Říjen 2019 – Hudební rozhledy

UPOUTÁVKA NA LISTOPADOVÉ ČÍSLO

Z listopadového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

Rozhovor s uměleckým vedoucím souboru Musica Florea Markem Štrynclem o interpretaci děl 19. století – zejména tvorby Antonína Dvořáka
Rozhovor s francouzsko-kanadským klavíristou Markem-Andrém Hamelinem, hostem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, k jehož hudebním láskám patří mj. (podobně jako v případě Marka Štryncla) tvůrčí odkaz Antonína Dvořáka.
Rozhovor s Jiřím Hudcem, kontrabasistou České filharmonie, který v tomto roce odešel po osmadvaceti letech z postu vedoucího kontrabasové skupiny.
Z rubriky Události ohlédnutí za slavnostním koncertem, uspořádaným u příležitosti 100. výročí Konzervatoře Brno v jejím nově otevřeném a oficiálně se všemi poctami pokřtěném sále
Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za festivaly Dvořákova Praha a Mladá Praha, zahajovacími koncerty Symfonického orchestru hl. města Prahy, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, orchestru PKF – Prague Philharmonia, Moravské filharmonie Olomouc, před níž poprvé předstoupil ve funkci jejího nového šéfdirigenta Jakub Klecker, za koncertem v Národním divadle ke 30. výročí svobody, slavnostním koncertem Festivalu Jarmily Novotné či Beethovenovou „Devátou“, uvedenou ke 100. výročí založení Plzeňské filharmonie
V rubrice Horizont tentokrát přinášíme postřehy z 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, na kterém bylo porotou uděleno celkem sedm cen, z nichž Grand Prix získal britský snímek Umírající labuť o životě primabaleríny Královského baletu v Londýně Zenaidy Yanowské.
Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Offenbachových Hoffmannových povídek, uvedených Národním divadlem Brno v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii tandemu SKUTR, ainformace z 26. ročníku Cen Thálie, vyhlašovaných a pořádaných Hereckou asociací. V operní kategorii byli z nominovaných pěvkyň a pěvců vybráni na stupně vítězů Kateřina Kněžíková za titulní roli v Juliettě Bohuslava Martinů na scéně ostravského Národního divadla moravskoslezského a Ondřej Koplík za Dona Ramira v Rossiniho Popelce v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Za celoživotní umělecké mistrovství získala cenu Gabriela Beňačková.
Ze zahraničí jsme pro vás připravili recenzi na premiéru Wagnerova Tannhäusera, uvedeného v rámci letošních Bayreuthských slavností. Pod taktovkou v Bayreuthu debutujícího Valerije Gergijeva a v netradiční režii Tobiase Kratzera se hlavní role zhostil vynikající americký tenorista Stephen Gould, roli Alžběty nastudovala norská sopranistka Lise Davidsen, v současnosti považovaná za nástupkyni Kirsten Flagstad, a postavu Venušeruská mezzosopranistka Elena Zhidkova. Svým výkonem ale zaujali i ostatní pěvci, zejména německý barytonista Markus Eiche jako Wolfram von Eschenbach. Pro nás je ale jistě zajímavá i recenze na Dvořákovu Rusalku v Divadle na Vídeňce, kde se vedle hlavní role, ztvárněné švédskou sopranistkou Marii Bengtsson, představil v roli Prince náš Ladislav Elgr…
Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
zavedené seriály: Celuloidová hudba – v tomto roce o českém (a československém) hudebním dokumentu – v jedenáctém díle věnovaném dokumentárnímu snímku Romana Vávry Když já tak rád diriguju o Jiřím Bělohlávkovi, Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete několik bloků zajímavostí z muzikálového Londýna na přelomu léta a podzimu
nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu informací o jednom z nejvýznamnějších mahlerovských dirigentů současnosti (a také skvělém klavíristovi, skladateli, popularizátorovi a organizátorovi), Michaelu Tilsonovi Thomasovi, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se autorka textu, Helena Havlíková, v listopadovém čísle zaměřila na ohromující režijní projekty katalánské divadelní skupiny La Fura dels Baus, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát Robert Rytina věnuje opeře Velký Gatsby mimo jiné i Pulitzerovou cenou ověnčeného Johna Harbisona, Století bez mezníků s poutavým textem o jednom z nejvýznamnějších japonských skladatelů, jehož známe pod jménem Tóru Takemicu a který při návštěvě Japonska v roce 1959 zaujal i samotného Igora Stravinského, a jazzu věnovaný seriál s názvemProudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje dílem, který vztahem jazzu a slova zahajuje téma Jazz mezi slovem a obrazem.
samostatné studie: V listopadovém čísle otevíráme vícedílný cyklus nazvaný Fenomén Janáček, v němž se dotkneme řady témat spojených nejen se skladatelovým životem, ale zejména s jeho originální tvorbou. Po úvodním – životopisném dílu se tak budou jednotlivé okruhy věnovat například Janáčkovi a folkloru, jeho kompozičnímu slohu, literární tvorbě, vztahu k Rusku, skladatelovým ženám či jeho opusům, zachyceným na nejrůznějších nahrávkách. Zbyněk Brabec však nevynechá ani témata, v nichž se vydáme po Janáčkových stopách, janáčkovské literatuře či uvádění jeho operní tvorby na našich a zahraničních scénách…
V rubrice Knihy a notoviny se tentokrát dočtete recenzi na knihu Jiřího Hlaváče – Josef Suk – pokus o portrét (a hudební přikázání), vydanou v loňském roce Akademií múzických umění v Praze.
Rubriku Svět hudebních nástrojů vyplňuje cyklus, věnovaný klavíru a nazvaný Klavírnictví na rozcestí. Jedenáctý díl autor nazval Nový kontinent aneb pokusy o redesign piana a doplnil jej velice zajímavými fotografiemi těchto leckdy až futuristicky vyhlížejících nástrojů.
A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme Nové operní nahrávky na DVD, po kterých na dalších stranách jako v každém čísle následují recenze na některá nově vydaná CD.

Tomáškova a Novákova hudební Skuteč

Ve Skutči, menším východočeském městě, se aktuálně připravuje v pořadí již 17. ročník festivalu klasické hudby i spřízněných žánrů – Tomáškova a Novákova hudební Skuteč. Pořadatelem festivalu je město Skuteč, které tak navázalo na rozsáhlé hudební tradice města. V minulosti zde v oblasti kultury probíhaly pravidelné koncertní řady, které však postupně vymizely: například Skutečské hudební večery (od r. 1952), Novákova Skuteč (od r. 1956), Skutečské hudební jaro (od r. 1986) či Novákovské hudební dny (pravděpodobně od r. 1909).

Současný festival vedle Vítězslava Nováka připomíná i odkaz hudebního skladatele Václava Jana Tomáška.

V prvních ročnících se program omezoval pouze na přehlídku dětských pěveckých sborů a několik málo koncertů poloprofesionální úrovně. Postupem času se rozšiřoval jak počtem koncertů, tak i délkou svého trvání, která se ustálila na osmi týdnech (cca od poloviny března do poloviny května). Tomáškova a Novákova hudební Skuteč se stala festivalem nadregionálního až celostátního významu, výrazného dramaturgického zaměření a vysoké umělecké úrovně.

Nadcházející 17. ročník se uskuteční od 22. 3. do 17. 5. 2020. Slavnostního zahájení se ujme Moravská filharmonie Olomouc se svým novým šéfdirigentem Jakub Kleckrem a houslistou Jiřím Vodičkou. V městském muzeu se představí Guitar Arte Trio s hudbou španělských autorů. Příznivce operety pořadatelé uspokojí titulem Járy Beneše – Na tý louce zelený v provedení Moravského divadla Olomouc, které na festivalu uvede ještě nestárnoucí muzikál Starci na chmelu. Do Hrochova Týnce (kam se festival nově rozšiřuje) zavítá slovenské vokální okteto Danubius Octet Singers s herečkou Božidarou Turzonovovou v pořadu věnovaném Emě Destinové. Severočeské divadlo Ústí nad Labem představí nové provedení baletu Louskáček a Slezské divadlo Opava do Skutče přiveze operu Prodaná nevěsta.

Část programu je situována i do kostelů. V poutním chrámu v Luži vystoupí hobojista Vilém Veverka s Ultimate W Bandem a evangelický kostel v Proseči přivítá Irenu Budweiserovou. Skutečský kostel naplní barokní hudba v podání Petra Hostinského (varhany), Pavla Herzoga (trubka) a Heleny Hozové (zpěv) a v kostele v Chrasti vystoupí s pásmem duchovních písní pěvecké sbory Slavoj Chrudim a Rubeš Skuteč. Pravidelnou součástí programu je i soutěžní přehlídka dětských a mládežnických pěveckých sborů O Cenu Vítězslava Nováka. K nejoblíbenějším tradičně patří velké crossoverové projekty, které pořadatelé uvádí v prostoru zimního stadionu Skuteč.

Pro rok 2020 je připraven společný koncert Filharmonie Hradec Králové a zpěvačky Dashi, s dirigentem Martinem Kumžákem a jako druhý projekt RockSymphony Filharmonie Bohuslava Martinů Zlína s dirigentem Viktorem Kozánkem, v němž jako sólisté vystoupí Marta Jandová a Václav Noid Bárta. Ukončení 17. ročníku proběhne v režii slavného vokálního kvarteta 4TET.

Festival Tomáškova a Novákova hudební Skuteč navštíví každoročně kolem čtyř tisíc lidí z blízkého i vzdáleného okolí. Řadí se mezi nejvýznamnější kulturně společenské akce Pardubického kraje. Podrobnosti k programu i organizaci festivalu najdou zájemci na webu hudebni.skutec.cz

Dosud neznámé simfonie Karla Kohauta zazní v Brně

Křišťálový sál staré radnice rozezní na svém mimořádném vystoupení prestižní rakouský soubor Ars Antiqua Austria a přiblíží posluchačům atmosféru koncertů v salonech vídeňských paláců. Zde se v té nejvyšší společnosti pohyboval Haydnův současník, vídeňský rodák s českými kořeny Karl Kohaut, kterého proslavila virtuosní hra na barokní loutnu. Jeho dosud skryté hudební mistrovství i v jiných sférách odhalí program koncertu složený ze sinfonií pro smyčce, které složil v 50. letech 18. století. V komorním obsazení, jak se tato hudba prováděla v prostorách salonů či na chrámových kůrech, zazní v novodobé premiéře výběr děl unikátně dochovaných ve sbírkách Moravské zemské knihovny. Na koncertě bude rovněž představena právě vycházející moderní edice objevených skladeb, která vyšla v Nakladatelství Českého rozhlasu.

Koncert zazní 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno.

Vstupenky žádejte u TIC Brno.

Gunar Letzbor, umělecký vedoucí souboru Ars Antiqua Austria Foto © Georg Thum

Ocenění Pro bono mundi pro Ivana Klánského

Via Musica ad beatum z.s. dne 19. října 2019 v Dolních Břežanech udělil ocenění Pro bono mundi světově renomovanému klavíristovi prof. Ivanu Klánskému při příležitosti koncertu, který byl věnován významnému životnímu jubileu tohoto umělce a na kterém vystoupil se svým synem Lukášem Klánským. Tento koncert se konal v rámci cyklu „Setkávání s klasickou hudbou v Dolních Břežanech“ ( www.adbeatum.cz ). Ocenění Pro bono mundi (Pro dobro světa) bylo prof. I. Klánskému uděleno za mimořádný mezinárodní přínos v oblasti klavírní interpretace, pedagogiky a za celoživotní zachovávání etických a morálních principů. Prof. I. Klánský, který se stal historicky prvním držitelem tohoto ocenění jej převzal z rukou Předsedy výboru MgA. Ondřeje Lébra a Místopředsedkyně výboru Bc. Jany Lébrové. Laudatio z pera Taťány Klánské přednesla Jana Lébrová. Pro bono mundi je nejvyšší ocenění, které Via musica ad beatum z.s. uděluje.

Ocenění Pro bono mundi Foto © Jana Pertáková

Prof. Ivan Klánský
Bolzano, Barcelona, Lipsko, Varšava, Neapol, Forth Worth, Santander… to jsou místa konání nejvýznamnějších mezinárodních klavírních soutěží, na nichž v letech 1967- 1976 zvítězil či získal titul laureáta Ivan Klánský, v té době posluchač Pražské konzervatoře a později HAMU ve třídě prof. Valentiny Kameníkové a prof. Františka Raucha.
Ivan Klánský (*1948 ) patří pro svůj mimořádný talent a pozoruhodné interpretační umění k předním představitelům současného českého i zahraničního koncertního života. Vynikajících úspěchů na světových koncertních pódiích dosáhnul jako sólista i jako člen světově známého komorního souboru Guarneri trio Prague. Koncertuje v Evropě, v Japonsku, Austrálii i Jižní Americe. Jako sólista České filharmonie hostoval často na koncertech v Německu, Anglii, Španělsku, Japonsku a USA. Dá se tedy říci, že ho poznalo jako vynikajícího interpreta – sólistu i komorního hráče obecenstvo v koncertních síních čtyř světadílů. Jeho repertoár obsahuje téměř všechna stěžejní díla světové klavírní literatury. Díky své účasti ve finále prestižní chopinovské soutěži ve Varšavě bývá označován za chopinistu, a je pravda, že k hudbě tohoto romantického génia má Ivan Klánský velmi blízko. Proto před dvěma lety vzniklo CD s Ivanovými nejoblíbenějšími díly F. Chopina, ale samozřejmě má na repertoáru hudbu i jiných významných skladatelů. Nahrál například kompletní klavírní dílo B. Smetany a L. Janáčka, na jeho recitálech nechybí Bach, Mozart, Beethoven…
Ivan Klánský zasedá v porotách klavírních soutěží a s velkými úspěchy pedagogicky působí na katedře klávesových nástrojů na pražské HAMU, kde v současně zastává funkci děkana.

Ivan Klánský přebírá ocenění od Jany Lébrové Foto © Jana Pertáková

Laudatio:

Životopis Ivana Klánského si můžeme přečíst na programech jeho koncertů, víme, kde všude hraje a hrál, jaké soutěže vyhrál a jaké výborné žáky vychoval. Co nového tedy můžeme teď, v této slavnostní chvíli, o něm říci?

Všechny lidské osudy se vytvářejí tím, s kým se setkáme, kde se v dané chvíli nacházíme a čemu případně unikneme. Jaro roku 1945, osvobozená Budapešť. Jozef Klein přežil válku, přežil holocaust, mnohokrát jako zázrakem unikl smrti. Přemýšlel, jak žít dál. Kde, aby mu každé místo nepřipomínalo rodinu a přátele, kteří zůstali v osvětimském pekle…Nechtěl se vrátit na Slovensko, kde prožil dětství. Jít do neznámé Palestiny, daleké Ameriky? Najednou se mu před očima mihla vzpomínka z dětství, z ještě šťastných dob, kdy jednoho slunečného dne jel s rodiči do Paříže. Z okna vlaku tenkrát hleděl okouzlen na Pražský hrad, Vltavu a její mosty…Tato prchavá vzpomínka prý rozhodla. Z Jozefa Kleina se stal Josef Klánský, student práv. A za tři roky, v květnu 1948, přišel na svět Ivan Klánský. Dítě s neobyčejným hudebním nadáním, a k tomu nesmírně chytré, citlivé a všestranné. Ivan už od dětství ohromoval svou hudební pamětí, pohotovostí, schopností hrát z listu, i svými prvními skladbami. V deseti letech napsal svou první učebnici hudební teorie. Hrál i šachy, později se stal nadšeným řidičem a jezdil i rallye. Byl o něm natočen dokumentární film s názvem Kolik hodin má den. Lidé byli fascinováni tím, co vše se dá stihnout – a k tomu tak profesionálně a kvalitně.

Ivan Klánský s oceněním Foto © Jana Pertáková

V sedmnácti letech zahájil sérii svých soutěžních úspěchů, jak se můžeme dočíst v jeho životopise. Bolzano, Barcelona, Lipsko, Neapol, Santander, Varšava, Forth Worth. Ale jak těžké bylo tenkrát na soutěže vyjíždět, to dnešní generace mladých už těžko pochopí. Člověk se nemohl jen tak sebrat a odjet soutěžit. Musel absolvovat jakousi přehrávku a pak úředníci rozhodovali o tom, zda bude vyslán. Tak Ivana na zkoušku do Bolzana na jeho první zahraniční soutěž vyslali, prý se slovy, aby přivezl cenu, jinak ho už nikam nevyšlou. I přivezl cenu první, a proto následovala další soutěž, opět přivezl cenu….a tak to šlo po několik let. Kdo zná Ivana osobně, ví, že vše dělá naplno, nic neošidí, disponuje obrovskou vnitřní silou a neuvěřitelnou schopností koncentrace.

U takto hudebně fenomenálně obdařených lidí bývá předpoklad, že talent mají v genech. V Ivanově případě to rozhodně tak není. Těžko říct, kde se tento talent vzal. On je ve své rodině široko daleko jediným takto úspěšným hudebníkem. Jsou věci nebem a zemí… Své hudební geny a talent Ivan předal všem svým dětem. A je krásné, že právě s nimi má společnou hudební řeč, že s nimi dokáže spolupracovat a učit je. Má v sobě celoživotní pokoru k životu i k hudbě, a naprosto potvrzuje známý
fakt, že ti, kteří toho umí nejvíc a kteří jsou ve svém oboru výborní, nemají potřebu si to dokazovat. Jeho otec vepsal do knihy, kterou nazval Přežil jsem Hitlera, věnování: Toto vyprávění věnuji svým dětem a jejich dětem, aby věděli, jak málo scházelo i k jejich nebytí… Možná proto je Ivan Klánský takový, jaký je.

Ivan Klánský v rozhovoru se synem, rovněž klavíristou Lukášem Klánským Foto ©Jana Pertáková

Úmrtí Františka Pišingera

V noci 19. 10. 2019 zemřel profesor Pražské konzervatoře a zakládající člen Dvořákova kvarteta, violoncellista František Pišinger.

František Pišinger se narodil v roce 1931. Své dětství prožil v Trhových Svinech. Studoval na Pražské konzervatoři v letech 1948 až 1954. Během studií založil s violistou Jaroslavem Ruisem smyčcové kvarteto, jehož členové se vyznačovali tím, že hráli veškerý repertoár zpaměti. Kvarteto mělo první koncert 9. ledna 1952 v Sukově síni pražského Rudolfina, tehdy ještě jako Kohlmanovo kvarteto. V následujícím období získal soubor souhlas od potomků Antonína Dvořáka i Společnosti Antonína Dvořáka, nést jméno Dvořákovo kvarteto. Pod tímto názvem soubor vystoupil poprvé 11. května 1953.

František Pišinger byl roku 1954 přijat na pražskou Akademii múzických umění, ale brzy na to byl ze studií vyloučen pro svůj třídní původ. V rámci vojenské služby byl zařazen do strážního oddílu na Slovensku. Členové Společnosti A. Dvořáka se zasadili, aby byl Pišinger převelen k „normálnímu útvaru“ do Prahy, což se povedlo a umožnilo tak jeho působení v Armádním uměleckém souboru. Po skončení vojenské služby působil Pišinger 22 let v Moravské filharmonii Olomouc.

Dvořákovo kvarteto mělo po dobu jedenácti let zákaz cestovat do ciziny, což se promítlo mimo jiné i do rušení účasti v řadě mezinárodních soutěžích v Lucernu, Liege, Budapešti a jinde. Existence souboru byla mezi léty 1956 až 1957 zajištěna přičleněním kvarteta k Armádnímu uměleckému souboru, poté bylo kvarteto komorním sdružením Moravské filharmonie v Olomouci až do roku 1989, kdy teprve začalo působit samostatně.

První výjezd Dvořákova kvarteta byl povolen roku 1962. Jednalo se o zahajovací koncert Wagnerova festivalu v Bayreuthu a vystoupení mělo mimořádný úspěch, který odstartoval sérii pozvání do řady zemí Evropy, Ameriky i Asie. Členové Dvořákova kvarteta dokonce dostali nabídku pedagogické činnosti na univerzitě v Torontu, tu však nikdo z nich nevyužil.

Za pětačtyřicet let svého působení vystoupilo kvarteto na bezmála třech tisících koncertech a natáčelo pro vydavatele Supraphon, Panton či Columbia, nebo rozhlasové stanice v Praze, Mnichově, Hamburku, Berlíně, Stuttgartu, Štrasburku, Lublani, Linci, Budapešti či Stockholmu.

František Pišinger byl významným pedagogem na Pražské konzervatoři, na které učil od roku 1973. Jeho třídou violoncella i komorní hudby prošla řada vynikajících hudebníků, kteří se později stali vyhledávanými sólisty i koncertními mistry předních českých orchestrů. Namátkou zmiňme Kryštofa Leciána, Petra Šporcla, Miloše Jahodu, Davida Rejchrta, Zuzanu Dostálovou, Víta Petráška, Marcelu Pěruškovou, Evu Brönner, Hanu Rytinovou, Hanu Baborákovou, Petra Malíška, Štěpána Filípka, Tomáše Hostičku a další.

Pišinger byl nositelem Ceny města Olomouc, roku 2001 získal cenu Senior Prix od výboru Nadace Život umělce, v roce 2017 se stal Čestným občanem MČ Praha 9 a v roce 2011 byla jeho jménem pojmenována Základní umělecká škola v Trhových Svinech.

U Františka Pišingera studoval i violoncellista Petr Nouzovský, který na pana profesora vzpomíná slovy:

„Když jsem ve druhém ročníku studia na Pražské konzervatoři ve třídě pana profesora Františka Pišingera poblouzněn Jiřím Bártou seznal, že chci přejít do třídy mladého sólisty, objevil se přede mnou učebnicový příklad mužství, síly osobnosti a svrchované noblesy.

Po nepřijetí žádosti o přeřazení do Bártovy třídy z důvodu mé nezralosti zašel pan profesor Pišinger za tehdejším ředitelem školy Věroslavem Neumannem, aby mu oznámil, že jsem zralý tak akorát a že se zaručuje za správnost kladného vyřízení mé žádosti. V bezprostřední chvíli po této návštěvě bylo žádosti vyhověno. Takhle jedná chlap. Teď už to vím.

Když jsem na pohřbu prof. Josefa Chuchra říkal panu profesoru Pišingerovi svou obavu o to, že s jejich generací odejdou opravdoví muži, charakter a následování hodné chování ,staré škol‘, s jeho typickým úsměvem mě, otcovsky hladě mou tvář, vyvedl z omylu, utvrzuje, že tomu tak není.

Profesor Pišinger byl člověk nedávající najevo svou velikost. Byl milující hudebník, estetik, pedagog, který nás nenásilnou formou naučil poslouchat krásné, nadčasové nahrávky a vysvětlil nám proč. Tím nás naučil milovat hudbu.

Člověk, který pro nás mladé violoncellisty udělal víc, než si uměl představit. Učil totiž proto, že hudbu a učení miloval.“

Beethovenova Missa solemnis s Plzeňskou filharmonií

Plzeň, Měšťanská beseda

Petr Novák

Přestože Plzeňská filharmonie již v září natočila kompletní symfonie Jana Václava Tomáška a účinkovala i na open-air koncertě na Náměstí Republiky v Plzni při příležitosti slavnostního průvodu Vendelín, oficiálně zahájila svoji novou koncertní sezonu až 26. 9. svým prvním abonentním koncertem řady Diamant. Uvedla Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Dílo, které zaznívá spíše na festivalech, vedl při příležitosti stého výročí vzniku orchestru v Plzni její nynější šéfdirigent Ronald Zollman. Přizván byl Slovenský filharmonický zbor a sólisté Marie Fajtová, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a Jozef Benci.

V úvodním slově ředitelka orchestru Lenka Kavalová připomněla milníky vzniku plzeňského profesionálního tělesa. První zmínky pocházejí z r. 1882, kdy vznikl Plzeňský filharmonický spolek. Důležitým zlomem byl ale r. 1919, kdy vznikl Symfonický orchestr Osvětového svazu v Plzni, který v r. 1934 přijal název Plzeňská filharmonie. Další etapou byla éra Plzeňského rozhlasového orchestru, který vznikl r. 1946 spolu s novou budovou Českého rozhlasu v Plzni. Po reorganizaci v r. 1993 působil orchestr jako s. r. o., aby byl konečně r. 1998 přeměněn na obecně prospěšnou činnost, jejímž zakladatelem je město Plzeň. Orchestr od této doby nese opět název Plzeňská filharmonie.

Ředitelka orchestru připomněla také, kdy se Beethovenovo dílo v Plzni naposledy uvedlo – bylo to v r. 1997 pod taktovkou Jana Chalupeckého a před tím v r. 1973 za vedení Bohumíra Lišky. Dále poděkovala městu Plzeň, Plzeňskému kraji a Ministerstvu kultury za finanční podporu, aby pak následně předala slovo Tomáši Holubovi, biskupu plzeňskému, který sezonu zahájil. Holub vyzdvihl moto mše „jste posláni“ zvěstovat naději a radost a popřál posluchačům hudební i duchovní zážitek.

Beethovenova Mše D dur, op. 123 vznikla v době, kdy se autor zabýval i 9. symfonií. Složité a velkolepé dílo přesahuje rámec liturgického určení a můžeme jej tak slyšet jak v chrámu, tak v koncertní síni. Zcela zaplněný velký sál plzeňské Besedy se stal důstojným místem provedení tohoto díla. Rovněž volba přizvaného pěveckého tělesa se projevila jako vynikající. Slovenský filharmonický zbor byl svým sbormistrem Jozefem Chabroněm výborně připraven. Nadchla zejména jeho dynamika projevu, samozřejmá kompaktnost a naprostý nadhled nad složitým úkolem nastudování. Zcela zaslouženě sklidil sbormistr při děkovačce velké ovace…

Ze čtyř přizvaných sólistů vynikly svojí jistotou zejména oba ženské hlasy. Sopranistka Marie Fajtová podala svrchovaný výkon, její hlas byl vždy slyšet nad celým hudebním děním. Výborně jí sekundovala altistka Markéta Cukrová, která měla svůj part rovněž svrchovaně ovládnutý a zaujala svou barvou hlasu. S nadhledem zpíval tenorista Jaroslav Březina, zpočátku lehce nejistě působil svými nástupy basista Jozef Benci. Tento dojem ale v průběhu díla vymizel.

Pevná dirigentova ruka nezabránila občasným nesouhrám orchestru, ať již v závěrečném akordu Kyrie, nebo v prvním akordu dechové sekce v části Agnus Dei. Převažovaly však nesmírně povedené momenty, které umocnily celkově nadstandardní kvalitu nastudování celého díla. Osobně mne velmi zaujala Ronaldem Zollmanem nádherně vystavěná gradace uprostřed Creda, všudypřítomná typicky beethovenovská crescenda ústící do piana, nebo naprosto excelentní výkon jednoho z koncertních mistrů orchestru – houslisty Michala Sedláčka v houslovém sólu v Benedictu. V Glorii skvěle vyšla velká fuga včetně dlouhých úseků osminových pohyblivých pasáží nejprve jednotlivých hlasů sboru a následně v sólových partech. Sólisté spolu doslova dýchali i ve svém náročném třítaktovém sólu ke konci Benedictu.

Bylo jen dobře, že dílo zaznělo v Plzni bez přestávky. Také pečlivě připravený program s poznámkami Lenky Bočanové, který se mimochodem v Plzni dává posluchačům zdarma v ceně vstupenky přispěl k vysoké úrovni večera. Velmi dlouhé ovace dirigentovi, orchestru, sboru i sólistům nebraly konce a staly se nejlepší pozvánkou na některý z dalších abonentních i mimořádných koncertů Plzeňské filharmonie. Hned příští týden zazní mj. světová premiéra symfonie letošního plzeňského jubilanta, skladatele Karla Pexidra. Kdo se chce dovědět o činnosti orchestru více, měl by v Plzni navštívit výstavu, kterou připravila Mgr. Kateřina Zvěřinová v prostorách mázhausu plzeňské radnice. Nejlepší ale bude navštívit některý z dalších koncertů kterékoli řady včetně crossoverové, multižánrové, nebo té pro děti a přesvědčit se o kvalitách Plzeňské filharmonie „na vlastní kůži“.

Mezinárodní festival Divadlo

Proměna a Hymnus na lásku

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla

Marta Ulrychová

Ve dnech 11.–19. 9. se v Plzni uskutečnil v pořadí již 27. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo. I když se jedná převážně o přehlídku představení, v nichž jednoznačně dominuje mluvené slovo, čas od času zde můžeme sledovat i představení operní, baletní či produkce alternativních scén, v nichž se uvedené složky vzájemně prolínají.

Rozhodnutí pražského Národního divadla prezentovat se operou bylo šťastnou volbou. Sternenhoch Ivana Achera (14. 9., Velké divadlo) patří k nejzajímavějším počinům posledních let a žádný operní fanoušek by si tuto inscenaci neměl nechat ujít. Protože o inscenaci bylo mnoho psáno, omezím se jen na konstatování, že dílo zaujalo i na tomto festivalovém fóru, jehož nároční diváci ocenili jak dílo samo, tak práci inscenačního týmu a perfektní výkony účinkujících.

Domácí scéna – Divadlo J. K. Tyla vyslala na festivalovou přehlídku jednak činoherní, jednak baletní soubor. Tomu také náleželo první zahajovací představení Proměna, které se odehrálo 11. 9. v 16.00 na Malé scéně Nového divadla. Mnohokrát zpracovávané Kafkovy povídky se tentokrát ujala trojice tanečníků a choreografů ND Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, představující dnes již tzv. druhou generaci DEKKADANCERS, originálního souboru vzniklého v roce 2009 a od té doby hostujícího na mnoha českých scénách. Proměna byla na Malé scéně DJKT premiérována v lednu 2018, letošní festivalové představení bylo, bohužel, její derniérou.

Kafkova Proměna je dílo, jež lze interpretovat mnoha způsoby. Mnozí v ní odkrývají autobiografické prvky, především autorovu úzkost pramenící z výchovy autoritativního otce, ze svého židovského původu, jenž spisovatel přes všechnu rasovou snášenlivost pražské společnosti mohl chápat jako stigmatizující, z nemoci, která nahlodávala jeho slabý organismus či z pocitu osamocenosti ve světě, prudce měnícího svoji tvář. Tento pocit vyloučenosti naznačil i scénograf a kostýmní výtvarník Pavel Knolle tradiční černobílou perspektivou – zatímco obřího brouka a v něj proměněného Řehoře Samsu charakterizoval černou barvou, ostatní postavy – členy Samsovy rodiny a prokuristu oblékl do dobových zářivě bílých oděvů. Jedinou dekorací byla hrubě ohoblovaná dřevěná postel, připomínající spíše „Prokrustovo lože“ nežli standardní nábytek měšťanské domácnosti. Samo představení nemělo přesně vymezenou expozici. Dlouho před stanoveným začátkem, aniž by si toho příchozí povšimli, si Řehoř Samsa bílou lepící páskou nenápadně vyznačoval dějiště. Diváci posléze pochopili jeho přítomnost, až když se mu pod rukama postupně zrodil půdorys bytu, především pak Řehořova pokoje s náznakem dveří a okna jako jediných spojujících článků s okolním světem. Hlas Jiřího Lábuse pak vtáhl do děje typickou kafkovskou expozicí jednoduchých věcně sdělných vět.

Jen výjimečně se na Malé scéně v baletních inscenacích uplatňuje živá hudba. Také tentokrát byla repredukována a nutno dodat, že v jejím výběru – jednalo se o skladby německého klavíristy Volkera Bertelmanna vystupujícího pod jménem Hauschka – měli inscenátoři šťastnou ruku. V postavě obřího brouka a jeho pohybech choreografové rozehráli veškerou imaginativní fantazii. Byli jsme svědky důmyslné hry s přeléváním tvarů, vyžadující synchronizovaný pohyb šesti tanečníků v černých trikotech se zahalenými tvářemi, od jejichž černé anonymity se odrážel pouze Řehořův nezakrytý obličej a ruce. Iluze člověka uzamčeného v těle brouka tak byla naprosto dokonalá a rozehrála divákovu fantazii až směrem k mytologickým bytostem. Z hlediska technické náročnosti zde vyzdvihuji především perfektní přesně synchronizovaný pohyb tanečníků – vedle Richarda Ševčíka v podání Richarda Ševčíka k němu přispěla Andronika Tarkošová, Vojtěch Jansa, Michal Lenner, Miroslav Suda a Justin Rimke. Více než hodinu trvajícímu představení vévodil výkon R. Ševčíka, jehož známe nejen z mnoha sólových kreací klasických baletů (za všechny uveďme zejména Spartaka, Merkucia) či revuálních schow (Chaplin), ale i zdánlivě „malých úkolů“, jimiž bývají tanečníci pověřováni v operách. Dar vzájemné přizpůsobivosti vzhledem ke kolektivu, jakým je tento tanečník obdařen, našel své největší uplatnění právě v tomto představení. Jako prokurista jednoznačně zaujaly další výrazné opory plzeňského baletu, a to Gaëtan Pires (prokurista), Mami Hagihara (matka), Anna Srncová (sestra) a Vittorio Borio (tatínek).

Další z představení, v němž se důmyslně prolínalo mluvené slovo se zpěvem a pohybem, byl Hymnus na lásku, inscenace vzniklá kooperací hned několika subjektů – Polského divadla v Poznani, berlínského Divadla Maxima Gorkého, další německé scény Ringlockschuppen Ruhr a v roce 2015 nově založené skupiny The Chorus of Women Foundation. Snahou posledně jmenované nadace je oživit některé staré jevištní formy včetně uplatnění chóru, na druhé straně pak vytvoření nového jazyka. Není pochyb o tom, že tato koncepce, vcelku odpovídající brechtovskému pojetí divadla, činí z každého představení angažovanou tvorbu, jejímž cílem je poukázat na problémy mající celospolečenský charakter. Tak tomu bylo i u tohoto představení, které se odehrálo 13. 9. na Nové scéně, v níž pětadvacetičlenný chór složený z performerů různého věku a barvy pleti vytvářel svým hlasem pod vedenímrežisérky Marty Górnické (ujala se ho z páté řady hlediště) zvláštní zvukový přísně rytmizovaný doprovod k úryvkům z duchovních, lidových, vlasteneckých a politických písní. Interpretace melodických frází klenoucí se nad tímto rytmickým, ale i pohybovým ostinatem (pochodující či tančící performeři se neustále seskupovali do různých obrazců) zaujala zejména v sólových partiích duchovních a lidových písní, již méně šťastně si „sbor“ počínal v závěrečném sboru z Bachových Matoušových pašijí. Górnické se takto dobře podařilo vyjádřit nebezpečí, jaké představuje vytrhávání slov z kontextu a jejich zneužívání v heslech a frázích, šíření dezinformovanosti a ohlupující síla davové psychózy. V Hymnu na lásku si evidentně vzala na mušku nacionalistické tendence, které se vzmáhají v Evropě jako reakce na uprchlickou krizi. K divákovi, znalému života v současném Polsku, snad inscenace promlouvala jasněji a naléhavěji, bojím se však, že u většiny diváků nenalezla adekvátní ohlas. Jako každý ročník i tentokrát festival přinesl pestrou mozaiku titulů, originálních režijních přístupů, scénických ztvárnění a interpretačních výkonů.

Plzeň, Mezinárodní festival Divadlo – Proměna. Libreto, choreografie a režie Dekkadancers – Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, hudba Hauschka a další, scéna a kostýmy Pavel Knolle, light design Karel Šimek, asistent choreografa Richard Ševčík, asistent režie Miroslav Hradil, inspice Petr Šmaus. Premiéra 6. 1. 2018, psáno z představení 11. 9. 2019, Divadlo J. K. Tyla, Malá scéna.

Plzeň, Mezinárodní festival Divadlo – Hymnus na lásku. Koncepce, scénář a režie Marta Górnicka, dramaturgie Agata Adamiecka, choreografie Anna Godowska, scéna Robert Rumas, hudba Teoniki Rożynek, kostýmy Anna Maria Karczmarska, loutky Konrad Czarkowski (Kony Puppets), světelný design Artur Sienicki. Premiéra 21. 1. 2017 v divadle Teatr polski v Poznani, psáno z představení 13. 9. 2019, Divadlo J. K. Tyla, Nové divadlo.

Křest CD České houslové skladby

Houslistka Jitka Nováková vystoupila 8. 10. společně s Liborem a Miroslavem Vilímcovými (housle, klavír) na koncertě v sále zámku ve Vinařicích u Mladé Boleslavi. Zazněly skladby G. Ph. Telemanna, J. M. Leclaira, A. Dvořáka, N. Paganiniho, P. de Sarasateho a D. Šostakoviče pro různá obsazení rodinného tria. Koncerty se zde staly již několikaletou tradicí, oživující mladoboleslavskou hudební nabídku. Pořádá je podnik Laureta Auto a. s., jejíž zástupci při této příležitosti též pokřtili CD s názvem České houslové skladby s nahrávkami Jitky Novákové, vydanými Společností Jana Kubelíka. Na fotografii zleva RNDr. Eva Lhoťanová a předseda představenstva Jaroslav Jelínek, Jitka Nováková a předseda Společnosti Jana Kubelíka, Miroslav Vilímec.

Zářijová nej zážitků a propadáků podle Heleny Havlíkové

První zářijový den už řadu let tradičně patřil operní pouti do Divoké Šárky, kde byl v prostoru někdejšího amfiteátru letos připraven Mozartův Don Giovanni, Poprvé za patnáct let pršelo, natolik, že kvůli průtrži mračen účinkující, i tak totálně promoklí, odehráli jen první část. Ze stálých divadel stihly v září své první premiéry sezony soubory v Brně, kde nastudovali Offenbachovy Hoffmannovy povídky, a v Praze: Státní opera ve Stavovském divadle uvedla v české premiéře Lolitu Rodiona Ščedrina. Jako dozvuk prázdninových festivalů na zářijovém Festivalu barokních umění v Českém Krumlově soubor Hof-Musici Ondřeje Macka předvedl v novodobé premiéře Demofoonta Johanna Adolfa Hasseho. A znovu o sobě nechalo slyšet alternativní operní uskupení Run OpeRun a v prostoru bývalé kuchyně Švehlových kolejí uvedlo Poulenkovu mono-operu Lidský hlas. Já jsem navíc absolvovala v Opavě Weberova Čarostřelce, který měl ovšem premiéru už v červnu.

Opera, v koncertní podobě, se objevila také na festivalu Dvořákova Praha: vůbec poprvé byla uvedena kompletní první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř. A hodně mě mrzí, že jsem promeškala koncertní provedení zkrácené verze opery Philipa Glasse Einstein on the Beach, kterou v Boby Centru zahajoval svůj program letošní ročník festivalu Moravský podzim.

Září bylo sice bohaté na vokální koncerty, ale z nich jsem zvládla jen něco málo: v rámci letošního cyklu Collegia Vocale zazněl program nazvaný Komm, Jesu, komm, složený z Bachových motet a Zelenkových responsorií, a na festival Bach for All do Prahy přijel brněnský soubor Czech Ensemble Baroque Romana Válka s Bachovou Mší h moll.

Zážitek, opět s Collegiem Vocale

Collegium Vocale 1704 se v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 17. září 2019 prezentovalo pod vedením Václava Lukse koncertem, na kterém zazněla tři moteta Johanna Sebastiana Bacha a výběr čtyř responsorií z cyklu pro svatý týden Jana Dismase Zelenky.

Kombinace skladatelských současníků, Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750 ) a Jana Dismase Zelenky (1679–1745), mistrů vrcholného baroka, je oblíbenou dramaturgickou linií koncertů Collegií 1704. Zatímco v rozsáhlých vokálně-instrumentálních kompozicích typu mše nebo oratoria Zelenkova katolická košatost dominuje nad Bachovou evangelickou střídmostí, večer s třemi Bachovými motety a Zelenkovými responsorii nabídl opačný pohled. Bach v těchto kompozicích využil efekt dvojsborového stylu v bohaté výrazové škále, jak ji i v kompozicích k pohřebním účelům „dovolovalo“ pojetí smrti nikoli jako smutného konce pozemského života, ale jako útěšné brány blízkosti Boží v její věčnosti. A naopak Zelenka zůstal u čtyřhlasé polyfonie se strohostí odpovídající postní době.

V motetech Collegium Vocale suverénně zvládlo Bachovu sofistikovanou důmyslnost fug, využilo dialogickou dvojsborovou sazbu i virtuózní sólová místa a zejména v motetu Singet dem Herrn ein neues Lied rozezvučelo zvukomalebné efekty jásavého hlaholu zvonů. V provedení se tak prolínaly náladové odstíny smutku, zoufalství, bolesti, ale i prosebné pokory, konejšivé naděje a laskavého smíření vedle rozjásané radosti.

Zelenkova hudba k Temným hodinkám Velkého pátku a Bílé soboty vybízí k usebranému soustředění na poslední chvíle Kristova života a jeho odkazu. Vedle až dramaticky hrozivého vyjádření krutých ran uštědřovaných Ježíši na kříži a výkřiků bolesti, tíživého zármutku a melancholie se responsorium Sepulto Domino ztiší do vroucího lamenta nad Kristovým hrobem. Do programu koncertu, který ze své podstaty není založený na kontrastech dynamiky, vneslo i svým pomalým tempem ozvláštnění a velké napětí.

Ani tentokrát nezpívalo Collegium Vocale 1704 u sv. Anny z pódia v presbytáři před mnoha řadami do vzdálené hloubky úzkého kostela, ale zvolilo rozmístění „na šířku“, kdy účinkující stojí na jedné straně uprostřed chrámové lodi obklopeni do půlkruhu posluchači. Vzájemný kontakt je tak mnohem „důvěrnější“, což tomuto typu vokálních koncertů jednoznačně prospívá. Při tomto prostorovém aranžmá je ale až překvapivé, jak má akustika navzdory monumentální výšce klenby jen velmi krátký dozvuk. Protože se zvuk neslívá a vynikne plastičnost vedení jednotlivých hlasů polyfonního pletiva rozloženého mezi basové hloubky a sopránové výšky, od interpretů to vyžaduje velkou preciznost. Tou je Collegium Vocale vyhlášené, takže si posluchači opět mohli vychutnat nuance kontrapunktických kompozičních technik s vlněním hlasů a jejich střetů. Absence delší akustiky klade při obsazení pouhými osmi zpěváky velké nároky na vzájemnou vyrovnanost a propojenost tak, aby každý byl zároveň sólistou a tvořil součást oble stmeleného zvuku (pro nahrávku Zelenkových responsorií volil Václav Luks větší pěvecké i instrumentální obsazení). Tomu pomáhalo doplnění zpěváků o continuum varhan (Barbara Maria Willi), violoncella (Helena Matyášová) a kontrabasu (Luděk Braný), které posilovaly základ hlubokých hlasů. Tentokrát v obsazení s mnohokrát osvědčenými a s interpretačním stylem Collegií „srostlými“ altistkami Anetou Petrasovou a Danielou Čermákovou, tenoristy Václavem Čížkem a Čeňkem Svobodou a basisty Tomášem Šelcem a Martinem Blaževičem se do vokální semknutosti skvěle začleňovala svým měkkým sopránem Helena Hozová, zatímco Tereza Maličkayová zejména v Bachových dvojsborových motetech nedokázala přizpůsobit svůj ostřejší hlas celkové zvukové vybalancovanosti.

A propadák tentokrát nebyl žádný…

Akademie Versailles

Centrum historických umění Collegium Marianum ve spolupráci s Centrem barokní hudby ve Versailles, Pražskou konzervatoří a Francouzským institutem v Praze vás zvou na mistrovské interpretační kurzy francouzské barokní hudby Akademie Versailles, které se konají ve dnech 18. – 23. února 2020.