Berlín, Grosser Saal der Berliner Philharmonie
Jiří Štilec
Oratorium Gerontiův sen, op. 38 (The Dream of Gerontius) na text kardinála Johna Henryho Newmana od Edwarda Elgara nepatří, alespoň v České republice, k příliš často provozovaným a známým skladbám, i když shodou okolností naposledy bylo u nás toto monumentální dílo provedeno na festivalu Janáčkův máj v Ostravě v roce 2013. Obliba takových rozsáhlých vokálně instrumentálních produkcí ve Spojeném království souvisí s tradiční britskou zálibou v oratorních žánrech. Tato linie začíná někdy v době Georga Friedricha Händela a pokračuje přes devatenácté století až k současnosti. K úspěšným oratorním autorům ve Velké Británii patřil i náš Antonín Dvořák. Je zajímavé, že Dvořákovi byl stejný Newmanův text nabídnut ještě před Edwardem Elgarem, Dvořák však text odmítnul. A tak Edward Elgar zhudebnil tento mysteriozní text v roce 1900 a svou skladbu tento katolík a anglický národní skladatel považoval za jedno ze svých nejdůležitějších a nejlepších děl. Na poslední straně partitury s datem 3. srpna 1900 se objevuje citát z díla Johna Ruskina („This is the best of me…“).
Rozsáhlé, více než devadesátimunutové oratorium vychází z představy smrti a očistce a ukazuje místy až naturalisticky scény loučení se životem a naději na nový posmrtný a věčný život s obrazem Panny Marie, anděla, duše, kněze , anděla smrti a dalších alegorických postav.
Jedním ze záměrů organizátorů koncertu, konaného 20. 9. ve spolupráci se Státní operou Unter den Linden a Berliner Festspiele/Musikfest Berlin, bylo předvést v sólistickém obsazení hvězdy jako byl Jonas Kaufmann (Gerontius), Thomas 
Hampson (Kněz a Anděl smrti) a Sarah Connolly (Anděl), přičemž nejnáročnější rolí v díle je zřejmě tenorový part. Bohužel s výjimkou Thomase Hampsona oba sólisté na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odřekli, takže na jejich místě jsem slyšel tenoristu Andrewa Staplese a mezzosopranistku Catherine Wyn-Rogers. V každém případě to byl obdivuhodný „záskok“, i když oba pěvci nedosahovali kvalit excelujícího Thomase Hampsona, který přesvědčivě sytým a barevným hlasem zazpíval ve velkém stylu svůj part ve zcela zaplněné koncertní síni Berlínské filharmonie.
Náročné dílo Edwarda Elgara pojal Daniel Barenboim a skvěle hrající Staatskapelle Berlin jako kombinaci převážně meditativních a vážných momentů a ploch s několika dramatickými úseky a podařilo se mu skvělým způsobem udržet architekturu a tektonický oblouk rozsáhlého celku. Skvělým způsobem působily sborové partie, nastudování bylo velmi pečlivé a přesvědčivé. Celkově patřilo provedení oratoria Gerontiův sen v Berlíně díky vynikajícímu a hluboce niternému výkonu dirigenta Barenboima, díky koncentrovanému a bezchybnému výkonu orchestru Staatskapelle Berlin a sólisty Thomase Hampsona a všech zúčastněných sborů (Staatsopernchor, RIAS Kammerchor, Konzertchor und Jugendchor der Staatsoper Unter den Linden) k mimořádným zážitkům.