Kutná hora a husitství

Husitská revoluce představuje tradičně jeden z klíčových bodů české medievistiky. Šestisetleté výročí od výbuchu revolučních událostí proto doslova vybízí k setkání nad otázkami již jednou tematizovanými, nedostatečně promyšlenými, aktuálně řešenými či dosud nevyslovenými. Konference, jež se ve dnech 9.–10. dubna 2020 uskuteční v Kutné Hoře, si klade za cíl přiblížit dějiny „stříbrného“ města a jeho blízkého okolí právě v dynamických a dramatických letech revoluce. 

Srdečně Vás proto zveme k aktivní účasti na uvedeném setkání, jehož obsahem by se měly stát níže nastíněné tematické okruhy.

1. Líčení ukrutností, páchaných údajně v Kutné Hoře v prvních týdnech revoluce, zastiňuje úvahy o roli města ve struktuře Zikmundovy strany. Právě Kutná Hora přitom králi posloužila jako nástupiště jeho sil vůči revoltující Praze. Nabízí se tak otázka, jakými úkoly Zikmund pověřoval kutnohorské radní, jaký byl v kontextu králových válečných sil vojenský potenciál města, jaké bylo personální složení Zikmundova dvora či jaké dopady mělo setrvání dvora na samotné město? Lze vlastně na Kutnou Horu pohlížet jako na Zikmundovu rezidenci?

2. Neúspěšné pokusy o vojenské pokoření husitů vyústily v přechod Kutné Hory do tábora kališníků, což přimělo řadu osob konzervativního smýšlení k opuštění města. Za zvážení tak stojí personální, majetková, profesní atd. struktura těchto osob i jejich další kariéry v nových podmínkách. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani otázka kontinuity před- a pohusitského osídlení města, resp. otázka dosídlení města po jeho druhém vypálení v roce 1424.

3. Kuriózní stanovení správy města po jeho ovládnutí Žižkou v roce 1423, kdy slepý hejtman určil konšely losem, nás přivádí k otázce vnitřních poměrů v Kutné Hoře v době, kdy město spadalo pod správu táborsko-sirotčího kondominia. Ke zkoumání v tomto ohledu vybízí jak některé segmenty
městské správy (zejména fungování městských čtvrtí, předměstí apod.), tak zachované výtahy z dnes již bohužel ztracených městských knih.

4. Pozoruhodná je i intenzita pozemkového vlastnictví a sídel husitských exponentů v širším okolí Kutné Hory, v jejímž kontextu by také bylo vhodné nahlížet vojenské operace, k nimž v zázemí města docházelo na samém konci revolučních let (především dobývání hradu Sion). Vítány jsou ale i další příspěvky postihující četné vojenské události (bitva u Malešova apod.) v regionu a to i z pohledu archeologie a dalších příbuzných oborů.

5. Dramatické zvraty revoluční štěstěny se otiskly i v utváření referenčních bodů vzpomínání obyvatel kraje, jak naznačuje epizoda související se shromážděním lidu na hoře Melechov u Ledče nad Sázavou nebo rozvoj specifické paměti spojené s postavou Jana Žižky v Čáslavi. Rozličné formy a příklady vzpomínání na dobu „vymknutou z kloubů“ tak rovněž náleží mezi diskutovaná témata.

6. Opominout samozřejmě nelze ani roli Kutné Hory a sousední Čáslavi coby míst četných sněmovních jednání, resp. míst konání náboženských synod (a to až do 40. let 15. století).
7.  Specifickým problémem je pak bezpochyby chod a fungování mincovny, jakožto klíčového objektu města, a stav českého mincování v průběhu husitství vůbec.
8. Prvořadým kutnohorským historikem husitství se díky své impozantní, stěží překonatelné monografii stal Jiří Kejř. Analýza jeho metodického přístupu a dějinného obrazu, jenž ovlivnil řadu dalších historiků, proto rovněž vybízí ke zhodnocení.

Termín odevzdání přihlášek je 31. 10. 2019
Přihlášky posílejte na viktor.pohanka@soapraha.cz

 

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Vídeň a hudba – to patří dohromady. V kalendářním roce 2020 se Vídeň chystá poctít všechny umělce a instituce, které z ní činí světové hlavní město hudby. Zvláštní pozornost přitom metropole věnuje Ludwigu van Beethovenovi, který ve Vídni žil 35 let, a v roce 2020 uplyne 250 let od jeho narození.

Ludwig van Beethoven, jedna z nejvýznamnějších hudebních osobností všech dob, je s rakouským hlavní městem neodmyslitelně spjat. Dlouhých 35 let byla Vídeň jeho domovem a po smrti byl podobně jako Mozart a řada dalších hudebních velikánů pochován na zdejším ústředním hřbitově. Beethovenův jedinečný odkaz ale ve Vídni žije dál, a rok 2020, na který připadá 250. výročí skladatelova narození, proto Vídeň označuje jako Beethovenův rok a chystá řadu akcí.

Beethovenův rok 2020

Beethovenova revoluční hudba bude u rakouských sousedů znít ještě častěji než doposud – ať již ve Státní Opeře nebo dalších honosných budovách. Napříč městem proběhne řada tematických a interaktivních výstav, do nichž se zapojí i Rakouská národní knihovna, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nebo Dům hudby. Vhled do skladatelova života nabídnou i místa, na nichž Beethoven žil – jeden z příbytků je dnes domovem jeho muzea. Slavnostní zahájení se chystá do vídeňské radnice na 16. prosince 2019, den Beethovenových narozenin.

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Po celý rok Beethovenova 250. jubilea se Vídeň bude prezentovat jako hudební město, které udává tón. Hlavní město i místní turistická agentura u této příležitosti chystají speciální kampaně. K sousedům zavítají i světové hvězdy kombinující tradiční a moderní hudbu jako například zpěvák a klavírista Billy Joel, klavírní virtuózka Yuja Wang nebo autor filmové hudby Hans Zimmer, kteří doplní již tak bohatou kulturní nabídku.

Každý večer poslouchá ve Vídni živou klasickou hudbu na 10 000 lidí a fenomény jako novoroční a letní koncert Vídeňských filharmoniků jsou celosvětově nejsledovanějšími akcemi klasické hudby. Světovou prestiž získala i vídeňská hudební univerzita – hvězdy zítřka tak na místních koncertech hrají už dnes. Nahrávky z Vídně zaznívají v hollywoodských filmech a tóny z gigantické hudební databanky Vienna Symphonic Library se objevily například i v hitech Lennyho Kravitze nebo Beyoncé. Na světové úrovni jsou i výrobci nástrojů, k nimž patří struny od Thomastik Infeld nebo ručně vyráběné klavíry z manufaktury Bösendorfer.

V roce 2020 tak chce Vídeň opět dokázat, že je skutečným světovým hlavním městem hudby, a že stále určuje světové hudební dění.

Vybrané speciální hudební akce

Musikverein

  • výročí otevření nové budovy, řada Beethovenových koncertů

Koncertní dům Wiener Konzerthaus

  • Řada koncertů všech Beethovenových symfonií
  • Novoroční a silvestrovské koncerty Symfonie č. 9 (1. 1. 2020 a 31. 12. 2020)
  • Best of Beethoven (5. a 7. 6. 2020)

Festival Fest der Freude (8. 5. 2020)

  • Open air na náměstí Heldenplatz v den 75. výročí konce 2. světové války

Simultánní koncert Bonn – Vídeň (15. 5. 2020)

  • Společný koncert Orchestru Bonn a Vídeňských symfoniků, open air

Státní opera

  • Zatím nezveřejněné překvapení

Dům hudby Haus der Musik

  • Instalace Inside Beethoven (červen a červenec 2020)
  • Dvě zvláštní výstavy
  • Nový virtuální dirigent

Rakouská národní knihovna

  • Zvláštní výstava (počátek roku 2020)

Více na https://musik2020.wien.info (od září 2019), nebo http://www.wien.info

Pražský filharmonický sbor slavil na festivalu v rakouském Bregenz

Dne 22. července byli návštěvníci festivalu v Bregenz svědky mimořádného koncertu na oslavu 10 letého výročí působení Pražského filharmonického sboru na tomto festivalu. Na koncertě zaznělo monumentální Requiem G. Verdiho v podání Vídeňských symfoniků, PFS, připraveného Lukášem Vasilkem, a sólistů (Maria José Siri – soprán, Anna Goryachova – mezzosoprán, Sergey Romanovsky – tenor, Gábor Bretz – bas). Celým koncertem návštěvníky provázel italský dirigent Fabio Luisi.

Fabio Luisi je v současnosti designovaným uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, uměleckým ředitelem Opery v Curychu, hlavním dirigentem Dánského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Vídeňské symfoniky řídil v letech 2005-2013 a hlavním dirigentem slavné Metropolitní opery byl v letech 2011-2017. Hostujícím dirigentem je v současné době u mnoha evropských i amerických orchestrů a jeho diskografie, čítající množství operních i symfonických děl, vyniká nahrávkou Wagnerova Siegfrieda a Soumraku bohů (Met Opera), oceněnou Grammy nebo Brucknerovou 9. symfonií (Staatskapelle Dresden), ověnčenou cenou Echo-Klassik.

V letošním roce vystupuje Pražský filharmonický sbor také v novém nastudování opery Rigoletto (G. Verdi) na Jezerní scéně a opery Don Quijote (J. Massenet) s Vídeňskými symfoniky.

Pražský filharmonický sbor má za sebou čtyřiaosmdesátiletou historii, vystupuje s prestižními tělesy a dirigenty mezinárodní hudební scény a patří mezi nejvyhledávanější evropské profesionální pěvecké sbory. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je od roku 2007 Lukáš Vasilek.

Zřizovatelem Pražského filharmonického sboru je Ministerstvo kultury České republiky.

Pražský filharmonický sbor Foto © archiv

Odkazy na festival:

Výroční koncert: https://bregenzerfestspiele.com/…/progr…/orchesterkonzerte-3 https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/

Rozhovory se sbormistrem Lukášem Vasilkem:

https://www.vn.at/kultur/2019/07/19/wir-sind-gluecklich-hier-opern-zu-singen- 2.vn?fbclid=IwAR0GTNn7XoHl0fhsy-_fsOn39SqaY-eetnSXp0nguaC4QG79V3cXsdpgAas

https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/videos/233168484232852/UzpfSTE5NTI1M jIzNzIyMTU1NToyMzE4NjQzNDI4MjE1NzQ4/

Fond Pařížské konzervatoře v online katalogu BnF

Obsáhlý fond pocházející z Pařížské konzervatoře, který byl od roku 1964 umístěn společně s kolekcí Hudebního oddělení BnF má nyní katalogové záznamy plně dostupné v on-line katalogu BnF. Jedná se o téměř 200 000 záznamů obsahujících sbírky nejen Pařížské konzervatoře, ale například také knihovnu královského dvora (Menus Plaisirs du roi) a další sbírky.

Le département de la Musique de la Bibliothèque nationale de France (BnF) a le plaisir de vous annoncer que l’informatisation du fichier dit « du Conservatoire » a été récemment achevée.

Désormais entièrement intégré dans le Catalogue général de la BnF, le fichier du Conservatoire est l’un des deux principaux catalogues sur fiches du département de la Musique : tandis que le fichier Général, chargé en 2012, décrit les collections musicales d’origine de la Bibliothèque nationale, le fichier du Conservatoire recense les documents issus de l’ancienne bibliothèque du Conservatoire, fondée en 1795 et rattachée administrativement à la Bibliothèque nationale en 1935, avant que ses collections ne rejoignent le département de la Musique lors de l’ouverture du 2 rue de Louvois en 1964.

Si les lettres et manuscrits autographes les plus prestigieux de ce fichier avaient déjà été chargés, près de 8’000 imprimés anciens et 15’000 manuscrits musicaux autographes ont rejoint le Catalogue général, parmi lesquels ceux d’Erik Satie (par exemple Les Gymnopédies), de Gabriel Fauré (tel ceux du Requiem opus 48, parmi d’autres) ou de Daniel-François-Esprit Auber (dont La Muette de Portici).

Différents documents témoignant de l’activité du Conservatoire ont également intégré le catalogue, comme les œuvres composées dans le cadre des Concours de Rome ainsi que les archives de la Société des concerts du Conservatoire. Parmi les autres ensembles importants de ce fichier d’une très grande richesse, citons encore la collection des Menus Plaisirs du roi, la collection musicale (centrée sur Händel) de Victor Schoelcher, ou encore la collection Charles Malherbe, désormais intégralement décrite en ligne.

Au total, près de 200’000 notices ont été créées ou enrichies au sein du Catalogue général.

K článku o Františku Xaveru Haužvicovi aneb „S čistým štítem a s prastarým erbem“, který není.

V únoru přinesly Hudební rozhledy na svých webových stránkách článek Vladimíra Šavrdy „S čistým štítem a s prastarým erbem“ o Františku Xaveru Haužvicovi. Bohužel, článek svojí podstatou nestojí na faktografické pravdě a je nutné jej korigovat.

František Xaver Haužvic nebyl šlechticem, erb neměl, nikdy ho neužíval, ba dokonce ani není známo, že by o něco podobného usiloval. Domněnka o spřízněnosti se šlechtickým rodem Haugwitzů velmi pokulhává a Františkovo „šlechtictví“ v řadě ohledů prameny přímo vylučují.

Zejména je faktem, že ačkoliv se František Xaver narodil roku 1841, šlechtický titul a predikát v matrice uváděn není – což je logické, protože František Xaver byl potomkem nemanželského syna Františka Haužvice a Alžběty (Anny) Kantůrkové ze známé brandýské židovské rodiny, kdy jejím dědečkem byl Jakub Raudnitz zvaný Süsskind, po matce pak patřila do rodiny Zirkus. Tudíž například babička z matčiny strany Františka Xavera se jmenovala Dorota Zirkus (1782–1858) a naopak z otcovy strany byla jeho babičkou Barbara Haužvicová (1781–1853), avšak ta byla svobodnou matkou – otec dítěte je neznámý a tudíž je dítě nemanželské. Přímo ve Františkově rodném zápise je navíc zmíněna jako „padlá osoba“, tedy s hanlivým přídomkem, jak tehdy bývaly svobodné matky nazývány. Kdyby otcem byl například Šavrda nebo Tyl, pak František Xaver by se nejmenoval Haužvic, ale František Xaver Šavrda nebo Tyl… A tudíž nikdy nebyl a nemohl být šlechticem.

Matriční zápis z 8. srpna 1807, kdy se narodil Františkův otec, křestním jménem rovněž František, uvádí, že toho dne jej pokřtil brandýský kaplan Matěj Holeček. Dítě bylo poznamenáno v rubrice pro děti nemanželské a v kolonce pro zapsání otce je přeškrtnuté políčko na znamení toho, že otec nebyl uveden. Zůstal tedy do dnešních dnů neznámým a  žádných dokumentech neuvedeným. Uvedena je tedy pouze matka Barbora, dcera rybáře. Jako kmotři se křížkem poznamenali kupec František Krebich s Marií Černou, dcerou pekařského mistra.

Otec Františka Xavera byl tedy nemanželské dítě dcery místního rybáře, který se oženil s dcerou z židovské brandýské rodiny Kantůrků a Zirkusů. Tady opravdu nelze hledat ani erb, ani predikát, natož šlechtický titul. Je tedy zjevné, že slova pana Šavrdy o šlechtictví, erbu atd. jsou „poněkud zavádějící“, stejně jako jeho informace o tom, že by šlo o rodinu „ovládající v kraji trh s rybí komoditou“. K této informaci chybí podklady stejně jako k následujícímu textu pana Šavrdy: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 ,stoletá voda‘, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí.“

Ano, ztráta dokumentů při povodni jeví se dle pana Šavrdy zřejmě novým důkazem šlechtictví… Budiž řečeno, že v dané době nebyl problém obnovit titul a predikát požádáním u státní správy, která s ohledem na řadu právních aspektů šlechtice logicky evidovala. Rozsáhle o tom pojednává prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D., mimo jiné i ve své knize Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny, Praha 2014. Není známo, že by Haužvicové z Brandýsa nad Labem žádali o renobilitaci.

Lze k tomu jen ironicky podotknout – neukládejte své dokumenty do rybničních sádek!

Mimochodem, rodokmen Haužviců vypracoval pan Čestmír Ramík, kdy se svými poznatky o svých předcích – mimo jiné i brandýských Židech včetně Františka Xavera Haužvice, vystoupil i v televizním pořadu ČT „Hádanky domů života – II. řada, díl o Brandýse nad Labem“.

Viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492110205-hadanky-domu-zivota/216562215800008-brandys-nad-labem/

K ostatním aspektům se již v médiích vyjádřila paní Johanna El-Kalak Haugwitz, dcera posledního majitele panství v Náměšti nad Oslavou a „mluvčí rodu“.

Čili shrňme fakta: František Xaver Haužvic šlechticem nebyl, nebyli jimi ani jeho předkové, natož potomci.  Byl to geniální kluk z české rybárny v Brandýse, kdy po matce byl Žid a po otci synem nemanželského dítěte – a je skvělé čeho dosáhl! Nikdy se sám za šlechtice nepovažoval, protože jím nebyl a ani být nemohl. A tudíž nejsou šlechtici ani jeho potomkové. Ale, kdo a proč by se to odvážil tvrdit, že?!

JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D. – právník a Mgr. Martin Kotačka – ředitel Archivu VUT v Brně

Národní divadlo s operou Nabucco v Regensburgu

Řezno, Thurn und Taxis Schlossfestspiele

Orchestr a Sbor Státní opery vystoupil pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera v bavorském Řezně na festivalu Thurn und Taxis Schlossfestpiele. Open air scéna se nachází v překrásných zahradách zámku St. Emmeram. Zámecké slavnosti se zde konají už od roku 2003.

Státní opera představila Verdiho Nabucco ve dvou večerech, ve dvou různých obsazeních, 12. a 13. 7. 2019.

Režisér José Cura s autorkou kostýmů Silvií Collazuol se zúčastnili prvního večera, kdy stihl zrealizovat i rozhovor pro místní televizi.

V hlavních rolích se představili v alternacích Martin Bárta a Miguelangelo Cavalcanti jako Nabucco, Anda-Louise Bogza a Kristina Kolar jako Abigaile, Veronika Hajnová a Jana Sýkorová jako Fenena, v roli Zachariáše se představil Oleg Korotkov a Roman Vocel a bez alternace na festivalu vystoupili v roli Ismaela Josef Moravec, Pavel Švingr (Velekněz), Jan Ondráček (Abdallo) a Hana Jonášová (Anna).
Premiéra Verdiho opery Nabucco se uskutečnila 28. června 2018. Dílo zpracovává biblický námět ze Starého zákona o babylónském králi Nebuchadnezzarovi (cca 630–562 př. K.) a okamžitě po svém prvním uvedení se stala hitem. Dokonce i lidé, kteří žánru opery příliš neholdují, znají motiv sboru židovských vězňů Va, pensiero (Leť myšlenko). Už premiérové publikum v milánské La Scale 9. 3. 1842 si vynutilo opakování sborového čísla a stejně tak tomu bylo i v dalších operních domech.
Pozoruhodné je, že Nabucco je teprve třetí Verdiho operou. „Tato opera je dílem mladého skladatele, který experimentováním s hudbou předznamenal budoucnost,“ upozorňuje režisér inscenace José Cura, který se již řadu let věnuje nejen zpěvu, ale mnoha dalším uměleckým disciplínám jako je dirigování, kompozice, režie, fotografování i výchova mladých talentů: „Nabucco znamenal začátek Verdiho nového operního stylu. Jsou zde ještě slyšet vlivy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, nicméně ryze virtuózní pasáže období bel canta ustoupily áriím a ansámblům zcela ve službě dramatickému napětí a spádu. Nabucco je důležitý právě proto, že v něm můžeme předvídat budoucího Verdiho. Hlavní význam Nabucca spočívá v tom, že je jakousi cestovní mapou opery. Bez této opery by Verdi nemohl napsat Otella.“ Jde také o první Verdiho ztvárnění vztahu otec-dcera a o přiřčení hlavní role barytonu, což je pro Verdiho následující tvorbu typické a časté.
Nabucco patří k nejhranějším a nejoblíbenějším operám vůbec, což potvrzuje i představitel titulní role Martin Bárta: „Nabucco je mojí nejčastěji interpretovanou rolí v posledních letech. Je krásnou příležitostí ukázat všechny výrazové prostředky od dramatického zpěvu až po niterný projev. Part je prověrkou sil a pěvecké zdatnosti. Role prodělává zajímavý psychologický vývoj od zpupného vládce, přes zmateného vězně až po pokorného člověka v samém závěru, který se snaží všechny smířit a stmelit.“ 

ND v Řezně: Z inscenace… Foto © archiv Odeon Concert

Klíčovou postavou díla je Abigaile, která je hybatelem děje a podobně jako Nabucco prodělá katarzi a projde velkou proměnou. Její první představitelkou byla budoucí choť skladatele Giuseppina Streponi.
Autorkou kostýmů je italská výtvarnice Silvia Collazuol: „Při tvorbě scény a kostýmů jsme se inspirovali obrazy Vasilije Kandinského: „Kandinskij ve své teorii barev mluví o konceptu, že se umění a duše navzájem ovlivňují. Popisuje to metaforou, říká, že duše je klavír se spoustou strun. Jeho klapky jsou barvy, kladívka, která buší na struny, jsou oko diváka a umělec je ruka, která hraje na tu nebo onu klávesu. A tak umělec hraje melodii za pomoci barev a dotýká se strun v duši každého člověka, každého diváka, který se na umělecké dílo dívá a poslouchá ho. My z tohoto pojetí vycházíme. Což znamená, že scéna je prázdný list, geometrický,a pohybuje se v prostoru, protože používáme točnu. Teoreticky by vlastně nemusely být žádné přestavby, žádné opony, mohl by se udělat souvislý sled, ve kterém by postavy skrze svoje kostýmy a hlavně skrze jejich barvy vyprávěly svůj příběh.”
Silvia Cullazuol spolupracuje s Josém Curou už od roku 2006 jako asistentka režie a kostýmních návrhů. Setkali se např. při projektech La commedia è finita v Rijece, Samson a Dalila v Karlsruhe, 2010, při Otellovi v Teatro Colón de Buenos Aires nebo v poslední době při produkci opery Peter Grimes v Bonnu.
Soubor Státní opery se s Josém Curou poprvé potkal při společné práci na podzim 2001 při turné po Japonsku s inscenací Verdiho Aidy (José Cura v roli Radama) a v lednu 2015 na scéně Státní opery při představení Verdiho Otella (s José Curou v titulní roli).

Vypsaná fiXa společně s PKF — Prague Philharmonia 4. července na festivalu Rock for People se světovou premiérou!

4. července se poprvé v historii propojila kapela Vypsaná fiXa s orchestrem PKF — Prague Philharmonia ve společném projektu na festivalu Rock for People a oslavila tak společné 25. narozeniny. Na KB stage v areálu Festivalparku na letišti Věkoše v Hradci Králové zazněly od 18.20 hodin hity Vypsané fiXy z alba Fenomen, ověnčeného nominací na Cenu Anděl v kategorii Album roku, Tady to někde je a Krása nesmírná. „Do výběru jsme chtěli dostat všechny póly kapely, nejen pomalé, tklivé písně, ale přidali jsme záměrně i ostřejší věci. Když jsme o výběru přemýšleli, měli jsme poměrně čerstvou živou nahrávku z jednoho našeho koncertu. Nahrané písničky se většinou během koncertů postupně deformují a nakonec jsou třeba úplně jiné než na desce. Takže třeba píseň Dezolát, která má na albu tři minuty, má v živém provedení šest a půl. Honzovi Kučerovi jsme nakonec poslali tuto koncertní nahrávku, která už je v podstatě jakýmsi jamem s publikem. Na tu vznikly aranže. S odstupem času si myslím, že to byla dobrá taktika,“ komentuje program frontman kapely Michal Mareda aliaz Márdi. „Osobně mě překvapilo, jak orchestrální úpravy podtrhují příběhy jednotlivých písní. Některá místa jsou až dojemná. Jako autor textů zažívám stejné písně zase trochu jinak,“ dodává.

Uměleckým garantem projektu a autorem aranží je dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, jenž je podepsán pod projekty jako Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Rudá Marie. „Rád spojuji zdánlivě nespojitelné hudební světy a i tento koncert je důkazem toho, že se odlišné hudební žánry mohou dobře doplňovat a vzájemně inspirovat. Orchestrální úpravy jsem přizpůsobil syrovému a přímočarému stylu písniček Vypsané fiXy a mám dojem, že si hráči PKF tu někdy až punkovou drsnost docela užívají. Naopak některé pomalejší písně dostaly díky orchestrální složce větší jemnost, určitý druh romantiky a samozřejmě zvukovou barevnost. Jsem zvědav, jak tyto nové verze přijmou skalní fanoušci kapely.“

Pro PKF — Prague Philharmonia to bylo první účinkování na rockovém festivalu v její historii, byť už v minulosti spolupracovala s pop-stars jako Sting nebo Zucchero, a skvělý závěr úspěšné koncertní sezony, která orchestr zavedla do několika zemí světa a dopřála mu spolupráci se světovými hvězdami jako Jonas Kaufmann, Ailyn Pérez nebo David Newman. Jako perličku zahrála PKF – Prague Philharmonia na úvod koncertu ve světové premiéře 2. větu skladby From the Future World, kterou vytvořila umělá inteligence AIVA na základě analýzy díla Antonína Dvořáka. O tomto experimentálním projektu, za kterým stojí kreativní ředitelé agentury Wunderman Richard Stiebitz a Filip Humpl, nedávno informoval mimo jiné i  prestižní americký webový portál Vice.

Partnerem projektu byl generální partner PKF — Prague Philharmonia a festivalu Rock for People, Komerční banka.

Po devíti sezonách v České filharmonii se Josef Špaček vydá opět na sólovou dráhu

Začátkem července oznámil současný koncertní mistr České filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček svou poslední sezonu v této pozici. Špaček se stal koncertním mistrem České filharmonie v roce 2011 a je tak jejím dodnes historicky nejmladším koncertním mistrem. Špaček se hodlá nadále věnovat rozvíjení své sólové kariéry.

 Houslový virtuos Josef Špaček odehraje poslední sezonu 2019/2020 v pozici hlavního koncertního mistra České Filharmonie. K odchodu se rozhodl zejména se záměrem výrazněji se opět profilovat jako sólový hráč světového formátu. Intenzivní spolupráci s Českou filharmonií bude ale nadále udržovat i v nadcházejících sezonách. V nedávné době byl Josef Špaček jmenován členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu a v současné době se připravují další vystoupení s Českou filharmonií.

Ke svému působení v České filharmonii Josef Špaček říká: „Reprezentovat Českou republiku v řadách jejího ,vlajkového orchestru‘ pro mě byla obrovská čest, které si nikdy nepřestanu vážit. Setkal jsem se zde s celou řadou vynikajících umělců, kteří mě inspirovali. Chtěl bych poděkovat zejména za možnost stát se uměleckým partnerem ČF, což mi jednak umožnilo v dobách působení v orchestru udržovat i svou sólovou kariéru, jednak mi to nadále otevírá dveře další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem.”

Josef Špaček odehrál s Českou filharmonií přes 60 koncertů jako sólový hráč a několik stovek koncertů z pozice koncertního mistra. Spolupracoval s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Sir Colin Davis, Christoph Eschenbach nebo Jakub Hrůša. V letech 2013–2016 byl Špaček i šéfem umělecké rady ČF. V posledních letech stál u zrodu několika významných nahrávek České filharmonie. Natočil komplet symfonií Antonína Dvořáka s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebo komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského se Semjonem Byčkovem. Josef Špaček se významně spolupodílel na založení komorního orchestru České filharmonie, který na koncertech vedl jako umělecký vedoucí.

 „Josef Špaček přišel do České filharmonie v době její zásadní proměny a stal se tváří i duší orchestru na celých devět let. Jeho umělecké výkony i osobní nasazení byly zcela výjimečné a Česká filharmonie v něm získala koncertního mistra nejvyšší světové třídy. Jako sólista nás skvěle reprezentoval na koncertech doma i v zahraniční. Soustředění na sólovou kariéru je proto v jeho případě správným krokem, v němž ho podporujeme a přejeme mu hodně štěstí. Josef Špaček však i nadále zůstává s Českou filharmonií spojen na poli sólovém, komorním i orchestrálním. Těšíme se na všechny naše budoucí společné projekty.“ dodává generální ředitel České filharmonie David Mareček

 Česká filharmonie již na pozici nového koncertního mistra vypsala výběrové řízení. Vítěz či vítězka tohoto výběrového řízení bude spolupracovat s koncertními mistry Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem.

 O Josefu Špačkovi:

Houslový virtuos Josef Špaček (nar. 1986) se velice rychle etabloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval na Curtisově hudebním institutu (Filadelfie) a Juilliard School (New York) pod vedením pedagogů jako Ida Kavafian, Jamie Laredo nebo Itzhak Perlman. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland, 2009), druhá cena v soutěži Young Concert Artists International Auditions (New York, 2011), finále soutěže královny Alžběty (Brusel, 2012). V roce 2011 se stal nejmladším koncertním mistrem České Filharmonie v historii. Josef Špaček spolupracoval v průběhu své kariéry s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, James Conlon, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Tomáš Netopil, Michael Sanderling nebo Krzystof Urbański.

Otakar Ostrčil a Soběslav

V pátek 21. 6. 2019 proběhla v Soběslavi slavnost k 140. výročí narození Otakara Ostrčila (1879–1935) – hudebního skladatele, dirigenta, dlouholetého šéfa opery Národního divadla v Praze a nejvýznamnějšího ze soběslavských letních hostů. Akci připravilo Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře) společně s městem Soběslav, za partnerské spolupráce Základní umělecké školy Soběslav a spolku Setkání s hudbou.

Podvečerní program začal v 17 hodin na oblíbeném místě Otakara Ostrčila – v parku u Nového rybníka na okraji města. Zde byla již v roce 1941 umístěna Ostrčilova pamětní deska a o 21 let později odhalena busta od první české profesionální sochařky Karly Vobišové, rodačky z Kunžaku na Jindřichohradecku a Ostrčilovy současnice. Busta však byla v roce 2009 z pomníku odcizena. K letošnímu výročí se výroby obnovené busty ujalo město Soběslav, jako model posloužila kopie původního díla z muzejních sbírek. Po deseti letech tak obnovený pomník opět „zazářil v červnovém slunci vrouben nádhernou kulisou přírody“ (řečeno slovy Julie Ostrčilové napsanými po odhalení pomníku v roce 1962). Fanfáry na místě zahrál Soběslavský žesťový kvartet, odhalení pomníku se po svých projevech ujali Jindřich Bláha (starosta města) a Daniel Abazid (vedoucí Blatského muzea). Závěr patřil lidovým písním ze Soběslavska, které zazpíval sbor Anonym Voice Soběslav pod vedením Ireny Molíkové.

Odhalení busty Otakara Ostrčila Foto archiv

Další program následoval v muzejním objektu Smrčkův dům na soběslavském náměstí. Zdejší návštěvníky hudebním pásmem a současně zásadními kapitolami z Ostrčilova profesního života provedl Daniel Abazid. Zaznělo několik ukázek z díla Otakara Ostrčila, celkem čítajícího 9 oper, 10 orchestrálních skladeb, 4 komorní skladby, 25 písní, 8 sborů a kantát, 6 melodramů a 1 činoherní hudbu. Tomáš Víšek provedl dvě rané klavírní skladby – úvodní část suity ke scénické pohádce Jaroslava Kvapila Sirotek a Skladbu pro oktavánský památník. Za klavírního doprovodu Martiny Pechové zazpívala mezzosopranistka Karolína Berková pět písní z Ostrčilova mládí, které představují zhudebněné básně Vítězslava Hálka, V. Jelínka, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického. Z melodramů nemohla nezaznít skladba Skřivan na text místního, předčasně zesnulého básníka Miroslava Valenty, kterou nastudovali Martina Pechová a Miroslav Čížek. Ve zdravicích hostů byla připomenuta role Otakara Ostrčila při řízení Opery Národního divadla v Praze, kterou utvářel po většinu období první republiky (Eva Sochorová, tisková mluvčí Opery Národního divadla v Praze), při tamním uvedení operních cyklů Antonína Dvořáka i všech dalších významných českých skladatelů (Markéta Hallová, předsedkyně Společnosti Antonína Dvořáka) i ve Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, jejímž byl Ostrčil spoluzakladatelem a předsedou (Olga Černá, současná předsedkyně společnosti). Své zdravice přidali i Petr Hanzlík, předseda spolku Setkání s hudbou, a Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře. Závěrečný hudební blok programu patřil dílu Bedřicha Smetany, který byl dozajista nejoblíbenějším hudebním skladatelem Otakara Ostrčila. Právě Ostrčil ke stému výročí Smetanova narození připravil cyklus Smetanových oper, připravil kritické vydání Smetanovy Prodané nevěsty, které představovalo průkopnický počin v české hudební vědě, a na 15 gramofonových desek pořídil i vůbec první nahrávku této opery. Z díla Bedřicha Smetany v programu zazněly Večerní písně na slova Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky) v podání Karolíny Berkové a Martiny Pechové a skladba Sláva Tobě z opery Dalibor, kterou zazpíval sbor Anonym Voice.

Závěrečným bodem slavnosti bylo otevření expozice Otakar Ostrčil a Soběslav, která bude trvale seznamovat s osobností Otakara Ostrčila a jeho hudbou. Lidský rozměr jí dodává pohled do rekonstruované Ostrčilovy pracovny z jeho pražského bytu a řada osobních a tedy mistrem dotýkaných předmětů. Pamětní síň doplňuje audiovizuální kiosek, nabízející fotografie z pracovního i letního soběslavského života Otakara Ostrčila a také možnost poslechu šesti ukázek z vybraných skladeb. Mezi nimi jsou i tři stěžejní díla, která vznikla během pobytů autora v Soběslavi – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara. Nahrávky navíc připomínají i dirigenta Karla Ančerla, rodáka z nedalekých Tučap, anebo Ostrčilovu dceru Blanku, která působila jako koncertní recitátorka. Věříme, že se nám tím podařilo důstojně naplnit někdejší přání Ostrčilových dědiců, bohužel již zaniklé Společnosti Otakara Ostrčila i jejího předsedy Václava Holzknechta.

Z expozice Otakar Ostrčil a Soběslav Foto archiv

Plzeňská Médea v Bayreuthu

Bayreuth, Markgräfliches Opernhaus

Marta Ulrychová

Dne 11. a 12. 6. vystoupila opera plzeňského  Divadla J. K. Tyla v Markraběcím operním domě v  Bayreuthu. Pro své druhé pohostinské vystoupení v tomto divadle (v loňském roce  zde uvedlo Monteverdiho Orfea) si zvolilo italskou verzi Cherubiniho Médey. Opera měla v Plzni premiéru v červnu 2017, bayreuthská představení tak byla vlastně její derniérou. Protože premiéra byla na stránkách HR již recenzována, navíc obsazení – až na dvě výjimky – se shodovalo s premiérovým, omezím se pouze na několik poznámek.

Přesazení inscenace do nového prostředí přináší změny jak v oblasti akustiky, tak i celkového vizuálního dojmu. Zrenovovaná divadelní budova postavená ve stylu italského pozdního baroka si již zasloužila pozornost mnoha recenzentů. Má výtečnou akustiku, prospívající zejména dobovým nástrojům. Současné orchestrální obsazení a absence orchestřiště tedy působily v tomto směru poněkud robustnějším dojmem. Ve snaze podtrhnout dramatičnost díla vsadil  dirigent Norbert Baxa na jeho dynamičnost, potažmo tedy na rychlejší tempa. Mimořádně náročný part protagonistky byl svěřen zkušené Kataríně Jordě-Kramolišové, která podobně jako v premiéře i tentokrát zaujala svým strhujícím herectvím. V roli Jásona se tentokrát představil Paolo Lardizzone, jehož znělý tenor našel v akustice příhodné uplatnění. Neméně  dobře se dařilo Vandě Šípové coby Glauké,  Pavlu Klečkovi v roli Kreonta,  a Janě Foff-Tetourové jako  Neris, jejíž árie Solo un pianto patřila k nejpůsobivějším momentům představení. Plzeňské divadlo tak nabídlo v Bayreuthu jedno z děl, které nebývá běžným repertoárovým kusem. Obě představení  diváci vřele ocenili bouřlivým potleskem.

Katarína Jorda-Kramolišová (Médea) Foto © Martina Root