I na pravidelná měsíční „nej“ dopadla od
10. března koronavirová pandemie. S uzavřením divadel a sálů ustal operní
a koncertní provoz, a třebaže mnohé operní domy poskytly na svých webových
stránkách nadstandardně rozšířenou nabídku záznamů inscenací, základem pro „nej“
jsou pouze „živá“ představení a koncerty nezprostředkované dnešními
technologiemi přenosu.
Nicméně už 19. května se Spolek přátel
hudebních talentů „odvážil“ uspořádat v Novoměstské radnici koncert pro
publikum v povinných rouškách, na kterém vystoupili mladí sólisté Lada Bočková, Tereza Štěpánková, Boris Prýgl, Tadeáš Hoza a v úvodu ještě zazněla informace, že všichni
účinkující mají negativní test na koronavirus. Na něj navázal 15. června další
koncert s Monikou Jägerovou, Petrem Nekorancem a Lukášem Bařákem. A mezi tím se 12.
června Opera Národního divadla místo představení rozloučila s koronavirem
zredukovanou sezonou koncertem z proscenia historické budovy.
Zážitek s talenty
Program
druhého koncertu Spolku přátel hudebních talentů ve Velkém sále Novoměstské
radnice nebyl tak pestrý jako ten předchozí. V blocích Donizettiho Nápoje lásky a Massenetova Werthera byl sestaven uceleněji z árií,
duetů a písní, které patří do „výkladní skříně“ současného repertoáru vystupujících
sólistů. A sympatické byly přesahy do českého repertoáru.
Nováčkem
těchto koncertů byla Monika Jägerová.
Tato mezzosopranistka, ovšem s hlubokým altovým ponorem, je obdařena
hlasovým fondem vskutku mimořádným nejen co do rozsahu, ale i co do volumenu a
hlavně barvy evokující barokní malby s jejich dramatickou opulentností,
kontrasty, hrami světel a stínů, ale i vzrušující tajemností. Díky pěvecké
technice si může suverénně troufnout na virtuózní role oper seria, jak předvedla
v árii Bradamanta „Vorrei venicarmi
del perfido cor“ z 2. dějství Händelovy Alciny i v přídavku „Se
fiera belva ha cinto fra le catene“
z partu Bertarida v Händelově
Rodelindě. Jägerová přesvědčila, jak ovládá bel canto s nároky na
legatové linie frází, hbité běhy koloratur, skoky velkých intervalových rozsahů
při naprosté intonační přesnosti. Že její bravurní výkon na koncertě
v příznivé akustice starobylého Velkého sálu Novoměstské radnice pouze
s klavírem nebyl výjimkou, je zřejmé i z její interpretace rolí
v kompletních inscenacích barokních oper. Na Olomouckých barokních
slavnostech se loni s Ensemblem Damian zaskvěla ve vtipném nastudování
serenaty Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunálKarla Ditterse von Dittersdorf, když v brilantním
koloraturním partu vládce bohů Giova s humornou nadsázkou i moudrostí
„rozhodla“ prudkou hádku bohů o to, co je pro budoucnost Evropy nejužitečnější.
Se souborem Hof-Musici se na Festivalu barokních umění v českokrumlovském
zámeckém divadle loni uplatnila v inscenaci opery Johanna Adolfa HassehoDemofoonte jako Timante, když
vyjádřila bouře emocí a vztahů, kterými tento domnělý syn thráckého krále Demofoonta
prochází v příběhu z antické mytologie s typicky zašmodrchaným
libretem s nejasnou věštbou. O muzikalitě Moniky Jägerové pak svědčí to,
že svůj tak objemný hlas dokáže propojit do vyrovnané sezpívanosti souborů
Collegium 1704 nebo Czech Ensemble Baroque.
Nicméně větší variabilita a přesvědčivost výrazu při zprostředkování pro
operu seria klíčových afektů ve vztahu k detailnějšímu vyjádření barvitých
básnických textů je tím mistrovstvím, k němuž může Monika Jägerová
nasměrovat svůj další vývoj.
Na koncertě
Monika Jägerová pak v árii Charlotte „Werther!
Qui m’aurait dit … Ces lettres!“ z 3. dějství této Massenetovy opery
ukázala, jak se vedle barokní hudby může uplatňovat i ve „standardním“ operním
repertoáru a také zde vedle propracovanější deklamace rozvíjet plastičnost
výrazu.
Lukáš Bařák předvedl,
jak mu po absolutoriu AMU u Ivana Kusnjera (2018) a rolích Figara
v budějovické inscenaci Mozartovy
Figarovy svatby (2014), Masetta v Donu
Giovannim v rámci letní stagiony ve Stavovském divadle (2015),
Papagena v liberecké Kouzelné
flétně (2015) a dalších, zatím menších rolí v pražském i ostravském
Národním divadle svědčí další studium na Universität für Musik und darstellende
Kunst ve Vídni. Jeho baryton získává na plnosti a výrazové flexibilitě. I když
árie Harlekýna „Lieben, Hassen, Hoffen,
Zagen“ ze Straussovy Ariadny na Naxu
zatím teprve otevírá další stylové možnosti tohoto barytonisty, svůj
temperament a smysl pro humor předvedl na koncertě jako Dulcamara v Donizettiho Nápoji lásky. Nejen ve vstupní árii „Udite, udite o rustici“, v níž
se obchodnickou protřelostí vychvaluje jako doktor znalý všeho léčitelného
i neléčitelného, ale i v duetu „Voglio
dire, lo stupendo elisir“. Vtipně v něm vystihl, jak Dulcamara bystře
pochopí, že je třeba „přeznačkovat“
lahvinku vína na zázračný Isoldin elixír, aby pomohl nešťastně zamilovanému
Nemorinovi získat lásku Adiny, která ho zatím odmítá. A Petr Nekoranec i
v Nemorinově vstupní roztoužené árii „Quanto
è bella, quanto è cara“ předvedl, že právě lyrické tenorové bel canto je
obor, ve kterém se prosazuje na mezinárodních pódiích. A hledání svého dalšího
směřování k francouzskému repertoáru, jak ho nahrál na svém samostatném
debutovém CD, zařadil do programu koncertu prostřednictvím árie Massenetova
Werthera „Porquoi me réveiller, ô souffle
du printemps?“, v níž slovy básně jedné z knih, kterou četl
s milovanou Charlotte, vyčítá jaru, že ho probouzí, když on se utápí ve
smutku, protože se Charlotte vdala za jiného muže.
Sympatické
bylo zařazení bloku z českých oper: Lukáš
Bařák jako Marbuel tajemně lákal v árii „Je sic to trochu daleko“ z Dvořákovy opery Čert a Káča nezkrotnou Káču do svého
prostranného, teploučkého a veselého zámku, Petr Nekoranec propůjčil ve Smetanově Prodané nevěstě svůj lyrický tenor Jeníkově upřímně zamilované
árii „Jak možná věřit“ a oba se
v duetu Kecala a Jeníka „Znám jednu
dívku“ „přetahovali“ o své odlišné názory na dívku s dukáty, kravami,
kachnami, poli, ba i almarou jako vhodnou nevěstou pro Jeníka místo Mařenky.
Jakkoli tato generace sólistů, podobně jako třeba Adam Plachetka, interpretaci českých oper teprve hledá, zaslouží ocenění,
že se v situaci, kdy je pro tento repertoár v našich divadlech
paradoxně obtížné najít adekvátní obsazení, věnují i české klasice. A snad
přispějí k tomu, že se naše operní divadla zase vrátí k pěstování a dalšímu
rozvíjení tohoto národního „pokladu“, se kterým si ve světě v posledních
letech vědí více rady, než soubory u nás.
I když název
koncertní série Talenty světové opery
působí zbytečně nadsazeně, bylo to opět vzájemné setkávání plné dychtivosti,
radosti, nadšení – a potěšení. Jakou kariéru se v tvrdém a nesmlouvavě
konkurenčním operním byznysu mladým sólistům podaří dosáhnout, záleží na mnoha
okolnostech, v nichž talent hraje důležitou, ale zdaleka ne jedinou roli.
Koncert ovšem jasně ukázal smysl podpory mladých sólistů, jak se ho ujal Spolek
přátel hudebních talentů a jak v koronavirovém „vymknutí z kloubů“ ještě
získal na významu. Bylo by vlastně hříšným mrháním, kdyby mladí lité s talentem
ke zpěvu, měli či museli svůj dar prohospodařit, protože by nedostali
příležitost a neměli prostředky ho rozvíjet.
Propadák s Národním divadlem
V době
rozvolněných epidemiologických opatření se vedení Národního divadla rozhodlo
v případě opery rozloučit s koronavirem postiženou sezonou, když už
ne představením (na rozdíl od činohry a baletu), tak opatrnicky alespoň formou
koncertu. (Připomeňme, že během tohoto
nejdelšího uzavření Národního divadla od druhé světové války, se neuskutečnily
ani v historické budově premiéry Weinbergerova Švandy dudáka a zpívaného
baletu Bohuslava Martinů Špalíček, ani v nově zrekonstruované Státní opeře
nastudování Szymanowského Krále Rogera.
Koncert nazvaný
Opera
před oponou se konal v historické budově, opravdu „jen“ na
prosceniu před železnou oponou, diváci už seděli v hledišti, ale
v povinných rouškách. Byl bez přestávky a představilo se v něm
jedenáct sólistů Opery Národního divadla a Státní opery, provázených různě
kombinovanou komorní sestavou členů orchestrů obou souborů.
Program byl
však až příliš pestrý. Lze pochopit, že sopranistky Marie Fajtová, Jana Sibera,
tenorista Martin Šrejma, barytonista
Jiří Brückler a basisté Jiří Sulženko a Zdeněk Plech zazpívali árie a dueta z oper, které mají
v Národním divadle na repertoáru. Ale dramaturgická linie to byla
nesourodá, když vedle Roccovy árie o zlatě „Hat man auch nicht Gold beineben“ z Beethovenova
Fidelia (Zdeněk Plech) zazněl duet
Adiny a Dulcamary „Quanto amore!“ z Donizettiho
Nápoje lásky (Marie Fajtová a Jiří
Sulženko) či vedle Rodrigovy předsmrtné árie
„O Carlo, ascolta“
z Verdiho Dona Carlose (Jiří
Brückler) koketní árie Musetty „Quando me‘n vo“ z Pucciniho Bohémy (Marie Fajtová). Českou operu
zastoupil výstup Terinky a Jiřího „Chci s tebou promluvit“ s duetem „Pohleď mi do očí“ z Dvořákova Jakobína (Jana Sibera a Martin Šrejma)
a árie Mařenky „Ten lásky sen“ ze
Smetanovy Prodané nevěsty (Kateřina
Kněžíková). Jako připomínku neuskutečněné premiéry Krále Rogera Karola Szymanowského zazpívala Jana Sibera brilantní
árii Roxany. Jeden a půl hodinový program, ve kterém ale spoustu času zabraly
úpravy sestav notových pultů, zakončil mozartovský blok, který vyvrcholil
závěrečnou scénou z druhého dějství Figarovy
svatby, pro kterou si sólisté najednou oblékli kostýmy a pokusili se o
náznak herecké akce.
Vtipné
ozvláštnění programu slibovaly instrumentální úpravy operní hudby. Dvě efektní
čísla – druhá virtuózní koloraturní árie Královny noci „Der Hölle Rache“ z Mozartovy Kouzelné flétny a sbor Cikánů z Verdiho Trubadúra – zazněly v úpravě Miroslava Kopty pro žesťový ansámbl
tří trubek, tří pozounů a tuby. A předehru k Figarově
svatbě upravil Bill Holcombe pro dechové kvinteto. Jenže i v hudbě
platí, aby vtip byl skutečně vtipem, tak musí zaznít brilantně,
s naprostým nadhledem a bravurou, což se bohužel nepodařilo úplně.
Nedostatečná propracovanost souhry se projevila i při jediném originálním čísle
programu – 1. větě z Oktetu F dur Franze
Schuberta pro smyčcový kvintet, klarinet, fagot a lesní roh. Klarinetového
partu se s přehledem ujal hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který před
dirigentskou dráhou působil právě jako klarinetista v prestižní Berlínské filharmonii.
Pokud šlo o
doprovod dalších částí programu, až závěrečné finále druhého dějství Figarovy svatby zaznělo
s orchestrem, byť komorně zredukovaným; v ostatních áriích a duetech jsme
se museli spokojit pouze s klavírem, který tu a tam doplnily nástroje, jak
se v dané árii uplatňují sólově nebo výrazněji (housle, flétna, harfa,
hoboj), případně smyčcové kvinteto. A v tom byl právě problém. Zatímco
s velkým orchestrem a při jevištním provedení se ve zpěvu ledacos „schová“,
takto omezený doprovod nezakryje nic. Ze sestavy sólistů tak svou špičkovou
úroveň opět stvrdila Kateřina Kněžíková v árii Mařenky a o pružnosti svého
sopránu znovu přesvědčila Jana Sibera v árii Roxany z Krále Rogera.
Celkové
hodnocení koncertu záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě se nejde oprostit od
okolností, za kterých se uskutečnil. Po třech měsících se při návratu do zlaté
kapličky s nadějí na obnovu normálních časů nelze ubránit dojetí a radosti
z hudby nezprostředkované technologiemi. A pohled na publikum
s povinnými rouškami na obličejích snad zůstane jako rarita, která se
nebude opakovat.
Přes
dychtivost, se kterou jsem se na koncert těšila, se přiznám, že jsem očekávala
víc. Chápu, že nejistota rozsahu rozvolňovaných opatření jak vůči publiku, tak
vůči umělcům neumožňovala odehrát plnohodnotné operní představení, jak to
dokázaly činohra i balet Národního divadla. Ale výsledek se zdál být příliš
jednoduchým východiskem „z nouze“ nejen koronavirové, ale i těžkopádnosti
kolosu naší první scény. V polovině června zvolený program už přece jen
působil jako narychlo seskládané nesourodé pasticcio, na rozdíl od koncertu Ve zpěvu hledejme úlevu… 30. dubna, při
kterém pestrá dramaturgie i paleta dokonce třinácti sólistů pouze za klavírního
doprovodu měla při benefičním charakteru, absenci publika a živém přenosu
Českou televizí v té době zcela jiný kontext. Protože se Národní divadlo
chce tak vehementně začlenit do evropského operního kontextu, nabízí se také
porovnání s koncerty, které začala uvádět Vídeňská státní opera
v promyšlené dramaturgii. A postavení Národního divadla jako naší první,
státem dotované scény vede k porovnání i s Českou filharmonií, která ve
složité situaci dokázala zareagovat tak mimořádnými (benefičními) koncerty,
jako byl ten 13. června se sólistkou Magdalenou Koženou, když Českou
filharmonii a Českou studentskou filharmonii s vybranými žáky LŠU řídil Simon
Rattle, ale i ten 23. května v rámci Pražského jara s mozartovskou
dramaturgií a hvězdnou sestavou českých umělců, dirigenta Tomáše Netopila a
sólistů Kateřiny Kněžíkové, Simony Šaturové, Adama Plachetky a Jana Martiníka.
Nelze se vyhnout ani komparaci se zápalem mladých adeptů operního zpěvu,
jak se předvedli už v květnu a následně v červnu v Novoměstské
radnici a jak vystupování i v těchto obtížných časech umožnil Spolek
přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists.
Po úvodním českém
pozdravu divákům koncertu umělecký ředitel obou našich operních souborů Per
Boye Hansen přečetl v krátkém prohlášení v angličtině, že koncert je
zároveň pozvánkou na příští sezonu. Nejenže program koncertu tomu
nenasvědčoval, ale ani plány na následující sezonu nesvědčí o flexibilní reakci
opery Národního divadla na koronavirovou situaci. Ředitel Jan Burian
v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál vyčíslil ztrátu 180 milionů, ale hrát by
se mělo začít jako obvykle – ve Stavovském divadle od konce srpna, v Národním
divadle a ve Státní opeře od začátku září. Na premiéru v Národním divadle
si ale budeme muset počkat až do října: bude to Carmen v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Asagaroffa Grischy, titul, jehož oprávněnost v rámci
současného repertoáru naší první scény s absencí základního portfolia
českého repertoáru vyvolává zásadní otazníky. Ve Státní opeře na konci
listopadu původně plánované Mistry pěvce norimberskénahradí Tristan a Isolda – se
stejným inscenačním týmem dirigenta Karla-Heinze
Steffense a režiséra Keitha
Warnera, ovšem s mnohem méně rozsáhlou úlohou sboru (že by vedení Státní
opery nedokázalo do té doby zorganizovat nastudování sborového partu od
uvolnění epidemiologických opatření v červnu?). Opět se nelze vyhnout
srovnání – brněnské Národní divadlo pod vedením Martina Glasera flexibilně
dokázalo najít i za současné situace řešení, jak hrát i operu pro diváky a
uvádí už od konce června představení na Špilberku, v Janáčkově divadle se
začne hrát od srpna a původně plánovanou červnovou premiéru Ferdy Mravence Evžena Zámečníka tu
uvedou 22. srpna. Vzápětí v září a v říjnu obohatí program festivalu
Janáček Brno v nastudování pořádajícího divadla Janáčkův Osud a Řecké pašijeBohuslava Martinů. Také plzeňská opera
začne sezonu už v srpnu, kdy připravuje dokonce dvě premiéry – Prodanou nevěstua Monteverdiho Korunovaci
Poppey. Přispíšila si i liberecká opera a první operní premiéru, Bizetovy Lovce perel, chystá na 21. srpna, hned
pak v září bude Jakobín. První
ostravská premiéra, Nabucco, bude
12. září. A k tomu na konci července i v současných složitých
podmínkách uvedou plnohodnotné hudebně-dramatické produkce Hudební festival
Znojmo (Der Traum, karnevalový
příběh s hudbou Michaela Haydna) a Festival komorní hudby v Českém
Krumlově (v novodobé premiéře opera Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízena
v provedení souboru Capella Regia).
