Archiv pro měsíc: Srpen 2019

Marta Ulrychová

Již po čtyřiasedmdesáté se v posledních červnových dnech (27. 30. – 30. 6.) sešli ve  Strážnici  příznivci folkloru. Nenechali se odradit tropickým počasím, které letos daleko předčilo obvyklé letní teploty, a namísto koupaliště  dali  přednost našemu největšímu svátku lidové hudby.  Jejich velký počet dokazuje, že Strážnice neztrácí svoji přitažlivost, byť jí tvrdou konkurenci tvoří řada lokálních folklorních festivalů, které  u nás vznikly zejména během posledních třiceti let.

Kdo jede „na Strážnici“,  jede vlastně hned na dva festivaly, neboť letos   se po sedmatřicáté uskutečnila i její dětská odnož, nesoucí příznačný název Dětská Strážnice. Tímto se vlastně vydatně zdvojily pořady, které – i přes opakování oněch  tzv. stěžejních – tvoří pestrou a časově těžko zvladatelnou směs, z níž si tisíce účastníků může vybírat nejen podle svého vkusu, zájmu a  zaměření, ale i  fyzické  kondice. Pro toho, kdo si vzhledem ke svému  věku netroufá tlačit se   v zástupu korzujících na hlavní cestě zámeckého parku, anebo  v  přeplněném stadionu, je zde nádherný rozlehlý zámecký park, jehož stinné stromoví tvoří příjemnou oddychovou zónu, ať při dechovce  na Ostrůvku, cimbálové hudbě u zámku či stánků s občerstvením, anebo na vzdálenější Zbojnické lúce, kde letos probíhaly taneční workshopy. Na organizaci této  mimořádně náročné akce se podílí Národní ústav lidové kultury v Strážnici s městem Strážnice, vše za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Nutno dodat, že organizace je vzorová, všem, kdo se na ni podílí, se daří dobře zvládat ubytování, stravování a místní dopravu stovky účinkujících, o něž je dobře postaráno v penzionech a internátech Strážnice a okolních měst (Veselí nad Moravou, Bzenec, Vracov aj.). 

Ačkoliv se jedná o festival mezinárodní, z návštěv několika posledních ročníků jsem nabyla dojmu, že jeho těžiště stále více spočívá ve vystoupení domácích skupin. Smět vystoupit na strážnickém Mezinárodním folklorním festivalu je pro naše soubory a jednotlivce chápáno jako výzva, kterou nelze promarnit, neboť festival není jen pohodovým setkáním s přáteli, ale  zároveň i měřením sil. Doslova a do písmene to platí o Finále soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, na jehož nové podobě  a organizaci měl v 90. letech výrazný podíl etnograf  Karel Pavlištík (1931– 2018).  Bohužel jsme tuto výraznou osobnost našeho folklorního hnutí po jeho odchodu na sklonku  loňského roku citelně postrádali. Soutěž se dnes stala nádhernou početně zastoupenou  podívanou (již z tohoto důvodu muselo být soutěžní klání přeneseno do  většího amfiteátru Zámek), motivující i ty nejmladší ročníky (mnohým z oněch přihlížejících, kteří se v několika generačním zastoupení doslova vrhnou po skončené oficiální části soutěže na pódium,  jsem hádala tři roky,  ne-li méně). Právě takovéto okamžiky jsou nejvýmluvnější ukázkou toho, co znamená  předávání tradice. 

Strážnice však zdaleka není jen přehlídkou mládí a krásy. Páteční noční  pořad v amfiteátru Zahrada  Bez bab s podtitulem O mužských tanečních projevech autoraIva Mikuše naopak představil zralé výkony tanečníků, u nichž stylovost, zemitost a opravdovost projevu vyzrály spolu s věkem. Obdivovali jsme mužský tanec ze sedmihradského  Kalotaszégu  v podání tanečníků VUS Ondráš 90, mužské tance z Oravy  předvedené Oravan seniorem z Nižné, obuškové a odzemky vítězů odzemkářské soutěže pořádané v Rožnově pod Radhoštěm, furiant plzeňské Mladiny, sólomaďar a fogáš  VSPT Jánošík 90 či temperamentní rozkazovačky z Podpoĺania v podání bratrů  Briakovců ze Zvolena, vše za doprovodu Cimbálové  muziky L. Graffeho a CM  Bálešáci ze Starého Města s primášem Ondřejem Bazalou.   Působivý kontrast tancům, jež dovolují  popustit uzdu mužské dominanci a temperamentu, tvořil hutný a barevně kompaktní sborový zpěv Staroměstských mládenců (Staré Město), anebo naopak  ztišený zvuk fujar Matúše a Martina Murínových.  

Ačkoliv soutěž o nejlepšího verbíře se zrodila právě v  amfiteátru Zahrada,  tato  menší přírodní scéna  dnes poskytuje příhodnější atmosféru pořadům laděným spíše do intimní polohy. Další noční pořad Chrystiana Heczka Ze života stromů jednoznačně považuji za jeden z  vrcholů   festivalu a pro mnoho souborů zároveň i návodem, kudy by se cesta prezentace folkloru měla ubírat. Porota v něm po zásluze ocenila ekologicky zaměřené téma, zpracované na úrovni přeshraniční spolupráce, navíc v co nejautentičtější podobě. Punc autenticity pořadu propůjčilo již samo  vyprávění probíhající v nářečí těšínského Slezska, jemuž Karol Stuszka citlivě propůjčil  znělý hlas i mírně patetickou dikci, neboť jeho ústy nepromlouval člověk,  ale „nejstarší jilm v České republice“, znalec ostatních stromů a svědek  mnoha událostí v „goralském lese“ na moravsko-polském pomezí. Těšínské Slezsko je oblastí velkých průrazných hlasů, mnozí zpěváci zde nepotřebují doprovod, obzvláště goralské balady zní v  jejich podání autenticky a  s velkou citovou naléhavostí. Takto jsme  slyšeli zpívat  Katarzynu Broda-Firlu, Urszulu Jachnickou, Małgorzatu Tutko a  manžele  Milerscyovy. Mnohé písně zněly sólově, jiné za doprovodu jablunkovských kapel Lipka a Nowina či Kapely Bezmiane z Bystřice. Jiný  přístup k folklornímu materiálu naopak představovala skupina Skład Niearchaiczny z polského města Żywiec, která goralskou kulturu prezentovala ve vysoce stylizovaném,  neobvyklém zvukovém pojetí. Neméně silně zaujala i taneční složka – vedle tanců owiynziok, zbójnicky, patykowy a jawornicki především nápaditá, ale také náročná choreografie delší taneční kompozice, znázorňující jednotlivé fáze procesu těžby dřeva  od porážení stromů až po jeho dopravu na vorech.

V amfiteátru Bludník se tradičně kromě úvodního a závěrečného pořadu, v němž svoji neodmyslitelnou roli sehrávají domácí strážnické a zahraniční soubory, odehrávají i pořady reprezentující jednotlivé moravské a české regiony. Letos tuto možnost dostalo Kyjovsko a Plzeňsko, dva regiony, jejichž  kroje v minulosti dokonce plnily roli krojů všenárodních. I přes tuto podobnost však v současnosti zaznamenávají velkou odlišnost. Na Kyjovsku se dodnes kroje nosí při každé slavnostní příležitosti, působí zde mnoho folklorních skupin, mužských sborů, tanečníků, kontinuita lidových tradic  tedy nebyla přerušena, zatímco  na Plzeňsku byla   koncem 19. století  rychle se rozvíjející industrializací venkovská lidová kultura nivelizována. Zatímco autorky  pořadu Prostá krása Kyjovska Markéta Lukešová a Magdalena Maňáková  tedy mohly sáhnout i do současnosti,  Zdeněk Vejvoda, autor pořadu Plzeňáci aneb depa a pročpa se tuto tancuje? se opřel o bohatou tradici stylizovaného folkloru, rozvíjeného v Plzni od počátku 50. let v podobě vznikajících  folklorních souborů a rozhlasového Plzeňského lidového souboru.  Svůj pořad tedy pojal jako sled převážně tanečních stylizovaných čísel v podání plzeňských souborů Mladina, Jiskra, hornobřízského Úsměvu, rokycanského Rokytí a Sluníčka, to vše za doprovodu buď jejich vlastních kapel,  anebo   početného Orchestru lidových nástrojů Plzeňského kraje.  Bohužel jsme v pořadu postrádali zpěváky, kteří by se  svým projevem podobali oněm,  jež si pamatujeme z pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci. Onu „silnou generaci“ plzeňského vysílání naopak retrospektivně představil pracovník Národního ústavu lidové kultury  Michal Škopík v pořadu Stroj času. Perličky na dně strážnické fonotéky v zámeckém Rytířském sále. 

Neděle dopoledne v amfiteátru Zahrada bylo opět tradičně věnováno pořadu, který  mohli  v přímém vysílání sledovat rozhlasoví posluchači v celé republice. V pořadu Lucie Uhlíkové Jablko od stromu sesešly tři pravnučky osobností spjatých s lidovou kulturou: pravnučka malíře Joži Uprky, zpěvačka a cimbalistka  Magdalena Múčková, zpěvačka Julia Ulehla, jejíž praděd Vladimír Úlehla stál u zrodu strážnického festivalu, a zpěvačka a cimbalistka Alžběta Lukáčová, pravnučka myjavského primáše Samka Dudíka. Každá z nich si k lidové písni našla jinou cestu. Nejblíže  k lidové tradici rodného Strážnicka má Magdalena Múčková, jejíž zpěv  zaujme tklivým  mezzosopránem a  stylovým  zdobením melodie, typickým pro strážnický písňový fond.  I tentokrát se představila  ve své tradiční roli i  jako výtečná cimbalistka  své mateřské muziky Danaj.  V pořadu s ní tentokrát vystoupil jak sbor Malé taneční skupiny Danaje, tak i její manžel Pavel Múčka, primáš další ze strážnických cimbálových kapel. Julia Ulehla původně vystudovala  operní zpěv, s písněmi sbíranými na Strážnicku svým pradědečkem se seznamovala později, tudíž si za doprovodu svého manžela, kytaristy arménského původu Arama Bajakiana našla specifický způsob jejich interpretace, zcela odlišný od Magdalenina.  Alžběta Lukáčová, povoláním dramaturgyně operní scény  v Banské Bystrici,  vystudovala zároveň folkloristiku a o svém pradědovi Samkovi Dudíkovi napsala monografii. Soustavně se věnuje terénnímu výzkumu a své praktické zkušenosti z oblasti lidové hudby uplatňuje jako  cimbalistka a zpěvačka  kapely Banda,  která se v současné době  řadí k  nejvýraznějším skupinám world-music na Slovensku. 

Závěrečné odpoledne v Bludníku přineslo ještě další zážitky. Opět se představili zahraniční hosté – Roxolanta z Kyjeva, Couleurs d´Algerie z alžírského  Sidi Bel Abbès, chorvatský Folk Ensemble Tena, Charu Castle Fundation z Dillí, japonský soubor Starodávný, v němž se sdružují seniorští příznivci moravských lidových tanců  (mohli jsme obdivovat i   japonského „verbíře“, jenž si svým  výkonem,  schopným dokonale napodobit i  hlasovou barvu a taneční styl, nezadal se svými moravskými vzory), závěrem tohoto zahraničního bloku pak proslulý slovenský Gymnik. Závěrečné ovace patřily jednak  všem oceněným, jednak pestré směsici krojovaných tanečních párů všech věkových stupňů, rekrutujících se ze všech strážnických dětských a dospělých souborů, které v takovémto zastoupení několika generací předvedly zaplněnému amfiteátru  strážnický  danaj. MFF ve Strážnici tak opět dokázal, že jeho úloha v životě  folkloru je nejen nezastupitelná, ale zároveň i stále motivující.  

Labyrint hudby a ráj Kroměříže

Kroměříž, Chrám sv. Mořice, Sněmovní sál Arcibiskupského zámku, Obrazárna Arcibiskupského zámku, Galerie Orlovna, Rotunda Květné zahrady, zámecká Salla terrena, Zahradní ateliér, Sbor Jana Blahoslava;  Olomouc, Dóm sv. Václava;  Strážnice, Synagoga; Hodonín, Galerie výtvarného umění.

Úvod

Jan Vrkoč

Ve druhé polovině června se konal 30. ročník festivalu Forfest Czech Republic. Programy probíhaly ve čtyřech městech (Kroměříž, Olomouc, Strážnice a Hodonín).

Jubilejní 30. festivalový ročník přinesl na 36 stěžejních akcí – z toho 27 koncertů, 6 výstavních projektů, z nichž nejvýznamnější byla výstava k 50. výročí založení sdružení Q Association. Stěžejní akcí bylo též třídenní bienále festivalového kolokvia „Duchovní proudy v současném umění“, proběhly i tradiční týdenní mistrovské kurzy skladby pro mladé komponisty POSTFEST.

Projekt se konal za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Zlínského kraje, Města Kroměříž a českých hudebních nadací – Nadace Českého hudebního fondu, Nadace Gideona Kleina, Nadace Karla Pexidra a OSA Partnerství, za osobní záštity Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského.

Setkání múz v Galerii Orlovna

Eva Balcárková

Jedinečnou atmosféru doslova vykreslil Ensemble Marijan (22. 6.) posílený o Víta Zouhara, Lucii Rozsnyó a Kristinu Vaculovou. Netradiční prostory pro tuto příležitost znovuoživené Galerie Orlovny sice akusticky příliš nesvědčily úvodní ambientní kompozici, nicméně právě ona se nejlépe pojila se souběžně probíhající výstavou k 50. výročí založení Sdružení Q. Jemné tóny violoncella, elektroniky a vokálů, místy doplněné o perkusní složku, jako by přímo vystupovaly z jednotlivých obrazů, které tímto získaly alespoň na chvíli možnost promluvit k poměrně početnému publiku. Během odpoledního koncertu nazvaného symbolicky „Quid tempus? Qui locus?“se tak asi nejlépe podařilo propojit myšlenku Forfestu, který jako jeden z mála hudebních festivalů již od počátku své existence dává prostor nejen dílům hudebním, ale také soudobému umění výtvarnému. Ensemble Marijan má přitom s podobnými „polyuměleckými“ projekty bohaté zkušenosti.

Performativní a s určitou mírou nadsázky i textovou složku následně zprostředkovala dobře známá Sequenza Luciana Beria ve strhující interpretaci Lucie Rozsnyó. Hudebně sice něco zcela odlišného v porovnání s introvertní úvodní kompozicí, jako by se však ke slovu chtěly dostat i expresivnější obrazy, kterým svým zvukomalebným projevem zpěvačka vytvořila náležitý kontrapunkt. Vše se následně spojilo v nové, dosud nepojmenované skladbě plné prolínajících se glissand a nevšedních souzvuků. Na závěr si ještě po impozantním flétnovém sólovém výstupu Kristiny Vaculové hudebníci položili otázku v kompozici To play, or not to play? a když si odpověď vyjasnili, uzavřeli koncert strhující rytmickou improvizací.

Přihozené polínko do ohně

Eva Balcárková

Hlavní část Forfestu letos probíhala v posledním červnovém týdnu plném teplotních rekordů. Abychom si v Kroměříži užili slunce ještě více, bylo pozváno mladé klavírní trio Solaris 3 (25. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži), které svým zápalem o několik stupňů zvýšilo již tak dost vysokou uměleckou laťku festivalu i teplotu Sněmovního sálu kroměřížského zámku. Tematicky uvedlo Schönbergovu Zjasněnou noc v úpravě pro klavírní trio. Škoda jen, že ansámbl nevystupoval o čtyři dny dříve v pátek 21. 6., kdy bylo možné v celé České republice díky vzácným nočním svítícím oblakům zjasněnou noc pozorovat na vlastní oči, ovšem bez onoho programního podtextu daného Schönbergově kompozici básní Richarda Dehmela.

Dá-li se o některém mladém českém skladateli prohlásit, že je jeho rukopis ve skladbě rozpoznatelný již po několika málo minutách, bude František Chaloupka jedním z nich. Nehledě na nástrojové obsazení, v němž lze vždy najít inovativní přístup k technickému provedení, se jednoznačně po zaznění charakteristických crescend a decrescend, glissandových pádů z výšky a řadě dalších znaků jasně skladba propojí se jménem skladatele. V Klavírním triu byla tentokrát navíc prezentována vynalézavá hra inside piano, která oproti některým jiným soudobým kompozicím, užívajícím nezřídka preparovaného klavíru, jasně dávala smysl v kontextu celého díla. X cape Lukáše Sommera postupně unikalo od prvotní drsné disonantní věty ke stále větší jednoduchosti a veselosti, aby nakonec ulpělo na mírně fragmentarizované melodické lince písňového folklorního ladění, která odolala všem snahám přítomných disonancí o narušení nastalé pohody. Svůj koncert soubor uzavřel další kompozicí psanou jim na míru, promyšlenou skladbou ES.23 Jakuba Rataje.

Nenápadné souvislosti

Eva Balcárková

Když se řekne Konvergence (29. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži), vybaví se posluchačům tajemná, tichá a na vysoké úrovni interpretovaná hudba skýtající nové sluchové zážitky z odlehlých krajin hudebního světa. Najít nějaký pevný bod ve skladbách Toru Takemitsu není vždy jednoduché. Přesto možná právě tato nejistota stojí za komplexnějším vnímáním uvedené skladby Quatrain II, která posluchače ve Sněmovním sále zámku doslova obklopila svou pestrobarevnou záplavou zvuků, v nichž nešlo o sledování jednotlivostí jako jsou témata nebo jiné běžné hudební atributy, ale o čistý vjem celku, neboť všechno, co znělo, bylo na stejné úrovni důležitosti a směřovalo k závěrečnému akordu.

Mikrosvěty IV přítomného Radima Bednaříka naopak na melodické linii stavěly celou svou křehkou strukturu. Tiché skladby mají tu výhodu, že dokáží absorbovat maximum z konkrétního okolního prostředí. Ať už je to „jen“ genium loci, nebo různé další akustické podněty. Stávají se tak chtě nechtě po vzoru Johna Cage zčásti skladbami aleatorními, protože skladatel již nemůže ovlivnit, co konkrétního se do jeho původního záměru prolne. To však činí z těchto děl originál při každé příležitosti. V Kroměříži se tak tlumeně v podkresu Mikrosvětů i následující výborné kompozice Silentio Tomáše Pálky ozývala mimo běžný paví křik také bigbeatová hudba ze zámeckých zahrad. Někdo se může nad tímto kontrastem pohoršovat. Pro mě to však Silentio vyzvedlo v hodnocení ještě výše. Vždyť většího kontrastu lze jen stěží dosáhnout a soudobá hudba by se určitě neměla uzavírat do neprostupné bubliny. Okolní svět do ní také patří. John Cage by si jistě při takové příležitosti mnul ruce radostí.

Virtuozní Et Expecto Sofie Gubajduliny užívající možnosti akordeonu napodobit zvuk varhan i s oním nostalgickým zvukem proudícího vzduchu již nemělo žádný takový podtext. Jiří Lukeš, který se předtím představil také v roli skladatele skladbou Ichimoku cloud, svým výkonem navíc posluchače plně upoutal. Koncert pak již jen uzavřel prostorově rozmístěný Šeptet Ondřeje Štochla, který důstojně zakončil vydařený večer.

Koncert skladatelky Violety Dinescu

Elena Letňanová

Hvězdou festivalu Forfest se stala rumunská skladatelka Violeta Dinescu, profesorka na univerzitě v německém Oldenburgu (24. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži). V českých premiérách jsme slyšeli poprvé její čtyři skladby – „chvějící se tónový svět“, často s nerozeznatelnými konturami, jakýsi zvukový ohňostroj – „Ecouri pentru contraste for percussion and piano“, „Lytaniae“ (varianta pro bicí a klavír), bajku „Pelicanul sau Babitza“ pro bicí a němý hlas, „Flügel und Trümmer“ („Křídla a trosky“) pro klavír a bicí, a jako pátou v pořadí i „Sonatinu“, která se mi nejvíc líbila. Profesorka Dinescu vytvořila svérázná díla, složité struktury, nepodobající se ničemu, co bylo dosud zkomponováno, jakousi moderní heterofonii a poetizmus ztvárněný z textů básníků Friedricha Rückerta, Edgara Allana Poe aj. Dlouho doznívající intervaly, klastry s parciálními tóny a koncovými trylky motivů jsou charakteristické pro skladatelčinu originální řeč. Jsou to místy zvukové struktury na pokraji vnímatelnosti, ohromné nástrojové virtuozity, která ale není podstatou výpovědi. Virtuózní efekty často v rychlých tempech působí strhujícím dojmem. Na slova absurdní bajky rumunského spisovatele Uburuze (ještě před Beckettem) vytvořila dílo recitované, hrané na xylofonu a jiných nástrojích, jako jsou bonga, buben, talíře, činely, flexaton, čínský gong, rotowave, dřevěné bloky, zvonky.

Ve zvukově subtilním a apartním podání rumunských umělců nejvyšší kvality – Sorina Petrescu (klavír) a Doru Romana (bicí) – zazněly v premiéře také „Innenglocken“, ztvárněné na elektrické rotowave, které zakončovaly skrjabinovskými trylky některé motivy a pasáže hrané nejdříve na xylofonu.

Vzpomínka na Arne Linku

Jan Vrkoč

Hudební improvizace na Debussyho nejznámější klavírní skladbu „Měsíční svit“ (28. 6., Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži) nám z nahrávky Českého rozhlasu přiblížila velkého umělce, nezapomenutelného klavíristu a improvizátora Arne Linku, kroměřížského rodáka, bývalého profesora Konzervatoře v Praze a JAMU v Brně. Arne Linka zemřel náhle 6. března 1999, koncert byl tedy vzpomínkou k letošnímu dvacátému výročí od jeho smrti.

Z nahrávek jsme slyšeli zejména jeho improvizace v různých stylech, ve stylu Bacha, Mozarta, Chopina i Wagnera.

Pak zazněla jeho díla z mládí – výběr z cyklu „Neviditelné obrázky z dětství“ a „Intermezzo“ zahrál klavírista Jan Sehnal, už tato raná díla dokazovala skladatele s velkým nadáním. Zaujalo náročné „Ave Maria“ pro soprán a klavír, obtížný pěvecký part výtečně zazpívala Veronika Zaplatilová, dosud posluchačka pěvecké třídy JAMU, ale o jejím umění jistě brzy uslyšíme!

Zejména zaujala Linkova zralá klavírní „Sonatina č. 1“, se smyslem pro různorodou motivickou práci, místy s nádechem Prokofjevovské harmonie a vtipu. Výborně ji zahrál brněnský klavírista Karel Košárek.

Zcela zaplněný Sněmovní sál Arcibiskupského zámku s dlouhým závěrečným potleskem byl nejlepším důkazem, že kroměřížští stále vzpomínají na svého rodáka a jsou na něj hrdi. Škoda jen, že širší kulturní veřejnosti v Brně nebo Praze Arne Linka dosud není znám a jen málokdo tuší, jak široký talent byl této osobnosti svěřen. Čest jeho památce!

Slavnostním koncertem v reprezentativních prostorách Sněmovního sálu kroměřížského zámku se v sobotu 24. srpna uzavřel 2. ročník Letní hudební akademie. Úspěšný projekt dirigenta Tomáše Netopila letos absolvovalo přes 80 účastníků z osmi zemí světa pod vedením renomovaných hudebníků. Akademie nabídla také řadu koncertů klasické hudby a besed pro širokou veřejnost.

Během závěrečného večera se pod taktovkou uměleckého ředitele a kroměřížského rodáka Tomáše Netopila představili mimořádně talentovaní absolventi akademie v doprovodu orchestru Moravští komorní sólisté.

Slavnostní koncert zahájila skladba Baletti in g od Heinricha Ignaze Franze Bibera z Hudebního archivu Kroměříž „Krátký úsek tohoto dílka se stane znělkou 3. ročníku naší akademie,“ naznačuje dramaturg a umělecký ředitel akademie Tomáš Netopil.

Udělena byla nově i tři ocenění s finanční odměnou pro vybrané studenty. Cenu Zlínského kraje převzal z rukou radního pro kulturu Miroslava Kašného šestnáctiletý houslista Matteo Hager. Cenu LHAK & Města Kroměříž obdržel od starosty Jaroslava Němce slovenský houslista Ferdinand Pavel Slezák. Cenu Akademie klasické hudby  předal její zástupce Jan Simon zpěvačce Tereze Maličkayové.

„Jsem velmi překvapený úrovní studentů, kteří se letos přihlásili, i tím, že jich bylo tolik a všichni byli tak skvělí. Mám radost, že nejen já vnímám krásu města Kroměříže, ale že i v nich rezonovalo prostředí a podmínky, které skýtá,“ hodnotí letošní ročník Tomáš Netopil, který také naznačil, jak bude vypadat ročník příští: „Plánujeme významné změny, které by měly přispět k rozšíření projektu. Kromě jiného chceme zařadit například také orchestrální program.“ Nadcházející ročník se tak uskuteční od 10. do 22. srpna 2020 a přinese zájemcům i možnost zúčastnit se výuky dalších nových oborů jako je viola a violoncello, společně s komorní hudbou.

2. ročník letní hudební akademie poskytl příležitosti rozvíjet se ve svých hudebních oborech 53 aktivním a více než 30 pasivním účastníkům, kteří sledovali výuku pod vedením špiček ve svých oborech, jako je například hornista Radek Baborák, houslisté Josef Špaček a Dalibor Karvay, sopranistka Kateřina Kněžíková či cembalistka Barbara Maria Willi a další.

„Očekával jsem, že tady nabudu nových znalostí a ukáže mi to, jak se pracuje v tomto oboru na vysoké úrovni. Také jsem očekával, že zde získám nové přátele ve svém oboru. Oboje se splnilo,“ uvádí Anton Aslamas, jeden z absolventů akademie, který se zúčastnil kurzu v oboru korepetice pod vedením Zdeňka Klaudy.

„Kromě výuky měli studenti možnost zapojit se do workshopů a seminářů ohledně profesního rozvoje, sebeprezentace či práce s trémou,“ dodává výkonná ředitelka akademie Jana Kubáčová.

Akademie přinesla také celou řadu atraktivních hudebních zážitků široké veřejnosti. Koncerty a besedy jí nabídly setkání jak s hudebními osobnostmi, tak i s mladými účastníky letní akademie.

Významnými partnery Letní hudební akademie v Kroměříži byly Akademie klasické hudby, Město Kroměříž a Zlínský kraj.

Statistika 2. ročníku Letní hudební akademie

Počet aktivních účastníků: 53

Počet pasivních účastníků: 30

Počet hudebních oborů: 8

Počet koncertů: 6

Beseda s Adamem Plachetkou a přednáška Cyrila Höschla

Přehled lektorů a hudebních oborů 2. ročníku

Josef Špaček, Dalibor Karvay – housle

Kateřina Kněžíková – zpěv

Radek Baborák, Bohdan Šebestík – lesní roh

David Mareček – hudební projekty

Lukáš Moťka – trombony

Zdeněk Klauda – klavírní spolupráce

Barbara Maria Willi – cembalo

 Více informací na www.academykromeriz.com