimentálně, dokonce jsem zde přepsal záznam zvuku města do partitury. Ve druhé jsem se meditativně ponořil do zvukové lázně a třetí jsem pojal neoklasicistně jako poctu Vivaldimu. Toto dílo určitě patří mezi nejkomplikovanější, avšak kvůli oné třetí větě mě při absolutoriu můj oponent nazval staromilcem, který se chce zavděčit publiku, což avantgardisté nemají moc rádi. Co se týče dirigování, určitě bych jmenoval Janu z Arku od Arthura Honeggera a také Janáčkovu Glagolskou mši.

Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?

Nemám na to dostatek odvahy, protože vím, že moje silná stránka v komponování spočívá jinde. V aranžmá pro sbor jsem však upravil řadu jazzových standardů, kupříkladu Jaroslava Ježka, který je mi hodně blízký. V jeho tvorbě se cítím jako doma. Také mám rád třeba Ástora Piazzollu, jehož skladby na koncertech s oblibou interpretuji.

Komponuješ pravidelně, nebo nárazově?

Když mám před sebou něco většího, tak pracuji soustavně, protože jsem samozřejmě vázán termínem  odevzdání. Mám však na této profesi rád právě onu systematičnost. Pokud nemám zrovna  naplánován konkrétní projekt, vymýšlím si dopředu, co bych chtěl dále realizovat. Nestane se mi tedy, že bych třeba měsíc nekomponoval.

Máš dobrý sitzfleisch?

Samozřejmě, bez něho nic nenapíšeš. Při dlouhých cestách vlakem si občas zapisuji příchozí  hudební nápady na papír, ale jinak usedám k práci, až když mám jasnou představu o potenciálním díle. Abych jen tak preludoval u klavíru a čekal, že mě něco napadne, to nedělám.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Mít vlastní statek a chovat tam ovečky. (Smích…) A co se týče hudby, chtěl bych komponovat větší vokálně-instrumentální díla, a dá-li Bůh, tak je i sám provozovat. Domnívám se, že je prospěšné, pokud skladatel dovede vlastní díla sám oddirigovat, takže bych rád tímto způsobem tvořil jak v prostoru oratorně-kantátovém, tak i operním.

Co tě naopak čeká v nadcházející koncertní sezoně?

Pracuji na nové opeře a píši vánoční mši pro dětský sbor a symfonický orchestr. Premiéra bude letos o Vánocích. V září budeme mít neofolkový recitál s textařkou a zpěvačkou Irenou Lahodnou v Praze v Kulturním centru Kaštan, kde představíme naši společnou písňovou tvorbu, a v neposlední řadě mě čekají vystoupení s brněnským sborem First Smile, od něhož plánuji vytvořit novou pobočku i ve svém rodném Lašsku. Toto těleso je unikátní v tom, že jako jediné v republice dohromady spojuje zpěv a tanec, a jedná se o velkolepou světelnou show. Repertoár se skládá z mých vlastních skladeb a ze současné popové tvorby. Nedávno jsme vytvořili novou show, v níž jsem zaranžoval nejznámější filmové hity do poněkud odlišnějšího hávu, takže vnímavý posluchač se může při koncertech bavit i identifikací jednotlivých songů.

V jakém obsazení a s jakým doprovodem vystupujete?

Řada sólistů a doprovodný sbor, který se pohybuje od čtyřhlasu výše podle konkrétního díla. Můžeme zpívat a cappella, například v brněnských ulicích, což je dobrý marketingový tah, ale jinak máme tři koncertní varianty doprovodů, a sice nahraný podklad, klavír a živou kapelu. Všichni zpěváci používají samozřejmě porty. Tímto stylem sborového zpěvu jsme se sice hodně odklonili od klasického pojetí Ferdinanda Vacha, jehož velmi ctím, musím však říci, že mě nesmírně baví věnovat se obojímu.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do Prahy?

Rok jsem v Praze žil, a kdyby bylo dostatek příležitostí, bydlel bych tu i nadále. Jsem však nesmírně spokojený u nás v Lašsku, kde mám kolem sebe pohádkovou krajinu, a do Prahy občas dojíždím kvůli různým pracovním povinnostem. Setrvá-li tento stav i nadále, nebudu si moci na nic stěžovat.

Jiří Najvar   Foto archiv

Jiří Najvar

nar. 5. 4. 1990, Lichnov u Nového Jičína (Čeladná)

Dirigentskou kariéru nastartoval po úspěšném absolvování studia sbormistrovství a kompozice na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V orchestrálním dirigování pokračoval čtyři semestry pod vedením Jakuba Kleckera na hudební fakultě JAMU. Na studijní stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) byl posluchačem orchestrálního dirigování u Johannesa Wildnera. Jeho skladatelská tvorba čítá řadu sborových a vokálně-instrumentálních skladeb na světské náměty i duchovní texty a také díla pro dechové orchestry a experimentální opusy. Premiéroval své opery a jevištní provedení dramatických textů. V lednu 2018 uvedla Filharmonie Brno ve světové premiéře jeho „Concerto grosso, No. I“ a „Ave Maria“ pro sólový soprán a orchestr. Je zakladatelem Brno Contemporary Vocal Ensemble. S tímto tělesem získal v roce 2014 zlatou medaili na 42. ročníku Mezinárodního festivalu Svátky písní Olomouc. Spolupracoval s tělesy: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Moravský komorní sbor, Vox Iuvenalis, Moravský komorní sbor, Chorus Ostrava, Ostravský dětský sbor, Luscinia Opava, Vox Iuvenalis, Lumír, Mátlův akademický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Od září 2019 působí jako sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice a jako pedagog na První soukromé základní umělecké škole Mis music v Kopřivnici.

Per Boye Hansen: Naším posláním je brát umění vážně

Robert Rytina

Když jsem dostal nabídku rozhovoru s nastupujícím uměleckým ředitelem opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem, nějakou dobu jsem váhal, zda ji mám přijmout. V čase, kdy jsme se měli setkat, tedy před začátkem divadelních prázdnin, vyvolávalo jméno nového intendanta mezi mnoha mými přáteli z řad pěvců, hudebníků a dalších zaměstnanců divadla emoce tak rozmanité, že jsem si jejich možné reakce po zveřejnění interview raději ani nepředstavoval. Celou pražskou „hansenovskou“ historii snad nebude třeba v tomto textu rekapitulovat, snad postačí připomenout otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi z 13. května 2019, podepsaný třemi sty třiceti devíti osobnostmi se vztahem k opernímu souboru. V textu je Per Boye Hansen činěn odpovědným za neschopnost představit své vize budoucnosti opery ND, za četné výměny českých umělců za zahraniční sólisty, za neochotu seznámit se s vnitřním chodem divadla a za uvedení souboru opery do krizového stavu. Po zveřejnění dopisu následovala mezi vedením divadla a signatáři ještě další dramatická korespondence, své posty následně překvapivě opustila i správní ředitelka opery Silvia Hroncová a její stávající umělecký ředitel Petr Kofroň.

Za takto vypjaté situace jsem si sám kladl otázku, jakým způsobem interview s panem Hansenem vlastně koncipovat. Za spásnou myšlenku jsem považoval nápad oslovit zhruba dvacet umělců dotčených celou problematikou a požádat je, aby mi sdělili, co by se od nového uměleckého šéfa rádi dozvěděli. Výsledek této miniankety byl docela pozoruhodný. Téměř polovina z dotázaných mi odpověděla, že už s panem Hansenem měla tu čest osobně hovořit, vše podstatné spolu probrali a momentálně se těší na další spolupráci. U druhé části oslovených stále přetrvávala značná skepse z představy Opery ND pod vedením Per Boye Hansena, a právě z této skupiny jsem náměty pro několik otázek skutečně obdržel (a všem, které jsem do této záležitosti zainteresoval, tímto ještě jednou děkuji).

Vybaven převzatými i vlastními otázkami jsem tedy nakonec za panem Hansenem opravdu vyrazil. Shodou okolností jsme se potkali právě ve chvíli, kdy odborové organizace působící v Národním divadle svolaly tiskovou konferenci k „závažné situaci v ND Praha, která vede uvedené organizace k vyjádření společného důrazného protestu“. V kanceláři uměleckého ředitele opery jsem však narazil na usměvavého, vstřícného a zároveň velmi sebevědomého muže, který se výzev osudu zjevně nebojí…

Tento rozhovor spolu vedeme na konci června 2019, kdy oficiálně zastáváte pozici poradce ředitele Národního divadla. Funkci uměleckého ředitele Opery ND převezmete až od srpna. Přípravu sezony 2019/2020 mělo ještě plně v kompetenci předchozí vedení, jehož členové už ovšem vesměs na své funkce rezignovali. Rád bych se proto zeptal, zda a jakým způsobem se na plánování následující sezony podílíte vy sám.

Pokud jde o můj podíl na přípravě aktuální sezony, snažím se být platný zejména ve dvou segmentech, které považuji za zásadní. Za prvé je třeba obecně zlepšit technologii samotného plánování, za druhé je důležité být ve všech našich krocích transparentní a umět všechna naše rozhodnutí vysvětlit a obhájit. Obě tyto záležitosti spolu úzce souvisejí. Nemůžete být zkrátka naprosto transparentní, pokud neplánujete s dostatečným předstihem… Toto je tedy z mého hlediska už teď nejpodstatnější součástí mé manažerské práce. Myslím ovšem, že v tomto směru děláme slušné pokroky, mám tady totiž úžasné kolegy! Mou pravou rukou je momentálně nová správní ředitelka Opery Národního divadla Bohdana Malik: je s chodem této instituce velmi dobře obeznámená a vyzná se i ve finančních záležitostech. Bude ještě chvíli trvat, než všechno poběží úplně podle našich představ, ale pracovat v tomto týmu je velmi inspirativní a jsem přesvědčen, že jsme na dobré cestě.

Jste tedy toho názoru, že je sezona, která brzy začne, po všech stránkách připravena – včetně obsazení premiérových i repertoárových titulů a ustanovení inscenačních týmů pro nové inscenace?

V posledních měsících a týdnech jsem, bohužel, zjistil, že spousta příprav nebyla dokončena. Bylo poměrně náročné získat celkový přehled o jejich stavu, protože jsme téměř každý den objevovali nové problémy či komplikace. Mám ale za to, že základní problémy jsme už vyřešili. Zjednodušeně řečeno, všichni zpěváci teď už vědí, co a kdy budou zpívat… Snad už tedy můžeme jet s klidným svědomím na prázdniny, a v polovině srpna budeme připraveni spustit novou sezonu. Myslím, že máme pro publikum připravenou spoustu krásných představení.

Do této sezony vstupujete s týmem ve složení, které jste už částečně zmínil:  jeho členy jsou správní ředitelka Bohdana Malik, umělecký ředitel souboru Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink a umělecký ředitel souboru Státní opery Karl-Heinz Steffens. Mají už všichni pevně stanovené kompetence a úkoly, které budou řešit, nebo je třeba detaily této spolupráce ještě doladit?

Opera musí být za všech okolností týmová práce, a v týmu nemůžete pracovat, pokud nemáte pro každého přesně vymezené kompetence. Ty se navíc musejí vzájemně doplňovat. Já myslím, že právě takový tým mám. Vládne v něm výborná atmosféra a těším se, až se k nám v srpnu natrvalo přidá i pan Steffens. Bude to pak určitě skvělý tým!

A je možné považovat ho za kompletní?

Ano, hlavní pozice máme obsazené. Důležití jsou ale samozřejmě i lidé v tiskovém a PR oddělení, odborníci na plánování, produkční management, umělecká administrativa… I jejich výběru věnujeme velkou pozornost, pro fungování operního domu jsou nepostradatelní. Vystrčit každý večer zpěváky na jeviště se zdá být snadné, ale opera je ve skutečnosti jedna z nejsložitějších institucí, jakou si dovedete představit. Z toho důvodu je jasně daná struktura řízení divadla tak důležitá. Já osobně pracuji v operním provozu už čtyřicet let a poznal jsem ho snad ze všech stran. Začínal jsem jako asistent režie, pak jsem inscenace sám režíroval i produkoval, zakládal a provozoval jsem festivaly. Všechny své zkušenosti teď mohu velmi konstruktivně využít. Odměnou je pro mě jít každý večer do divadla a užívat si naše představení spolu s diváky. To by také mělo být hlavním cílem našeho snažení: pokud tento důvod ztratíte ze zřetele a děláte operu jen pro peníze, moc, prestiž či marnivost, tak jste ztracen…

U té pocitové stránky vnímání opery bych ještě na moment rád zůstal. Národní divadlo v Praze chápou mnozí Češi stále jako důležitou národní instituci, v jejímž vedení si jen těžko dokáží představit cizince. Významná členka operního souboru dokonce nedávno navštívila prezidenta republiky a na tuto skutečnost konkrétně upozorňovala. Zajímalo by mne tedy, zda už jste byl s tímto národně vlasteneckým pojímáním Národního divadla nějak konfrontován, a jakým způsobem jste připraven mu do budoucna čelit.

Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by měl na takovou otázku odpovědět… Chápu ovšem, jak snadno se objeví obavy a pocit nejistoty, kdykoliv v nějaké instituci dojde k výměně vedení. Když je navíc nově příchozí i cizinec, není to patrně skutečnost, na kterou by byli v Opeře Národního divadla zvyklí. Já mám ale v postoji ke své zdejší práci poměrně jasno: nejsilnější motivací je pro mne udržovat a rozvíjet tradici české opery. Je naprosto unikátní a se žádnou jinou nesrovnatelná. Vědomí této tradice by v nás všech mělo vzbuzovat hrdost, a nikoliv obavy.

Jakékoliv národní kulturní bohatství je navíc mnohem důležitější, pokud o jeho významu dokážete soustavně přesvědčovat i okolní svět. Potřebujeme proto získat skvělé zahraniční umělce, aby sem přijížděli a pomáhali českou operu propagovat. A potřebujeme pochopitelně také velký domácí ansámbl, tvořený převážně českými pěvci.

Podrobně jsem si prostudoval dějiny Národního divadla i Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Jejich historie je zkrátka fascinující a myslím, že máme na co navazovat i co znovuobjevovat… Abych se vrátil k vaší otázce: přestože jsem tu cizincem, nacházím zatím ve svém snažení mnoho podpory. Mám také řadu skvělých zkušeností s lidmi, kteří jsou primárně ochotni vést o našem poslání dialog, což je vždy základ úspěchu pro jakoukoliv práci ve velkém kolektivu.

K vaší představě o podobě sólistického ansámblu: v jaké je podle vašeho názoru soubor kondici nyní, jaké jsou jeho přednosti a kde naopak vidíte jeho slabiny? A jak jste spokojen s repertoárovou podobou programu Opery Národního divadla?

Náš repertoár je úžasně široký, pro publikum je to dar. Jiné operní domy hrají staggionovým systémem, takže ročně nabídnou návštěvníkům jen okolo deseti titulů. Národní divadlo má oproti nim výhodu velké repertoárové rozmanitosti, což jsem vždy obdivoval. Současný ansámbl je skvělý, ale na to, aby při takovém množství titulů na programu kvalitně obsáhl všechny role, bohužel příliš malý. Rád bych ho proto zvětšil. Působí u nás také mnoho hostů, a to nejen místních, ale i zahraničních. Některé hlavní role ale musí být obsazeny hostujícími umělci v každém operním domě – Radamů a Brünhild je vždycky málo. Ale tak to už fungovalo i za legendárního ředitele Nového německého divadla Angelo Neumanna. Měl dobré domácí umělce, ale na velké úlohy si zval hosty, takže to je zcela přirozené…  Zaslechl jsem ovšem také spoustu zcela nepravdivých zkazek. Někdo například řekl, že chci dovážet hosty i na menší role typu Papageny z Kouzelné flétny. Je tomu ale právě naopak: v ansámblu právě pro takovéto role nemáme dost mladých zpěváků. A to je náš velký úkol – doplnit soubor novými umělci, těmi mladými především. To je pro operu s tak velkým repertoárem, třemi domy a dvěma soubory naprosto stěžejní potřeba a nutnost.

Protože se o prostory dělíme s činohrou a baletem, musíme také zefektivnit systém zkoušek, aby se představení neobjevovala v průběhu roku na scéně nedostatečně nazkoušená. To je ovšem opět záležitostí lepšího plánování, o němž jsem hovořil už na začátku.

Jak vnímáte a jak hodláte využít potenciál oněch tří historických budov Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery?

Myslím, že každá má svou specifickou historii. Národní divadlo je prostě národní chlouba – mělo by to být místo, kam chodí rodiny na Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a další opery tohoto typu. Je úžasné, že desetimilionový národ má tak silnou operní tradici a dokáže každý večer naplnit divadla, v nichž se hraje okolo deseti ryze českých repertoárových titulů! Státní opera je místo dialogu s německou a italskou operou. Sice je to divadlo určené původně především pro německé tituly, ale italská a jiná díla se tu uváděla vždy. Také je to místo pro důležité impulzy ze zahraničí. Podle mého názoru by tu měl být domov pro velké tituly světového romantického repertoáru, tedy Wagnerovy, Straussovy, Verdiho a Pucciniho opery. Neměla by tu ale chybět ani pozdně romantická německá opera konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století: díla Schrekera, Korngolda, Zemlinského nebo Hindemitha. A Stavovské divadlo? To je zkrátka kultovní místo, kde pracoval Mozart… Spousta návštěvníků sem vchází jako do chrámu či jakési mozartovské mekky. Sám to cítím podobně: poprvé jsem tu byl loni v dubnu, a když jsem do tohoto divadla tehdy vstoupil, byl jsem ohromen. A při všech dalších návratech se to opakuje! Jako režisér mám pro Mozarta zvláštní slabost – inscenoval jsem tituly Così fan tutte, La clemenza di Tito, Don Giovanni…. Kouzelnou flétnu jsem viděl nejméně stokrát. Kdykoliv začne hrát předehra, jako bych tu hudbu slyšel poprvé. Pokud je odvěkým přáním lidstva najít způsob, jak si zachovat věčné mládí, doporučuji naučit se poslouchat Mozarta!

Ale zpět ke Stavovskému divadlu: v příští sezoně tu koncertně uvedeme Mozartovu operu Zaide, která tu dosud nikdy nezazněla. Do budoucna bychom se také rádi zaměřili na předmozartovskou operu – výrazně tu například dlouhodobě absentují díla Georga Friedricha Händela.

Ve zcela zvláštní pozici je v tuto chvíli budova Státní opery, která momentálně prochází rekonstrukcí. S plánem na její uvedení do provozu s počátkem roku 2020 jste už veřejnost seznámil. Chtěl bych se však zeptat, existuje-li plán pro případ, že by rekonstrukce nebyla do stanoveného termínu dokončena…

Měli bychom věřit firmě, která rekonstrukci provádí. Pokud se práce nestihnou, navrhuji vyhlásit domovské zemi té společnosti válku! To je samozřejmě nadsázka: na neočekávané situace musíme být připraveni vždy. Když jsem přijel do Prahy poprvé, měl jsem nápad, že bychom hned v lednu mohli nasadit ve Státní opeře premiéru Mistrů pěvců norimberských. Po důkladnějším zvážení jsme se rozhodli pro znovuotevření divadla galakoncertem, na kterém připomeneme jeho historii, pozveme mezinárodní hvězdy a zároveň představíme náš ansámbl. Máme mediální partnery v Německu, kteří by nám měli pomoci dostat tento koncert a tím i naše divadlo do evropského povědomí. Na tom teď pracujeme, myslím, že máme připravený skvělý program. Chystáme pro koncert i velké překvapení, které ale zatím nemohu prozradit – takže se nechte překvapit!

Můžete blíže nastínit svou představu propagace Opery ND a jejích produkcí a projektů? Během svého seznamovaní s provozem divadla jste nepochybně narazil i na představení s minimálně obsazeným hledištěm. Kde vidíte příčinu této skutečnosti a jak jí hodláte do budoucna zabránit?

Mít v divadle dobrou návštěvnost je touha každého operního ředitele…. Můžete samozřejmě vytvořit konzervativní a pro diváky pohodlný repertoár, ale bez chuti riskovat zajímavou scénu nikdy nevybudujete. Ideální je mít stabilní publikum, které vám dovolí experimentovat a je připraveno si k dosud neznámým titulům najít vztah. To je ale spíše vysněná představa… Kdybyste ovšem hráli jen to, co má publikum rádo, žádného uměleckého ředitele ani nepotřebujete. Je zkrátka třeba v našem snažení najít rovnováhu. Nejlepší reklama na jakoukoliv operu je kvalitní inscenace. Můj hlavní cíl je proto zapracovat na kvalitě, a to je ta zásadní věc. Na konci sezony 2020/2021 máme plán poprvé předvést všechny nové inscenace během posledních čtrnácti červnových dnů. Tento minifestival bude důležitý kvůli publiku i publicitě – zahraniční kritici a další návštěvníci mohou přijet do Prahy a vidět naši momentální úroveň. Důležité ale bude propagovat divadlo celoročně – musíme komunikovat s médii, představovat naše umělce… Nesmíme být ve svém světě uzavření. Pokud plánujete bez chuti riskovat a nevyužíváte příležitostí, které se vám – často nečekaně – nabízejí, neuspějete. Naše poslání je zkrátka brát umění vážně a představovat ho v co nejširším spektru, ovšem vždy s důrazem na kvalitu.

Vaše vize Opery Národního divadla jako člena jakési evropské „Ligy mistrů“, jak jste se před časem vyjádřil,  se nepochybně může uskutečnit jen v případě, že bude divadlo disponovat odpovídajícími finančními prostředky. Jak jste spokojen se stávajícím finančním zázemím a jak jste připraven dosáhnout jejich navýšení či dalších způsobů financování? Řešíte také problematiku postupného zlepšování platových podmínek zaměstnanců divadla a vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro jeho hosty?

K tomu snad jen stručně: myslím, že stojíme na prahu velké změny. Pozvolně a krok za krokem se snažím pracovat na tomto problému od chvíle, co jsem do Prahy přijel. Výsledky, jak doufám, brzy uvidíte. Rád bych, aby se lepších finančních podmínek nedočkali jen zpěváci a orchestrální hráči, ale všichni zaměstnanci divadla.

Vraťme se zpět k nadcházející sezoně. Tak jako všichni ostatní zvědaví novináři bych se i já rád dozvěděl, na které projekty se osobně nejvíce těšíte a na která zajímavá jména pěvců, dirigentů či inscenátorů se mohou těšit diváci.

Jak víte, na prvotní přípravě sezony jsem se ještě nepodílel a jsem proto sám zvědavý, co všechno nás čeká…. Slyšel jsem například o Ščedrinově Lolitě, ale nikdy jsem ji na scéně neviděl. Je to dost komplikované téma, jako mladý čtenář jsem dokonce nahlížel na Nabokovovu knižní předlohu jako na svým způsobem erotickou literaturu. V časech kampaně „Me Too“ bude určitě obzvlášť náročné se s tímto tématem vypořádat. Samozřejmě se těším na novou inscenaci Čajkovského Pikové dámy – poprvé jsem tuto operu viděl ve svých asi dvaceti pěti letech. Když tehdy přijel poprvé do Paříže s Pikovou dámou soubor Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, udělalo to na mě obrovský dojem. S naší Zaidou snad uděláme něco málo i pro zdejší mozartovskou tradici, a doufám, že publikum zaujme i nová Turandot nebo Špalíček od Bohuslava Martinů.

A zajímavá jména? Zdaleka ne všechny pěvce znám, takže se těším například na Svetlanu Aksenovu a Sergeye Polyakova v rolích Turandot a Kalafa. V inscenaci Fidelia se představí skvělé nové obsazení v čele s alternujícími sopranistkami Emily Magee a Elisabeth Teige v úloze Leonory. Budeme mít novou Madama Butterfly Olgu Busuioc, nového Scarpiu v Tosce Claudia Sguru…  Objeví se tu zkrátka hodně zajímavých zpěváků, za kterými se určitě vyplatí se k nám přijít podívat.

Od sezony 2020/2021 je dramaturgická i umělecká podoba repertoáru a nabídky Opery Národního divadla zcela ve vaší kompetenci. Na které projekty či cíle byste rád upozornil?

To hlavní už jsme zmiňovali na únorové tiskové konferenci – čeká nás nová inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v hudebním nastudování Karl-Heinze Steffense a v režii Keitha Warnera ve zrekonstruované Státní opeře. Jako Sachs bude u nás debutovat John Lundgren, jeden z nejlepších světových basbarytonistů. Hvězdám jako je on pochopitelně nemůžeme nabídnout ty nejlepší finanční podmínky, ale jsme schopni jim – tak jako v tomto případě – nabídnout dobré zázemí pro debut v atraktivní roli. Podobné je to mimochodem třeba s Pavlem Černochem, který si v téže inscenaci poprvé zazpívá Stolzinga a jsem za to moc rád. Těším se na první českou inscenaci renomované režisérky Barbory Horákové Joly, která dosud dělala pozoruhodnou kariéru v zahraničí. U nás bude režírovat Rigoletta. Jsem také nadšen plány na inscenaci ke stoletému výročí od premiéry Káti Kabanové. V nové produkci počítáme například s Evou Urbanovou nebo Štefanem Margitou. Režisérem bude Calixto Bieito, jehož předchází možná až nezasloužená pověst prvoplánového skandalisty. Spolupracuji s ním dlouhodobě, podle mě je to velmi inspirativní a vstřícný tvůrce, který od první chvíle dokáže všem kolegům vštípit pocit, že je miluje a stojí na jejich straně… Další velkou událostí bude jistě česká premiéra Ligetiho opery Le Grand Macabre. Je to jedno z důležitých děl dvacátého století, které si právem našlo cestu do repertoáru.

Jak bylo řečeno na začátku, své funkce jste se v tuto chvíli ještě oficiálně neujal. Přesto jste už musel čelit mnoha protestům proti své osobě, pochybnostem o způsobu zvolení do své funkce, nečekaným odchodům svých spolupracovníků a dalším nepříznivým okolnostem. Podle mého názoru ale přijímáte tyto překážky s neobyčejným klidem, chápete je jako výzvu a jste připraven se jim postavit… Závěrem bych se tedy chtěl zeptat, jak byste stručně charakterizoval svou ideální vizi umělecké i provozní podoby Opery Národního divadla, pokud vám bude umožněno ji po celou dobu naplňovat a realizovat.

Abyste mohli milovat, musíte bojovat! Opera je úžasný umělecký útvar. Opravdu se domnívám, že to je jeden z největších vynálezů lidstva a podílet se na ní je pro mě pocta. Pocit, že pomáháte vzniknout opernímu představení, které někoho z publika osloví, jiného nadchne a někomu úplně změní život, je prostě k nezaplacení. To je to, v co musíme věřit a pak se to i stane… Je to možná trochu patetické, ale je to tak. Jde o to udělat operu co nejpřístupnější maximálnímu množství diváků a ty přesvědčit, že opera je umělecká forma nejen minulosti, ale i budoucnosti. Tento žánr se nesmí stát muzeem, a aby se tak opravdu nestalo, musí se se současným publikem komunikovat současnými prostředky. Tradice je sice skvělou inspirací, ale nesmí nás sama o sobě omezovat a svazovat.

Opera musí primárně fungovat pro publikum, ne pro mě jako uměleckého ředitele. Pokud se nám podaří zapsat se na evropskou „operní mapu“, zvedne to prestiž divadla a přivede do něj další publikum. Pokud k tomu mohu alespoň minimálně přispět a věci se pohnou viditelně kupředu, budu spokojen… Když jsem tenkrát v únoru hovořil o Národním divadle ve spojitosti s Ligou mistrů, prozradil jsem tím mimochodem na sebe, že jsem velký fanoušek fotbalu (a pokud vás zajímá, jakého klubu, tak Liverpoolu). Mám-li v tom přirovnání pokračovat, pak je funkce kouče ve fotbale nesmírně důležitá, ale má smysl jen tehdy, když ze sebe hráči vydají maximum. A to je můj cíl. Rád bych lidem umožnil vidět jejich úspěchy a radovat se z nich spolu s nimi!

PER BOYE HANSEN (narozen roku 1957 v Oslu) působil od dubna 2012 do července 2017 na pozici uměleckého ředitele Norské národní opery. V roce 2015 obdržela v Londýně Mezinárodní operní cenu v kategorii „Nejpřístupnější scéna“.

Od roku 2005 do roku 2012 zastával funkci uměleckého a provozního ředitele Mezinárodního festivalu v Bergenu. V roce 2011 byl norským ministrem kultury jmenován předsedou poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny. Byl členem poroty pěvecké soutěže BBC Singer of the World  (Cardiff, 2013), Mezinárodních operních cen (2017) a porotcem soutěže Ring Award (Graz, 2017).

Od roku 1999 působil jako castingový ředitel berlínského operního domu Komische Oper Berlin. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele opery a jako takový odpovídal za každodenní provoz souboru. Měl na starosti angažmá hostujících pěvců a dirigentů a spolupracoval s různými režiséry (např. Peter Konwitschny, Hans Neuenfels, Barrie Kosky, Calixto Bieito, David Alden, Richard Jones a Sebastian Baumgarten).

V roce 1990 založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management a uspořádal sérii koncertů v Koncertním domě v Oslu, na níž vystoupili např. Jessye Norman, Kiri Te Kanawa, Kathleen Battle, Anne Sophie von Mutter, Anne Sofie von Otter, James Galway, José Carreras a Bryn Terfel. Úzce spolupracoval s Filharmonií Oslo a jejich šéfdirigentem Marissem Jansonsem. V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Národní olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru. V roce 1996 navázal úzkou spolupráci s mnichovskou uměleckou agenturou KünstlerSekretariat am Gasteig.

V letech 1984 až 1988 pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem. Několik let působil jako asistent režiséra Jean-Pierra Ponnelleho a rovněž pomáhal řediteli operního souboru v Kolíně nad Rýnem, Michaelu Hampemu. Asistoval tamním režisérům Hansi Neugebauerovi a Willymu Deckerovi. V osmdesátých letech pravidelně působil jako asistent Michaela Hampeho a Jeana-Pierra Ponneleho na Salcburském festivalu. V roce 1982 založil Letní operní soubor v Oslu, který z pozice uměleckého ředitele vedl až do roku 1992. Z původně volného sdružení norských umělců se nakonec stal každoroční desetidenní festival, na němž vystoupili např. Francisco Araiza, Edith Mathis, Delores Ziegler a Lucia Poppová. V norské premiéře nastudoval operu Benjamina Brittena Sen noci svatojánské, Mozartovy opery Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito a Straussovu Ariadnu na Naxu.

Po studiu divadelní vědy na Univerzitě v Oslu studoval obor operní režie pod vedením profesora Dietera Bülter-Marella na Folkwanghochschule v německém Essenu.

Per Boye Hansen Foto © archiv Národní divadlo – Jakub Fulín

Sbor Permoník a jeho triumf v Petrohradu

Martina Juríková: Jedničkou jsme se stali pověstnými!

Milan Bátor

Martina Juríková Foto archiv

Karvinský sbor Permoník v únoru triumfoval na mezinárodní pěvecké soutěži v Petrohradu. K loňskému úspěchu na soutěži v Japonsku tak přidal sbor, který založili legendární manželé Šeinerovi, další prestižní ocenění. Rozhodnutí petrohradské poroty bylo jednomyslné, Permoník navíc překonal bodová hodnocení za celou historii soutěže a stal se absolutním vítězem 6. ročníku World Children and Youth Choral Championship. V rozhovoru se za náročnou soutěží ohlíží sbormistryně Martina Juríková, která má petrohradský zázrak plný jedniček na svědomí.

Martino, na soutěži v Petrohradu vás los třikrát za sebou poslal na pódium jako první. Ta jednička vám už zůstala až do konce festivalu. Tušila jste, že to tak dopadne?

To, že jsme si na soutěži v Petrohradu vylosovali hned třikrát jedničku, neboli že půjdeme soutěžit jako první, je veliká statistická kuriozita. Navíc o tom, že se bude losovat, jsme se dozvěděli úplně náhodou, nikde to nebylo uvedeno. Podle původního rozpisu jsme měli soutěžit čtvrtí. Podle toho byly v Karviné nastaveny budíky, aby nám naši fanoušci drželi pěsti. Když jsme si jedničku vylosovali poprvé v osmifinále, tak mi v hlavě běželo, že to není pro sbor úplně výhodná pozice, porota ještě nemá nastaveny své bodové mantinely a tak dále a tak dále.  Na sobě jsem nedala nic znát a sboru jsem řekla, že věci se dějí tak, jak se mají dít, že je to vlastně pro nás veliká výhoda, protože budeme mít možnost poslechnout si všechny naše soupeře.  Nakonec se ukázalo, že to pro nás zřejmě velká výhoda byla.

Kolik dětí za Permoník do Petrohradu vlastně jelo?

Do Petrohradu jsme vycestovali jako velká skupina: 44 zpěvaček a jeden zpěvák, z toho skoro celá třetina byla dětí-nováčků, kteří s námi nebyli v létě v Tokiu, a kteří s námi cestovali na zkušenou na mezinárodní soutěž úplně poprvé.  V onom osmifinále – 1. kole soutěže – po vylosování se vše seběhlo velmi rychle.  Neměli jsme čas dostat velikou trému, stát za dveřmi a čekat na naše soutěžní vystoupení a slyšet zpoza dveří své soupeře. Rozezpívaní jsme naštěstí byli velmi dobře, protože odpoledne jsme na hotelu měli krásnou zkoušku. Takže správně namotivováni, že jsme jedničky, jsme vběhli na jeviště a v sále Alexandro- něvské lávry jsme předvedli nadprůměrný výkon a svých vymezených 12 minut na jevišti si náležitě užili.

Jak se vám vedlo v dalších kolech?

Po vyhlášení postupů do čtvrtfinále – 2. kola soutěže – jsme opět losovali a jak už jste předznamenal v otázce – opět naše oblíbená jednička – to už nebylo tak těžké, protože nás i další soutěžící porota už slyšela. Výhodou bylo, že jsem mohla vše přesně načasovat a sbor „neuvadal“ někde na chodbách vydán napospas soutěžnímu mumraji a nevelkým prostorům pedagogického lycea, v jehož akusticky krásném sále se odehrávalo čtvrtfinálové soutěžní kolo.

Znovu  jste postoupili a další kolo se konalo opět v jiných prostorách! Bylo to pro vás výhodou?

Po pro nás radostném vyhlášení výsledků s postupem do semifinále – 3. kola soutěže – následovalo opět losování a z 13 sborů nám opět přišla jednička (!), tak to už sbor jásal a tou jedničkou jsme se stali pověstnými! I jednička v semifinále byla  výhodou. Na rozdíl od všech ostatních sborů jsme do nádherného, architektonicky a především akusticky úžasného sálu Academic Capelly měli povoleno nastupovat ze dvou stran. To se nám velmi hodilo pro scénické ztvárnění skladby Šorochi, kterou jsme si pro semifinálové kolo zvolili… 

A opět jste byli úspěšní! Co vás čekalo ve finále?

To, že jsme ve finále nastupovali bez losu jako první, nás trochu zaskočilo.  Pořadatelé totiž zrušili krátkou přestávku, která měla před finále být.  Měli jsme rovnou po zpěvu společných písní zůstat na jevišti. Zachránilo nás to, že jsme měli v rukách složky s notami společných písní, které se zpívaly mezi tím, než porota rozhodla o účastnících finálového kola. Porota nám povolila odložit si složky v zákulisí. Onen krátký odchod z jeviště nám dovolil v krátkosti zpracovat ohromnou radost, euforii sboru z postupu do finále a zároveň drobnou paniku ze zrušené přestávky. Takové to, jak říkám „slovo na cestu“ – sebevědomě se napřímit, svobodně a zhluboka se nadechnout a vydechnout, uvědomit si, komu jdeme zpívat a co chceme posluchačům sdělit… a pak už se sálem Academic  Capelly v Petrohradu neslo, a věřím, že až k nám do dalekých Beskyd, Máchovo jedinečné Hoj, hura, hoj okořeněné neopakovatelnou radostí daného okamžiku… Takže naše čtyři jedničky nám dodaly i tu pátou – získání Grand Prix, tedy ceny nejvyšší.

Srdečně gratuluji Vám, celém sboru a všem strůjcům tak famózního úspěchu!

Úvodní foto: Permoník v Petrohradu… Foto archiv

Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 29. března loňského roku oslavil osmdesáté narozeniny legendární trumpetista a hudební skladatel Laco Déczi, který svou hudební dráhu započal na rodném Slovensku, poté přesídlil do Prahy a nakonec zakotvil v New Yorku, kde se úspěšně etabloval mezi tamními jazzmany. Do své rodné vlasti se však rád vrací, protože zde se svojí kapelou Celula New York pravidelně pořádá jarní a podzimní koncertní turné, která jsou suverénně vyprodána, ať již se jedná o velké haly nebo komorní klubové prostory. Nejen díky své mimořádné osobitosti se stal naprostým fenoménem.

Kde se zrodil impuls k tomu, že ses začal v dětství věnovat hudbě, a na jaký nástroj to bylo?

Začínal jsem v jedenácti letech na trombon, na nějž jsem hrál asi 10 dní, a pak jsem ho směnil za trumpetu. Na přelomu 40. a 50. let strašně letěly big bandy, takže největším impulsem do dalšího hraní pro mě bylo, když jsem uslyšel v Bratislavě ve velkém amfiteátru Orchestr Karla Vlacha. První trumpetu tehdy hrál fenomenální Richard Kubernát, který mi po mém příchodu do Prahy velmi pomohl, a dokonce jsem u něho nějaký čas bydlel.

Pokračování textu Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

 

Markéta Jůzová

Mezinárodně proslulý hornista Radek Baborák, vynikající komorní hráč, dirigent a pedagog, zastává post kurátora 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o jeho říjnových koncertech na letošní hudební přehlídce, ale i o velkém záběru jeho aktuálních profesních aktivit v zahraničí…

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica usiluje o česko-německou spolupráci a nabízí koncerty posluchačům Libereckého kraje s přesahem do Ústeckého kraje a Saska. Sudetoněmecká oblast je spojena s bolestnou historií 20. století. Festival do krajů přináší hudební program s pozitivními idejemi…

I po sametové revoluci a desetiletích je vidět devastace oblasti. Stačí se jen rozhlédnout po kraji. Festival, sklárny, různé organizace a jednotlivci se snaží o zlepšení reality života krajů, což je velmi důležité. Kultura a vzdělávání patří k životu. Je nutné, aby byly ve zdejší lokalitě velmi podporovány.

Vaše účast na festivalu je vzhledem k vašemu postu kurátora omezená. Přesto už teď se mohou posluchači těšit na koncerty, v nichž v rámci hudební přehlídky u nás a v Německu vystoupíte. Které to budou?

Jsem rád, když festival může využít mých kontaktů. Těší mne, když kolegům mohu pomoci a zprostředkovat vedení přehlídky spolupráci s jinými hudebníky. Určitým způsobem se mohu za kvalitu programové nabídky zaručit. Nápady a plány na festivalový rok 2018 krystalizovaly již před uplynulým 16. ročníkem. Kulturní výměna mezi českými a německými kraji stále probíhá a jsme rádi, že budeme nejen u nás, ale i v naší sousední zemi pořádat komorní koncerty. Zájemci si mohou detailně prohlédnout náš program na webových stránkách www.lipamusica.cz.

V Zittau vystoupím 5. 10. sólově s varhaníkem Alešem Bártou a také s Českým hornovým sborem, koncert v Johanneskirche bude dirigovat Miloš Bok, který řadu skladeb pro nás upravil. Představíme dějiny zvuku lesního rohu od loveckých fanfár přes úpravy renesančních kompozic, které jsou velmi oblíbené a krásně zní. Program zahrnuje i romantickou hudbu a Bokovy soudobé skladby. V Bautzenu budu 26. 10. v sále Srbského národního souboru dirigovat Pražské komorní sólisty a 9. 11. v České Lípě v Jiráskově divadle povedu mistrovské kurzy.

Ve své profesní kariéře se již delší dobu věnujete nejen hraní na lesní roh, ale i dirigování a pedagogické činnosti. Jaké své aktivity byste rád vyzdvihl v souvislosti s vaším působením u nás a v zahraničí?

Ano, své profesní aktivity v současnosti dělím mezi sólové hraní, dirigování, komorní projekty a pedagogickou činnost. Ze svých novějších CD bych rád zmínil nahrávku skladeb W. A. Mozarta se souborem Baborák Ensemble. V Čechách jsem měl sólový koncert zatím naposledy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, na rok 2018 jsem velký a slavnostní koncert neplánoval. V současnosti mé sólové koncerty probíhají v Asii, Japonsku a na Tchaj-wanu. Pravidelně jezdím koncertovat do Jižní Ameriky a z evropských zemí především do Německa. V Berlíně spolupracuji často s tělesem Sinfonie Orchester Berlin, vyučuji na škole Barenboim-Said Akademie a jsem členem Boulez Ensemble, který Maestro Daniel Barenboim založil. Občas vypomáhám v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pedagogické profesi se věnuji i v Japonsku, jsem hostujícím profesorem v oboru hry na lesní roh na TOHO University v Tokiu.

Do Japonska jezdíte profesně velmi dlouho a váš záběr koncertního vystupování v zemi vycházejícího slunce je stále více rozmanitější a významnější. Je vám blízká japonská mentalita?

Japonská mentalita mi velmi vyhovuje. Líbí se mi obchodní přímost a standard, se kterým se hudebník v zemi setkává. Koncertuji v krásných sálech. Skvělá je kvalita cestování Shinkansenem a velký zájem posluchačů o vážnou hudbu.

Co vás nejvíce těší na koncertech v Japonsku?

Do Japonska jezdím koncertovat přes dvacet let. Jsem hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Jsem také členem Mito Chamber Orchestra, jehož je Maestro Seiji Ozawa generálním hudebním ředitelem. Dlouho jsem byl Ozawovým asistentem. Obrovským krokem dál byla pro mne jeho nabídka, společně dirigovat s rozdělením po větách Symfonii č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena u příležitosti slavnostního stého koncertu tělesa.

V Japonsku dostávám velké příležitosti. Těší mne, že mohu ukázat své schopnosti a hudební nadání z více stran. Rád hraji s japonskými muzikanty i na školách. V zemi je velká tradice rozšířenosti Brass Bandů, velkých dechových orchestrů, které hrají klasický repertoár. Občas diriguji jejich školní orchestry. Mám velkou radost, že jsem v Japonsku velmi aktivní.

Pokračování textu RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

Peter Lipa Foto archiv

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Jakub Horváth

 

Václav Týfa – koupě nové křídlovky v Brass Studiu Arnolda Kinkala Foto archiv

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn