Archiv rubriky: Rozhovory

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Jakub Horváth

 

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Radmila Hrdinová

 

Muzikoložka Věra Šustíková je prezidentkou Společnosti Zdeňka Fibicha a přední českou odbornicí na melodram. Před dvaceti lety uvedla v život projekt Oživení českého koncertního melodramu, jehož zásluhou dospělo toto umění ke svému třetímu znovuzrození. Kratší verzi rozhovoru, který s ní vedla Radmila Hrdinová a kterou jsme uveřejnili v tištěné verzi Hudebních rozhledů, zde doplňujeme obsáhlejším povídáním, v němž se dozvíte k tomuto zajímavému tématu další podrobnosti.

 

Kde se zrodil váš zájem o melodram?

Na počátku stál dopis adresovaný Fibichově společnosti z univerzity v americkém Stanfordu s pozváním na konferenci o melodramu na rok 1996. Tehdejší prezident Společnosti, muzikolog Jaroslav Jiránek, mě požádal o příspěvek mapující historii českého melodramu. Příprava znamenala rok intenzivní heuristické práce. Součástí přednášky měly být i živé ukázky. S hudební složkou nebyl problém, protože klavírista Boris Krajný měl v USA ve stejný čas recitál. Ale na herce jsme nedostali finance, takže prof. Jiránek rozhodl, že se přednesu mám ujmout sama, ačkoli jsem s melodramem neměla žádné zkušenosti. Pod jeho vedením jsem nastudovala tři Fibichovy melodramy, a nakonec kromě účasti na konferenci z toho bylo přednáškové a koncertní turné po USA a Kanadě i s účastí amerických herců, pro něž jsme nechali Fibichovy melodramy přeložit do angličtiny. Součástí turné byla i naše prezentace v různých rozhlasových stanicích. Zatímco v USA byl o melodram velký zájem, u nás v té době vládla naprostá pustina. Tehdy jsem se rozhodla věnovat se oživení melodramu tak, abychom mohli zvát zájemce ze zahraničí k nám, a ne naopak. Musela jsem ale složitě vysvětlovat, co to vlastně melodram je, a obhajovat, proč mu věnovat pozornost i finance. Po turné po Los Angeles, Stanfordu, Portlandu, Vancouveru, Montrealu, Torontu a New Yorku se u nás podařilo sjednat jedno jediné vystoupení v Unhošti, a to ještě na bázi osobních kontaktů. O melodram byl totální nezájem.
Pokračování textu Věra Šustíková: Třetí vlna melodramu potřebuje následovníky

Anna Matoušková

Možná že byste ji teď potkali spíše v německém Stuttgartu než kdekoliv jinde v Česku. Tam se totiž věnuje hře na cembalo i varhany a tam také směřovaly její první kroky záhy po Soutěži Nadace Bohuslava Martinů. V soutěži se jí podařilo uspět i přesto, že jí okolnosti předcházejícího roku zrovna moc nepřály. Seznamte se s cembalistkou a varhanicí Marií Zahrádkovou, vítězkou 21. ročníku Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v kategorii hry na cembalo.

Pokračování textu Marie Zahrádková: Soutěž Nadace Bohuslava Martinů byla výbornou příležitostí opět nabrat síly

Rafael Brom

Národní muzeum otevřelo v květnu v prostorách v Českého muzea hudby novou výstavu pod názvem Josef Suk. Housle – můj osud. Expozice představila životní dráhu jednoho z nejvýznamnějších houslistů 2. poloviny 20. století, pravnuka Antonína Dvořáka a vnuka skladatele Josefa Suka. K výstavě byl připraven také bohatý doprovodný program, k němuž patřily komentované prohlídky vedené autorkou expozice, muzikoložkou Janou Vojtěškovou. Výstava trvala do 30. září 2016 a posléze byla ještě do 2. 10. prodloužena. K otevření výstavy promluvil generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, který sdělil: „V Národním muzeu seznamujeme s významnými osobnostmi nejen z oblasti historie a vědy, ale i umění a hudby. Josef Suk patřil k předním osobnostem hudebního světa a velmi mě těší, že otevíráme výstavu, která představí jeho životní kariéru a zároveň ukáže široké spektrum předmětů a rodinných památek, jež získalo České muzeum hudby darem od paní Marie Sukové, manželky slavného houslisty.“ Po zhlédnutí výstavy jsem se domluvil s dr. Vojtěškovou na korespondenčním rozhovoru o této nevšední události.

Pokračování textu Josef Suk. Housle – můj osud