Tak jako ve Vídni mají proslulý chlapecký sbor Wiener Sängerknaben s jejich téměř 500 let trvající tradicí, tak i v Čechách máme „své“ Boni pueri, Český chlapecký sbor z Hradce Králové, který je jedním z reprezentantů bohaté české hudební tradice a rovněž navazuje na dlouholetou tradici zpěvu chlapeckých sborů v sakrálním středověkém prostředí. Jejich typické dlouhé žluté pláště a česká národní hymna v jejich podání se staly i symbolem vstupu do nového roku, televizní diváci znají chlapce ze sboru Boni pueri z filmu Anděl páně, jejich umění je zachyceno na desítkách kompaktních disků, rozhlasových a televizních nahrávkách. Koncertují skutečně po celém světě, v USA, v Číně, v Japonsku, v Jižní Koreji a celé Evropě, všude reprezentují nejen naše hudební umění, ale vlastně i celou naši republiku, o jejíž existenci v řadě případů neměli do doby, než přišli na koncert návštěvníci z Dálného východu nebo z dalších exotických destinací ani ponětí. Od roku 1996 1995 je uměleckým šéfem Českého chlapeckého sboru Boni pueri PhDr. Pavel Horák, Ph.D. Výrazná osobnost spojující důkladné teoretické školení, praktické zkušenosti, takřka „buldočí“ vytrvalost, nesmírnou slušnost a zdvořilost jako by z „prvorepublikánských“ filmů a neuvěřitelné manažerské schopnosti, bez nichž by soubor nemohl existovat. Často jsem s Českým chlapeckým sborem Boni pueri a jeho sbormistrem natáčel a obdivoval jsem nejen připravenost a muzikalitu, ale i neuvěřitelnou kázeň těchto malých a mladých pěvců.
Moje první otázka se týká právě této úžasné disciplinovanosti sboru. Jak ji lze docílit?
V chlapeckém sboru se musí budovat od malička, ale kluci ji rádi přijímají, protože slova jako parta, čestnost a férovost jsou jim vlastní. Máme skvělé kantory, kteří v jednotlivých přípravných odděleních učí kluky přiměřeně nejen hudbě, ale zároveň i těmto jednoduchým zásadám. Vždyť kdysi bylo hudební umění jednou z rytířských cností. Vše začíná naplno vstupem do hlavního sboru přibližně kolem 9. roku, kdy chlapec jako „nováček“ přichází mezi mladé soprány a alty, na společných zkouškách pracuje také s chlapci a mladými muži, kteří zpívají v tenorech a basech. Osvojuje si zásady disciplinovanosti v partě kluků, kteří jsou o dost starší. Dostává při vstupu do hlavního sboru tzv. „patrona“, staršího chlapce ze stejného hlasu, který u něj sedí ve zkouškách, ukazuje mu v notách, vše mu pomáhá zvládat a učí ho předepsaným zásadám. Máme i tzv. kvarteta, to jsou skupiny, ve kterých zkoušíme v obsazení SATB, ale také se kluci v těchto kvartetech pohybují na koncerty nebo při soustředěních a zahraničních turné. Kvarteta vedou ti nejzkušenější, morálně zdatní kluci. Pak se nám mladší kluci neztrácejí ani v hudbě ani na cestách a starší cítí za svou skupinu velkou odpovědnost. Nad tím vším je oblouk hudby, ve kterém je řád a harmonie souvztažnosti. Kluci mají své klukovské nápady, které nijak nepotlačujeme. Jakmile ale jde o výkon a reprezentaci, přesně vědí, kde je jejich místo.
V čem je specifika práce s tělesem, které spojuje malé děti od 4 let po dospělé pěvce kolem 18 let?
Často se uvádí chlapecký sbor jako sbor dětský, ale to je zásadní omyl. Vše je v chlapeckém sboru jinak, práce s hlasem, mutací, přístup ke klukům i ten systém, ve kterém se chlapci od devíti let pohybují v čtyřhlase SATB – tedy mladí sopráni a alti do mutace či ve falzetu a mladí muži po mutaci maximálně do dvaceti let v tenorech a basech. Je to alchymie, na kterou musíte mít pevné nervy a chápat všechny odlišnosti, aby hudební těleso fungovalo bez výkyvů dohromady s profesionální kvalitou. Zároveň musíte plánovat hudební projekty tak, aby to kluci s chutí zvládli. Je to činnost dobrovolná, ale na nejvyšší úrovni srovnatelná s vrcholovými sportovci. Kluky to musí bavit, jinak by toho hned zanechali – jsou to kluci. Do toho všeho časem přichází u každého chlapce mutace, která špičkovému diskantistovi vezme jeho nástroj – hlas a musí se znovu vše učit, což je velmi těžké a citlivé. Učí ho to cílevědomosti. V době Bachově to bylo lehčí, tam kluci mutovali kolem 17. roku, proto pro ně mohl psát těžká díla. Dnes je běžné, že dvanáctiletý chlapec mutuje. Naší úlohou je ho přes mutaci převést tak, aby měl chuť i trpělivost toto těžké období pro jeho zpěv překonat včetně jeho pěvecké přeměny z chlapce v mladého muže. Zajímavé je, že pokud chlapec zpívá v chlapeckém sboru, jeho hlas má odlišnou barvu hlasu do mutace. Když k nám přicházejí kluci z dětských, většinou dívčích sborů, je to problém, protože barva hlasu se už často přechýlí do dívčího. Je to zajímavá a dobrodružná práce, kterou dnes řada sbormistrů podstupovat nechce. Zásadní je také to, že v dětském sboru se dostávají do hlavního sboru dívky kolem dvanáctého, třináctého roku věku jako nováčci a zpívají klidně ve svém hlasu do maturity jako „dětský sbor“. U nás přichází chlapec v devíti, kolem 12. roku je na pěveckém vrcholu a tahounem hlavního sboru jako diskantista, proto je nesouměřitelné porovnávat malé chlapce s téměř dospělými dívkami.
Letos už uplyne 25 let od chvíle, kdy jste se stal šéfem sboru, co tomu předcházelo?
Chtěl jsem se věnovat něčemu jinému, hudba byla mým koníčkem, učil jsem se na housle, hrál na klavír, kytaru a zpíval. Na gymnáziu jsem začal zpívat v PS Smetana Hradec Králové. Kvůli politické angažovanosti mého otce, vysokoškolského učitele, jsem měl cestu na vysokou školu složitou, nakonec jsem se dostal alespoň na pedagogickou fakultu, obor Rj- Hv, a to jen díky vedoucí studijního oddělení, která otce při čistkách v době normalizace vyhazovala. Hnulo se v ní svědomí. A tak mě tam strpěli. V této době hledali také do nově rodících se přípravek Boni pueri sbormistry. Přihlásili jsme se tři spolužáci. Boni pueri zasáhli do mého života šťastně a zásadně. V roce 1987 jsem nastoupil jako sbormistr přípravného oddělení, ještě mám doma plakát s mým prvním vystoupením. Na konci mých studií přišla sametová revoluce a já nastoupil v roce 1990 do DDM, který se přerodil z tehdejšího pionýrského domu, na plný úvazek pro Boni pueri. V té době jsem si psal téměř denně poznámky, je to zpětně zajímavé čtení. Postupně jsem se stal uměleckým šéfem Boni pueri a jsme jím rád již dlouhých pětadvacet let. Na začátku nebyly podmínky ani sbor v dobré kondici. Přestože si tenkrát mnozí mysleli, že toto těleso skončí, přizval jsem nově ke sboru manažera, profesionálního klavíristu (dnes děkana UHK F. Vaníčka), postupně jsem ze zájmové aktivity, kterou sbor byl, ho převedl na ZUŠ Habrmanova, kde jsme díky městu Hradec Králové měli dobré prostorové zázemí. Poté, kdy jsme přerostli hranice města a po dohodě jeho představiteli, se mi podařilo založit unikátní soukromou uměleckou školu zapsanou v rejstříku škol MŠMT, první svého druhu v republice, jejímž jsem zřizovatelem a ředitelem. Mám radost, že to je živoucí unikátní subjekt, který v této době, i díky tomuto ukotvení, může fungovat!
Který z pedagogů měl na Vás a na vaši práci největší vliv, měl jste nějaké své vzory?
Z těch českých kupodivu Zdeněk Mrkos a jeho úžasné sbormistrovské kurzy ve Vysokém Mýtě, kam jsem rád jezdil jako student. Ukázal mi cestu, jak se to dá dělat v lidskosti, nadhledu a ve velké pokoře ke zpěvákům a hudbě, jeho význam je v Čechách podle mě nedoceněn. Dostal jsem se konkurzem také do Světového mládežnického sboru na jeho první kemp do Švédska a tam jsme zpívali pod vedením opravdu světových es, jakými byl například švédský Eric Ericson nebo úžasný německý dirigent Frieder Bernius. Jemu jsem pak dělal osobního asistenta, když byl Světový mládežnický sbor v Praze a sledoval jsem jeho neskutečnou píli při nastudování dvojsborové Velké mše c moll K. 427 W. A. Mozarta v kostele sv. Mikuláše v Praze. Byl jsem okouzlen a věděl, že takto chci dělat i chlapeckým sborem!
Jaké jsou Vaše hudební záliby a oblíbení autoři?
Moje hudební záliba je již téměř 34 let stejná – je to sisyfovská práce pro Boni pueri, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Bez toho se chlapecký sbor dělat nedá, jinak se rozpadne. Obdivuji Křižovského, který se chlapeckému sboru spolu s asistentem Janáčkem věnoval v Brně. Moc se u nás o tom neví, ale oni tam dělali velká díla!
Pro mě osobně, kromě všech autorů, které děláme s láskou (Zelenka, Dvořák, Mozart, Fisher, Vejvanovský, Stamic či Koželuh) nadevše vyniká J. S. Bach, kéž bych mohl říct můj kolega, sbormistr chlapeckého sboru. Prožil jsem několik let s jeho Matoušovými pašijemi, které jsme nastudovali v Boni pueri po dvou letech pilného tréninku dvojsborově, a měl jsem tu možnost je i 50x řídit jako dirigent v Holandsku na posvátných barokních místech či několikrát ve věhlasné Het Concertgebouw v Amsterdamu. Ty niterní zážitky, které jsou ukryty v tomto díle, pro mě nic nepředčí. Jsem rád, že i když se teď velká díla na koncertech moc nenosí, naše provedení v roce 2018 zařadila Česká filharmonie na čtyři koncerty a mohli jsme alespoň úryvky zpívat v Rudolfinu.
Co pro Vás bylo na začátku Vaší kariéry jako šéfsbormistra nejtěžší?
Nejtěžší bylo sbor ukotvit v nějakém živoucí hudebně organizační struktuře, jak jsem o tom hovořil, což se nám naštěstí podařilo a sbor je stabilní. Tím, že jsme raritou mezi českými sbory, orientace v tom, zda jde výhradně o školu – „zušku“, či umělecké těleso, je často problematická. Domnívám se, že není třeba pořád někoho zařazovat do škatulek, to považuji zejména v kultuře za velmi nepatřičné. Nejtěžší na začátku kariéry, ale vlastně dodnes, je neustálý boj o udržení sboru na výsluní. Vždy se objevují neználci a čeští závistivci, kteří prostě vždy byli a budou „barbary, kteří se snaží zničit Říši římskou“. Naštěstí jsem na to za ta léta zvyklý, nečtu nikdy jejich silné řeči schované za obrazovkou počítače či chatech v mobilu, nechci prožívat jejich negativní emoce a ani se jimi špinit, chci dělat dobrou, poctivou práci a muziku s našimi kluky z Boni pueri. To mě naplňuje, na ostatní nemám čas.
Váš sbor spojuje nejen zpěv, ale je i uměleckou školou, jak se daří tyto dvě aktivity spojovat a co přinášejí?
Mé rozhodnutí zřídit soukromou školu – BONI PUERI – ZUŠ bylo správné rozhodnutí, každý den za něj dnes děkuji, přináší to sboru skvělé zázemí pro 250 žáků a více než 20 kantorů – profesionálů , pro které mám plat i neuvěřitelně smysluplnou, ale náročnou hudební práci s velmi vnímavými mladými zpěváky. Součástí naší umělecké školy je právě Český chlapecký sbor Boni pueri, který tvoří nadstavbu. A navíc vše se krásně prolíná. U nás kluci nejsou zpívající nepoučení amatéři, ale většina absolvuje hru na nástroje, mají individuální hodiny hlasové výchovy. Takto jsem si to kdysi vysnil a funguje to, výsledky jsou nezpochybnitelné. Je to práce výhradně týmová, skvělých kantorů, korepetitorů, obětavých rodičů, doplněná organizačním profesionálním produkčním zázemím. Ale především našich Dobrých chlapců – Boni pueri. Hrdě se hlásíme k tomuto názvu, který jsme si „půjčili“, byť je ta latina trochu zkomolená, od kluků, kteří působili na kůru v Kapitule Sv. Víta v Praze již roku 1252.
Jak vypadá dramaturgické zaměření a výběr titulů do Vašeho repertoáru? Pro sbor je příznačná flexibilita a různorodost.
Je zajímavé, že oproti jiným hudebním tělesům nemusíme tolik pracovat na dramaturgickém zaměření, máme štěstí, že nám to jaksi „chodí samo“, nerad bych se rouhal. Pořadatelé a hudební producenti nás zásobují svými dramaturgickými počiny a my jen vybíráme, co je pro nás dobré a co kluky bude bavit a rozvíjet nejen po hudební stránce. Přijímáme nabídky ze všech oblastí hudby, nejsme vůbec vyhranění, to je naše přednost. Jednou děláme vrcholné dílo Zelenky, příště improvizační úžasný koncert s Bobby McFerrinem. Ta různorodost a pestrost repertoáru kluky baví nejvíc a dává jim to hudební rozhled po celém spektru hudby, aby si z těchto podnětů sami v budoucnu vybrali. Trošku je škoda, že současná doba vybízí spíše k epizodním zkratkovitým úryvkům děl, ale musíme se tomu přizpůsobit. Máme svůj klasický profilový koncert s klavírem, který umíme „namíchat“ podle potřeb pořadatelů i divácké struktury. Víme, že se líbí, a přesto jsou zachovány hranice vkusu. Slavíme s tím úspěchy všude, ale jen velká díla nás rozvíjejí. Prostě v dramaturgii je to
klasické Panta rhei.
Podílíte se významnou měrou na projektu Češi ve Vídni, ve Vídni jste dokonce v roce 2019 na velmi prestižním koncertu v Karlskirche vystupovali v kantátě Joseph der Menschheit Segen, co dává sboru nastudování takových znovuobjevených děl osmnáctého století?
Říkám klukům, že si díky těmto dílům mohou otevřít „konzervu“ toho, co lidé v té době prožívali a cítili, jaké měli názory v muzice, na svět, to je pro ně velmi poučné. Prestižní projekt Češi ve Vídni skládá hold lidem, kteří nám nedělali ve světě ostudu, nýbrž si tu získali respekt a úctu! Velkou posilou pro Boni pueri byla skutečnost, že před dvěma lety přijal nabídku k hostování, stejně jako je tomu ve špičkových orchestrech, přední český dirigent Marek Štilec. S ním se pro nás změnil systém zkoušek o několik levelů nahoru, protože svým umem a pílí pracuje s kluky jako se symfonickým tělesem. Zkouší s velkým respektem k věku chlapců a kluky to žene kupředu, pod jeho
vedením tato díla úžasně rozkvétají. Jsme tedy sborem, který si přizval dnes už nejen hostujícího, ale kmenového orchestrálního dirigenta – sbormistra v jedné roli. Vyplatilo se to v hudební kvalitě i v nadšení kluků pro tuto vrcholovou činnost. Taková symbióza k těmto velkým dílům prostě patřila a patří!
Úmyslně jsem nezačal tím, čím v současnosti žije nejen naše republika, ale celá Evropa. Jak se pracuje šéfovi sboru v dobách pandemie?
Dala by se i tato doba snášet, kdyby byla jasná a předvídatelná pravidla pro nás a kulturu. Píši si s panem ministrem Zaorálkem i s paní náměstkyní Rážovou, ale tím, že jsme vlastně unikátem a na pomezí mezi školou a profesionálním hudebním tělesem, si s námi nevědí rady. My sami máme pochopitelně své návrhy, jak dostát hygienickým opatřením a přesto fungovat. Chtějí jednat jen s různými asociacemi, které nyní narychlo vznikají, používají argumenty z jakýchsi „studií“, které údajně vznikly před rokem. Nejen, že není možné koncertovat, ale není možné ani zkoušet a pracovat na dalších dílech. Predikce se mění z týdne na týden. Smutné na tom celém je, když autority z MZČR nám odpovídají, že to musí být pouze ve státním či sportovním zájmu – a to, co člověka dělá také člověkem, tedy umění, je pro ně zbytná věc. To nás nevíce brzdí, jinak s pokorou ty věci přijímáme jako fakt a pracujeme naplno i tak, jen jinou formou. Vytvořili jsme si unikátní systém, aby se vývoj sboru příliš nezbrzdil.
Jak motivujete chlapce v dobách, kdy nelze veřejně koncertovat?
Kluci v hlavním sboru mají dobrou stabilní partu, vyrůstají společně v Boni pueri mnoho let, nezřídka do svých dvaceti. Na zkouškách tráví spoustu hodin a dní, stejně tak dlouhé měsíce během roku na turné. Dobře se znají ze všech akcí, kde musí společně táhnout za jeden provaz, musí mít na sebe stoprocentní spolehnutí. Mají společné zážitky, které si rádi připomínají. Proto je nyní, když nemůžeme koncertovat, drží především kamarádství. Horší je to u přípravných oddělení, u kterých se takové vazby teprve utvářejí a u nových žáků, kteří toho zatím tolik nezažili a nemohou na společných muzikantských ani cestovatelských zážitcích stavět. Tam je to o trpělivém vysvětlování našich kantorů, což je při distanční výuce velmi citlivé.
Jaký je Váš názor na současnou vlnu online přenosů? Myslíte si, že to v budoucnu může nějak ovlivnit podobu koncertního provozu?
Rozhodli jsme se, že žádné online přenosy dělat nebudeme, počkáme, až budeme moci normálně koncertovat. Podle mého názoru je to zbytečná exhibice, na kterou se v našem oboru téměř nikdo nedívá, a nerad bych mnohé podezříval jen z toho, že potřebovali utratit peníze z dotací, aby o ně aspoň nepřišli. My jedeme přes Zoom pouze výuku, vymysleli jsme speciální systém, který snad nikdo nemá, aby to kluky bavilo a studovali muziku i doma. Připravili jsme touto formou např. Hofmannovo Requiem (a stihli ho provést v době rozvolnění) či Koželuhovu Vánoční kantátu, ale na tu již bohužel nedošlo. Bombardujeme našimi připomínkami všechny úřady, aby se nezapomnělo na sbory, protože při vší úctě k Unii českých pěveckých sborů, mám pocit, že oproti jiným naše oborová organizace nečiní žádné viditelné kroky vůči MKČR, budoucnost sborů je tedy velmi nejasná. Sice výzva Zpívejme zodpovědně je hezká, ale neřeší problematiku, takže na tom musíme intenzivně pracovat sami. A k příštím koncertům – šťourat se v nose při koncertu ani před koncertem v smokingu není úplně šťastné a vkusné řešení. To by opravdu diváky našich koncertů odradilo, proto doufám, že bude snad jiná rozumná varianta, aby živá kultura nezanikla.
Vím, že spolu s dalšími kolegy žijete a pracujete pro Boni pueri takřka 24 hodin denně, kde a jak čerpáte energii pro takové obrovské nasazení, co Vás nabíjí?
Pro nás kantory je tou největší vzpruhou, když kluky muzikantská práce baví, přestože to není povinné, a mají z toho na pódiu i ve zkouškách radost. Pak je to i pro nás smysluplná práce a zadostiučinění!
Co připravujete v současné době, až to situace dovolí, kam naši „dobří chlapci“ zamíří?
Minulý rok nás připravil o desítky koncertů u nás v Čechách. Nejvíce se proto těšíme, až budeme moci zpívat pro posluchače, kteří s námi tu složitou dobu přečkali, chybí nám osobní kontakt s naším publikem. Nejsme cestovka, přesto jsme vždy velmi často slýchali otázku: kam jedete? Doufám, že po ztracených turné z minulého roku do Izraele, Ománu, Číny a Jižní Koreje, se do těchto zemí na koncertní pódia vrátíme. Snad se situace u nás uklidní natolik, abychom mohli s chlapci bezpečně vycestovat. Tou největší vzpruhou v současných dnech je fakt, že už nám příští turné potvrdili Korejci, Čína i Omán. Věříme, že naši kluci se budou zase moci věnovat naplno muzice a poznávat svět s Boni pueri, že z kvalitních hudebních a cestovatelských rozhledů budou čerpat po celý život!
Rozhovor připravil Jiří Štilec