UPOUTÁVKA NA BŘEZNOVÉ ČÍSLO

Z březnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s rezidenčním umělcem letošního ročníku Mezinárodního hudebního  festivalu Leoše Janáčka, německým violoncellistou Danielem Müllerem-Schottem
  • Rozhovor se skladatelem, ale také klavíristou, právníkem, filozofem a literátem v jedné osobě, JUDr. Karlem Pexidrem 
  • Z rubriky Událostiohlédnutí zaslavnostním koncertem Pražského filharmonického sboru k jubileu Lukáše Vasilka v Sále Filharmonie Hradec Králové
  • Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za koncerty Pražských symfoniků, kteří doprovodili klavíristu Lukáše Vondráčka, České filharmonie, před níž s taktovkou předstoupil Američan David Robertson, pravidelně spolupracující s newyorskou Met, a sólového partu v Koncertě pro violu a orchestr Bély Bartóka se ujal francouzský violista Antoine Tamestit, dvěma vystoupeními Plzeňské filharmonie, a to nejprve s jejím šéfdirigentem Ronaldem Zollmanem a podruhé s Chuheiem Iwasakim, kterého jsme vám podrobně představili v minulém čísle Hudebních rozhledů, či za koncertem Brněnské filharmonie, jež tentokrát v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a sólisty Martinou Jankovou, Pavlou Vykopalovou, Jiřím Brücklerem a Wojciechem Parchem uvedla Lenoru Antonína Rejchy, velký hudební obraz pro sóla, sbor a orchestr na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Velmi zajímavým byl i večer v rámci Českého spolku pro komorní hudbu, na němž vystoupil soubor PhilHarmonia Octet a mj. uvedl výběr z osmi písní Mahlerova písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh v transkripci pro baryton (Peter Schöne) a dechové okteto (a kontrabasistu Pavla Nejtka).
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na vystoupení jednoho z nejuznávanějších jazzových klavíristů současnosti, Marka Coplanda, který se v klubu Jazz Dock představil v rámci cyklu Jazz čtyř kontinentů v České republice vůbec poprvé.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenze na premiéru Pucciniho Turandot v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka, v režii Zuzany Gilhuus a v hlavní roli s Ivetou Jiříkovou a Eliškou Weissovou či na balet Gabriely Vermelho Sněhurka, uvedený v plzeňském Divadle J. K. Tyla se Sněhurkou v pojetí Charlotty Clementi. Zajímavým počinem jistě bylo i nové nastudování muzikálu West Side Story v ostravském Divadle Jiřího Myrona v hudebním nastudování Jakuba Žídka a v režii Jiřího Nekvasila. Milovníkům Gershwina zase udělal jistě radost jeden z dalších přímých přenosů z Met, a sice jeho slavná opera Porgy a Bess v hlavních rolích s Angelou Blue a Erikem Owensem.
  •  Ze zahraničí jsme pro vás připravili ohlédnutí za salcburskými Mozartwoche 2020 s recenzemi Mozartovy Figarovy svatby a Händelova Mesiáše a nabídkou příštího ročníku, nebo zhodnocení premiéry Straussovy Salome, uvedené v lednu v Divadle na Vídeňce, kde se zhostila hlavní role skvělá Marlis Petersen
  •  Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíte celou řadu informací o zase jednou českém významném dirigentovi, Karlu Šejnovi, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se setkáte s norským režisérem Stefanem Herheimem, Zapomenuté operní skvosty, kde  tentokrát Robert Rytina vyzpovídal Aleše Brisceina a jeho prostřednictvím přinesl řadu zajímavostí např. o Scarlattiho opeře Kde je láska, je i žárlivost na libreto Marka Coltelliniho, psané roku 1768 na objednávku knížete J. A. Schwarzenberga,  Století bez mezníků se zajímavým textem Milana Bátora o skladateli a zakladateli originálního  slovenského souboru Quasars Ensemble, Ivanovi Buffovi, Celuloidová hudba, jejíž třetí díl pojednává o dokumentu Michala Rákosníka Bluesman, kterým je Peter Jurkovič, Z historie a současnosti muzikálu – v jehož březnovém díle budou protagonisty jubilující devadesátník Stephen Sondheim, jeden z nejvýznamnějších tvůrců amerického muzikálu, a Justin Paul, vycházející hvězda Brodwaye  i filmové hudby, a jazzu věnovaný seriál, který je letos nazván Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu a jehož třetí díl autor pojmenoval Lvi mladí a ještě mladší v bouřlivém proudu moderny.
  • samostatné studie: V březnovém čísle pokračujeme, a to již po páté, cyklem Fenomén Janáček, v němž se autor tentokrát věnuje  dílu Leoše Janáčka na českých hudebních nosičích, a druhým rokem informacemi o Souborném vydání díla Bohuslava Martinů, v čísle 3 zaměřenými na skladatelovy kantáty na básně Miloslava Bureše.
  • Rubriku Knihy a notoviny tentokrát vyplňuje recenze na v roce 2018 vydanou notovou edici hudebního vydavatelství Breitkopf & Härtel: Jan Dismas Zelenka – Missa Sanctissimae Trinitatis.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů se v seriálu, který jsme letos nazvali Dostaveníčko u kláves, budeme tentokrát věnovat dalšímu nástroji, ovládanému pomocí klaviatury, a sice tak trochu přehlíženému harmoniu.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů se opět v tomto čísle vracíme k Novým operním nahrávkám na CD, po kterých na dalších stranách jako pokaždé následují recenze na některá nově vydaná CD.

Čím si Václav Hudeček si podmanil publikum v Ostravě?

Ostrava, Slezskoostravská radnice

Milan Bátor

Koncert houslisty Václava Hudečka na Slezkoostravské radnici přilákal především starší a střední posluchačské generace. Sál, v němž se obvykle odehrávají sňatky, byl zaplněn do posledního místa. Potvrzení, že na slavné české interprety ostravské publikum slyší víc, než na zahraniční mladé umělce. Světoznámý český virtuos a odchovanec Davida Oistracha se v Ostravě představil po boku pianisty Lukáše Klánského. Nechyběl ani host, kterým byla mladičká houslistka Kateřina Krejčová. Nejprve se rozezněla hudba Johanna Sebastiana Bacha. Sonáta h moll, BWV 1014 pro housle a klavír je interpretačně náročné, ale posluchačsky vděčné dílo. Polyfonní předivo odvíjeli oba umělci se snahou o čistou, vyváženou a dobře ukotvenou souhru. Osvěžení v podobě zurčivé a kontrapunktem neobtěžkané melodiky přinesla následující Sonáta B dur pro housle a klavír, KV 378 Wolfganga Amadea Mozarta. Lukáš Klánský se představil sólově v Nocturnu Fryderyka Chopina, které následovaly dvě dua Z domoviny pro housle a klavír Bedřicha Smetany. Poté Hudeček přizval na pódium Kateřinu Krejčovou a společně provedli Sonátu E dur pro dvoje housle a klavír Georga Friedricha Händela. Večer uzavřely virtuózní Cikánské melodie Pabla de Sarasateho a následovaly pochopitelně i přídavky pro evidentně spokojené publikum.

Po čistě technické stránce byl výkon houslové legendy Václava Hudečka poněkud problematický. Ne všechny skladby vyhověly jeho spontánní muzikalitě: místy mne překvapila nedotažená intonace, rytmické nepřesnosti apod. Kdo navštěvuje pravidelně koncerty filharmonických cyklů, s nimiž se představuje současná interpretační špička, nemohl si těchto drobných nuancí nevšimnout. Jenomže, jak všichni dobře víme, hudba není zdaleka jenom o technice. A Václav Hudeček má osobní charisma na rozdávání. Hřejivý tón a hudební výraz jsou stále jeho doménou a přirozeností, která z něj během hry čišela samozřejmě, jako by jenom dýchal. Mimořádnou přidanou hodnotu má jeho vlídné, poučené a zajímavé průvodní slovo. Hudeček je rozený a poutavý vypravěč, jehož historky a reflexe setřely všechny vznesené pochybnosti. Zkrátka a dobře převážil pocit, že jsem přišel na setkání s legendou a člověkem, který hudbu miluje a je jí zcela oddán. Hudeček přeje mladým generacím a všemi svými silami pomáhá propagaci houslové hry, což se promítá do jeho spolupráce s mladými umělci. Ruku na srdce, je třeba přiznat, že kdyby vystoupila technicky vybroušená mladá houslistka v Ostravě sama, asi těžko by (ano, zde patří „bohužel“) hrála před vyprodaným sálem. To už je však úděl hudebního mládí a zřejmě to nebylo v žádné době jiné. Václav Hudeček v Ostravě ukázal, že z klasického koncertu lze udělat zážitkový večer pro různorodé publikum. Řekl bych, že se ideálně hodí zejména pro ty, kteří se takzvané „vážné“ (omlouvám se za tu vágní floskuli) hudbě dosud spíše vyhýbali a rádi se nechají dojmout a okouzlit. Právě pro ně může být setkání s legendárním Václavem Hudečkem pomyslnou branou do tajuplného a všemi barvami a emocemi zářícího labyrintu klasické hudby.

Václav Hudeček a Lukáš Klánský  Foto archiv

Mezinárodní violoncellová soutěž o Cenu Gustava Mahlera 2020 má své vítěze, titul absolutního vítěze patří violoncellistce z Jižní Koreje

8. února se jihlavskou Základní uměleckou školou nesly tóny violoncellistů z celého světa.

Na Mezinárodní violoncellovou soutěž o Cenu Gustava Mahlera 2020 se sjelo 51 soutěžících ze 17 zemí.

„Výkony letošní soutěže byly velice vysoké. Těší nás především zájem violoncellistů z celého světa a skvělá atmosféra, která panovala v průběhu celé soutěže. Moc rád bych touto cestou poděkoval všem organizátorům soutěže – Institut Gustava Mahlera, Filharmonii Gustava Mahlera a všem dobrovolníkům, kteří se postarali o přátelské zázemí celé soutěže. Můj velký dík patří také všem porotcům! “, říká Petr Nouzovský, spoluzakladatel soutěže a předseda poroty.

V porotě kromě Petra Nouzovského (Pražská konzervatoř) zasedli prof. Jan Hališka (Ostravská univerzita), prof. Miroslav Petráš (HAMU v Praze a Pražská konzervatoř), Jan Pospíšil (Církevní konzervatoř Bratislava) a Jiří Jakeš (šéfdirigent Filharmonie Gustava Mahlera Jihlava).

Absolutní vítězka soutěže si kromě koncertu s Filharmonií Gustava Mahlera Jihlava odnesla i plaketu MVS Gustava Mahlera 2020, kterou převzala z rukou předsedkyně Komise pro kulturu města Jihlava Mgr. Silvie Čermákové.

Organizace soutěže byla umožněna díky finanční podpoře Státního fondu kultury MKČR.

1. kategorie

1. cena – Anja Dorušková (CZ), Josefína Kubátová (ČR)
2. cena – Markéta Štenclová (ČR), Petr Fiala (ČR), Vojtěch Hradil (ČR), Anna Petrů (ČR)

2. kategorie

1. cena – Naďa Strnadová (ČR) + cena Visegrad Music Youth Academy 2020
2. cena – YooEun Boo (Jižní Korea)

3. kategorie

1. cena – Lukáš Sedlák (ČR)
2. cena – Nela Procházková (ČR)
3. cena – Klára Bartošová (ČR)

4. kategorie

1. cena – Anna-Tessa Timmer (Německo)
2. cena – Cecilia Chiara Ginevra Alessio (Itálie)
3. cena – Lukáš Paděra (ČR)

5. kategorie

1. cena – Natálie Hurníková (ČR), Ekin Dila Demirtas (Turecko)
2. cena – neudělena
3. cena – Karolína Juráčková (ČR), Borek Kubát (ČR)

6. kategorie

1. cena – Kajetan Palecki (Polsko), Barbora Ciprianová (ČR)
2. cena – neudělena
3. cena – Julie Procházková

8. kategorie

1. cena – Josef Matěj Švec (ČR)
2. cena – neudělena
3. cena – Catarina Maria Jardim Santos (Portugalsko), Lilla Szabó (Maďarsko)

9. kategorie

1. cena – Yeeun Kang (Jižní Korea) + Absolutní vítězka soutěže
1. cena – Adam Klánský (ČR) + cena Malostranské koncertní večery
2. cena – Johanna Vocetková (ČR), Natálie Trávníčková (ČR), Filip Rufer (ČR), Marcel Petráš (Slovensko), Štěpánka Plocková (ČR), Filip Mikulski (Polsko)
3. cena – Anna Marie Kadečková (ČR)
3. cena – Anna Marie Kadečková (ČR)

10. kategorie

1. cena – Marcel Leczky (Rakousko), Karolína Žáková (ČR), Alexandra Kahrer (Rakousko), Yung-Han Cheng (Taiwan), Dolfin Balázs (Maďarsko), Stephanie Stamopoulos (Austrálie/Řecko)
2. cena – Julia Oberndorfer (Rakousko), Ema Grčman (Slovinsko)
3. cena – Martin Houdek (ČR), Jakub Wyciślik (Polsko), Cecilia Garcia (Španělsko), Michal Koziński (Polsko), Martin Schubert (ČR), Yanmeng Zhou (Čína), Yi Dong (Čína)
4. cena – Josef Bartoň (ČR), Maria Coll Torra (Španělsko)

SLAVNÉ EVERGREENY A CENNÉ OBJEVY: VYCHÁZÍ DVOJALBUM NOVÉHO ORCHESTRU JAROSLAVA JEŽKA ŽIVOT JE JEN NÁHODA

Supraphon vydá v pátek 28. února 2020 kompilaci nahrávek Nového orchestru Jaroslava Ježka vedeného dirigentem Zoltánem Liškou. Dvojalbum Život je jen náhoda přináší většinou dosud nikdy nevydané nové nahrávky (47 skladeb nahraných v letech 1987–2000) z 20. až 40. let minulého století. Skladatel Jaroslav Ježek (1906–1942) spojil síly s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, aby společně vytvořili legendární Osvobozené divadlo. Písničková a instrumentální témata patří mezi to nejlepší, co u nás v daném oboru existuje, po doplnění texty V+W jde o naprosté klenoty.

Nový orchestr Jaroslava Ježka

Letos sedmdesátiletý klavírista Zoltán Liška obnovil v roce 1982 Ježkův band ve stylu éry jeho vrcholné etapy. Tyto nahrávky v ryzí podobě bez jakýchkoliv úprav nahrál Nový orchestr Jaroslava Ježka, který byl sestaven u příležitosti vernisáže výstavy o Jaroslavu Ježkovi a Osvobozeném divadle v roce 1982 v pražském Divadle hudby. Je identický typu orchestru Osvobozeného divadla z roku 1937 v revue Panorama,“ uvedl Zoltán Liška a ještě upřesnil: Ježkovy partitury k opsání nám zapůjčila Ježkova sestra paní Jarmila Strnadová, která se o archiv starala v proslulém Modrém pokoji v Kaprově ulici 10, kde Ježek žil až do roku 1939, kdy emigroval do USA.

Muzikantsky zkušeně, precizně a zároveň s potřebným nadšením vybral Zoltán Liška skladby, dohledal originální notové partitury a mnohdy jen podle historických nahrávek rekonstruoval aranže. Ke spolupráci přizval dva přímé pamětníky Osvobozeného divadla zpěvačku Ljubu Hermanovou a zpívajícího herce Františka Filipovského. K nim pak přidal o generaci mladší obdivovatele, především Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou ze Semaforu. K orchestru patřilo také pěvecké dívčí retro BAJO Trio ’81.

Vznikl projekt ve výborné zvukové kvalitě, nabízející hudbu sice historickou, ale s jasně prokázanou výdrží do 21. století. Booklet obsahuje komentáře Zoltána Lišky a dobové fotografie. Dvojalbum Život je jen náhoda vychází 28. února 2020 v podobě 2CD i ve všech digitálních formátech.

Booklet CD

Album: https://lnk.to/NOJJZivotJeJenNahodaCj

MATTHEW STEPHEN HOCKADAY

Vítězství v mezinárodní soutěži zobcových fléten v Izraeli v rámci Tel Aviv Recorder Festival, který se konal 1. – 8. 2. 2020.

Co bys nám o sobě řekl? Kdy jsi začal studovat hru na zobcovou flétnu?

Jmenuji se Matthew a je mi 12 let. Navštěvuji prvním rokem Gymnázium Hejčín v Olomouci. Na zobcovou flétnu jsem začal hrát v šesti letech, kdy mě maminka přihlásila do ZUŠ Žerotín v Olomouci. Moje první paní učitelka byla Světlana Pačanská, která mi po dobu šesti let vštěpovala základy hry na zobcovou flétnu. V deseti letech jsem začal navštěvovat pokročilejší hodiny zobcové flétny u vynikající paní profesorky Jitky Konečné na Konzervatoři evangelické akademie v Olomouci. Nyní mě učí paní učitelka Božena Klepšová, která je sama výbornou hráčkou na zobcovou flétnu a cembalo. Rád vystupuji sólově i v rámci komorního seskupení. Těším se na blížící se příležitost hrát se smyčcovým orchestrem. Líbí se mi např. skladby od Johanna Sebastiana Bacha, George Philipa Telemanna, Antonia Vivaldiho, Giuseppe Sammartiniho, Agnes Dorwarth.

 Matthew Hockaday Foto archiv

O jaký typ soutěže šlo a jaké měla podmínky?

Jednalo se o třetí ročník této mezinárodní soutěže. Soutěž se konala na konzervatoři v Tel Avivu („Israeli Conservatory of Music“). Zakladatelkou a ředitelkou soutěže je Drora Bruck, mezinárodně uznávaná hráčka na zobcovou flétnu. Jednalo se o tříkolovou soutěž. Do prvního kola se posílaly dvě videonahrávky. Podmínkou byla sólová skladba, aby vynikl samotný zvuk flétny. Videonahrávky hodnotila osmičlenná mezinárodní porota. Přihlášení, kteří dostali 7.5 a více bodů z maximálních 10 byli pozváni do Tel Avivu, kde se konalo samotné semifinále a finále soutěže. Soutěžilo se v šesti kategoriích podle věku, dvě kategorie z toho byly pro ansámbly zobcových fléten. Soutěžil jsem v nejmladší kategorii I, která byla pro soutěžící do 13 let. V této kategorii bylo v semifinále jedenáct soutěžících a do finále pak vybrali šest.

Jak probíhala semifinále a finále soutěže?

V semifinále jsme museli povinně zahrát jednu skladbu od izraelského autora a k tomu libovolný program s časovým omezením maximálně 15 minut. Letos bylo 75 vystoupení s izraelskou skladbou. Já jsem si vybral skladbu od Avishaie Yaara s názvem „To a Pine Tree“. Jsem moc rád, že jsem měl možnost se i osobně setkat s Avishaiem Yaarem. Při setkání povídal o tíživé životní situaci, ve které se před lety nacházel, a která ho inspirovala k napsání této skladby. Po našem setkání jsem hodně přemýšlel o tom, jak bych mohl jeho pocity co nejlépe interpretovat při hraní této skladby v soutěži. Dále jsem v semifinále hrál od Jacoba van Eycka skladbu „Boffons“, od Johanna Sebastiana Bacha „Sonátu g moll, BWV 1034 pro altovou zobcovou flétnu a piano“ a od Agnes Dorwarth skladbu „Articulator I“. Semifinále se mi zdařilo a postoupil jsem do dvou finále – 1) finále kategorie I, a 2) finále izraelských skladeb všech věkových kategorií. Ve finále jsem pak hrál od Giuseppe Sammartiniho „Koncet F dur pro sopránovou zobcovou flétnu a smyčcový orchestr“ a od Hanse Martina Lindeho skladbu „Music for a Bird“. V semifinále i finále mě na cembalo doprovázel skvělý britský hudebník, pianista Robin Bigwood.

Jaká byla účast a konkurence?

Soutěže se zúčastnilo kolem 100 interpretů z 20 zemí světa – z Velké Británie, Holandska, Francie, Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, Španělska, Slovinska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Montenegra, Dánska, Taiwanu, Japonska, Izraele, Peru, Austrálie a samozřejmě z České republiky. Nejsilnější konkurenci jsem vnímal od hráček z Taiwanu, které jsou po technické stránce výborné.

Jak bys zhodnotil průběh, organizaci a úroveň soutěže?

Soutěž byla součástí tamního hudebního festivalu a měla bohatý program, jak pro samotné soutěžící, tak i pro širokou veřejnost. Soutěžící se mohli účastnit mistrovských kurzů s předními hráči na zobcovou flétnu, workshopů a večerních koncertů. Pro mě soutěž znamenala i opětovné setkání s přáteli z Izraele (s kamarádem Avnerem Bachem) a s hráčkami z Taiwanu, s nimiž jsem se setkal v říjnu 2019 na soutěži „Open Recorder Days Amsterdam 2019“. Moc jsem se též těšil na setkání s ředitelem konzervatoře v Tel Avivu, Costinem Canellisem-Olierem, velice charismatickým pánem, ze kterého přímo srší láska k hudbě. Velice se mi líbil osobní přístup všech členů organizačního týmu k jednotlivým soutěžícím. Od prvního dne mě oslovovali mým křestním jménem, věděli, ze které země jsem přijel a ve které kategorii soutěžím. Kdykoliv jsem potřeboval s něčím pomoci nebo poradit, tak mi pomohli. Byli velmi přátelští a ochotní. Mohu říct, že soutěž byla na vysoké úrovni a jsem moc rád, že jsem měl příležitost se jí zúčastnit.

Co ti soutěž dala pro tvůj další osobní umělecký rozvoj? Co jsi tam zažil? 

Na prvním místě pro mě bylo setkání s dalšími flétnisty z různých koutů světa. Soutěž měla velmi zajímavou mezinárodní účast. Bavilo mě koukat se na ostatní soutěžící a poslouchat, jak interpretují různé skladby. Každý soutěžící byl svým způsobem jiný. Někteří byli výborní po technické stránce, jiní byli skvělí v interpretaci skladby na pódiu, někteří uměli skloubit obojí. Důležitá pro mne ale byla nejen setkání se soutěžícími, ale také s profesionálními hráči na zobcovou flétnu, Meng-Heng Chen, Annabel Knight, Drorou Bruck. Měl jsem též příležitost si několikrát popovídat s Bobby Rootveldem a Sannou van Elst, zakladateli mezinárodního flétnového festivalu „Nordhorn Recorder Festival“, kteří mimo jiné vystupují i jako světoznámé duo NIHZ. Zajímavá byla též setkání s porotci soutěže. Samotné poznání izraelské kultury, způsobu života, tradiční hudby a místní kuchyně bylo pro mě velmi zajímavé. Myslím, že všechny tyto zkušenosti mě do života jedině posílily.

Proč jsi  se do soutěže přihlásil?

Moc mě baví hrát před publikem, cestovat po světě a poznávat nové lidi. Účast na mezinárodních soutěžích je právě tou skvělou příležitostí, jak skloubit tyto mé vášně.

Diplom vítěze…  Foto archiv

Kateřina Kalistová je novou ředitelkou PKF

 Novou ředitelkou PKF – Prague Philharmonia je bývalá náměstkyně ministerstva kultury a předsedkyně Rady pro rozhlasové

a televizní vysílání Kateřina Kalistová. Ve funkci nahrazuje dlouholetého ředitele Radima Otépku.

Kateřina Kalistová se do čela předního českého hudebního tělesa přesouvá po letech strávených na vrcholných pozicích ve státní správě. Do konce roku 2019 zastávala post odborné náměstkyně pro živou kulturu. Tuto sekci na ministerstvu kultury vedla od roku 2015. Byla také členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které v letech 2009 až 2013 předsedala. Předtím působila ve Filmovém festivalu pro děti a mládež Zlín nebo na ministerstvu práce a sociálních věcí. Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde v roce 2007 složila rigorózní zkoušku.

„Nesmírně se těším na spolupráci s orchestrem a jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. Společně budeme dále hledat nové cesty v interpretaci i ve vztahu

k posluchačům a partnerům“, uvádí Kateřina Kalistová. Do PKF – Prague Philharmonia přichází s vizí orchestru jako dynamického tělesa, jehož charakteristickými rysy jsou mladistvá energie, progresivní přístup k dramaturgii, prezentaci i managementu

a výrazná umělecká profilace postavená na kvalitě samotného orchestru i vysoké úrovni jeho dirigentů a sólistů.

Dlouholetá členka ČSSD před nástupem do funkce ze strany vystoupila. „Ukončení svého politického angažmá považuji za přirozené. Nelze řídit takto významnou kulturní instituci a zároveň být jakkoliv politicky angažovaná. Tato životní kapitola je pro mne definitivně uzavřena“, vysvětluje Kalistová.

Radim Otépka vedl PKF – Prague Philharmonia od roku 2006. Nyní bude vytvářet

a zastřešovat ucelený koncept veškerých CSR aktivit investiční skupiny RSBC českého finančníka Roberta Schönfelda. Bude tak zodpovídat za chod umělecké školy International School of Music and Fine Arts Prague a Nadace PKF. „Ucítil jsem touhu po změně. Přijal jsem proto nabídku, která je pro mě novou a velkou výzvou. Léta strávená ve vedení PKF – Prague Philharmonia mě jen utvrdila v přesvědčení, že toto výjimečné hudební těleso plní nezastupitelnou roli v kulturním životě naší země,

a především její reprezentace v zahraničí“, vysvětluje Radim Otépka.

PKF – Prague Philharmonia vznikla v roce 1994 z iniciativy dirigenta Jiřího Bělohlávka pod názvem Pražská komorní filharmonie. Dnes se řadí mezi nejrespektovanější světové orchestry, což potvrzují pravidelná zahraniční turné a nahrávací projekty pro nejrenomovanější světová vydavatelství. Od roku 2018 je jejím novým zakladatelem

a předsedou dozorčí rady český finančník a mecenáš umění Robert Schönfeld. Mezi další dlouhodobé filantropické aktivity jeho finanční skupiny RSBC patří mimo jiné také Nadace PKF nebo umělecká škola International School of Music and Fine Arts Prague.

ZOLTÁN LIŠKA

Ježkova hudba je prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem

Supraphon vydává dvojalbum Nového orchestru Jaroslava Ježka s hudbou skladatele, jehož jméno si orchestr vetkl do názvu. Orchestr řídil dirigent Zoltán Liška, kterému jsme u příležitosti vydání 2CD Život je jen náhoda položili několik otázek. 

Jaká byla vaše cesta k hudbě Jaroslava Ježka?

Na to není snadné odpovědět, protože k hudbě jako takové jsem se dostal díky svému strýci, který do mých rodných Košic přivezl z Olomouce, kde byl na vojně, gramofon. A právě z toho gramofonu jsem ve svých asi třech letech slyšel poprvé Ježkovu píseň Stonožka.A na druhé straně SP desky byla píseň Tmavomodrý svět. Zásadní byl pro mě však rok 1962, kdy bylo 20. výročí od úmrtí Jaroslava Ježka. Tehdy Dr. Václav Holzknecht vydal sedm dlouhohrajících desek, reedic původních nahrávek z Osvobozeného divadla. Na ně v roce 1966 (60. výročí narození Jaroslava Ježka) navázaly tři další desky s jeho hudbou. To mě nesmírně zaujalo a poslouchal jsem je stále dokola.

Jak náročné byly Ježkovy kompozice po interpretační stránce?

Velmi náročné! Všichni hráči v jeho době museli být naprostí profesionálové. Můžeme zmínit to, že členem Ježkova orchestru byly takové osobnosti, jako Karel Ančerl nebo Jiří Srnka. A v orchestru, který jsem vedl, tedy v Novém orchestru Jaroslava Ježka, byli hráči, kteří působili také v České filharmonii, SOČR nebo v Orchestru Gustava Broma. Vždy jsem se snažil o to, abychom měli současný, moderní zvuk bez dobových manýr. V roce 1972 jsem se seznámil s paní Jarmilou Strnadovou, sestrou Jaroslava Ježka. Ta mi umožnila přístup k Ježkovým notovým zápisům v jeho pražském bytě v Kaprově ulici 10. Dovolila mi, abych si opsal originály, a to pro mě bylo velice cenné.

Jak hodnotíte skladatelský styl Jaroslava Ježka?

Je to divadelní hudba, která byla ovlivněna americkým jazzem. Už Jan Werich řekl, že Ježek nekopíroval vzory muzikantů, jako byli Ellington nebo Goodman. On svou tvorbu přetavil do vlastního osobitého stylu a jeho hudba je především prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem.

Jak náročné bylo vybrat písně na toto dvojalbum?

První CD obsahuje nahrávky, které původně měly vyjít na LP desce už v roce 1989. Snažili jsme se řadit chronologicky písně, které mapují historii Ježkovy spolupráce s Osvobozeným divadlem.

Jak podle vás vnímá současná doba tvorbu trojice Ježek + Voskovec + Werich?

Věřím, že i naše dvojalbum přispěje k oživení povědomí o této legendární trojici a jejich společných písních. Naše kolekce obsahuje i scénickou hudbu a několik zcela neznámých písní. Myslím, že by album mohlo posloužit třeba i v hodinách hudební výchovy na školách jako pomůcka při výuce o Osvobozeném divadle.

Jak ty nahrávky hodnotíte s odstupem času?

V období před Vánocemi jsem nahrávky proposlouchával společně s hudebním režisérem pražského Národního divadla Emilem Boháčkem a repertoár na dvojalbum jsme pečlivě zvažovali. Lidem z hudebního prostředí se Ježkova hudba v původním autorově aranžmá líbí a věřím tomu, že tohle 2CD zaujme i širokou škálu posluchačů.

Hornista a dirigent Radek Baborák debutoval s Vídeňskými filharmoniky a oslnil jako sólista festivalu Mozartwoche v Salcburku

Radek Baborák se stal letos nejvytíženějším umělcem prestižního hudebního festivalu, který oslavuje především umění Wolfganga Amadea Mozarta. Rok 2020 byl tematicky věnován zejména dechovým nástrojům.

Velký ohlas zaznamenal debut Radka Baboráka s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou proslulého Daniela Barenboima. Po Berlínské filharmonii se tak český instrumentalista opět pod jeho vedením představil jako sólista dalšího špičkového hudebního tělesa. Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3  sklidil ve vyprodaném Festivalovém sále bouřlivé ovace a  recenze listu Wiener Zeitung obdivovala jeho „fantastické nasazení, precizní provedení a měkký tón“, podle recenze Kurieru „Radek Baborák a Daniel Barenboim spolu s Vídeňskými filharmoniky Salcburk přímo fascinovali“.

Uměleckým ředitelem mozartovského festivalu je mexický tenorista, režisér a organizátor Rolando Villazón, který nešetřil na adresu českého sólisty chválou:„Když hraje Radek na lesní roh, zní to jako krásný zpěv – bel canto! Posluchač má pocit, že je to ten nejsnadnější nástroj na světě. O opaku se přesvědčí každý, kdo si na něj zkusí zahrát!“

Radek Baborák a Rolando Villazón – Foto © archiv Mozartwoche

V rámci Mozartwoche se Radek Baborák představil ve dvojroli sólisty a dirigenta na šesti koncertech: vystoupil s Takács kvartetem, Mozarteum Orchestra Salzburg, se sopranistkou milánské opery La Scala Giulií Semenzato. Se slavnou Cameratou Salzburg provedl sinfonie č. 10 a 32, první a druhý hornový koncert a serenádu ,,Posthorn´´. Ve spolupráci s Rolandem Villazónem  se Radek Baborák účastnil edukačních projektů s Mozart Kinder Orchestra, vedl mistrovské kurzy na salcburském Mozarteu.

Mozart je jedinečný a jeho hudba mě provází od dětství, takže je pro mě radostí jeho skladby provádět, a zároveň velkou ctí je nechat zaznít v jeho rodném městě se salcburskými muzikanty, kteří mají jeho skladby v DNA,“ říká Radek Baborák. „Festival Mozartwoche má ve svém podtitulu slogan ‘Mozart lebt‘ čili ‘Mozart žije‘, což mi mluví přímo ze srdce, a inspiruje mne třeba ke skládání nových kadencí k jeho koncertům.

Špičkový český hornista natočil dříve i dvě mozartovská CD u vydavatelství Suprahon. Nahrávku Koncertantní symfonie a hornových koncertů v komorních verzích s Baborák Ensemble, vydal Supraphon v roce 2018. Ta byla oceněna cenou Classic Prague Awards v kategorii Nahrávka roku. Všechny čtyři originální koncerty pro lesní roh a symfonie „Pražskou´“ a g moll nahrál i s orchestrem ČESKÁ SINFONIETTA, jehož je uměleckým vedoucím, pro japonskou společnost Exton. Unikátní je CD pro firmu SONY Classic se stejnými skladbami které byly pořízeny živě během koncertů pod taktovkou maestra Seiji Ozawy s Mito Chambre Orchestra.

Spisovatel Haruki Murakami, autor mnoha bestselerů, zaznamenal v knize rozhovorů Absolutely on Music spolupráci mistra Ozawy s Radkem Baborákem:

Seiji Ozawa: „Baborák je opravdový genius. Je pravděpodobně nejlepším hornistou na světě.“

Haruki Murakami: „Myslím, že je strašně dobrý třeba na té nahrávce z Carnegie Hall. To hornové sólo mne opravdu vzalo.“

http://www.harukimurakami.com/book/absolutely-on-music

Vystoupení Radka Baboráka na festivalu Mozartwoche bylo jednoznačným úspěchem, a je pravděpodobné, že zvuk jeho lesního rohu nezněl v Salcburku naposledy.

Trailer k dokumentu o nejlepším hornistovi světa Radku Baborákovi. | Video: Limbus Production: https://www.youtube.com/watch?v=5khttFToRnY

Radek Baborák patří mezi nejvýraznější osobnosti klasické hudební scény. Bývá označován za nejlepšího hráče svého oboru, např.: http://recordhead.biz/10-best-french-horn-players-of-all-time/. Hraje na speciální model německé firmy Dietmar Dürk, který nese jeho jméno. Během své kariéry vystupoval s předními světovými symfonickými tělesy, např. Berlínskou, Vídeňskou, Mnichovskou, Českou filharmonií. Za více než 30 let sólové kariéry oslovil svým mimořádným muzikantským projevem posluchače v nejvýznamnějších kulturních centrech po celém světě. Stále častěji se věnuje i dirigentské a organizátorské činnosti, vede vlastní festivalový orchestr Česká Sinfonietta, Pražské komorní sólisty, Baborák Ensemble, je  intendantem nového festivalu Horn Fest Praha, jehož pilotní ročník proběhne 30. dubna – 4. května 2020. Od roku 2018 je stálým hostujícím dirigentem symfonického orchestru v Yamagatě.

Mezi jeho dirigentské partnery patří osobnosti jako Daniel Barenboim, Seiji Ozawa, sir Simon Rattle, Naame Järvi, Paavo Järvi,  James Lewin, Vladimír Askhenazy, James de Priest, Marek Janowski.

Na komorních projektech spolupracuje například s houslisty Julianem Rachlinem, Janine Jansen, klavíristy Marthou Argerich, Yefimem Bronfmannem, či zpěvákem Ianem Bostridgem.

Je hostem prestižních festivalů jako Salzburger Osterfestspiele, Maggiomusicale Fiorentino, Pacific Music Festival, Festival Bílé noci v St. Petersburgu, Suntory Hall Chamber Music Garden, International Music Festival Utrecht, Julian Rachlin and Friends Dubrovník, LePontes, Jeruzalem Chamber Music Festival, Smetanova Litomyšl, Pražské jaro. Jeho koncerty jsou přenášeny a vysílány televizními a rozhlasovými stanicemi, např. Euro Arts, BR, ARD, NHK, ČT, RTVE. Realizoval řadu nahrávek pro vydavatelství EMI, Supraphon, Sony classic, Exton, Arte Nova, Artesmon, Animal music.

Více zde:

https://www.baborak.com/cz

Festival Mozartwoche: Salcburk se stává světovou metropolí hudby nejen v létě, kdy se pořádá velký Salcburský festival, ale i v zimě během Mozartova týdne, který se každoročně koná kolem 27. ledna, dne Mozartových narozenin. Jeho město mu tak vzdává hold koncertním cyklem na nejvyšší umělecké úrovni. Festival,  jehož se účastní milovníci klasické hudby ze všech končin světa a na němž vystupují nejlepší hudebníci, orchestry a interpreti naší planety, uvedla do života v roce 1956 Mezinárodní nadace Mozarteum. Dalšími účastníky letošního ročníku byli např. Sir András Schiff, Mitsuko Uchida nebo Mojca Erdmann.

Houslista Roman Patočka se od září 2020 stane koncertním mistrem orchestru FOK

Houslista Roman Patočka vyhrál konkurz na pozici koncertního mistra Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. K orchestru nastoupí na začátku příští sezóny v září 2020 společně s novým šéfdirigentem Tomášem Braunerem.

Pozice koncertního mistra houslí FOK byla naposledy nově obsazena v roce 1999, kdy se jí ujal Jiří Hurník, a připojil se tak k Ritě Čepurčenko, která je zde koncertní mistryní již od roku 1995. Po dvaceti letech nyní měli houslisté příležitost se ucházet o tuto prestižní pozici. Koncertními mistry FOK jsou také violoncellista Miloš Jahoda a koncertní mistr dechové harmonie, hobojistka Liběna Séquardtová.

 „Generační obměna je přirozená, ani FOK se jí nevyhne. Velmi oceňuji, když se starší hráči rozhodnou předat své zkušenosti. Jiří Hurník je stále skvělý houslista, klíčová osobnost orchestru. Jde o modelový příklad kontinuity umělecké práce. Jiřímu Hurníkovi náleží upřímné poděkování za náročné roky v pozici koncertního mistra, Romana Patočku vítám společně s šéfdirigentem Tomášem Braunerem do nové etapy. Program 86. koncertní sezóny zveřejní Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK na tiskové konferenci 31. března, uvedl ředitel FOK Daniel Sobotka.

Houslista Roman Patočka patří mezi výjimečné osobnosti současné generace sólistů. Je vítězem a laureátem na Soutěži Pražského jara, Leopolda Mozarta v Augsburku, Pablo de Sarasate v Pamploně, Václava Humla v Záhřebu, Flame v Paříži, Maxe Rostala v Berlíně a dalších. Roman Patočka vystupuje jako sólista s renomovanými orchestry v České republice i v zahraničí (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Hamburští symfonikové, Nagojská Filharmonie, Symfonický orchestr Navarra, Záhřebská Filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia). Spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem, Vladimírem Válkem, Jakubem Hrůšou, Douglasem Bostockem, Heiko Mathiasem Försterem, Georgem Fritzschem, Vojtěchem Spurným, Janem Talichem či Stanislavem Vavřínkem. Roman Patočka je členem klavírního Eben tria a smyčcového Talichova kvarteta.

„Pražští symfonikové jsou špičkovým domácím orchestrem, dlouhodobě úspěšně etablovaným na mezinárodní scéně. FOKaři jsou navíc proslulí tím, že jejich orchestr je pro ně srdeční záležitostí. Pozice koncertního mistra je proto poctou a uměleckou výzvou. Ale výzvy jsou tím, co nás formuje a posouvá.“ uvedl Roman Patočka.

Roman Patočka se své nové pozice ujme v 86. koncertní sezóně orchestru společně s novým šéfdirigentem Tomášem Braunerem. I ten si je vědom nových očekávání, výzev a příležitostí, které před FOK stojí.  

Roman Patočka foto © Petr Dyrc

Česká filharmonie odjíždí na turné do Německa s Jakubem Hrůšou

Česká filharmonie pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši a s violoncellistkou Sol Gabettou zavítá začátkem března do německých měst Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem, Stuttgart, Friedrichshafen a Freiburg. Koncem dubna se pak po roce vrátí do hamburské Labské filharmonie na dvoudenní rezidenci s koncertním provedením Janáčkovy opery Káťa Kabanová, kterou předtím třikrát provede ve Dvořákově síni Rudolfina.

„Na turné do Německa jezdíme prakticky každý rok a reakce na naše koncerty jsou vždy nesmírně pozitivní. Ani letos to pravděpodobně nebude jiné, zvlášť když orchestr povede hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša, který je u našich sousedů nejen jako šéf Bamberských symfoniků dobře známý a velmi oblíbený,“ říká generální manažer Robert Hanč, jenž v České filharmonii zodpovídá za koncertní činnost doma i v zahraničí. „Vždyť jenom v letošní sezoně má za sebou úspěšný debut u Vídeňských filharmoniků, s nimiž z českých dirigentů naposledy vystoupil Václav Neumann v roce 1991 a před ním pouze Rafael Kubelík, druhé hostování v Berlíně, koncerty v Clevelandu, New Yorku, Paříži a Londýně. Aby toho nebylo málo, do konce sezony ho vedle našeho orchestru čeká ještě Řím, Chicago a Amsterodam, kde v červnu nastuduje Rusalku,“ doplňuje Robert Hanč a uzavírá: „A to bylo právě ohlášeno první hostování Jakuba Hrůši v newyorské Metropolitní opeře v roce 2021.“

Na programu březnového německého turné i prvního koncertu v Labské filharmonii bude Dvořákův Violoncellový koncert h moll, Sukovo Fantastické scherzo a Janáčkův Taras Bulba. Dvě posledně jmenované skladby zazněly i na lednových abonentních koncertech, které sklidily mimořádně pochvalné recenze. Podle Dity Hradecké vtiskli filharmonici pod vedením Jakuba Hrůši Fantastickému scherzu „mladický drajv a hravou nonšalanci“ a Tarase Bulbu provedli slovy Jindřich Bálka „opojným způsobem“.

Sólistkou Violoncellového koncertu h moll bude v březnu Sol Gabetta, která se k České filharmonii vrací již potřetí. První setkání s orchestrem a slavným Dvořákovým koncertem proběhlo v roce 2013, zatím poslední před třemi lety v Koncertu pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara. Ani Jakub Hrůša se nesetkává se Sol Gabettou poprvé, nicméně jejich společné provedení Dvořákova známého opusu bude mít na německém turné premiéru. V Hamburku se sólového partu Violoncellového koncertu h moll zhostí Daniel Müller-Schott, který s Českou filharmonií debutoval už v roce 2009.

Druhým vystoupením v rámci dvoudenní rezidence v Labské filharmonie, kam se orchestr vrací po debutu se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem loni v únoru, bude koncertní provedení opery Káťa Kabanová od Leoše Janáčka, které naváže na trojici abonentních koncertů v Rudolfinu. Titulní role Káti se ujme Kateřina Kněžíková, její osudovou lásku Borise zazpívá Aleš Briscein, manžela Tichona Jaroslav Březina, schovanku Varvaru Jarmila Balážová, kupce Dikoje Josef Benci, učitele Kudrjáše Martin Šrejma a obávanou Kabanichu Eva Urbanová. Spolu s nimi vystoupí i Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka.

3. 3.   Frankfurt am Main: Alte Oper
4. 3.   Köln am Rhein: Kölner Philharmonie
6. 3.   Stuttgart: Kultur- und Kongresszentrum Liederhalle
7. 3.   Friedrichshafen: Graf-Zeppelin-Haus
8. 3.   Freiburg: Konzerthaus Freiburg
20. 4. Hamburg: Elbphilharmonie
21. 4. Hamburg: Elbphilharmonie