I na pravidelná měsíční „nej“ dopadla od 10. března koronavirová pandemie. S uzavřením divadel a sálů ustal operní a koncertní provoz, a třebaže mnohé operní domy poskytly na svých webových stránkách nadstandardně rozšířenou nabídku záznamů inscenací, základem pro „nej“ jsou pouze „živá“ představení a koncerty nezprostředkované dnešními technologiemi přenosu.
Nicméně už 19. května se Spolek přátel hudebních talentů „odvážil“ uspořádat v Novoměstské radnici koncert pro publikum v povinných rouškách, na kterém vystoupili mladí sólisté Lada Bočková, Tereza Štěpánková, Boris Prýgl, Tadeáš Hoza a v úvodu ještě zazněla informace, že všichni účinkující mají negativní test na koronavirus. Na něj navázal 15. června další koncert s Monikou Jägerovou, Petrem Nekorancem a Lukášem Bařákem. A mezi tím se 12. června Opera Národního divadla místo představení rozloučila s koronavirem zredukovanou sezonou koncertem z proscenia historické budovy.
Zážitek s talenty
Program druhého koncertu Spolku přátel hudebních talentů ve Velkém sále Novoměstské radnice nebyl tak pestrý jako ten předchozí. V blocích Donizettiho Nápoje lásky a Massenetova Werthera byl sestaven uceleněji z árií, duetů a písní, které patří do „výkladní skříně“ současného repertoáru vystupujících sólistů. A sympatické byly přesahy do českého repertoáru.
Nováčkem těchto koncertů byla Monika Jägerová. Tato mezzosopranistka, ovšem s hlubokým altovým ponorem, je obdařena hlasovým fondem vskutku mimořádným nejen co do rozsahu, ale i co do volumenu a hlavně barvy evokující barokní malby s jejich dramatickou opulentností, kontrasty, hrami světel a stínů, ale i vzrušující tajemností. Díky pěvecké technice si může suverénně troufnout na virtuózní role oper seria, jak předvedla v árii Bradamanta „Vorrei venicarmi del perfido cor“ z 2. dějství Händelovy Alciny i v přídavku „Se fiera belva ha cinto fra le catene“ z partu Bertarida v Händelově Rodelindě. Jägerová přesvědčila, jak ovládá bel canto s nároky na legatové linie frází, hbité běhy koloratur, skoky velkých intervalových rozsahů při naprosté intonační přesnosti. Že její bravurní výkon na koncertě v příznivé akustice starobylého Velkého sálu Novoměstské radnice pouze s klavírem nebyl výjimkou, je zřejmé i z její interpretace rolí v kompletních inscenacích barokních oper. Na Olomouckých barokních slavnostech se loni s Ensemblem Damian zaskvěla ve vtipném nastudování serenaty Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunálKarla Ditterse von Dittersdorf, když v brilantním koloraturním partu vládce bohů Giova s humornou nadsázkou i moudrostí „rozhodla“ prudkou hádku bohů o to, co je pro budoucnost Evropy nejužitečnější. Se souborem Hof-Musici se na Festivalu barokních umění v českokrumlovském zámeckém divadle loni uplatnila v inscenaci opery Johanna Adolfa HassehoDemofoonte jako Timante, když vyjádřila bouře emocí a vztahů, kterými tento domnělý syn thráckého krále Demofoonta prochází v příběhu z antické mytologie s typicky zašmodrchaným libretem s nejasnou věštbou. O muzikalitě Moniky Jägerové pak svědčí to, že svůj tak objemný hlas dokáže propojit do vyrovnané sezpívanosti souborů Collegium 1704 nebo Czech Ensemble Baroque. Nicméně větší variabilita a přesvědčivost výrazu při zprostředkování pro operu seria klíčových afektů ve vztahu k detailnějšímu vyjádření barvitých básnických textů je tím mistrovstvím, k němuž může Monika Jägerová nasměrovat svůj další vývoj.
Na koncertě Monika Jägerová pak v árii Charlotte „Werther! Qui m’aurait dit … Ces lettres!“ z 3. dějství této Massenetovy opery ukázala, jak se vedle barokní hudby může uplatňovat i ve „standardním“ operním repertoáru a také zde vedle propracovanější deklamace rozvíjet plastičnost výrazu.
Lukáš Bařák předvedl, jak mu po absolutoriu AMU u Ivana Kusnjera (2018) a rolích Figara v budějovické inscenaci Mozartovy Figarovy svatby (2014), Masetta v Donu Giovannim v rámci letní stagiony ve Stavovském divadle (2015), Papagena v liberecké Kouzelné flétně (2015) a dalších, zatím menších rolí v pražském i ostravském Národním divadle svědčí další studium na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Jeho baryton získává na plnosti a výrazové flexibilitě. I když árie Harlekýna „Lieben, Hassen, Hoffen, Zagen“ ze Straussovy Ariadny na Naxu zatím teprve otevírá další stylové možnosti tohoto barytonisty, svůj temperament a smysl pro humor předvedl na koncertě jako Dulcamara v Donizettiho Nápoji lásky. Nejen ve vstupní árii „Udite, udite o rustici“, v níž se obchodnickou protřelostí vychvaluje jako doktor znalý všeho léčitelného i neléčitelného, ale i v duetu „Voglio dire, lo stupendo elisir“. Vtipně v něm vystihl, jak Dulcamara bystře pochopí, že je třeba „přeznačkovat“ lahvinku vína na zázračný Isoldin elixír, aby pomohl nešťastně zamilovanému Nemorinovi získat lásku Adiny, která ho zatím odmítá. A Petr Nekoranec i v Nemorinově vstupní roztoužené árii „Quanto è bella, quanto è cara“ předvedl, že právě lyrické tenorové bel canto je obor, ve kterém se prosazuje na mezinárodních pódiích. A hledání svého dalšího směřování k francouzskému repertoáru, jak ho nahrál na svém samostatném debutovém CD, zařadil do programu koncertu prostřednictvím árie Massenetova Werthera „Porquoi me réveiller, ô souffle du printemps?“, v níž slovy básně jedné z knih, kterou četl s milovanou Charlotte, vyčítá jaru, že ho probouzí, když on se utápí ve smutku, protože se Charlotte vdala za jiného muže.
Sympatické bylo zařazení bloku z českých oper: Lukáš Bařák jako Marbuel tajemně lákal v árii „Je sic to trochu daleko“ z Dvořákovy opery Čert a Káča nezkrotnou Káču do svého prostranného, teploučkého a veselého zámku, Petr Nekoranec propůjčil ve Smetanově Prodané nevěstě svůj lyrický tenor Jeníkově upřímně zamilované árii „Jak možná věřit“ a oba se v duetu Kecala a Jeníka „Znám jednu dívku“ „přetahovali“ o své odlišné názory na dívku s dukáty, kravami, kachnami, poli, ba i almarou jako vhodnou nevěstou pro Jeníka místo Mařenky. Jakkoli tato generace sólistů, podobně jako třeba Adam Plachetka, interpretaci českých oper teprve hledá, zaslouží ocenění, že se v situaci, kdy je pro tento repertoár v našich divadlech paradoxně obtížné najít adekvátní obsazení, věnují i české klasice. A snad přispějí k tomu, že se naše operní divadla zase vrátí k pěstování a dalšímu rozvíjení tohoto národního „pokladu“, se kterým si ve světě v posledních letech vědí více rady, než soubory u nás.
I když název koncertní série Talenty světové opery působí zbytečně nadsazeně, bylo to opět vzájemné setkávání plné dychtivosti, radosti, nadšení – a potěšení. Jakou kariéru se v tvrdém a nesmlouvavě konkurenčním operním byznysu mladým sólistům podaří dosáhnout, záleží na mnoha okolnostech, v nichž talent hraje důležitou, ale zdaleka ne jedinou roli. Koncert ovšem jasně ukázal smysl podpory mladých sólistů, jak se ho ujal Spolek přátel hudebních talentů a jak v koronavirovém „vymknutí z kloubů“ ještě získal na významu. Bylo by vlastně hříšným mrháním, kdyby mladí lité s talentem ke zpěvu, měli či museli svůj dar prohospodařit, protože by nedostali příležitost a neměli prostředky ho rozvíjet.
Propadák s Národním divadlem
V době rozvolněných epidemiologických opatření se vedení Národního divadla rozhodlo v případě opery rozloučit s koronavirem postiženou sezonou, když už ne představením (na rozdíl od činohry a baletu), tak opatrnicky alespoň formou koncertu. (Připomeňme, že během tohoto nejdelšího uzavření Národního divadla od druhé světové války, se neuskutečnily ani v historické budově premiéry Weinbergerova Švandy dudáka a zpívaného baletu Bohuslava Martinů Špalíček, ani v nově zrekonstruované Státní opeře nastudování Szymanowského Krále Rogera.
Koncert nazvaný Opera před oponou se konal v historické budově, opravdu „jen“ na prosceniu před železnou oponou, diváci už seděli v hledišti, ale v povinných rouškách. Byl bez přestávky a představilo se v něm jedenáct sólistů Opery Národního divadla a Státní opery, provázených různě kombinovanou komorní sestavou členů orchestrů obou souborů.
Program byl však až příliš pestrý. Lze pochopit, že sopranistky Marie Fajtová, Jana Sibera, tenorista Martin Šrejma, barytonista Jiří Brückler a basisté Jiří Sulženko a Zdeněk Plech zazpívali árie a dueta z oper, které mají v Národním divadle na repertoáru. Ale dramaturgická linie to byla nesourodá, když vedle Roccovy árie o zlatě „Hat man auch nicht Gold beineben“ z Beethovenova Fidelia (Zdeněk Plech) zazněl duet Adiny a Dulcamary „Quanto amore!“ z Donizettiho Nápoje lásky (Marie Fajtová a Jiří Sulženko) či vedle Rodrigovy předsmrtné árie „O Carlo, ascolta“ z Verdiho Dona Carlose (Jiří Brückler) koketní árie Musetty „Quando me‘n vo“ z Pucciniho Bohémy (Marie Fajtová). Českou operu zastoupil výstup Terinky a Jiřího „Chci s tebou promluvit“ s duetem „Pohleď mi do očí“ z Dvořákova Jakobína (Jana Sibera a Martin Šrejma) a árie Mařenky „Ten lásky sen“ ze Smetanovy Prodané nevěsty (Kateřina Kněžíková). Jako připomínku neuskutečněné premiéry Krále Rogera Karola Szymanowského zazpívala Jana Sibera brilantní árii Roxany. Jeden a půl hodinový program, ve kterém ale spoustu času zabraly úpravy sestav notových pultů, zakončil mozartovský blok, který vyvrcholil závěrečnou scénou z druhého dějství Figarovy svatby, pro kterou si sólisté najednou oblékli kostýmy a pokusili se o náznak herecké akce.
Vtipné ozvláštnění programu slibovaly instrumentální úpravy operní hudby. Dvě efektní čísla – druhá virtuózní koloraturní árie Královny noci „Der Hölle Rache“ z Mozartovy Kouzelné flétny a sbor Cikánů z Verdiho Trubadúra – zazněly v úpravě Miroslava Kopty pro žesťový ansámbl tří trubek, tří pozounů a tuby. A předehru k Figarově svatbě upravil Bill Holcombe pro dechové kvinteto. Jenže i v hudbě platí, aby vtip byl skutečně vtipem, tak musí zaznít brilantně, s naprostým nadhledem a bravurou, což se bohužel nepodařilo úplně. Nedostatečná propracovanost souhry se projevila i při jediném originálním čísle programu – 1. větě z Oktetu F dur Franze Schuberta pro smyčcový kvintet, klarinet, fagot a lesní roh. Klarinetového partu se s přehledem ujal hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který před dirigentskou dráhou působil právě jako klarinetista v prestižní Berlínské filharmonii.
Pokud šlo o doprovod dalších částí programu, až závěrečné finále druhého dějství Figarovy svatby zaznělo s orchestrem, byť komorně zredukovaným; v ostatních áriích a duetech jsme se museli spokojit pouze s klavírem, který tu a tam doplnily nástroje, jak se v dané árii uplatňují sólově nebo výrazněji (housle, flétna, harfa, hoboj), případně smyčcové kvinteto. A v tom byl právě problém. Zatímco s velkým orchestrem a při jevištním provedení se ve zpěvu ledacos „schová“, takto omezený doprovod nezakryje nic. Ze sestavy sólistů tak svou špičkovou úroveň opět stvrdila Kateřina Kněžíková v árii Mařenky a o pružnosti svého sopránu znovu přesvědčila Jana Sibera v árii Roxany z Krále Rogera.
Celkové hodnocení koncertu záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě se nejde oprostit od okolností, za kterých se uskutečnil. Po třech měsících se při návratu do zlaté kapličky s nadějí na obnovu normálních časů nelze ubránit dojetí a radosti z hudby nezprostředkované technologiemi. A pohled na publikum s povinnými rouškami na obličejích snad zůstane jako rarita, která se nebude opakovat.
Přes dychtivost, se kterou jsem se na koncert těšila, se přiznám, že jsem očekávala víc. Chápu, že nejistota rozsahu rozvolňovaných opatření jak vůči publiku, tak vůči umělcům neumožňovala odehrát plnohodnotné operní představení, jak to dokázaly činohra i balet Národního divadla. Ale výsledek se zdál být příliš jednoduchým východiskem „z nouze“ nejen koronavirové, ale i těžkopádnosti kolosu naší první scény. V polovině června zvolený program už přece jen působil jako narychlo seskládané nesourodé pasticcio, na rozdíl od koncertu Ve zpěvu hledejme úlevu… 30. dubna, při kterém pestrá dramaturgie i paleta dokonce třinácti sólistů pouze za klavírního doprovodu měla při benefičním charakteru, absenci publika a živém přenosu Českou televizí v té době zcela jiný kontext. Protože se Národní divadlo chce tak vehementně začlenit do evropského operního kontextu, nabízí se také porovnání s koncerty, které začala uvádět Vídeňská státní opera v promyšlené dramaturgii. A postavení Národního divadla jako naší první, státem dotované scény vede k porovnání i s Českou filharmonií, která ve složité situaci dokázala zareagovat tak mimořádnými (benefičními) koncerty, jako byl ten 13. června se sólistkou Magdalenou Koženou, když Českou filharmonii a Českou studentskou filharmonii s vybranými žáky LŠU řídil Simon Rattle, ale i ten 23. května v rámci Pražského jara s mozartovskou dramaturgií a hvězdnou sestavou českých umělců, dirigenta Tomáše Netopila a sólistů Kateřiny Kněžíkové, Simony Šaturové, Adama Plachetky a Jana Martiníka. Nelze se vyhnout ani komparaci se zápalem mladých adeptů operního zpěvu, jak se předvedli už v květnu a následně v červnu v Novoměstské radnici a jak vystupování i v těchto obtížných časech umožnil Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists.
Po úvodním českém pozdravu divákům koncertu umělecký ředitel obou našich operních souborů Per Boye Hansen přečetl v krátkém prohlášení v angličtině, že koncert je zároveň pozvánkou na příští sezonu. Nejenže program koncertu tomu nenasvědčoval, ale ani plány na následující sezonu nesvědčí o flexibilní reakci opery Národního divadla na koronavirovou situaci. Ředitel Jan Burian v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál vyčíslil ztrátu 180 milionů, ale hrát by se mělo začít jako obvykle – ve Stavovském divadle od konce srpna, v Národním divadle a ve Státní opeře od začátku září. Na premiéru v Národním divadle si ale budeme muset počkat až do října: bude to Carmen v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Asagaroffa Grischy, titul, jehož oprávněnost v rámci současného repertoáru naší první scény s absencí základního portfolia českého repertoáru vyvolává zásadní otazníky. Ve Státní opeře na konci listopadu původně plánované Mistry pěvce norimberskénahradí Tristan a Isolda – se stejným inscenačním týmem dirigenta Karla-Heinze Steffense a režiséra Keitha Warnera, ovšem s mnohem méně rozsáhlou úlohou sboru (že by vedení Státní opery nedokázalo do té doby zorganizovat nastudování sborového partu od uvolnění epidemiologických opatření v červnu?). Opět se nelze vyhnout srovnání – brněnské Národní divadlo pod vedením Martina Glasera flexibilně dokázalo najít i za současné situace řešení, jak hrát i operu pro diváky a uvádí už od konce června představení na Špilberku, v Janáčkově divadle se začne hrát od srpna a původně plánovanou červnovou premiéru Ferdy Mravence Evžena Zámečníka tu uvedou 22. srpna. Vzápětí v září a v říjnu obohatí program festivalu Janáček Brno v nastudování pořádajícího divadla Janáčkův Osud a Řecké pašijeBohuslava Martinů. Také plzeňská opera začne sezonu už v srpnu, kdy připravuje dokonce dvě premiéry – Prodanou nevěstua Monteverdiho Korunovaci Poppey. Přispíšila si i liberecká opera a první operní premiéru, Bizetovy Lovce perel, chystá na 21. srpna, hned pak v září bude Jakobín. První ostravská premiéra, Nabucco, bude 12. září. A k tomu na konci července i v současných složitých podmínkách uvedou plnohodnotné hudebně-dramatické produkce Hudební festival Znojmo (Der Traum, karnevalový příběh s hudbou Michaela Haydna) a Festival komorní hudby v Českém Krumlově (v novodobé premiéře opera Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízena v provedení souboru Capella Regia).