Radostí z hudby ku zdraví duše
Jakub Horváth
Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 31. října oslavila významné životní jubileum nestorka tohoto žánru, zpěvačka, textařka a skladatelka Jana Koubková. Začínala jako sborová zpěvačka, poté vystupovala s barovými kapelami po celé Evropě a ve svých třiceti letech natrvalo zakotvila u své celoživotní lásky – jazzu. Ani v současné době nikterak nepolevila ve svých aktivitách, patří ke stálicím české jazzové scény, pravidelně vystupuje nejen se svou doprovodnou kapelou, ale také v duu s klavíristou Ondřejem Kabrnou a v den svých narozenin uspořádala koncert v Divadle U Hasičů s mnoha zajímavými hosty.
Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se od dětství věnovala zpěvu?
Moje prababička Filomena mě v šesti letech přivedla na konkurs do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, který vedl dr. Bohumil Kulínský starší. Ten mě proklepnul z intonace i rytmu a vzápětí mě přijal. Díky němu jsem získala základy pěvecké techniky, dýchání, čtení not i schopnost zpívat kterýkoli hlas, k čemuž je ale potřeba mít zvláštní nadání. Když jsem trochu povyrostla a začala se rozhodovat o svém budoucím povolání, nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou.
Proč k tomu nakonec nedošlo?
Při přijímacích zkouškách na žurnalistiku jsem nebyla přijata, což zpětně hodnotím jako výhodu, protože kdoví co za blbosti bych v těch letech musela psát. Přihlásila jsem se tedy na Pražskou konzervatoř na zpěv, kam mě také nevzali. Nakonec jsem se na mámin popud vyučila jako elektronavíječka v ČKD Praha – závod Stalingrad. Vzpomínám si, že nám tam ukazovali elektromodely od Karla Gotta nebo Jiřího Štaidla, kteří tam chodili do učení pár let předtím.
Vykonávala jste někdy profesi elekronavíječky?
Jistě, po vyučení jsem dva roky pracovala v ČKD v Chrudimské ulici na Vinohradech v oddělení trakčních motorů, kde jsem navíjela konektory do tramvajových pantografů. Jednoho dne se stalo, že mi sklouzly ruce na holé dráty a továrnou se nesl můj šílený výkřík, protože jsem v tu chvíli dostala ránu zvící 220 voltů. No a od té doby jsem taková, jaká jsem…, takže hodně vydržím.
Jak pokračovala vaše pěvecká kariéra?
Byla jsem členkou souboru ČKD Praha pod vedením Miroslava Košlera a Vladimíra Válka, jehož repertoár byl velmi pestrý od Orlanda di Lassa až po Jiřího Suchého. V té době jsem si doplnila hudební vzdělání na Lidové konzervatoři, v teorii u Jaroslava Kofroně a ve zpěvu u Jeleny Holečkové. Toto studium bylo pro moje další aktivity velmi důležité, zvláště v době, kdy jsem založila vokální soubor Hot tety, pro nějž jsem hodně písní sama aranžovala.
Kdy jste začala zpívat profesionálně?
V polovině 60. let. Tehdy jsem nastoupila do Inkognito kvartetu, s nímž jsme často spolupracovaly s Orchestrem Karla Duby, na jehož repertoáru se ale čím dál tím víc začaly objevovat dechovkové písničky, což mě moc nebavilo. Z tohoto důvodu jsem odmítla jet na zájezd do Mongolska v srpnu 1968, čímž jsem si možná zachránila život, protože jejich autobus tam právě osudného jednadvacátého srpna havaroval a řada kolegů a kolegyň na následky zranění zemřela.
V 60. letech jste byla členkou Vokálního souboru Jiřího Linhy a Sboru Lubomíra Pánka. Čím byla tato angažmá pro vás přínosná?
Především jsem získala potřebnou praxi v nahrávacích studiích, zejména v legendárním Áčku, kde jsme jako vokalisté točili sbory k sólovým písničkám všech našich předních zpěváků populární hudby. Vzhledem k průrazné a světlé barvě mého hlasu jsem na těchto nahrávkách vždy zpívala soprán, což je patrné třeba na hitech Jó, třešně zrály nebo Takový schody do nebe. Kvůli osobním neshodám s Jiřím Linhou jsem byla později z jeho souboru „odejita“, což jsem velmi těžce nesla. Musela jsem se však nějak živit, takže jsem myla okna a pracovala v trubkárně, kde mě objevil Lubomír Pánek a nabídl mi spolupráci se svým Sborem. S ním jsme opět točili vokály převážně pro TOČR za řízení Josefa Vobruby.
Kdy jste zažila první okouzlení jazzem?
V devatenácti letech jsem poprvé slyšela zpívat a scatovat Ellu Fitzgerald s Big Bandem Duka Ellingtona, což mě uchvátilo natolik, že jsem se od té doby začala pídit po dalších nahrávkách této muziky. V první polovině 70. let jsem vystupovala s různými tanečními orchestry, hráli jsme v nočních barech a pod hlavičkou Pragokoncertu jsme jezdili i do západní Evropy, odkud jsem si vozila nahrávky těchto jazzových skvostů. Nejraději vzpomínám na Švédsko, kde jsme mimo běžných tanečních šlágrů hráli jazzové standardy, na což Švédové úžasně reagovali. Odvážila jsem se zde také prvně scatovat.
Co rozhodlo o tom, že jste opustila spotřební hudební žánry a vydala se na dráhu jazzové zpěvačky?
Stále intenzivněji jsem si uvědomovala, že mě zpívání po barech a tanečních klubech, byť bylo velmi dobře placené, vnitřně nenaplňuje. Ve třiceti letech jsem si řekla, kdy už budeš konečně dělat to, co tě baví? No a protože mě bavil jazz, šla jsem nabídnout své služby souboru SHQ Karla Velebného, jenž měl však tehdy personální problémy. Druhá stěžejní jazzová kapela, která v Praze v 70. letech existovala, bylo Jazz sanatorium Luďka Hulana. Ten si nejprve poslechl mé live nahrávky právě ze Švédska a záhy mě angažoval.
V čem byla pro váš jazzový život osobnost Luďka Hulana klíčová?
V mnoha věcech, především v jeho přístupu k hudbě. Luďkovo heslo totiž znělo: Radostí z hudby ku zdraví duše! Tento slogan vyznávám doteď, protože je zcela pravdivý. I když jsem v té době vzhledem k „níži“ jazzových honorářů žila hlavně o čaji a tatrankách, byla jsem šťastná, že konečně dělám muziku, která mě maximálně uspokojuje. Luděk byl nejen skvělým kontrabasistou, ale také neméně skvělým zpěvákem, spíkrem a bavičem. Měl neustále dobrou náladu, kterou uměl šířit kolem sebe jak na kolegy, tak na publikum, a dokázal se vždy obklopit výbornými spoluhráči.
Kteří jazzmeni v Hulanově sanatoriu působili?
Nejdůležitější osobou kromě Luďka byl bubeník Vladimír Žižka. Dohromady tak tvořili maximálně přesně šlapající rytmickou dvojici. Z dalších muzikantů musím zmínit výborného pianistu Zdeňka Kalhouse, jehož poté nahradil Karel Vejvoda, který psal velmi pěkné aranže moderních jazzových standardů. Rovněž nemohu opomenout skvělé saxofonisty Svatobora Macáka a Eugena Jegorova, do jejichž sekce jsem rychle zapadla jako třetí, byť vokální „dechový nástroj.“ Díky Eugenu Jegorovovi jsem pohostinsky vystupovala v Divadle Semafor jako členka souboru C&K Vocal a tam jsem jednou v šatně dostala nápad založit Hot tety.
Co vás přivedlo k této myšlence?
V televizi tehdy běžel dokument k uctění památky Duka Ellingtona, ve kterém účinkovaly jako vokální kvartet čtyři světové jazzové hvězdy: Sarah Vaughan, Peggy Lee, Roberta Flack a Aretha Franklin a zpívaly fantasticky! A to byl ten pravý podnět k tomu, že jsem oslovila Miladu Krejčíkovou, Jitku Vrbovou a Jarmilu Moravcovou, abychom zkusily vytvořit něco podobného. A tak vznikly Hot tety, čehož Luděk Hulan ve svém Sanatoriu ihned využil a přizval nás ke společnému účinkování v jednom z dílů tehdy velmi populárního televizního Hudebního studia M.
Začátkem 80. let jste navázala spolupráci s Michalem Pavlíčkem, což byl dost velký odklon od jazzové muziky.
Stále mě totiž lákalo tvořit a objevovat něco nového, tudíž mně bylo líto, že Luďkovo Jazz sanatorium v posledním období před jeho nenadálým skonem poněkud stagnovalo. Začala jsem tedy nejprve zpívat s Jazz half sextetem Viktora Kotrubenka, kde jsem opět plnila roli „dechového nástroje“, navíc toto kombo bylo atypické tím, že jsme hráli bez harmonického nástroje, a poté jsme se během jednoho večera v Hospodě U Kocoura na Malé Straně dali do řeči s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem a dohodli se, že spolu zkusíme najít společnou řeč, což se nakonec povedlo. Začali jsme zkoušet a díky tomu spatřilo světlo světa elpíčko s názvem Horký dech Jany Koubkové.
Jak byste toto dnes již kultovní album žánrově charakterizovala?
Jako hudbu, která se nedá zaškatulkovat, protože to není ani jazz, ani rock, ani jazzrock. Michal komponoval velmi melodicky, a i když byli oba kluci více než o deset let mladší, velmi dobře jsme si rozuměli, zejména v hravosti s novými nápady. Desku jsme točili ve Studiu A, majoritním autorským vkladem se na ní podílel Michal, pouze první a poslední skladba je ode mne. Prosadila jsem si, že album bude končit mojí skladbou Blues pro Luďka Hulana, kterou jsem nazpívala a cappella. Požádala jsem techniky, aby při natáčení této písně ve studiu zhasli. Měla jsem slzy na krajíčku, protože s Luďkem jsem prožila velmi důležitou část svého života, strašně moc jsem se od něho naučila a tímto blues jsem mu chtěla „tam nahoru“ za všechno poděkovat.
Navázali jste na tento zdařilý počin?
Bohužel ne, protože Michal Pavlíček i Jirka Hrubeš přijali nabídku Michaela Kocába a odešli do Pražského výběru, což jsem jim nijak nezazlívala. Oba jsou totiž svým naturelem rockeři. Na spolupráci s nimi však vzpomínám moc ráda, protože hudba, kterou jsme společně vyprodukovali, byla diametrálně odlišná od všeho, čemu jsem se věnovala předtím i potom.
V roce 1981 jste založila festival Vokalíza. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovala, a podařilo se je naplnit?
Mrzelo mě, že tuzemské vokální festivaly se týkaly pouze mainstreamových popových zpěváků, a my, kteří jsme se zabývali jazzem, folkem nebo rockem, jsme byli v tomto směru diskriminováni. Napadlo mě tedy, že bychom si mohli uspořádat svůj vlastní festival. Jako fyzická osoba jsem tehdy samozřejmě nemohla cokoliv podnikat, oslovila jsem však vedení Malostranské besedy, které tuto moji ideu s nadšením přijalo. Navíc na podzim 1981 bylo výročí nedožitých pětasedmdesátin Jaroslava Ježka, což jsme použili jako strategický tah proti bolševikovi s odůvodněním, že každý účinkující bude muset povinně jednu Ježkovu skladbu zazpívat. A vyšlo to. První ročník se konal na Žofíně, další už se odehrávaly ve Velkém sále Lucerny, jednalo se o tři večery a sjížděli se na ně i zpěváci z okolních zemí: Maďarska, NDR či Polska. Díky Vokalízám se dostali do širšího povědomí posluchačů tehdy začínající Bára Basiková, Janek Ledecký nebo Richard Müller a samozřejmě zde dostaly prostor i naše jazzové legendy Vlasta Průchová a Eva Olmerová. Vokalíza plnila svůj účel do listopadu 1989, protože dávala možnost prezentace zpěvákům alternativních žánrů před masovým publikem. S nástupem svobody, kdy si každý může zpívat i natáčet, co chce, se její hlavní smysl existence vytratil.
Kteří jazzmeni nejvíce ovlivnili váš projev?
Určitě Ella Fitzgerald, díky níž jsem se začala vůbec zajímat o jazz, a pak nemohu nezmínit brazilskou zpěvačku Astrud Gilberto, která mi svým pěveckým projevem pomohla překonat mindrák z toho, že mám příliš světlý a vysoký hlas. Gilberto proslula především interpretací bossa nov od Antonia Carlose Jobima, kdy ani příliš nezpívala, spíše všechny písně s erotickým nádechem odvyprávěla, což bylo velice příjemné, a přitom silné Najednou jsem si uvědomila, že v jazzu nezáleží jenom na hlasovém potenciálu. Tuto muziku lze pojmout, samozřejmě s patřičným vnitřním ponorem, i takhle. Do třetice musím jmenovat slavné vokální trio Lambert, Hendricks & Ross, které famózním způsobem napodobovalo party dechových nástrojů a čerpalo zejména z repertoáru Big Bandu Counta Basieho.
Učila jste na Pražské konzervatoři herce. Naplňovala vás tato činnost?
Zpočátku ano. Mým předmětem byla interpretace – hrát, moderovat, zpívat, improvizovat, osobitě vypadat atd. Čím víc toho herec umí, tím líp! Nejraději vzpomínám na první ročník, kde se sešla výborná parta dnešních herců, jako je třeba Ivanka Jirešová, Linda Rybová, Katka Winterová, Honza Teplý nebo Honza Zadražil. Po šesti letech jsem se rozhodla s pedagogickou prací skončit, protože mě totálně otrávil laxní přístup studentů posledního ročníku.
Jak si stojí z vašeho úhlu pohledu nynější mladá generace ve vztahu k jazzu?
Můj klavírista Ondra Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, říká všem potenciálním studentům, a že jich bývá hodně: Proč sem lezete? Vždyť se neuživíte! A má do jisté míry pravdu, jelikož chybí podpora ze strany médií, jež paradoxně za bolševika fungovala. Kupříkladu v televizi postrádám ekvivalent Hudebního studia M, které pravidelně v hlavním vysílacím čase prezentovalo jazzové formace napříč celým spektrem. O tyto pořady byl ze strany diváků enormní zájem, protože jazz vnímali jako symbol západního světa. To je všechno pryč a mrzí mě, že pořadatelé třeba letních festivalů poslední roky obsazují jen popové stálice, které se často objevují v televizi, rozhlase, bulvárech a médiích všeobecně. Osobně nemám nic proti Chinaski, Klusům, Kryštofům a dalším, ale dříve tyhle festivaly zpestřovaly i naše žánry, kdežto teď jdou pořadatelé ve všem na někdy už hodně opotřebovanou jistotu.
Co byste si přála k vašemu půlkulatému jubileu?
Hlavně zdraví! Stalo se totiž, že mě, starého rytmika, postihla arytmie srdce.
Jak se udržujete v tak vynikající kondici?
Vždycky jsem hodně sportovala, pěstovala jsem lehkou atletiku, gymnastiku i jogging. Nyní se věnuji hodinu denně rychlé chůzi, což velice prospívá dýchacímu ústrojí, stejně jako zpívání. Dočetla jsem se, že Indové, kteří mají ve zvyku zpívat několikahodinové rágy, se dožívají nejdelšího věku.
Můžete prozradit svoje životní motto?
Celý život jsem se řídila heslem: Být připraven, toť vše a v posledních letech si říkám, že je velmi důležité mít chuť chtít.
Jana Koubková
nar. 31. 10. 1944, Roztoky (okres Praha-západ)
Vyučena jako elektronavíječka v ČKD, maturitu získala večerním studiem (1966). Zpívat začala v šesti letech v Dětském pěveckém sboru Čs. rozhlasu, dále zpívala v souboru ČKD Praha. Již v letech dospívání měla zájem o jazz. V letech 1962–1963 navštěvovala Lidovou konzervatoř. Působila v AUS VN, byla členkou Inkognito kvartetu, Vokálního souboru Jiřího Linhy, Sboru Lubomíra Pánka, zúčastnila se zájezdu TOČR po NSR (1969, s R. Blackem), zpívala s Kučerovci a také v zahraničí v nočních klubech. Stále více ji však přitahoval jazz; jazzovou školu získávala od roku 1975 v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Založila dívčí vokální soubor Hot tety, který zpíval jazzově swingový a mainstreamový repertoár a pořídil desítku rozhlasových retroswingových snímků s Orchestrem Karla Vlacha, JOČR, Orchestrem Československé televize a Swing bandem Ferdinanda Havlíka. Zúčastnila se řady jazzových akcí – patří k nim Bratislavské džezové dni, Hot Jazz Meeting v Hamburku, festivaly ve švédském Malmö (1980), maďarském Debrecenu (1981), italském Assisi (1983), setkání jazzových vokalistů v polském Lublinu a Zamosci. V roce 1979 byla laureátkou tipu Melodie. Zasáhla významně i do organizačního dění: založila festival Vokalíza, z něhož se stala v 80. letech významná kulturní a společenská událost. Ačkoli se pohybuje v jazzovém idiomu, má široký stylový rozkmit. Základ tvoří samozřejmě jazzový mainstream, k němu však musíme přiřadit blues, swing, latin, bop i fúze rockovějšího rázu a nebrání se ani novým výzvám, což dokázala například letos v říjnu, kdy společně se svojí doprovodnou kapelou a Severočeskou filharmonií Teplice v rámci koncertu „A začne to bzučet“ uvedla zpracování poezie surrealistického básníka Milana Nápravníka na hudbu Ondřeje Kabrny. Na stanici ČRo Vltava pravidelně moderuje svůj pořad Jazzová ozdravovna. Je autorkou tří publikací: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně a letos k nim přibyla čtvrtá – Koubkokvoky. Také vymyslela jazzové pexeso „Džezeso“, kde se během hry lze dozvědět informace o nejslavnějších jazzmanech ve světě i u nás. Jana Koubková patří již přes čtyřicet let k nepřehlédnutelným a nezaměnitelným hudebním osobnostem, bez jejichž uměleckého i organizačního vkladu by byl český jazz o poznání chudší.
