Reakce na článek Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak, otištěném v červnovém čísle letošních Hudebních rozhledů

Miroslav Vilímec, bývalý koncertní mistr České filharmonie

V Hudebních rozhledech (06) z tohoto roku byl otištěn článek „Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak“. Autorkou je zaměstnankyně České filharmonie Lucie Maňourová a je jasné, že prezentuje názory vedení České filharmonie.

Některé pasáže článku zapříčinily vzrušené názory a debaty v okruhu lidí, kteří se kolem „Spolku“ dosud pohybovali, proto jsem se rozhodl na článek reagovat i já následným komentářem.

Činím tak po důkladném seznámení se s problematikou a po získání informací o této záležitosti u obou stran, nevyjímaje pisatelku článku.

Uveřejněný text je napsán velmi brilantně a fundovaně z hlediska historie Spolku. Je představena nová sezona s patřičným propagačním záměrem. Je také referováno o změnách ve vedení Spolku v souvislosti s odvoláním dlouhodobé Rady ČSKH, což je po stránce práva nenapadnutelné. Spolek totiž právní subjektivitu neměl a určitá vágní suverenita byla jen respektována, třeba i s výhradami, všemi dosavadními řediteli České filharmonie. 

Co se mi ale velmi nelíbí – a nebyl jsem sám – je fakt, že tzv. nutnost změny vedení Spolku je vysvětlována stagnací, zkostnatělou dramaturgií, slabou úrovní komorních koncertů Spolku, propadem prodeje vstupenek a tzv. setrváváním jeho vedení na stále stejné organizační a dramaturgické struktuře. Nikdy jsem nebyl členem Rady ČSKH, chápu však, že „odejitých“ členů a mnohých nadšených spolupracovníků se tyto formulace dotýkají. Jako blízký přítel nedávno zesnulé slavné cembalistky Zuzany Růžičkové vím, jak umělkyně doslova žila životem tohoto Spolku a takřka do posledních svých dnů se na něm aktivně podílela. Taktéž se to dá napsat o mnoha dalších osobách, spojených s dosavadní činností ČSKH.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé výtky, ač jsem konkrétní informace získal, např. o počtu abonentů a údajném poklesu zájmu a prodeje vstupenek. Ve své reakci nechci napadat legálně podniknuté kroky. Jen si kladu otázku, zda za této situace má vůbec smysl o nějakém uskupení uvnitř České filharmonie a pod jeho historickým názvem mluvit.

ČSKH byl de facto právně nesvébytným útvarem, jehož samostatnost byla odvozována z historických souvislostí, zároveň však také z odlišné atmosféry komorních cyklů, nezávislé dramaturgie, vlastního způsobu prezentace koncertů a vytváření vnímavého posluchačského zázemí. Byl jsem častokrát přítomen koncertům Spolku jako posluchač, několikrát jsem v nich i vystoupil a nemohu o zajištění těchto koncertů včetně návštěvnosti napsat nic negativního. Bylo vždy na vysoké profesionální úrovni.

Nicméně – jak jsem také zjistil – názory vedení České filharmonie se dostaly do rozporu s názory hlavního představitele Rady, který výrazně hájil suverenitu jejího rozhodování. Nedošlo k souladu a tím se obnažila slabina Spolku, který existoval trochu jako „stát ve státě“, svoji reálnou samostatnost však nemohl opřít o statut. Je jasné, že nová Rada bude razit cestu „jednoho státu“. Jestli půjde o rozšíření programového spektra či o jeho zploštění, nechci předjímat. Česká filharmonie získala ke svým dosavadním koncertním cyklům několik dalších, o kterých může prostřednictvím nově jmenované Rady rozhodovat v intencích svých představ, organizačních i dramaturgických. Má dostatek finančních prostředků i administrativního zázemí na bezproblémové zajištění koncertů „Spolku“. Potřebujeme ale v této situaci, kdy je vše srovnáno do zákrytu a sladěno do stejných tónů, vykazovat ještě nějaký „Spolek“ uvnitř České filharmonie? Podle mého názoru nikoliv. Protože se ale termín stále oficiálně užívá, přeji „spolkovým“ koncertům v rámci České filharmonie, aby zdárně navázaly na ty předešlé, setkaly se s příjemnou atmosférou a přinášely četným návštěvníkům bohaté umělecké zážitky ve specifickém komorním prostředí. Tak, jak tomu bylo dosud.