Marta Ulrychová
Dva poslední koncerty dvou abonentních cyklů Západočeského symfonického orchestru, které se uskutečnily ještě před slavnostním zahájením lázeňské sezóny (13. května), se výrazně lišily dramaturgicky, žánrově i počtem interpretů.
Pod názvemHudba zlatého věku Mariánských Lázní se 29. dubna uskutečnil koncert nabízející výběr operetních a muzikálových kompozic v provedení Originálního salónního orchestruMariánské Lázně. Těleso hrající v „pařížském obsazení“ založil v roce 2010 trumpetista ZSO Vladimír Smutný. Přizval do něj jednak své kolegy z domovského orchestru, jednak hráče symfonických těles z Karlových Varů, Plzně a německého Bad Elsteru. Svým nástrojovým složením (smyčcový kvintet, klarinet, trubka, klavír a bicí) je stylovou reminiscencí na salónní orchestry, které od poloviny od 19. století plnily v lázeňských městech nepostradatelnou zábavnou funkci. Život podobných nástrojových uskupení šel ruku v ruce s vývojem operety a zábavné hudby, počínaje francouzskou produkcí přes vídeňské autory „zlatého“ a „stříbrného“ věku operety až k tvorbě českých skladatelů, kteří se v tomto žánru uplatnili neméně úspěšně (Piskáček, Nedbal, Friml). Z této oblasti na programu zazněla slavné jména – Offenbach, Strauss, Lehár, Piskáček, Friml, ze „zlatého věku“, jemuž v Mariánských Lázních odzvonila první světová válka, se však orchestr přenesl i do novější doby ukázkami pozdější produkce (Gerhardovo tango Story Espaňa) či melodiemi slavných muzikálů.
Je všeobecně známo, že „lehčí múza“ nikterak nepřináší lehčí party, ba naopak, důraz na virtuozitu byl leckdy větší než u tzv. vážné hudby. Orchestr pod vedením Hany Hložkové, která zde přejala vedení coby nepostradatelný „Stehgeiger“, hrál vskutku výtečně, virtuózně a stylově zněla v Lehárových partech klarinetová sóla Jana Oblištila, svým jasným subretním sopránem zaujala osvědčená Gabriela Kopperová, divákům dobře známá z mnoha našich scén, svým průvodním slovem (česky a německy) s přehledem a zasvěceně provázel Alexandr Komarnický. Zařazení tohoto koncertu do abonentního cyklu bylo dobrým tahem, což potvrdil i mohutný aplaus publika, které nezůstalo ošizeno o očekávaný přídavek – Pochod Radeckého z pera Johanna Strausse-otce.
Zcela jiný zážitek připravilo návštěvníkům Casina mariánskolázeňské symfonické tělesu následujícím koncertem o týden později 6. května. Pod vedením jeho bývalého šéfdirigenta Martina Peschíka vystoupilo vzhledem k interpretovaným skladbám co do počtu výrazně posíleno. V Koncertu pro klavír č. 2 c moll, op. 18 Sergeje Rachmaninova se zcela zaplněnému sálu představil klavírista Aleš Vítek. Rachmaninův v pořadí druhý koncert vyžaduje precizní souhru sólisty s orchestrem a ačkoliv ani zde nechybí virtuózní pasáže, klavír zde přece jen zůstává prvním mezi nástroji. Pod dirigentovým citlivým vedením těleso výrazně podepřelo suverénní hru sólisty, jemuž je Rachmaninova hudba zřejmě bytostně blízká.
Stejně dobře se orchestr osvědčil i v druhé skladbě, která je naopak ukázkovou programní symfonií, Haroldu v Itálii, op. 16 Hectora Berlioze, v níž sólový part přednesl violista Karel Untermüller. Náš přední violista má skladbu zažitou do posledních detailů, jeho výkon je neotřesitelný, působí naprostou samozřejmostí a jistotou. Obdivuhodný je jeho hebký kultivovaný tón, fascinující jeho neomylná intonační přesnost. Koncert byl po stránce dramaturgické a interpretační významnou událostí, která, domnívám se, výrazně posunula úroveň tohoto tělesa.