Josef Mysliveček – ikarský osud cesty ke slunci
Kateřina Viktorová
Vzestup a pád jednoho z nejúspěšnějších operních skladatelů 18. století Josefa Myslivečka vypráví nový snímek Il Boemo držitele Českých lvů, autora filmů Marian, Paralelní světy, Cesta ven nebo Nikdy nejsme sami, režiséra Petra Václava.
Kdy jste se se jménem skladatele Josefa Myslivečka setkal v životě úplně poprvé? Bylo to ve škole, nebo v rodině?
Obraz skladatele, který odešel do Itálie, a nakonec musel žít skrytý za maskou znám od dětství z domu. Ve škole jsme měli husity a Lenina.
Co bylo tím prvotním impulsem, který ovlivnil rozhodnutí, že Mysliveček bude téma Vašeho příštího filmu?
Asi touha natáčet v Itálii a v dekoracích osmnáctého století příběh člověka, který se rozhodne opustit situaci spořádaného měšťáka, opustit veškeré jistoty, jít do neznáma za svou touhou stát se nezávislým umělcem.
Josef Mysliveček je tedy podle vás romantická postava?
To ne. Je synem své doby, tedy osvícenství. Svou touhou po svobodě a svou nezávislostí ale předjímá životní postoj, který nastolí o něco později romantismus.
Při přípravách filmu Il Boemo jste se na nějakou dobu stal hudebním badatelem…
To zase ne. Krása scenáristiky je v tom, že potřebujete znát tak trochu všechno. Zatímco vědci se soustřeďují na určité téma, vy potřebujete jejich znalosti propojit, abyste dal vzniknout iluzi živého světa. Jednáte s muzikology, s historiky, se specialisty na operu, na divadlo, na medicínu, na hygienu, na dějiny mravů. Jako režisér se bavíte s odborníky na čalounictví, na dějiny kostýmů, na líčení. Potřebujete vědět tolik věcí!
Jaké byly Vaše hlavní zdroje v poznávání Myslivečkova života a díla?
Materiály, které se přímo týkají Myslivečka, nejsou rozsáhlé. Ty v podstatě shromáždil Stanislav Bohadlo v knize Josef Mysliveček v dopisech. Tuto a další dílčí práci různých muzikologů pak rozvíjel Daniel Freeman ve své americké publikaci. Pro mě bylo důležité také studium dalších postav, které jsem musel napsat. Začal jsem tím, že jsem si v pařížských knihovnách přečetl různé knihy vytištěné v Myslivečkově době. Ono vám to opravdu dá větší jistotu, když čtete z originálního tisku. Když otáčíte tyto stránky, vybaven rukavičkami a sametovými polštářky, kterými podkládáte listy, abyste nelámal vazbu, jste té době najednou blíž. Prošel jsem například různé zajímavé texty o hudbě, o léčení pohlavních chorob nebo cestopisy. Hojně jsem využíval skvělý internetový portál Gallica, který skýtá celou řadu faksimilií. Četl jsem samozřejmě Hudební cestopis 18. věku od Charlese Burneyho, veškeré dostupné italské a francouzské memoáry té doby jako je Goldoni, Gozzi, Alfieri. Jedním z největších zdrojů popisu života v osmnáctém století je samozřejmě Casanovova Histoire de ma vie, kterou napsal na konci svého života francouzsky v Duchcově. Četl jsem vzpomínky libretisty Lorenza da Ponteho, který v nich ale o celé své spolupráci s Mozartem nenapsal vůbec nic. Samozřejmě jedním z největších zdrojů k pochopení tehdejšího hudebního světa, ale i světa jako takového, je korespondence Mozartů, asi 1750 stran úžasné četby. Četl jsem také mnoho nejnovější odborné literatury a setkal se s některými autory a autorkami těchto publikací.
Kdybyste měl Myslivečkův osud, jeho osobnost, jeho hudbu vyjádřit několika větami, co byste řekl?
Je to ikarský osud cesty ke slunci. Ať je již jeho následný pád jakkoli tragický, patří ke šťastné menšině lidí, kteří žili život svobodně a po kterých zůstalo něco velkého.
Co jste chtěl ve Vašem filmovém pohledu zachytit především?
Chtěl jsem vyprávět příběh o tom, jak člověk dochází k naplnění touhy po seberealizaci, jak se vlastně dělá kariéra.
Váš film by měl zachycovat italské období skladatele.
Mysliveček se rodí jako skladatel v roce 1767 v neapolském divadle San Carlo, které tehdy bylo největší operní scénou na světě. Do té doby studuje, připravuje se, píše drobnější skladby. Opravdový začátek je ale Neapol. Můj film vypráví, jak tento neznámý cizinec dostal pár let po příjezdu do Itálie tak obrovskou příležitost a jak se jí chopil.
V souvislosti s psaním scénáře jste jako své spolupracovníky zmiňoval zpočátku Stanislava Bohadla, později spíše Daniela Freemana.
Stanislav Bohadlo mi velmi pomohl zejména během prvního roku práce. Rozhovory, které jsem s ním vedl, naše výměny e-mailů a jeho zmiňovaná kniha pro mě byly stěžejní. To bylo v době, kdy jsem ještě ani netušil, že nějaký Freeman existuje. Dozvěděl jsem se o něm, když vydal v Americe v roce 2009 o našem hrdinovi svou knihu. V té době jsem už Stanislava úplně „vyždímal“. Daniel měl další poznatky. Zcela nezištně mi po celá léta odpovídal obratem na jakýkoliv dotaz. Daniel a Stanislav jsou spolu s Václavem Luksem zásadními poradci mého projektu.
Jak jste vlastně poznával Myslivečkovu hudbu? Měl jste k tomu dostatek příležitostí – nahrávky nebo živá provedení na koncertech nebo v divadle? Narážím na to, že skladatel nepatří k nejuváděnějším autorům.
K Myslivečkově hudbě jsem se dopracovával velmi postupně. Spolu s Václavem Luksem. Když jsem s projektem začínal, bylo k dispozici pár dost otřesných nahrávek Myslivečkových oper. Vyvolávaly ve mně spíše pochybnosti, a tak jsem jel do Prahy a požádal o schůzku Václava Lukse. Ten mi hned při prvním setkání odpověděl na mnohé dotazy a rozehnal mnohé mé pochyby. Nedlouho poté přiletěl do Paříže, šli jsme do archivu, vyhledali a okopírovali dvě poslední Myslivečkovy opery, a ještě ten den mi je Václav přehrál na klavír. Po nějaké době za mnou přijel do Říma, kde jsem již měl stipendium na projekt ve Ville Medici. Přinesl partituru L’Olimpiade, slavnostně jí pozvedl, potřásl s ní, a řekl: Tak tuhle operu uvedu, ta je skvělá. Přehrál mi ji na klavír, vysvětloval mi konkrétní hudební postupy i to, jak Mysliveček pracuje jako dramaturg. Začínal jsem chápat a cítit Myslivečkovu velikost a rozhodl jsem se, že o zkoušení L’Olimpiade natočím dokument. A tak vznikla Zpověď zapomenutého.
Která byla vlastně přípravou na hraný film.
Ano, díky tomuto dokumentu jsem mohl žít celé měsíce ponořený v Myslivečkově hudbě, vidět, jak ji Václav Luks interpretuje, pochopit, jak je Mysliveček silný skladatel. Vrátit se opět do Itálie, abych sám natočil na ruční kameru místa, na kterých se Mysliveček asi pohyboval. Václav pak s Leilou Schayegh a Collegiem 1704 nahrál Myslivečkovy houslové koncerty. Další hudbu jsme nahráli pro film a tam jsem některé kusy slyšel vůbec poprvé. Bylo to postupné objevování. Pak přišla nová nahrávka Clare Hammond Myslivečkových klavírních koncertů. Myslivečkova hudba se začíná postupně dostávat na světlo světa. Naše nahrávky, které jsme s Václavem Luksem a s Collegiem 1704 nahráli pro film vydá Warner Music v edici Erato. Na CD budou i některé dosud nikdy neuvedené skladby, které se mi k mé velké lítosti do filmu už nevešly.
Projekt vznikal více než 10 let. Potkaly jej během jeho příprav nějaké zásadnější překážky?
Překážek byla celá řada. Dramatické financování, nutnost čekat celá léta na peníze, pak točit velmi rychle, šetřit každou korunu, projít covidem a všemi opatřeními. Taky jsme hodně bojovali za možnost pracovat se svíčkovým světlem. Po požáru Notre-Dame se situace ještě zhoršila. Ono vůbec natáčet v památkově chráněných objektech není legrace. Velmi složité bylo dát dohromady herce, jelikož po konci prvního lockdownu začali všichni opět natáčet, jak diví. Byli na roztrhání. A navíc byli neustále testováni a člověk nikdy nevěděl, kdy se dozví, že ten a ten je pozitivní nebo se setkal s pozitivním a celý natáčecí plán se bude opět předělávat. K těm deseti letům, řekněme, že více než šest let jsem především čekal na možnost ten film zafinancovat. Rešerše a pochopení Myslivečkovy doby mi zabraly rok a půl až dva. Rok a půl až dva různé verze scénáře. Rok obhlídek, příprav, castingu. Mluvím o letech, které se spolu prolínají. Kdybych mohl absolvovat ideální průběh, kdy se film vyvíjí a zároveň financuje, myslím, že bych byl schopen film zrealizovat od nápadu ke kopii tak za pět let v klidném, soustředěném tempu.
Na jakých autentických místech jste natáčeli? Jednou z lokací filmu byl například bývalý klášter v Plasích, pro jakou scénu vytvořil kulisy?
V Plasích jsme točili venerickou kliniku v Mnichově. Když to vezmu od severu k jihu, tak jsme točili: V Praze, Plasích, Brně, Bučovicích, v Benátkách, v různých interiérech v Benátsku, v Teatro sociale di Como, pak Janov a okolí, Řím, Neapol a Palermo.
Uslyšíme ve filmu jen Myslivečkovu hudbu, nebo i někoho jiného, a pokud ano, čí ještě?
Je tam na několika místech diegetická hudba z té doby, například skladby Baldassara Galuppiho.
Film má mezinárodní obsazení. Jaké zpěváky a hudebníky ve filmu diváci uslyší/uvidí?
Ve filmu vystupuje Collegium 1704, i když ne v klasickém obsazení, jak ho znáte. V osmnáctém století nebyly v orchestru ženy. Zpívají Philippe Jaroussky, Raffaella Milanesi, Emöke Baráth, Sophie Harmsem, Juan Sancho, Krystian Adam, Benno Schachtner. Hlas italské herečce Barbaře Ronchi propůjčila Simona Šaturová. Titulní postavu ztvárnil herec Vojtěch Dyk.
V jakém jazyce se bude uvádět?
Film mluví italsky, trochu neapolsky, česky a německy. Tato originální verze bude mít české titulky. Bude ale i česky dabovaná verze. Jak pro ta kina, která jí budou chtít, tak pro Českou televizi, která nás k tomu ostatně zavazuje koprodukční smlouvou. Pro mě to samozřejmě bude bolestná verze, nicméně tento film není elitářskou záležitostí. Musí být přístupný i těm, pro které by byla originální verze v italštině překážkou.
Filmů o životě a tvorbě hudebních skladatelů není zase tak mnoho. Mě se vybavuje např. film Kena Russella o Čajkovském, film Alaina Corneaua Všechna jitra světa o skladatelích Jeanu Sainte-Colombeovi a Marinu Maraisovi, Agnieszka Holland točila o Beethovenovi, samozřejmě Miloš Forman a jeho Amadeus. Vy v hlavě nějaký takový film, který vás zaujal, máte?
Jediný film, který v tomto žánru zaznamenal obrovský úspěch, a je v tomto absolutní výjimkou, je Amadeus. Je skvěle napsaný. Znám ho nazpaměť. Pokaždé, když Salieri řekne „Aren’t they?“, jsem fascinován. Samozřejmě jsem nechtěl tento film nijak napodobovat ani s ním soutěžit. To by bylo směšné. Il Boemo je naprosto odlišný. Duch doby je jiný. Naše rozpočty jsou nesrovnatelné, technologie, které máme k dispozici, jsou diametrálně odlišné. Dnes nás zajímají jiná témata, jiný typ dramaturgie, jinak pracujeme s hudbou, se zvukem, se světlem, s kostýmy. Film Všechna jitra světa je po Farinellim další velmi úspěšný film o hudbě. Ten je ale velmi komorní a situovaný o více než sto let dříve, takže studijně pro mě vlastně nemohl být referencí.
Je pro Vás filmová hudba, ať už ve Vašich filmech nebo ve filmech, které rád sledujete, důležitá?
Ano. A to natolik, že hned v několika filmech jsem ji téměř nepoužil. Ve filmu Cesta ven, který jsem chtěl udělat velmi surově reálný jakoby téměř dokumentární, jsem měl pouze diegetickou hudbu, tedy tu, je slyšet z televize, rádia, na zábavě atd. Přiznám se, že jsem nahrál s Václavem Luksem a Collegiem jednu jedinou, ani ne dvouminutovou skladbu, kterou jsem chtěl použít na konci filmu. Sedla tam jak balzám na duši. Brzy jsem si ale uvědomil, že je to léčka, protože filmu dodávala příliš klasický komentář, bylo to vlastně něčím banální, po srsti. Tak jsem tu hudbu vyhodil. I v několika dalších filmech jsem použil pouze diegetickou hudbu, protože jsem jim nechtěl dodávat autorský komentář a už vůbec diváky nějak citově ovlivňovat. Nechtěl jsem emoce podtrhovat scénickou hudbou. V jiných projektech jsem některé scény stříhal přímo na hudbu. Film Il Boemo jsem naopak psal s tím, že jsem u některých scén již dopředu věděl, jaká hudba bude použita.
Mysliveček, to je hudba přelomu baroka a klasicismu. Co si o této hudbě myslíte?
Jednu věc vím zcela jistě – celé to obecné znevažování opery seria, tedy opery Myslivečkovy doby, a přeceňování operní reformy je nesmysl. Nejslavnější autor libret té doby, Metastasio, si také nezaslouží pohrdání. Samozřejmě, není to da Ponte, témata jeho oper mohou působit na první pohled naivně. Jenže pozor, zpracování je skvělé, verše vynikající a když se k tomu připojí hudba, třeba právě ta Myslivečkova, na pódiu vzniká zázrak, obrovské konflikty, velké emoce. Opery Myslivečka, ale i celého tohoto období by si zasloužily pozornost. Naše představa, že vývoj umění směřuje k lepšímu, je nesmysl. Vývoj směřuje pouze k jinému.
Řekněte nám něco o tom, jakou hudbu máte rád. Na jaké hudbě jste vyrůstal, co rád posloucháte dnes?
Vyrůstal jsem v prostředí klasické hudby, ale poslouchal jsem také jazz. Mohu si pustit cokoliv kvalitního od šestnáctého století po dnešek. Není nad živý koncert, nicméně díky internetu můžeme toho poslouchat tolik znovu a znovu, a tolik toho objevovat.
Kdy a kde se můžeme na premiéru filmu Il Boemo těšit?
Dvacátého prvního července 2022 v českých kinech.