Bludného Holanďana chceme podat jako moderní hororový příběh
Denisa Rausch
Státní opera uvede v lednu 2022 novou inscenaci Bludného Holanďana Richarda Wagnera. Tuto divácky oblíbenou romantickou operu nastuduje zkušený norský režisér a scénograf OLE ANDERS TANDBERG, kterému je divadelní ideál Wagnerova Gesamtkunstwerku velmi blízký. Jak bude vypadat Tandbergova inscenace Bludného Holanďana, co je v jádru jeho interpretace a konečně proč se v Praze střetne Wagner s Freudem, se dozvíte v rozhovoru níže.
Ve Státní opeře se ujmete režie a scény Wagnerova Bludného Holanďana. Co u vás vzniká jako první – scéna, či interpretační výklad? A kde hledáte inspiraci pro svou koncepci?
Můj kreativní proces obvykle začíná soukromým ztotožněním: Která z postav „jsem já“? Respektive, která z postav má životní zkušenost nějak podobnou té mojí? Bludného Holanďana můžete chápat ze dvou stran: buď jako příběh mužského ducha, který přichází z moře, aby našel lásku, která jej spasí. Ale můžete mu rozumět i z pohledu Senty – mladé ženy, která není schopna milovat skutečnou lidskou bytost a upíná se k naději, že se jednoho dne potká s mýtickou postavou ze záhrobí, která ji odvede s sebou pryč. Senta je mi blízká. Rozumím její posedlosti nedosažitelnou láskou i jejímu strachu, který pocítí v okamžiku, kdy se její představa zhmotní a z fantaskního Holanďana se stane skutečný muž.
Svoji koncepci díla odvozuji od samotného konce, který mě fascinuje. Senta spáchá sebevraždu, aby unikla před realitou, a – podle Wagnera – se jí podaří prožít vítězství lásky nad smrtí; prožít nebeskou lásku.
Scéna našeho Bludného Holanďana je zřetelně rozdělená: pod točnou se skrývají oživlí mrtví, naopak živí se pohybují na točně nad nimi. Senta je přitahována čímsi, co číhá tam dole v temnotách, v propasti pod pražskou Státní operou, odkud přichází Holanďan – muž z hlubiny, z tajemného a mýtického oceánu tolik odlišného od světa, ve kterém Senta žije. Kostýmní návrhářka Maria Geber chtěla, aby byl Holanďan svým způsobem přitažlivý, a chce v něm vyjádřit erotiku, jak ji prožívá Senta.
Jak se těšíte na svůj debut ve zrekonstruované pražské Státní opeře?
Zamlada, jako student, jsem velmi obdivoval tvorbu architekta Josefa Svobody, takže možnost pracovat tady v Praze mi udělala obrovskou radost. Tím spíš, že zde mám zpracovat dílo, které Wagner zasadil do mé vlasti! Před časem jsem ve spolupráci s Erlendem Birkelandem v Německé opeře Berlín režíroval Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, kde byly na jevišti stovky tresek. Ryby dodaly inscenaci určitý norský nádech a namísto uprostřed ruské stepi jsme se najednou ocitli na ledovém severském pobřeží. (A obří hromada ryb je samozřejmě také skvěle slizkým místem pro dvouminutovou soulož v tomto Šostakovičově mistrovském díle).
Bludný Holanďan je pro mě první příležitost režírovat operu Richarda Wagnera. Sám jsem velkým stoupencem jeho myšlenky Gesamtkunstwerku, a proto chci vytvořit divadelní prostor, který bude vyjádřením tohoto divadelního ideálu. Scéna našeho Bludného Holanďana vychází z pohybu paluby na rozbouřeném moři; nachýlená podlaha pokrývající plochu divadelní točny navodí dojem lodi vznášející se na vlně vyvěrající z hlubin. Doufám, že tato inscenace přinese do Prahy náladu severského pobřeží Norska.
Co si myslíte o romantických operách? Vidíte v Bludném Holanďanovi nějaké přesahy, kterými byl Wagner proslulý ve svých pozdějších operách či hudebních dramatech?
Mezi romantiky se cítím jako doma a myslím si, že mladý Wagner v Bludném Holanďanovi položil hudební i myšlenkové základy, z nichž vycházel po celý zbytek svého života.
Nabízí se, že vám jako norskému režisérovi bude poměrně blízká tematika i hudební nálada Bludného Holanďana. Je tomu tak? A je pro vás místní kolorit, kde se děj odehrává, důležitý?
Wagner původně chtěl příběh zasadit do Skotska (!), ale když se v roce 1839 plavil do Londýna, změnil názor. Přišel tehdy o práci šéfa opery v Rize a jako ilegální přistěhovalec prchal před věřiteli. Na moři je ale zastihla bouře a kapitán lodi se musel ukrýt ve fjordu na norském pobřeží. Wagner později vzpomínal, že kontrast rozbouřeného moře a nehybnosti fjordu spolu s voláním norských námořníků nesoucí se nad vodou vytvořil v jeho mysli, jak sám říkal, „úžasný obraz. Pověst o Bludném Holanďanovi… získala zvláštní zabarvení, které jí mohlo dodat jen mé námořní dobrodružství.“ Mnoho z Bludného Holanďana přenesl také Henrik Ibsen do své hry Paní z moře, v níž pojednává v podstatě stejný příběh. Sentino dilema se také nijak neliší od utrpení Ibsenovy Hedy Gablerové. Heda, kterou dramatik charakterizoval jako svoji vlastní mladou ženskou verzi, touží po božské, odtělesněné lásce. Ke konci hry spáchá sebevraždu, aby jí dosáhla.
Nedá se samozřejmě říct, že bychom my Norové byli národ sebevrahů. Ale je pravda, že marně toužící postavy, jako je Senta, jsou v naší kultuře poměrně obvyklé. Ibsen popsal Nory jako rádoby filozofy lapené mezi vysokými horami a rozbouřeným mořem. Sny o božském se pro Nory staly způsobem, jak přežít. Mýtus o Bludném Holanďanovi se proplétá se všemi těmi příběhy o nestvůrách, které vyvrhl oceán takříkajíc na náš práh. Příběhy o oživlých mrtvých byly a dodnes jsou mezi lidmi žijícími na mořském pobřeží velmi rozšířené a jeden z těchto příběhů Richard Wagner ve svém díle tak živě ztvárnil.
Titul je velmi populární také mj. pro melodičnost, námořnické popěvky a výrazné leitmotivy, které slouží jako jistý komentář k odehrávajícímu dění. Budete se ve své režii řídit hudbou?
Jak se doufám přesvědčíte, jevištní dění bude v naší inscenaci velmi úzce propojeno s hudbou. Příznačné motivy samozřejmě odrážejí vnitřní život Senty. Scéna samotná slouží jako vyjádření Wagnerovy bouřící hudby. Naším cílem není imitovat moře, ale interpretovat Sentinu duši tak, jak ji líčí partitura.
Diváci by měli vnímat dění na jevišti Sentinýma očima, prožívat to, co prožívá ona. Je to pohled na svět, který zcela nesouvisí s realitou a má prvky snu nebo noční můry. Senta je posedlá mořem a touží po splynutí s bájnými mrtvými ležícími na jeho dně. Když Senta dle hudby prožívá pocit, jako by se vznášela, podlaha pod jejíma nohama se doslova pohne a atmosféru dokreslí dynamický světelný design, jehož autorem je Åsa Frankenberg. Od světelných clon v pozadí až po tu nejjemněji poblikávající diodu – všechny efekty mají za cíl naplnit představu mladého Richarda Wagnera a maximálně zdůraznit to, co chtěl on sám vyjádřit.
Inscenování Holanďana vybízí k řadě různých interpretací. Od popisně tradičních, které takřka odpovídají skladatelovým podrobným instrukcím v libretu, až po snové či freudovsky psychoanalytické výklady, které odhalují další možné významové roviny příběhu. Jakou cestu jste zvolil vy?
Doufám, že zvládneme obojí. Náš koncept není posunout Bludného Holanďana do jiné reality. Vyhovuje nám imaginární, fantaskní norská vesnice na břehu moře, kam Wagner děj zasadil. Nechceme však ani zapomínat, že Bludný Holanďan je jedním z velkých děl zpracovávajících příběh o oživlých mrtvých. Tato tematika byla v evropské popkultuře té doby velmi rozšířená, například Heinrich Marschner zhudebnil v roce 1828 povídku Johna Polidoriho Vampýr, což byl jeden z nejslavnějších upírských příběhů před příchodem Brama Stokera. Wagner dokonce dokomponoval hudbu pro představení Vampýra ve Würzburgu v roce 1833. Proto také Bludného Holanďana chceme podat jako moderní hororový příběh založený na psychologickém dilematu hlavní hrdinky Senty. K tomu nám na scéně poslouží snové, surrealistické prvky. Takže Wagner se v naší inscenaci s Freudem v Praze nakonec přece jen setká.
Vzkázal byste něco čtenářům, kteří se chystají přijít na Bludného Holanďana?
Srdečně je vítám a doufám, že do divadla přijdou s otevřenou myslí. „Vše vychází z partitury“.