Hudební rozhledy – 2. stránka – Časopis pro hudební kuturu

Epidemie koronaviru dopadla na svět klasické hudby v Česku i v zahraničí

Epidemie koronaviru a s ní spojená opatření dopadla na svět klasické hudby v Česku i v zahraničí. Například Filharmonie Brno 12. 3. plánovala živě přenášet koncert z prázdného Besedního domu. Nakonec prostřednictvím internetu vysílala jen záznam z dopolední generálky, protože se kvůli opatřením večer hudebníci v sále sejít nemohli. Vysílání na internetu přesto sledovaly stovky lidí. Někteří hudebníci měli respirátory či roušky. Filharmonie plánovala program složený z Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského a Fresek Piera della Francesca od Bohuslava Martinů. Po dlouhé době se měli filharmonici vrátit do opraveného Janáčkova divadla. Pravděpodobně by bylo vyprodáno.

V návaznosti na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 3. a následné usnesení Bezpečnostní rady statutárního města Olomouce zrušila Moravská filharmonie Olomouc všechny plánované koncerty i všechny ostatní akce pro veřejnost s místem konání v Redutě a Mozartově sále, a to od 10. 3. až do odvolání. Opatření se týká všech koncertů bez výjimky. Za jednotlivě zakoupené vstupenky koncertů, které se do doby účinnosti tohoto opatření neuskuteční, bude vstupné vráceno v plné výši. Kompenzace za abonentní vstupenky bude vyčíslena poměrnou částí po odvolání mimořádných opatření podle konečného počtu zrušených koncertů. Koncert řady P – Patriot naplánovaný na 19. 3. filharmonici odehrají pro širokou veřejnost prostřednictvím online přenosu přes web a YouTube kanál Moravské filharmonie Olomouc. „Podařilo se nám najít a zorganizovat alternativu pro naše abonenty a fanoušky a nejbližší abonentní koncert odehrajeme. Operativně jsme sestavili profesionální tým zvukařů i kameramanů, kteří s námi pravidelně spolupracují na jiných projektech, a koncert Sólo pro Ladu a Viktorii z řady Patriot bude k vidění a poslechu v plánovaném termínu 19. března živě formou online přenosu přes náš web a YouTube kanál,“ uvedl Jonáš Harman, ředitel Moravské filharmonie Olomouc.

V rámci nouzového stavu, který Česko vyhlásilo od 13. 3., Janáčkova filharmonie Ostrava zatím do 15. 4. ruší koncerty bez náhradního termínu. Koncert s Ondřejem G. Brzobohatým se přesouvá na 1. 6. Také Národní divadlo moravskoslezské neodehraje do 15. 4. žádné představení v Divadle Antonína Dvořáka a Divadle Jiřího Myrona. Na stejnou dobu končí i provoz komorního Divadla 12. Ruší se také doprovodné akce k představením až do 15. dubna.

Podobná situace, tedy dočasné přerušení koncertní činnosti, se dotýká i předních pražských orchestrů, České filharmonie, Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, Symfonického orchestru Českého rozhlasu či PKF – Prague Philharmonia ad. a nejinak je tomu i v případě divadelních scén, kdy např. pražské Národní divadlo zrušilo na 3. dubna plánovanou premiéru Krále Rogera Karola Szymanowského, připravovanou v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu.

Festival Smetanova Litomyšl, který začíná 11. 6., se zatím drží tématu letošního 62. ročníku, kterým je naděje. Téma původně odkazovalo na 75. výročí konce druhé světové války, nyní jeho organizátoři hovoří o naději, že festival konaný na přelomu června a července proběhne bez jakýchkoli omezení. „Zatím je to daleko a nyní, když se situace mění každý den, není možno předvídat, co bude za tři měsíce. Tím méně činit nějaká opatření,“ sdělil ředitel festivalu Jan Pikna. Během 25 dní plánuje festival uspořádat 44 koncertů a představení hlavního programu. „Pokud by se koncerty a představení nemohly konat, samozřejmě bychom v souladu s našimi pořadatelskými podmínkami vraceli vstupné. V tuto chvíli ale probíhají přípravy bez jakékoli změny, úspěšně běží předprodej vstupenek a koncem května zahájíme stavbu zastřešení zámeckého nádvoří, aby druhý červnový týden bylo vše hotovo. Pak se uvidí,“ dodal Pikna.

Podobně se k této výjimečné situaci staví i Pražské jaro. „Letošní ročník Pražského jara je připraven. Vše běží podle plánu a dolaďujeme poslední produkční detaily. V jaké podobě festival proběhne, se ukáže během následujících týdnů,“uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

Bohužel např. festival Pardubické hudební slavnosti, který měl probíhat od 12. března do 17. dubna, musel být zrušen… O tom, zda se některé jeho akce uskuteční v náhradním termínu, bude jeho vedení ještě informovat.

Šíření nového koronaviru má negativní dopady i na svět klasické hudby v Evropě. Například Clevelandský orchestr zrušil své turné plánované na 19. až 26. 3. ve Vídni a Paříži, i koncerty, které se měly uskutečnit od 31. března do 4. 4. v rámci festivalu v Abú Zabí. „Zdraví a blaho našich hudebníků, spolupracovníků a donátorů pro nás mají absolutní prioritu,“ prohlásil šéf orchestru André Gremillet.

Pařížská filharmonie zase zrušila koncerty, které se měly uskutečnit v sále Pierra Bouleze pro 2400 diváků. Pařížská Komická opera agentuře AFP sdělila, že uvažuje o zrušení svého nejbližšího představení plánovaného na 25. 3. a zvažuje možnost snížení kapacity sálu z 1150 míst na 800. O podobné možnosti debatují i další pařížská kulturní zařízení jako Pařížská opera nebo Théâtre des Champs-Elysées.

Osmasedmdesátiletý klavírista a dirigent Maurizio Pollini kvůli zákazu cestování, které o víkendu v severoitalských regionech vyhlásila italská vláda, odřekl koncert ve velkém sále Labské filharmonie v Hamburku. Koncert byl odložen na 26. 5.

Kvůli rostoucímu počtu infikovaných koronavirem zrušila Bachova akademie ve Stuttgartu letošní vyprodaný festival Bachwoche, který se měl konat od 13. do 21. 3. a měl zahrnovat mistrovské kurzy, semináře a komentované koncerty věnované dílu Johanna Sebastiana Bacha.

Únorová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Základem pro únorová „nej“ zůstává festival Opera 2020. Na tomto bienále se postupně prezentovala s výjimkou ústeckého operního souboru všechna stálá operní divadla, slovenská divadla z Košic a Banské Bystrice a plejáda studiových. Ze stálých českých divadel v únoru na festivalu vystoupilo Národní divadlo Brno s Příhodami lišky Bystroušky Leoše Janáčka a Jihočeského divadlo s Verdiho Traviatou. Ze slovenských divadel do února spadala Státní opera Banská Bystrica s Ponchielliho operou La Gioconda. Ze studiových souborů do únorové části festivalu patřil Ensemble Damian s Ariadnou Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka, kteří k Monteverdiho fragmentu dokomponovali další části libreta Ottavia Rinucciniho, dále uskupení Run OpeRun s Poulenkovým Lidským hlasem, Ensemble Opera Diversa s operou libretistky Olgy Sommerové a skladatelky Lenky Noty Jsem kněžna bláznů, Opera Povera předvedla Love Songs Any Sokolović, Opera Studio Praha se představila Časopletem Lukáše Sommera a s Hrou o Malinu téhož autora vystoupil soubor Hausopera.

Na únor naše operní soubory také připravily řadu premiér. V chronologickém pořadí nejprve Jihočeské divadlo uvedlo Verdiho Nabucca, pak Janáčkova opera novinku libretisty Davida Radoka a skladatele Marka Ivanoviće Monument, Národní divadlo moravskoslezské Salieriho Školu žárlivých a nakonec Slezské divadlo Mozartovu Figarovu svatbu.

Zážitek s Ariadnou

V barokním refektáři/jídelně pražského dominikánského kláštera „naservíroval“ olomoucký Ensemble Damian festivalu Opera 2020 opravdovou „pochoutku“ – operu L´Arianna, kterou na libreto Ottavia Rinucciniho zhudebnili Claudio Monteverdi, Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík. Světským „strávníkům“ chutnalo tak, že požadovali přidat – a přídavku se jim dostalo, což u operních představení není právě obvyklé. A diváci se souboru odměnili tím, že mu ve festivalové anketě přiřkli tolik nadšených hlasů, že právě Ariadna získala diváckou cenu za inscenaci.

Ensemble Damian se zaměřuje na autentickou interpretaci barokní a soudobé hudby. Duší souboru a jeho uměleckým vedoucím je muzikolog, skladatel a pedagog Tomáš Hanzlík. Od roku 1995 se mu soubor podařilo nejen etablovat mezi nejkvalitnějšími soubory staré hudby, ale vybudovat v Olomouci při Katedře hudební výchovy UP širší zázemí nejen pro studium, ale i provozování hudby – a uvést v život pořádání Olomouckých barokních slavností, jejichž představení jsou zasazena do repliky barokního divadla Theatrum Schrattenbach.

Projekt novodobé adaptace Monteverdiho Ariadny je pozoruhodný příběh. Poprvé byla uvedena roku 1608 v Mantově v rámci oslav sňatku Franceska Gonzagy s Margheritou Savojskou – a bylo to velkolepé představení, kterého se prý účastnilo na šest tisíc diváků. Monteverdi, tehdy ve službách mantovského vévody, Ariadnu zhudebnil na libreto Ottavia Rinucciniho. Už libreto zaujme nebývalou literární kvalitou – Rinuccini, dvorní básník medicejského dvora ve Florencii, byl ve své době vlastně prvním operním libretistou (je autorem libreta k prvnímu hudebnímu dílu, které dnes označujeme jako opera – Dafné Jacopa Periho z roku 1598). Dosud se však z Ariadny podařilo objevit jen libreto a část partitury 4. dějství, včetně slavného lamenta titulní hrdinky.

Na projektu znovuoživení Ariadny spolupracovali skladatelé Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík. Po pečlivém studiu tvorby Monteverdiho a jeho současníků se v jeho duchu pokusili o vlastní volnou rekonstrukci opery. Jejich hudba není nápodobou Mistra, ale jeho aktualizací, zasazující dochovaný fragment do nových vztahů vývoje hudby/opery. Světová premiéra této adaptace Ariadny se uskutečnila v Lipníku nad Bečvou v roce 2018 a stala se také součástí Olomouckých barokních slavností ve dvoraně bývalého Jezuitského konviktu, nyní Uměleckém centru Univerzity Palackého. Festivalovému představení (a diváckému zážitku) v refektáři dominikánského kláštera dodalo autentické barokní prostředí další obohacení.

Damiáni si vystačili s improvizovaným pódiem bez dekorací a projekčním plátnem, na které byly promítány titulky a fotografie stovek antických výtvarných detailů k částem Zouharovým a Hanzlíkovým, zatímco k Monteverdiho Lamentu detaily současného výtvarného umění. Před pódiem seděli tři muzikanti: Marek Kubát s theorbou, Martin Smutný u varhanního pozitivu a Jakub Michl s violou da gamba. Pro nástupy využívala pětice účinkujících uličky mezi sedadly plně zaplněného refektáře, které sloužily i pro herecké akce. Všichni ve stylizovaných barokních kostýmech, proměňujících se podle role, kterou právě zastávali, a s odkazy na „rodnou“ komedii dell´arte. Tomáš Hanzlík též jako režisér především poskytl a otevřel prostor pro Ariadnin příběh, jak ho zažívají dnešní mladí umělci, stmelení společně vnímanou a vstřebanou poetikou souboru Ensemble Damian. To vše s humorným nadhledem, občas dnes už poněkud zprofanovaným, když si například bohové z nanebevstoupení Ariadny po boku Bakchuse pořizují selfíčka.

Inscenace působila nebývale celistvě a na synergickém efektu se podíleli všichni. Temporytmus a základní nálady inscenace vycházely od Martina Smutného a jeho varhanního pozitivu. Díky sopranistce Kristýně Vylíčilové ožil příběh mladé ženy, která stejně vášnivě propadá lásce i poryvům zoufalství, když ji milovaný Theseus zrádně opustil. Z jejího zpěvu i hereckého výrazu intenzivně vyzařovala nejen autenticita Monteverdiho Lamenta, ale i hluboká osobní zaangažovanost v Hanzlíkově a Zouharově stylu barokního minimalismu v zacyklené repetitivnosti a proměnlivosti metra. Vedle Kristýny Vylíčilové se

nejen svým pěveckým, ale i komickým talentem uplatnila Dora Rubart-Pavlíková v dvojroli Venuše a Dorilly. Zdvojené role zastávali s výjimkou Ariadny všichni a přineslo to další zajímavé téma k úvahám: tak třeba bohyně Venuše úkoluje svého syna Amora, aby Ariadně, opuštěné Théseem (na příkaz zase jiné božské kanceláře) přihrál za nového partnera Bakchuse a způsobil, aby se do něj zamilovala. Amor (kontratenorista Martin Ptáček) mámin příkaz rád vyplní – aby pak sám hrál roli i Bakchuse a jeho máma zase v roli Dorilly zoufalou Ariadnu utěšuje. Podobně dráždivé je zdvojení role Apollona (tenorista Filip Dámec), který jako bůh slunce v prologu informuje publikum, že se bude dávat nové zpracování příběhu o opuštěné dceři krále Mínoa – aby si pak sám roli Thésea zahrál. Zajímavě z tohoto hlediska je pojata i svým způsobem klíčová role rádce (basista Jiří Poláček), který Thésea přesvědčí, že je čas Ariadnu zanechat osudu a věnovat se své „politické“ kariéře (která – už mimo tuto operu – neskončí nijak slavně a jeho cesta je nadále lemována mrtvolami lidí a monster). Když si tento rádce, nyní v roli druhého rybáře, vyměňuje své spletité sítě (intrik) s prvním rybářem, kterého hraje Amor, je z toho jedna z nejvtipnějších scén opery. A závěrečné veselí oslav svatby nově zamilovaných Ariadny a Bakcha pak končí hudebně rozjíveným až pop-rockováním.

Damiánům se Ariadnou podařilo na publikum přenést nejen svou naději v budoucnost žánru opery, ale i jako důkazem doložit, že často nanicovaté tápání soudobých operních tvůrců při hledání hudebního tvaru, výrazu a témat současnosti, je možné nasměrovat a opřít o pevné základy hudby mistrů minulosti.

Propadák se Školou žárlivých

Hlavně slavný Formanův film Amadeus vtiskl Salierimu podobu závistivce, který žárlí na Mozartův talent. Jeho opera Škola žárlivých, kterou v hudebním nastudování Adama Sedlického a v režii Gabriely Petrákové uvedli v Ostravě, přesvědčila, že Antonio Salieri (1750–1825) byl zdatný skladatel – v době, která přála virtuózním partům a adorovala jejich brilantní interprety.

Škola žárlivých patří k Salieriho nejslavnějším operám, premiéru měla v Benátkách roku 1778. (Pro časový kontext – Mozart psal své vrcholné opery až v 80. letech.) Je to typická buffa se třemi páry, do jejichž milostných pletek se zapojí poručík, jakýsi „soft“ Don Alfonso z Mozartovy opery Così fan tutte. Rozhádaným dvojicím poradí, jak vyvoláním žárlivosti získají opět pozornost svých drahých poloviček. Jak se na komickou operu patří, kolotoč podezírání a hádek vede k usmíření a chvále manželství.

Ostravské nastudování Školy žárlivých bylo novodobou českou premiérou; provedení v Salieriho časech je u nás doloženo v Praze v roce 1783 Bondiniho italskou operní společností v divadle v Thunovském paláci. Ostravští inscenátoři vyšli z vídeňské verze, kterou zejména v recitativech vykrátili. Nebyly to ovšem škrty, kvůli kterým divák ztrácel v zašmodrchaném ději orientaci. Ostravští se rozhodli ponechat operu v italském originálu – s českými titulky. Jenže u konverzační komedie s pádícím textem plným vzájemného špičkování titulky nefungují. Jsem přesvědčená, že dobrý český překlad by prospěl, nejen divákům, ale i sólistům. A v Ostravě mají osvědčeného překladatele operních libret v písničkáři Jaromíru Nohavicovi.

S průběhem inscenace se ale ukazovalo, že nastudování by prospěli další škrty i hudebních čísel. Chatrný děj založený na vzájemných slovních potyčkách se brzy začal převalovat odnikud nikam. A to, co vyvolávalo nadšení tehdejšího publika, virtuózní výkony sólistů, se kymácely jak na houpačce. Při premiéře sice zejména Tereza Maličkayová, Tadeáš Hoza, Zuzana Jeřábková, Anna Nitrová i Martin Gurbaĺ v některých áriích zazářili, ale zpívali jich tolik, že ne všechny měli dostatečně zažité tak, aby při nich uplatnili ještě i komický nadhled. Tenor Martina Gyimesiho byl pro roli hraběte Bandiera poněkud těžkopádný. A Filip Kasztura, ještě student Fakulty umění Ostravské univerzity, není na roli poručíka, který má rozhádané páry ovládat, ještě dostatečně připravený.

Inscenace totiž vznikla v rámci projektu Operní akademie Ostrava, který dává vybraným studentům příležitost zapojit se do inscenací Národního divadla moravskoslezského a školní výuku obohatit praxí. Ta je bezesporu užitečná, jen si nejsem vůbec jistá, zda zrovna tato Salieriho opera s virtuózními party v takovém rozsahu je vhodný titul pro takovou spolupráci s mladými adepty zpěvu – samozřejmě jinak vítanou, když studenti dostanou příležitost pracovat v podmínkách profesionálního divadla. Handicapem bylo i hudební nastudování. Dirigent Adam Sedlický operu nastudoval s orchestrem v komornějším obsazení a podcenil, jak náročné je dosáhnout potřebné hudební svěžesti, lehkosti a brilance. A partitura obsahuje také mnoho ansámblů, ve kterých zejména v rychlých tempech haprovala souhra.

Švih Salieriho buffě nedodala ani režie. Gabriela Petráková jako šéfka ostravského operetního a muzikálového souboru má zkušenosti hlavně s těmito žánry. Jenže do Salieriho komedie je přenést nedokázala. A nastudování jí dozajista neulehčil fakt, že zapojení studentů vedlo k tomu, že některé role jsou obsazené až ve čtyřech alternacích. Jednoduchá scéna Davida Baziky s moduly schodů a zástěn se přes jejich snadnou pohyblivost brzy okoukala, historizující kostýmy Marty Rozkopfové sice zejména štíhlým dámám velmi slušely, ale vůbec nepomáhaly orientovat se v ději založeném i na odlišnosti stavovské příslušnosti – manželka obchodníka s obilím měla výpravnější šaty než hraběnka. Podobně jako v hudebním nastudování, inscenovat komedii typu Salieriho buffy je zatraceně těžké. Aby fungovala, musela by hýřit nápady, přesně načasovanými hereckými akcemi a pointami. To nemohla nahradit čtveřice tanečníků, jakýchsi kupidů ve zlatých přiléhavých trikotech, ať už metaly salta nebo se jen tak neustále hemžily po jevišti mezi nevýrazně aranžovanými akcemi sólistů.

Inscenace Školy žárlivých naznačila, že má smysl tuto Salieriho operu připomínat. Nicméně jinak, než se o to pokusili v Národním divadle moravskoslezském.

Dirigent Libor Pešek obdržel pamětní medaili Bohuslava Martinů

Dirigent Libor Pešek obdržel z rukou zástupců Nadace Bohuslava Martinů 25. 2. pamětní medaili Bohuslava Martinů, kterou Nadace uděluje umělcům a dalším osobnostem, které se přičinili ve světě o rozšíření díla našeho slavného skladatele. Peškovi (86 let) předal medaili v sídle Nadace v Praze-Kobylisích ředitel Nadace Jiří Hlaváč, který ocenil osobitý humor a životní nadhled dirigenta, kterými se podobá i samotnému Martinů. Pešek zavzpomínal, jak se v mládí k tvorbě Martinů dostával nesnadno, neboť tehdejší režim byl plný nenávisti k emigrantům zejména v takových osobnostech jako Zdeněk Nejedlý. „Takoví lidé bránili, aby se věci vyvinuly přirozeným směrem,“ dodal Pešek. Ocenil zásluhu klavíristy Rudolfa Firkušného, který mu na mnoha setkáních o Martinů vyprávěl, takže o skladateli získal informace z první ruky. Pešek před odchodem do dirigentského důchodu působil zejména jako šéf orchestrů v Liverpoolu, Bratislavě, Praze. Naposledy šéfoval Českému národnímu symfonickému orchestru.

UPOUTÁVKA NA BŘEZNOVÉ ČÍSLO

Z březnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

Rozhovor s rezidenčním umělcem letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, německým violoncellistou Danielem Müllerem-Schottem
Rozhovor se skladatelem, ale také klavíristou, právníkem, filozofem a literátem v jedné osobě, JUDr. Karlem Pexidrem
Z rubriky Událostiohlédnutí zaslavnostním koncertem Pražského filharmonického sboru k jubileu Lukáše Vasilka v Sále Filharmonie Hradec Králové
Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za koncerty Pražských symfoniků, kteří doprovodili klavíristu Lukáše Vondráčka, České filharmonie, před níž s taktovkou předstoupil Američan David Robertson, pravidelně spolupracující s newyorskou Met, a sólového partu v Koncertě pro violu a orchestr Bély Bartóka se ujal francouzský violista Antoine Tamestit, dvěma vystoupeními Plzeňské filharmonie, a to nejprve s jejím šéfdirigentem Ronaldem Zollmanem a podruhé s Chuheiem Iwasakim, kterého jsme vám podrobně představili v minulém čísle Hudebních rozhledů, či za koncertem Brněnské filharmonie, jež tentokrát v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a sólisty Martinou Jankovou, Pavlou Vykopalovou, Jiřím Brücklerem a Wojciechem Parchem uvedla Lenoru Antonína Rejchy, velký hudební obraz pro sóla, sbor a orchestr na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Velmi zajímavým byl i večer v rámci Českého spolku pro komorní hudbu, na němž vystoupil soubor PhilHarmonia Octet a mj. uvedl výběr z osmi písní Mahlerova písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh v transkripci pro baryton (Peter Schöne) a dechové okteto (a kontrabasistu Pavla Nejtka).
V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na vystoupení jednoho z nejuznávanějších jazzových klavíristů současnosti, Marka Coplanda, který se v klubu Jazz Dock představil v rámci cyklu Jazz čtyř kontinentů v České republice vůbec poprvé.
Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenze na premiéru Pucciniho Turandot v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka, v režii Zuzany Gilhuus a v hlavní roli s Ivetou Jiříkovou a Eliškou Weissovou či na balet Gabriely Vermelho Sněhurka, uvedený v plzeňském Divadle J. K. Tyla se Sněhurkou v pojetí Charlotty Clementi. Zajímavým počinem jistě bylo i nové nastudování muzikálu West Side Story v ostravském Divadle Jiřího Myrona v hudebním nastudování Jakuba Žídka a v režii Jiřího Nekvasila. Milovníkům Gershwina zase udělal jistě radost jeden z dalších přímých přenosů z Met, a sice jeho slavná opera Porgy a Bess v hlavních rolích s Angelou Blue a Erikem Owensem.
Ze zahraničí jsme pro vás připravili ohlédnutí za salcburskými Mozartwoche 2020 s recenzemi Mozartovy Figarovy svatby a Händelova Mesiáše a nabídkou příštího ročníku, nebo zhodnocení premiéry Straussovy Salome, uvedené v lednu v Divadle na Vídeňce, kde se zhostila hlavní role skvělá Marlis Petersen.
Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíte celou řadu informací o zase jednou českém významném dirigentovi, Karlu Šejnovi, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se setkáte s norským režisérem Stefanem Herheimem, Zapomenuté operní skvosty, kde tentokrát Robert Rytina vyzpovídal Aleše Brisceina a jeho prostřednictvím přinesl řadu zajímavostí např. o Scarlattiho opeře Kde je láska, je i žárlivost na libreto Marka Coltelliniho, psané roku 1768 na objednávku knížete J. A. Schwarzenberga, Století bez mezníků se zajímavým textem Milana Bátora o skladateli a zakladateli originálního slovenského souboru Quasars Ensemble, Ivanovi Buffovi, Celuloidová hudba, jejíž třetí díl pojednává o dokumentu Michala Rákosníka Bluesman, kterým je Peter Jurkovič, Z historie a současnosti muzikálu – v jehož březnovém díle budou protagonisty jubilující devadesátník Stephen Sondheim, jeden z nejvýznamnějších tvůrců amerického muzikálu, a Justin Paul, vycházející hvězda Brodwaye i filmové hudby, a jazzu věnovaný seriál, který je letos nazván Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu a jehož třetí díl autor pojmenoval Lvi mladí a ještě mladší v bouřlivém proudu moderny.
samostatné studie: V březnovém čísle pokračujeme, a to již po páté, cyklem Fenomén Janáček, v němž se autor tentokrát věnuje dílu Leoše Janáčka na českých hudebních nosičích, a druhým rokem informacemi o Souborném vydání díla Bohuslava Martinů, v čísle 3 zaměřenými na skladatelovy kantáty na básně Miloslava Bureše.
Rubriku Knihy a notoviny tentokrát vyplňuje recenze na v roce 2018 vydanou notovou edici hudebního vydavatelství Breitkopf & Härtel: Jan Dismas Zelenka – Missa Sanctissimae Trinitatis.
V rubrice Svět hudebních nástrojů se v seriálu, který jsme letos nazvali Dostaveníčko u kláves, budeme tentokrát věnovat dalšímu nástroji, ovládanému pomocí klaviatury, a sice tak trochu přehlíženému harmoniu.
A v rubrice Revue hudebních nosičů se opět v tomto čísle vracíme k Novým operním nahrávkám na CD, po kterých na dalších stranách jako pokaždé následují recenze na některá nově vydaná CD.

Čím si Václav Hudeček si podmanil publikum v Ostravě?

Ostrava, Slezskoostravská radnice

Milan Bátor

Koncert houslisty Václava Hudečka na Slezkoostravské radnici přilákal především starší a střední posluchačské generace. Sál, v němž se obvykle odehrávají sňatky, byl zaplněn do posledního místa. Potvrzení, že na slavné české interprety ostravské publikum slyší víc, než na zahraniční mladé umělce. Světoznámý český virtuos a odchovanec Davida Oistracha se v Ostravě představil po boku pianisty Lukáše Klánského. Nechyběl ani host, kterým byla mladičká houslistka Kateřina Krejčová. Nejprve se rozezněla hudba Johanna Sebastiana Bacha. Sonáta h moll, BWV 1014 pro housle a klavír je interpretačně náročné, ale posluchačsky vděčné dílo. Polyfonní předivo odvíjeli oba umělci se snahou o čistou, vyváženou a dobře ukotvenou souhru. Osvěžení v podobě zurčivé a kontrapunktem neobtěžkané melodiky přinesla následující Sonáta B dur pro housle a klavír, KV 378 Wolfganga Amadea Mozarta. Lukáš Klánský se představil sólově v Nocturnu Fryderyka Chopina, které následovaly dvě dua Z domoviny pro housle a klavír Bedřicha Smetany. Poté Hudeček přizval na pódium Kateřinu Krejčovou a společně provedli Sonátu E dur pro dvoje housle a klavír Georga Friedricha Händela. Večer uzavřely virtuózní Cikánské melodie Pabla de Sarasateho a následovaly pochopitelně i přídavky pro evidentně spokojené publikum.

Po čistě technické stránce byl výkon houslové legendy Václava Hudečka poněkud problematický. Ne všechny skladby vyhověly jeho spontánní muzikalitě: místy mne překvapila nedotažená intonace, rytmické nepřesnosti apod. Kdo navštěvuje pravidelně koncerty filharmonických cyklů, s nimiž se představuje současná interpretační špička, nemohl si těchto drobných nuancí nevšimnout. Jenomže, jak všichni dobře víme, hudba není zdaleka jenom o technice. A Václav Hudeček má osobní charisma na rozdávání. Hřejivý tón a hudební výraz jsou stále jeho doménou a přirozeností, která z něj během hry čišela samozřejmě, jako by jenom dýchal. Mimořádnou přidanou hodnotu má jeho vlídné, poučené a zajímavé průvodní slovo. Hudeček je rozený a poutavý vypravěč, jehož historky a reflexe setřely všechny vznesené pochybnosti. Zkrátka a dobře převážil pocit, že jsem přišel na setkání s legendou a člověkem, který hudbu miluje a je jí zcela oddán. Hudeček přeje mladým generacím a všemi svými silami pomáhá propagaci houslové hry, což se promítá do jeho spolupráce s mladými umělci. Ruku na srdce, je třeba přiznat, že kdyby vystoupila technicky vybroušená mladá houslistka v Ostravě sama, asi těžko by (ano, zde patří „bohužel“) hrála před vyprodaným sálem. To už je však úděl hudebního mládí a zřejmě to nebylo v žádné době jiné. Václav Hudeček v Ostravě ukázal, že z klasického koncertu lze udělat zážitkový večer pro různorodé publikum. Řekl bych, že se ideálně hodí zejména pro ty, kteří se takzvané „vážné“ (omlouvám se za tu vágní floskuli) hudbě dosud spíše vyhýbali a rádi se nechají dojmout a okouzlit. Právě pro ně může být setkání s legendárním Václavem Hudečkem pomyslnou branou do tajuplného a všemi barvami a emocemi zářícího labyrintu klasické hudby.

Václav Hudeček a Lukáš Klánský Foto archiv

Mezinárodní violoncellová soutěž o Cenu Gustava Mahlera 2020 má své vítěze, titul absolutního vítěze patří violoncellistce z Jižní Koreje

8. února se jihlavskou Základní uměleckou školou nesly tóny violoncellistů z celého světa.

Na Mezinárodní violoncellovou soutěž o Cenu Gustava Mahlera 2020 se sjelo 51 soutěžících ze 17 zemí.

„Výkony letošní soutěže byly velice vysoké. Těší nás především zájem violoncellistů z celého světa a skvělá atmosféra, která panovala v průběhu celé soutěže. Moc rád bych touto cestou poděkoval všem organizátorům soutěže – Institut Gustava Mahlera, Filharmonii Gustava Mahlera a všem dobrovolníkům, kteří se postarali o přátelské zázemí celé soutěže. Můj velký dík patří také všem porotcům! “, říká Petr Nouzovský, spoluzakladatel soutěže a předseda poroty.

V porotě kromě Petra Nouzovského (Pražská konzervatoř) zasedli prof. Jan Hališka (Ostravská univerzita), prof. Miroslav Petráš (HAMU v Praze a Pražská konzervatoř), Jan Pospíšil (Církevní konzervatoř Bratislava) a Jiří Jakeš (šéfdirigent Filharmonie Gustava Mahlera Jihlava).

Absolutní vítězka soutěže si kromě koncertu s Filharmonií Gustava Mahlera Jihlava odnesla i plaketu MVS Gustava Mahlera 2020, kterou převzala z rukou předsedkyně Komise pro kulturu města Jihlava Mgr. Silvie Čermákové.

Organizace soutěže byla umožněna díky finanční podpoře Státního fondu kultury MKČR.

1. kategorie

1. cena – Anja Dorušková (CZ), Josefína Kubátová (ČR)
2. cena – Markéta Štenclová (ČR), Petr Fiala (ČR), Vojtěch Hradil (ČR), Anna Petrů (ČR)

2. kategorie

1. cena – Naďa Strnadová (ČR) + cena Visegrad Music Youth Academy 2020
2. cena – YooEun Boo (Jižní Korea)

3. kategorie

1. cena – Lukáš Sedlák (ČR)
2. cena – Nela Procházková (ČR)
3. cena – Klára Bartošová (ČR)

4. kategorie

1. cena – Anna-Tessa Timmer (Německo)
2. cena – Cecilia Chiara Ginevra Alessio (Itálie)
3. cena – Lukáš Paděra (ČR)

5. kategorie

1. cena – Natálie Hurníková (ČR), Ekin Dila Demirtas (Turecko)
2. cena – neudělena
3. cena – Karolína Juráčková (ČR), Borek Kubát (ČR)

6. kategorie

1. cena – Kajetan Palecki (Polsko), Barbora Ciprianová (ČR)
2. cena – neudělena
3. cena – Julie Procházková

8. kategorie

1. cena – Josef Matěj Švec (ČR)
2. cena – neudělena
3. cena – Catarina Maria Jardim Santos (Portugalsko), Lilla Szabó (Maďarsko)

9. kategorie

1. cena – Yeeun Kang (Jižní Korea) + Absolutní vítězka soutěže
1. cena – Adam Klánský (ČR) + cena Malostranské koncertní večery
2. cena – Johanna Vocetková (ČR), Natálie Trávníčková (ČR), Filip Rufer (ČR), Marcel Petráš (Slovensko), Štěpánka Plocková (ČR), Filip Mikulski (Polsko)
3. cena – Anna Marie Kadečková (ČR)
3. cena – Anna Marie Kadečková (ČR)

10. kategorie

1. cena – Marcel Leczky (Rakousko), Karolína Žáková (ČR), Alexandra Kahrer (Rakousko), Yung-Han Cheng (Taiwan), Dolfin Balázs (Maďarsko), Stephanie Stamopoulos (Austrálie/Řecko)
2. cena – Julia Oberndorfer (Rakousko), Ema Grčman (Slovinsko)
3. cena – Martin Houdek (ČR), Jakub Wyciślik (Polsko), Cecilia Garcia (Španělsko), Michal Koziński (Polsko), Martin Schubert (ČR), Yanmeng Zhou (Čína), Yi Dong (Čína)
4. cena – Josef Bartoň (ČR), Maria Coll Torra (Španělsko)

SLAVNÉ EVERGREENY A CENNÉ OBJEVY: VYCHÁZÍ DVOJALBUM NOVÉHO ORCHESTRU JAROSLAVA JEŽKA ŽIVOT JE JEN NÁHODA

Supraphon vydá v pátek 28. února 2020 kompilaci nahrávek Nového orchestru Jaroslava Ježka vedeného dirigentem Zoltánem Liškou. Dvojalbum Život je jen náhoda přináší většinou dosud nikdy nevydané nové nahrávky (47 skladeb nahraných v letech 1987–2000) z 20. až 40. let minulého století. Skladatel Jaroslav Ježek (1906–1942) spojil síly s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, aby společně vytvořili legendární Osvobozené divadlo. Písničková a instrumentální témata patří mezi to nejlepší, co u nás v daném oboru existuje, po doplnění texty V+W jde o naprosté klenoty.

Letos sedmdesátiletý klavírista Zoltán Liška obnovil v roce 1982 Ježkův band ve stylu éry jeho vrcholné etapy. „Tyto nahrávky v ryzí podobě bez jakýchkoliv úprav nahrál Nový orchestr Jaroslava Ježka, který byl sestaven u příležitosti vernisáže výstavy o Jaroslavu Ježkovi a Osvobozeném divadle v roce 1982 v pražském Divadle hudby. Je identický typu orchestru Osvobozeného divadla z roku 1937 v revue Panorama,“ uvedl Zoltán Liška a ještě upřesnil: „Ježkovy partitury k opsání nám zapůjčila Ježkova sestra paní Jarmila Strnadová, která se o archiv starala v proslulém Modrém pokoji v Kaprově ulici 10, kde Ježek žil až do roku 1939, kdy emigroval do USA.“

Muzikantsky zkušeně, precizně a zároveň s potřebným nadšením vybral Zoltán Liška skladby, dohledal originální notové partitury a mnohdy jen podle historických nahrávek rekonstruoval aranže. Ke spolupráci přizval dva přímé pamětníky Osvobozeného divadla zpěvačku Ljubu Hermanovou a zpívajícího herce Františka Filipovského. K nim pak přidal o generaci mladší obdivovatele, především Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou ze Semaforu. K orchestru patřilo také pěvecké dívčí retro BAJO Trio ’81.

Vznikl projekt ve výborné zvukové kvalitě, nabízející hudbu sice historickou, ale s jasně prokázanou výdrží do 21. století. Booklet obsahuje komentáře Zoltána Lišky a dobové fotografie. Dvojalbum Život je jen náhoda vychází 28. února 2020 v podobě 2CD i ve všech digitálních formátech.

Album: https://lnk.to/NOJJZivotJeJenNahodaCj

MATTHEW STEPHEN HOCKADAY

Vítězství v mezinárodní soutěži zobcových fléten v Izraeli v rámci Tel Aviv Recorder Festival, který se konal 1. – 8. 2. 2020.

Co bys nám o sobě řekl? Kdy jsi začal studovat hru na zobcovou flétnu?

Jmenuji se Matthew a je mi 12 let. Navštěvuji prvním rokem Gymnázium Hejčín v Olomouci. Na zobcovou flétnu jsem začal hrát v šesti letech, kdy mě maminka přihlásila do ZUŠ Žerotín v Olomouci. Moje první paní učitelka byla Světlana Pačanská, která mi po dobu šesti let vštěpovala základy hry na zobcovou flétnu. V deseti letech jsem začal navštěvovat pokročilejší hodiny zobcové flétny u vynikající paní profesorky Jitky Konečné na Konzervatoři evangelické akademie v Olomouci. Nyní mě učí paní učitelka Božena Klepšová, která je sama výbornou hráčkou na zobcovou flétnu a cembalo. Rád vystupuji sólově i v rámci komorního seskupení. Těším se na blížící se příležitost hrát se smyčcovým orchestrem. Líbí se mi např. skladby od Johanna Sebastiana Bacha, George Philipa Telemanna, Antonia Vivaldiho, Giuseppe Sammartiniho, Agnes Dorwarth.

O jaký typ soutěže šlo a jaké měla podmínky?

Jednalo se o třetí ročník této mezinárodní soutěže. Soutěž se konala na konzervatoři v Tel Avivu („Israeli Conservatory of Music“). Zakladatelkou a ředitelkou soutěže je Drora Bruck, mezinárodně uznávaná hráčka na zobcovou flétnu. Jednalo se o tříkolovou soutěž. Do prvního kola se posílaly dvě videonahrávky. Podmínkou byla sólová skladba, aby vynikl samotný zvuk flétny. Videonahrávky hodnotila osmičlenná mezinárodní porota. Přihlášení, kteří dostali 7.5 a více bodů z maximálních 10 byli pozváni do Tel Avivu, kde se konalo samotné semifinále a finále soutěže. Soutěžilo se v šesti kategoriích podle věku, dvě kategorie z toho byly pro ansámbly zobcových fléten. Soutěžil jsem v nejmladší kategorii I, která byla pro soutěžící do 13 let. V této kategorii bylo v semifinále jedenáct soutěžících a do finále pak vybrali šest.

Jak probíhala semifinále a finále soutěže?

V semifinále jsme museli povinně zahrát jednu skladbu od izraelského autora a k tomu libovolný program s časovým omezením maximálně 15 minut. Letos bylo 75 vystoupení s izraelskou skladbou. Já jsem si vybral skladbu od Avishaie Yaara s názvem „To a Pine Tree“. Jsem moc rád, že jsem měl možnost se i osobně setkat s Avishaiem Yaarem. Při setkání povídal o tíživé životní situaci, ve které se před lety nacházel, a která ho inspirovala k napsání této skladby. Po našem setkání jsem hodně přemýšlel o tom, jak bych mohl jeho pocity co nejlépe interpretovat při hraní této skladby v soutěži. Dále jsem v semifinále hrál od Jacoba van Eycka skladbu „Boffons“, od Johanna Sebastiana Bacha „Sonátu g moll, BWV 1034 pro altovou zobcovou flétnu a piano“ a od Agnes Dorwarth skladbu „Articulator I“. Semifinále se mi zdařilo a postoupil jsem do dvou finále – 1) finále kategorie I, a 2) finále izraelských skladeb všech věkových kategorií. Ve finále jsem pak hrál od Giuseppe Sammartiniho „Koncet F dur pro sopránovou zobcovou flétnu a smyčcový orchestr“ a od Hanse Martina Lindeho skladbu „Music for a Bird“. V semifinále i finále mě na cembalo doprovázel skvělý britský hudebník, pianista Robin Bigwood.

Jaká byla účast a konkurence?

Soutěže se zúčastnilo kolem 100 interpretů z 20 zemí světa – z Velké Británie, Holandska, Francie, Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, Španělska, Slovinska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Montenegra, Dánska, Taiwanu, Japonska, Izraele, Peru, Austrálie a samozřejmě z České republiky. Nejsilnější konkurenci jsem vnímal od hráček z Taiwanu, které jsou po technické stránce výborné.

Jak bys zhodnotil průběh, organizaci a úroveň soutěže?

Soutěž byla součástí tamního hudebního festivalu a měla bohatý program, jak pro samotné soutěžící, tak i pro širokou veřejnost. Soutěžící se mohli účastnit mistrovských kurzů s předními hráči na zobcovou flétnu, workshopů a večerních koncertů. Pro mě soutěž znamenala i opětovné setkání s přáteli z Izraele (s kamarádem Avnerem Bachem) a s hráčkami z Taiwanu, s nimiž jsem se setkal v říjnu 2019 na soutěži „Open Recorder Days Amsterdam 2019“. Moc jsem se též těšil na setkání s ředitelem konzervatoře v Tel Avivu, Costinem Canellisem-Olierem, velice charismatickým pánem, ze kterého přímo srší láska k hudbě. Velice se mi líbil osobní přístup všech členů organizačního týmu k jednotlivým soutěžícím. Od prvního dne mě oslovovali mým křestním jménem, věděli, ze které země jsem přijel a ve které kategorii soutěžím. Kdykoliv jsem potřeboval s něčím pomoci nebo poradit, tak mi pomohli. Byli velmi přátelští a ochotní. Mohu říct, že soutěž byla na vysoké úrovni a jsem moc rád, že jsem měl příležitost se jí zúčastnit.

Co ti soutěž dala pro tvůj další osobní umělecký rozvoj? Co jsi tam zažil?

Na prvním místě pro mě bylo setkání s dalšími flétnisty z různých koutů světa. Soutěž měla velmi zajímavou mezinárodní účast. Bavilo mě koukat se na ostatní soutěžící a poslouchat, jak interpretují různé skladby. Každý soutěžící byl svým způsobem jiný. Někteří byli výborní po technické stránce, jiní byli skvělí v interpretaci skladby na pódiu, někteří uměli skloubit obojí. Důležitá pro mne ale byla nejen setkání se soutěžícími, ale také s profesionálními hráči na zobcovou flétnu, Meng-Heng Chen, Annabel Knight, Drorou Bruck. Měl jsem též příležitost si několikrát popovídat s Bobby Rootveldem a Sannou van Elst, zakladateli mezinárodního flétnového festivalu „Nordhorn Recorder Festival“, kteří mimo jiné vystupují i jako světoznámé duo NIHZ. Zajímavá byla též setkání s porotci soutěže. Samotné poznání izraelské kultury, způsobu života, tradiční hudby a místní kuchyně bylo pro mě velmi zajímavé. Myslím, že všechny tyto zkušenosti mě do života jedině posílily.

Proč jsi se do soutěže přihlásil?

Moc mě baví hrát před publikem, cestovat po světě a poznávat nové lidi. Účast na mezinárodních soutěžích je právě tou skvělou příležitostí, jak skloubit tyto mé vášně.

Kateřina Kalistová je novou ředitelkou PKF

Novou ředitelkou PKF – Prague Philharmonia je bývalá náměstkyně ministerstva kultury a předsedkyně Rady pro rozhlasové

a televizní vysílání Kateřina Kalistová. Ve funkci nahrazuje dlouholetého ředitele Radima Otépku.

Kateřina Kalistová se do čela předního českého hudebního tělesa přesouvá po letech strávených na vrcholných pozicích ve státní správě. Do konce roku 2019 zastávala post odborné náměstkyně pro živou kulturu. Tuto sekci na ministerstvu kultury vedla od roku 2015. Byla také členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které v letech 2009 až 2013 předsedala. Předtím působila ve Filmovém festivalu pro děti a mládež Zlín nebo na ministerstvu práce a sociálních věcí. Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde v roce 2007 složila rigorózní zkoušku.

„Nesmírně se těším na spolupráci s orchestrem a jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. Společně budeme dále hledat nové cesty v interpretaci i ve vztahu

k posluchačům a partnerům“, uvádí Kateřina Kalistová. Do PKF – Prague Philharmonia přichází s vizí orchestru jako dynamického tělesa, jehož charakteristickými rysy jsou mladistvá energie, progresivní přístup k dramaturgii, prezentaci i managementu

a výrazná umělecká profilace postavená na kvalitě samotného orchestru i vysoké úrovni jeho dirigentů a sólistů.

Dlouholetá členka ČSSD před nástupem do funkce ze strany vystoupila. „Ukončení svého politického angažmá považuji za přirozené. Nelze řídit takto významnou kulturní instituci a zároveň být jakkoliv politicky angažovaná. Tato životní kapitola je pro mne definitivně uzavřena“, vysvětluje Kalistová.

Radim Otépka vedl PKF – Prague Philharmonia od roku 2006. Nyní bude vytvářet

a zastřešovat ucelený koncept veškerých CSR aktivit investiční skupiny RSBC českého finančníka Roberta Schönfelda. Bude tak zodpovídat za chod umělecké školy International School of Music and Fine Arts Prague a Nadace PKF. „Ucítil jsem touhu po změně. Přijal jsem proto nabídku, která je pro mě novou a velkou výzvou. Léta strávená ve vedení PKF – Prague Philharmonia mě jen utvrdila v přesvědčení, že toto výjimečné hudební těleso plní nezastupitelnou roli v kulturním životě naší země,

a především její reprezentace v zahraničí“, vysvětluje Radim Otépka.

PKF – Prague Philharmonia vznikla v roce 1994 z iniciativy dirigenta Jiřího Bělohlávka pod názvem Pražská komorní filharmonie. Dnes se řadí mezi nejrespektovanější světové orchestry, což potvrzují pravidelná zahraniční turné a nahrávací projekty pro nejrenomovanější světová vydavatelství. Od roku 2018 je jejím novým zakladatelem

a předsedou dozorčí rady český finančník a mecenáš umění Robert Schönfeld. Mezi další dlouhodobé filantropické aktivity jeho finanční skupiny RSBC patří mimo jiné také Nadace PKF nebo umělecká škola International School of Music and Fine Arts Prague.

ZOLTÁN LIŠKA

Ježkova hudba je prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem

Supraphon vydává dvojalbum Nového orchestru Jaroslava Ježka s hudbou skladatele, jehož jméno si orchestr vetkl do názvu. Orchestr řídil dirigent Zoltán Liška, kterému jsme u příležitosti vydání 2CD Život je jen náhoda položili několik otázek.

Jaká byla vaše cesta k hudbě Jaroslava Ježka?

Na to není snadné odpovědět, protože k hudbě jako takové jsem se dostal díky svému strýci, který do mých rodných Košic přivezl z Olomouce, kde byl na vojně, gramofon. A právě z toho gramofonu jsem ve svých asi třech letech slyšel poprvé Ježkovu píseň Stonožka.A na druhé straně SP desky byla píseň Tmavomodrý svět. Zásadní byl pro mě však rok 1962, kdy bylo 20. výročí od úmrtí Jaroslava Ježka. Tehdy Dr. Václav Holzknecht vydal sedm dlouhohrajících desek, reedic původních nahrávek z Osvobozeného divadla. Na ně v roce 1966 (60. výročí narození Jaroslava Ježka) navázaly tři další desky s jeho hudbou. To mě nesmírně zaujalo a poslouchal jsem je stále dokola.

Jak náročné byly Ježkovy kompozice po interpretační stránce?

Velmi náročné! Všichni hráči v jeho době museli být naprostí profesionálové. Můžeme zmínit to, že členem Ježkova orchestru byly takové osobnosti, jako Karel Ančerl nebo Jiří Srnka. A v orchestru, který jsem vedl, tedy v Novém orchestru Jaroslava Ježka, byli hráči, kteří působili také v České filharmonii, SOČR nebo v Orchestru Gustava Broma. Vždy jsem se snažil o to, abychom měli současný, moderní zvuk bez dobových manýr. V roce 1972 jsem se seznámil s paní Jarmilou Strnadovou, sestrou Jaroslava Ježka. Ta mi umožnila přístup k Ježkovým notovým zápisům v jeho pražském bytě v Kaprově ulici 10. Dovolila mi, abych si opsal originály, a to pro mě bylo velice cenné.

Jak hodnotíte skladatelský styl Jaroslava Ježka?

Je to divadelní hudba, která byla ovlivněna americkým jazzem. Už Jan Werich řekl, že Ježek nekopíroval vzory muzikantů, jako byli Ellington nebo Goodman. On svou tvorbu přetavil do vlastního osobitého stylu a jeho hudba je především prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem.

Jak náročné bylo vybrat písně na toto dvojalbum?

První CD obsahuje nahrávky, které původně měly vyjít na LP desce už v roce 1989. Snažili jsme se řadit chronologicky písně, které mapují historii Ježkovy spolupráce s Osvobozeným divadlem.

Jak podle vás vnímá současná doba tvorbu trojice Ježek + Voskovec + Werich?

Věřím, že i naše dvojalbum přispěje k oživení povědomí o této legendární trojici a jejich společných písních. Naše kolekce obsahuje i scénickou hudbu a několik zcela neznámých písní. Myslím, že by album mohlo posloužit třeba i v hodinách hudební výchovy na školách jako pomůcka při výuce o Osvobozeném divadle.

Jak ty nahrávky hodnotíte s odstupem času?

V období před Vánocemi jsem nahrávky proposlouchával společně s hudebním režisérem pražského Národního divadla Emilem Boháčkem a repertoár na dvojalbum jsme pečlivě zvažovali. Lidem z hudebního prostředí se Ježkova hudba v původním autorově aranžmá líbí a věřím tomu, že tohle 2CD zaujme i širokou škálu posluchačů.