UPOUTÁVKA NA SRPNOVÉ ČÍSLO

Ze srpnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s violoncellistou Jiřím Bártou, který letos zahájí MHF Český Krumlov.
  • Rozhovor s Alenou Kunertovou o její umělecké a produkční agentuře Nachtigall Artists Management,  letos v srpnu oslavující 20 let svého trvání
  • Rozhovor s harfistkou Janou Bouškovou, která završila svůj první pedagogický rok na prestižní Royal College of Music v Londýně, na jaře založila 1. celosvětový online harfový kongres, koncertuje, připravuje nová CD a úspěšně se prezentuje ještě celou řadou dalších zajímavých aktivit.
  • Rozhovor s talentovanou a mnoha prestižními cenami již ověnčenou studentkou  HAMU, klarinetistkou Annou Paulovou
  • Rozhovor se členkami souboru Quasi Trio (Marií Hasoňovou, Juditou Škodovou a Kateřinou Ochmanovou), který se stal novým objevem české komorní scény. 
  • Z rubriky Události ohlédnutí za slavnostním koncertem, pořádaným v sále pražského Mozartea u  příležitosti 100. výročí narození mistra houslaře Přemysla Otakara Špidlena, na němž vystoupil např. i Pavel Šporcl.
  •  V rubrice Festivaly, koncerty jsme zachytili výběr akcí ze 31. ročníku Mezinárodního festivalu současného umění Forfest Kroměříž, mimořádný koncert Pražských symfoniků ve Smetanově síni, na němž se s orchestrem loučil jeho dosavadní šéfdirigent Pietari Inkinen, či vystoupení Pražského filharmonického sboru v čele se sbormistrem Lukášem Vasilkem, situované do krásného prostředí Vrtbovské zahrady.
  • Rubriku Horizont vyplňuje zhodnocení vystoupení Rastislava Uhríka v rámci festivalu Bass Days v Jazz Docku, k němuž si přizval ještě další čtyři pražské hudebníky a oslavil na něm i svoje čtyřicátiny.
  • Z operního žánru nabízíme ohlédnutí za záznamem z představení Pucciniho Turandot, realizovaným v Královském divadle v Madridu a dostupným na France Télévisions od prosince 2019  do června 2020.  Operu hudebně nastudoval Nicola Luisotti, autorem režie, scény a světelného designu byl světoznámý Robert Wilson.
  • Ze zahraničí jsme pro vás připravili dva texty. Jeden, věnovaný letošním oslavám stého výročí založení slavných Salzburger Festspiele, a to od jeho počátků až do roku 2021, kam se vzhledem ke koronavirové pandemii přesouvá hlavní část pro letošní sezonu připraveného programu,  během srpna tentokrát realizovaného pouze ve zkrácené podobě. Druhý text z pera Roberta Rytiny přibližuje kuriózní nastudování jakési „kompromisní verze“ Verdiho Dona Carla v drážďanské Semperoper, kterou připravil Johannes Wulff-Woesten a v hlavních rolích v něm vystoupila hvězdná pěvecká i manželská dvojice, Anna Netrebko a Yusif Eyvazov.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde  tentokrát můžete zavzpomínat na skvělého Jevgenije Mravinského, který mj. premiéroval šest Šostakovičových symfonií (Osmou mu skladatel dokonce dedikoval) a plných padesát let stál v čele Leningradské filharmonie, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se setkáte s bratry Wielandem a Wolfgangem Wagnerovými, kteří byli po válce jmenováni do vedení světoznámého Bayreuthského festivalu, Zapomenuté operní skvosty, v nichž se tentokrát autor se svými dotazy obrátil na sólisty Opery Národního divadla a zároveň manžele Janu a Václava Siberovy, s nimiž hovořil (nejen) o Weberových Třech Pintech,  Století bez mezníků o  více než zajímavém, byť, bohužel, poměrně málo v povědomí veřejnosti zakotveném  slovenském skladateli Romanu Bergerovi, který navíc letos oslaví svoje 90. narozeniny,   Celuloidová hudba, v jejímž osmém dílu se autor věnoval novému celovečernímu hudebnímu dokumentu Šimona Šafránka o zpěvákovi, skladateli a kytaristovi Miroslavu Žbirkovi, uvedenému ve světové premiéře na přehlídce Tady Vary, Z historie a současnosti muzikálu, v němž si s trojicí autorů Michaelem Prostějovským, Pavlem Bárem a Markétou Damkovou zavzpomínáme mj. na úspěšný muzikál Chicago, od jehož premiéry uplynulo již 45 let, či na jeden z nejzajímavějších tvůrčích počinů autorské dvojice Suchý-Šlitr, a sice Dobře placenou procházku, premiérovanou před 55 lety. Místo pokračování seriálu Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu se již potřetí setkáme s náhradním textem Petra Marka, který tentokrát přispěl rozhovorem s výborným českým jazzovým pianistou a skladatelem, žijícím již 25 let v USA, Pavlem Wlosokem, a čtvrtým dílem pokračuje i oblíbený  cyklus Slavní hudebníci za šachovnicí, v němž se v tomto pokračování setkáme kromě Paganiniho i s vynikajícími českými houslisty Ferdinandem Laubem a Janem Kubelíkem.
  • samostatné studie: Vzpomínku na významného muzikologa Antonína Špeldu, působícího celý život především na Plzeňsku, připravila Marta Ulrychová, a s novými formami digitální distribuce hudebního díla, o nichž psala ve své magisterské práci, nás seznámila Duyen Monika Nguyenová.
  • Rubriku Knihy a notoviny  vyplňuje recenze na knihu Pavly Jonssonové s názvem Růžové vrány. Muzikantky v 21. století
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů zvolil v minulém dílu autor seriálu Dostaveníčko u kláves Jakub Zahradník jistě zajímavé téma, které zpracoval v textu s názvem Chvála opravárenství a v srpnovém čísle uvádíme jeho 2. část.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát prostřídaly operu  Nové jazzové nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako pokaždé následují recenze na některá nově vydaná CD.

Festival Ibérica roztančí a rozezní čtyři města. Představí se španělské hvězdy flamenka Mónica Iglesias a Luis Mariano i světoznámý český kytarista Pavel Steidl

Festival iberoamerických kultur Ibérica se obvykle koná v Brně a v Praze na přelomu června a července. Vládní nařízení a nejistota ohledně možností cestování související s pandemií koronaviru zapříčinily, že se 17. ročník festivalu v tradičním termínu neuskutečnil. Pořadatelé však nelenili, přesunuli festival na konec prázdnin a rozšířili působnost o dvě nová místa. „Vzhledem k velmi těžké situaci ve Španělsku jsme byli nuceni změnit uměleckou dramaturgii a omezit počet španělských umělců. Tradiční galakoncert Ibérica se tak letos nebude konat na hradě Špilberku ale v brněnském Besedním domě, na druhé straně se však aktivity festivalu rozšiřují na zámky Lysice a Čechy pod Kosířem,“ říká umělecký ředitel festivalu Petr Vít. Ibérica přinese od 21. do 30. srpna zážitky v podobě hudebně-tanečních vystoupení s účastí španělských hvězd – tanečnicí Mónikou Iglesias, kytaristou Luisem Marianem a houslistou Yorrickem Tromanem. Festivalovému publiku se představí i světově uznávaný klasický kytarista Pavel Steidl či herec Tomáš Hanák. Chybět nebude oblíbená gastronomická fiesta a tematické workshopy. „Věříme tak, že i letos bude festival Ibérica stejně atraktivní kulturní akcí jako v minulých letech a těšíme se na setkání při temperamentní hudbě a tanci v posledním srpnovém týdnu,“ říká Vít. Program a vstupenky jsou k dispozici na webu Iberica.cz.

Mónica Iglesias, která vystoupí 29. srpna na galakoncertu v brněnském Besedním domě, patří bezpochyby k nejslibnějším talentům mladé taneční generace španělské flamenkové scény. Svoji kariéru zahájila po boku legendárního Joaquína Cortése, byla primabalerinou Španělského národního baletu a v roce 2018 triumfovala na nejprestižnější flamenkové soutěži Cante de las Minas. Její nejnovější taneční projekt TÁLAMO bude českou premiérou, na niž se těší česká i slovenská flamenková komunita. Autorem hudby je její dvorní kytarista Luis Mariano Renedo, jehož na brněnském vystoupení podpoří houslový virtuóz a koncertní mistr Granadské filharmonie Yorrick Troman spolu s flamenkovým veteránem, zpěvákem El Pulgou. Trojice Mariano-Troman-Iglesias zavítá o den dříve, tedy 28. srpna, i do pražského Jazzdocku, v tomto případě však s důrazem na tvorbu dua Luis Mariano – Yorrick Troman. Mónica Iglesias se v rámci pražského festivalového večera představí jako host koncertu.

Monica Iglesias © Radek Babička

Návštěvníky festivalu potěší také klasický kytarista Pavel Steidl, který zahraje 22. srpna na zámku v jihomoravských Lysicích a 25. srpna v brněnské vile Löw-Beer. Rodák z Rakovníka prorazil na světovou scénu na začátku 80. let, když zvítězil v soutěži pořádané Radiem France de Paris. Od té doby si drží pozici jednoho z nejlepších klasických kytaristů na světě, o čemž svědčí například žebříček časopisu GuitArt, který jej zařadil mezi osm nejvýznamnějších světových kytaristů roku 2003, zisk ceny Classical Guitar Award 2005, ale především neutuchající zájem o jeho kytarové recitály napříč kontinenty. „Profesor Královské konzervatoře v Haagu a hudební fakulty pražské AMU Pavel Steidl vystupuje na domácí půdě spíše sporadicky, jeho koncert na festivalu Ibérica tak bude patřit k zásadním kulturním událostem letošního léta,“ těší se Vít.

V romantickém prostředí zámecké Oranžerie v Čechách pod Kosířem nedaleko Olomouce zazní 21. srpna verše granadského básníka Federika Garcíi Lorky v podání herce Tomáše Hanáka. Spojujícím prvkem představení Vracím se pro svá křídla je hudebně taneční koláž flamenkové tanečnice Virginie Delgado a kytaristy Petra Víta, jež dodává Lorkově poezii nový rozměr a barvu. Hostem večera bude izraelský perkusista Azar Abou.

Pořadatelé připravují také tradiční gastronomickou fiestu, která provoní nádvoří Staré radnice v Brně 27. srpna a tvůrčí dílny plné tance a hudby pro začátečníky i pokročilé, které se v Brně uskuteční od 28. do 30. srpna a nově se rozšíří i do Prahy, kde 27. a 28. srpna povede taneční hodiny Mónica Iglesias.

PROGRAM IBÉRICA

21. 8.
Čechy pod Kosířem, zámek
F. G. Lorca: Vracím se pro svá křídla

22. 8.
Lysice, zámek
Pavel Steidl – kytarový recitál

25. 8.
Brno, vila Löw-Beer
Pavel Steidl – kytarový recitál

27. 8.
Brno, Stará radnice
Fiesta Gastronómica – iberoamerická kuchyně, hudba a tanec

28. 8.
Praha, Jazzdock
Duo Luis Mariano & Yorrick Troman feat. Mónica Iglesias

29. 8.
Brno, Besední dům
Galakoncert Ibérica: Mónica Iglesias – Tálamo

27. – 28. 8.
Praha
Tvůrčí dílny Ibérica

28. – 30. 8.
Brno
Tvůrčí dílny Ibérica

Reakce na článek Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak, otištěném v červnovém čísle letošních Hudebních rozhledů

Miroslav Vilímec, bývalý koncertní mistr České filharmonie

V Hudebních rozhledech (06) z tohoto roku byl otištěn článek „Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak“. Autorkou je zaměstnankyně České filharmonie Lucie Maňourová a je jasné, že prezentuje názory vedení České filharmonie.

Některé pasáže článku zapříčinily vzrušené názory a debaty v okruhu lidí, kteří se kolem „Spolku“ dosud pohybovali, proto jsem se rozhodl na článek reagovat i já následným komentářem.

Činím tak po důkladném seznámení se s problematikou a po získání informací o této záležitosti u obou stran, nevyjímaje pisatelku článku.

Uveřejněný text je napsán velmi brilantně a fundovaně z hlediska historie Spolku. Je představena nová sezona s patřičným propagačním záměrem. Je také referováno o změnách ve vedení Spolku v souvislosti s odvoláním dlouhodobé Rady ČSKH, což je po stránce práva nenapadnutelné. Spolek totiž právní subjektivitu neměl a určitá vágní suverenita byla jen respektována, třeba i s výhradami, všemi dosavadními řediteli České filharmonie. 

Co se mi ale velmi nelíbí – a nebyl jsem sám – je fakt, že tzv. nutnost změny vedení Spolku je vysvětlována stagnací, zkostnatělou dramaturgií, slabou úrovní komorních koncertů Spolku, propadem prodeje vstupenek a tzv. setrváváním jeho vedení na stále stejné organizační a dramaturgické struktuře. Nikdy jsem nebyl členem Rady ČSKH, chápu však, že „odejitých“ členů a mnohých nadšených spolupracovníků se tyto formulace dotýkají. Jako blízký přítel nedávno zesnulé slavné cembalistky Zuzany Růžičkové vím, jak umělkyně doslova žila životem tohoto Spolku a takřka do posledních svých dnů se na něm aktivně podílela. Taktéž se to dá napsat o mnoha dalších osobách, spojených s dosavadní činností ČSKH.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé výtky, ač jsem konkrétní informace získal, např. o počtu abonentů a údajném poklesu zájmu a prodeje vstupenek. Ve své reakci nechci napadat legálně podniknuté kroky. Jen si kladu otázku, zda za této situace má vůbec smysl o nějakém uskupení uvnitř České filharmonie a pod jeho historickým názvem mluvit.

ČSKH byl de facto právně nesvébytným útvarem, jehož samostatnost byla odvozována z historických souvislostí, zároveň však také z odlišné atmosféry komorních cyklů, nezávislé dramaturgie, vlastního způsobu prezentace koncertů a vytváření vnímavého posluchačského zázemí. Byl jsem častokrát přítomen koncertům Spolku jako posluchač, několikrát jsem v nich i vystoupil a nemohu o zajištění těchto koncertů včetně návštěvnosti napsat nic negativního. Bylo vždy na vysoké profesionální úrovni.

Nicméně – jak jsem také zjistil – názory vedení České filharmonie se dostaly do rozporu s názory hlavního představitele Rady, který výrazně hájil suverenitu jejího rozhodování. Nedošlo k souladu a tím se obnažila slabina Spolku, který existoval trochu jako „stát ve státě“, svoji reálnou samostatnost však nemohl opřít o statut. Je jasné, že nová Rada bude razit cestu „jednoho státu“. Jestli půjde o rozšíření programového spektra či o jeho zploštění, nechci předjímat. Česká filharmonie získala ke svým dosavadním koncertním cyklům několik dalších, o kterých může prostřednictvím nově jmenované Rady rozhodovat v intencích svých představ, organizačních i dramaturgických. Má dostatek finančních prostředků i administrativního zázemí na bezproblémové zajištění koncertů „Spolku“. Potřebujeme ale v této situaci, kdy je vše srovnáno do zákrytu a sladěno do stejných tónů, vykazovat ještě nějaký „Spolek“ uvnitř České filharmonie? Podle mého názoru nikoliv. Protože se ale termín stále oficiálně užívá, přeji „spolkovým“ koncertům v rámci České filharmonie, aby zdárně navázaly na ty předešlé, setkaly se s příjemnou atmosférou a přinášely četným návštěvníkům bohaté umělecké zážitky ve specifickém komorním prostředí. Tak, jak tomu bylo dosud.

Ocenění Václavu Věžníkovi

Věra Lejsková

Po několikaměsíční nucené odmlce otevřela brněnská JAMU své brány,  aby se v jejích prostorách odehrála malá slavnost. Za přítomnosti akademických činitelů a osobností uměleckého světa byla předána režiséru prof. Václavu Věžníkovi pamětní medaile, udílená Nadací Bohuslava Martinů „za celoživotní péči o operní dílo a odkaz Bohuslava Martinů“. Pamětní medaili předal Václavu Věžníkovi Prof. Jiří Hlaváč, který připomněl jednak Věžníkovo životní výročí (90 let), jeho šedesátiletou činnost v brněnské opeře i na řadě četných světových scén, i léta jeho pedagogického působení na zdejší škole. Nepředstavitelně vitální Václav Věžník využil této příležitosti k prosazování svého celoživotního snu,  aby režie oper byly adekvátní původnímu záměru autora a aby brněnská opera měla ke svému provozování takovou podporu státu, jaká jí po zásluze náleží.

Václav Věžník je nejen velký praktik, ale i teoretik: ve čtyřech obsažných dílech zpracoval dějiny brněnské opery od jejího začátku do roku 1990, dva díly byly  vydány tiskem,  další dva díly na své vydání čekají. Věřím, že představitelé města Brna nedopustí,  aby dílo zůstalo v rukopise.

prof. Václav Věžník s pamětní medailí, udílenou Nadací Bohuslava Martinů „za celoživotní péči o operní dílo a odkaz Bohuslava Martinů“  Foto archiv

IDA HAENDEL

15. 12. 1923 (1928?)  – 1. 7. 2020

Miroslav Vilímec

1. července zasáhla hudební veřejnost smutná zpráva. Zemřela legendární houslistka Ida Haendel. Dějiny znají mnoho vynikajících houslistů a houslistek, Ida Haendel však patřila mezi několik vyvolených. Lze ji považovat za jednu z posledních představitelů doby, kdy nezbytnou podmínkou umělecké kariéry byla nezaměnitelná osobitost. Narodila se v polském Chelmu v židovské rodině s příjmením Hendel, k drobné úpravě jména došlo později. Nejasnosti jsou ale kolem data narození. Setkáváme se s dvěma údaji (1923 nebo 1928), obojí má své zastánce. V dokladech měla Ida Haendel rok narození 1928. Její otec však uvedl rok 1923, věk byl prý upraven z důvodu snazší emigrace. Stejně tak zastánci roku 1928 tvrdí, že dřívější datum bylo uváděno jen pro možnost účasti v soutěžích a veřejných koncertech. Buď jak buď, umělkyně se dožila úctyhodného věku, při úžasné životní energii. Byla také zázračným dítětem. Však také slavný polský virtuos Bronislaw Huberman prohlásil, že je největší z talentů, které kdy slyšel. V roce 1935 se zúčastnila Wieniawského soutěže ve Varšavě, kterou vyhrála Ginette Neveu před Davidem Oistrachem. Mladičká Ida obsadila 7. místo a strmá kariéra na sebe nenechala dlouho čekat. Po emigraci studovala u Carla Flesche a v Londýně debutovala v roce 1936 sólovým recitálem. Beethovenovým koncertem zahájila šňůru celkově 68 vystoupení na slavném festivalu PROMS. Hrála na světových pódiích, spolupracovala s vynikajícími dirigenty, často se Sergiu Celibidachem a naším Rafaelem Kubelíkem. K české hudbě měla Ida Haendel vřelý vztah. Tak např. v Plzni provedla s tamějším orchestrem Sukovu Fantazii, za klavírního doprovodu Alfreda Holečka i České filharmonie s Karlem Ančerlem byla i třikrát hostem Pražského jara. Poslední vystoupení s Českou filharmonií bylo v roce 2000, kdy za řízení Vladimíra Ashkenazyho zahrála Sibeliův koncert. Přesto jsme ji u nás slyšeli ještě dvakrát. Ida Haendel přijala v letech 2009 a 2011 pozvání do cyklu koncertů Hudba v synagogách plzeňského regionu. Ve Velké synagoze v Plzni fascinovala např. suverénním provedením Bachovy Ciaccony, což zachytilo DVD Společnosti Jana Kubelíka. Ti, kteří Idu Haendel znali, čerpají ve vzpomínkách energii z jejího uměleckého i životního projevu. Pro ty, kteří se s ní osobně nesetkali, zanechala alespoň obrovský počet skvělých nahrávek. Ida Haendel odešla do historie, bude ale stále inspirovat.

Ida Haendel Foto archiv

                                                                                                                                  

Dvojité výročí Jana Kubelíka

Miroslav Vilímec

Výročí umělců jsou často příležitostmi k oslavným akcím. Mnohdy jsou povinností zmiňovat jubilea slavných umělců zahlcena i odborná hudební periodika. Jistě by nebylo dobré předurčovat koncertní život pouze kronikou osobních dat, přesto se nevyhneme připomínce kulatých výročí alespoň u těch nejslavnějších osobností.

Mezi ně určitě patřil houslista Jan Kubelík, který proslavil českou houslovou školu a samozřejmě především sám sebe po celém světě. Je s podivem, co umělec, od jehož narození (5. 7. 1880) si letos připomínáme 140 let a od úmrtí (5. 12. 1940) 80 let,  dokázal za svůj relativně krátký život. Žil totiž pouhých 60 let, ale napsal 6 houslových koncertů a během své dráhy mohl reálně stihnout 6 tisíc koncertů na všech kontinentech, číslo však už neplatí pro počet koncertních turné po americkém kontinentu. Tam byl Kubelík desetkrát, přičemž jedno severoamerické turné navazovalo na jihoamerické s určitou přestávkou, mohli bychom ho tedy počítat jako jedenácté. Úctyhodné číslo, zvlášť když si uvědomíme délku jednotlivých turné, často zabírající několik měsíců a náročný způsob tehdejší přepravy mezi vzdálenými místy koncertů. Americkými koncerty, zvláště ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, si Kubelík získal slávu hned na počátku své kariéry v první dekádě minulého století, tak jako slavnými koncerty ve Vídni, Paříži, Londýně. Výčet pronikavých úspěchů narůstal až do první světové války, kdy byla koncertní činnost utlumena. V této době se Kubelík začal věnovat kompozici, ve které pokračoval již celý další život. Zvláště dnes, kdy interpretační umění Kubelíka je zakonzervováno jen na nemnoha nahrávkách, rozsahem i výběrem skladeb odpovídajícím dobovým zvyklostem, získává na důležitosti připomínat si Kubelíkovo umění prováděním jeho děl. Všechny jeho houslové koncerty nastudoval, nahrál a provádí s orchestrálním i klavírním doprovodem Miroslav Vilímec. Jedinou Kubelíkovu Symfonii, od premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka nehranou, uvede na podzim Plzeňská filharmonie. Jde o žádoucí splátku letitého dluhu, který byl zapříčiněn i určitým „tabu“, které se vztahovalo po několik desetiletí ke jménu Kubelík v důsledku emigrace syna Rafaela.

O houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho úspěších, vyznamenáních – např. Beethovenově medaili a členství v londýnské Královské filharmonické společnosti, Paganiniho medaili, udělené městem Janov, mnoha rytířskými řády atd. – bychom mohli psát dlouho. Kubelík byl ale také vysoce inteligentním a srdečným člověkem, který charismaticky a harmonicky působil na veřejnost i své nejbližší okolí. Byl vzdělaný v různých oblastech umění, často se jeho klavírní partneři zmiňovali o jeho nadšeném zájmu o  výtvarné umění, spojeném s jeho pravidelnými návštěvami galerií po celém světě. Jan Kubelík bude též zmíněn v srpnovém dílu cyklu Hudebních rozhledů „Slavní hudebníci za šachovnicí“, tuto jeho zálibu doloží 2 originální fotografie, též se synem Rafaelem. Největší uměleckou láskou Jana Kubelíka však byly housle. Svých slavných stradivárek „Emperor“ se umělec nikdy nevzdal. A to i v době, kdy přišel téměř  o veškeré své jmění. Nešťastné investice, které dovolil svému okolí např. nevýhodným nákupem zámku Rotenturm v Burgenlandu s přilehlými žulovými doly, ztráta na burze v roce 1930, zaviněná opožděným prodejem cenných papírů během umělcova dlouhého turné v Austrálii, kdy měl ztíženou možnost kontroly postupu finančních správců – to vše vrhalo stín na Kubelíkova pozdní léta. Přesto čteme v této krizové době v australském tisku tato umělcova vyjádření: „Hudba je náš největší přítel“ a dále: „Mé housle jsou mým životem. Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly!“. O dalších plánech při oslavách svých padesátin Kubelík řekl: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, pak 25 let komponovat a pak 10 let poslouchat jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už tady budu moci zavřít oči navždy.“

Osudové číslo vyměřilo Kubelíkovi čas jinak. Byla to ale šedesátka, dokonale a beze zbytku prožitá. Jan Kubelík zanechal za sebou v dějinách hudby nesmazatelný odkaz, který bychom si měli stále uvědomovat a chránit ho.

Komorní filharmonie Pardubice a Marek Štilec v obnovené premiéře baletní hudby Pavla Vranického

V těchto dnech probíhá v Pardubicích natáčení hudby k baletu Pavla Vranického Das Waldmädchen.

Komorní filharmonii Pardubice diriguje Marek Štilec, nahrávka pro společnost Naxos je součástí projektu Češi ve Vídni, který od roku 2014 mapuje tvorbu v Čechách a na Moravě narozených autorů působících v osmnáctém století ve Vídni.

Balet Pavla Vranického (1756–1808) Das Wadmädchen (Lesní žínka nebo Lesní dívka) patří k nejúspěšnějším dílům svého autora, který se narodil v Nové Říši a svoji hudební dráhu spojil s Vídní. Premiéru mělo dílo 23. září 1796 ve vídeňském Kärntnerthortheateru. Autorem choreografie byl Giuseppe Traffieri. Velkou oblibu a kvalitu díla dokumentuje velký počet repríz v následujících letech – 130. Balet byl o dva roky později 28. května 1798 uveden i v Praze v Nostickém divadle (choreografie Giacomo Brunetti), později i v Karlových Varech, Teplicích a na dalších místech v Evropě. Rozšířenost a popularitu díla dokumentují i četné opisy a úpravy, které se nacházejí v archivech a sbírkách celé Evropy, mimo jiné i v Českém muzeu hudby v Praze. V roce 1813 byl představení přítomen i Carl Maria von Weber, kterého libreto baletu inspirovalo k napsání opery Das Waldmädchen (později ji skladatel přepracoval jako operu Silvana v zásadě se stejným příběhem). Balet a hudbu k němu však musel znát již před rokem 1800, protože operu napsal už ve svých 14 letech. Vranického balet Das Waldmädchen byl později v roce 1816 upraven skladatelem Josefem Kinským. Jak uvádí autorka obsažné diplomové práce na pražské HAMU o baletu Pavla Vranického Eva Stratilová Urválková, jedná se o skladatele, jehož jméno bylo Joseph Kinky narozený 1790 v Olomouci, ale který se psal jako Joseph Kinsky, nejedná se tedy o příslušníka známého šlechtického rodu! Tato pozdější verze byla určena dětskému baletu a Kinsky zde upravil a dokomponoval některá čísla. Nahrávka pro společnost Naxos se díky badatelskému úsilí švédského odborníka Daniela Bernhardssona vrací k autentické Vranického variantě.

Některé části baletu žily v dobovém hudebním provozu zcela samostatně, zejména Ruský tanec.  Autorem užité melodie není však Pavel Vranický sám, ale houslista a skladatel Ivan Mane Jarnović. Teprve Vranického balet však přispěl k popularitě této melodie ve Vídni a na tuto melodii pak napsal Ludwig van Beethoven nebo i Václav Jan Tomášek klavírní variace.

Příběh je podle dobového tisku inspirován skutečnými nálezy „divokých“ dětí nalezených v Litvě, v lesích blízko Hannoveru a v provincii Champagne. Tito jedinci vyrostli v divoké přírodě a většinou ztratili schopnost komunikovat lidskou řečí a jejich adaptace a socializace byla pak velmi obtížná.

Libreto Vranického baletu však přináší daleko milosrdnější příběh a lesní dívka Azémia se komunikovat naučí a nakonec se zjistí, že se jedná o ztracenou princeznu, kterou si v závěru příběhu a celého baletu vezme za ženu princ Lovinsky. lc

Pěvecké kurzy v Litni pozvou po roce na závěrečný koncert. Mladé talenty povedou špičkové pěvkyně a pedagožky Markéta Cukrová s Helenou Kaupovou

Zpěvné hlasy se po roce vrátí do Litně. Stane se tak v rámci 7. ročníku Pěveckých kurzů v Litni 2020, které nabídnou mladým nadějným pěvcům zázemí ke studiu i oddechu ve zdejším zámeckém areálu. Letošní kurzy proběhnou ve dnech 22.–27. srpna a budou soustředěny na výuku hlasové a dechové techniky pod dohledem přední mezzosopranistky Markéty Cukrové, která si ke spolupráci přizve pěvkyni a uznávanou pedagožku HAMU, Helenu Kaupovou. Korepetice se ujme klavírista Ahmad Jafar Hedar. Vyvrcholením kurzů bude 27. srpna oblíbený závěrečný koncert, který podle možností pozve posluchače do sálu historické Čechovny, nebo do zámeckého parku. Pěvecké kurzy v Litni 2020 pořádá nezisková organizace Zámek Liteň v rámci 9. ročníku Festivalu Jarmily Novotné.

Ahmad Hedar foto archiv

„Liteňských kurzů se zúčastním potřetí a mohu říct, že kromě pracovních nás s pořadateli již váží přátelské vztahy. Asi i proto je v Litni vždy úžasná atmosféra, do které se studenti rádi vracejí a na kterou vzpomínají. Letos se zaměříme na hlasové zdraví a vše, co s ním souvisí. Vyslechneme si přednášku doktorky Vydrové z oboru foniatrie a Renaty Sabongui o cvičení Pilates a přirozeném dýchání. Tématem kurzu bude období belcanta, a zejména tvorba Gioacchina Rossiniho. Během závěrečného koncertu posluchačům vyzradíme i některé okolnosti z jeho dobrodružného života. Mám radost, že letos přijala pozvání k účasti i profesorka pražské HAMU Helena Kaupová,“ přibližuje podobu tohoto ročníku jeho lektorka Markéta Cukrová.

Vstupenky na Závěrečný koncert Pěveckých kurzů v Litni 2020 je možné zarezervovat a zakoupit na emailové adrese tickets@zamekliten.cz nebo na telefonním čísle 724 880 826 za cenu 300 Kč. Koncert začíná v 18 hodin. Další informace jsou dostupné na www.zamekliten.cz.

„Současná společenská situace zamíchala kartami ve všech oblastech našich životů, kulturu nevyjímaje. Velmi se těšíme z toho, že se již můžeme postupně vracet do zaběhnutých kolejí a že je nám umožněno v 9. ročníku festivalu uspořádat alespoň dva projekty. Prvním v pořadí jsou pěvecké kurzy s jejich závěrečným koncertem. O to víc se letos těšíme na setkání se studenty, lektory i posluchači koncertu,“ podotýká ředitelka Zámku Liteň a Festivalu Jarmily Novotné Ivana Leidlová.

Po odeznění posledních tónů závěrečného koncertu zahájí organizace přípravy na druhý z projektů, který se letos na půdě liteňského zámku uskuteční vůbec poprvé. Jím budou rovněž vzdělávací fotografické kurzy vedené fotografem Tono Stanem, který proslul u nás i v zahraničí.

Zámek Liteň © Jan Žirovnický

Květnovo-červnová nej zážitků a propadáků v časech koronavirových dle Heleny Havlíkové

I na pravidelná měsíční „nej“ dopadla od 10. března koronavirová pandemie. S uzavřením divadel a sálů ustal operní a koncertní provoz, a třebaže mnohé operní domy poskytly na svých webových stránkách nadstandardně rozšířenou nabídku záznamů inscenací, základem pro „nej“ jsou pouze „živá“ představení a koncerty nezprostředkované dnešními technologiemi přenosu.

Nicméně už 19. května se Spolek přátel hudebních talentů „odvážil“ uspořádat v Novoměstské radnici koncert pro publikum v povinných rouškách, na kterém vystoupili mladí sólisté Lada Bočková, Tereza Štěpánková, Boris Prýgl, Tadeáš Hoza a v úvodu ještě zazněla informace, že všichni účinkující mají negativní test na koronavirus. Na něj navázal 15. června další koncert s Monikou Jägerovou, Petrem Nekorancem a Lukášem Bařákem. A mezi tím se 12. června Opera Národního divadla místo představení rozloučila s koronavirem zredukovanou sezonou koncertem z proscenia historické budovy.

Zážitek s talenty

Program druhého koncertu Spolku přátel hudebních talentů ve Velkém sále Novoměstské radnice nebyl tak pestrý jako ten předchozí. V blocích Donizettiho Nápoje lásky a Massenetova Werthera byl sestaven uceleněji z árií, duetů a písní, které patří do „výkladní skříně“ současného repertoáru vystupujících sólistů. A sympatické byly přesahy do českého repertoáru.

Nováčkem těchto koncertů byla Monika Jägerová. Tato mezzosopranistka, ovšem s hlubokým altovým ponorem, je obdařena hlasovým fondem vskutku mimořádným nejen co do rozsahu, ale i co do volumenu a hlavně barvy evokující barokní malby s jejich dramatickou opulentností, kontrasty, hrami světel a stínů, ale i vzrušující tajemností. Díky pěvecké technice si může suverénně troufnout na virtuózní role oper seria, jak předvedla v árii Bradamanta „Vorrei venicarmi del perfido cor“ z 2. dějství Händelovy Alciny i v přídavku „Se fiera belva ha cinto fra le catene“  z partu Bertarida v Händelově Rodelindě. Jägerová přesvědčila, jak ovládá bel canto s nároky na legatové linie frází, hbité běhy koloratur, skoky velkých intervalových rozsahů při naprosté intonační přesnosti. Že její bravurní výkon na koncertě v příznivé akustice starobylého Velkého sálu Novoměstské radnice pouze s klavírem nebyl výjimkou, je zřejmé i z její interpretace rolí v kompletních inscenacích barokních oper. Na Olomouckých barokních slavnostech se loni s Ensemblem Damian zaskvěla ve vtipném nastudování serenaty Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunálKarla Ditterse von Dittersdorf, když v brilantním koloraturním partu vládce bohů Giova s humornou nadsázkou i moudrostí „rozhodla“ prudkou hádku bohů o to, co je pro budoucnost Evropy nejužitečnější. Se souborem Hof-Musici se na Festivalu barokních umění v českokrumlovském zámeckém divadle loni uplatnila v inscenaci opery Johanna Adolfa HassehoDemofoonte jako Timante, když vyjádřila bouře emocí a vztahů, kterými tento domnělý syn thráckého krále Demofoonta prochází v příběhu z antické mytologie s typicky zašmodrchaným libretem s nejasnou věštbou. O muzikalitě Moniky Jägerové pak svědčí to, že svůj tak objemný hlas dokáže propojit do vyrovnané sezpívanosti souborů Collegium 1704 nebo Czech Ensemble Baroque.  Nicméně větší variabilita a přesvědčivost výrazu při zprostředkování pro operu seria klíčových afektů ve vztahu k detailnějšímu vyjádření barvitých básnických textů je tím mistrovstvím, k němuž může Monika Jägerová nasměrovat svůj další vývoj.

Na koncertě Monika Jägerová pak v árii Charlotte „Werther! Qui m’aurait dit … Ces lettres!“ z 3. dějství této Massenetovy opery ukázala, jak se vedle barokní hudby může uplatňovat i ve „standardním“ operním repertoáru a také zde vedle propracovanější deklamace rozvíjet plastičnost výrazu.

Lukáš Bařák předvedl, jak mu po absolutoriu AMU u Ivana Kusnjera (2018) a rolích Figara v budějovické inscenaci Mozartovy Figarovy svatby (2014), Masetta v Donu Giovannim v rámci letní stagiony ve Stavovském divadle (2015), Papagena v liberecké Kouzelné flétně (2015) a dalších, zatím menších rolí v pražském i ostravském Národním divadle svědčí další studium na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Jeho baryton získává na plnosti a výrazové flexibilitě. I když árie Harlekýna „Lieben, Hassen, Hoffen, Zagen“ ze Straussovy Ariadny na Naxu zatím teprve otevírá další stylové možnosti tohoto barytonisty, svůj temperament a smysl pro humor předvedl na koncertě jako Dulcamara v Donizettiho Nápoji lásky. Nejen ve vstupní árii „Udite, udite o rustici“, v níž se obchodnickou protřelostí vychvaluje jako doktor znalý všeho léčitelného i neléčitelného, ale i v duetu „Voglio dire, lo stupendo elisir“. Vtipně v něm vystihl, jak Dulcamara bystře pochopí, že je třeba  „přeznačkovat“ lahvinku vína na zázračný Isoldin elixír, aby pomohl nešťastně zamilovanému Nemorinovi získat lásku Adiny, která ho zatím odmítá. A Petr Nekoranec  i v Nemorinově vstupní roztoužené árii „Quanto è bella, quanto è cara“ předvedl, že právě lyrické tenorové bel canto je obor, ve kterém se prosazuje na mezinárodních pódiích. A hledání svého dalšího směřování k francouzskému repertoáru, jak ho nahrál na svém samostatném debutovém CD, zařadil do programu koncertu prostřednictvím árie Massenetova Werthera „Porquoi me réveiller, ô souffle du printemps?“, v níž slovy básně jedné z knih, kterou četl s milovanou Charlotte, vyčítá jaru, že ho probouzí, když on se utápí ve smutku, protože se Charlotte vdala za jiného muže.

Sympatické bylo zařazení bloku z českých oper: Lukáš Bařák jako Marbuel tajemně lákal v árii „Je sic to trochu daleko“ z Dvořákovy opery Čert a Káča nezkrotnou Káču do svého prostranného, teploučkého a veselého zámku, Petr Nekoranec propůjčil ve Smetanově Prodané nevěstě svůj lyrický tenor Jeníkově upřímně zamilované árii „Jak možná věřit“ a oba se v duetu Kecala a Jeníka „Znám jednu dívku“ „přetahovali“ o své odlišné názory na dívku s dukáty, kravami, kachnami, poli, ba i almarou jako vhodnou nevěstou pro Jeníka místo Mařenky. Jakkoli tato generace sólistů, podobně jako třeba Adam Plachetka, interpretaci českých oper teprve hledá, zaslouží ocenění, že se v situaci, kdy je pro tento repertoár v našich divadlech paradoxně obtížné najít adekvátní obsazení, věnují i české klasice. A snad přispějí k tomu, že se naše operní divadla zase vrátí k pěstování a dalšímu rozvíjení tohoto národního „pokladu“, se kterým si ve světě v posledních letech vědí více rady, než soubory u nás.

I když název koncertní série Talenty světové opery působí zbytečně nadsazeně, bylo to opět vzájemné setkávání plné dychtivosti, radosti, nadšení – a potěšení. Jakou kariéru se v tvrdém a nesmlouvavě konkurenčním operním byznysu mladým sólistům podaří dosáhnout, záleží na mnoha okolnostech, v nichž talent hraje důležitou, ale zdaleka ne jedinou roli. Koncert ovšem jasně ukázal smysl podpory mladých sólistů, jak se ho ujal Spolek přátel hudebních talentů a jak v koronavirovém „vymknutí z kloubů“ ještě získal na významu. Bylo by vlastně hříšným mrháním, kdyby mladí lité s talentem ke zpěvu, měli či museli svůj dar prohospodařit, protože by nedostali příležitost a neměli prostředky ho rozvíjet.

Propadák s Národním divadlem

V době rozvolněných epidemiologických opatření se vedení Národního divadla rozhodlo v případě opery rozloučit s koronavirem postiženou sezonou, když už ne představením (na rozdíl od činohry a baletu), tak opatrnicky alespoň formou koncertu.  (Připomeňme, že během tohoto nejdelšího uzavření Národního divadla od druhé světové války, se neuskutečnily ani v historické budově premiéry Weinbergerova Švandy dudáka a zpívaného baletu Bohuslava Martinů Špalíček, ani v nově zrekonstruované Státní opeře nastudování Szymanowského Krále Rogera.

Koncert nazvaný Opera před oponou se konal v historické budově, opravdu „jen“ na prosceniu před železnou oponou, diváci už seděli v hledišti, ale v povinných rouškách. Byl bez přestávky a představilo se v něm jedenáct sólistů Opery Národního divadla a Státní opery, provázených různě kombinovanou komorní sestavou členů orchestrů obou souborů.

Program byl však až příliš pestrý. Lze pochopit, že sopranistky Marie Fajtová, Jana Sibera, tenorista Martin Šrejma, barytonista Jiří Brückler a basisté Jiří Sulženko a Zdeněk Plech zazpívali árie a dueta z oper, které mají v Národním divadle na repertoáru. Ale dramaturgická linie to byla nesourodá, když vedle Roccovy árie o zlatě „Hat man auch nicht Gold beineben“ z Beethovenova Fidelia (Zdeněk Plech) zazněl duet Adiny a Dulcamary „Quanto amore!“ z Donizettiho Nápoje lásky (Marie Fajtová a Jiří Sulženko) či vedle Rodrigovy předsmrtné árie  „O Carlo, ascolta“ z Verdiho Dona Carlose (Jiří Brückler) koketní árie Musetty „Quando me‘n vo“ z Pucciniho Bohémy (Marie Fajtová). Českou operu zastoupil výstup Terinky a Jiřího „Chci s tebou promluvit“ s duetem Pohleď mi do očí“ z Dvořákova Jakobína (Jana Sibera a Martin Šrejma) a árie Mařenky „Ten lásky sen“ ze Smetanovy Prodané nevěsty (Kateřina Kněžíková). Jako připomínku neuskutečněné premiéry Krále Rogera Karola Szymanowského zazpívala Jana Sibera brilantní árii Roxany. Jeden a půl hodinový program, ve kterém ale spoustu času zabraly úpravy sestav notových pultů, zakončil mozartovský blok, který vyvrcholil závěrečnou scénou z druhého dějství Figarovy svatby, pro kterou si sólisté najednou oblékli kostýmy a pokusili se o náznak herecké akce.

Vtipné ozvláštnění programu slibovaly instrumentální úpravy operní hudby. Dvě efektní čísla – druhá virtuózní koloraturní árie Královny noci „Der Hölle Rache“ z Mozartovy Kouzelné flétny a sbor Cikánů z Verdiho Trubadúra – zazněly v úpravě Miroslava Kopty pro žesťový ansámbl tří trubek, tří pozounů a tuby. A předehru k Figarově svatbě upravil Bill Holcombe pro dechové kvinteto. Jenže i v hudbě platí, aby vtip byl skutečně vtipem, tak musí zaznít brilantně, s naprostým nadhledem a bravurou, což se bohužel nepodařilo úplně. Nedostatečná propracovanost souhry se projevila i při jediném originálním čísle programu – 1. větě z Oktetu F dur Franze Schuberta pro smyčcový kvintet, klarinet, fagot a lesní roh. Klarinetového partu se s přehledem ujal hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který před dirigentskou dráhou působil právě jako klarinetista v prestižní  Berlínské filharmonii.

Pokud šlo o doprovod dalších částí programu, až závěrečné finále druhého dějství Figarovy svatby zaznělo s orchestrem, byť komorně zredukovaným; v ostatních áriích a duetech jsme se museli spokojit pouze s klavírem, který tu a tam doplnily nástroje, jak se v dané árii uplatňují sólově nebo výrazněji (housle, flétna, harfa, hoboj), případně smyčcové kvinteto. A v tom byl právě problém. Zatímco s velkým orchestrem a při jevištním provedení se ve zpěvu ledacos „schová“, takto omezený doprovod nezakryje nic. Ze sestavy sólistů tak svou špičkovou úroveň opět stvrdila Kateřina Kněžíková v árii Mařenky a o pružnosti svého sopránu znovu přesvědčila Jana Sibera v árii Roxany z Krále Rogera.

Celkové hodnocení koncertu záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě se nejde oprostit od okolností, za kterých se uskutečnil. Po třech měsících se při návratu do zlaté kapličky s nadějí na obnovu normálních časů nelze ubránit dojetí a radosti z hudby nezprostředkované technologiemi. A pohled na publikum s povinnými rouškami na obličejích snad zůstane jako rarita, která se nebude opakovat.

Přes dychtivost, se kterou jsem se na koncert těšila, se přiznám, že jsem očekávala víc. Chápu, že nejistota rozsahu rozvolňovaných opatření jak vůči publiku, tak vůči umělcům neumožňovala odehrát plnohodnotné operní představení, jak to dokázaly činohra i balet Národního divadla. Ale výsledek se zdál být příliš jednoduchým východiskem „z nouze“ nejen koronavirové, ale i těžkopádnosti kolosu naší první scény. V polovině června zvolený program už přece jen působil jako narychlo seskládané nesourodé pasticcio, na rozdíl od koncertu Ve zpěvu hledejme úlevu… 30. dubna, při kterém pestrá dramaturgie i paleta dokonce třinácti sólistů pouze za klavírního doprovodu měla při benefičním charakteru, absenci publika a živém přenosu Českou televizí v té době zcela jiný kontext. Protože se Národní divadlo chce tak vehementně začlenit do evropského operního kontextu, nabízí se také porovnání s koncerty, které začala uvádět Vídeňská státní opera v promyšlené dramaturgii. A postavení Národního divadla jako naší první, státem dotované scény vede k porovnání i s Českou filharmonií, která ve složité situaci dokázala zareagovat tak mimořádnými (benefičními) koncerty, jako byl ten 13. června se sólistkou Magdalenou Koženou, když Českou filharmonii a Českou studentskou filharmonii s vybranými žáky LŠU řídil Simon Rattle, ale i ten 23. května v rámci Pražského jara s mozartovskou dramaturgií a hvězdnou sestavou českých umělců, dirigenta Tomáše Netopila a sólistů Kateřiny Kněžíkové, Simony Šaturové, Adama Plachetky a Jana Martiníka. Nelze se vyhnout ani komparaci se zápalem mladých adeptů operního zpěvu, jak se předvedli už v květnu a následně v červnu v Novoměstské radnici a jak vystupování i v těchto obtížných časech umožnil Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists.

Po úvodním českém pozdravu divákům koncertu umělecký ředitel obou našich operních souborů Per Boye Hansen přečetl v krátkém prohlášení v angličtině, že koncert je zároveň pozvánkou na příští sezonu. Nejenže program koncertu tomu nenasvědčoval, ale ani plány na následující sezonu nesvědčí o flexibilní reakci opery Národního divadla na koronavirovou situaci. Ředitel Jan Burian v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál vyčíslil ztrátu 180 milionů, ale hrát by se mělo začít jako obvykle – ve Stavovském divadle od konce srpna, v Národním divadle a ve Státní opeře od začátku září. Na premiéru v Národním divadle si ale budeme muset počkat až do října: bude to Carmen v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Asagaroffa Grischy, titul, jehož oprávněnost v rámci současného repertoáru naší první scény s absencí základního portfolia českého repertoáru vyvolává zásadní otazníky. Ve Státní opeře na konci listopadu původně plánované Mistry pěvce norimberskénahradí Tristan a Isolda – se stejným inscenačním týmem dirigenta Karla-Heinze Steffense a režiséra Keitha Warnera, ovšem s mnohem méně rozsáhlou úlohou sboru (že by vedení Státní opery nedokázalo do té doby zorganizovat nastudování sborového partu od uvolnění epidemiologických opatření v červnu?). Opět se nelze vyhnout srovnání – brněnské Národní divadlo pod vedením Martina Glasera flexibilně dokázalo najít i za současné situace řešení, jak hrát i operu pro diváky a uvádí už od konce června představení na Špilberku, v Janáčkově divadle se začne hrát od srpna a původně plánovanou červnovou premiéru Ferdy Mravence Evžena Zámečníka tu uvedou 22. srpna. Vzápětí v září a v říjnu obohatí program festivalu Janáček Brno v nastudování pořádajícího divadla Janáčkův Osud a Řecké pašijeBohuslava Martinů. Také plzeňská opera začne sezonu už v srpnu, kdy připravuje dokonce dvě premiéry – Prodanou nevěstua Monteverdiho Korunovaci Poppey. Přispíšila si i liberecká opera a první operní premiéru, Bizetovy Lovce perel, chystá na 21. srpna, hned pak v září bude Jakobín. První ostravská premiéra, Nabucco, bude 12. září. A k tomu na konci července i v současných složitých podmínkách uvedou plnohodnotné hudebně-dramatické produkce Hudební festival Znojmo (Der Traum, karnevalový příběh s hudbou Michaela Haydna) a Festival komorní hudby v Českém Krumlově (v novodobé premiéře opera Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízena v provedení souboru Capella Regia).