Základ pro lednová „nej“ tvoří kromě dvou operních premiér – Pucciniho Turandot v Národním divadle a Bizetovy Carmen v Divadle J. K. Tyla v Plzni – festival OPERA 2020. Na tomto bienále, na kterém postupně vystoupí s výjimkou ústeckého operního souboru všechna stálá operní divadla a plejáda studiových, se v lednu prezentovala ostravská opera Janáčkovým Osudem, liberecké divadlo aktovkami Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, olomoucký soubor Mozartovou operou Così fan tutte, Slezské divadlo v Opavě Weberovým Čarostřelcem a plzeňská opera Broučky Jana Jiráska. Lednový festivalový blok uzavřela obnovená inscenace Beethovenova Fidelia přenesená ze Stavovského divadla na nově zrekonstruované pódium Státní opery. Slavnostní galavečer při této příležitosti tvoří databázi koncertů, kterou v lednu rozhojnilo ještě vystoupení Adama Plachetky a jeho hostů v O2 aréně s názvem Bez mantinelů a narozeninová gratulace Mozartovi ve Stavovském divadle.
Zážitek s opavským Čarostřelcem
Opavské divadlo se rozhodlo přivézt na festival ve Weberově Čarostřelci v režii Lubora Cukra inscenaci, která po premiéře na konci června 2019 vyvolala kritiku ředitele Slezského divadla Ilji Racka a také kvůli poklesu návštěvnosti operních představení vedla k Cukrově rezignaci na pozici šéfa operního souboru. Přitom jde o inscenaci, která je promyšleným a podnětným pokusem o výklad tohoto základního díla raného operního romantismu a v pomyslné „kategorii“ režijních adaptací patří u nás k těm vydařenějším.
Režisér Lubor Cukr nepojal příběh mysliveckého mládence Maxe, který upadne do moci černého myslivce, aby získal milovanou dceru polesného Agátu i jeho úřad, jako strašidelnou pohádku. Pokusil se na Weberova Čarostřelce aplikovat svou představu o psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a o dopadech traumat z dětství, která mohou být důsledkem pohlavního zneužívání dítěte rodinným příslušníkem. Vyšel z předpokladu, že podle Freuda „člověk bývá zřídka dobrý nebo zlý celkově“, ale za jistých podmínek je dobrý a jindy zlý.
Během předehry je na oponu promítán film z jeho němé éry včetně poškrábaných okének a roztřesených záběrů, kdy se divákova pozornost nutně koncentruje k jeho ději, přičemž hudba se dostává do podřízené role podkresu. Je to škoda, protože hudební nastudování Vojtěcha Spurného bylo rozhodně inspirativní. Ve svém pojetí se Spurný držel, jak je pro něj typické, podrobného studia originální partitury, metronomických údajů zaznamenaných dirigentem Friedrichem Wilhelmem Jahnsem, který byl přítomen nastudováním Čarostřelce samotným Weberem, a dobové interpretační praxe s malým obsazením orchestru. V jeho pojetí zněl Čarostřelec nikoli jako předchůdce Wagnerových hudebních dramat, ale komorněji, ve výrazu transparentněji, takže kontrasty švitořivé Aničky, Kašparových triumfů pomsty, Maxova zoufalství nebo démonického děsu při odlévání kulí dodaly provedení dramatickou proměnlivost a napětí. Při festivalovém představení se sice lesní rohy nevyvarovaly selhání, takže utrpěla četná místa s jejich sóly mysliveckého vytrubování, a smyčcová sekce bez „pomoci“ vibrata občas neměla stmelený zvuk, jak jsme u většího obsazení a romantického pojetí zvyklí, ale celkově bylo Spurného pojetí přesvědčivé. A za skvělý nápad lze v podmínkách opavského divadla při uvádění Čarostřelce v německém originále považovat řešení, kdy prózu nerecitují sólisté, ale zní z reproduktorů sugestivně namluvená ve skvělé němčině jako „vnitřní“ hlasy jednotlivých postav.
Film se vskutku ukázal k pochopení režijního pojetí klíčem, bez něhož mohl být divák při dalším vývoji inscenace ztracený. Z němého filmu se dalo usuzovat, že patrně došlo k sexuálnímu zneužití malé Agátky vilným otcem, který pak od ní v její dospělosti odhání nápadníky. Když se jí to nelíbí a začne se zajímat i o jiné muže, dovleče ji do ordinace psychiatra. Z milujícího otce Kuna se tak stává incestní deviant a ďábelský Samiel, jak ho přesvědčivě pojal Zdeněk Kapl, a z Weberova moudrého Poustevníka přímo doktor Freud. Josef Kovačič zaslouží velké uznání – nejenže korunoval závěr opery svým sonorním basem, ale „uhrál“ jinak němou roli dr. Freuda věrohodně v jasně čitelných situacích (u Webera se Poustevník zjeví jako „deus ex machina“ až na konci). Ostatně ve Freudově dřevem obložené pracovně s rozložitým pracovním stolem, na kterém leží lidská lebka, a nezbytnou pohovkou se celá opera odehrává. Z horního ochozu psychoanalytikovu léčbu, kdy se Agáta při hypnoterapii i elektroléčbě snaží vymanit ze svého traumatu zneužívání otcem, sleduje a komentuje přizvané konzilium.
Aby režisér Cukr vyjádřil, že v každém jsou přítomny předpoklady pro „dobré i zlé“, rozhodl se postavy Agáty a Aničky propojit a stejně tak postavu Maxe a Kašpara – i díky stejným kostýmům a často zrcadlovým pohybům vystupují jako svá alter ega. A k tomu přidal duše Maxe a Agáty v podobě dětí s maskami orla a holubice, které procházejí celou operou. Je až překvapivé, jak Cukrovi tato koncepce vychází, i když mu pro závěrečné rozuzlení přece jen trochu „chybějí“ od Webera texty a noty. Lékařské kapacity jsou spokojené s výsledkem léčby, Cukrovo vyústění ale pro Maxe a Agátu nekončí „měšťansky“ dobrým koncem, jakkoli s ročním odkladem sňatku. Při svatební písni družiček Agáta před sebou vidí rekapitulaci svého zneužívání od malé holčičky po slečnu a naději na šťastný život s Maxem opět zastíní nepřekonané bolestné trauma.
Jak režisérovi Luborovi Cukrovi, tak dirigentovi Vojtěchovi Spurnémuse podařilo sólisty i sbor o tomto svém pojetí přesvědčit. Jedině s výjimkou hlasově nepříliš jistého tenoristy Jana Ondráčka podali ostatní pozoruhodné komplexní pěvecko-herecké výkony, ať už Barbora Řeřichová jako traumatizovaná Agáta, Jiří Přibyl jako zrádný Kašpar, který upsal duši ďáblu, Lucie Kaňková coby rozverná Anička nebo Lukáš Zeman jako elegantní Otokar.
Pro mě jak hudební nastudování, tak režie tohoto opavského Čarostřelce fungovaly – po zkušenostech z německých inscenací (například letošní Tannhäuser jako road movie klauna a anarchistky v Bayreuthu), ale i například z operních nastudování na festivalu v Aix-en-Provence (Così fan tutte v africké Eritrei) nebo v případě Čarostřelce ze švýcarského operního velkofilmu v režii Jense Neuberta, který zatěžkal romantický morytát složitými filozoficko-historickými sociologickými výklady o „ztracené generaci“ mladých Němců v době třicetileté války. Opavský Čarostřelec v této Weberově romantické „pohádce“ rozkrýval nové vrstvy, aniž opera a její vyznění byly tematicky „přeformátované“, jak bývá v dnešním režisérismu téměř povinným pravidlem. Stala se podnětným a promyšleným příspěvkem do diskuse, jak klasické tituly inscenovat dnes.
Propadák s Mozartovými narozeninami
Připomenout Mozartovy narozeniny 27. ledna koncertem v jediném dochovaném divadle, kde Mozart dirigoval, je určitě dobrý nápad. Ve Stavovském divadle už má jedenáctiletou tradici. Je však otázka, jak takovou oslavu pojmout. Tentokrát Národní divadlo avizovalo, že zve publikum přímo k Mozartovým domů.
Narozeniny to byly letos 264. a program koncertu s podtitulem aneb u Mozartů jako doma byl sestaven tak, aby navodil pocit muzicírování v kruhu rodiny a přátel, dokonce bujarého, jak avizoval plakát s fotografií polonahého mladíka s rozcuchanou parukou, vyspávajícího na stolku v Mozartově salónku – zda z kocoviny nebo tvůrčí krize si každý mohl dosadit dle svého naturelu. Až do přestávky ale přetrvávalo rozpačité uvažování, na jaké oslavě vlastně jsme, protože Stavovské divadlo s tradičním rozmístěním účinkujících na jevišti a posluchačů v hledišti mělo k atmosféře „domácího koncertu“ (i z 5. řady) daleko. Zvolený koncept a jeho dramaturgie se tak míjely jak s daným prostorem, tak se „sexy“ vizuálem ke koncertu.
Večírek se „rozjížděl“ dost pomalu a dlouho ani nebylo jasné, jestli už začal. Sólisté Národního divadla – sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückler zpívali sice hezky, dohromady i každý zvlášť, ale jakoby se čísla pro hosty, natož pro oslavence, teprve připravovala a ještě se, urputně, zkoušelo z not. Ať už měla být oslava pojatá jako radost z neformálního muzicírování nebo jako brilantní předvedení pěveckého a hráčského mistrovství, zůstalo u nevýrazně odzpívaných skladeb. Přitom zejména zahajovací tercet Das Bandel / Stužka pro soprán, tenor a bas s doprovodem smyčcového kvinteta skýtal spoustu příležitostí pro rozehrání rozverné hříčky o tom, jak Wolfgang a Constanze a jejich přítel Jacquin hledají ztracenou stužku a laškují ve vídeňském dialektu. Nokturno Mi lagnerò tacendo / Budu mlčky hořekovat pro soprán, mezzosoprán, baryton přineslo alespoň zvukové oživení spíše díky obsazení se dvěma klarinety a basetovým rohem, byť se toto komorní uskupení nevyvarovalo nepřesností v souhře.
V programovém bloku sólistů se jen vzdáleně v interpretaci Jaroslava Březiny dalo odtušit bohatství, pestrost a kontrasty výrazu, které Mozart vložil do písní Der Frühling / Jaro s božským chvalozpěvem a díky za probouzející se přírodu a An Chloe / Mé Chloe s gradací milostného opojení. Ani Miachela Zajmi plně nevystihla dramatický charakter písně zhrzené milenky Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Libhabers verbrannte / Když Luisa páliladopisy svého nevěrného milence, komickou nadsázku ovšem využila v písni Die Alte / Babka s parodií přísné moralistky, které není nic recht a je směšná vychvalováním starých pořádků. Marie Fajtová v písní Sei du mein Trost / Buď mou útěchou vyjádřila jen povrchně nostalgii smutku jako útěchy v samotě. Ani Jiří Brückler svým barevným barytonem neprodchnul píseň Abenfempfindung an Laura / Večerní vzpomínka na Lauru hloubkou meditace v předtuše smrti uzavírající poutnickou cestu životem.
Instrumentální části koncertu vyzněly lépe: muzikantskou jiskru divertimenta měl Nannerl-Septett a v Gran Partitě se sekce hráčů dechových nástrojů Orchestru Opery Národního divadla mohla pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka blýsknout brilantní hrou. Ovšem s drobnou poznámkou k aranžmá – bylo by dobré před produkcí zkontrolovat, co vlastně uvidí diváci z prvních řad přízemí kromě masivních pultů před hráči na pódiu. Tentokrát byla vedle dolní části dlouhé večerní róby dam k vidění (oděná) mužská těla jen od pasu dolů a hráči pochopitelně neseděli způsobně s koleny u sebe.
Mozartovy narozeniny slaví Opera ND od roku 2009 a charakter oslav se za tu dobu proměňoval. Předloni mohli na narozeninovém koncertě Mozartovi „popřát“ se sympatickým entusiasmem laureáti Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a pro Veroniku Holbovou, Lucii Kaňkovou, Romana Hozu a Jana Hnyka byl tento koncert příležitostí se předvést na počátku jejich kariéry. Loni se z oslavy narozenin stal spíš VIP-večírek, protože byla svěřena Plácido Domingovi, jakkoli nepatří k žádným mozartovským specialistům. A Domingo zastínil oslavence tím, že koncert pojal jako propagací dalšího ročníku své pěvecké soutěže Operalia, pro kterou využívá různá města, pro 27. ročník Prahu.
Letošní oslava měla k nespoutanému večírku à la Formanův Amadeus daleko a after party onen mladík na plakátu, vyspávající se z ní v Mozartově salónku, nejspíš zažil jindy a jinde. Jistě, má smysl Mozartovy narozeniny si připomenout a těžko najít vhodnější místo, než Stavovské divadlo. Ty letošní narozeniny nebyly „kulaté“ a Národní divadlo snad najde „recept“ na ten správný narozeninový „dort“.