Když se řekne Richard Kubernát

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 22. července loňského roku uplynulo 95 let od narození fenomenálního trumpetisty Richarda Kubernáta, který ukázal cestu správného „amerického“ frázování všem tuzemským pokračovatelům. V tomto medailonu jsem zaznamenal glosy a postřehy muzikantských pamětníků a Kubernátových kolegů: Jana Čapouna, Jiřího Hlavy, Václava Hybše, Miroslava Kejmara, Václava Týfy, Karla Vejvody a Zdeňka Zahálky, kteří byli tak laskaví a formulovali své odpovědi dle neměnné struktury následujících otázek:

  • Co si představíte, když se řekne Richard Kubernát?
  • Kdy jste o něm slyšel poprvé a v jaké souvislosti?
  • V čem vám imponoval jeho interpretační projev?
  • Kdy jste se poprvé pracovně setkali a jak probíhala vaše spolupráce v následujících letech?
  • Jak byste jej charakterizoval po lidské stránce?
  • Našel byste nějaký ekvivalent mezi zahraničními trumpetisty?
  • V čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu?                      

                                   Jan Čapoun (*1931, trumpetista)

Když se řekne Richard Kubernát, představím si člověka, který měl nadání od boha. A velikánskou porci. Každý druhý, i kdyby cvičil sebevíc, nikdy by nedosáhl takové úrovně.

Pocházel z Brna a původně hrál na kontrabas. Poprvé jsem o něm slyšel na přelomu 40. a 50. let, když jsem byl na vojně u Hudby Hradní stráže. Richard tehdy působil v Orchestru Karla Vlacha jako 1. trumpetista a hrál famózní sóla (například Montiho Čardáš nebo Bogoslovského Temnou noc), která jsme se všichni snažili napodobovat.

Jeho projev lídra trumpetové sekce byl naprosto typický, protože Richardovo muzikantské srdce bylo nejen slyšet, ale i vidět. Každý člověk z branže okamžitě poznal, když hrál první trumpetu Kubernát.

Poprvé jsme se pracovně setkali v roce 1963, když jsem nastoupil místo Jirky Jelínka do TOČR ke Karlu Krautgartnerovi a začal hrát s Richardem jako lídrem trumpetové sekce, což byla obrovská škola. Byl to můj velký učitel, a dokonce mě coby svého štymkolegu chválil. V sekci s námi ještě hrál Vašek Hybš a Vítězslav Horák, kterého poté na postu 4. trumpety vystřídal Laco Déczi.

Po lidské stránce bych ho charakterizoval jako citově založeného člověka, jenž zůstal věčným puberťákem. Co se týče trumpetového ekvivalentu v zahraničí, jisté znaky podobnosti svým projevem vykazoval Harry James, i když Richard  jeho koncerty u nás nikdy nehrál. Na ně se specializovali Vlastimil Kloc a František Štěpánek.

Richardův největší přínos českému jazzu spočívá ve skutečnosti, že jako trumpetový lídr oplýval naprosto svébytným projevem a zanechal po sobě zcela jedinečný a nenapodobitelný podpis.

Jiří Hlava (*1945, trumpetista, hráč na křídlovku, skladatel)

Když se řekne Richard Kubernát, představím si svého dlouholetého kamaráda, s kterým jsem se znal od třinácti let.

Prvně jsem jej zaregistroval v souvislosti se skladbou Třešňové květy, kterou v roce 1956  nahrál a rázem se z ní stal hit.

V roce 1959 jsem končil povinnou školní docházku a na popud svého bratrance Vladimíra Jurči, trumpetisty Symfonického orchestru Čs. rozhlasu v Bratislavě, jsem se rozhodl jít ke zkouškám na ostravskou konzervatoř jako trumpetista. A vyšlo to. Na jaře téhož roku se konal v mém rodném Zlíně velký koncert, na němž účinkovaly Orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma a Strouhalova sedmička, což byla předchůdkyně Moravanky a bratranec s ní hrával. V té době ještě nebylo zvykem prezentovat jako hlavní hvězdy zpěváky, ale instrumentální sólisty v čele s Richardem Kubernátem, kteří mívali u publika mohutné aplausy. Největší úspěch tehdy měl z programu Orchestru Karla Vlacha právě Richard se zmiňovanou skladbou Třešňové květy a z Bromova orchestru trumpetista Lubomír Řezanina, který hrál Zambezi mambo. Po koncertě mě bratranec v šatně Richardovi představil a neopomněl podotknout, že jdu studovat na konzervatoř na trubku. Richard ihned chtěl, abych mu zahrál. Měl jsem samozřejmě strašlivý ostych z takové legendy, nakonec jsem ale něco zahrál a Richard mě pochválil, na což jsem byl hrdý.

Když jsem na podzim 1959 nastoupil na ostravskou konzervatoř, záhy se na tamním Zimním stadionu konal koncert Orchestru Karla Vlacha, s kterým tehdy Richard hrál. Bylo absolutně vyprodáno a Richard se stal opět největší hvězdou večera. Po produkci jsem ho šel pozdravit do zákulisí a nikdy nezapomenu, jak vřele a kamarádsky se ke mně, coby „mladému uchu“, choval.

O rok později přešel do nově založeného TOČR ke Karlu Krautgartnerovi, a když hráli v Ostravě, nikdy jsem na jejich vystoupení nechyběl.

Musím podotknout, že v té době nám na konzervatoři zakazovali hrát jazz, ba dokonce bylo ve školním řádu napsáno: „Kdo bude přistižen při hraní jazzu, bude s okamžitou platností vyloučen ze studia“, což se mi jednou málem přihodilo. V jídelně chtěli kluci zahrát kuchařkám jejich nejoblíbenější šlágr Dva modré balónky a chyběl jim kontrabasista. Neodolal jsem tedy jejich naléhání a zaskočil za něj. Vzápětí přišlo na ředitelství udání, že jsem hrál jazz. Naštěstí tehdejší ředitel Miroslav Klega, který spolupracoval jako aranžér s Orchestrem Gustava Broma, se jenom zasmál a smetl to ze stolu. Později přišel na konzervatoř Oldřich Heřmanský, který vyučoval hudební teorii a byl velkým propagátorem jazzu. Jednou jsme se potkali na koncertě TOČR a pan profesor zahlédl, že se bavím o pauze s Richardem. Požádal mě tedy, zda bych mohl domluvit, aby Richard s dalšími muzikanty na konzervatoři uspořádali seminář. A povedlo se, protože jak Richard, tak Karel Krautgartner, Vlasta Průchová a Junior trio, které tvořili Jan Hammer jr. a bratři Alan a Miroslav Vitoušovi, ve škole skutečně vystoupili a vzbudili tím velké pozdvižení napříč všemi ročníky.

Když jsem v roce 1965 odešel do Prahy do Armádního uměleckého souboru, často jsme se s Richardem vídali a několikrát nás i s ostatními kamarády z AUS pozval na pivo. V roce 1966 jsem odjel s kvintetem Ivo Pavlíka na dlouhodobé zahraniční angažmá, takže jsem s Richardem na čtyři roky přerušil kontakt. Po návratu jsem se dozvěděl, že jej v roce 1969 postihla mozková mrtvice během turné po NSR s Royem Blackem. Musel tedy přestat hrát. Odstěhoval se do Brna ke své mamince a nebyl na tom existenčně zrovna nejlépe, protože měl nízký invalidní důchod. Navázali jsme opět spojení, a pokud přijel do Prahy, vždy jsem ho pozval na pivo a mnohokrát u mě také přespal. Byl jsem rád, že jsem mu mohl oplatit péči, kterou mi věnoval jako študákovi. Když jsem v polovině 70. let nastoupil do TOČR, navrhl jsem, abychom Richarda přizvali na natáčení různých televizních pořadů, protože zvuk i obraz se točil zvlášť. Mohl si tak sednout do trumpetové sekce, hrát na playback a trochu si přivydělat.

Moje generace trumpetistů považovala Richarda za trumpetového pána boha, který byl slavný a uznávaný nejen u nás, ale i v zahraničí. Když jsem v pozdějších letech jezdil pravidelně hrát do rozhlasového a televizního orchestru v NDR, hovořili tam o něm s velkým respektem. Pochopitelně svojí popularitou vzbuzoval také závist, protože byl hvězdou z dnešního pohledu formátu Pavla Šporcla.

Mezi mými spolužáky na konzervatoři byl nesmírně oblíbený, poněvadž se kupříkladu při zmiňovaném semináři se všemi bavil jako se svými dětmi. Co se týče jeho ekvivalentu v zahraničí, Richard samozřejmě nehrál tak exponovaně jako třeba později Arturo Sandoval, ale tříčárkované g i čtyřčárkované c ovládal naprosto suverénně, což byly v té době pro nás stratosférické výšky.

Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že se stal vzorem mnoha českým trumpetovým lídrům i sólistům a ukázal všem svým následovníkům, po jaké interpretační cestě se mají vydat.

  Jazzové studio 1964  Foto © archiv Popmuseum – Karel Čejka

Václav Hybš (*1935, dirigent, aranžér, trumpetista)

S Richardem Kubernátem jsem se seznámil v roce 1950, když jsem začal studovat na Pražské konzervatoři. Stali se z nás spolužáci, dokonce jsme spolu seděli v lavici, i když mně bylo patnáct a jemu šestadvacet let. Richard byl už tehdy profesionální trumpetista, který v tomto směru nepotřeboval žádné další školení; hrál 1. trumpetu v Orchestru Karla Vlacha, ale chtěl se vyhnout vojně. Vlach si jej velmi považoval, takže zařídil, aby byl přijat na konzervatoř. Už během studií jsme se spřátelili a nutno podotknout, že Richard přistupoval ke studiu důkladně a odpovědně.

Po absolutoriu v roce 1955 se naše cesty na čas rozdělily, ale v roce 1960 Karel Krautgartner založil TOČR, kde jsme se opět setkali. Začínali jsme ve třech trumpetách: Richard hrál první, Jirka Jelínek druhou a já třetí. Postupem času se orchestr rozšířil na klasické big bandové obsazení, takže k nám do trumpetové sekce přibyli moji další kamarádi: Honza Čapoun, který vystřídal Jirku Jelínka, a čtvrtou trumpetu hrál původně Sláva Horák, jehož v polovině 60. let nahradil Laco Déczi.

Richard byl naprosto jedinečný trumpetový lídr, který oplýval mimořádným muzikantským srdíčkem a dovedl hrát úžasné kantilény. Hráli jsme spolu v sekci téměř deset let, takže jsem se od něj za tu dobu strašně moc naučil. Měl ovšem také svoje manýry, kupříkladu odmítal hrát v notách napsané tříčárkované es, protože trpěl pocitem, že mu zní nízko, což byl samozřejmě nesmysl. Vždycky ale inkriminovaný part někomu podstrčil, ať už Jirkovi Jelínkovi, Honzovi Čapounovi nebo mně.

Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako velkého kamaráda a hodného člověka, který na rozdíl od jiných muzikantů nikdy nestavěl na odiv své profesní kvality. Co se týče zahraničních trumpetistů, podobným stylem hrál Harry James.

Mnoho výtečných muzikantů si svoji formu kazilo alkoholem, což byl i Richardův případ, protože jeho hráčská kariéra skončila předčasně v roce 1969 při zájezdě s TOČR v Německu, kde ho postihla mozková mrtvice. Richard se po rekonvalescenci odstěhoval z Prahy na svou rodnou Moravu, a sice do Brna, kde hrál s dechovkovými partami jak na pohřbech, tak při jiných příležitostech, přitom vždycky považoval tento druh muziky za něco podřadného. Vzpomínám si, že jsem jednou vystupoval se svojí kapelou právě v Brně a Richard se přišel na koncert podívat. Po skončení se objevil v šatně a ukazoval mi pochodovou knížku: part 2. křídlovky, který tehdy hrával. Bylo mně ho moc líto, protože už se mu nikdy nepodařilo dostat se do předešlé kondice, kdy pro něho nebyl žádný problém zahrát tříčárkované g, ovšem v plné síle! Dodnes neuznávám, když se někdo snaží hrát na trumpetu ve vysokém rejstříku, avšak místo svítivého tónu z dotyčného leze jenom takové ňůňání.

Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v neomylném frázování, kdy jako lídr trumpetové sekce určoval sound celého big bandu.

                                   Miroslav Kejmar (*1941, trumpetista)
Richard Kubernát byl vynikající trumpetista, famózní lídr s krásným tónem a velkým srdcem pro jazzovou hudbu.
Prvně jsem ho viděl jako malý kluk a začínající trumpetista, když hrál s Orchestrem Karla Vlacha Temnou noc a jiné skladby.
Oplýval širokým tónem, oslnivými výškami a dokonalým interpretačním projevem.
Poprvé jsme se pracovně setkali v roce 1967, když mě poslal Václav Hybš za sebe na záskok do  Studia A na natáčení s TOČR.
Richard se mi zpočátku jevil jako introvertní člověk, který příliš nemluvil. Později jsem však byl u něho doma na návštěvě, kde mně ukazoval mnoho nahrávek amerických orchestrů a trumpetistů, které měl velmi dobře odposlouchané, protože ho jazz zajímal a bavil.
Myslím si, že by si mezi evropskými a americkými trumpetisty neudělal ostudu, hrál fantasticky s úžasným nátiskem i dobrou hudební výbavou. Na koncertech působil naprosto suverénně a hrál bezchybně. Škoda, že musel skončit tak brzy. Ovlivnil hodně trumpetistů, protože ve své době neměl konkurenci. Uměl hrát na trubku moderním způsobem včetně dokonalé techniky a vynikajících výšek a dokázal inspirovat hráče o generaci mladší, mezi nimiž nejvíce vynikal Václav Týfa, který svým vynikajícím projevem navázal na Richardovu stopu.

 Václav Týfa (*1943, trumpetista, hráč na křídlovku)

Když se řekne Richard Kubernát, představím si jednoho z nejlepších trumpetistů, ne-li vůbec nejlepšího v 60.–70. letech. Jako mladý začínající trumpetista jsem se pochopitelně zajímal o české a zahraniční vzory, tím pádem jsem objevil jak Richarda Kubernáta, tak třeba Ivana Preise nebo Jiřího Jelínka.

Richard byl výborný lídr s velkým tónovým rozsahem a správným frázováním. Kromě toho byl skvělým sólistou i hráčem v malé partě. Osobně jsme se znali již od počátku 60. let, pracovně jsme se však nikdy nepotkali, protože jsem v té době byl členem Orchestru Karla Vlacha, kdežto Richard působil v TOČR a JOČR u Karla Krautgartnera.

Po lidské stránce bych ho charakterizoval jako sebevědomého člověka, který věděl, co umí, a tak to věděl i v soukromém životě. Pokud se jedná o jeho trumpetový ekvivalent v zahraničí, v té době existovalo mnoho výborných trumpetistů, ke kterým ho lze přirovnat, například Maynard Ferguson, Al Hirt nebo Doc Severinsen. Kromě výborných nahrávek spočívá jeho největší přínos českému jazzu v tom, že moje generace trumpetistů se mohla od někoho takového učit!

 Karel Vejvoda (*1929, kontrabasista, pianista, skladatel, lídr)

Richarda Kubernáta jsem prvně viděl v roce 1946, když hrál v Adrii s kapelou Ladislava Habarta, což byl tzv. „švéďák“, tedy pět saxofonů, jedna trumpeta a kompletní rytmika. Často hrávali také v Alhambře. O dva roky později jsem zhlédl koncert v Lucerně, kde Richard účinkoval se svým vlastním orchestrem RK Brno, hrajícím v klasickém bigbandovém obsazení.

Na přelomu 40. a 50. let natrvalo zakotvil v Praze, kde začal studovat hru na trubku na Pražské konzervatoři. Sice už tam věkově nespadal, ale chtěl se tímto způsobem vyhnout vojně.  Richard přijal v roce 1950 angažmá u Karla Vlacha, který si ho velmi považoval a prohlašoval, že tak kvalitního prvního trumpetistu nikdy předtím neměl.

V roce 1960 se stal lídrem trumpetové sekce nově založeného TOČR, kde svým svítivým zvukem určoval sound celého orchestru a povyšoval jej ještě o několik pater výše. Tehdy jsme se vídali také v Divadle Rokoko, kde jsem šéfoval tamní kapele, a Richard se zamiloval do Evy Pilarové, takže za ní do Rokoka často docházel. Po lidské stránce bych ho charakterizoval jako tichého introverta, který nebyl společensky příliš zajímavý. Rád si dal skleničku alkoholu.

Také nemohu opomenout, že se společně s tenorsaxofonistou Milanem Ulrichem podílel na nahrávce mé skladby Balada v aranžmá Kamila Hály, což bylo v době, kdy v rámci TOČR dával Karel Krautgartner příležitost novým autorům.

Richardův největší přínos českému jazzu spočívá v úloze trumpetového lídra, který svým nezaměnitelným projevem ovlivnil celou řadu mladších trumpetistů, zejména Václava Týfu.

                                   Zdeněk Zahálka (*1932, trumpetista)

Richard Kubernát byl pro trumpetisty, kteří začínali ve stejné době jako já, velký pojem.     V roce 1950 jsme se oba dva účastnili přijímacích zkoušek na Pražskou konzervatoř. Z mnoha uchazečů bylo nakonec přijato do prvního ročníku devět studentů včetně mě i Richarda, který příjímací komisi zaskočil tím, že zadanou stupnici G dur zahrál v rozsahu tří oktáv. To značilo, že přichází fenomenální trumpetista. Při studiu hrál 1. trumpetu v Orchestru Karla Vlacha a poté v roce 1960 nastoupil rovněž jako lídr trumpetové sekce do nově založeného TOČR ke Karlu Krautgartnerovi.
Nikdy nebyl příliš sdílný, protože se vyjadřoval především prostřednictvím své trumpety. Hráli jsme však spolu několikrát. I když se po prodělané mozkové mrtvici vrátil do Brna, neztratil s pražskými jazzmany kontakt. Jezdíval sem příležitostně, občas se přišel za námi podívat do Divadla ABC, kde jsem byl v angažmá v divadelním orchestru, nebo také navštěvoval koncerty různých big bandů. Jednou se přišel podívat do Lucerny, kde jsme zrovna hráli s Pražským Big Bandem Milana Svobody, a po koncertě mi cestou do klubu Divadla ABC řekl, že nevěřil, že budu někdy hrát první trumpetu.
Velká škoda, že tak brzy odešel do hudebního nebe. Srovnávat Richarda Kubernáta s jinými trumpetisty nehodlám, protože každý hraje sám za sebe, což Richard praktikoval dobře.
Vážil jsem si ho a jeho interpretační umění jsem obdivoval. Richardův největší přínos českému jazzu spočívá v jeho existenci jako takové a také ve skutečnosti, že nám, mladším kolegům, dokázal být velkým vzorem.

Nezapomenutelný trumpetista Richard Kubernát zemřel 16. června 1981 v Brně v nedožitých sedmapadesáti letech.