Jiří Štilec
Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let a do řady operních rolí „startoval“ v pozici nejmladšího představitele. To by však na prosazení a množství rostoucích nabídek nestačilo, v poslední době na domácí scéně právem zaujal publikum i odbornou kritiku „svým“ černošským jazzmanem v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf. Jiří Rajniš patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho stylový záběr je však širší, takže posluchači budou mít v Praze 17. října v 19.30 v klášteře sv. Anežky české možnost poslechnout si jeho projekt „Napolitánské písně“, v němž se představuje jako skvělý pěvec v přitažlivém písňovém repertoáru v doprovodu stylového ansámblu s příznačným zvukem mandolíny. První otázka našeho rozhovoru však mířila k počátkům jeho pěvecké kariéry:
Většina vašich rozhovorů, recenzí a článků začíná konstatováním, že jste v řadě případů účinkoval v zahraničí při nejrůznějších příležitostech jako nejmladší český sólista svého oboru v některých významných rolích. Kdo vás přivedl ještě předtím na samotném počátku všeho k hudbě?
Ano, většina těchto „slovních spojení“ se vázala s mým jménem na úplném začátku kariéry. V první řadě jako „nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá“ a také „historicky nejmladší český interpret Dona Giovanniho na zahraniční scéně a Stavovském divadle po Luigim Bassim“. (Dále můžeme jmenovat Oněgina a Hraběte Lunu…) V zásadě se toto vše odehrálo v roce 2013 a 2014. V současnosti už jsou zajisté mladší a hudební generace se vyvíjí dopředu. Každopádně k hudbě a k opeře jsem se dostal už jako malé tříleté dítě. Oba moji rodiče jsou operními pěvci, takže to ani moc nešlo jinak a hudbou, operou a divadlem jsem od tohoto útlého věku stále naplno pohlcen!
Na koho z počátku své kariéry nejraději
vzpomínáte, potkal jste někoho, koho byste nazval „klíčovou osobností”
svého pěveckého života?
Můj otec a matka. Potom zajisté pan Václav Zítek a Vladimír Chernov.
Jak se díváte na nejrůznější mezinárodní soutěže, řady z nich jste se velmi úspěšně zúčastnil. Jste soutěžní typ?
Já si soutěžemi prošel za dob studií činoherního herectví na konzervatoři a to mě bylo okolo 17 let, pak už jsem nesoutěžil. Některé jsem i vyhrál jako absolutní vítěz a byl jsem tam opět nejmladší a hodně lidí se divilo, proč pan ředitel konzervatoře musí dát pochvalu herci z dramatického oddělení a ne z pěveckého. Jenže postupem času jsem začal zjišťovat, že cesta k úspěchu jimi pro mě nebude, a tak jsem od té doby žádnou další nevyzkoušel. Čas stále mám, takže mě možná čeká Operalia nebo Cardiff…
Program v rámci koncertní řady FOK v
Praze v Anežském klášteře 17.
října vás představí v poněkud odlišném programu, než by mnozí posluchači
očekávali. Co vás vedlo k volbě takového programu? Jak takový program
vůbec vznikal?
Těším se velmi na první koncert pro pražské publikum. Nápad to byl zcela
jasný: Vytvořit něco jiného, chytlavého pro publikum a zároveň ve škatulce
klasické komorní hudby. Myslím, že propojení italských „napolitánských“ písní (některých
opravdu světově známých melodií) s komplexní stylizací směrem k Sicílii a
k tomuto regionu, bylo klíčové. Stylizace kostýmů jako by na Sicílii ve 20.
letech 20. století s tím, že se objeví nástroje Itálii symbolizující. To je
hlavně mandolína, dvě kytary a akordeon. Tvoří to a dokresluje hudebně
charakteristickou atmosféru italské mafie nebo-li známého filmu Godfather
(Kmotr). Ale především v mém podání zaznívají krásné „napolitánské“ písně.
Na to jsme vsadili a doufám, že jdeme správným směrem. Pořad je doprovázen
mluveným slovem a dokonce publikum „vtahuji“ částečně a humornou formou do „děje“.
Jaký vztah máte k písňovému repertoáru a
myslíte si, že lze oba žánry
– operní nebo operetní zpěv a interpretaci písní kombinovat?
Písňový repertoár hlavně rozvíjím od doby působení v německých divadlech.
Je to stěžejní pro mladého barytonistu, který může disponovat až tenorálním
rejstříkem a já jsem vděčný za tyto šance. Dělal jsem skutečně mnoho písní, ale
nechci se na to vysloveně specializovat. Je to náročná disciplína a mnohdy
obtížnější než „stát“ na jevišti a zpívat operu. Kombinovat se to samozřejmě dá,
ale ne často. Pěvci specializující se na písňovou tvorbu v nejvyšší
kvalitě nedělají tak často operu. V Německu je toto velmi ceněné a kdo z
operních pěvců dělá i operetu, má určitě navrch! Opět je to nelehká disciplína
(zpěv, tanec s prózou-herectvím).
Jak se vám pracuje v Drážďanech v
prestižní Semperoper a na dalších
německých scénách?
Práce v Semperoper je opravdu nevšední už kvůli tomu, vedle jakých kolegů
stojíte a pod jakou taktovkou jste dirigováni. Je krásné stát se kolegou
světově známých operních hvězd a velkých osobností dirigování či režie. Tato
opera patří mezi deset nejvíce světově uznávaných a úžasnou velikostí jeviště,
hlediště, výbornou akustikou a celým komplexem, tvoří z hlediska velikosti
a úrovně třetí operní „mocnost“ Německa. Jsem za tento vývoj rád, protože jsem
začínal v Německu na menších divadlech, ale právě tam jsem dostal tu
nejucelenější školu! Ať už repertoárem nebo celkově chodem a zkušenostmi v
divadle! V neposlední řadě i finanční a existenční prosperitou.
Je nějaký rozdíl mezi prací na domácích scénách a v zahraničí?
Práce se chce v zásadě všude dělat na výbornou. Jsou divadla menší, která disponují menšími financemi, a velká, která mají o hodně větší prostředky. Od toho se odvíjí i dejme tomu systém práce. Jenže ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou je opravdu velký. Systém narušuje v České republice na prvním místě finanční stránka a ohodnocení. Jsou to bohužel rozdíly až propastné – pětkrát vyšší platy a honoráře v Německu ve srovnání s domácími poměry. Ale tak to by se dalo hovořit o kvalitě ekonomiky v rámci jiného tématu. Když bych to shrnul, práce a lidé jsou všude stejní! Nám pouze chybí udělat z Prahy světovou operu a celkově metropoli hudby, jako je například Vídeň nebo Berlín…
Co považujete pro kariéru mladého pěvce
za nejdůležitější?
Kvalitní příležitosti a repertoár, manažery a neutuchající motivaci, proč to
dělat i ve fázích krize. Na to nepřipraví žádná škola, žádné divadlo ani
profesor. To všechno si člověk musí projít sám!
Máte k nějakému hudebnímu stylu nebo
slohu blíže?
Určitě od malička tíhnu k bel cantu! Celkově romantismus a obecně italský
repertoár. Mám možnosti se v tomto oboru rozvíjet.
Máte nějakého oblíbeného autora nebo
skupinu tvůrců?
Giuseppe Verdi je pro mě srdeční a nesmrtelnou záležitostí.
Často se dnes hovoří o postmodernismu o
velkých syntézách nebo „crossoveru“, jak se díváte na soudobou tvorbu?
Než jsem vůbec k těmto moderním druhům hudby „přičichl“, nemohl jsem z toho
nic pochopit. Teď ale mohu říci, že když se dílo naučím a seznámím se
s ním v období studování a zkoušek více, vše kolem si zamiluji a totálně té
muzice a pojetí propadám!
Máte vztah i k jiným druhům umění a k
jakým?
Možná překvapím, ale můj celkový styl i v oblékání a mého „image“ je Hip-Hop. Mám rád Old school hip
hop, rap a celkově kvalitní populární muziku, Queen aj. Každopádně se formuji i
do role experimentátora a právě propojení klasiky s rapem mě láká a hodlám brzy
spolupracovat s významnými českými rapery na songu a klipech, aby se mohl i
částečně klasický styl vloudit do mainstreamové formy.
Myslíte si, že je tzv. klasická hudba v
krizi nebo je to jen optický klam?
Naštěstí není a nebude. Je to poklad, který má svoji úžasnou váhu. Muzika
je mnohdy „stará“ několik staletí a přitom se pořád hraje. Mladí umělci a lidé
mají o klasickou hudbu stále zájem a je dobře, že díky novým technologiím,
internetu, reklamě a médiím, se dá o všem informovat a krásně vše propagovat!
Krize je možná jen a jen kolem financí.
Jak se díváte na marketing a moderní prezentaci
„klasického umělce”. Má nějaké meze, nebo je vše dovoleno a každá
publicita je dobrá?
Jak už jsem zmínil, žijeme v úžasné době počítačů a internetu. Dnes si
dokáže každý udělat skoro až profesionální reklamu sám na sebe, která by kdysi
stála několik tisíc či milionů. Svět je snadno propojitelný a informace s médii
jsou neustále kolem nás! Takže v tomto směru je to snadné, ale vlastně
neuvěřitelně přehlcené, protože to dělá úplně každý…
Co vás v poslední době z nejširší
oblasti umění zaujalo?
Jsem docela náročný divák nebo posluchač. Vzhledem k tomu, že jsem často na
straně účinkujícího, moc času nezbývá chodit jako divák. Co jsem ale hodnotil
kladně, tak to byla opera Láska ke třem pomerančům v Národním divadle v Praze.
Je podle vašeho názoru opera jako žánr v
určité krizi a dnešní scény
de facto těží jen z klasiko-romantického repertoáru nebo je tento žánr schopný
dalšího vývoje?
Určitě v krizi není. Jde o to, že divadla a vedení mají často,
respektive většinou, zodpovědnost a samozřejmě i nutnost přivádět diváky do
divadla, aby hlediště „nezelo“ prázdnotou. Ty největší taháky se ale stále nacházejí
v klasicko-romantickém repertoáru. Je to chytlavé a určitě se s tím dá
stále pracovat a může se to posouvat. Je jen škoda, že někteří inscenátoři
necítí respekt k dílu, autorovi, hudbě a celkově stylu.
Máte nějakou životní zásadu, krédo, kterým se řídíte?
Člověk se nesmí bát. Strach je nepřítel a to, co jedinec umí, to mu nikdo jiný nikdy nesebere!
Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány a na co se mohou posluchači doma i v zahraničí těšit?
Mám hodně naplánovaných inscenací v Národním divadle v Praze a rýsuje se jedna krásná hlavní role. Potom časté hostování v Německu. Nejblíže je to pár představení Falstaffa ve Freiburgu, Deanův Hamlet v Kolíně nad Rýnem, spousta koncertů i s Napolitan Quartetem a Pražskými symfoniky. Vánoční koncert s hvězdami Metropolitní opery v Bratislavě, Don Giovanni v SND a spousta dalších produkcí v divadlech v České republice. V létě na mě čeká debut v Itálii a to na festivalu Martina Franka s operou Un Giorno di Regno a přespříští sezonu debut ve Velšské národní opeře v Cardiffu s Bystrouškou.
