„Myslím, že je to skutečně velký objev…“
V této době vychází nová nahrávka Vranického skladeb pro hoboj ve spolupráci s Wranitzky Kapelle, elitním orchestrem zaměřeným na hudbu osmnáctého století, jaké to je oživit dílo autora po více než 200 letech?
Oživit, navíc po 200 letech, hudbu ve své době globálně úspěšného autora je samozřejmě vzrušující proces, stejně tak je to svého druhu privilegium. Pořizujete historicky první – celosvětově – nahrávku skladeb, tedy smíte být tím prvním interpretem, který předkládá posluchači něco, co nikdy předtím nemohl slyšet. Z těch a jiných důvodů je to pak především zavazující, na základě tohoto alba budou všichni ostatní posuzovat kvalitu hudby jako takové a to nejen co do interpretace, ale také s ohledem na historický kontext.
Překvapilo Vás něco na těchto skladbách?
Přiznám se, že jsem neměl velká očekávání, ovšem právě Koncert pro hoboj a orchestr se ukázal být skutečně záležitostí světového významu, skladba snese snad i přímé srovnání s koncerty W. A. Mozarta. Stejně tak ani Divertimenta, respektive Koncertantní symfonie pro flétnu, hoboj a orchestr nejsou žádnou, ve své době onou typickou „spotřební“ hudbou. Mohl jsem se skutečně maximálně realizovat, oživit cosi co asi prostě čekalo na mě, takto jsem věc vnímal, takto jsem k hudbě, respektive nastudování přistupoval.
Jak jste se připravoval na skladby, které ležely tak dlouhou dobu v archivech
Připravoval jsem se relativně standardně, to znamená, že ve finále velmi intenzivně. Dívám se na to i tak, že stojíte jako člověk před relativně velkým orchestrem, tedy nechcete nikoho, ani nahrávací tým jakkoliv zdržovat. Mám rád styl „one shot only“, je-li to možné. Interpret musí během tohoto typu nahrávání být připraven a schopen realizovat text s maximální mírou „rizika“, zároveň však konzistentně co do perfekce. S tímto vědomím se tak nějak mentálně na podobně atraktivní práci připravujete, byt’ to možná zní trochu abstraktně.
Natáčeli jste v Nové Říši, v premonstrátském klášteru, kde Pavel Vranický získal základy svého hudebního vzdělání, jak na Vás toto prostředí působilo a ovlivnilo nějak atmosféru při natáčení?
Atmosféra prostoru je velmi autentická, klášter, celý objekt, má specifickou „patinu“, dnes bychom „stylově“ řekli „příběh“. Podstatná však byla akustika, která dovolila neskutečně modelovat zvuk k ideálnímu obrazu. Nahrávání bylo intenzivní, až tak, že jsem skrze nasazení ve prospěch hudby nevnímal ani čas, ani únavu. Ale právě tak to mám rád, dostanete se takřka do stavu, kdy se oprostíte od všeho vnějšího a ideálně pak můžete tvořit takřka bez ohledu na fyzická omezení. Byli jsme svým způsobem v „klausuře“, tedy odloučeni od každodenního shonu, to byl další významný fakt, který věci velmi prospěl.
Jaké místo podle Vás má Vranického Koncert pro hoboj v kontextu další koncertantní tvorby pro tento nástroj osmnáctého století?
Myslím, že je to skutečně velký objev, protože zde najednou máme, vedle Mozarta, Kramáře či Haydna další velký klasicistní koncert pro hoboj a orchestr. Wranitzky si zaslouží hrát, určitě budeme usilovat o to, aby právě Koncert pro hoboj zdomácněl nejen na českých pódiích. A třeba právě v konfrontaci s Mozartem…
V současné době se možná trochu proměňuje koncept samostatně působícího umělce virtuóza, patříte k těm, kteří jdou skutečně vlastní originální cestou, co Vás k tomu vede?
V současné době se proměňují potřeby a priority společnosti jako celku – obecná banalizace a bezobsažnost jako jeden z narativů dneška -, tím to tak nějak celé začíná. A s tím logicky souvisí i další (ne)potřeba živé hudby. Publikum, které dříve chtělo zažít, mnohdy i něco hlubšího se dnes chce více či méně bavit. Někdy si říkám, že udělám nefalšovaný „stand-up“ koncert, kdy v rovině happeningu nezahraji „ani notu“, i to by byl nakonec výkon, byt’ trochu jiné kategorie. Je to paradox svého druhu. Současný svět determinuje online prostor a to do té míry, kdy s nadsázkou konstatuji, že být tento stav před dvaceti lety, tak snad ani nedostuduji. Člověk je neustále něčím atakován, tím pádem ztrácíte koncentraci. No a právě hudba koncentraci vyžaduje více než jakékoliv jiné umění. Na toto téma bychom mohli udělat celý jeden rozhovor. Odpověd’ je tedy ta, že jednak mám jako člověk – muzikant potřebu vývoje, snad ze strachu, abych neustrnul, stejně tak je to právě ona proměna společnosti, kterou je třeba nějak zachytit, lépe však se na tom – v pozitivním slova smyslu (na té změně) – podílet. To je úkol, který si uvědomuji, tak to dnes vnímám.
Letošní brzy končící rok 2021 Vám přinesl řadu zajímavých a různorodých projektů, jak dokážete působit v tak rozdílných oblastech?
Zde se nabízí naopak poměrně jednoduchá otázka, kromě hudby a fotografie nedělám de facto vůbec nic. Ano, dělat dnes hudbu je disciplína velmi komplexní. Muzikant dnes, jaké role vlastně musí ovládat? Být schopen dělat manažerská rozhodnutí, být schopen oslovovat další subjekty a partnery, stejně tak pak oslovovat publikum. Být schopen s publikem komunikovat, prinášet stále nové a nové podněty, myšlenky, tedy i faktické projekty. A při tom všem se navíc nikdy nespokojit. Mě hudba zaměstnává de facto od rána do večera či noci. Možná bych mohl být trochu efektivnější, ale toto je aktuální stav.
Na Vysočinu Vás mimo jiné často vedou kroky i na Festival Hudba tisíců-Mahler Jihlava, jste s tímto festivalem zajímavě spojen, co Vás k tomu vede?
Mahlerovský festival je tím festivalem, který z důvodu historického – má rodina ze strany otce pochází z Jihlavy – považuji za jakýsi „Návrat“. Bez Jihlavy, kde byl můj pradědeček, JUDr. Rudolf Veverka prvním neněmeckým starostou, bych to dnes přeci nebyl já. Je to pro mě znovu výsada, že zde takřka po 100 letech, byt’ v jiné rovině, mohu navazovat na cosi, co tvořili moji předkové.
Co chystáte v dalších letech a jak vidíte budoucnost hudebního života a hudebního průmyslu v oblasti klasické hudby?
Je to jedna další zajímavá otázka, která by mohla být leitmotivem celého jednoho rozhovoru. Dalo by si říci, že hudba, o které zde diskutujeme je minimálně částečně na rozcestí. „Budoucnost hudebního průmyslu v oblasti klasické hudby“, to zní jako název seminární práce studenta marketingu (?), nebo kdybychom název trochu zabalili, pak by to mohla být ještě brilantní esej Milana Kundery: „Můj Janáček 2, aneb obecný nezájem jako nesymetricky vyduté zrcadlo instantní doby“. Jsou momenty, kdy jsem velmi skeptický. Přiznejme si, že aktuální situace a opatření, o jejichž významu by se dalo jistě polemizovat, dostávají náš obor prostě minimálně na kolena. Setkávám se, už bez ohledu na současnou situaci, tu a tam také s tou reakcí, že klasickou hudbu „již neděláme, protože na to už nikdo nechodí“. To je ona proměna! Proměna, na kterou jsme zatím nezareagovali, nebo nezareagovali adekvátně. Myslím, že inspiraci by člověk – interpret i pořadatel – měl hledat jinde, v jiných oborech, kde se prostě mnohdy snaží více. A co já chystám? Je to dlouhodobě svého druhu jakási „transformace“ mě samotného, mého uvažování a konání. Kladu si kritické otázky, neboť jsem došel kamsi, kdy se obávám, že bych mohl sám sebe již jen „recyklovat“ a toho bych se rád vyvaroval. Uvažuji o mnohém, o novém jevištním útvaru na půdorysu koncertu, o jiném než klasickém žánru, snad i v kombinaci s hudbou elektronickou. Letos jsem se podílel jako interpret či producent na čtyřech albech, je to takový můj osobní „Grand Slam“ – Wranitzkého album je poslední letošní díl. Také na tomto poli uvažuji o dalších zajímavých kapitolách. Do budoucna uvažuji rovněž o vydání vlastní fotografické knihy z mých cest do Arktidy.
Prožíváme období nějaké hlubší proměny klasické hudby – v oblasti organizace financování a estetiky?
Právě řada projektů, které mám záměr realizovat, at’ už jde o koncerty nebo nové nahrávky, je často odvislá právě od financování. Ideálem je pak v zásadě např. album, které bude samofinancovatelné. Je to však v našich podmínkách možné? Pokud ne, pak proč? Zajímá to, co dělám, tento obor, alespoň jedno procento populace? To jedno procento, které řekněme poslouchá mé nahrávky, či chodí na koncerty by de facto možná stačilo. Ale je tomu tak? Jinými slovy, nesouvisí tento fakt právě s onou proměnou klasické hudby? Odpovídám více v otázkách a nakonec se sám ptám, co uděláme my všichni pro znovunalezení jakési elementární rovnováhy v oblasti klasické hudby? Někdy mám pak pocit, aniž bych chtěl generalizovat, že právě systém dotací deformuje – částečně – „trh s hudbou“, ve smyslu, že to pak už tak nějak stačí, protože to „nějak dopadne“. Dělám-li koncert či nahrávku bez dotací, pak mě to logicky tlačí k jinému výkonu, pak zkrátka poznávám podstatu fungování oboru, který zde diskutujeme. Domnívám se, že by si to měl každý vyzkoušet, ideálně ještě během studia, či těsně po studiu. Veškerý romantický nimbus by byl okamžitě pryč…