„Rád bych inicioval zájem o Veitovu hudbu.“
Šimon Kaňka
Jméno Václav Jindřich Veit (1806–1864) znají dnes snad jen specializovaní hudební historikové. Širší posluchačské obci je osobnost tohoto česko-německého skladatele, klavíristy, publicisty a organizátora hudebního života v Čechách v první polovině 19. století téměř neznámá. A to chce změnit dirigent Zdeněk Klauda, který se svojí Komorní filharmonií L’Armonia Terrena vydal v prosinci 2021 u Nibiru Publishers nové CD s Veitovou hudbou s podtitulem „Svědectví znovuobjeveného romantika“.
Jaké bylo vaše první setkání s Veitovou tvorbou?
Na tvorbu tohoto raně romantického skladatele mě upozornil violoncellista Libor Mašek, který se svým souborem Rejcha Quartet již provedl některé jeho smyčcové kvartety. V jejich interpretaci jsem vyslechl svého prvního Veita a okamžitě jsem pochopil, že se jedná o hudbu, za kterou by se nemusel stydět Franz Schubert nebo Felix Mendelssohn-Bartholdy. Když jsem posléze otevřel jeho partitury a začal je detailněji studovat, byl jsem překvapen, na jak vysoké technické úrovni bylo Veitovo kompoziční umění. Ačkoliv se jedná o skladatele, který byl ve skladbě autodidakt. Po formální stránce nepochybně vycházel z Beethovena, stylově se nechal ovlivnit Mendelssohnem a Spohrem, přesto se však jedná o skladatele se svěží, svébytnou invencí, citem pro formu i tektoniku a osobitým hudebním světem.
Jaké byly Veitovy hudební začátky?
Zde je potřeba předeslat, že Veit byl to, čemu bychom dnes řekli zázračné dítě. Již v raném věku hrál na housle, na klavír, na violoncello a na řadu dalších nástrojů a jeho dětství bylo veskrze šťastné. Tato idyla však netrvala dlouho, neboť krátce poté, co odešel do Prahy na studia, mu zemřeli oba rodiče a Veit se ocitl v cizím městě v podstatě bez prostředků. Jedinou cestou, jak si vydělávat na studium práv, bylo soukromě učit hudbu nebo rozepisovat noty. Hudbou se začal profesionálně živit v Cáchách, kde zastával post hudebního ředitele a seznámil se tu důkladně s dílem Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, s nímž navázal korespondenční vztah, který byl plný vzájemného respektu, o čemž svědčí i premiéra Veitovy jediné symfonie v lipském Gewandhausu. Po ročním působení v Cáchách však odešel, jelikož městská rada neakceptovala jeho požadavky na zlepšení podmínek pro hudebníky. Dále pak rozvíjel svoji právnickou kariéru a komponování muselo ustoupit na druhou kolej. Zejména proto čítá Veitův odkaz jen něco málo přes 60 opusů.
Zmínil jste, že Veit napsal jedinou symfonii. Jakou další tvorbou se zabýval?
Nejpodstatnější částí Veitova díla je komorní hudba. Je to šestice smyčcových kvartetů, které dnes již existují kompletně natočené (u Radioservisu Sedláčkovo kvarteto), dále komponoval písně na německé texty a další komorní skladby. Veit byl též jmenován do čela Jednoty k zvelebení kostelní hudby v Čechách, kde šel příkladem a komponoval církevní hudbu, pokračující v tradici běžné použitelnosti při liturgickém provozu během mše. Počtem skladeb je nejméně zastoupeno symfonické dílo, které je v podstatě celé zachycené na našem novém CD.
Jaké byly Veitovy vazby na skladatele současníky?
Při pražských studiích se Veit ucházel o to stát se žákem Jana Václava Tomáška, ten ho však odmítl. Nevíme přesně proč, pravděpodobně z důvodů finančních, neboť to bylo již v době, kdy si to Veit již nemohl z existenčních důvodů dovolit. Veit si mohl myslet, že když prokáže mimořádný talent, tak že třeba získá nějaké stipendium. Bohužel nebyl úspěšný. Po několika letech se oba setkali při pražském salonním koncertu, kde Veit hrál spolu s kolegy jeden ze svých kvartetů. Tomášek byl udivený, co za skvělou hudbu se to hraje, a Veit mu sdělil, že skladbu zkomponoval on. Od té doby Tomášek podporoval Veita alespoň tím, že kladnými vyjádřeními směrem k Veitově tvorbě pomáhal upevnit jeho renomé.
Proč je nyní Veit prakticky neznámý skladatel?
Těch důvodů je více. Veit byl sice ve své době významným a oblíbeným skladatelem, jehož dílo respektovala i cizina – především ta německojazyčná. Veit byl německé národnosti, byl však zároveň zaníceným českým patriotem, jak tomu bylo v jeho době obvyklé. Jeho zařazení do české hudební kultury je tudíž zcela na místě. Můžeme se však domnívat, že nejspíš nebylo v tehdejším zájmu nastupujících národních škol propagovat německého skladatele působícího v českém prostředí, a Veit se tak ocitl ve stínu ryze českých autorů. Dalším důvodem je to, že Smetana zastínil všechny osobnosti Veitova formátu z části přirozeně, z části se o postupné slábnutí zájmu o českou hudbu předsmetanovskou postarala i rodící se česká hudební publicistika a historiografie poměřující řadu hodnot české národní hudby formátem Smetanova génia.
Jaké skladby tvoří nové CD?
Veitova Předehra, op. 17 je dílo velmi radostné, mistrovsky zkomponované na principech beethovenovského formálního myšlení. Ale co se týká melodické invence a instrumentace, je v ní již přítomen svět romantismu a můžeme zde cítit třeba nádech atmosféry hudby Carla Marii von Webera. Skladba začíná pomalým prokomponovaným úvodem v tónině d moll, ale brzy moduluje do paralelní durové tóniny a úvod přechází do sonátového Allegra, které je jiskřivé a plně odráží svěžího ducha mladého skladatele.
Dalším Veitovým dílem nahraným na novém CD je Romance a finále pro housle a orchestr, jejíž durata je kolem 20 minut. Toto dílo však nemá opusové číslo, známe důvod?
To, že nemá tato skladba opusové číslo, je důsledkem toho, že ve své době nevyšla tiskem. Její geneze je pro nás dosud velkou neznámou. Jediné, co jistě víme, je to, že se toto dílo dostalo do Muzea české hudby z pozůstalosti skladatele Josefa Suka. Když jsem poprvé vzal do ruky partituru, bylo mi hned jasné, že pro nahrávku oslovím houslistu Milana Al-Ashhaba. Skladba je na hraně technických možností, Veit nebyl houslovým virtuosem, i proto většina pasáží není instrumentálně pohodlná, nicméně vzhledem k tomu, že je za předpokladu velké prstokladové kreativity hratelná, určitě ji s nějakým houslovým virtuosem konzultoval. Pikantností je, že jsme před pár dny objevili zcela zjevnou souvislost mezi Veitovou skladbou a druhou a třetí větou z Koncertu č. 2 pro housle a orchestr maďarského houslisty a hudebního skladatele Josepha Joachima. Tímto tématem se tedy ještě budeme zabývat. Avšak už nyní vám mohu prozradit, že nás čeká napínavá detektivní práce.
To jsou velice zajímavé souvislosti. Jaký je osud poslední skladby na novém CD, jediné Veitovy Symfonie e moll, op. 49?
Veit dílo zkomponoval poté, co mu zemřely dvě z jeho dětí. Dá se tedy říci, že je to do značné míry symfonie tragická, ačkoliv si nemyslím, že Veit toto dílo pojal autobiograficky. Spíše jde o jakési podvědomé ovlivnění situací, ve které skladbu komponoval. Dílo začíná tragickou fanfárou a úsečnými akordy celého orchestru, které mohou názvukem připomínat zmíněné osudové rány. První věta se pak dále odvíjí melancholicky s několika dramatickými vrcholy. Veitova kompoziční práce je zde inspirována určitými technickými řešeními, které mohl znát od Mendelssohna-Bartholdyho nebo i již několikrát zmíněného Beethovena. Druhá věta má konejšivý charakter jakéhosi chorálu či procesí. Scherzo je již tranzitní, naznačuje, že se skrze bolest a utrpení dostáváme do nějakého druhu katarze, kterou je následné Finále. To je bezpochyby hudba vítězná, kterou můžeme chápat jako vyrovnání se či, chcete-li, překonání životních útrap. Osobně se mi s koncepcí této symfonie spojuje latinské rčení „per aspera ad astra”, tedy skrze utrpení ke hvězdám.
Čím se necháváte inspirovat pro svůj interpretační postoj?
Můj interpretační přístup vychází z komorní hudby, která mne odjakživa přitahovala nejvíce. Vždy cítím potřebu vyrovnat se se všemi nuancemi, stavbou frází, agogikou, barvou a v neposlední řadě i osobním vkladem všech zúčastněných na úrovni, na jaké se hraje ve smyčcovém kvartetu, který považuji za etalon dokonalosti vyjádření všeho, co se hudbou vyjádřit dá. Podstatným faktorem je i moje naprostá důvěra v partituru. Vždy, když dostanu do ruky nějakou neznámou partituru, tak si ji přehraji a snažím se pouze pochopit, co svým zápisem chtěl autor sdělit, jakým způsobem přemýšlí a jak pak pracuje s výstavbou základních myšlenek, jak pojímá formu a celkovou tektoniku skladby, jakou roli pro něj hraje detail a jaký je vztah jeho hudební invence a emocí jako takových. Tím pádem je mi jasné, jaký přístup musím zvolit, abych umožnil optimální vyznění dané skladby.
Jak v dnešní době vypadají prameny, ze kterých můžeme o Veitovi čerpat informace?
Stav Státního oblastního archivu v Litoměřicích odpovídá civilní stopě, kterou Veit v hudebním světě zanechal. Ta není nikterak široká, což je patrné například i na korespondenci. Na dlouhou dobu poslední důkladné pojednání o Veitovi z pera hudebního spisovatele Artuše Rektoryse vyšlo při příležitosti 100. výročí jeho narození v březnu 1906 v časopise Dalibor ve čtyřech pokračováních. V roce 1964 při 100. výročí Veitova úmrtí vydal regionální badatel a hudební spisovatel Karel Fiala malou monografii. Aktuální profesionální hudebně historická monografie o Veitovi prostě chybí. Domnívám se, že by to bylo nosné téma třeba pro doktorandskou práci. Doufejme, že i k takovému kroku by toto naše CD mohlo někoho inspirovat.
Jaké jsou důvody, pro které by si měl posluchač nové CD s Veitovu hudbou poslechnout?
Veitova hudba je v první řadě krásná a povznášející. Vznikla propojením jeho dokonalého kompoziční umění s nápaditou invencí a vysokou kultivovaností Veitovy osobnosti jako takové. Doposud byla nezaslouženě opomíjená a já ji mohu hudbymilovným posluchačům vřele doporučit. Věřím, že se nám společně podaří tento dluh vůči Veitovi v brzké době splatit.