Koncert České filharmonie poprvé živě na Mezzo Live HD

První český orchestr představuje Czech Philharmonic Media

Prestižní francouzský televizní kanál Mezzo Live HD bude v pátek 24. ledna od 19:30 hodin živě vysílat koncert České filharmonie. První mezinárodní přímý přenos umožní vyspělá technologie, která byla ve Dvořákově síni Rudolfina instalována v minulé sezoně. Živé vysílání se uskuteční pod značkou Czech Philharmonic Media, jež bude do budoucna zastřešovat všechny audiovizuální nahrávací projekty České filharmonie.

„Příliš smělý sen. Tak se mohl zpočátku jevit nápad na zajištění přenosů v té nejlepší zvukové a obrazové kvalitě prostřednictvím digitálních technologií z Dvořákovy síně Rudolfina. Díky podpoře Ministerstva kultury se tento sen po několika letech příprav proměnil ve skutečnost a Czech Philharmonic Media, jak jsme celý projekt začali nazývat, může svůj program nabízet i těm nejnáročnějším televizním kanálům, mezi něž Mezzo Live HD jistě patří,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček a dodává: „Mezzo ale není jedinou společností, která bude naše koncerty vysílat. Už brzy ohlásíme začátek spolupráce s dalšími distributory.“

Koncert 24. ledna bude řídit šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov. V průběhu večera zazní tři skladby, jejichž společným tématem jsou hudební dvojice a k nimž má Semjon Byčkov silný osobní vztah. Symfonii Le Double, kterou nahrál v roce 1994 s Orchestre de Paris, konzultoval s jejím autorem a svým blízkým přítelem Henrim Dutilleuxem. Koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů zase často uvádí se svou manželkou Marielle Labèque a její sestrou Katiou. A Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány téhož autora byl první českou skladbou, kterou uvedl na pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele České filharmonie. Stejně jako poprvé se i nyní sólových partů ve dvojkoncertu zhostí Ivo Kahánek a Michael Kroutil.

Přenos koncertu zajistí nahrávací tým Czech Philharmonic Media. Za obrazovou složku bude odpovědná německá režisérka Ute Feudel, která pravidelně spolupracuje na záznamech koncertů orchestrů jako Berlínská a Drážďanská filharmonie, Gewandhausorchester Leipzig nebo Lucernský hudební festival. O zvukovou stránku se postará německý hudební režisér Holger Urbach, s nímž Česká filharmonie naposledy spolupracovala na vydání mezinárodně úspěšného kompletu symfonií, klavírních koncertů a dalších orchestrálních děl Petra Iljiče Čajkovského pro britský label Decca. Zatímco zajištění přenosu bude v režii týmu Czech Philharmonic Media, jeho odbavení pro živé televizní vysílání bude mít pod kontrolou společnost Mezzo, která za tímto účelem k Rudolfinu přistaví i svůj satelitní vůz.

Kromě tohoto koncertu kanál Mezzo Live HD a samozřejmě i Česká televize, s níž Česká filharmonie spolupracuje již dlouhodobě, plánují v roce 2020 odvysílat i další záznamy z kolekce Czech Philharmonic Media. Diváci se tak mohou těšit na koncerty pod taktovkou Semjona Byčkova či Sira Simona Rattla, které byly natočeny v minulé sezoně.

***

Mezzo je společnost, která si od roku 1996, kdy vstoupila na trh, vydobyla významné postavení na poli televizních přenosů klasické hudby. Od roku 2010 jsou v nabídce této společnosti dva samostatné televizní kanály – Mezzo a Mezzo Live HD. Zatímco první zmíněný kanál se zaměřuje na představování minulých, současných a budoucích interpretačních hvězd klasické hudby a vysílání hudebních dokumentů, záznamů koncertů klasické hudby, opery, tance nebo i jazzu, kanál Mezzo Live HD přináší především přenosy a záznamy v rozlišení HD z prestižních koncertních pódií, operních domů a baletních scén celého světa, mezi něž patří Pařížská opera, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera, Berlínská a Pařížská filharmonie, vídeňský Musikverein nebo festivaly v Aix-en-Provence, Salzburku nebo Bayreuthu. Nově se k nim řadí i Česká filharmonie. Divákům v České republice nabízí Mezzo Live HD kabelová televize UPC/Vodafone jako součást svých balíčků TV Komfort a TV Komplet.

Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosinec byl bohatý na premiéry našich stálých operních souborů: Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nastudovalo Verdiho Maškarní ples, Moravské divadlo Olomouc Bizetovy Lovce perel, Slezské divadlo v Opavě Verdiho Traviatu a Divadlo F. X. Šaldy v Liberci Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky.

Z mnoha prosincových vokálních koncertů jsem zvládla jen Collegium Vocale 1704 v kapli Italského kulturního institutu s výběrem z Monteverdiho sbírky Selva morale e spitiruale a koncert obou Collegií 1704 s Händelovým Mesiášem.

Zážitek s rozjásaným Mesiášem

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod vedením svého zakladatele a dirigenta Václava Lukse má oratorium Georga Friedricha Händela Mesiáš na repertoáru už mnoho let. Z jejich čtvrtého provedení Mesiáše v rámci koncertního cyklu Collegia 1704 v Rudolfinu v březnu 2018 vzniklo CD, které je první českou kompletní nahrávkou tohoto základního díla barokního repertoáru.

Václav Luks volí verzi, kterou vydal Bärenreiter. Držel se trendu interpretační tradice tohoto souboru v komorním obsazení s 20členným sborem, čtveřicí sólistů, z nichž altový part zpívá kontratenorista (ačkoli v Dublinu v roce 1742 a potom i v Londýně ženské party zpívaly sólistky), a orchestrem, jehož smyčcovou sekci s varhanami a theorbou doplňovaly dva hoboje, fagot, dvě trubky a tympány.

Luks má s uváděním velkých barokních církevních kompozic v takto komorním obsazení velké zkušenosti. Jeho nastudování Mesiáše je integrální součástí jeho interpretačního přístupu, v němž se mu díky mimořádné muzikantské energii daří propojovat aplikaci dobové praxe se zkušenostmi dnešních posluchačů. Podobně jako v případě nahrávky Collegia 1704 s Bachovou velkou Mší h moll, která navazuje na sérii nahrávek Zelenkových mší a patří i v mezinárodním kontextu k mimořádně zajímavým, se Václav Luks s oporou v historických pramenech distancuje od romantizujícího pojetí. Nejen tím, že soubor hraje na repliky historických hudebních nástrojů. Hned na první poslech je patrné, že volí ono menší komorní obsazení v orchestru s houslemi po pěti hráčích, čtyřmi violami, třemi violoncelly, dvěma kontrabasy. A Luks se celkově přiklání k rychlejším tempům. Tím ale není řečeno, že by snad bylo menší i rozpětí výrazu. Právě naopak – komornější zvuk otevírá Luksovi možnost pracovat s výrazem ve větším detailu a rozvrhnout strukturu celku tak, aby vyzněly zřetelněji kontrasty, včetně dynamických. Klidnější fráze pod legatem měly napětí vedle brilantních staccat v prestu, dramatická hudba Kristova mučení a šklebícího se davu kontrastovala s klidem pastýřů a vzdechy nad Ježíšovou bolestí. Hluboká temnota a šerost smrti vyústila ve světlo a jásavou oslavu Boží se zářivým zvukem trubek.

Při letošním provedení se do Prahy kromě sopranistky (na nahrávce Giulia Semenzato) vrátili sólisté z nahrávky. Kontratenorista Benno Schachtner nejenže svůj hlas ovládá technicky zcela suverénně včetně intonačně náročných skoků a koloratur, ale dokáže obohatit svou interpretaci o oduševnělý výraz i rozpětí dynamiky, které sólistům v tomto specifickém hlasovém oboru většinou chybějí. Bouřlivou dramatičností a brilantními basovými koloraturami upoutal také Krešmir Stražanac a polský tenorista Krystian Adam, kterého s Collegiem 1704 známe z Myslivečkovy Olympiády nebo Bachovy Mše h moll, potvrdil kultivovanost a emocionální naléhavost svého přístupu, uplatnil nádherné messa di voce i bravurní koloratury. Bylo zřejmé, že ti všichni mají party Mesiáše zažité, dokázali se odpoutávat od not a svůj pěvecký výkon podpořili i navozením bezprostředního kontaktu s publikem. To platilo i pro sbor, který vedle zářivě rozjásaných holdů v pianissimu vytvořil napětí (Since by man came death). Nejméně výrazně se ze sólistů při svém prvním vystoupení s Collegiem 1704 projevila sopranistka Johanna Winkel s barevně nevýrazným hlasem a matnějším výrazem.

Uvádění Händelova Mesiáše v pojetí Collegií 1704 v Rudolfinu s různými sestavami sólistů mívalo v minulosti i výkyvy. Například v roce 2016 se „kouzlo“ kvůli ne zcela zaoblenému zvuku sboru a méně výrazným výkonům sólistů nedostavilo.  Síla Händelovy hudby, která sálala z pódia tentokrát, navodila u posluchačů až jakýsi transový stav, ve kterém duchovní poselství Händelova Mesiáše, ještě umocněné předvánočním časem, zaznělo opět s mimořádnou intenzitou a muzikantským elánem.

Propadák s Lovci perel

Důvodem, který „stáhl“ v Olomouci Bizetovy Lovce perel do propadáků, byla režie Dominika Beneše. Přitom do značné míry oprávnění pro zařazení této opery, která i přes vzestup zájmu v posledních letech pokulhává za hitem Carmen, do repertoáru Moravského divadla bylo obsazení. Barbara Sabella, coby kněžka, sice nevládne sopránem, který by měl lahodnost i sílu fatálně okouzlit oba lovce a odhánět od vesnice démony hlubokých vod a duchy bouře, ale se svým útlejším hlasem hospodařila promyšleně, takže její velké árie se slibem čistoty i milostnou touhou po Nadirovi zapůsobily. Větší dramatický potenciál jí chyběl v závěru, kdy čelí výbuchům žárlivosti Zurgy. To byla naopak pro Martina Štolbu chvíle, kdy rozvinul svůj baryton do bouřlivé intenzity. Jinak ale jako vůdce cejlonských domorodců kontrasty přátelské oddanosti a autoritativní nadřazenosti spíše jen naznačoval. Ovšem Daniel Matoušek má jako lovec Nadir přesně ten vysoko posazený tenor, pro francouzské opery typický. Vedle Petra Nekorance a Ondřeje Koplíka se zde objevil další velký talent v tomto úzkoprofilovém tenorovém oboru. Basovou roli přísného velekněze Nurabada zvládal Jiří Přibyl po pěvecké stránce suverénně, ale režie tohoto fanatického strážce víry zredukovala do křečovité strnulosti.

Dobrý základ olomoucké inscenaci dal svým hudebním nastudováním Petr Šumník. Respektoval, že nemá sólisty s objemnými hlasy a držel orchestr v takové hladině dynamiky, aby pěvecké hlasy nejenže nezanikaly, ale vynikly. I v tomto rámci dokázal odstínit detaily barvitě instrumentované partitury a navodit exotickou atmosféru a sladkobolnou melancholii. To zcela postrádala režie Dominika Beneše.

Během předehry se sice před oponou obřadně omývá vodou z mís čtveřice domorodců, ale když se otevře opona, zapomeňte na atmosféru dávného Cejlonu, na typický symbol Srí Lanky s obrazem rybářů sedících na kůlech nad mořskou hladinou v zapadajícím slunci nebo posvátnou skálu. Do očí doslova udeří jakási obří futuristická konstrukce mnohoúhelníku z plexiskla, vedle níž maketa oplachtěné bárky, kterou se šoupe po jevišti, působí komicky. Jakýs takýs efekt vznikne ve chvílích, kdy postavy za matným plexisklem ilustrují árie a dueta protagonistů se vzpomínkami na někdejší milostné vzplanutí, které tvoří základ aktuálního konfliktu. Jenže pak se s konstrukcí všelijak manipuluje, objeví se za ní kovové štafle, které v kombinaci s dřevěnými stěnami a kulatými lampami nad dveřními otvory navozují spíš industriální prostor, než exotiku rituálů lovců perel. Toto scénografické řešení Evy Jiřikovské je na hony vzdálené sentimentální opojnosti hudby a Beneš s ním nepracuje ani tak, aby bylo možné ho chápat jako kontrast k této hudební atmosféře.

Základním nedostatkem Benešovy režie, podobně jako v případě jeho nedávné ostravské inscenace Meyerbeerova Roberta ďábla, je nedostatek respektu k operou daným základním konfliktům příběhu – aniž by je nahradil jinou dostatečně nosnou výkladovou konstrukcí. Zvláště v případě těchto méně známých oper tak divák ztrácí orientaci v příčinách jednání postav. Beneš nechává Lejlu sundat závoj v situaci, kdy má zůstat jako kněžka zahalená závojem, takže Zurgovi nelze věřit, že svou dávnou lásku nepozná. A stejně v závěru, kdy se Lejla před ním producíruje na krku s korálemi, které jí kdysi dal za to, že mu zachránila život. Přitom jde o klíčový motiv, který změní Zurgovo odsouzení Lejly a Nadira k smrti: nechá milence uprchnout a sám se vystaví pomstě vesničanů a velekněze. Benešovo režijní řešení je povrchní, ploché, nešikovné, matoucí a výtvarně nepěkné. Nemůže ho nahradit nápad s velkým pruhem bílého tylu, kterým baletky jako průsvitnou stěnou obkrouží Lejlu a v závěru jsou jím omotáni zajatí Lejla a Nadir způsobem, který připomíná spíš svázání nebezpečných psychopatů do kazajky. Sbor je pohybově secvičený jako na spartakiádě, pěvecky z něj ale trčí hlasy, tanec k zahánění zlých duchů je v choreografii Lukáše Vilta spíš ladným baletem, v němž exotiku vzdáleně připomíná jen 90°vytočení dlaní.

SLAVNOSTNÍ ZNOVUOTEVŘENÍ STÁTNÍ OPERY

Markéta Jůzová

Státní opera byla znovu po třech letech rekonstrukce slavnostně zpřístupněna  5. ledna 2020, přesně 132 let od jejího prvního otevření. Novorenesanční budova s neorokokovým hledištěm, koncipovaná dle plánů vídeňských divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století.

Státní opera Foto archiv

Historická budova získala v současnosti nové jevištní technologie, disponuje unikátní točnou,  moderními zkušebnami i renovovaným baletním, orchestrálním a sborovým sálem se zázemím umělců. Provozní část budovy získala nový vzhled a byla osazena její skleněná fasáda. Na rekonstrukci budovy se podílelo mnoho restaurátorů, kteří vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. V hledišti byla instalována nová křesla. Při sledování operních představení budou moci diváci používat moderní čtecí zařízení s variabilní možností titulků. Národní divadlo a Raiffeisenbank, a. s., generální partner ND, společně připravili ke znovuotevření audiovizuální show, která bude promítána na přední fasádu budovy již od 31. prosince 2019. Provoz divadla zahájí velkolepě slavnostní galakoncert s podtitulem „Státní opera v proměnách času (1888–2018)“ v režii Alice Nellis.

Koncertní program dirigoval Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel Státní opery. V časopise Hudební rozhledy č. 12/2019 se blíže vyjádřil i k dramaturgické linii večera: „Galakoncert nabídne shrnutí slavné historie tohoto divadla. Počínaje Wagnerovými Mistry pěvci, kteří v roce 1888 operní dům otevřeli, představíme celou jeho hudební minulost včetně Mozarta, Strausse, Smetany, Janáčka, Zemlinského a dalších proslulých tvůrců. Představení vyvrcholí finále z opery Fidelio, jež bude také první dílo, které v lednu uvedeme na znovuotevřené scéně. V rámci večera, který bude znamenat začátek nové, velice důležité éry Státní opery, vystoupí orchestr, sbor, řada znamenitých sólistů operního souboru a významní hosté, jako Lise Davidsen, Emily Magee nebo Pavel Černoch.“ Mimořádný večer v přímém přenosu vysílala od 20. 00 hod. na stanicích ČT art a ARTE.

Karl-Heinz Steffens Foto © Národní divadlo

Diváci spatřili také nádhernou staronovou oponu, jejíž realizace podle návrhu původní opony Eduarda Veitha (1858–1925), byla svěřena Martinu Černému, uměleckému řediteli sekce výroby Národního divadla.

Staronová opona bude pro mnohé návštěvníky zážitkem. Jak charakterizuje Martin Černý velký nádherný výjev na oponě?„V monografii Eduarda Veitha jsem se dočetl, že námětem je básník, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Smyslem mají být témata, která dramatická literatura a opery zpracovávají v uměleckém díle, upřesnil Černý v našem aktuálním rozhovoru pro Hudební rozhledy, kde realizaci podrobně vysvětlil: „Když jsem na oponě pracoval, snažil jsem se pro sebe dešifrovat, které z výjevů jsou ctnosti a neřesti. Výjev je obohacen amorky, múzami a létajícími postavami s křídly. Na oponě je několik za sebou jdoucích plánů iluze. Obraz má průhled do krajiny. I architektonický rám musí působit plasticky a musí se odrazit od malované plochy, která je za ním. Architektura obrazu je ještě ve zlatém rámu, který je obohacen zlatými střapci a drapérií, jež se v divadle používají. Zde jsou iluzivní. Z divadelního hlediska je jeho kompozice velmi zajímavá, protože je na oponě iluze pokračujícího interiéru Státní opery. Výjev je s okny, jedním velkým a čtyřmi menšími. Zachycená krajina působí surreálně a část stavby připomíná antické ruiny. Oděv postav zvláštním způsobem kombinuje antiku, středověk a nahotu. Jedná se o zvláštní výjev, který není realistickým pohledem na skupinu lidí v krajině. Spíše se díváme na alegorický obraz.“ Více informací a zajímavostí ke zrodu staronové opony se můžete dočíst v aktuálním časopise Hudební rozhledy č. 1/2020.  

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen si přeje ve Státní opeře uvádět velké romantické opery 19. století, s těžištěm tvorby Giuseppa Verdiho, Richarda Wagnera a Giacoma Pucciniho. Akcentovat chce i pozdní romantická a expresionistická díla z první poloviny 20. století a v repertoáru zohlednit i díla Richarda Strausse, Ericha Wolfganga Korngolda, Franze Schrekera, Alexandera Zemlinského a Paula Hindemitha. V nově zrekonstruovaném divadle budou uváděny také klasické moderní opery 20. a 21. století a nejnovější soudobá díla.

Per Boye Hansen – umělecký ředitel Opery ND a Státní opery Foto © Hana Smejkalová

Per Boye Hansen poskytl velký rozhovor pro časopis Hudební rozhledy č. 9/2019. K připravovanému repertoáru se vyjádřil přesněji již před konáním podzimní tiskové konference: „Dramaturgie Státní opery musí mít kořeny ve své historii. Již od svého založení v roce 1888 hrála významnou roli v evropském operním životě. Absorbuje, ale také vytváří nejdůležitější umělecké impulzy té doby, vždy v dialogu s jinými evropskými operními domy, kde hostuje mnoho předních světových umělců. Hansen přiblížil i svůj podnět k úvahám o divadle: : „Pro mě je velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911 až 1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl velmi inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně.“

První operní premiérou ve znovuotevřeném divadle bude 3. 4. 2020 titul Král Roger Karola Szymanowského v režii Mariusze Trelińského, inscenace je připravována v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu. Dílo hudebně nastuduje Karl-Heinz Steffens. Na repertoár se vrátí v letošní sezoně např. Fidelio Ludwiga van Beethovena, Madama Butterfly Giacoma Pucciniho a Aida, Nabucco Giuseppa Verdiho. 

Balet Národního divadla uvede na scéně 21. 5. 2020 za doprovodu Orchestru Státní opery v české premiéře Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského v choreografii slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée. Z dalšího repertoáru si budou moci diváci vybrat např. balety Marná opatrnost a Timeless.

Státní opera – hlediště Foto © Národní divadlo

Projekt „Staré mýty, nová fakta“ vypisuje konkurz na pozici doktorandky/dokotranda

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

ráda bych upozornila na vypsání konkurzu na pozici doktorandky / doktoranda, v návaznosti na pětiletý projekt „Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století“, sponzorovaný Grantovou agenturou České republiky (program EXPRO, podporující excelentní výzkum).

https://www.mua.cas.cz/cs/novinky/vyberove-rizeni-na-misto-doktoranda-v-oboru-hudebni-kultura-15-stoleti-v-cechach-nebo-jeji-recepce-v-moderni-ceske-hudebni-1981

Další informace o projektu lze nalézt na webových stránkách projektu:

http://www.smnf.cz/cs/index.html

Ráda bych upřesnila, že do konkurzu se mohou přihlásit stávající studenti doktorandského studia (s možností nástupu od 1. 4.) či studenti, kteří zahájí své studium v akademickém roce 2020/2021. Pozice je spojena s výhodnými finančními podmínkami a vynikajícím vědeckým zázemím. Předpokládáme vážný zájem o excelentní vědeckou práci na mezinárodní úrovni, také s ohledem na závazek projektu podat ERC grant.

Prosím především kolegy univerzitních pracovišť o rozšíření této informace mezi studenty.

Při této příležitosti předesílám, že projekt bude vypisovat tento rok ještě jedno místo, určené pro postdoktorandku / postdoktoranda.

Všechny další dotazy prosím směřujte na mou emailovou adresu:

vlhova@mua.cas.cz

Hana Vlhová-Wörner

https://www.mua.cas.cz/cs/kontakt/vlhova

ČESKÁ REPUBLIKA ČESTNÝM HOSTEM MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU TERRAS SEM SOMBRA, PORTUGALSKO

Česká republika bude v roce 2020 čestným hostem mezinárodního hudebního festivalu Terras sem Sombra (Země beze stínu), který už více než patnáct let pořádá nezisková organizace Pedra Angular v regionu na jihu Portugalska zvaném Alentejo. Tato akce, která probíhá každoročně od ledna do července, si klade za cíl upozorňovat nejen na umění a kulturu, ale také na historické památky a přírodní bohatství tohoto kraje. V roce 2020 uvede pět českých koncertů. Ještě před oficiálním zahájením festivalu v Portugalsku představí jeho zástupci celý koncept akce v Anežském klášteře v Praze během tiskové konference 9. ledna 2020. Alentejo je region na jihu Portugalska. Jméno této oblasti v překladu znamená „Na druhé straně řeky Tejo“. Region je totiž oddělen od zbytku Portugalska právě touto řekou. Na jihu hraničí s oblastí Algarve. Alentejo se již každoročně v průběhu první poloviny roku stává centrem dění festivalu Terras sem Sombra. Ten spojuje špičkové živé umění (nejen hudební) s lokálními kulturními památkami a přírodními rezervacemi, tj. kulturu v nejširším smyslu, ekonomiku (spolupráce s obchodní komorou), cestovní ruch a péči o přírodní bohatství země. Akce se orientuje na komplexní představení regionu z hlediska historie i současnosti. V oblastech, kde není snadné se ke kultuře dostat, festival zpřístupňuje umění zadarmo. Jednou z misí akce je také hledání vzájemných kulturních vazeb. Z toho důvodu zve každý rok jako čestné hosty zahraniční umělce. V roce 2016 byla dominující hostující zemí Brazílie, v roce 2017 Španělsko, v roce 2018 Maďarsko, v roce 2019 USA, v roce 2020 tato možnost byla nabídnuta České republice. Kromě uvedení pěti koncertů českých souborů (Tiburtina Ensemble, Monika Štreitová, Clarinet Factory, Smetana Trio, Musica Florea) budou premiérovány také České a slovenské písně známého portugalského skladatele Fernanda Lopes-Graca (1906-1994), které byly nalezeny v archivu Muzea hudby v Cascais. Česká účast v Portugalsku se uskuteční na základě podpory Ministerstva kultury ČR v odborné a produkční spolupráci s Českou hudební radou a Institutem umění – Divadelním ústavem. Tisková konference, která představí festival českému publiku, se uskuteční 9. ledna 2020 v Anežském klášteře v Praze od 17h. V rámci konference promluví náměstkyně ministra kultury JUDr. Petra Smolíková, Jeho Excelence velvyslanec Portugalska v ČR Luís de Almeida Sampaio a představitelé festivalu. Zazní tradiční zpěv “cante alentejano” v podání portugalského sboru Os Bóinas. Akce se zúčastní zástupci kulturních, správních a podnikatelských subjektů regionu a novináři.

České koncerty v rámci festivalu Terras sem Sombra:
18.1.2020 – Tiburtina Ensemble, ženský soubor poučené interpretace staré hudby http://www.tiburtina-ensemble.com/ – program: Celestial Harmony: Hildegard von Bingen (autorka 12. stol.), lokalita: Igreja Martiz de Sao Cucufate, Vila de Frades
15.2.2020 – Monika Štreitová (fl), rezidentka v Portugalsku (dcera fotografa Jindřicha Štreita), program: flétna+klavír (ženské autorky od 12. do 20. století) včetně V. Kaprálové, P. Bachraté (SR). Koncert zařazený z podnětu zastupitelského úřadu ČR,
16.5.2020 – Clarinet Factory, crossover soubor velmi úspěšný na WOMEX a ClassicalNEXT v posledních dvou letech http://www.clarinet-factory.cz/ s všestranným programem převážně z vlastní tvorby. Lokalita: Sines –Castle of Sines,
27.6.2020 – Smetana Trio (J. Páleníček, J. Čechová, J. Talich), jeden z nejžádanějších a nejoceňovanějších komorních souborů současnosti http:// www.smetanatrio.cz/– lokalita: St. James’ Church, Santiago do Cacém, program: Smetana, Martinů, Novák.
11.7.2020 – Musica Florea, soubor historicky poučené interpretace http:// www.musicaflorea.cz/, program: „Emoce v hudbě českého baroka“ – hudba z českých archivů (včetně J. D. Zelenky), lokalita: Odemira, Vila Nova de Milfontes

KONCERT PRO ZUZANU

DVOJNÁSOBNÝ LAUREÁT SOUTĚŽE CONCERTINO PRAGA VYSTOUPÍ NA KONCERTU K NEDOŽITÝM 93. NAROZENINÁM „PRVNÍ DÁMY CEMBALA“

Na vzpomínkovém koncertě k nedožitým 93. narozeninám cembalistky prof. Zuzany Růžičkové vystoupí nadaný polský houslista Wiktor Dziedzic, dvojnásobný laureát Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga. Na koncertu v Sále Martinů 14. ledna 2020 jej ve skladbách Fryderyka Chopina, Viktora Kalabise, Camille Saint-Saënse, Karola Szymanowského a Henryka Wieniawského doprovodí klavírista Daniel Wiesner.

Zuzana Ruzickova Foto @ Tomas Vodnansky

„Zuzana Růžičková nebyla jen světovou cembalistkou, ale i inspirativní pedagožkou, která vychovala několik dalších generací cembalistů. Spolu s manželem Viktorem Kalabisem také zasvětili celý život soutěži mladých hudebníků Concertino Praga, v roce 1966 se zasadili o její vznik a po celou dobu se podíleli na organizaci. Není tedy náhoda, že na koncertě zahraje zrovna Wiktor Dziedzic, který sice zatím není v tuzemsku tolik známý, ale jeho talent a úspěchy ze soutěže Concertino Praga napovídají, že se u něj máme na co těšit,“ říká Aleš Březina, předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, který vzpomínkový koncert pořádá.

Wiktor Dziedzic je studentem Natana Dondalského v hudební škole G. Bacewiczové v polském městě Koszalin. Získal řadu ocenění v národních i mezinárodních houslových soutěžích; mezi jeho úspěchy patří například Grand Prix v soutěži Uměleckého vzdělávacího centra, Grand Prix v Národní houslové soutěži v Toruni, první cena v Národní houslové soutěži M. Ławrynowicze, druhá cena v Mezinárodní houslové soutěži George Philippa Telemanna v Poznani, druhá cena v 52. ročníku Mezinárodní rozhlasové soutěže pro mladé hudebníky Concertino Praga v kategorii Trio a první cena v kategorii Housle z loňského ročníku této soutěže.

Wiktor Dziedzic Foto @ Khalil Baalbaki

„První dáma“ či dokonce „královna“ cembala. Tak byla označována prof. Zuzana Růžičková doma i po celém světě, kde si vydobyla renomé již v roce 1956 svým vítězstvím na prestižní soutěži ARD v Mnichově a poté i unikátní kompletní nahrávkou děl Johanna Sebastiana Bacha pro klávesové nástroje. Jejím manželem byl Viktor Kalabis, jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů druhé poloviny 20. století. Za svůj život složil více jak 90 orchestrálních, komorních a vokálních skladeb, které byly premiérovány a uváděny po celé Evropě. Viktor Kalabis se také zasloužil o vznik Institutu Bohuslava Martinů.

Vzpomínkový koncert na prof. Zuzanu Růžičkovou proběhne 14. ledna 2020 od 19:30 v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze. Studenti ZUŠ, konzervatoří a hudebních vysokých škol mají na koncert vstup zdarma, povinná je jen rezervace vstupenek na e-mailu viktorkalabis@gmail.com. Standardní vstupenky jsou k dispozici za 100 Kč, respektive za 50 Kč pro studenty a seniory zde: bit.ly/KoncertproZuzanu

Classic Prague Awards oznamují letošní nominace. Cenu za Celoživotní přínos obdrží Vladimír Válek

Praha, 31. prosince 2019 – Jediná tuzemská ocenění věnovaná klasické hudbě už znají nominované pro letošní rok. Classic Prague Awards tradičně poputují předním českým hudebním tělesům, sólovým hudebníkům i autorům nejlepší nahrávky roku. Předávání křišťálových trofejí ve všech deseti kategoriích proběhne 18. ledna 2020 ve Smetanově síni Obecního domu. Svátek české klasiky bude již tradičně živě vysílat Česká televize od 20:20 hodin na kanálu ČT Art. „Mám velkou radost, že můžeme opět dát prostor významným českým umělcům a osobnostem z oblasti klasické hudby. Odborná porota letos i pro čtvrtý ročník Classic Prague Awards vybrala skutečně výrazné osobnosti a objevy, jejichž úspěchy rezonovaly v uplynulých měsících,“ říká prezident soutěže Petr Stuchlík. Za Celoživotní přínos bude oceněn dirigent Vladimír Válek.

Během lednového galavečera naživo vystoupí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK spolu s několika sólisty. Ceny budou opět uděleny v kategoriích Sólistický výkon, Komorní výkon, Orchestrální výkon, Vokální výkon, Crossover projekt, Soudobá kompozice a Nahrávka roku. Ani tentokrát však nebudou chybět oblíbené nominační kategorie Talent roku, Celoživotní přínos a Cena za propagaci české hudby v zahraničí. Tu se diváci dozví, oproti letům minulým, až při slavnostním předávání v Obecním domě. „Cenu za celoživotní přínos letos obdrží výjimečný dirigent Vladimír Válek. Je mi ctí, že oceníme další významnou osobnost dirigentského světa, která dlouhodobě pracovala se skvělými umělci nejen z tuzemské scény,“ vysvětluje Jiří Besser, ředitel soutěže. Čestné místo v programu pak má speciální Cena České televize pro klasiku roku, která podtrhne dlouhodobou spolupráci Classic Prague Awards a tohoto veřejnoprávního média.

O nominacích i vítězích ve všech kategoriích rozhodují odborné poroty v čele s hlavní porotou velikánů klasické hudby. Letos v ní zasednou světově proslulá sopranistka Gabriela Beňačková, houslový virtuos Václav Hudeček, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, klavírista a pedagog Ivan Klánský a uznávaný skladatel Ondřej Soukup.

Classic Prague Awards vznikly z iniciativy společnosti Voice of Prague a bývalého ministra kultury Jiřího Bessera. V letošním roce je převzala společnost Boy Awards, za níž stojí Petr Stuchlík. Křišťálovou trofej s grafikou jedné z Janáčkových partitur vyrobila nižborská sklárna Rückl Crystal, návrh vytvořil malíř a grafik Jiří Voves.

Podrobná pravidla českých cen klasické hudby naleznete na oficiální stránce www.classicpragueawards.eu.

Děkujeme za podporu všem partnerům cen Classic Prague Awards, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Nespresso, Johnnie Walker, investiční fond QUANT, Intergram, OSA, Česká televize, rádio Classic Praha, Hudební rozhledy, HAMU, Nadační fond Magdaleny Kožené, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace. 

Na Classic Prague Awards 2019 byli nominováni následující umělci, hudební tělesa a počiny:

SÓLISTICKÝ VÝKON

Martin Kasík – klavír
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír orchestr G moll
Filharmonie Hradec Králové
dirigent Boian Videnoff, 23. 5. 2019

Jan Mráček – housle
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č.1 D dur op. 19
Česká filharmonie
dirigent Petr Altrichter, 3. 10. 2019

Irvin Venyš – klarinet
František Kramář
Koncert pro klarinet a orchestr Es dur
Komorní filharmonie Pardubice
dirigent Marek Štilec, 27. 2. 2019

KOMORNÍ VÝKON

Belfiato Quintet
provedení Dechových kvintetů
Antonína Rejchy na stejnojmenném CD

Kristina Fialová – viola, Jitka Čechová – klavír
komorní koncert v Pražské křižovatce, 9. 4. 2019

Klavírní kvarteto Josefa Suka
Radim Kresta – housle,
Eva Krestová – viola,
Václav Petr – violoncello,
Václav Mácha – klavír
díla G. Mahlera, A. Schmittkeho, J. Suka a R. Strausse
koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, 11. 11. 2019

ORCHESTRÁLNÍ VÝKON

Česká filharmonie
dirigent Semjon Byčkov
Dimitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 C moll op. 85
zahajovací koncert 124. sezóny ČF, 4. 9. 2019

PKF – Pražská komorní filharmonie
dirigent Emmanuel Villaume
Josef Suk, Antonín Dvořák,
Camille Saint-Saens
koncert v rámci MHF Dvořákova Praha, 14. 9. 2019

SOČR – Symfonický orchestr Českého rozhlasu
dirigent Tomáš Brauner
Antonín Dvořák 
Král a uhlíř
koncert v Rudolfinu, 19. 9. 2019

NAHRÁVKA ROKU

When The Soul Speaks
Jan Jirásek
BONIFANTES chlapecký sbor,
Czech Soloist Consort
dirigent Jan Míšek
vydal PARMA Recordings

The Complete Piano Works

Viktor Kalabis
Ivo Kahánek – klavír
vydal Supraphon

Shostakovich Strings Quartets 2/7/8
Pavel Haas Quartet
vydal Supraphon

VOKÁLNÍ VÝKON

BONIFANTES chlapecký sbor
za výkon v premiéře kantáty Jana Vičara Tempus Iuvenis,
27. 3. 2019

Český filharmonický sbor Brno
za výkon v Glagolské mši Leoše Janáčka
s Českou filharmonií a dirigentem Petrem Altrichterem,
4. 10. 2019 v Rudolfinu

Pražský filharmonický sbor
za výkon v oratoriu Arthura Honeggera Král David, H 37
v rámci koncertu k 85. výročí založení PFS,
7. 12. 2019 v Rudolfinu

SOUDOBÁ KOMPOZICE

Aleš Březina
Charlotte: Tri-Coloured Play with Music – komorní operní muzikál, premiéra 1. 7. 2019 Nová scéna ND

Zdeněk Král
Magnificat – skladba pro smíšený sbor a varhany
premiéra na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku, 6. 4. 2019

Jan Vičar
Tempus Iuvenis – kantáta Čas mládí
premiéra 27. 3. 2019

CROSSOVER PROJEKT

Epoque Quartet
The Best of 20 Years

Five Star Clarinet Quintet
Jiří Hlaváč, Jan Mach, Vlastimil Mareš, Irvin Venyš,
Jitka Molavcová (special guest), CD Defilé

Marek Novotný Project II
Marek Novotný Band a Epoque Quartet, CD Fresco

UPOUTÁVKA NA LEDNOVÉ ČÍSLO

Z lednového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s Martinem Černým, uměleckým ředitelem sekce výroby Národního divadla, jemuž byla svěřena realizace staronové opony ve Státní opeře podle návrhu původní opony Eduarda Veitha.
  • Z rubriky Události  kompletní recenze na Klavírní festival Rudolfa Firkušného, na němž tentokrát vystoupili italská pianistka Beatrice Rana, Kanaďan Marc-André Hamelin, náš virtuos Jan Bartoš, americký pianista Aaron Diehl, jehož vystoupení se vyznačují výraznou tendencí k mísení a překračování žánrů zejména mezi klasickou hudbou, jazzem a jeho moderními deriváty, a fenomén ruské klavírní školy Jevgenij Kissin.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za  festivaly Dny soudobé hudby 2019, Třídení a Nekonvenční žižkovský podzim 2019, který vrcholil Dvořákem,dále zavystoupením španělského dirigenta Pabla Herase-Casada, který v Praze debutoval, a původem italského pianisty Franceska PiemontesihoČeskou filharmonií, nebo za koncerty Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK s filmovou hudbou, orchestru Ostrava New Orchestra v čele s Petrem Kotíkem s názvem Zásadní Xenakis, jihoafrické sopranistky Pretty Yende, která se tentokrát publiku představila v recitálu s klavíristou Michelem D´Eliou, ansámblu Pavel Haas Quartet, jenž vystoupil benefičně pro Institut Bohuslava Martinů, či Filharmonie Brno, v jejímž provedení si posluchači mohli vyslechnout českou premiéru skladby Laurie Anderson. Tentokrát jsme ale přinesli rovněž informace z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech či např. z večeru Moravské filharmonie, na němž mj. zazněla premiéra kantáty Jana Vičara Tempus Iuvenis
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na „jazzový“ výběr z festivalu Struny podzimu, který letos vstoupil do svého již 23. ročníku.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Broučků Jana Jiráska, uvedenou v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Rusalku v nové inscenaci Radovana Lipuse a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera, Růžového kavalíra Richarda Strausse v režii Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování Roberta Kružíka, kde se hlavních rolí skvěle zhostily Alžběta Poláčková a Václava Krejčí Housková,za pozornost ale rozhodně stojí i přímý přenos z newyorské  Metropolitní opery, kterým tentokrát byla fascinující inscenace Glassova Achnatona v režii Phelima McDermotta, v níž se titulní role zhostil kontratenorista Anthony Roth Costanzo.
  • Ze zahraničí jsme pro vás připravili recenzi Honeggerovy Jany z Arku z bruselského divadla La Monnaie, jejíhož nastudování se ujal japonský dirigent Kazushi Ono a  režie Ital Romeo Castellucci.
  •  Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíte celou řadu informací o jednom z nejvýznamnějších dirigentů historie Leopoldu Stokowském, který navštívil Prahu naposledy roku 1972 ve svých devadesáti letech, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se autor textu, Pavel Horník,  zaměřil na činnost jedné z nemnoha operních režisérek, Němky Christine Mielitz, Zapomenuté operní skvosty, v nichž se tentokrát Robert Rytina rozhodl ptát nejrůznějších zajímavých osobností (a to pokud možno s operou profesně spjatých), jaké jsou jejich „zapomenuté operní skvosty, a jejichž řadu zahájil jedním z nejvýznamnějších českých režisérů Davidem Radokem (ten pro zajímavost např. v roce  2017 vzkřísil  po třech stech letech  na prknech Slovenského národního divadla Vivaldiho operu Arsilda), Století bez mezníků s poutavým textem Milana Bátora o italském skladateli Luigim Dallapiccolovi, Celuloidová hudba, kde i v tomto roce budeme pokračovat zajímavostmi z  českého (a československého) hudebního dokumentu – v prvním díle věnovanými dokumentárním snímkům s názvy Kiruna – překrásný nový svět režisérky Grety Stocklassy a Proč se cítím jako kluk Kateřiny Turečkové, Z historie a současnosti muzikálu – kde najdete mj. nejnovější informace o současném provozování některých zahraničních muzikálových titulů v Česku (Elisabeth, Next to Normal, American Idiot ad.), a jazzu věnovaný seriál, který je letos nazván Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu a jak je již z názvu patrné, bude pojednávat o  historii moderního jazzu, počínaje nástupem bebopu ve 40. letech.
  • samostatné studie: I v lednovém čísle pokračujeme, a to již po třetí,  cyklem Fenomén Janáček, v němž se autor tentokrát věnuje Janáčkovu literárnímu dílu a skladatelovu vztahu k folkloru.
  • Rubriku Knihy a notoviny opět zahájíme Novinkami ze zahraniční muzikologické literatury, kterým se v letošním roce budeme vzhledem k počtu nově vydávaných titulů věnovat pouze dvakrát do roka…
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů se opět budeme věnovat klavíru, ovšem tentokrát zcela jinak. Cyklus bude nazván Dostaveníčko u kláves (a jeho první díl Vyznání na úvod) a bude se týkat všech významných nástrojů, které se ovládají pomocí klaviatury: tedy nejen klavírů, ale i varhan, akordeonů, harmonií, spinetů, cembal, klavichordů či kladívkových klavírů apod.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme  Nové operní nahrávky na DVD, po kterých na dalších stranách jako v každém čísle následují recenze na některá nově vydaná CD.

Vranický jako symfonický revolucionář – další nahrávky projektu Češi ve Vídni

Hana Jarolímková

O projektu „Češi ve Vídni“, který se snaží oživit a prezentovat díla v Čechách nebo na Moravě narozených tvůrců žijících a komponujících v osmnáctém století ve Vídni, náš časopis už dříve informoval. Firma Naxos zatím vydala pět kompaktních disků  (3 CD se symfoniemi a 2 CD s kantátami a další vokálně instrumentální tvorbou) Leopolda Koželuha (1747–1818). Nahrávky získaly skvělý mezinárodní ohlas, díky globální distribuční síti společnosti Naxos seznámily s tvorbou tohoto rodáka z Velvar nejširší veřejnost a pomohly obraz české hudby zase o něco obohatit a rozšířit. Ve většině případů se jedná o světové premiéry nahrávek, kterým předchází práce s archivními materiály a produkce moderního provozovacího materiálu.  Marka Štilce, dirigenta a autora celého projektu, jsem zastihla po předchozím natáčení v Pardubicích, kde na konci listopadu proběhla další produkce této rozsáhlé řady a hned jsem toho využila k několika otázkám.

Zajímalo by mě, zda nahrávání Leopolda Koželuha už skončilo nebo zda se v něm bude pokračovat a proč se začaly nahrávat symfonie Pavla Vranického (1756–1808)?

Tvorbu Leopolda Koželuha bychom rádi nahrávali i dál. Měli jsme již připravený čtvrtý kompaktní disk jeho symfonií, sestavený z archivů po celé Evropě. Ale až podrobný muzikologický rozbor děl nás utvrdil v přesvědčení, že se jedná buď o velmi raná díla, nebo o díla bratrance Jana Antonína Koželuha. Jejich autorství je tak velmi sporné. Logicky jsme tak přistoupili k nahrávání symfonií Pavla Vranického. K dílu Leopolda Koželuha se však vrátíme, a to jak na discích, tak na koncertech.

Repro archiv

Čím je tvorba Pavla Vranického zajímavá?

Pavel Vranický byl jedním z největších symfoniků ve Vídni druhé poloviny 18. století. Byl logickou spojnicí mezi Haydnem a Beethovenem. Zatímco Leopold Koželuh byl do značné míry spíše „konzervativním“ typem symfonika, Vranický byl doslova symfonickým revolucionářem. Experimentoval v řadě ohledů a svými inovacemi v lecčems předčil i samotného Beethovena. Napsal přes 50 symfonií a vzhledem ke své pozici měl k dispozici jeden z nejlepších orchestrů v Evropě, který navíc sám řídil. Těším se, jak budeme postupně jeho díla odkrývat. Z partitur mohu slíbit, že se máme nač těšit.

Jaký repertoár bude na prvním CD nové řady Vranického symfonií a předeher?

Tvorba Pavla Vranického se dá rozčlenit do tří období – rané, střední a pozdní. My přineseme z každého období jednu symfonii a ještě předehru k jeho singspielu Der Schreiner, který už začínáme připravovat pro provedení v roce 2021/22. Ze symfonií asi nejvíce zaujme charakteristická symfonie v d moll „La Tempesta“, jejíž poslední věta líčí bouři. Na dobu svého vzniku je však velmi futuristická. Pavel Vranický v ní předbíhá dobu o desítky let, stejně jako v řadě dalších skladeb.

Většina nahrávek Leopolda Koželuha vznikla ve spolupráci s Komorní filharmonií Pardubice, jak se vám spolupracuje s tímto orchestrem?

S Komorní filharmonií Pardubice a jejími skvělými hráči nás pojí dlouholetá spolupráce a rozsáhlá nahrávací i koncertní činnost. Myslím, že společných CD jsme natočili kolem deseti a to už je pořádná porce hudby. Jsem tomu velice rád a velice si toho vážím. Jsem rovněž rád, že se nám podařilo řadu děl „Čechů ve Vídni“ kromě nahrávání provést i koncertně. To je opravdu skvělé. Vždyť takový repertoár je výkladní skříní orchestru tohoto typu.

Sborového partu se v kantátě Joseph der Menschheit Segen ujal Český chlapecký sbor Boni pueri a tato kantáta se dokonce letos v dubnu vrátila do Vídně, to bylo také součástí projektu „Češi ve Vídni“?

Přesně tak. V mimořádném večeru jsme za přítomnosti řady aristokratů, včetně zástupců Habsbursko-Lotrinské dynastie, provedli mimořádnou kantátu Josef, požehnání lidu Leopolda Koželuha. Kantáta oslavuje panovnické reformy Josefa II. a to zejména vůči zednářskému hnutí. Sám Koželuh byl jeho členem, stejně jako Haydn, Mozart či Pavel Vranický. Rovněž obsazení bylo reprezentativní: nově etablovaný komorní orchestr Wranitzky Kapelle, který je složený z předních hudebníků zabývajících se historicky poučenou interpretací, Český chlapecký sbor Boni pueri, který je pro toto dílo mimořádně autentický, a dvojice vídeňských umělců, sopranistka Simona Eisinger a recitátor Wolfgang Klivana.

Do jaké míry lze hovořit v případě nahrávek Vranického o autentické interpretaci a jaký je váš názor na tuto oblast?

Na vrcholu pomyslné pyramidy, které pracovně říkejme „historicky poučená interpretace“, pro mne stojí především širší povědomí o způsobu interpretace v dané době, včetně povědomí o způsobu zápisu. Tvrzení, že stejně nevíme, jak se v dané době hrálo, jsou pro mne trochu lichá. Pokud si totiž otevřete například mojí oblíbenou houslovou školu Leopolda Mozarta, narazíte na vcelku jasné instrukce, jakým způsobem vést smyk, mnoho informací o artikulaci, tempech, výrazu apod. Podobných velkých hudebníků, kteří nám zanechali své svědectví, byla celá řada, obraz dobové interpretační praxe se vám tak před očima skládá. Základním vstupem je však vědomí, že hudební text není z podstaty univerzální, stejně jako jeho hudební znaky. Je třeba ho provádět v kontextu doby, v které vznikl.

Ukázka partitury Repro archiv

Jsou v symfoniích a předehrách, které jste natáčeli tento týden v Pardubicích, nějaké zajímavosti?

Samozřejmě, celá řada! Pokud jsme hovořili o symfonii La Tempesta a její finální větě, jistě nikoho nepřekvapí, jak barvitě hudebně Vranický bouři popsal. Blesky, hromy, tichý déšť i finální ústup bouře a projasnění do D dur. V předehře Der Schreiner pak dokonale imituje zvuky hoblíků, které se mohly z dílny ozývat. Takovou zvukomalbu a instrumentačně programové momenty byste nečekali od skladatele, který se narodil ve stejný rok jak Mozart. Ve svých symfoniích Vranický velice rád uváděl melodie lidových nebo obecně známých dobových písní. Jedna stará německá Freut euch des Lebens se nám objeví jako téma k variacím ve volné větě (mimochodem tato píseň se v Rakousku a Německu zpívá dodnes), vídeňská odrhovačka „O, du lieber Augustin“ pak posloužila jako variační trio v Menuetu.

Jaké je místo Pavla Vranického ve vídeňském souhvězdí Haydn, Mozart, Beethoven?

Ve své době byl Pavel Vranický naprosto rovnocenný, svým společenským postavením pak některé možná i převyšoval. Zcela určitě byl skladatelem, který v oblasti symfonií udával ve Vídni směr. V řadě ohledů hleděl do budoucnosti ještě více, než jeho souputníci. Společensky byl velkým oblíbencem Marie Terezie, zastával post  ředitele v celé  řadě divadel ve Vídni, po smrti Wolfganga Amadea Mozarta pomáhal Mozartově ženě jednat s řadou nakladatelů o finančních otázkách. Byl prostě pevnou součástí vídeňské hudební elity.

Vedle symfonií Pavla Vranického jste letos natáčel ještě další české skladatele, v lednu v Ostravě a nedávno v Olomouci…

Ano, jsem rád, že kromě intenzivní práce v oblasti klasicismu nezanedbávám ani českou romantickou linii. Letos v únoru jsme společně s Janáčkovou filharmonií Ostrava dokončili komplet díla Zdeňka Fibicha, ale hned vzápětí jsme s orchestrem Moravské filharmonie Olomouc navázali velkým turné a nahráváním díla Vítězslava Nováka. S oběma orchestry pak budeme pokračovat a čeká nás opravdu velký nahrávací cyklus nazvaný „národní triptych“. Tedy jmenovitě Fibich – Foerster – Novák.

Marek Štilec (vpravo) s Danielem Bernhardssonem, švédským badatelem a znalcem tvorby Pavla Vranického  
Foto © archiv ArcoDiva

Jaké jsou vaše nejbližší plány a uslyší posluchači něco z této tvorby i na koncertech?

Kromě řady koncertů již v lednu 2020 natáčíme další CD symfonií Pavla Vranického, v květnu nás čekají abonentní koncerty s Komorní filharmonií Pardubice a především v červnu obnovená premiéra kantáty Leopolda Koželuha Galatea, opět se skvělou Simonou Eisinger a vynikající Pražskou komorní filharmonií, a na podzim budeme nahrávat v Olomouci díla Josefa Bohuslava Foerstra.

Ze zkoušky v pardubickém Domu kultury Dukla   Foto © archiv ArcoDiva

Ukázky Vranického tvorby, která se v Pardubicích natáčela: https://www.facebook.com/dbernhardsson/videos/10156698529322304/

This is Trio from Menuetto from Symphony in F major, Op. 33, No 3 by Paul Wranitzky. The recording for Naxos – Czech Masters in Vienna. Czech Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice, Marek Štilec – conductor.

Zveřejnil(a) Jiří Štilec dne Pondělí 2. prosince 2019

Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Tentokrát bez zážitku pouze s propadákem

Listopadové operní premiéry zahrnují Dalibora Bedřicha Smetany v adaptaci Miloše Formana, kterou ještě dál upravili autor nového českého překladu libreta Václav Drábek a režisér Tomáš Studený pro provedení operního souboru Jihočeského divadla v Boudě, postavené u příležitosti 100. výročí českého divadla v Českých Budějovicích, a Růžového kavalíra Richarda Strausse v nastudování Janáčkovy opery. Dodatečně jsem viděla v Severočeském divadle v Ústí nad Labem listopadovou reprízu Bizetovy Carmen. Tento základ našich stálých divadel v listopadu rozšířila Komorní opera JAMU adaptací opery Gioachina Rossiniho La pietra del paragone, uváděné pod titulem Zkouška lásky. V bruselském divadle La Monnaie jsem viděla novou inscenaci dramatického oratoria Jeanne d´Arc au bûcher / Jana z Arku na hranici Arthura Honeggera. Na pomezní koncertu a hudebního divadla byla produkce Martina Smolky a Jiřího Adámka Vor dem Gesetz / Před zákonem v provedení německého souboru ascolta na Pražském festivalu soudobé hudby Contempuls.

Listopad byl bohatý na vokální koncerty. V „kategorii“ staré hudby se Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda vydala prostřednictvím madrigalů po Caravaggiových italských stopách a Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse uvedlo v Praze alespoň koncertně Arsildu Antonia Vivaldiho. V cyklu koncertů agentury Nachtigall Artists se společně prezentovali dva tenoristé, Petr Nekoranec a Stephen Costello,a potřetí přijela do Prahy sopranistka Pretty Yende, tentokrát s písňovým recitálem. A v září otevřené multifunkční kongresové a kulturní centrum O2 Universum poprvé s vážnou hudbou vyzkoušeli PKF – Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor a sólisté prostřednictvím Deváté symfonie s Ódou na radost Ludwiga van Beethovena.

Propadák v sevření bezpečnostních rámů

Listopadovým propadákem byl první koncert vážné hudby v O2 Universum. Ani ne tak kvůli úrovni provedení Beethovenovy „Deváté“, pokud ji vůbec bylo možné odtušit ze změti amplifikovaného a přímého zvuku PKF – Prague Philharmonia, Pražského filharmonického sboru a sólistů, sopranistky Joyce El-Khoury, mezzosopranistky Stéphanie d’Oustrac, tenoristy Simona O’Neilla a basisty Dmitrije Belosselského pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele PKF Emmanuela Villaumea. Ale kvůli chaotické a nevstřícné organizaci koncertu.

Pořadatelé zřejmě považovali posluchače vážné hudby za horkokrevné hokejové nadšence nebo nadupané fanoušky mega popových koncertů, takže ochranka u vstupních detekčních rámů nepovolovala vnést dovnitř ani větší batůžky, ani lahvičku s pitím, ani jídlo, ale ani notebooky nebo tablety, které bylo třeba uložit za 100,- Kč (bez možnosti placení kartou) ve stavební buňce umístěné desítky metrů od vchodu. A na posluchače pak vzduchotechnici pustili studenou klimatizaci tak silně, až povlávaly vlasy a galantní pánové honem spěchali dámám ve večerních róbách pro kabáty. A nevstřícnému zacházení ještě dodala korunu uvaděčka, která uprostřed první věty halasně vedla opozdilce na jejich místo uprostřed řady.

Od PKF i PFS bylo odvážné, že se do testu prostoru O2 Universum, původně hokejové haly, vůbec pustily. Pódium bylo doslova prošpikováno mikrofony. Kombinace tlumeného zvuku, který se linul z pódia, a jeho amplifikované verze z reproduktorů vytvořila směsici, ve které nad slitou masou smyčcových nástrojů trčely zejména žesťové nástroje. (Dlužno říct, že intenzivní klimatizaci slyšet nebylo.) Hudební struktura tak ztrácela plasticitu, což se ještě prohloubilo při poslední větě se sborem. Stavba zejména 1. věty se dala v případě tak zkušeného dirigenta s citem pro drama, jakým je právě Villaume, jen tušit. Hodnotit za této situace sólisty, jejichž hlasy zvukaři přezvučili, by nebylo tak úplné fér. A svým způsobem se nelze divit dirigentovi Emmanuelovi Villaumovi, že se nejspíš zaměřil (marně) na celkové akustické proporce, takže zřejmě nebyl čas na zvukovou vyváženost a dopracování frází, které zůstaly nahodile neuspořádané.

„Devátá“ pro mě ten večer už zůstala zabarikádovaná bezpečnostním rámem. Postupně jsem si uvědomovala, že ani ne tolik kvůli akustickým problémům haly, které se daly předpokládat. Situaci jsem vnímala jako výpověď o dopadu širšího společensko-politického kontextu doby –koncert s Beethovenovou Devátou, jejíž část se stala hymnou Evropské unie, byl v předvečer výročí sametové revoluce deklarován jako oslava třiceti let naší nově nabyté svobody. Ano, Praha opravdu potřebuje další koncertní sál. Hlavní hala v rámci O2 Universum to ale určitě není.  Zdaleka ne jen kvůli akustice.