Archiv autora: Jiří Štilec

Jiří Štilec

Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let a do řady operních rolí „startoval“ v pozici nejmladšího představitele. To by však na prosazení a množství rostoucích nabídek nestačilo, v poslední době na domácí scéně právem zaujal publikum i odbornou kritiku „svým“ černošským jazzmanem v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf. Jiří Rajniš patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho stylový záběr je však širší, takže posluchači budou mít v Praze 17. října v 19.30 v klášteře sv. Anežky české možnost poslechnout si jeho projekt „Napolitánské písně“, v němž se představuje jako skvělý pěvec v přitažlivém písňovém repertoáru v doprovodu stylového ansámblu s příznačným zvukem mandolíny.  První otázka našeho rozhovoru však mířila k počátkům jeho pěvecké kariéry:

Většina vašich rozhovorů, recenzí a článků začíná konstatováním, že jste v řadě případů účinkoval v zahraničí při nejrůznějších příležitostech jako nejmladší český sólista svého oboru v některých významných rolích. Kdo vás přivedl ještě předtím na samotném počátku všeho k hudbě?
Ano, většina těchto „slovních spojení“ se vázala s mým jménem na úplném začátku kariéry. V první řadě jako „nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá“ a také „historicky nejmladší český interpret Dona Giovanniho na zahraniční scéně a Stavovském divadle po Luigim Bassim“.  (Dále můžeme jmenovat Oněgina  a Hraběte Lunu…) V zásadě se toto vše odehrálo v roce 2013 a 2014. V současnosti už jsou zajisté mladší a hudební generace se vyvíjí dopředu. Každopádně k hudbě a k opeře jsem se dostal už jako malé tříleté dítě. Oba moji rodiče jsou operními pěvci, takže to ani moc nešlo jinak a hudbou, operou a divadlem jsem od tohoto útlého věku stále naplno pohlcen!

Na koho z počátku své kariéry nejraději vzpomínáte, potkal jste někoho, koho byste nazval „klíčovou osobností“ svého pěveckého života?
Můj otec a matka. Potom zajisté pan Václav Zítek a Vladimír Chernov.

Jak se díváte na nejrůznější mezinárodní soutěže, řady z nich jste se velmi úspěšně zúčastnil. Jste soutěžní typ?
Já si soutěžemi prošel za dob studií činoherního herectví na konzervatoři a to mě bylo okolo 17 let, pak už jsem nesoutěžil. Některé jsem i vyhrál jako absolutní vítěz a byl jsem tam opět nejmladší a hodně lidí se divilo, proč pan ředitel konzervatoře musí dát pochvalu herci z dramatického oddělení a ne z pěveckého. Jenže postupem času jsem začal zjišťovat, že cesta k úspěchu jimi pro mě nebude, a tak jsem od té doby žádnou další nevyzkoušel. Čas stále mám, takže mě možná čeká Operalia nebo Cardiff…

Program v rámci koncertní řady FOK v Praze v Anežském klášteře 17.
října vás představí v poněkud odlišném programu, než by mnozí posluchači
očekávali. Co vás vedlo k volbě takového programu? Jak takový program
vůbec vznikal?
Těším se velmi na první koncert pro pražské publikum. Nápad to byl zcela jasný: Vytvořit něco jiného, chytlavého pro publikum a zároveň ve škatulce klasické komorní hudby. Myslím, že propojení italských „napolitánských“ písní (některých opravdu světově známých melodií) s komplexní stylizací směrem k Sicílii a k tomuto regionu, bylo klíčové. Stylizace kostýmů jako by na Sicílii ve 20. letech 20. století s tím, že se objeví nástroje Itálii symbolizující. To je hlavně mandolína, dvě kytary a akordeon. Tvoří to a dokresluje hudebně charakteristickou atmosféru italské mafie nebo-li známého filmu Godfather (Kmotr). Ale především v mém podání zaznívají krásné „napolitánské“ písně. Na to jsme vsadili a doufám, že jdeme správným směrem. Pořad je doprovázen mluveným slovem a dokonce publikum „vtahuji“ částečně a humornou formou do „děje“.

Jaký vztah máte k písňovému repertoáru a myslíte si, že lze oba žánry
– operní nebo operetní zpěv a interpretaci písní kombinovat?
Písňový repertoár hlavně rozvíjím od doby působení v německých divadlech. Je to stěžejní pro mladého barytonistu, který může disponovat až tenorálním rejstříkem a já jsem vděčný za tyto šance. Dělal jsem skutečně mnoho písní, ale nechci se na to vysloveně specializovat. Je to náročná disciplína a mnohdy obtížnější než „stát“ na jevišti a zpívat operu. Kombinovat se to samozřejmě dá, ale ne často. Pěvci specializující se na písňovou tvorbu v nejvyšší kvalitě nedělají tak často operu. V Německu je toto velmi ceněné a kdo z operních pěvců dělá i operetu, má určitě navrch! Opět je to nelehká disciplína (zpěv, tanec s prózou-herectvím).

Jak se vám pracuje v Drážďanech v prestižní Semperoper a na dalších
německých scénách?
Práce v Semperoper je opravdu nevšední už kvůli tomu, vedle jakých kolegů stojíte a pod jakou taktovkou jste dirigováni. Je krásné stát se kolegou světově známých operních hvězd a velkých osobností dirigování či režie. Tato opera patří mezi deset nejvíce světově uznávaných a úžasnou velikostí jeviště, hlediště, výbornou akustikou a celým komplexem, tvoří z hlediska velikosti a úrovně třetí operní „mocnost“ Německa. Jsem za tento vývoj rád, protože jsem začínal v Německu na menších divadlech, ale právě tam jsem dostal tu nejucelenější školu! Ať už repertoárem nebo celkově chodem a zkušenostmi v divadle! V neposlední řadě i finanční a existenční prosperitou.

Je nějaký rozdíl mezi prací na domácích scénách a v zahraničí?
Práce se chce v zásadě všude dělat na výbornou. Jsou divadla menší, která disponují menšími financemi, a velká, která mají o hodně větší prostředky. Od toho se odvíjí i dejme tomu systém práce. Jenže ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou je opravdu velký. Systém narušuje v České republice na prvním místě finanční stránka a ohodnocení. Jsou to bohužel rozdíly až propastné – pětkrát vyšší platy a honoráře v Německu ve srovnání s domácími poměry. Ale tak to by se dalo hovořit o kvalitě ekonomiky v rámci jiného tématu. Když bych to shrnul, práce a lidé jsou všude stejní! Nám pouze chybí udělat z Prahy světovou operu a celkově metropoli hudby, jako je například Vídeň nebo Berlín… 

Co považujete pro kariéru mladého pěvce za nejdůležitější?
Kvalitní příležitosti a repertoár, manažery a neutuchající motivaci, proč to dělat i ve fázích krize. Na to nepřipraví žádná škola, žádné divadlo ani profesor. To všechno si člověk musí projít sám! 

Máte k nějakému hudebnímu stylu nebo slohu blíže?
Určitě od malička tíhnu k bel cantu! Celkově romantismus a obecně italský repertoár. Mám možnosti se v tomto oboru rozvíjet. 

Máte nějakého oblíbeného autora nebo skupinu tvůrců?
Giuseppe Verdi je pro mě srdeční a nesmrtelnou záležitostí.

Často se dnes hovoří o postmodernismu o velkých syntézách nebo „crossoveru“, jak se díváte na soudobou tvorbu?
Než jsem vůbec k těmto moderním druhům hudby „přičichl“, nemohl jsem z toho nic pochopit. Teď ale mohu říci, že když se dílo naučím a seznámím se s ním v období studování a zkoušek více, vše kolem si zamiluji a totálně té muzice a pojetí propadám!

Máte vztah i k jiným druhům umění a k jakým?
Možná překvapím, ale můj celkový styl i v oblékání a mého  „image“ je Hip-Hop. Mám rád Old school hip hop, rap a celkově kvalitní populární muziku, Queen aj. Každopádně se formuji i do role experimentátora a právě propojení klasiky s rapem mě láká a hodlám brzy spolupracovat s významnými českými rapery na songu a klipech, aby se mohl i částečně klasický styl vloudit do mainstreamové formy.

Myslíte si, že je tzv. klasická hudba v krizi nebo je to jen optický klam?
Naštěstí není a nebude. Je to poklad, který má svoji úžasnou váhu. Muzika je mnohdy „stará“ několik staletí a přitom se pořád hraje. Mladí umělci a lidé mají o klasickou hudbu stále zájem a je dobře, že díky novým technologiím, internetu, reklamě a médiím, se dá o všem informovat a krásně vše propagovat! Krize je možná jen a jen kolem financí.

Jak se díváte na marketing a moderní prezentaci „klasického umělce“. Má nějaké meze, nebo je vše dovoleno a každá publicita je dobrá?
Jak už jsem zmínil, žijeme v úžasné době počítačů a internetu. Dnes si dokáže každý udělat skoro až profesionální reklamu sám na sebe, která by kdysi stála několik tisíc či milionů. Svět je snadno propojitelný a informace s médii jsou neustále kolem nás! Takže v tomto směru je to snadné, ale vlastně neuvěřitelně přehlcené, protože to dělá úplně každý…

Co vás v poslední době z nejširší oblasti umění zaujalo?
Jsem docela náročný divák nebo posluchač. Vzhledem k tomu, že jsem často na straně účinkujícího, moc času nezbývá chodit jako divák. Co jsem ale hodnotil kladně, tak to byla opera Láska ke třem pomerančům v Národním divadle v Praze.

Je podle vašeho názoru opera jako žánr v určité krizi a dnešní scény
de facto těží jen z klasiko-romantického repertoáru nebo je tento žánr schopný dalšího vývoje?
Určitě v krizi není. Jde o to, že divadla a vedení mají často, respektive většinou, zodpovědnost a samozřejmě i nutnost přivádět diváky do divadla, aby hlediště „nezelo“ prázdnotou. Ty největší taháky se ale stále nacházejí v  klasicko-romantickém repertoáru. Je to chytlavé a určitě se s tím dá stále pracovat a může se to posouvat. Je jen škoda, že někteří inscenátoři necítí respekt k dílu, autorovi, hudbě a celkově stylu.

Máte nějakou životní zásadu, krédo, kterým se řídíte?

Člověk se nesmí bát. Strach je nepřítel a to, co jedinec umí, to mu nikdo jiný nikdy nesebere! 

Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány a na co se mohou posluchači doma i v zahraničí těšit?

Mám hodně naplánovaných inscenací v Národním divadle v Praze a rýsuje se jedna krásná hlavní role. Potom časté hostování v Německu. Nejblíže je to pár představení Falstaffa ve Freiburgu, Deanův Hamlet v Kolíně nad Rýnem, spousta koncertů i s Napolitan Quartetem a Pražskými symfoniky. Vánoční koncert s hvězdami Metropolitní opery v Bratislavě, Don Giovanni v SND a spousta dalších produkcí v divadlech v České republice. V létě na mě čeká debut v Itálii a to na festivalu Martina Franka s operou Un Giorno di Regno a přespříští sezonu debut ve Velšské národní opeře v Cardiffu s Bystrouškou.