Reakce na článek Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak, otištěném v červnovém čísle letošních Hudebních rozhledů

Miroslav Vilímec, bývalý koncertní mistr České filharmonie

V Hudebních rozhledech (06) z tohoto roku byl otištěn článek „Český spolek pro komorní hudbu – 126. sezona jinak“. Autorkou je zaměstnankyně České filharmonie Lucie Maňourová a je jasné, že prezentuje názory vedení České filharmonie.

Některé pasáže článku zapříčinily vzrušené názory a debaty v okruhu lidí, kteří se kolem „Spolku“ dosud pohybovali, proto jsem se rozhodl na článek reagovat i já následným komentářem.

Činím tak po důkladném seznámení se s problematikou a po získání informací o této záležitosti u obou stran, nevyjímaje pisatelku článku.

Uveřejněný text je napsán velmi brilantně a fundovaně z hlediska historie Spolku. Je představena nová sezona s patřičným propagačním záměrem. Je také referováno o změnách ve vedení Spolku v souvislosti s odvoláním dlouhodobé Rady ČSKH, což je po stránce práva nenapadnutelné. Spolek totiž právní subjektivitu neměl a určitá vágní suverenita byla jen respektována, třeba i s výhradami, všemi dosavadními řediteli České filharmonie. 

Co se mi ale velmi nelíbí – a nebyl jsem sám – je fakt, že tzv. nutnost změny vedení Spolku je vysvětlována stagnací, zkostnatělou dramaturgií, slabou úrovní komorních koncertů Spolku, propadem prodeje vstupenek a tzv. setrváváním jeho vedení na stále stejné organizační a dramaturgické struktuře. Nikdy jsem nebyl členem Rady ČSKH, chápu však, že „odejitých“ členů a mnohých nadšených spolupracovníků se tyto formulace dotýkají. Jako blízký přítel nedávno zesnulé slavné cembalistky Zuzany Růžičkové vím, jak umělkyně doslova žila životem tohoto Spolku a takřka do posledních svých dnů se na něm aktivně podílela. Taktéž se to dá napsat o mnoha dalších osobách, spojených s dosavadní činností ČSKH.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé výtky, ač jsem konkrétní informace získal, např. o počtu abonentů a údajném poklesu zájmu a prodeje vstupenek. Ve své reakci nechci napadat legálně podniknuté kroky. Jen si kladu otázku, zda za této situace má vůbec smysl o nějakém uskupení uvnitř České filharmonie a pod jeho historickým názvem mluvit.

ČSKH byl de facto právně nesvébytným útvarem, jehož samostatnost byla odvozována z historických souvislostí, zároveň však také z odlišné atmosféry komorních cyklů, nezávislé dramaturgie, vlastního způsobu prezentace koncertů a vytváření vnímavého posluchačského zázemí. Byl jsem častokrát přítomen koncertům Spolku jako posluchač, několikrát jsem v nich i vystoupil a nemohu o zajištění těchto koncertů včetně návštěvnosti napsat nic negativního. Bylo vždy na vysoké profesionální úrovni.

Nicméně – jak jsem také zjistil – názory vedení České filharmonie se dostaly do rozporu s názory hlavního představitele Rady, který výrazně hájil suverenitu jejího rozhodování. Nedošlo k souladu a tím se obnažila slabina Spolku, který existoval trochu jako „stát ve státě“, svoji reálnou samostatnost však nemohl opřít o statut. Je jasné, že nová Rada bude razit cestu „jednoho státu“. Jestli půjde o rozšíření programového spektra či o jeho zploštění, nechci předjímat. Česká filharmonie získala ke svým dosavadním koncertním cyklům několik dalších, o kterých může prostřednictvím nově jmenované Rady rozhodovat v intencích svých představ, organizačních i dramaturgických. Má dostatek finančních prostředků i administrativního zázemí na bezproblémové zajištění koncertů „Spolku“. Potřebujeme ale v této situaci, kdy je vše srovnáno do zákrytu a sladěno do stejných tónů, vykazovat ještě nějaký „Spolek“ uvnitř České filharmonie? Podle mého názoru nikoliv. Protože se ale termín stále oficiálně užívá, přeji „spolkovým“ koncertům v rámci České filharmonie, aby zdárně navázaly na ty předešlé, setkaly se s příjemnou atmosférou a přinášely četným návštěvníkům bohaté umělecké zážitky ve specifickém komorním prostředí. Tak, jak tomu bylo dosud.

IDA HAENDEL

15. 12. 1923 (1928?)  – 1. 7. 2020

Miroslav Vilímec

1. července zasáhla hudební veřejnost smutná zpráva. Zemřela legendární houslistka Ida Haendel. Dějiny znají mnoho vynikajících houslistů a houslistek, Ida Haendel však patřila mezi několik vyvolených. Lze ji považovat za jednu z posledních představitelů doby, kdy nezbytnou podmínkou umělecké kariéry byla nezaměnitelná osobitost. Narodila se v polském Chelmu v židovské rodině s příjmením Hendel, k drobné úpravě jména došlo později. Nejasnosti jsou ale kolem data narození. Setkáváme se s dvěma údaji (1923 nebo 1928), obojí má své zastánce. V dokladech měla Ida Haendel rok narození 1928. Její otec však uvedl rok 1923, věk byl prý upraven z důvodu snazší emigrace. Stejně tak zastánci roku 1928 tvrdí, že dřívější datum bylo uváděno jen pro možnost účasti v soutěžích a veřejných koncertech. Buď jak buď, umělkyně se dožila úctyhodného věku, při úžasné životní energii. Byla také zázračným dítětem. Však také slavný polský virtuos Bronislaw Huberman prohlásil, že je největší z talentů, které kdy slyšel. V roce 1935 se zúčastnila Wieniawského soutěže ve Varšavě, kterou vyhrála Ginette Neveu před Davidem Oistrachem. Mladičká Ida obsadila 7. místo a strmá kariéra na sebe nenechala dlouho čekat. Po emigraci studovala u Carla Flesche a v Londýně debutovala v roce 1936 sólovým recitálem. Beethovenovým koncertem zahájila šňůru celkově 68 vystoupení na slavném festivalu PROMS. Hrála na světových pódiích, spolupracovala s vynikajícími dirigenty, často se Sergiu Celibidachem a naším Rafaelem Kubelíkem. K české hudbě měla Ida Haendel vřelý vztah. Tak např. v Plzni provedla s tamějším orchestrem Sukovu Fantazii, za klavírního doprovodu Alfreda Holečka i České filharmonie s Karlem Ančerlem byla i třikrát hostem Pražského jara. Poslední vystoupení s Českou filharmonií bylo v roce 2000, kdy za řízení Vladimíra Ashkenazyho zahrála Sibeliův koncert. Přesto jsme ji u nás slyšeli ještě dvakrát. Ida Haendel přijala v letech 2009 a 2011 pozvání do cyklu koncertů Hudba v synagogách plzeňského regionu. Ve Velké synagoze v Plzni fascinovala např. suverénním provedením Bachovy Ciaccony, což zachytilo DVD Společnosti Jana Kubelíka. Ti, kteří Idu Haendel znali, čerpají ve vzpomínkách energii z jejího uměleckého i životního projevu. Pro ty, kteří se s ní osobně nesetkali, zanechala alespoň obrovský počet skvělých nahrávek. Ida Haendel odešla do historie, bude ale stále inspirovat.

Ida Haendel Foto archiv

                                                                                                                                  

Dvojité výročí Jana Kubelíka

Miroslav Vilímec

Výročí umělců jsou často příležitostmi k oslavným akcím. Mnohdy jsou povinností zmiňovat jubilea slavných umělců zahlcena i odborná hudební periodika. Jistě by nebylo dobré předurčovat koncertní život pouze kronikou osobních dat, přesto se nevyhneme připomínce kulatých výročí alespoň u těch nejslavnějších osobností.

Mezi ně určitě patřil houslista Jan Kubelík, který proslavil českou houslovou školu a samozřejmě především sám sebe po celém světě. Je s podivem, co umělec, od jehož narození (5. 7. 1880) si letos připomínáme 140 let a od úmrtí (5. 12. 1940) 80 let,  dokázal za svůj relativně krátký život. Žil totiž pouhých 60 let, ale napsal 6 houslových koncertů a během své dráhy mohl reálně stihnout 6 tisíc koncertů na všech kontinentech, číslo však už neplatí pro počet koncertních turné po americkém kontinentu. Tam byl Kubelík desetkrát, přičemž jedno severoamerické turné navazovalo na jihoamerické s určitou přestávkou, mohli bychom ho tedy počítat jako jedenácté. Úctyhodné číslo, zvlášť když si uvědomíme délku jednotlivých turné, často zabírající několik měsíců a náročný způsob tehdejší přepravy mezi vzdálenými místy koncertů. Americkými koncerty, zvláště ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, si Kubelík získal slávu hned na počátku své kariéry v první dekádě minulého století, tak jako slavnými koncerty ve Vídni, Paříži, Londýně. Výčet pronikavých úspěchů narůstal až do první světové války, kdy byla koncertní činnost utlumena. V této době se Kubelík začal věnovat kompozici, ve které pokračoval již celý další život. Zvláště dnes, kdy interpretační umění Kubelíka je zakonzervováno jen na nemnoha nahrávkách, rozsahem i výběrem skladeb odpovídajícím dobovým zvyklostem, získává na důležitosti připomínat si Kubelíkovo umění prováděním jeho děl. Všechny jeho houslové koncerty nastudoval, nahrál a provádí s orchestrálním i klavírním doprovodem Miroslav Vilímec. Jedinou Kubelíkovu Symfonii, od premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka nehranou, uvede na podzim Plzeňská filharmonie. Jde o žádoucí splátku letitého dluhu, který byl zapříčiněn i určitým „tabu“, které se vztahovalo po několik desetiletí ke jménu Kubelík v důsledku emigrace syna Rafaela.

O houslistovi Janu Kubelíkovi a jeho úspěších, vyznamenáních – např. Beethovenově medaili a členství v londýnské Královské filharmonické společnosti, Paganiniho medaili, udělené městem Janov, mnoha rytířskými řády atd. – bychom mohli psát dlouho. Kubelík byl ale také vysoce inteligentním a srdečným člověkem, který charismaticky a harmonicky působil na veřejnost i své nejbližší okolí. Byl vzdělaný v různých oblastech umění, často se jeho klavírní partneři zmiňovali o jeho nadšeném zájmu o  výtvarné umění, spojeném s jeho pravidelnými návštěvami galerií po celém světě. Jan Kubelík bude též zmíněn v srpnovém dílu cyklu Hudebních rozhledů „Slavní hudebníci za šachovnicí“, tuto jeho zálibu doloží 2 originální fotografie, též se synem Rafaelem. Největší uměleckou láskou Jana Kubelíka však byly housle. Svých slavných stradivárek „Emperor“ se umělec nikdy nevzdal. A to i v době, kdy přišel téměř  o veškeré své jmění. Nešťastné investice, které dovolil svému okolí např. nevýhodným nákupem zámku Rotenturm v Burgenlandu s přilehlými žulovými doly, ztráta na burze v roce 1930, zaviněná opožděným prodejem cenných papírů během umělcova dlouhého turné v Austrálii, kdy měl ztíženou možnost kontroly postupu finančních správců – to vše vrhalo stín na Kubelíkova pozdní léta. Přesto čteme v této krizové době v australském tisku tato umělcova vyjádření: „Hudba je náš největší přítel“ a dále: „Mé housle jsou mým životem. Kdyby se stalo, že bych všemu štěstí odumřel, nic bych si z toho nedělal, jestliže by mi housle zůstaly!“. O dalších plánech při oslavách svých padesátin Kubelík řekl: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, pak 25 let komponovat a pak 10 let poslouchat jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už tady budu moci zavřít oči navždy.“

Osudové číslo vyměřilo Kubelíkovi čas jinak. Byla to ale šedesátka, dokonale a beze zbytku prožitá. Jan Kubelík zanechal za sebou v dějinách hudby nesmazatelný odkaz, který bychom si měli stále uvědomovat a chránit ho.