Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosinec byl bohatý na premiéry našich stálých operních souborů: Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nastudovalo Verdiho Maškarní ples, Moravské divadlo Olomouc Bizetovy Lovce perel, Slezské divadlo v Opavě Verdiho Traviatu a Divadlo F. X. Šaldy v Liberci Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky.

Z mnoha prosincových vokálních koncertů jsem zvládla jen Collegium Vocale 1704 v kapli Italského kulturního institutu s výběrem z Monteverdiho sbírky Selva morale e spitiruale a koncert obou Collegií 1704 s Händelovým Mesiášem.

Zážitek s rozjásaným Mesiášem

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod vedením svého zakladatele a dirigenta Václava Lukse má oratorium Georga Friedricha Händela Mesiáš na repertoáru už mnoho let. Z jejich čtvrtého provedení Mesiáše v rámci koncertního cyklu Collegia 1704 v Rudolfinu v březnu 2018 vzniklo CD, které je první českou kompletní nahrávkou tohoto základního díla barokního repertoáru.

Václav Luks volí verzi, kterou vydal Bärenreiter. Držel se trendu interpretační tradice tohoto souboru v komorním obsazení s 20členným sborem, čtveřicí sólistů, z nichž altový part zpívá kontratenorista (ačkoli v Dublinu v roce 1742 a potom i v Londýně ženské party zpívaly sólistky), a orchestrem, jehož smyčcovou sekci s varhanami a theorbou doplňovaly dva hoboje, fagot, dvě trubky a tympány.

Luks má s uváděním velkých barokních církevních kompozic v takto komorním obsazení velké zkušenosti. Jeho nastudování Mesiáše je integrální součástí jeho interpretačního přístupu, v němž se mu díky mimořádné muzikantské energii daří propojovat aplikaci dobové praxe se zkušenostmi dnešních posluchačů. Podobně jako v případě nahrávky Collegia 1704 s Bachovou velkou Mší h moll, která navazuje na sérii nahrávek Zelenkových mší a patří i v mezinárodním kontextu k mimořádně zajímavým, se Václav Luks s oporou v historických pramenech distancuje od romantizujícího pojetí. Nejen tím, že soubor hraje na repliky historických hudebních nástrojů. Hned na první poslech je patrné, že volí ono menší komorní obsazení v orchestru s houslemi po pěti hráčích, čtyřmi violami, třemi violoncelly, dvěma kontrabasy. A Luks se celkově přiklání k rychlejším tempům. Tím ale není řečeno, že by snad bylo menší i rozpětí výrazu. Právě naopak – komornější zvuk otevírá Luksovi možnost pracovat s výrazem ve větším detailu a rozvrhnout strukturu celku tak, aby vyzněly zřetelněji kontrasty, včetně dynamických. Klidnější fráze pod legatem měly napětí vedle brilantních staccat v prestu, dramatická hudba Kristova mučení a šklebícího se davu kontrastovala s klidem pastýřů a vzdechy nad Ježíšovou bolestí. Hluboká temnota a šerost smrti vyústila ve světlo a jásavou oslavu Boží se zářivým zvukem trubek.

Při letošním provedení se do Prahy kromě sopranistky (na nahrávce Giulia Semenzato) vrátili sólisté z nahrávky. Kontratenorista Benno Schachtner nejenže svůj hlas ovládá technicky zcela suverénně včetně intonačně náročných skoků a koloratur, ale dokáže obohatit svou interpretaci o oduševnělý výraz i rozpětí dynamiky, které sólistům v tomto specifickém hlasovém oboru většinou chybějí. Bouřlivou dramatičností a brilantními basovými koloraturami upoutal také Krešmir Stražanac a polský tenorista Krystian Adam, kterého s Collegiem 1704 známe z Myslivečkovy Olympiády nebo Bachovy Mše h moll, potvrdil kultivovanost a emocionální naléhavost svého přístupu, uplatnil nádherné messa di voce i bravurní koloratury. Bylo zřejmé, že ti všichni mají party Mesiáše zažité, dokázali se odpoutávat od not a svůj pěvecký výkon podpořili i navozením bezprostředního kontaktu s publikem. To platilo i pro sbor, který vedle zářivě rozjásaných holdů v pianissimu vytvořil napětí (Since by man came death). Nejméně výrazně se ze sólistů při svém prvním vystoupení s Collegiem 1704 projevila sopranistka Johanna Winkel s barevně nevýrazným hlasem a matnějším výrazem.

Uvádění Händelova Mesiáše v pojetí Collegií 1704 v Rudolfinu s různými sestavami sólistů mívalo v minulosti i výkyvy. Například v roce 2016 se „kouzlo“ kvůli ne zcela zaoblenému zvuku sboru a méně výrazným výkonům sólistů nedostavilo.  Síla Händelovy hudby, která sálala z pódia tentokrát, navodila u posluchačů až jakýsi transový stav, ve kterém duchovní poselství Händelova Mesiáše, ještě umocněné předvánočním časem, zaznělo opět s mimořádnou intenzitou a muzikantským elánem.

Propadák s Lovci perel

Důvodem, který „stáhl“ v Olomouci Bizetovy Lovce perel do propadáků, byla režie Dominika Beneše. Přitom do značné míry oprávnění pro zařazení této opery, která i přes vzestup zájmu v posledních letech pokulhává za hitem Carmen, do repertoáru Moravského divadla bylo obsazení. Barbara Sabella, coby kněžka, sice nevládne sopránem, který by měl lahodnost i sílu fatálně okouzlit oba lovce a odhánět od vesnice démony hlubokých vod a duchy bouře, ale se svým útlejším hlasem hospodařila promyšleně, takže její velké árie se slibem čistoty i milostnou touhou po Nadirovi zapůsobily. Větší dramatický potenciál jí chyběl v závěru, kdy čelí výbuchům žárlivosti Zurgy. To byla naopak pro Martina Štolbu chvíle, kdy rozvinul svůj baryton do bouřlivé intenzity. Jinak ale jako vůdce cejlonských domorodců kontrasty přátelské oddanosti a autoritativní nadřazenosti spíše jen naznačoval. Ovšem Daniel Matoušek má jako lovec Nadir přesně ten vysoko posazený tenor, pro francouzské opery typický. Vedle Petra Nekorance a Ondřeje Koplíka se zde objevil další velký talent v tomto úzkoprofilovém tenorovém oboru. Basovou roli přísného velekněze Nurabada zvládal Jiří Přibyl po pěvecké stránce suverénně, ale režie tohoto fanatického strážce víry zredukovala do křečovité strnulosti.

Dobrý základ olomoucké inscenaci dal svým hudebním nastudováním Petr Šumník. Respektoval, že nemá sólisty s objemnými hlasy a držel orchestr v takové hladině dynamiky, aby pěvecké hlasy nejenže nezanikaly, ale vynikly. I v tomto rámci dokázal odstínit detaily barvitě instrumentované partitury a navodit exotickou atmosféru a sladkobolnou melancholii. To zcela postrádala režie Dominika Beneše.

Během předehry se sice před oponou obřadně omývá vodou z mís čtveřice domorodců, ale když se otevře opona, zapomeňte na atmosféru dávného Cejlonu, na typický symbol Srí Lanky s obrazem rybářů sedících na kůlech nad mořskou hladinou v zapadajícím slunci nebo posvátnou skálu. Do očí doslova udeří jakási obří futuristická konstrukce mnohoúhelníku z plexiskla, vedle níž maketa oplachtěné bárky, kterou se šoupe po jevišti, působí komicky. Jakýs takýs efekt vznikne ve chvílích, kdy postavy za matným plexisklem ilustrují árie a dueta protagonistů se vzpomínkami na někdejší milostné vzplanutí, které tvoří základ aktuálního konfliktu. Jenže pak se s konstrukcí všelijak manipuluje, objeví se za ní kovové štafle, které v kombinaci s dřevěnými stěnami a kulatými lampami nad dveřními otvory navozují spíš industriální prostor, než exotiku rituálů lovců perel. Toto scénografické řešení Evy Jiřikovské je na hony vzdálené sentimentální opojnosti hudby a Beneš s ním nepracuje ani tak, aby bylo možné ho chápat jako kontrast k této hudební atmosféře.

Základním nedostatkem Benešovy režie, podobně jako v případě jeho nedávné ostravské inscenace Meyerbeerova Roberta ďábla, je nedostatek respektu k operou daným základním konfliktům příběhu – aniž by je nahradil jinou dostatečně nosnou výkladovou konstrukcí. Zvláště v případě těchto méně známých oper tak divák ztrácí orientaci v příčinách jednání postav. Beneš nechává Lejlu sundat závoj v situaci, kdy má zůstat jako kněžka zahalená závojem, takže Zurgovi nelze věřit, že svou dávnou lásku nepozná. A stejně v závěru, kdy se Lejla před ním producíruje na krku s korálemi, které jí kdysi dal za to, že mu zachránila život. Přitom jde o klíčový motiv, který změní Zurgovo odsouzení Lejly a Nadira k smrti: nechá milence uprchnout a sám se vystaví pomstě vesničanů a velekněze. Benešovo režijní řešení je povrchní, ploché, nešikovné, matoucí a výtvarně nepěkné. Nemůže ho nahradit nápad s velkým pruhem bílého tylu, kterým baletky jako průsvitnou stěnou obkrouží Lejlu a v závěru jsou jím omotáni zajatí Lejla a Nadir způsobem, který připomíná spíš svázání nebezpečných psychopatů do kazajky. Sbor je pohybově secvičený jako na spartakiádě, pěvecky z něj ale trčí hlasy, tanec k zahánění zlých duchů je v choreografii Lukáše Vilta spíš ladným baletem, v němž exotiku vzdáleně připomíná jen 90°vytočení dlaní.