Jazzoví fanoušci jistě zaznamenali, že 17. června loňského roku uplynulo 92 let od narození legendárního klarinetisty, altsaxofonisty, skladatele, lídra a aranžéra Ferdinanda Havlíka, kterému náleží lví podíl nejen na popularizaci swingu, ale také klarinetu. Žádnému tuzemskému klarinetistovi, s výjimkou Felixe Slováčka, se totiž nepodařilo proniknout do tak širokého povědomí posluchačů. V tomto medailonu jsem zaznamenal glosy a postřehy muzikantských pamětníků a Havlíkových kolegů Milana Dvořáka, Víta Fialy, Antonína Gondolána, Jiřího Hlaváče, Václava Hybše, Jany Koubkové, Svatobora Macáka, Jitky Molavcové, Felixe Slováčka, Jiřího Suchého, Zdeňka Šedivého, Pavla Větrovce a Zdeňka Zahálky, kteří byli tak laskaví a formulovali své odpovědi dle neměnné struktury následujících otázek:
Co si představíte, když se řekne Ferdinand Havlík?
Kdy jste o něm slyšel/a poprvé a v jaké souvislosti?
V čem vám imponoval jeho interpretační projev?
Kdy jste se poprvé pracovně setkali a jak probíhala vaše spolupráce v následujících letech?
Jak byste jej charakterizoval/a po lidské stránce?
Konvenoval vám jeho smysl pro humor?
Souvisela jeho herecká účast ve filmech a divadelních inscenacích s jeho aktivní recesistickou činností?
Je označován za českého Bennyho Goodmana. Jednalo se v jeho případě o záměr či náhodu?
V čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu?
Milan Dvořák (*1934, pianista, skladatel, aranžér, lídr)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si veselého a nesmírně nadaného člověka s klarinetem v ruce, s kterým jsem se vždycky rád viděl.
Prvně jsem o něm slyšel ve druhé polovině 50. let, kdy pravidelně hrával na různých jam sessions, a vzpomínám si, jak právě při jedné takové akci vystupoval společně s Karlem Krautgartnerem a jako dva primáši v cimbálovce se snažili jeden druhého přehrát.
Hrál podobným stylem jako Benny Goodman. I když disponoval úžasnou technikou, nikdy to nebylo na úkor invence, což se muzikantům velice často stává. Jednou napsal Karel Velebný recenzi do časopisu Melodie vztahující se k této problematice, v níž dokonce tvrdil, že dle jeho názoru Karel Krautgartner ve svých chorusech čím dál častěji hraje jenom rozložené akordy.
Poprvé jsme se pracovně setkali v roce 1965, když jsem nastoupil do orchestru Divadla Semafor, a poté jsem se na přelomu 70. a 80. let stal členem Ferdova Swing Bandu, kde působím doposud.
Jeho humor byl můj šálek čaje, protože se jednalo o tzv. semaforský humor, který mě hodně ovlivnil a poznamenal. Ferda dovedl používat ironii i ve vlastních řadách. Když jsme třeba hráli v Hotelu Praha a některá pasáž se příliš nepovedla, následně řekl publiku: „To se obzvlášť povedlo!“. Nebo pokud někdo z hráčů udělal kiks, s oblibou glosoval: „Kiks je taky hudba!“
Disponoval hereckými schopnostmi a komediálním talentem v rámci svého ranku humoru, což mnoho režisérů dobře vědělo, a proto si jej do určitého typu rolí vybírali. Stejným způsobem byl do filmů obsazován také Eugen Jegorov. Určitě to však nefungovalo tím způsobem, že by dotyčný režisér zavolal Ferdovi a řekl mu: „Připravuji nový film, ve kterém budete hrát docela smutného klarinetistu, jemuž to moc nejde a nakonec spáchá sebevraždu.“ Tak to v žádném případě!
Ferda hodně poslouchal Bennyho Goodmana, protože se mu líbil jeho hráčský projev, aniž by ho chtěl kopírovat. Po čase se však ukázalo, že automaticky začal používat podobné výrazové prostředky jako právě Goodman.
Novátorskou cestu v československém jazzu jde vymyslet velmi těžko. Ferdův největší přínos spočívá v tom, že se dovedl výtečně prezentovat nejen jako sólista, ale v rámci celého Swing Bandu, a tím se stal vzorem mnoha klarinetistům. Jeho svébytný projev se nesmazatelně vepsal do dějin tuzemského jazzu, a právem tak náleží vedle Karla Krautgartnera, Luďka Hulana či Karla Velebného k naší jazzové extralize.
Vít Fiala (*1943, kontrabasista, baskytarista, aranžér, skladatel, lídr)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si příjemného člověka se smyslem pro humor, vynikajícího klarinetistu, saxofonistu, skladatele a aranžéra.
Prvně jsem o něm slyšel kolem roku 1960. Tehdy se do začínajícího divadla Semafor dostal můj strýček s tetou a pak mi vyprávěli, že je to úžasné divadlo, a jako zajímavost uváděli, že je tam orchestr, a to nikoli někde dole, ale přímo na straně jeviště, a nějaký pan Havlík, který se při hraní klidně prochází po tom jevišti, což bylo tenkrát takové nezvyklé. Mně bylo tehdy sedmnáct let, hrál jsem trochu na piano, více na kontrabas a ještě více též na klarinet a saxofon. Měli jsme totiž v té době se spolužákem Václavem Týfou, už tehdy výborným trumpetistou i houslistou (což málokdo ví), dixielandový soubor. Logicky mě tedy tento druh hudby velice zajímal, takže jsem tuto produkci chtěl vidět na vlastní oči i uši. Podařilo se mi to v případě představení Taková ztráta krve, které jsem mohl zhlédnout ještě v čase, kdy Semafor sídlil v ulici Ve smečkách. Jako pozoruhodnost si pamatuji, že Waldemar Matuška měl za povinnost kromě vlastního hraní a zpěvu ještě zhasnout světla v předsálí. Samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo, že s Ferdinandem Havlíkem budu mít to potěšení někdy v budoucnu hrát.
Ferdův interpretační projev mi nejvíce imponoval v tom, že jej bral nikoliv za jakési umění, ale za naprostou samozřejmost. Prostě a jasně – mám sólo, tak vezmu klarinet a zahraju ho.
Poprvé jsme se pracovně setkali během 80. let, kdy jsem hodně hrál s vynikajícím bubeníkem Vladimírem Žižkou (především jsme doprovázeli úžasného harmonikáře a pianistu Boru Kříže) a bylo nám nabídnuto angažmá v Havlíkově Swing Bandu. Tato kapela byla velmi úspěšná i v zahraničí, zvláště v Německu, natočilo se toho dost na desky i živě pro rozhlas z již neexistujícího Hotelu Praha. Měl jsem možnost uplatnit se zde také aranžérsky a skladatelsky, což mě samozřejmě těšilo.
Co se týče jeho hereckých extempore, jsem přesvědčen, že byl režiséry prakticky vždy vybrán pro role, které odpovídaly jeho přirozenému naturelu, tzn. i smyslu pro recesi.
V našich zeměpisných šířkách panuje velká obliba někoho s někým srovnávat – ani jazz není výjimkou. Já vždycky tvrdím, že každý druh hudby má svého ducha či duši, což je třeba ctít a respektovat. A to se Ferdinandu Havlíkovi podařilo vzorně, ale platí to i v případě Bennyho Goodmana. Mohou si tedy obrazně podat ruce. Doufejme, že to v jazzovém nebi občas dělají.
Ferdův největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že onen zde hraný jazz tzv. „nepočeštil“, ale ctil jeho ducha. I když, a to říkám nerad, mnohdy mám trochu dojem, že se u nás někdy víc líbí jazz „obohacený“ o místní prvky, než když se hraje tak, jak má, což právě náš milý Ferdinand beze zbytku dokázal. Jazz se totiž nedá vylepšit, protože už byl vymyšlen dokonale!
Antonín Gondolán (*1942, kontrabasista, baskytarista, kytarista, houslista, zpěvák, skladatel)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si Semafor a svého kapelníka, který dal tomuto divadlu hudební styl.
Jednou jsem počátkem 60. let koncertoval s Orchestrem Gustava Broma, jehož jsem byl tehdy členem, v Národním domě v Praze, kde jsem se poprvé setkal nejen s Karlem Gottem a s Rudou Roklem, ale také s Ferdou Havlíkem. Když mě slyšel hrát, dostal jsem nabídku do jeho orchestru.
Hráli jsme ve složení: Ferda Havlík – saxofony, Karel Růžička – klavír, Jiří Kysilka – bicí nástroje a já jsem hrál na kontrabas. V této sestavě jsme účinkovali dlouhá léta v Semaforu, a dokonce jsme takto vystupovali na prvním jazzovém festivalu v Karlových Varech. Nutno dodat, že velmi úspěšně.
Ferda hrál stylově jinak než ostatní saxofonisté, nejvíce se mi však líbil jeho humor, který byl ojedinělý. Velmi rychle jsem pochopil, že je to inteligentní člověk a samozřejmě skvělý hudebník.
Je pravdou, že jsme si z něho udělali Bennyho Goodmana, ale on byl vždycky Ferda Havlík!
Chodil, na rozdíl od jiných, na vystoupení vždycky připravený. Uměl se uživit a hrál stovky skladeb nazpaměť, v tom se mi hodně podobal.
Mám na něj hezké vzpomínky, přestože mi dal jednou výpovědˇ pro pozdní příchod na představení v Semaforu. Za pár dní pro mě přijeli taxíkem. Stal jsem se nenahraditelným…To je hezké, že?
Jiří Hlaváč (*1948, klarinetista, basklarinetista, altsaxofonista, skladatel, lídr)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si mnohavrstevnou a mnohabarevnou osobnost. Byl to fenomén swingové hudby, jako klarinetista musím ocenit jeho hráčskou vybavenost; dále byl po desetiletí uměleckým šéfem Divadla Semafor, dokonce po smrti Jiřího Šlitra byl schopen jej plnohodnotně autorsky nahradit; a v neposlední řadě to byl také vtipálek, který sice ke své profesi hudebníka přistupoval velmi zodpovědně a vážně, ale na druhou stranu uměl vždy vše odlehčit svým vzácným druhem humoru. Havlíkovské klaunství se vyznačovalo inteligencí, překvapivostí, ale i laskavostí, protože se nikdy o nikoho vtipem neotřel. Všechno, čemu se věnoval, ať již se jednalo o interpretaci, řízení orchestru, dramaturgii, kompozici i aranžování, dělal na profesionální úrovni.
V roce 1962 jsem se rozhodl, že chci být profesionálním klarinetistou, a udělal jsem přijímací zkoušky na brněnskou konzervatoř. V rámci samopřípravy jsem samozřejmě poslouchal hodně muziky a zaznamenal jsem čtyři klarinetisty, kteří mě upoutali. Prvním z nich byl Karel Krautgartner, druhým byl v Brně Jaroslav Humpolík, třetím byl také v Brně Juraj Gross a čtvrtým byl Ferdinand Havlík. Od čtrnácti let jsem tedy věděl, že Ferdinand Havlík je výborný klarinetista.
S Ferdou jsme byli ze stejné muzikantské líhně, protože on studoval na Pražské konzervatoři u Vladimíra Říhy, do jehož klarinetové třídy jsem já chodil na HAMU. Říha byl kantor, který nás vedl k profesionalitě a k míře náročnosti na sebe sama už při domácím cvičení. Vnukl nám myšlenku, že profesionalita nikdy nekončí, protože se můžeme vždy doučit nové a nové věci. I když se Ferda ve svém portfoliu věnoval jazzu, zajímal se o klasický klarinetový repertoár. Věděl například, že Aaron Copland napsal klarinetový koncert pro Bennyho Goodmana a že Béla Bartók Goodmanovi napsal Kontrasty. Když zjistil, že na HAMU se svými studenty připravuji zmíněný Coplandův koncert, nesmírně ho to zaujalo a začal na výuku chodit. Vyžádal si sólový part i klavírní doprovod a na každou další hodinu přišel připravený. Když jsem se ho zeptal, jestli by si tento koncert nechtěl veřejně zahrát, odpověděl: „Na to už je trochu pozdě, já jsem riffař“. To znamená, že hrál své naučené postupy, s nimiž pracoval samozřejmě mistrovsky, ale tato kompozice už by byla zřejmě zásahem do jeho způsobu hudebního uvažování. Velmi ho však zajímala stavba jednotlivých frází, protože Copland nebyl symetrický. Ferda si udělal formální rozbor, přesně věděl, kde začíná mezivěta, kde jsou liché takty, a vnesl do toho před ostatními studenty i svůj kompoziční vhled. I když věděl, že tuto skladbu nebude nikdy hrát, chtěl ji pochopit. Vím, že na jedné z hodin pronesl: „Musím říct, že když tohle Goodman zahrál, byl to frajer.“ Osobně jsem Goodmana naživo slyšel, když mu bylo kolem sedmdesátky a svoje hráčské optimum už měl za sebou, kdežto Ferdu jsem slýchával v jeho nejlepších letech, kolem padesátky. Mnohokrát jsem si řekl, že je v něčem i hráčsky zajímavější. Nutno však říci, že Ferda ke Goodmanovi choval velkou klarinetovou úctu. Vzpomínám si, že se mi několikrát zmínil o určitých těžkostech, například s jakou usilovností u nás sháněl nástroje, hubičky i plátky. S těmito problémy se Goodman nikdy nesetkal, protože kamkoliv přišel, okamžitě měl připraveno dvacet nástrojů na výběr, jeden lepší než druhý, a dokonce nemusel nic platit, protože pro prodejce byla velká čest, když byla na deskách uvedena etiketa, že Goodman hraje na nástroj Selmer. Takový servis pochopitelně Ferda nikdy neměl. Goodman byl díky světovému věhlasu pro skladatele také zárukou, že provedení jejich kompozic bude na reprezentativní úrovni. Psal pro něj tedy nejen Copland a Bartók, ale i Paul Hindemith, Darius Milhaud nebo Igor Stravinskij. Marketingový fígl měl na vznik těchto opusů značný vliv. Nutno také zmínit, že Goodman by nikdy nebyl ochoten vést divadelní orchestr a psát scénickou hudbu, i kdyby to uměl. On byl hvězda, k níž mají všichni vzhlížet, nikoliv, aby někomu sloužil. Ve všech těchto ohledech byl mezi ním a Ferdou velký rozdíl. Goodman neměl ve stáří kromě aktivní hráčské činnosti vybudovaný druhý plán, zatímco Ferda hrál i v malých partách, komponoval, aranžoval a napsal svoji memoárovou knihu, což Goodman také nikdy nerealizoval. Ferda byl tedy mnohem všestrannější včetně zmiňovaného smyslu pro humor. Goodman, pokud vím, nebyl jako šéf svého orchestru mezi muzikanty ani příliš oblíben, protože se považoval za „značku“ a hrál hodně na sebe. Ferda jistě ovlivnil řadu klarinetistů, ale přímého nástupce se vším, co to obnáší, bohužel nemá. Do jisté míry je to samozřejmě způsobeno jeho jedinečností a originalitou, avšak s nástupem bebopu a dalších moderních jazzových stylů se v čisté swingové podobě už u nás klarinetu nikdo nevěnoval a nevěnuje.
Jednou jsme spolu na koncertě vystupovali. Ferda byl tehdy členem Swing kvartetu Vladimíra Klusáka, kde hrál na bicí Ivan Dominák, který v té době působil také u mě v Barock Jazz Quintetu. Ferda se přišel podívat na náš podvečerní koncert do ÚKDŽ, a když zjistil, že máme na repertoáru Zlatou svatbu Woodyho Hermana, projevil přání, zda by si ji při večerním koncertě mohl s námi zahrát. Samozřejmě jsem souhlasil. Ferda zahrál téma, pak jsem hrál já první sólo s bicíma, pak jel Dominák sólo, Ferda sólo a na konci jsme hráli téma v unisonu spolu. Musím říct, že měl nejen „odpich a šťávu“, ale také se s ním výborně ladilo. Zlatá svatba je ošemetná v tom, že se v ní hodně používá střední klarinetový rejstřík, ve kterém většina klarinetistů nepříjemně distonuje, což se však Ferdy absolutně netýkalo. Vůbec tedy nenastala nutnost cokoliv oktávovat, protože ladil naprosto perfektně. Samozřejmě jsme to předtím vůbec nezkoušeli, a když jsme přišli do šatny a Ferda skládal klarinet, řekl mi: „Musím tě pochválit, dobře se s tebou ladí.“ I on měl tedy uši našpicované.
Chovali jsme k sobě svrchovanou úctu. Věděl jsem, že ho zajímají i klasické koncerty, takže jsem mu třeba zavolal, že budu hrát Brahmsův kvintet se Stamicovým kvartetem. Ferda na koncert přišel a následně mi položil několik otázek, například: jak dlouho jsem to cvičil, jak dlouho jsme zkoušeli společně nebo jak se u toho Brahmse cítím. Nakonec řekl: „Je to trochu melancholické a jsou tam takové cikánské riffy, zvláště v té pomalé části, ale musím říct, že tě to ten Říha naučil.“ Ferda totiž věděl, že Říha Brahmsův kvintet natočil se Smetanovým kvartetem, což bylo překvapující. Zažil jsem totiž mnoho jazzmanů, kteří ignorovali jakýkoliv jiný žánr, a dokonce nepokrytě tvrdili: chléb náš vedlejší dejž nám jazz a všechno ostatní pro ně byla tzv. „loď“ a vůbec je to nezajímalo. Mezi tyto hudebníky ale nepatřil ani Karel Velebný, ani Karel Krautgartner, ani Richard Kubernát, zčásti ani Luděk Hulan a také ani Ferdinand Havlík. On byl kupříkladu jediným klarinetistou, který si poslechl celou jazzovou operu Ernsta Křenka Jonny spielt auf, což mu bylo později nepochybně inspirací při skládání divadelní hudby. Ferda měl mimořádně dobrý vkus, postřeh a empatii i pro sdělení druhých. Podstata interpretace totiž spočívá v předání citové licence, protože každý hudebník může tutéž skladbu cítit trochu jinak, a Ferda uměl spolehlivě rozpoznat, kdo citovou škálou disponuje a dává ji do svého projevu, a kdo nikoliv.
Jeho smysl pro humor mně konvenoval. Ferda velmi často vzpomínal na své angažmá v Orchestru Arnošta Kavky, což byl známý recesista. Zajímavé bylo, že Ferda nikdy nešprýmoval mimo hudební rank. Pokud ale byl mezi hudebníky, tak jel naplno a třeba s Eugenem Jegorovem se nádherně štengrovali. Když jsem se ho někdy zeptal, jestli má s sebou plátek, většinou odpovídal: „Mám dva, jeden hovězí a druhý vepřový.“ Nikdy jsem také nezažil, že by někam přišel neoholený nebo neupravený. Důsledně dbal na společenské dekorum. Uměl jednat s lidmi a byl osobním příkladem všem muzikantům, kteří u něj ve Swing Bandu hráli. Také se nenechal nalákat do uličky, aby osobně vyplácel honoráře a zavdával tak hudebníkům jinotajné otázky, kolik si z toho nechává pro sebe. Měl o tom samozřejmě přehled, ale nezačernil si ruce tím, že by mohly vzniknout jakékoliv spekulace tohoto druhu.
Myslím, že jeho herecká účast ve filmech souvisela s recesistickou činností. Společným rysem všech herců i recesistů je touha předvést se, a pokud někdo v sobě komediantství nemá, tak se je nenaučí. Uvedu příklad: pódiovým šoumenem byl Gustav Brom, ale nebyl jím Karel Krautgartner. Ferdovo klaunství bylo součástí jeho naturelu, navíc účinkování v Divadle Semafor tuto predispozici přímo vyžadovalo. Co se týče jeho hereckých příležitostí, vždy byl někam obsazen na přání režisérů, kteří věděli, že tato figura je pro něj jako stvořená. Nikdy se však sám v tomto směru nikomu nepodbízel, ani nevnucoval.
Řekl bych, že označení „český Benny Goodman“ neslyšel rád. Automaticky ho totiž stavělo do pozice kopie, což je deklasující. Ferda byl stejně oddaným swingařem jako Benny Goodman, byl lídrem Swing Bandu, který hrál jak ve stejném obsazení, tak zpočátku i stejný repertoár jako Goodman, ale Ferdovi především záleželo na tom, aby dokázal, že i v naší malinké kotlince je možné hrát swing na srovnatelné úrovni s Američany.
Jeho největší přínos českému jazzu spočívá ve třech zásadních momentech. Zaprvé v dlouhověké vysoké profesionalitě, protože nezářil jednu sezonu, ale čtyři desetiletí. Zadruhé, jeho hudba byla tak sdělná a přitažlivá, že dokázala kdysi zaujmout nejen mě, ale mnoho dalších dětí, které začaly hrát na klarinet, protože slyšely pana Havlíka. Někteří z nich se poté stali mými žáky a nosili mi jeho archivní nahrávky, které jsem leckdy ani neznal. A za třetí, Ferda byl schopen utáhnout roli svrchovaného sólisty, ale nebylo mu za těžko stát se pověstným „nosičem vody“ při sólování jiného kolegy. S výjimkou Karla Velebného jsem takového druhého člověka v životě nepoznal. Nikdy jsem od něho také neslyšel, že by se negativně vyjádřil třeba o Karlu Krautgartnerovi, Jaroslavu Humpolíkovi, Juraji Grossovi nebo o Felixi Slováčkovi. O všech těchto svých kolezích samozřejmě věděl, znal je a respektoval jejich práci. Byl výsostným profesionálem, který ctil profesionalitu i u druhých.
Václav Hybš (*1935, dirigent, aranžér, trumpetista)
S Ferdinandem Havlíkem jsem se seznámil v roce 1953 a od té doby se datovalo naše přátelství. Byl jsem tehdy studentem Pražské konzervatoře a nastoupil jsem jako trumpetista do Orchestru Zdeňka Bartáka, kde hrál Ferda 1. altsaxofon. V této kapele jsme společně setrvali až do léta 1955, kdy jsme po měsíčním angažmá v Bratislavě oba odešli. Poté jsme se už v žádném orchestru nepotkali, protože jsme začali dělat každý na svém „písečku“.
Ferda byl vynikající hráč, který si postavil svoji vlastní kapelu v Semaforu, kdežto já jsem vedl podobný ansámbl v Rokoku. Oba jsme v pozdějších letech tato komba rozšířili na velké orchestry. Stali se z nás tedy konkurenti, ale nikdy mezi námi nevznikla žádná řevnivost, protože jsme se měli moc rádi.
Ferda byl rovněž výborný aranžér. V sezoně 1958–1959 jsem hrál v Alhambře s Orchestrem Josefa Posledního a Ferda pro nás zaranžoval písničku Páni kluci, kterou zpívala Aťka Janoušková. Vzpomínám si, že se jednou večer přišel za námi podívat, přičemž Pepík Poslední ho zamkl ve své šatně, aby mu během naší produkce neutekl. Ferda se tam ale nudil a najednou si všiml, že na stole leží tužkou psané noty. Začal do nich tedy z dlouhé chvíle čmárat. Jednalo se o aranže, které pro nás napsal Miloslav Ducháč. Načež druhý den dopoledne jsme měli zkoušku, kde jsme cvičili právě zmiňovaná aranžmá a pan Ducháč si nás přišel poslechnout. A teď to začalo, protože jsem ve svém trumpetovém partu najednou objevil napsanou melodii Pionýrské jitřenky. Ducháč si samozřejmě nejdříve myslel, že si z něho dělám srandu, a tak jsem mu ukázal, že to mám přesně napsáno v notách. Toto extempore měl však na svědomí Ferda, který mně tam, nudiv se v zamčené šatně, ve správné harmonii vepsal Pionýrskou jitřenku. S Ducháčem jsme se tomu od srdce zasmáli, dali jsme si skleničku, potykali jsme si a stali se z nás přátelé, za což vděčím právě Ferdovi.
Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako obrovského srandistu a komika, který měl ke všemu vymyšlené legrační průpovídky. Například se představoval jako „Ferdinand Havlík, katolík“.
Roli akademického malíře Junka ve filmu Slavnosti sněženek jsem měl původně hrát já. Odmítl jsem ji však s odůvodněním, že nemám herecký talent, a tak ji režisér Jiří Menzel poté nabídl Ferdovi, který se jí zhostil úžasně.
Ferdův největší přínos českému jazzu spočívá v jeho existenci jako takové. Byl to excelentní hráč, který dokázal beze zbytku využít svých schopností, zejména v Divadle Semafor, kde odevzdal obrovský kus práce, ať už po stránce kompoziční nebo interpretační.
Jana Koubková (*1944, zpěvačka, perkusistka, lídr, skladatelka, aranžérka, textařka)
Pan Ferdinand Havlík (nikdy jsme si netykali) pro mne představoval goodmanovský typ swingového klarinetisty včetně repertoáru, který hrával mimo Semafor. Vždy slušně v obleku, žádná trička. Prostě solidní pán se skvělou hrou na klarinet, který ale rozhodně nepůsobil nějak koženě. Byl nesmírně vtipný a spolu se saxofonistou Eugenem Jegorovem si pěkně s vážným „ksichtem“ notovali, zatímco muzikanti kolem se tloukli smíchy. Koncem 70. let jsem založila vokální skupinu Hot tety a jedna skvělá nahrávka vznikla právě za doprovodu Swing Bandu Ferdinanda Havlíka, a sice Šňůra perel – A String Of Pearls s českým textem Václava Fischera. Párkrát jsem si i sólově zazpívala s jeho Swing Bandem jako host. Někdy na mě působil až „nejazzově“ tou svou slušností, gentlemanstvím a schopností prokouknout člověka až na dřeň kosti. A totální profesionalitou, kterou ovšem uměl nádherně shodit nějakým fórem, aby tak dosáhl svého cíle, což se mu vždy s úsměvem podařilo. Na pana Havlíka vzpomínám s radostí a úctou.
Svatobor Macák (*1935, tenorsaxofonista, klarinetista, altsaxofonista)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si mnoho legrace a zároveň dobré muziky. I když se svým interpretačním projevem hodně přiblížil Bennymu Goodmanovi, což byl jeho velký vzor, dokázal si vytvořit svůj vlastní klarinetový styl.
Prvně jsme se pracovně setkali v 70. letech, když jsem zaskakoval jako barytonsaxofonista v Semaforu v představení Kytice. Koncem 70. let jsem se stal členem jeho Swing Bandu, kde působím dodnes. Když jsem nastoupil, saxofonová sekce hrála ve složení: Vladimír Klazar, Jarda Kopáček – altsaxofony; Eugen Jegorov a já – tenorsaxofony. Po Eugenově smrti jsem začal hrát také s Ferdovým sextetem.
Ferda byl v soukromí velmi příjemný člověk, který trousil vtípky a šířil kolem sebe dobrou náladu. Vzpomínám si, že jsme jednou hráli v západním Německu, kam jsme jezdili hodně často. Ferda měl v té době předepsanou dietu a nutně potřeboval sehnat meruňky, protože u nás nebyly tehdy vůbec k mání. Projeli jsme asi půl Německa, než jsme objevili vhodné hokynářství. Jenomže byla neděle a měli zavřeno. Nakonec jsme se přece jenom na někoho dotloukli a Ferda si vytoužené meruňky mohl konečně koupit. Když jsme se však vraceli zpět, bylo kolem půlnoci a celníci nás nechali „vyhnít“ na hranicích až do čtyř hodin do rána. Ferda se tenkrát hodně rozčiloval a vyhrožoval, koho všeho v Praze zavolá, aby se taková situace už neopakovala, ale myslím, že si to po návratu rozmyslel.
Byl z divadla zvyklý vystupovat před lidmi a nebál se kamery, ani mikrofonu. Hrál stylem, který se podobal Bennymu Goodmanovi, tudíž ho někteří hudební kritici začali nazývat „český Benny Goodman“. Nemyslím si však, že by na tom záměrně pracoval. Je ale pravdou, když v roce 1976 Goodman v Praze koncertoval, že se s Ferdou osobně setkali.
Se jménem Ferdinanda Havlíka je pro mě nerozlučně spjat jeho Swing Band, který „šlapal“ skutečně v tom nejlepším swingovém slova smyslu a Ferda tento orchestr dokázal naprosto dokonalým způsobem vést a prezentovat.
Jitka Molavcová (*1950, zpěvačka, herečka, skladatelka)
Není náhod. A troufám si tvrdit, že bez Ferdinanda Havlíka by nebylo ani Semaforu. Geniální hudební skladatel, muzikant a klaun ve spojení s Jiřím Suchým stále inspiruje. A když dnes zpívám jeho písničky, cítím, že posluchači všech generací jsou jimi zasaženi, jako jsme byli kdysi my a jak budou, věřím, i naši potomci. Děkuji Ti, milý Ferdo!
Felix Slováček (*1943, klarinetista, sopránsaxofonista, altsaxofonista, dirigent, skladatel)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si neuvěřitelně pozitivního člověka a muzikanta, který jakmile vzal klarinet do ruky, vždycky dokázal nějakým hudebním fórem přihlížející obecenstvo rozveselit.
Prvně jsem o něm slyšel v 60. letech v souvislosti s Divadlem Semafor a s písničkami, v nichž hrál sóla, například Pramínek vlasů s jeho krásným altsaxofonovým sólem. Vzpomínám si, když jsem byl poprvé ve Varieté U Drahňovských, tak tam hrál právě Ferda s Eugenem Jegorovem a musím říci, že jsem oba nesmírně obdivoval. Ferda se po smrti Jiřího Šlitra stal uměleckým šéfem Semaforu a tehdy ukázal, že nejen dobře hraje, ale umí také napsat písničky, které mají po melodické i harmonické stránce hlavu a patu, a dokonce skvěle zkomponoval scénickou hudbu k představení Kytice. V každém případě tedy klobouk dolů a někdy i nahoru!
Mým klarinetovým vzorem byl Buddy DeFranco a Ferda zase obdivoval Bennyho Goodmana, což mi bylo sympatické, protože jsme se tím pádem snažili každý hrát trochu jinak. Pracovně jsme se, bohužel, nikdy nesetkali, protože jsme byli oba sóloví klarinetisté. Byli jsme však v přátelském kontaktu, a kdykoliv jsme se potkali při nějaké společenské příležitosti nebo při jam sessions, vždycky to bylo příjemné setkání plné vtípků a humoru.
Jeho smysl pro recesi mně byl velmi blízký, přestože sám jsem tyto výstřednosti příliš praktikovat neuměl. Přišel jsem do Prahy jako venkovský kluk a jen jsem s otevřenýma očima zíral, co všechno Ferda společně s Eugenem Jegorovem nebo s Karlem Velebným dokázali kromě samotné muziky ještě na pódiu předvést. Když založil svůj Swing Band, pravidelně s ním vystupovali v Hotelu Praha a někteří hráči z mého orchestru, například Jirka Kudrman, Pavel Husička nebo Jirka Hlava, s ním hrávali také. Tyto večery měly dlouholetou tradici a k jejich velké oblibě u diváků notnou měrou přispěl právě Ferda svým osobitým projevem včetně průvodního slova prodchnutého ironickými fórky.
Jeho účinkování ve filmech určitě souviselo s recesistickou činností. Nejvíce si ho pamatuji z filmů Kdyby tisíc klarinetů a Slavnosti sněženek. Ferda dokázal zaujmout už jenom tím, jak přišel, něco pronesl a lidé okamžitě reagovali.
Řekl bych, že na označení „český Benny Goodman“ záměrně nepracoval, i když je z jeho swingového frázování slyšet, že ho měl hodně naposlouchaného. Nějaký kritik zřejmě někdy napsal, že hraje jako Benny Goodman, což možná bylo způsobeno také tím, že v té době byl u nás Goodman světově nejznámějším klarinetistou a o těch ostatních se moc nevědělo. Ferda však byl sám o sobě vynikajícím klarinetistou, a pokud slyšel zajímavé harmonicko-melodické spojení, třeba od Bennyho Goodmana, pochopitelně si ho chtěl při nejbližší příležitosti také vyzkoušet, což praktikuje většina muzikantů včetně mě.
Přistupoval jsem k němu jako ke své klarinetové konkurenci, nikdy však kvůli tomu mezi námi nevznikla žádná rivalita. Osobně jsem si ho velmi vážil a měl jsem ho moc rád. Oba jsme ale věděli, že by asi nebylo vhodné, abychom stáli vedle sebe na pódiu a snažili se jeden druhého přehrát. Ferda měl svůj orchestr a své věrné posluchače a já jsem měl také svůj orchestr a také své posluchače. Navíc si v Semaforu vybudoval pevné existenční zázemí, a díky tomu mohl oslovit široké spektrum diváků a ukázat, co umí jak po tvůrčí, tak i interpretační stránce.
Jeho největší přínos nikoliv pouze českému jazzu, ale české muzice obecně spočívá v jeho kompozičních schopnostech a v hráčské virtuozitě, kdy dokázal zahrát technicky i invenčně dokonalá sóla, a tím se stal všeobecně známým a populárním.
Jiří Suchý (*1931, textař, zpěvák, skladatel, dramatik, herec, výtvarník)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si bezvadného člověka, který s námi rozpoutal Semafor a desítky let tu spoluvytvářel to, co dělalo Semafor Semaforem.
V 50. letech, kdy jazz byl mocnou stranou prohlášen za imperialistickou pakulturu, před níž bylo třeba náš lid chránit, konaly se v restauraci U Drahňovských utajené schůzky jazzmanů, na nichž se provozovala ta úpadková hudba. Scházela se tam různá uskupení hrající v nočních podnicích, jež tu byly hlavně proto, aby ministerstvo vnitra mohlo mít dohled nad cizinci, kteří se v Praze, povětšinou služebně, vyskytovali. A na těch schůzkách, jimž se říkalo jam sessions, býval hvězdou večera Ferdinand Havlík. Měl swing v krvi a já jsem tehdy toužil po tom mít ho tam taky.
Poprvé jsme se pracovně setkali koncem 50. let, kdy už jsem zpíval své pošetilé songy o tom, jak zastřelilo tele krávu, nebo jak jsem zlomil ruku tetičce. Ty se tak lišily od hudebního zboží, které nabízel režim lidu, že Reduta, kde jsem tuto činnost provozoval, získávala na věhlasu. A jednou jsem v Nuslích potkal Ferdinanda, neboli svůj idol, a on se ke mně kupodivu hlásil, aby mi řekl, že si vzal do svého repertoáru můj song Blues pro tebe.
Ferdu kromě hudby charakterizoval humor, který k němu neodmyslitelně patřil. A ty dva zásadní elementy nás sblížily. Pak jsme celá desetiletí společně provozovali hudbu a humor, a to nejen na jevišti, ale vlastně všude, kde jsme se ocitli.
Pokud k tomu byla příležitost, tak myslím, že jeho herecká účast ve filmech souvisela s recesistickou činností, ale jinak se vždycky podřizoval tomu, co jeho role vyžadovala.
Benny Goodman byl Havlíkův celoživotní vzor. Šel v jeho stopách a dosáhl ve hře na klarinet srovnatelné virtuozity jako on. A tak není divu, že byl často ke Goodmanovi přirovnáván.
Ferda celý život věnoval swingové muzice a našim písničkám, které byly touto hudbou ovlivněny. A udržoval při životě tento žánr, i když se objevil big beat a další smršť nejrůznějších směrů, tudíž má neodmyslitelný podíl na tom, že swing stále žije. Díky, Ferdo!
Zdeněk Šedivý (*1956, trumpetista)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si fenomenálního dirigenta, pod jehož vedením byla radost hrát. Na celém světě totiž existovali pouze dva kapelníci, v jejichž orchestru vládla pohoda, a sice Ferdinand Havlík a Milan Svoboda. Oba patří mezi čistokrevné jazzmany, kteří vždy uměli vytvořit takovou atmosféru, aby se hrálo uvolněně, což je nesmírně důležité. A pokud kdokoliv někdy udělal chybu, Ferda se na rozdíl od jiných kapelníků nikdy netvářil kysele, ale naopak ještě přišel a na klarinet zapreludoval nějaký fórek.
Než se Ferda rozvedl, bydlel ve stejném domě jako naše rodina, tj. v ulici Na Třebešíně ve Strašnicích, takže jsem ho znal už od dětství. Když koncem 70. let založil svůj Swing Band, můj otec (JH: Zdeněk Šedivý st.) k němu nastoupil jako trumpetista a strávil tam deset let. Na přelomu let 1989–1990 mě táta požádal, abych ho vystřídal, což Ferda akceptoval. Střídali jsme se tedy s Vencou Týfou na 1. trumpetě. Asi po dvou letech za mnou Ferda přišel a řekl mi, jestli bych s nimi nechodil hrát stále. Tvrdil totiž, že Vašek Týfa hraje jako trumpetový lídr ve všech kapelách, tudíž všechny orchestry mají stejný zvuk, protože 1. trumpetista určuje sound celého big bandu. S potěšením jsem souhlasil a Vencovi to naštěstí nevadilo, protože byl tehdy skutečně maximálně hráčsky vytížen. V trumpetové sekci se mnou hráli Zdeněk Zahálka a Nikola Janev, což byli oba zakládající členové Swing Bandu. Nikolu později vystřídal Michal Němec a v této sestavě hrajeme dodnes, byť velmi zřídka. Od počátku 90. let až do října 2003 jsme však pravidelně, dvakrát měsíčně, hráli k tanci a poslechu v Hotelu Praha, odkud jsou natočeny i dva televizní pořady Swingová Praha a Vánoce, Vánoce.
Ferda ctil tónovou kulturu nejen u klarinetu, ale u každého dechového nástroje, a proto obdivoval Bennyho Goodmana. Pamatuji se, když byl v 90. letech vypsán konkurz k nám do České filharmonie na post 1. klarinetu, tak jsem si jako člen přijímací komise uvědomil propastné rozdíly v tónové kvalitě mezi jednotlivými adepty. Někteří hráli jako na pampelišku, a pak přišel syn Jardy Kopáčka Tomáš a svým sytým, nádherným tónem všechny oslnil. A bylo rozhodnuto.
Po lidské stránce bych Ferdu charakterizoval jako fantastického člověka, jehož smysl pro humor jsem miloval. Byl členem Klubu recesistů, kam patřil třeba i Arnošt Kavka nebo můj otec, a společně vymýšleli neuvěřitelné situační vtípky. Například jeli tramvají, a když se objevil revizor, táta snědl lístek a řekl Ferdovi: „Jsi svěděk, že byl přestupnej!“ Také si vzpomínám, že jsme jednou jeli hrát do Heidelbergu. Když jsme stáli o pauze na benzinové pumpě, přišel Ferda za Nikolou Janevem řka: „Nikolo, prosím tě, jak se řekne bulharsky hraješ z prdele?“ A Nikola jako rodilý Bulhar po pravdě odpověděl: „Sviriš vrzgh.“ Načež večer při koncertě zahrál Nikola výborně sólo, sedl si a Ferda k němu najednou přišel se slovy: „Sviriš vrzgh.“ Nikola samozřejmě nic nepochopil, protože absolutně postrádal smysl pro humor, ale my se Zdeňkem Zahálkou jsme se mohli potrhat smíchy. V tomhle byl Ferda nedostižný. Ve vymýšlení absurdních fórů s vážnou tváří na něj nikdo neměl, a proto bylo i jeho průvodní slovo při koncertech nepřekonatelné, jako třeba: „Následující skladba se jmenuje Sing, Sing a to třetí jsem zapomněl. Jo, už vím, Sing.“ Nebo po úvodní skladbě: „Milí swingaři, vítám vás na předem zdařilém večeru…“ a před závěrečnou skladbou: „Doufám, že jsme si svoji ostudu nepokazili…“ a mnoho dalších nesmrtelných hlášek.
Ferdova herecká účast ve filmech nepochybně souvisela jak s recesistickou činností, tak i s jeho působením v Semaforu, a proto byl do různých komických rolí často obsazován nejen on, ale také Eugen Jegorov.
Myslím, že na označení „český Benny Goodman“ pracoval záměrně, tudíž si maximálně zakládal na tónové kvalitě, na což mnoho jazzmanů-saxofonistů u klarinetu kašle. Goodman sice kromě swingové muziky hrál i klasické klarinetové koncerty s Newyorskou filharmonií, čemuž se Ferda nevěnoval, ale co se týče tónového potenciálu, techniky i výrazu s ním byl naprosto srovnatelný. Swing Band Ferdinanda Havlíka sice hraje dál, ale po Ferdově odchodu už nepřišel nikdo další, kdo by ho dovedl alespoň po interpretační stránce (pominu-li recesistické fóry) adekvátně nahradit.
Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že vyžadoval, aby Swing Band hrál pregnantně, aby nikdo zbytečně nepřetahoval a rytmika dobře „šlapala“, a pak bylo také důležité, že nejen lídři jednotlivých dechových sekcí, ale v podstatě všichni hráči museli splňovat jeho nároky na zmiňovanou tónovou kulturu. A tím pádem tato kapela vždycky hrála na vysoké úrovni, a přitom bez zbytečných stresů a nervozity. Pokud bych měl v rámci velkokapelového jazzu u nás jmenovat jeho historické pilíře, mezi něž například patří Orchestr Karla Vlacha, Orchestr Gustava Broma, TOČR a JOČR s Karlem Krautgartnerem, Josefem Vobrubou a Kamilem Hálou, Orchestr Václava Hybše, nemohu v žádném případě opomenout také Swing Band Ferdinanda Havlíka.
Pavel Větrovec (*1949, pianista, aranžér, skladatel, lídr)
Když se řekne Ferdinand Havlík, představím si jednoho ze zakladatelů Divadla Semafor, který svými aranžemi dával výslednou tvář písničkám Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, a prvního kapelníka v mé profesionální hudební kariéře.
Prvně jsem jeho jméno zaznamenal v 60. letech, když jsem poslouchal semaforské šlágry, protože z více než devadesáti procent interprety těchto hitů doprovázel právě Orchestr Ferdinanda Havlíka.
Ferda byl nejen bravurní klarinetista, vybavený obrovskou technikou i invencí, ale také výborný aranžér a skladatel. Po odchodu Jiřího Šlitra se stal kmenovým a stěžejním hudebním autorem Divadla Semafor a zhostil se toho mimořádně úspěšně.
Naše první pracovní setkání proběhlo v roce 1971. Tehdy jsem byl zaměstnán v Domě kultury v Ústí nad Labem jako hudební referent a kapelník Velkého tanečního orchestru. Jednoho dne k nám přijel vystupovat Jiří Suchý, avšak onemocněl mu klavírista. Potřeboval tedy urychleně sehnat náhradu a jako první na ráně jsem byl k dispozici já. Po skončení produkce za mnou přišel a pochvaloval si, že se mu ještě nestalo, aby ho někdo bez zkoušky tak dobře doprovodil. V žertu jsem opáčil, že navzdory tomu pro mě v Praze žádný kšeft nemá, načež pan Suchý řekl: „Vy byste šel do Prahy? Tak to je jiná, Ferda Havlík už druhým rokem shání klavíristu.“ Stal jsem se tedy zaměstnancem Semaforu v Orchestru Ferdinanda Havlíka ve skupině Jiřího Suchého, kde jsem pobyl dva roky.
I když jsme s Ferdou nebyli generačními vrstevníky, vycházeli jsme spolu velmi dobře a občas jsme zašli i na pivo. Hodně mi rozšířil hudební obzory, protože disponoval obrovskou diskotékou. S příchodem do Prahy jsem si však zpočátku existenčně výrazně pohoršil včetně bydlení, kde jsem musel složit peníze předem. Ferda mi tehdy sehnal kontakt na Hudební fond, který poskytoval bezúročné půjčky, a také mi dával aranžovat písničky, abych si mohl vzhledem ke směšně malé divadelní gáži trochu přivydělat. Vzpomínám si, že první větší práce, kterou jsem od něho dostal, bylo napsat aranžmá k jeho vlastní hudbě pro představení Kytice, což tehdy byla bomba. Toto legendární nastudování nebylo dodnes překonáno. Poté jsem ještě aranžoval Ferdovu muziku ke hrám Sladký život blázna Vincka a Zuzana je zase sama doma.
Oplýval specifickým druhem inteligentního humoru, který mi konvenoval. Co se ale týče tzv. humoru v hudbě, jejž zkracoval na HuHu, to už nebyl můj šálek čaje. Tento způsob vtipu spočíval v různých legráckách, které Ferda s oblibou praktikoval při produkcích, kdy jako famózní klarinetista si mohl dovolit svoje umění shodit.
Pokud jde o jeho hereckou účast ve filmech, domnívám se, že k tomu došlo takto: všichni členové Ferdovy kapely měli ve smlouvě napsáno, že jsou v Semaforu zaměstnáni jako hudebníci a herci, což mělo pochopitelně své pragmatické odůvodnění v podobě trochu vyššího platu. Občas tedy každý z nás musel na jevišti něco říct nebo herecky vykonat. Ferda si na základě těchto zkušeností zahrál v několika filmech, z nichž nejvýraznější byla jeho postava malíře Junka v Hrabalových a Menzelových Slavnostech sněženek, ale jako herec před kamerou byl daleko více využíván další kolega z kapely Eugen Jegorov.
Jeho velký vzor byl Benny Goodman, z něhož celoživotně čerpal. Když založil v 2. polovině 70. let svůj Swing Band, nástrojové obsazení i repertoár byly ryze goodmanovské, což byla vyloženě Ferdova parketa, v níž se zřejmě cítil nejlépe.
Interpretačně sice patřil mezi jazzmany, ale jeho stylový záběr autorský byl daleko širší. Psal například hudbu k Večerníčkům, kterou jsem s ním párkrát ve studiu natáčel. Také nemohu opomenout, že jako skladatele velmi obdivoval Andrewa Lloyda Webbera. Když v roce 1971 Webber složil muzikál Jesus Christ Superstar, Ferda byl jedním z prvních lidí v Československu, jemuž se podařilo sehnat nahrávku tohoto díla. Vzpomínám si, že mi tehdy melodie z tohoto muzikálu intenzivně pouštěl a při vlastním komponování byl Webberovým hudebním vkladem jednoznačně poučen.
Ferdův největší přínos českému jazzu spočívá nepochybně v úloze vynikajícího sólisty, osobně jsem ho však nejvíce obdivoval jako aranžéra, který dokázal dát originální obličej všem semaforským hitům, kde samozřejmě hodně čerpal ze swingové hudby.
Zdeněk Zahálka (*1932, trumpetista)
Když se vysloví jméno Ferdinanda Havlíka, slyším klarinet a vybavím si jeho smysl pro humor a recesi.
V září 1950 jsem začal studovat na Pražské konzervatoři. Výuka teoretických předmětů, při níž se scházeli posluchači všech oborů a vzájemně se seznamovali, začínala odpoledne. Byl tam také jeden student v tmavém obleku, a když jsme se představovali, zaznělo jméno Ferdinand Havlík, klarinetista. U kterého profesora studoval, si vzhledem k svému nynějšímu pokročilému věku už nevybavím. Na odpolední vyučování chodil v černém oblečení, protože večer hrál, a to se při studiu moc nebralo. Myslím, že během prvního ročníku zmizel.
Ferda byl i výborný saxofonista. Hrál v různých big bandech jako lídr saxofonové sekce. Pokud stál před svým orchestrem jako kapelník a sólista, byl ve svém živlu. Jeho sóla byla vynikající, propracovaná, prožitá a dobře se poslouchala.
Poprvé jsme se pracovně setkali, když koncem 70. let založil svůj Swing Band. Následující léta byla bohatá na vystupování. S Ferdovou kapelou jsme hráli dvakrát v holandské Bredě, jednou v Belgii a dvacetkrát v Mnichově, přičemž jsme často vystupovali i v tehdejší západoněmecké televizi. V tuzemsku jsme kromě účinkování v televizních pořadech pravidelně hráli v Kavárně Tatran a v dnes již neexistujícím Hotelu Praha, odkud se vysílaly pravidelné rozhlasové nahrávky. Nesmím také opomenout účinkování na parníku Vltava, kam jsme zváni doposud. Patřím k zakládajícím členům Swing Bandu Ferdinanda Havlíka, i když nás z původní sestavy zbylo málo. Stále však hrajeme stejný repertoár. Po Ferdově odchodu se o kapelu administrativně stará kytarista Vladimír Vandrovec.
K Ferdově charakteristice po lidské stránce bych poznamenal, že veselá mysl spoluvytváří povahu člověka. Když se humor rozdává, musí se umět i přijmout, což Ferda dokázal, a proto patřil mezi ty nejoblíbenější kapelníky. Jeho herecké výkony vždy určitou dávku recese obsahovaly, alespoň já jsem ji tam cítil.
Vzpomínám si, že jsme jednou hráli na oslavu narozenin Bennyho Goodmana. Tato akce se konala, protože Ferda byl jejím iniciátorem a sám ji také finančně zajistil. Goodmana si velmi vážil, byl jeho velkým vzorem, miloval jeho hru, a proto když Ferdinand Havlík hrál, mohl připomínat Bennyho Goodmana. To mohl být záměr i náhoda.
Ferdův největší přínos českému jazzu spočívá v jeho chování a vystupování. Ferdova hra na klarinet by mohla být vzorem pro všechny začínající klarinetisty. A nejen pro ně.
Ferdinand Havlík zemřel 28. října 2013 v Praze ve věku pětaosmdesáti let.