Všichni jste studovali v zahraničí, v Německu i USA, jak se lišila výuka – pokud vůbec – od studii v České republice?
KK: Měl jsem tu úžasnou možnost strávit v Americe čtyři studijní roky a byla to zkušenost, která mou profesní cestu naprosto zásadně ovlivnila. Je těžké odpovědět jednoznačně na otázku odlišnosti od studia u nás. V Americe je velký rozdíl, jestli jste na soukromé nebo státní škole, jestli studujete v tak zvaném uměleckém programu nebo magisterském, nebo jestli jste na prestižním institutu typu Curtis ve Filadelfii, Julliard v New Yorku nebo Yale University v New Haven. Někde kladou větší důraz na teorii, někde je důležité vedle sólového hraní i praxe komorního hraní, popřípadě orchestrálního. V každém případě si myslím, že jakýkoliv čas strávený na zahraničních uměleckých školách je pro mladého muzikanta naprosto zásadní.
HŠ: Studium v Berlíně na UdK mělo po všech stránkách zásadní vliv na mé interpretační dovednosti. Můj profesor C.-F. Dallmann nás motivoval, abychom co nejvíce veřejně vystupovali, ať už sólově na koncertech či seminářích, nebo v rámci komorní hudby a v orchestru. K čemuž bylo v Berlíně mnoho příležitostí. Velmi jsem ocenila, že jsme měli kromě hudebních předmětů také cvičení zaměřené na psychologii a fyzioterapii interpreta.
MB: To je moc hezká otázka, děkuji za ni. Měla jsem štěstí, že jsem mohla velkou část studia strávit také v zahraničí, nebo u pedagogů, kteří v zahraničí působili. Například v Drážďanech byl, kromě jiného, kladen velký důraz na orchestrální party. A to tak nekompromisně, že studenti byli skutečně dobře vybaveni pro budoucí konkurzy do orchestrů. V USA se mi velmi líbil model, kdy student mohl přirozeně konzultovat s více pedagogy (nejen během mistrovských kurzů), individuální přístup, důležitost komorní hry a podpora ze stran profesorů, co se týče nejen nasměrování a budoucí kariéry.
Paní Bačová, v rámci repertoáru se ráda zaměřujete na hudbu 20. století, kterého autora by neměli posluchači minout, případně kterému skladateli se podle vás nedostává takové pozornosti, jaké by mělo?
MB: To je pro mě momentálně velmi jasná odpověď´. V březnu tohoto roku jsem měla možnost koncertně provést a natočit Houslový koncert č. 1 Daria Milhauda s rozhlasovými symfoniky. Tento poměrně krátký a technicky náročný koncert se bohužel nehrává často. Darius Milhaud byl velmi plodný skladatel. Jeho známé opusy posluchači jistě neminuli, houslové koncerty “naživo“ ovšem slyšel málokdo, protože se tolik neuvádějí, což je možná škoda.
Vaše debutové album Elegantní provokace získalo několik zahraničních cen, můžete desku představit?
MB: Deska s názvem „ Elegantní provokace“ vznikla ve spolupráci s hudební agenturou a vydavatelstvím Arco Diva. Dramaturgii jsme skládali společně tzv. na míru. Přála jsem si prezentovat skladby Otomara Máchy, skrz příběh, zachycující Janáčkovu houslovou sonátu, na které jsem pracovala s mým profesorem Zdenkem Golou, dále pak sonátu pro housle a klavír George Enescu a Rumunské tance Bély Bartóka. Bylo to také vyústění dlouholeté spolupráce s klavíristou Alexandrem Starým. Zahraniční ocenění a skvělé kritiky v zahraničních magazínech jsme absolutně nečekali, o to více nás potěšily.
Paní Šuková, co vás přivedlo ke hře na lesní roh, měla jste třeba nějaký hudební vzor?
HŠ: Od dětství jsem chodila do třídy s rozšířenou hudební výchovou a často jsme navštěvovali v Rudolfinu generální zkoušky České filharmonie. Zvuk lesních rohů v orchestru mi připadal velmi atraktivní. K hudbě jsem od raného věku měla vřelý vztah a přes zpěv, tanec a zobcovou flétnu jsem se dostala k lesnímu rohu. Mým snem bylo věnovat se hudbě profesionálně. Hudební vzory jsem samozřejmě měla. Na Konzervatoři na mě silně zapůsobili Hermann Baumann, Peter Damm, bratři Tylšarové a později především Radek Baborák.
Dnes kromě vystupování také sama učíte, jak jste zvládala – i vaši žáci – nelehké covidové období, bylo třeba možné nějakou “vychytávku” z té doby aplikovat do dnešní výuky?
HŠ: Covidové období jsme sice zvládli celkem dobře pomocí videohovorů, ale prezenční výuka je nenahraditelná. Studentům chyběla vystoupení před publikem a téměř po dvou letech se složitě dostávali zpět do koncertní formy. Stejně tak, jako jsme se všichni těšili na koncerty naživo, tak jsem se já těšila na svoje studenty, až se opět setkáme.
Pane Košárku, jste držitelem mnoha cen, jsou ocenění v klasické hudbě kariérně nápomocná?
KK: Zcela určitě – a nemyslím tím jen ceny získané na soutěžích, ale také třeba ocenění nahrávek CD, nebo kladné kritiky v odborných a prestižních mezinárodních médiích. To vše určitě v dnešním hudebním prostředí s obrovskou konkurencí hraje roli. Na druhou stranu je ale pravda, že počet soutěží v posledních dekádách extrémně vzrostl a jejich dopad na profesní život hudebníka není až takový, jaký byl třeba před 30 lety. Nicméně stále platí, že pro nás klavíristy opravdu „světovou“ kariéru zaručují vítězství v klavírních soutěžích Van Cliburna v americkém Fort Worth,, královny Alžběty v Bruselu, Chopinova soutěž ve Varšavě a v anglickém Leedsu.
Je ocenění, které vás nejvíce potěšilo?
KK: Zcela upřímně – největší ocenění pro mě je, když mohu po koncertě mluvit s lidmi o jejich dojmech a pocitech z hudby, kterou právě slyšeli a cítím, že to v nich rezonuje a odnášejí si zážitek, který jim přinejmenším ten večer udělal hezkým. To je pro mne opravdu nejdůležitější. Diplomy a ceny si před klavír při koncertu nepostavím. Ale abych přesně odpověděl na Vaši otázku – ceny, které si asi opravdu nejvíce vážím, je titul laureáta z klavírní soutěže Walter Naumburga v New Yorku.
Co vás v nadcházejících měsících – ať už společně či s dalšími projekty – čeká?
MB: Pak-li, že celosvětová situace bude příznivá, čeká nás mnoho krásných programů s Baborák Ensemblem v ČR, Německu, Nizozemí, Rakousku a Japonsku. Za několik dnů pokřtíme naše nové CD vydané u Animal Music s ryze romantickým programem, které jsme natáčeli v dubnu tohoto roku ve skvělém SONO Records. Další z mimořádných počinů, na který se těším, je premiéra nové divadelní hry o houslistce Almě Rose. Scénář k představení „…because of Alma“ úžasně zpracovala Martina Kinská, režie se ujala režisérka Jaroslava Šiktancová, hudební režie pak houslistka Silvie Hessová. Vedle hereček Anny Brouskové, Antonie Formanové a herce Vojtěcha Bartoše v představení uslyšíte rozšířený Alma Ansámbl ve zhruba hodinovém představení, které zobrazí osud slavné houslistky minulého století. V sezóně 22/23 pak ještě natáčení Houslového koncertu č. 2 Daria Milhauda se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.
HŠ: Po náročné sezóně mě v následujících týdnech čeká hlavně relaxace. Chci se věnovat rodině, na kterou mi během nabitého roku nezbývá příliš času.
KK: Dokončení nahrávky CD s koncerty pro dva klavíry skladatele Jana Nováka. Je to krásná hudba a skvělý projekt – hrajeme s dcerou skladatele Dorou Novákovou Wilmington, dirigentem je Tomáš Netopil a orchestrem Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Koncerty a propagace CD, které jsme s barytonistou Romanem Janálem natočili pro vydavatelství ArcoDiva a na kterém jsou nádherné úpravy slovenských lidových písní od skladatelů Schneidera – Trnavského a Bohuslava Martinů a také sólové klavírní koncerty, na kterých hraji skladby slavných klavíristů, kteří se inspirovali jak klasikou, tak i jazzem.
Více na https://www.trebonskanocturna.cz/koncert/divadlo-j-k-tyla/