Zpěvačka Veronika Vítová je dokonalým prototypem univerzálního interpreta. Začínala klasickým sborovým zpíváním; záhy byla přijata ke studiu na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka, což bylo pro její další kariéru klíčové. Zažila tam totiž okouzlení jazzem, avšak nestala se ortodoxní vyznavačkou tohoto žánru. Kromě jazzové muziky se s naprostou suverenitou pohybuje i na poli vážné hudby. Intenzivně se věnuje také autorské a pedagogické činnosti, stála u zrodu světoznámé vokální skupiny SKETY a začátkem října vydala své debutové sólové album.
Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?
Asi někde nahoře. Nepamatuji si, že bych se měla „rozhodovat“, prostě mě zpívání bavilo odjakživa. Prošla jsem mnoha sbory a kapelami, profesionální kariéru jsem však začala budovat až mnohem později. Zajímala mě klasická hudba, ale nechtěla jsem se věnovat jenom opeře a na studium popu jsem tehdy prý byla moc stará. Teprve s přijetím na VOŠ se ukázalo, že to byla ta správná volba.
Studovala jste na Vyšší odborné škole při Konzervatoři Jaroslava Ježka – zaměření jazz. Kteří kantoři nejvíce formovali váš interpretační projev?
Interpretační projev si na této škole podle mě buduje každý sám. Kantoři se snaží žákům poskytnout takové informace, aby se z nich stali samostatně uvažující a tvořící muzikanti, což se samozřejmě týkalo i zpěváků. Oceňuji zejména fakt, že mě k hudbě vedli pedagogové, kteří byli sami aktivními muzikanty, a také nemohu opomenout, že se zde, na rozdíl od mnoha jiných hudebních škol, nedělá rozdíl mezi zpěváky a ostatními muzikanty. Byla to pro mě zásadní škola, naučila mě řemeslu. Pokud bych mohla, studium bych si ráda zopakovala, a ještě víc do hloubky.
Byl někdo z našich či světových zpěváků vaším vzorem?
Inspirací mi byla nejdříve Diana Krall, zaujal mě její klidný minimalistický projev; později jsem obdivovala třeba Diannu Reeves, Kurta Ellinga, Ala Jarreaua, Carmen McRae, chvíli mě bavila Tania Maria, Luciana Souza, poté přibývali další – Viktoria Tolstoy, Rigmor Gustaffson či Esperanza Spalding. Líbí se mi složitější proaranžovaná hudba, ale neposlouchám jenom jazzové zpěváky.
Z vaší iniciativy vznikl jazzový band, který prezentoval tvorbu Billa Evanse. Čím vás tento legendární jazzman zaujal?
Upoutalo mě, jak jeho interpretačně náročné skladby znějí lehce a přirozeně. Objevila jsem celý book s jeho skladbami, které byly vesměs otextované, a tak se zrodil nápad udělat z nich program. Nahráli jsme tehdy s kapelou demo CD, což považuji za svůj rozjezd. Nyní s programem Billa Evanse pokračujeme s Jazz Dock Orchestra, Andy Schofield pro mě zaranžoval celou sérii a jeho aranže jsou nádherné.
V roce 2011 jste založila vokální sextet SKETY. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovala?
Chtěla jsem navázat na svoje bohaté zkušenosti z klasických sborů, ale nějak je přetavit v jazz. Oslovila jsem tedy kolegy z VOŠ a jejího okolí, a tak se sextet celkem brzy ustálil na složení: Veronika Vítová, Alice Bauer, Marta Kloučková, Michal Strnad, Štěpán Janoušek a Petr Wajsar. V této sestavě účinkujeme dodnes. Petr Wajsar chtěl tehdy založit podobný ansámbl. Bylo tedy štěstí, že jsme svoje plány spojili dohromady a dodnes jako soubor těžíme z jeho geniálních skladatelských a aranžérských schopností. Každý z členů má svoje velmi silné osobní kouzlo a každý je skvělý a všestranný muzikant, a proto nás společné zpívání pořád tak baví. Brzy budeme slavit 10. výročí.
S tímto ansámblem jste vystupovali v mnoha zahraničních destinacích. Která byla nejvzdálenější?
Austrálie, kam jsme se dostali hlavně díky skvělému Vitoru Zappnerovi, slovenskému rodákovi žijícímu léta v Tasmánii. Kdysi zavítal na můj koncert do Jazz Docku, kde jsme hráli právě repertoár Billa Evanse, a pozval mě tam. Chtěl mi postavit kapelu a udělat tour po celé Austrálii. Pak jsem ale otěhotněla a na takový výlet nebylo moc času. Nakonec jsme se několik let poté dohodli, že za ním zkusíme vyrazit se Sketami. Naplánovat takovou šňůru dalo celkem hodně práce, ale díky mnoha schopným lidem jsme to zvládli a měli jsme obrovský úspěch. Máme několik dalších pozvání, ale zatím to vypadá finančně dost nereálně.
V roce 2014 jste zvítězili na mezinárodní soutěži Vokal Total v Grazu a získali jste také druhé místo v mezinárodní a cappellové soutěži na Tchaj-wanu. Mohla byste porovnat tato dvě klání, co se týče prestiže, náročnosti a vzájemné konkurence?
Díky vítězství v Grazu jsme získali pozvání na Tchaj-wan o dva roky později. Soutěž v Grazu byla pro nás zásadní, především díky ní jsme si řekli, že to zkusíme fakt na vážno. Během následujících dvou let jsme nasbírali jak materiál, tak zkušenosti a dost jsme se posunuli i technicky. Kvůli nešťastné shodě náhod jsme měli během soutěže v Taipei problémy s naší technikou, a tak jsme asi působili dost nervózně… Máme s těmi druhými místy celkem zkušenost, několik let poté jsme byli „stříbrní“ na prestižním festivalu v dánském Aarhusu a ve finském Tampere. Druhé místo je ale hodně motivační, tak jsme rádi i za ně. Máme na sebe velké požadavky a velká očekávání, takže míříme někdy brzo moc vysoko. Obrovsky nás to ale posouvá.
Kdo má rozhodující slovo, co se týče výběru repertoáru?
Většinou přinese něco nového Petr Wajsar, už nás natolik zná, že se nikdy nestalo, abychom mu nějaký opus vrátili zpátky. Když plánujeme desku, snažíme se, aby měla nějaké téma, a tak dáme hlavy dohromady. Aranže píše také Štěpán Janoušek a začínáme přinášet i své vlastní skladby. Z mých věcí hrajeme dvě, Rainbow a Autumn, k oběma napsala text Alice Bauer a zaranžoval je Petr Wajsar.
Jak často zkoušíte?
Původně to bylo dvakrát týdně, pak jsme se začali scházet jednou týdně a teď kvůli koroně zkoušíme jenom před nějakou akcí. Momentálně před sebou bohužel příliš vystoupení nemáme, tak pracujeme na novém repertoáru.
Věnujete se také interpretaci vážné hudby, a to jak soudobé s Orchestrem Berg, tak i renesanční s triem Musica Panica. Považujete za důležité, aby se zpěvák v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?
Považuji to za více než výhodné a pro mě rozhodně důležité. Ráda se pohybuji ve více světech, je to zábavné, inspirující a naplňující. Jeden svět ovlivňuje druhý, tudíž cítím, že i moje interpretace hudby je bohatší, ať už se jedná o starou hudbu, jazz nebo pop. Každý vnímá multižánrovost jinak, pro někoho je obtížné představit si, že klasicky školený hlas může zpívat i jiný žánr. Zejména na různých hudebních školách tato pomyslná separace stále existuje, což je podle mě škoda.
Od roku 2019 působíte jako pedagožka na Konzervatoři Jana Deyla. Které předměty vyučujete a naplňuje vás tato činnost?
Vyučuji hlavní obor – populární zpěv a vedu malý a cappella sbor. Označení populární zpěv mi ale připadá zbytečně omezující, protože naši žáci si za celou dobu studia projdou všemi možnými hudebními žánry. Nemůžeme přece říci, že existuje klasický zpěv a pak jen pop. Snažíme se na našem malém, ale rozrůstajícím se oddělení s naší vedoucí Lídou Nopovou a s kolegyní Markétou Foukalovou postupně přizpůsobit školní osnovy tak, aby naši žáci vycházeli ze školy připraveni na realitu hudebního trhu, který se neustále mění. Doufám, že se nám postupně podaří najít cestu, stejně jako se to daří na VOŠ, jak vychovat úspěšné univerzální zpěváky – muzikanty. Tato činnost mě velmi naplňuje, neučí se totiž jen mí studenti, ale učím se s nimi i já. Každá hodina je pro mě smysluplná. Miluji lidské hlasy a jejich různorodost a baví mě se svými studenty hledat jejich originalitu a jedinečnost. Největší odměnu zažívám, když se člověk přestane bát používat svůj hlas, a díky tomu v něm objeví nepřeberné množství možností.
Vedete také workshopy pro sbory či a cappella skupiny. Jsou tyto lekce nějak tematicky zaměřeny?
Téma workshopu je vždy velmi individuální. Většinou se prostřednictvím aranží dostaneme k technickým aspektům používání hlasu. Všechny tyto semináře mají jednu velkou výhodu: pokyny, které vedoucí souboru opakuje na každé zkoušce, nikdo neposlouchá, dokud to samé neřekne nějaká „autorita“ z venku. Stejnou zkušenost jsme zažili i se Sketami. Museli jsme absolvovat workshop s New York Voices, abychom zjistili, že spoustu věcí jsme si říkali už na zkouškách. Nejčastější téma mých workshopů bývá strach z používání různých barev a výrazových prostředků hlasu a odstraňování tzv. „českého sborovéhu neutrálu“. Máme tak trochu všichni v hlavě zakódováno „hlavně neurazit, neječet a zpívat esteticky“, což je škoda. Je krásné pozorovat, jak se leckteré aranžmá rozsvítí, když se soubor nebojí a vyzkouší různé techniky, barvy, rejstříky a hlasitosti. Na tom pracujeme nejvíc.
Z jakého popudu jste začala psát svoje autorské písně?
Na VOŠ jsme sice měli kompozici, ale přistupovala jsem k tomu tak, že skládat neumím. Po absolutoriu jsem odjela do Kanady na velký jazzový workshop Davea Douglase v Banffu. To byla taková „nalejvárna“, že by se naučil komponovat i „hluchej“. Jednoho dne jsem tedy našla odvahu, půjčila si jednu ze tříd se Steinwayem a začala zhudebňovat tři básně amerických básníků. Postupem času jsem měla k dispozici vlastní autorský repertoár na celou desku. Komponování mě velmi naplňuje, protože dojem z vytvoření něčeho vlastního je nepopsatelný. Když držím v ruce svou desku, zažívám pocit, že jsem stvořila něco nového a ryze svého. Skládám tedy hlavně kvůli sobě, ale samozřejmě mě moc těší, když mně posluchači píší, že se jim moje deska líbí a pouští si ji pořád dokola.
V říjnu vyšlo vaše debutové sólové album Průhledný svět a videoklip Honilo dívča kravy. Jak byste je žánrově charakterizovala?
Charakterizovat vlastní hudbu je těžké. Na Apple Music je deska zařazena jako Indie pop, někde dokonce psali, že se jedná o alternativu. Při skládání a aranžování jsem styl neřešila. Něco jsem zaranžovala já, na některé skladby jsem oslovila aranžéry Petra Wajsara, Jana Jiruchu, Andy Schofielda a Petra Kalfuse. Deska vypovídá o mně a o mých kořenech. Uslyšíte na ní pár lidových motivů, protože je považuji za své srdeční písničky včetně cimbálu v podání mého kytaristy Vladka Mikláše, který má úžasný zvuk. Je to zkrátka výpověď mého momentálního hudebního rozpoložení.
Na čem nyní pracujete navzdory této nepříznivé době?
Hlavně se věnuji učení, i když převážně distančně. S Markétou Foukalovou pracujeme na vybudování Hlasového studia Lodyha. Pronajaly jsme si prostory a doufáme, že budeme úspěšné. Máme alespoň nějakou vizi. Snažím se nějak naložit s tím nesmyslným nařízením okolo zákazu zpěvu, což mě stále nadzvedává ze židle a nemohu se s tím smířit. Považuji za absurdní označit zrovna zpívání jako rizikovou činnost a zrušit tím například nejen veškerou hudební výchovu na školách, ale i koncerty, kde je pouze jeden či dva zpěváci na pódiu. Ve volných chvílích skládám další věci. Občas otevřu i noty se starou hudbou a zpívám si doma s YouTube staré karaoke hity, což mě vždycky bavilo. Připravuji se na nové projekty s Orchestrem Berg i s Jazz Dock Orchestra; nový materiál dáváme dohromady i se Sketami, třeba se postupně podaří natočit další CD, v pořadí čtvrté, tentokrát je v plánu více akustické a jazzové.
Ovlivnila zavedená restrikční opatření na jaře i na podzim zásadním způsobem vaše plány pro letošní rok?
Samozřejmě. Celá kultura je tento rok naprosto odepsaná a bude se z toho sbírat několik let, co si budeme nalhávat. Odpadly veškeré koncerty, firemní večírky, workshopy, nahrávání, rušily se i veškeré venkovní festivaly a většina dlouhodobě plánovaných akcí nenaběhla samozřejmě ani v červnu, kdy se vše tzv. rozvolnilo. Velmi mě také mrzí všeobecná nálada ve společnosti, která kulturu vnímá jako něco postradatelného a radí hudebníkům vzít do ruky lopaty nebo jít za pokladnu. Myslím, že je to pořád odkaz desítek let totality a nesvobody. Snad lidé pochopí, že kulturou žijeme všichni a že nás obohacuje a dělá náš život snesitelnějším. Postoj ministerstva kultury by měl být v tomto směru jasný, ale bohužel svou roli – duševně obohacovat národ a hlídat jeho kulturní základy – podle mě v tuto chvíli neplní.
Jaký je váš cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?
Udržet si, co jsem douhá léta budovala. Hudbě jsem obětovala hodně věcí ze svého života, a tak se snažím všemi silami tuhle krizi překonat a zůstat v hudebním prostředí, které mě naplňuje a dává mému životu smysl. Od doby, kdy jsem hudbou zaplnila velkou část svého života, vnímám svět barevněji a zajímavěji. Ráda bych se pořád posouvala, takže určitě plánuji jezdit na workshopy. Chci dál psát, učit a tvořit. Doufám, že budou přicházet další nabídky od ansámblů typu Orchestru Berg a Jazz Dock Orchestra; plánuji také pokračovat s projektem Musica Panica. Ráda bych jednou založila svůj sbor, ale nespěchám s tím. Baví mě volná improvizace, tudíž by to mohl být sbor tohoto typu. Skety jsou také jasnou volbou v plánování budoucnosti. Doufám, že i s nimi nás čeká ještě mnoho zajímavých uměleckých příležitostí. Chtěla bych pokračovat v hudbě a kreativitě, kterou mi přináší. Myslím, že tady jsem si našla svoje místo.
