Dvojité výročí Jana Kubelíka

Miroslav Vilímec

Výročí umělců jsou často příležitostmi k oslavným akcím. Mnohdy jsou povinností zmiňovat jubilea slavných umělců zahlcena i odborná hudební periodika. Jistě by nebylo dobré předurčovat koncertní život pouze kronikou osobních dat, přesto se nevyhneme připomínce kulatých výročí alespoň u těch nejslavnějších osobností.

Mezi ně určitě patřil houslista Jan Kubelík, který proslavil českou houslovou školu a samozřejmě především sám sebe po celém světě. Je s podivem, co umělec, od jehož narození (5. 7. 1880) si letos připomínáme 140 let a od úmrtí (5. 12. 1940) 80 let,  dokázal za svůj relativně krátký život. Žil totiž pouhých 60 let, ale napsal 6 houslových koncertů a během své dráhy mohl reálně stihnout 6 tisíc koncertů na všech kontinentech, číslo však už neplatí pro počet koncertních turné po americkém kontinentu. Tam byl Kubelík desetkrát, přičemž jedno severoamerické turné navazovalo na jihoamerické s určitou přestávkou, mohli bychom ho tedy počítat jako jedenácté. Úctyhodné číslo, zvlášť když si uvědomíme délku jednotlivých turné, často zabírající několik měsíců a náročný způsob tehdejší přepravy mezi vzdálenými místy koncertů. Americkými koncerty, zvláště ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, si Kubelík získal slávu hned na počátku své kariéry v první dekádě minulého století, tak jako slavnými koncerty ve Vídni, Paříži, Londýně. Výčet pronikavých úspěchů narůstal až do první světové války, kdy byla koncertní činnost utlumena. V této době se Kubelík začal věnovat kompozici, ve které pokračoval již celý další život. Zvláště dnes, kdy interpretační umění Kubelíka je zakonzervováno jen na nemnoha nahrávkách, rozsahem i výběrem skladeb odpovídajícím dobovým zvyklostem, získává na důležitosti připomínat si Kubelíkovo umění prováděním jeho děl. Všechny jeho houslové koncerty nastudoval, nahrál a provádí s orchestrálním i klavírním doprovodem Miroslav Vilímec. Jedinou Kubelíkovu Symfonii, od premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka nehranou, uvede na podzim Plzeňská filharmonie. Jde o žádoucí splátku letitého dluhu, který byl zapříčiněn i určitým „tabu“, které se vztahovalo po několik desetiletí ke jménu Kubelík v důsledku emigrace syna Rafaela.

O houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho úspěších, vyznamenáních – např. Beethovenově medaili a členství v londýnské Královské filharmonické společnosti, Paganiniho medaili, udělené městem Janov, mnoha rytířskými řády atd. – bychom mohli psát dlouho. Kubelík byl ale také vysoce inteligentním a srdečným člověkem, který charismaticky a harmonicky působil na veřejnost i své nejbližší okolí. Byl vzdělaný v různých oblastech umění, často se jeho klavírní partneři zmiňovali o jeho nadšeném zájmu o  výtvarné umění, spojeném s jeho pravidelnými návštěvami galerií po celém světě. Jan Kubelík bude též zmíněn v srpnovém dílu cyklu Hudebních rozhledů „Slavní hudebníci za šachovnicí“, tuto jeho zálibu doloží 2 originální fotografie, též se synem Rafaelem. Největší uměleckou láskou Jana Kubelíka však byly housle. Svých slavných stradivárek „Emperor“ se umělec nikdy nevzdal. A to i v době, kdy přišel téměř  o veškeré své jmění. Nešťastné investice, které dovolil svému okolí např. nevýhodným nákupem zámku Rotenturm v Burgenlandu s přilehlými žulovými doly, ztráta na burze v roce 1930, zaviněná opožděným prodejem cenných papírů během umělcova dlouhého turné v Austrálii, kdy měl ztíženou možnost kontroly postupu finančních správců – to vše vrhalo stín na Kubelíkova pozdní léta. Přesto čteme v této krizové době v australském tisku tato umělcova vyjádření: „Hudba je náš největší přítel“ a dále: „Mé housle jsou mým životem. Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly!“. O dalších plánech při oslavách svých padesátin Kubelík řekl: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, pak 25 let komponovat a pak 10 let poslouchat jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už tady budu moci zavřít oči navždy.“

Osudové číslo vyměřilo Kubelíkovi čas jinak. Byla to ale šedesátka, dokonale a beze zbytku prožitá. Jan Kubelík zanechal za sebou v dějinách hudby nesmazatelný odkaz, který bychom si měli stále uvědomovat a chránit ho.