Hudba Bohuslava Martinů – tajemná výprava za novými emocemi a kompozičními zajímavostmi
Kateřina Viktorová
Hudbu, osobní život, pocity i postoje českého skladatele zachytil ve svém hraném dokumentu Můj život s Bohuslavem Martinů filmový a divadelní režisér Jakub Sommer, který jako kameraman spolupracoval i na dokumentárních filmech své matky Olgy Sommerové.
Váš otec Vladimír Sommer byl jedním z nejvýznamnějších českých skladatelů poválečného období. Když jste byl malý, setkával jste se doma s klasickou hudbou? A pokud ano, s jakou?
Díky tátovi jsem se s klasikou setkával hodně. Už jako malého kluka mě bral na koncerty, a to jak na provedení svých děl, tak i jiných skladatelů. Pamatuji si třeba, jak se mi v pěti letech pokoušel pustit Prokofjevova Péťu a vlka, ale tehdy to moc nezabralo. Určitě jsem si ale díky němu vztah ke klasické hudbě vybudoval, takže když jsem se potom ve školních kolektivech setkával s tím, že mí spolužáci nad klasickou hudbou ohrnovali nos, mrzelo mě to. A i dnes mi je líto, kolik lidí klasice nedá šanci a dokáže ji odsoudit předem. Věřím, že kdyby si ji pustili, minimálně v padesáti procentech případů by mluvili jinak a jejich bariéra by povolila.
Zmínil byste nějakou tatínkovu skladbu, kterou máte rád?
Pro mě je tátův největší hit Smyčcový kvartet d moll. Úžasná skladba. Na škole jsem ji použil v jednom svém studentském filmu. Byl jsem nadšený, když moje sestra Anna Sommerová s dirigentem Vojtěchem Jouzou uspořádali koncem minulého roku v Sukově síni Rudolfina koncert na památku tátových nedožitých stých narozenin a na program zařadili mimo jiné právě tento tátův kvartet upravený pro smyčcový orchestr [jedná se o Komorní hudbu pro smyčce z roku 1967, autorovu orchestrální verzi jeho Smyčcového kvartetu č. 1 d moll – pozn. autorky].
Když jste byl k režírování filmu o Martinů osloven, co vás na tom lákalo, že jste na to kývnul?
Ten první důvod byl trochu sobecký. Řekl jsem si, že jsem už dost starý na to udělat nějakou dospělou věc. Do té doby jsem se totiž věnoval hodně reklamám, hudebním klipům, komediálnímu žánru (například sitcomu Comeback). Teď jsem měl pocit, že je ten správný čas posunout se dál. Pravdou je, že bližší vztah k hudbě Bohuslava Martinů jsem neměl, ale ne proto, že bych se bránil komplikovanějším kompozicím. Každopádně to pro mě byla filmařská výzva a také možnost vyzkoušet si konečně žánr drama. Drama říkám proto, že v případě našeho filmu nejde o klasický dokument, ale o tzv. dokudrama. Tedy tvar, který je rozkročený mezi dokumentem a hraným filmem. A také jsem věděl, že film chci natočit tak, aby oslovil i většinového diváka, který by si jinak hudbu Martinů sám od sebe nepustil.
O dokudrama šlo od začátku, nebo jste se k formě filmu nějak propracovávali?
Že chci film natočit právě jako dokudrama jsem měl jasno od začátku. Upřímně, mě by ani nebavilo dělat typický dokumentární film na základě hudebních ukázek, dobových archivů a prokládaný výpověďmi nejrůznějších odborníků. A to neříkám proto, že bych se vůči znalostem muzikologů uzavíral, ale z filmařského hlediska je pro mě tohle uchopení v roce 2021 přežité. V našem případě šlo hlavně o to, zda v televizních podmínkách dokážeme udržet stylizaci, kterou jsme si zvolili. Chtěl jsem vzít diváka na cestu do stylizovaného světa doby, kdy Martinů žil a skládal, a nechtěl jsem z něj neustále vyskakovat zpět do současnosti, ve které by někdo z muzikologů stál na Kampě a říkal: „A v tomto domě Bohuslav v mládí pobýval…“. Toto byla od začátku má podmínka, se kterou Česká televize jako hlavní producent filmu nejprve trochu bojovala, protože to projekt samozřejmě prodražovalo.
Kdybyste měl osobnost Martinů popsat, co byste o něm řekl? Jaký to byl člověk?
Byl to člověk velmi zamilovaný, zamilovaný do své práce, do komponování. Posedlý tvorbou. Charlotta Martinů ve svých pamětech sama říká: „Bohuš stále skládal“. Řekl bych, že mu asi trošku unikal reálný život. Se Charlottou se ale velmi dobře doplňovali, protože mu utvořila zázemí, které potřeboval. Mně je tahle vlastnost vlastně sympatická, i když Martinů byl, aspoň tak to na mě působí, pro praktický život trochu nepoužitelný.
V dokumentu se opíráte o paměti skladatelovy manželky Charlotte. Řekl jste, že „to není ale typ knihy, který by mohl být zfilmován jedna ku jedné.“ Proč?
Její vzpomínky jsou psány s velkým respektem. Popisuje ze svého pohledu, jak šel jejich společný život, jak vznikala jeho díla. Vyprávění ale chybí dramatičnost, která je pro film jako takový potřebná. Její paměti se vyhýbají kontroverznějším tématům, například Bohušovým avantýrám. Čímž nechci říct, že jedinou dramatičnost do jeho života přinášely milostné románky. Nicméně kdybychom pracovali jen s touto knihou, neměl by film v sobě tolik emocí, které jej činí pro diváka zajímavými.
Jaké byly pro vás tedy další zdroje v poznávání života a díla Martinů?
Kromě Charlottiny knížky jsme dále čerpali z knih jeho přítele Miloše Šafránka, ale i z dalších zdrojů. Scénář jsme napsali společně s Lukášem Csicselym. Vše jsme konzultovali s muzikology a znalci života a díla Bohuslava Martinů, zejména s Alešem Březinou. Naše ambice byla zahrnout do filmu skladatelův celý život. Dost vedlejších motivů jsme ale museli vypustit. Původní zadání České televize bylo dokonce padesát dva minut, nakonec má film hodinu. A vměstnat do šedesáti minut jeden život… Slyšel jsem i názor, že na to ve filmu „jdeme moc rychle“, ale nemohli jsme prostě ztrácet čas.
O čem jste se při přípravách nebo natáčení s kolegy nejvíce hádali?
Pravidelně jsme se scházeli jak s kreativním producentem Jiřím Hubačem, tak Alešem Březinou a rozhodovali, co ve scénáři nechat a co ne. V určité fázi se například nelíbila postava Múzy. Tu jsme s Lukášem Csicselym vymysleli proto, aby byl film imaginativnější a poutavější. Inspirovala nás k tomu přímo hudba Martinů, hlavně jeho opera Julietta aneb Snář. Anna Fialová, která Múzu ztvárňuje, vystupuje i v úlohách dalších žen, které, kromě Charlotty, do života Martinů vstoupily a inspirovaly ho. I když s tím ne všichni zpočátku souhlasili, myšlenku jsme prosadili a jsem za to moc rád.
Ve filmu postupujete chronologicky. Co ze skladatelova osudu je pro vás nejsilnější, nejdramatičtější?
Hranou linii doprovází linka dobových archivů, která ukazuje, co se v danou dobu ve světě odehrávalo. Mnohé události měly na život Martinů zásadní vliv. Nejvíce asi jeho útěk před nacisty do Ameriky, a potom když se po válce nemohl vrátit do komunistického Československa. Dnes, kdy můžeme svobodně cestovat a kdykoliv se vrátit domů, si to neumíme vůbec představit. Říkám si, jak to asi prožíval, a odpovědí mi jsou třeba Špalíček nebo Otvírání studánek, skladby, které jeho silné spojení s domovem dokládají. Dalším silným momentem je přátelství Martinů a Miloše Šafránka. Ve filmu se dotýkáme toho, že Šafránek byl spolupracovníkem STB a o životě Martinů pravděpodobně zdejší orgány informoval. Protože archivní záznamy neexistují, nakolik byl agentem horlivým, či z donucení, zůstává otázkou.
Váš hraný dokument je prokládán materiály z dobových archivů. Autentické filmové záběry Martinů se ve vašem snímku skoro neobjevují. Byl to záměr, nebo neexistují?
Ve filmu je kromě mnoha fotografií použit jen jeden skutečný filmový záznam s Bohuslavem – z jeho pařížského období, ještě před seznámením se Charlottou. Vidíme ho jako mladého muže, který kupuje na ulici květiny. Během příprav jsem předpokládal, že budeme mít k dispozici mnoho autentických filmových záběrů. Byl jsem ale překvapen, že kromě tohoto záběru existuje už jen sekvence, kdy jsou se Charlottou u přátel v Itálii a procházejí se v zahradě. Jinak nic dalšího, o čem by Institut B. Martinů věděl, není. Pro náš film to nakonec bylo vlastně dobře, protože jsme se vyhnuli srovnávání, nakolik si jsou, či nejsou představitelé Bohuše, Charlotty a Šafránka s herci Petrem Stachem, Terezou Hofovou a Ondřejem Kavanem podobní. I když musím dodat, že si podobní jsou.
Hudbu k vašemu filmu tvoří logicky ukázky z díla Martinů. Co bylo dřív, natočený filmový materiál, nebo výběr hudby?
Šlo to ruku v ruce. Nejdříve jsme postavili kostru toho, co ze života, potažmo díla Martinů chceme zachytit. Věděli jsme například, že určitě zařadíme scénu s Juliettou, scénu, kdy Martinů tuto operu komponuje a poté ji sleduje v divadle. U jednotlivých scén jsme měli představu, jakou hudební náladu nesou, jaké skladby v tom období Martinů složil. Hodně hudebních ukázek nám do scénáře dosadil Aleš Březina. To je třeba případ začátku filmu, který ukazuje nešťastný pád Martinů z terasy v létě 1946 v Tanglewoodu. K této scéně jsme vybrali dramatický úvod skladby Toccata e due canzoni. Takto jsme poskládali asi šedesát procent filmu a zbývající místa jsme dávali dohromady ve střižně tak, že jsem Alešovi vždy zavolal a ptal se, jakou hudbu by použil pro to či ono místo, a on mi pak poslal třeba pět možností, ze kterých jsem vybral tu nejvhodnější.
Nechci po vás hudební rozbor muzikologa, ale co vás na hudbě Martinů zajímá, co si o ni myslíte?
Pro mě je hudba Bohuslava Martinů často tajemná výprava, ve které opakovanými poslechy objevuji nové a nové emoce nebo kompoziční zajímavosti. Ať už je to zmíněná napínavá Toccata e due canzoni, strhující Concerto Grosso nebo mých oblíbených Sedm arabesek, mám pocit, že pokaždé mě jeho hudba dokáže zaujmout něčím novým.
Mj. jste autorem dokumentu z cyklu Můj pokus o mistrovský opus – kde jste při studiu Bachových suit sledoval violoncellistu Jiřího Bártu. Co si z klasické hudby pouštíte rád dnes?
Když jsem točil vámi zmíněný Můj pokus, uchvátil mě Bach na dlouhé měsíce, stejně tak, když jsem poslední dva roky pracoval na Martinů, poslouchal jsem hodně jeho hudbu. Dost mě v tom tedy ovlivňuje má aktuální práce. Už jako kluka mě moc bavily filmy mého otčíma Jana Špáty s hudební tematikou, třeba Variace na téma Gustava Mahlera. Jinak kromě Mahlera k mým oblíbeným skladatelům, které poslouchám asi nejčastěji, patří Beethoven a Chopin. Rád si zajdu na operu, ale daří se mi to bohužel méně často, než bych chtěl.
Učil jste se někdy hrát na hudební nástroj?
Hraji na kytaru. Jako malého mě dal táta na housle, ale to mě moc nebavilo. Chodil jsem i na klavír, ale v něm pak bohužel nepokračoval. Až nedávno jsem si piano pořídil, že si to všechno trochu připomenu, a zjišťuji, že to bohužel do prstů už neleze tak, jako v dětství. Prozradím, co zatím nikdo neodhalil: ve filmu o Martinů máme pasáž, kde se vypráví o vztahu Martinů s Vítězslavou Kaprálovou. V té scéně spolu hrají na klavír. Tuto pasáž uvádí komentář Miloše Šafránka a my potřebovali k té sekvenci nějaký kratičký hudební úryvek, který té hudební ukázce Bohuše a Vítky předchází. Poslechl jsem si jejich skladbu, v jaké je náladě, a doma nahrál krátkou několika akordovou „podkresovku“ s tím, že ji později něčím nahradíme. Nakonec ten kousek muziky ve filmu zůstal a mě těší, že tuhle mou kukaččí „kompozici“ zatím nikdo nereklamoval…
Takže ve filmu máte svůj malý hudební podpis… Děkuji vám za rozhovor.