Když se řekne Luděk Hulan

Jakub Horváth

Jazzovým fanouškům nepochybně neuniklo, že 11. října loňského roku uplynulo 90 let od narození legendárního kontrabasisty, zpěváka, lídra, skladatele, aranžéra a organizátora Luďka Hulana, jemuž náleží lví podíl na rozvoji československého jazzu. V tomto medailonu jsem zaznamenal glosy a postřehy muzikantských pamětníků a Hulanových kolegů Jana Čapouna, Jaromíra Helešice, Václava Hybše, Zdeňka Kalhouse, Jany Koubkové, Václava Kozla, Svatobora Macáka, Felixe Slováčka, Františka Uhlíře, Karla Vágnera, Karla Vejvody a Emila Viklického, kteří byli tak laskaví a formulovali své odpovědi dle neměnné struktury následujících otázek:

 Co si představíte, když se řekne Luděk Hulan?

Kdy jste o něm slyšel/slyšela poprvé a v jaké souvislosti?

V čem vám imponoval jeho interpretační projev?

Kdy jste se poprvé pracovně setkali a jak probíhala vaše spolupráce v následujících letech?

Jak byste jej charakterizoval po lidské stránce?

Dá se jeho úmrtí považovat za nevyjasněné?

Našel/našla byste nějaký ekvivalent mezi zahraničními jazzmany?

V čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu?

                                   Jan Čapoun (*1931, trumpetista) 

Když se řekne Luděk Hulan, představím si Bohem nadaného jazzmana i úžasného organizátora. Měl obrovský „čich na lidi“ a dokázal rozpoznat skryté talenty, což se týkalo například Jany Koubkové.

Poprvé jsme se pracovně setkali v roce 1963, když jsem nastoupil do TOČR, kde Luděk působil jako kontrabasista od založení orchestru.

Nejvíce mi imponoval svým neomylným timingem, byť byl samoukem, a jazzovým šoumenstvím. Již v 50. letech pořádal u sebe doma pravidelné jam session, s nimiž v 60. letech pokračoval ve Viole.

Jeho největší přínos českému jazzu spočívá ve zcela svébytném hráčském a pěveckém projevu, který nelze nikým napodobit.

Jaromír Helešic (*1947, bubeník, perkusista)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si skvělého člověka, výborného muzikanta, kapelníka a neutuchajícího propagátora jazzu. Stál u zrodu pořadů Jazz a poezie, Jazzový herbář, Jazz kvíz a Jazz film forum.
            Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsme s bratrem poslouchali Orchestr Gustava Broma s jeho sólisty. Poté jsem ho zaregistroval jako člena Studia 5 a samozřejmě v TOČR pod vedením Karla Krautgartnera.
            Luděk byl velký tahoun kapely. Zastával názor, že je důležité nejen skvěle hrát, ale i dobře vypadat a dělat show. Kromě hraní na kontrabas také zpíval, scatoval a někdy si sedl za piáno a zazpíval některou ze svých skladeb bez dalšího doprovodu.
            Poprvé jsme se setkali na nějakém amatérském mimopražském jazzovém festivalu, hrál jsem  s ním však až ve Viole v rámci jam sessions v rozmezí let 1970–1973, kam jsme docházeli ještě s kamarádem a kytaristou Tonym Viktorou.
            Na přelomu let 1974–1975 za mnou jednou v Redutě přišel Luděk s Eugenem Jegorovem s nabídkou, jestli bych občas, když nemohl Vláďa Žižka, který měl hodně hracích povinností v Orchestru činohry Národního divadla a v Orchestru Václava Hybše, s nimi šel hrát. Ochotně jsem souhlasil a tím pádem jsem začal s Jazz sanatoriem vystupovat stabilněji.
             Luděk byl velmi přátelský, kamarádský a pracovitý člověk, nadto také „hračička“, a to nejen co se kontrabasu a muziky týče. Měl u sebe v bytě přes celou místnost autodráhu a občas nás lákal, abychom k němu přišli a závodili s ním. Byl velmi hravý a také soutěživý, a proto vymýšlel soutěže Jazz quiz a Jazz quiz chlapík. Také vydával občasné noviny pro členy a příznivce Jazz sanatoria, a sice News for members, kde hodnotil naše koncerty včetně hráčských výkonů svých i ostatních členů kapely a popisoval, na čem momentálně pracuje a co nás čeká v nejbližší době. Byl nám, tehdy mladým a začínajícím jazzmanům, velmi nápomocen, protože jsme se v tak skvělém souboru, jako bylo Jazz sanatorium, hodně naučili.
             Pokud jde o jeho úmrtí, byl to řetězec několika nešťastných náhod. V té době měl úraz nohy a musel chodit s berlemi. Když scházel ze svého bytu po úzkých schodech, upadl na nich a zlomil si žebro. Následkem toho pomalu vykrvácel do hrudníku. Dr. Jan Hammer později konstatoval, že pokud by mu byla poskytnuta okamžitá pomoc v nemocnici, tento problém by tam odhalili a Luděk mohl ještě žít.
             Jeho způsob interpretace by se dal asi nejlépe srovnat s významným americkým jazzovým kontrabasistou a zpěvákem Majorem Holleym, jehož jsme měli možnost jednou sledovat při koncertě v Rezidenci US Ambassy. Holley také hrál sóla smyčcem a k tomu scatoval, což byla i Luďkova specialita. Na toto vystoupení jsme dostali pozvání především díky tomu, že Luděk měl s americkou ambasádou velmi dobré styky a půjčoval si tam jazzové filmy, například New Port Jazzfestival, které následně promítal při pořadech Jazz film forum nebo po koncertech Jazz sanatoria.
            Luděk vyznával motto: Radostí z hudby ku zdraví duše!, které beze zbytku naplňoval, protože byl po celý život motorem nejen všech kapel, ale také českého jazzu.

Václav Hybš (*1935, dirigent, aranžér, trumpetista)

Luďka Hulana jsem poznal v roce 1954 v Orchestru Zdeňka Bartáka a poté jsme spolu řadu let hráli v TOČR, kde jsme působili od samého založení orchestru Karlem Krautgartnerem v roce 1960.


Luděk byl gruntovní jazzman. Neoplýval sice tak dobře rozvinutou technikou hry na kontrabas jako jeho následovníci, měl však obrovský talent, přirozený jazzový feeling a nadšení pro tento žánr z něj přímo sálalo.

Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako mimořádně hravého člověka, který nevynechal jedinou příležitost vybízející jakýmkoliv způsobem soutěžit. S Orchestrem Zdeňka Bartáka jsme například hodně jezdili na zájezdy vlakem. Když jsme dojeli na nádraží a vystoupili, Luděk třeba řekl: „Pojďte závodit, kdo bude první v hotelu!“ A popadl basu a utíkal. Tato jeho vlastnost se samozřejmě výrazně odrážela i v jeho hře. Byl to vskutku perfektně šlapající kontrabasista.

Zdeněk Kalhous (*1940, pianista, aranžér, skladatel)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si rodilého jazzmana a výtečného kontrabasistu, protože muzikantů, kteří by měli takový tah na branku, bylo a je velmi málo.

 Prvně jsem jej viděl koncem 50. let, když hrál se Studiem 5, a také jsem chodil na nedělní odpolední čaje do Lucerna baru, kde pravidelně vystupoval.

Luďkův projev byl velmi sexy, dokonce to vypadalo, jako kdyby měl se svou basou poměr, a rovněž mně imponoval svým úžasným rytmickým cítěním, které by mu mohl leckterý jazzman závidět.

V roce 1975 za mnou přišel Vladimír Žižka, s kterým jsme byli v angažmá v Orchestru činohry Národního divadla, jestli bych se zúčastnil konkursu na místo pianisty v Hulanově Jazz sanatoriu, což mě samozřejmě potěšilo. Konkurs se odehrál u Luďka v bytě na Jánském vršku, kromě nás dvou byl ještě přítomen Vláďa Žižka na bicí a Svatobor Macák na tenorsaxofon a hráli jsme asi šest hodin různé jazzové standardy. Po skončení tohoto maratónu mně Luděk oznámil, že jsem přijat. Pravidelně jsme hrávali v Redutě a občas se vyjelo na nějaký jazzový festival mimo Prahu.

Koncem roku 1976 jsem však musel kapelu opustit, protože jsem se stal členem Banjo bandu Ivana Mládka, jenž tehdy hrával až 30 koncertů měsíčně, a tato činnost se už nedala s ničím jiným skloubit. Vzpomínám si, že po mém odchodu z Jazz sanatoria mě Luděk jako klavíristu několikrát potřeboval, a dokonce napsal Ivanu Mládkovi dopis, aby mě uvolnil. Nutno však podotknout, že hraní u Luďka nikoho z nás neživilo. Nevzniklo však kvůli tomu mezi námi žádné nepřátelství, dokonce jsem Luďka Ivanovi doporučil, když hledal kontrabasistu na nahrávku písničky Jožin z bažin, a Luděk tento hit s Banjo bandem natočil.

Co se týče jeho předčasného úmrtí, nerad bych se k tomu vyjadřoval, protože veškeré různě se lišící informace mám pouze z doslechu. Ze zahraničních jazzmenů se mu svým mimořádným rytmickým drivem nejvíce podobá Ron Carter.

Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že si dokázal maximálně získat přízeň publika i včetně těch diváků, kteří této muzice až tolik nefandili. Luděk však svou obrovskou přitažlivostí naučil řadu lidí chodit na jazz, a patřil tak k největším propagátorům tohoto žánru u nás.

Jana Koubková (*1944, zpěvačka, perkusistka, lídr, skladatelka, aranžérka)

 Když se řekne Luděk Hulan, představím si skvělého kontrabasistu, zpěváka, baviče, organizátora a skladatele.

V devatenácti letech jsem poprvé slyšela zpívat Ellu Fitzgerald s Big Bandem Duka Ellingtona, což mě nadchlo, a od té doby jsem se začala o jazz mohutně zajímat. Například jsem chodila na kvízové jazzové pořady, které pořádal právě Luděk Hulan.

 Nejvíce mně imponoval nasazením, s jakým dovedl komunikovat jak se spoluhráči, tak s publikem. V tandemu s bubeníkem Vladimírem Žižkou to byla maximálně šlapající rytmika! A jeho zpěv a improvizační scat s nakřáplým hlasem byl takový jazzový sex. Vždy z něj čišelo ohromné nadšení, však také razil heslo: Radostí z hudby ku zdraví duše!

Prvně jsme se pracovně setkali koncem roku 1974. Tehdy jsem si kladla otázku, kdy konečně začnu dělat to, co mě baví. Přinesla jsem mu kazetu s mými amatérskými nahrávkami několika standardů a Luděk při první zkoušce usoudil, že mám rytmické cítění i chuť do scatu. Tak jsem se stala členkou jeho Jazz sanatoria.

Po lidské stránce bych jej charakterizovala jako nesmírně přejícího a fandícího člověka. Měl rád různé hry, které nadšeně vymýšlel. Po koncertech v Redutě jsme většinou šli přes Kampu pěšky ke mně do Karmelitské ulice, kde vybalil nějakou svou mapu, autíčka a nadšeně vyhrával. Při tom jsme poslouchali bossa novy se Stanem Getzem, pokuřovalo se a popíjelo suché bílé. Zkrátka jsme dojížděli náladu po reduťáckém koncertě třeba až do čtyř hodin do rána.

Řekla bych, že jeho úmrtí lze považovat za nevyjasněné. Luděk míval v té době u sebe dost peněz a euforii z natočeného elpíčka Milá společnost. Když zemřel, kriminálka vyšetřovala, zda ho z těch schodů v domě, kde bydlel, někdo nestrčil. Tenkrát jsme si to tak mysleli, ale těžko teď tvrdit…

Mezi jeho ekvivalenty v zahraničí určitě patří Slam Stewart, který při hře na kontrabas improvizoval scatem, a také Ray Brown.

Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že byl nejen po všech stránkách vynikajícím jazzmanem, ale také jednou z klíčových postav československého jazzu. Uměl strhnout svým projevem, pořady o jazzu, organizováním, komponováním i aranžováním. Jeho spontánnost a upřímnost byla uchvacující! Byl hostitelem zahraničních jazzmanů, rádcem a pomocníkem mladých hudebníků, členem a funkcionářem hudebních organizací, členem porot jazzových soutěží. Mezi jeho nejznámější skladby patří Valčík pro Charlie Chaplina, Velký klus, Milá společnost, Poslední produkce nebo Parnas. Jeho poslední deska nese název Luděk Hulan – Blues For You, kde s ním hrají Luděk Švábenský na piano, Tony Viktora na kytaru a Vladimír Žižka na bicí. Natočili ji v listopadu 1978 v v karlínském Studiu A pár měsíců před Luďkovou smrtí.

Václav Kozel (*1940, dirigent, aranžér, skladatel, pianista, altsaxofonista)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si našeho prvního jazzového kontrabasistu. Poprvé jsem ho viděl jako divák, když hrál v Lucerně s Orchestrem Gustava Broma v roce 1955. Přišel na naši scénu jako představitel nového pojetí hry na kontrabas.

Osobně jsme se poznali, až když začal působit v Septetu Karla Krautgartnera v letech 1957–1958. Spolu jsme hrávali v kavárně na Zimním stadionu, kde pravidelně vystupovalo Studio 5 ve složení Karel Velebný, Jan Konopásek, Luděk Hulan, Ivan Dominák a Jiří Tomek. Z ostatních jazzmanů si sem chodili zahrát také Rudolf Rokl, Antonín Gondolán, Laco Déczi nebo Karel Růžička, ze zpěváků se tu pravidelně objevoval Karel Gott.

Mezi Luďkovy vzory patřil Ray Brown, který hrál s pianistou Oscarem Petersonem. O jeho záhadném úmrtí nic nevím.

Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá ve skutečnosti, že se stal předobrazem mnoha českých kontrabasistů. Sóla hrál i smyčcem, což byla tehdy zvláštnost, a také zpíval.

Svatobor Macák (*1935, tenorsaxofonista, klarinetista, altsaxofonista)

Osobnost Luďka Hulana je pro mě spojena především s jeho Jazz sanatoriem a s dalšími muzikanty, kteří tam působili: Eugenem Jegorovem, Janou Koubkovou, Zdeňkem Kalhousem, Tonym Viktorou a Vladimírem Žižkou. To byla velice příjemná parta lidí, s níž se mi hrálo moc dobře.

Luděk byl obrovský jazzový fanda, jenž překypoval entuziasmem pro tento žánr, a když hrál, pohyboval se celým tělem. Vzpomínám si, že jsme jednou vystupovali v Redutě a Zdeněk Kalhous se trochu opozdil, zatímco my už jsme hráli. Došel tedy k pódiu a vzápětí řekl: „Já jsem teprve dnes viděl Luďka poprvé při hře jako divák a totálně mě odrovnal, jak do toho dává úplně všechno!“

Luděk po vstupu okupačních vojsk v srpnu 1968 odjel do Švýcarska s úmyslem zůstat tam, nakonec se ale vrátil. Poté byl pochopitelně nevýjezdný, avšak pravidelně chodil na americkou ambasádu, kde si půjčoval záznamy z různých jazzových festivalů a následně nám je doma pouštěl.

Prvně jsme se pracovně setkali v roce 1975, když jsem se stal členem jeho Jazz sanatoria. Přede mnou s ním hrával na klarinet Felix Slováček a pamatuji se, že některé noty jsem zdědil přímo po něm. Po lidské stránce bych Luďka charakterizoval jako milého, laskavého a příjemného kolegu. Bohužel měl problém s alkoholem, což nakonec vedlo k jeho předčasnému skonu.

Co se týče Luďkova úmrtí, považoval bych je za nevyjasněné. Slyšel jsem sice verzi, že nešťastně upadl na schodech a zlomil si žebro, kterým si následně propíchl aortu, a vykrvácel. Je však docela možné, že ho z těch schodů někdo strčil, což ovšem musel být člověk, jehož znal, protože onen pád se odehrál přímo v domě na Jánském vršku, kde bydlel.

Ze zahraničních jazzmanů se mu nejvíce podobal Charles Mingus. Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá v úžasném eiferu, kterým oslňoval publikum. Jazz tvořil nedílnou součást jeho života, naplno se v něm realizoval a jeho projev byl skutečně strhující.

Felix Slováček (*1943, klarinetista, sopránsaxofonista, altsaxofonista, dirigent, skladatel)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si nestora a hybnou páku swingu 60. a 70. let. V roce 1967 jsem se účastnil soutěže mladých jazzových talentů, kterou jsem tehdy jako klarinetista vyhrál. Načež mě Karel Krautgartner pozval do Studia A, abych s nimi něco natočil. Tam jsem se poprvé setkal nejen s Luďkem Hulanem, ale také s Honzou Hammerem jr. S oběma jsme si okamžitě padli do oka a záhy jsme vytvořili kvartet, kde s námi hrál na bicí ještě Vladimír Žižka. Kapelu jsme pojmenovali Jazz sanatorium, protože jak můj tatínek, tak i Honzův otec byli oba lékaři. Hrávali jsme především ve Viole, kde jsme se scházeli v pozdních večerech, když nám skončily hrací povinnosti v našich hlavních angažmá, což byl v mém případě Orchestr Karla Vlacha. Tehdy bylo zvykem, že do Violy chodili nejen muzikanti, ale také herci a další lidé z naší branže.

Luděk mi ze začátku připadal jako kontrabasista-samouk, ale přitom vybrnkal vše, co tam být mělo. Byl to úžasný talent a především absolutní nezmar, který nikdy nepřipustil, že už je konec večera. Když jsme dohráli, šli jsme ještě samozřejmě na víno. Nevzpomínám si, že by někdy po skončení produkce zabalil basu a jel rovnou domů.

S Jazz sanatoriem jsme také točili snímky v rozhlasovém Áčku, což byly většinou Luďkovy původní skladby. Po emigraci Honzy Hammera se pianisté v kapele střídali. Nejčastěji s námi hrával Luděk Švábenský a Karel Růžička, kteří také nosili svoje vlastní opusy. Žánrově jsme hráli především swing, byť už samozřejmě v moderním hávu. I když jsem s Luďkem během 70. let, vzhledem ke svému angažmá v Orchestru Ladislava Štaidla, nemohl vystupovat tak často, nikdy jsme neztratili kontakt a vždy jsem byl rád, když mně zavolal a mohl jsem si jít s ním na klarinet zahrát.

Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako hodného, milého a slušného člověka. Nepamatuji se, že by se někdy na někoho rozčílil. V Jazz sanatoriu nikdy nedocházelo k žádným konfliktům, protože nás spojovala láska ke swingové muzice, a také jsme spolu rádi poseděli při víně.

 Co se týče jeho předčasného úmrtí, považoval bych je za vyjasněné. Slyšel jsem, že po jedné zdařilé akci jel Luděk posilněn alkoholem domů. Do bytu k němu vedly kamenné schody, na kterých uklouznul a spadl. Vzápětí ale vstal, došel domů a lehl si. Bohužel si při onom pádu zlomil žebro, které mu propíchlo plíci, a do rána vykrvácel.

Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že to byl velký talent a velký hráč, což potvrzuje skutečnost, že ho angažoval do svého big bandu Karel Krautgartner, největší osobnost jazzové muziky u nás. Luděk byl posedlý jazzem a všichni jeho následovníci chtěli hrát na kontrabas jako on a být úspěšní jako on. Zkrátka, kdo chtěl mít v tehdejší době na produkci jazzovou elitu, volal nejprve panu Hulanovi, a pak teprve přišel na řadu někdo další.

František Uhlíř (*1950, kontrabasista, skladatel, aranžér)

Když se řekneLuděk Hulan, představím si jazzového basistu, zpěváka, velkou jazzovou duši a propagátora této hudby.

V polovině 60. let jsem se začal zajímat o jazz. Jelikož nepocházím z Prahy, jediným zdrojem hudebních informací pro mě byl rozhlas a televize. Tenkrát existoval snad v každém větším městě big band a těmto oblastním orchestrům byly vzorem naše tři nejlepší big bandy: Orchestr Karla Vlacha, TOČR Karla Krautgartnera a Orchestr Gustava Broma. A právě v tomto tělese se poprvé setkal Luďek Hulan s bubeníkem Ivanem Dominákem. Tato rytmika později přešla do Prahy, nejdříve v roce 1958 do Studia 5, což byla naše první legendární jazzová skupina (Karel Velebný, Jan Konopásek, Jiří Tomek, Luděk Hulan, Ivan Dominák), a pak v roce 1960 do TOČR.

Poprvé jsem Luďka jako kontrabasistu zaznamenal jednak s rozhlasovým bigbandem, ale především díky nahrávce jeho Valčíku pro Charlie Chaplina, kterou interpretoval s vlastním jazzovým triem. Na bicí hrál Ivan Dominák a na piano tehdy ještě velmi mladý Rudla Rokl. V té době patřili muzikanti k mnohem větším hvězdám než zpěváci, proto jsem si velmi vážil  skutečnosti, že jsem později mohl spolupracovat jak s Ivanem Dominákem, tak s Rudlou Roklem.

Luděk byl velmi emocionální hráč. Oplýval velkým muzikantským srdcem a vyhovovaly mu skladby, které vycházely z blues. Dokázal na posluchače přenést s velkou přesvědčivostí a radostí svoje vokální a basové improvizace. Měl velmi silné rytmické cítění, kterým občas nahrazoval technické limity svých sól. Jeho nezaměnitelný projev a sound však člověk ihned poznal.

Jako basista o víc než generaci mladší jsem se s ním poprvé setkal při jeho legendárních Jazz film fórech v klubu Rubín na Malé Straně. Více jsme pak byli v kontaktu v době, když vznikl jazz club Parnas, kde Luděk pravidelně hrával. Často jsem ho tam chodíval poslouchat.

Luďkovo úmrtí bych nepovažoval za nevyjasněné. Myslím si, že to byla osudová náhoda.

Co se týče jeho ekvivalentu v zahraničí, řekl bych, že hodně čerpal ze hry amerických basistů Ray Browna a Slam Stewarta, kteří v té době platili za velké hvězdy kontrabasové hry.                                                                                                                                                                                 

Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá v absolutní oddanosti této muzice. Jazz byl pro něj stejně důležitou složkou jako krev pro naše tělo. Náleží mu nezastupitelné místo v naší jazzové historii jako jedinečnému interpretovi, skladateli i propagátorovi tohoto žánru.

Karel Vágner (*1942, baskytarista, producent, skladatel, kontrabasista, lídr)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si člověka, který hrál na kontrabas nenapodobitelným způsobem. Nepatřil k akademicky vzdělaným basistům, ale měl fantastické jazzové cítění, s kterým se člověk musí narodit.

Prvně jsem ho viděl začátkem 60. let, když koncertoval se Studiem 5 v kavárně na Zimním stadionu. V dalších letech jsme se pracovně míjeli, protože Luděk hrál jazz a tomuto žánru, i když jej maximálně ctím, jsem se nikdy nevěnoval.

Vzpomínám si ale na jedno velmi důležité setkání. Ve 2. polovině 60. let jsem chodil natáčet snímky na baskytaru také s TOČR pod vedením Josefa Vobruby. Po jedné takové frekvenci za mnou přišel kustod orchestru Jelínek a požádal mě, abych ještě zůstal ve studiu, protože nedorazil Luděk Hulan. Na programu byla docela složitá skladba s dosti obtížnou basfigurou. Navíc jsem neměl s sebou svůj kontrabas, ale mohl jsem použít Luďkův, který si jej v rozhlase jako kmenový člen TOČR někdy nechával. Vzal jsem tedy onen instrument do ruky a zjistil jsem, že k mému mistrovskému nástroji, na který jsem byl na konzervatoři zvyklý, má hodně daleko. Obdivuji Luďka, že na takovou basu dokázal vůbec hrát. Začalo se zkoušet, přičemž mi bylo hned jasné, že tu těžkou basfiguru prostě nezahraju. Najednou se otevřely dveře a vešel Luděk řka: „Pane kolego, jste moc hodný, že jste mi chtěl pomoci, moc vám děkuju.“ Vzal kontrabas, vykašlal se na krkolomnou basfiguru a zahrál ve správné harmonii jenom tap-táda, tap-táda, což do inkriminovaného místa přesně sedlo. Vobruba nic nenamítal a snímek byl hotov. Touto zkušeností jsem od Luďka získal jednu velmi cennou radu do života: méně je někdy více.

V únoru 2004 se v rámci cyklu Jazz na Hradě konal vzpomínkový večer, který byl věnován právě Luďku Hulanovi při příležitosti 25 let od jeho úmrtí. Tehdy jsem se svojí firmou Multisonic všechny jazzové koncerty, které se pod touto hlavičkou na Hradě odehrály, živě natáčel, takže samozřejmě existuje záznam i z tohoto večera, kde vystoupili Jana Koubková, Svatobor Macák, Pavel Husička, Zdeněk Kalhous, Tony Viktora, Vít Švec, Vladimír Žižka, Jaromír Helešic, Karel Růžička a Jiří Stivín.

Luďkův největší přínos českému jazzu spočívá ve skutečnosti, že v dobách, kdy byl tento žánr na indexu, jej neuvěřitelným způsobem propagoval a zasloužil se tak nebývalou měrou o jazzovou osvětu.

Karel Vejvoda (*1929, kontrabasista, pianista, skladatel, lídr)

S Luďkem Hulanem jsme se poprvé setkali v roce 1947. Ovlivnil nás Bolek Žiarko, což byl Bohem políbený kontrabasista, který se dostal po válce do Německa a přivezl si americký nástroj značky Kay, jenž nám oběma učaroval. Začínal jsem tehdy u Slávy Kunsta ve Favorit klubu, kdežto Luděk hrál v Orchestru Arnošta Kavky. Byli jsme tedy „štymkolegové“, chodili jsme na společná jam sessions, kde jsme se střídali a vzájemně hecovali, a dokonce jsme si nakonec vyměnili pozice, protože Luděk přestoupil ke Kunstovi a já ke Kavkovi.

Luděk společně s Bolkem Žiarkem patřil mezi basisty, kteří dobře hráli i na běžný akustický nástroj. Oba měli nesmírný cit pro harmonii, vedení basu a fantastický rytmický drive. Pokud si šel Luděk zahrát i třeba s velmi průměrnou kapelou, rázem ji povýšil do oblak. Navíc skvěle zpíval, takže mohl vystupovat také sám, protože se přitom zároveň doprovodil. Bral soukromé hodiny kontrabasu u člena České filharmonie Josefa Petráka, v nichž se samozřejmě věnovali i hře smyčcem.

Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako milého, zábavného, inteligentního, vzdělaného a po všech stránkách hravého člověka.

V roce 1953 odešel do Brna, kde přijal angažmá v combu Gustava Broma, v roce 1957 se vrátil do Prahy a nastoupil do Septetu Karla Krautgartnera. Tam jsme hráli spolu, protože jsem u Krautgartnera zastával místo klavíristy. Poté jsme se dlouho pracovně míjeli, až teprve v 2. polovině 70. let mě Luděk oslovil, zda bych nastoupil do jeho Jazz sanatoria jako pianista místo Zdeňka Kalhouse. Líbil se mu totiž můj úsporný jednoprstový styl à la Count Basie. Zprvu zde ještě hrál Vladimír Žižka, jehož poté střídal Jaromír Helešic, a přišli i další mladší muzikanti, Tony Viktora a Michal Gera. Kapela postupně změnila svůj sound z původního swingového zaměření na modernější jazzové směry. S Eugenem Jegorovem jsme protežovali zejména Cheta Bakera, Milese Davise nebo Horace Silvera. Luděk tuto změnu repertoáru kvitoval s velkým povděkem.

Jeho smrt nás všechny velice zaskočila. Po nešťastném pádu ze schodů v místě bydliště si údajně poškodil plicní lalok a vykrvácel. Teprve později jsem se dozvěděl, že rychlá lékařská pomoc mu mohla život zachránit.

Luďkův vklad do české jazzové scény byl neobyčejný. Díky svému talentu, neustálému entuziasmu a laskavé a hravé povaze zastával v tehdejší době neotřesitelnou pozici nekorunovaného krále českého jazzu.

Emil Viklický (*1948, pianista, skladatel, aranžér, lídr)

Když se řekne Luděk Hulan, představím si jednu z nejdůležitějších osobností mého života. Luděk totiž při našem prvním setkání pootočil kolem osudu a způsobil tak, že jsem se místo matematiky začal věnovat jazzu.

Poprvé jsem ho viděl začátkem 60. let, když měl na Zimním stadionu v Olomouci koncert Taneční orchestr Československého rozhlasu pod vedením Karla Krautgartnera. Naše první osobní setkání proběhlo v květnu 1970, kdy jsme byli s přírodovědeckou fakultou Palackého univerzity na exkurzi v pražské Aritmě a večer jsem šel se svojí přítelkyní na představení do Violy. Tam bylo zvykem, že po skončení divadelní produkce se od půl jedenácté do půl druhé v noci hrál jazz. Onoho večera zrovna vystupovalo Trio Luďka Hulana, přičemž na piano hrál Míša Polák a na bicí Vladimír Žižka. Přítelkyně mě hecovala, abych si šel s nimi zahrát, dlouho jsem odolával, až nakonec kolem čtvrt na dvě jsem na tři písničky Míšu Poláka u piana vystřídal. Hráli jsme tehdy Yesterdays od Jerome Kerna, Straight No Chaser Thelonia Monka a Autumn Leaves Josepha Kosmy. Luďkovi se moje hra líbila a ihned mi nabídl angažmá ve svém Jazz sanatoriu. Nastoupil jsem však k němu až o rok později, protože mi bylo jasné, že mi doma neprojde, abych ve 4. ročníku zběhl z vysokoškolského studia, jež jsem následující rok dokončil. Poté jsem šel na vojnu do pražského AUS, odkud jsem Luďkovi zavolal; ihned jsme se setkali a v září 1971 jsme spolu začali hrát.

Luděk byl přirozený muzikant. Nevím, zda měl vůbec nějaké školy, což je ve výsledku úplně jedno. Dnes se na jazzové vzdělání klade velký důraz, avšak nejtrefněji tuto problematiku vyjádřil Oscar Peterson, který na otázku, jaká je podle něho nejlepší jazzová škola, odpověděl, že existuje pouze jedna jediná škola jazzu, a tou je jeviště!

Luděk zosobnil ideu Jana Ámose Komenského Škola hrou. Princip intuice jej dovedl ke skutečně originálnímu skladatelskému projevu. Třeba jeho Valčík pro Charlie Chaplina nebo Řeč bez frází zní i z dnešního pohledu velmi moderně. Akordovou stylizaci mu však často musel někdo zapsat, ať už Ruda Rokl nebo později já. Dva roky před smrtí mi však s velkým nadšením sděloval, že se už zápis akordických sazeb konečně naučil. Také napsal výbornou hudbu k filmu Třicet jedna ve stínu a měl mimořádný cit pro spojení hudby se slovem, o čemž svědčí hudebně-poetické pořady s názvem Komu patří jazz, které pravidelně organizoval ve Viole.

Co se týče Luďkova předčasného úmrtí, vím z doslechu, že se občas dost napil, což se přihodilo i onoho osudného večera. V domě na Jánském vršku, kde bydlel, vedly prudké schody nahoru, Luděk na nich upadl a zapíchl si žebro do sleziny. Jeho momentální stav opilosti však utlumil bolest, tudíž si šel doma lehnout a do rána dovnitř vykrvácel.

Ze zahraničních jazzmanů se mu nejvíce podobal Charles Mingus, s nímž ho spojovala posedlost jazzovou muzikou až na hranici sebeobětování.

Dnešní jazzové školství vyrábí „unifikované prefabrikáty“ hrající kvanta not. Luděk samozřejmě nedisponoval takovou technikou jako jeho následovníci, ale miloval jazz a jeho neomylná intuice mu vždy řekla, co je správně a co ne.

Luděk Hulan © archiv Popmuseum

Luděk Hulan zemřel 22. února 1979 v Praze.