Symfonie Karla Kohauta předvede 24. listopadu v Brně rakouský ansámbl

Křišťálový sál Staré radnice rozezní vystoupení prestižního rakouského souboru Ars Antiqua Austria a přiblíží posluchačům atmosféru koncertů v salonech vídeňských paláců. Zde se v té nejvyšší společnosti pohyboval Haydnův současník, vídeňský rodák s českými kořeny Karl Kohaut, kterého proslavila virtuosní hra na barokní loutnu. Jeho dosud skryté hudební mistrovství i v jiných sférách odhalí program koncertu složený ze sinfonií pro smyčce, které zkomponoval v 50. letech 18. století. V komorním obsazení, jak se tato hudba prováděla v salonech či na chrámových kůrech, zazní v novodobé premiéře výběr děl unikátně dochovaných ve sbírkách Moravské zemské knihovny. Koncert zazní v neděli 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno. Vedle toho zde bude rovněž představena právě vycházející moderní edice objevených skladeb, která vyšla v Nakladatelství Českého rozhlasu. Na vydání skladeb pracovala muzikoložka Jana Franková, které se podařilo unikátní notové zápisy objevit.

Objevila jste dosud neznámé notové zápisy symfonií à 3 a à 4 Karla Kohauta. Jak se vám podařilo tyto zápisy najít?

Karel Kohout, nebo Karl Kohaut, budeme-li se řídit podobou jména, kterou sám používal, je v současné době znám spíše hráčům na loutnu. Sám byl totiž vynikajícím loutnistou. Jeho tvorba pro tento nástroj představuje technicky velmi náročné skladby a zároveň jedny z posledních, které pro barokní loutnu v 18. století vznikly. Když jsem se tímto hudebnickým rodem blíže zabývala během svého doktorského studia, zaujalo mě, že Karlova zcela nejpočetnější tvorba je věnována jiným nástrojům – smyčcovým ansámblům. Jedná se o tří a čtyřhlasé sinfonie, formálně tedy předchůdce klasicistních symfonií, jak je známe z tvorby Josefa Haydna, či Wolfganga Amadea Mozarta. Abych mohla lépe zhodnotit celkový rozsah Kohautovy tvorby, bylo třeba ji uspořádat do tematického katalogu. I když v době informačních technologií lze nalézt informace o množství hudebních sbírek a starých rukopisů z celého světa pomocí databází a katalogů přístupných on-line, tyto informace stále ještě nepokrývají celou šíři dochovaných pramenů. K nalezení některých z nich tak pomohly zápisy v dobových inventářích sbírek, nepostradatelná pak byla přímá spolupráce se správci jednotlivých fondů. Vždy jsem se setkala s velmi vstřícným přístupem a snahou pomoci v pátrání, i když bylo někdy nutné si na odpověď počkat i několik měsíců. Na základě tohoto pátrání se ukázalo, že Kohautovy sinfonie byly oblíbeným repertoárem v českých zemích, Německu a zejména Rakousku, a to jak v klášterním prostředí, tak na šlechtických dvorech. Jeho hudba se však hrála i ve Francii, kde byla také vydána. Například pro opis jedné ze sinfonií, vytvořený ve Francii, který patřil do sbírek středofrancouzského zámku Seignelay, jsem si ale musela napsat až do kalifornského San Franciska, kde je torzo této sbírky nyní uloženo. Kromě takto dochovaných pramenů jednotlivých děl pátrání odhalilo i několik kolekcí více skladeb, které ukazují na skladatelovu oblibu ve středoevropském prostoru. Jednou z nich je i soubor celkem osmi sinfonií a ouvertur, které patřily do hudební sbírky šlechtického rodu Valdštejnů na zámku Doksy. Tyto opisy se unikátně dochovaly ve fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

Karl Kohaut, Sinfonia à 4 in D, titl. strana, MZK, sign. Skř.17-0525.505 Repro ©archiv Moravská zemská knihovna

V čem spočívá jejich unikátnost?

Hudební sbírka Valdštejnů pocházející ze zámku Doksy, která však byla v 18. století zřejmě spjata s jiným valdštejnským sídlem, zámkem v Duchcově, se do dnešní doby nedochovala v úplnosti. Kromě obvyklých ztrát pramenů v průběhu času v souvislosti s obměnou hudebního vkusu, se na jejím současném stavu podepsal i poválečný svoz sbírky do Národního muzea. Zde je nyní uložena největší část dochované sbírky. Některé prameny, k nimž patří právě i většina opisů sinfonií Karla Kohauta, se však dochovaly jen díky sběratelské horlivosti hudebního amatéra dr. Antonína Němce, který si ve 40. letech pořizoval mikrofilmové kopie děl autorů 18. století pro potřeby svého domácího smyčcového kvarteta. O existenci dnes ztracených rukopisů tak víme pouze z jejich mikrofilmových kopií. Po Němcově úmrtí získala rozsáhlý fond mikrofilmů Moravská zemská knihovna v Brně a zde je možné je také studovat. Díky precizní práci muzikologa Vlastimila Tichého byl fond nově zkatalogizován a na mikrofilmech unikátně dochované prameny byly zdigitalizovány a jsou nyní dostupné on-line v katalogu knihovny. Na Němcových mikrofilmech se tak unikátně dochovaly dnes nezvěstné opisy Kohautových sinfonií, které byly oblíbené ve Vídni a šířili je i tamní kopisté. Další prameny těchto děl se nacházejí v rakouských archivech, v jednom případě však představuje mikrofilmová kopie z fondu Moravské zemské knihovny zcela unikátní pramen skladby.

Co pro vás osobně tento nález a práce s notovým zápisem znamená?

Je vždy fascinující nalézt pramen skladby, o jejíž existenci se nevědělo, nebo nebyla známa unikátnost pramene v kontextu dochované tvorby skladatele. Zajímá mě umělecká hodnota skladby, ale také její dobový kontext. V jaké podobě se dochovala a co z toho můžeme vyčíst, například kde a kdy byla opsána a proč se dochovala právě v dané sbírce. Co všechno nám říká o svém autorovi a o jeho dobovém věhlasu. V případě sinfonií Karla Kohauta bylo mým hlavním cílem je přivést znovu na koncertní pódia a dodat jim pozornost, kterou si tato hudba zaslouží.

Mohla byste blíž přiblížit osobnost a tvorbu Karla Kohauta pro laiky v oboru staré hudby?

Za svého života byl Karl Kohaut, jak jsem již říkala, znám zejména jako virtuos na loutnu, svojí hrou učaroval i publiku pařížských salonů, když tam dva roky pobýval jako sekretář Václava Antonína z Kaunitz-Rietbergu v polovině 18. století. Hra na loutnu se v rodině dědila. Jeho tatínek byl také loutnista a pracoval jako hudebník pro knížata ze Schwarzenbergu a později z Esterházy. Pocházel se Sezemic u Pardubic a od roku 1718 žil ve Vídni se svojí manželkou původem snad z Olomouce. Z jejich tří přeživších dětí narozených ve Vídni, jedné dcery a dvou synů, známe blíže osudy obou synů, Karla a Josefa. Josef byl nejmladším dítětem a během své krátké životní dráhy procestoval půlku Evropy. Nejdříve byl hudebníkem na dvoře knížete Radziwiłła v Polsku a Litvě, pak se vydal na studijní cestu do Itálie a nakonec zakotvil v Paříži, kde byl loutnistou v orchestru knížete Contiho. V Paříži také ve svých nedožitých 43 letech zemřel. Vazby na přední šlechtické rody, které měl již jejich otec, zjevně přispěly ke kariéře obou synů. Karl na rozdíl od svého bratra prožil většinu svého života v rodné Vídni, kde dosáhl vysokého postavení v císařské správě. Byl osobním sekretářem knížete z Kaunitz-Rietbergu a považovala si ho i císařská rodina. Patří k mnoha hudebníkům tohoto období, kteří ve svém životě spojovali civilní zaměstnání s hudební činností. Karl Kohaut byl poměrně plodným autorem, můžeme mu přičíst na čtyřicet dva děl, u dalších čtyřiceti sedmi, z nichž se část nedochovala, je jeho autorství sporné. Skládal sinfonie a divertimenta zejména pro smyčce, ale také triové sonáty a partity. V současné době jsou nejhranější jeho skladby pro loutnu – koncerty, tria a kvartety s obligátní loutnou. Neměli bychom zapomenout ani na jeho chrámovou tvorbu, která se hrála v kostelích v českých zemích, Rakousku a Německu. Komponování se nejintenzivněji věnoval ve svém mládí, proto i jeho tvorba stylově spadá do galantního slohu a rodícího se klasicismu poloviny 18. století. Nenajdeme tedy u něj díla vrcholného klasicismu, k nimž dospěl jeho jen o šest let mladší současník Josef Haydn.

Karl Kohaut, Sinfonia à 3 in G, part Vn I, MZK, sign. Skř.17-0525.503 Repro © archiv Moravská zemská knihovna

Proč jste k interpretaci sinfonií vybrala rakouský ansámbl Ars Antiqua Austria? Jak jste s nimi navázala spolupráci?

Karl Kohaut se narodil ve Vídni a skoro celý svůj život v ní prožil, bylo tedy logické vybrat pro obnovenou premiéru jeho děl právě rakouský ansámbl. Ars Antiqua Austria patří k renomovaným souborům na poli interpretace staré hudby, k jejich specializaci navíc patří právě tvorba autorů habsburské monarchie v 17. a 18. století. V roce 2015 vydali sadu nahrávek autorů spjatých s jednotlivými zeměmi rakouského soustátí. Pravidelně rozšiřují svůj repertoár o málo známé autory a spolupracují na obnovených premiérách děl. Již v roce 2009 vydali CD věnované právě Karlu Kohautovi, kde je i zcela první nahrávka jeho Symfonie f moll. V návaznosti na jejich zájem o Kohautovu tvorbu jsem se s nimi také sama spojila a požádala je o přípravu obnovené premiéry jeho sinfonií pro tři a čtyři hlasy, kterým věnuji kritickou edici.

Koncert se odehraje 24. listopadu v Brně na Staré radnici. Bude možné vystoupení slyšet ještě v nějaké repríze?

Koncert, na němž tato díla zazní poprvé po více než 250 letech, bude nahrávat brněnské Radio Proglas a připravujeme komponovaný pořad, v němž bude rovněž možné skladby slyšet.

Kde je nyní možné se k notovému zápisu symfonií Karla Kohauta dostat, pokud by je někdo další chtěl interpretovat?

Současně s uspořádáním koncertního provedení jsem připravila kritickou edici celkem šesti sinfonií, dvou tříhlasých a čtyř čtyřhlasých, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Českého rozhlasu. Tento repertoár se tak dostane snadno do rukou nových interpretů a věřím, že si najde své příznivce a to nejen u profesionálních ansámblů, ale také u studentských souborů a orchestrů.

Co vše obnášelo vydání kritické edice ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím ČRo?

Pro přípravu kritické edice jsem zvolila soubor skladeb, které reprezentativním způsobem dokumentují tuto část Kohautovy tvorby. Nejedná se tedy o autorem zamýšlený ucelený soubor děl, ale o výběr z jeho tvorby. Všechny skladby však přece jen mají jednoho společného jmenovatele a tím je vazba na hudební sbírku šlechtického rodu Valdštejnů. Minimálně jeden z pramenů u každé z vybraných skladeb byl původně její součástí. Mým cílem bylo vytvořit kritickou edici na základě všech dochovaných pramenů, která interpretům nejen poskytne detailní informace o jednotlivých pramenech děl, ale také jim přinese hudební zápis srozumitelný pro současného hráče a možnost variantních řešení pro zvídavé interprety. Tvorba Karla Kohauta se dochovala převážně v rukopisné podobě a to jako samostatné party, uložené v mnohdy těžko přístupných archivech a knihovnách po celém světě. Vytvoření kritické edice tak bylo logickým krokem k zpřístupnění tohoto repertoáru v kvalitní podobě. Zaměstnanci Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu mi při přípravě edice, která spadá do ediční řady Thesaurus Antiquae Musicae 33, poskytli vynikající technické zázemí a spolupráce probíhala na profesionální úrovni a zároveň v přátelském duchu, čehož si velice cením.

Ars Antiqua Austria s díly Karla Kohauta vystoupí 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno.

Vstupenky žádejte u TIC Brno.

Jana Koubková

Radostí z hudby ku zdraví duše

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 31. října oslavila významné životní jubileum nestorka tohoto žánru, zpěvačka, textařka a skladatelka Jana Koubková. Začínala jako sborová zpěvačka, poté vystupovala s barovými kapelami po celé Evropě a ve svých třiceti letech natrvalo zakotvila u své celoživotní lásky – jazzu. Ani v současné době nikterak nepolevila ve svých aktivitách, patří ke stálicím české jazzové scény, pravidelně vystupuje nejen se svou doprovodnou kapelou, ale také v duu s klavíristou Ondřejem Kabrnou a v den svých narozenin uspořádala koncert v Divadle U Hasičů s mnoha zajímavými hosty.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se od dětství věnovala zpěvu?

Moje prababička Filomena mě v šesti letech přivedla na konkurs do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, který vedl dr. Bohumil Kulínský starší. Ten mě proklepnul z intonace i rytmu a vzápětí mě přijal. Díky němu jsem získala základy pěvecké techniky, dýchání, čtení not i schopnost zpívat kterýkoli hlas, k čemuž je ale potřeba mít zvláštní nadání. Když jsem trochu povyrostla a začala se rozhodovat o svém budoucím povolání, nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou.

Proč k tomu nakonec nedošlo?

Při přijímacích zkouškách na žurnalistiku jsem nebyla přijata, což zpětně hodnotím jako výhodu, protože kdoví co za blbosti bych v těch letech musela psát. Přihlásila jsem se tedy na Pražskou konzervatoř na zpěv, kam mě také nevzali. Nakonec jsem se na mámin popud vyučila jako elektronavíječka v ČKD Praha – závod Stalingrad. Vzpomínám si, že nám tam ukazovali elektromodely od Karla Gotta nebo Jiřího Štaidla, kteří tam chodili do učení pár let předtím.

Vykonávala jste někdy profesi elekronavíječky?

Jistě, po vyučení jsem dva roky pracovala v ČKD v Chrudimské ulici na Vinohradech v oddělení trakčních motorů, kde jsem navíjela konektory do tramvajových pantografů. Jednoho dne se stalo, že mi sklouzly ruce na holé dráty a továrnou se nesl můj šílený výkřík, protože jsem v tu chvíli dostala ránu zvící 220 voltů. No a od té doby jsem taková, jaká jsem…, takže hodně vydržím.

Jak pokračovala vaše pěvecká kariéra?

Byla jsem členkou souboru ČKD Praha pod vedením Miroslava Košlera a Vladimíra Válka, jehož repertoár byl velmi pestrý od Orlanda di Lassa až po Jiřího Suchého. V té době jsem si doplnila hudební vzdělání na Lidové konzervatoři, v teorii u Jaroslava Kofroně a ve zpěvu u Jeleny Holečkové. Toto studium bylo pro moje další aktivity velmi důležité, zvláště v době, kdy jsem založila vokální soubor Hot tety, pro nějž jsem hodně písní sama aranžovala.

Kdy jste začala zpívat profesionálně?

V polovině 60. let. Tehdy jsem nastoupila do Inkognito kvartetu, s nímž jsme často spolupracovaly s Orchestrem Karla Duby, na jehož repertoáru se ale čím dál tím víc začaly objevovat dechovkové písničky, což mě moc nebavilo. Z tohoto důvodu jsem odmítla jet na zájezd do Mongolska v srpnu 1968, čímž jsem si možná zachránila život, protože jejich autobus tam právě osudného jednadvacátého srpna havaroval a řada kolegů a kolegyň na následky zranění zemřela.

V 60. letech jste byla členkou Vokálního souboru Jiřího Linhy a Sboru Lubomíra Pánka. Čím byla tato angažmá pro vás přínosná?

Především jsem získala potřebnou praxi v nahrávacích studiích, zejména v legendárním Áčku, kde jsme jako vokalisté točili sbory k sólovým písničkám všech našich předních zpěváků populární hudby. Vzhledem k průrazné a světlé barvě mého hlasu jsem na těchto nahrávkách vždy zpívala soprán, což je patrné třeba na hitech Jó, třešně zrály nebo Takový schody do nebe. Kvůli osobním neshodám s Jiřím Linhou jsem byla později z jeho souboru „odejita“, což jsem velmi těžce nesla. Musela jsem se však nějak živit, takže jsem myla okna a pracovala v trubkárně, kde mě objevil Lubomír Pánek a nabídl mi spolupráci se svým Sborem. S ním jsme opět točili vokály převážně pro TOČR za řízení Josefa Vobruby.

Kdy jste zažila první okouzlení jazzem?

V devatenácti letech jsem poprvé slyšela zpívat a scatovat Ellu Fitzgerald s Big Bandem Duka Ellingtona, což mě uchvátilo natolik, že jsem se od té doby začala pídit po dalších nahrávkách této muziky. V první polovině 70. let jsem vystupovala s různými tanečními orchestry, hráli jsme v nočních barech a pod hlavičkou Pragokoncertu jsme jezdili i do západní Evropy, odkud jsem si vozila nahrávky těchto jazzových skvostů. Nejraději vzpomínám na Švédsko, kde jsme mimo běžných tanečních šlágrů hráli jazzové standardy, na což Švédové úžasně reagovali. Odvážila jsem se zde také prvně scatovat.

Co rozhodlo o tom, že jste opustila spotřební hudební žánry a vydala se na dráhu jazzové zpěvačky?

Stále intenzivněji jsem si uvědomovala, že mě zpívání po barech a tanečních klubech, byť bylo velmi dobře placené, vnitřně nenaplňuje. Ve třiceti letech jsem si řekla, kdy už budeš konečně dělat to, co tě baví? No a protože mě bavil jazz, šla jsem nabídnout své služby souboru SHQ Karla Velebného, jenž měl však tehdy personální problémy. Druhá stěžejní jazzová kapela, která v Praze v 70. letech existovala, bylo Jazz sanatorium Luďka Hulana. Ten si nejprve poslechl mé live nahrávky právě ze Švédska a záhy mě angažoval.

V čem byla pro váš jazzový život osobnost Luďka Hulana klíčová?

V mnoha věcech, především v jeho přístupu k hudbě. Luďkovo heslo totiž znělo: Radostí z hudby ku zdraví duše! Tento slogan vyznávám doteď, protože je zcela pravdivý. I když jsem v té době vzhledem k „níži“ jazzových honorářů žila hlavně o čaji a tatrankách, byla jsem šťastná, že konečně dělám muziku, která mě maximálně uspokojuje. Luděk byl nejen skvělým kontrabasistou, ale také neméně skvělým zpěvákem, spíkrem a bavičem. Měl neustále dobrou náladu, kterou uměl šířit kolem sebe jak na kolegy, tak na publikum, a dokázal se vždy obklopit výbornými spoluhráči.

Kteří jazzmeni v Hulanově sanatoriu působili?

Nejdůležitější osobou kromě Luďka byl bubeník Vladimír Žižka. Dohromady tak tvořili maximálně přesně šlapající rytmickou dvojici. Z dalších muzikantů musím zmínit výborného pianistu Zdeňka Kalhouse, jehož poté nahradil Karel Vejvoda, který psal velmi pěkné aranže moderních jazzových standardů. Rovněž nemohu opomenout skvělé saxofonisty Svatobora Macáka a Eugena Jegorova, do jejichž sekce jsem rychle zapadla jako třetí, byť vokální „dechový nástroj.“ Díky Eugenu Jegorovovi jsem pohostinsky vystupovala v Divadle Semafor jako členka souboru C&K Vocal a tam jsem jednou v šatně dostala nápad založit Hot tety.

Co vás přivedlo k této myšlence?

V televizi tehdy běžel dokument k uctění památky Duka Ellingtona, ve kterém účinkovaly jako vokální kvartet čtyři světové jazzové hvězdy: Sarah Vaughan, Peggy Lee, Roberta Flack a Aretha Franklin a zpívaly fantasticky! A to byl ten pravý podnět k tomu, že jsem oslovila Miladu Krejčíkovou, Jitku Vrbovou a Jarmilu Moravcovou, abychom zkusily vytvořit něco podobného. A tak vznikly Hot tety, čehož Luděk Hulan ve svém Sanatoriu ihned využil a přizval nás ke společnému účinkování v jednom z dílů tehdy velmi populárního televizního Hudebního studia M.

Začátkem 80. let jste navázala spolupráci s Michalem Pavlíčkem, což byl dost velký odklon od jazzové muziky.

Stále mě totiž lákalo tvořit a objevovat něco nového, tudíž mně bylo líto, že Luďkovo Jazz sanatorium v posledním období před jeho nenadálým skonem poněkud stagnovalo. Začala jsem tedy nejprve zpívat s Jazz half sextetem Viktora Kotrubenka, kde jsem opět plnila roli „dechového nástroje“, navíc toto kombo bylo atypické tím, že jsme hráli bez harmonického nástroje, a poté jsme se během jednoho večera v Hospodě U Kocoura na Malé Straně dali do řeči s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem a dohodli se, že spolu zkusíme najít společnou řeč, což se nakonec povedlo. Začali jsme zkoušet a díky tomu spatřilo světlo světa elpíčko s názvem Horký dech Jany Koubkové.

Jak byste toto dnes již kultovní album žánrově charakterizovala?

Jako hudbu, která se nedá zaškatulkovat, protože to není ani jazz, ani rock, ani jazzrock. Michal komponoval velmi melodicky, a i když byli oba kluci více než o deset let mladší, velmi dobře jsme si rozuměli, zejména v hravosti s novými nápady. Desku jsme točili ve Studiu A, majoritním autorským vkladem se na ní podílel Michal, pouze první a poslední skladba je ode mne. Prosadila jsem si, že album bude končit mojí skladbou Blues pro Luďka Hulana, kterou jsem nazpívala a cappella. Požádala jsem techniky, aby při natáčení této písně ve studiu zhasli. Měla jsem slzy na krajíčku, protože s Luďkem jsem prožila velmi důležitou část svého života, strašně moc jsem se od něho naučila a tímto blues jsem mu chtěla „tam nahoru“ za všechno poděkovat.

Navázali jste na tento zdařilý počin?

Bohužel ne, protože Michal Pavlíček i Jirka Hrubeš přijali nabídku Michaela Kocába a odešli do Pražského výběru, což jsem jim nijak nezazlívala. Oba jsou totiž svým naturelem rockeři. Na spolupráci s nimi však vzpomínám moc ráda, protože hudba, kterou jsme společně vyprodukovali, byla diametrálně odlišná od všeho, čemu jsem se věnovala předtím i potom.

V roce 1981 jste založila festival Vokalíza. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovala, a podařilo se je naplnit?

Mrzelo mě, že tuzemské vokální festivaly se týkaly pouze mainstreamových popových zpěváků, a my, kteří jsme se zabývali jazzem, folkem nebo rockem, jsme byli v tomto směru diskriminováni. Napadlo mě tedy, že bychom si mohli uspořádat svůj vlastní festival. Jako fyzická osoba jsem tehdy samozřejmě nemohla cokoliv podnikat, oslovila jsem však vedení Malostranské besedy, které tuto moji ideu s nadšením přijalo. Navíc na podzim 1981 bylo výročí nedožitých pětasedmdesátin Jaroslava Ježka, což jsme použili jako strategický tah proti bolševikovi s odůvodněním, že každý účinkující bude muset povinně jednu Ježkovu skladbu zazpívat. A vyšlo to. První ročník se konal na Žofíně, další už se odehrávaly ve Velkém sále Lucerny, jednalo se o tři večery a sjížděli se na ně i zpěváci z okolních zemí: Maďarska, NDR či Polska. Díky Vokalízám se dostali do širšího povědomí posluchačů tehdy začínající Bára Basiková, Janek Ledecký nebo Richard Müller a samozřejmě zde dostaly prostor i naše jazzové legendy Vlasta Průchová a Eva Olmerová. Vokalíza plnila svůj účel do listopadu 1989, protože dávala možnost prezentace zpěvákům alternativních žánrů před masovým publikem. S nástupem svobody, kdy si každý může zpívat i natáčet, co chce, se její hlavní smysl existence vytratil.

Kteří jazzmeni nejvíce ovlivnili váš projev?

Určitě Ella Fitzgerald, díky níž jsem se začala vůbec zajímat o jazz, a pak nemohu nezmínit brazilskou zpěvačku Astrud Gilberto, která mi svým pěveckým projevem pomohla překonat mindrák z toho, že mám příliš světlý a vysoký hlas. Gilberto proslula především interpretací bossa nov od Antonia Carlose Jobima, kdy ani příliš nezpívala, spíše všechny písně s erotickým nádechem odvyprávěla, což bylo velice příjemné, a přitom silné  Najednou jsem si uvědomila, že v jazzu nezáleží jenom na hlasovém potenciálu. Tuto muziku lze pojmout, samozřejmě s patřičným vnitřním ponorem, i takhle. Do třetice musím jmenovat slavné vokální trio Lambert, Hendricks & Ross, které famózním způsobem napodobovalo party dechových nástrojů a čerpalo zejména z repertoáru Big Bandu Counta Basieho.

Učila jste na Pražské konzervatoři herce. Naplňovala vás tato činnost?

Zpočátku ano. Mým předmětem byla interpretace  – hrát, moderovat, zpívat, improvizovat, osobitě vypadat atd. Čím víc toho herec umí, tím líp! Nejraději vzpomínám na první ročník, kde se sešla výborná parta dnešních herců, jako je třeba Ivanka Jirešová, Linda Rybová, Katka Winterová, Honza Teplý nebo Honza Zadražil. Po šesti letech jsem se rozhodla s pedagogickou prací skončit, protože mě totálně otrávil laxní přístup studentů posledního ročníku.

Jak si stojí z vašeho úhlu pohledu nynější mladá generace ve vztahu k jazzu?

Můj klavírista Ondra Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, říká všem potenciálním studentům, a že jich bývá hodně: Proč sem lezete? Vždyť se neuživíte! A má do jisté míry pravdu, jelikož chybí podpora ze strany médií, jež paradoxně za bolševika fungovala. Kupříkladu v televizi postrádám ekvivalent Hudebního studia M, které pravidelně v hlavním vysílacím čase prezentovalo jazzové formace napříč celým spektrem. O tyto pořady byl ze strany diváků enormní zájem, protože jazz vnímali jako symbol západního světa. To je všechno pryč a mrzí mě, že pořadatelé třeba letních festivalů poslední roky obsazují jen popové stálice, které se často objevují v televizi, rozhlase, bulvárech a médiích všeobecně. Osobně nemám nic proti Chinaski, Klusům, Kryštofům a dalším, ale dříve tyhle festivaly zpestřovaly i naše žánry, kdežto teď jdou pořadatelé ve všem na někdy už hodně opotřebovanou jistotu.

Co byste si přála k vašemu půlkulatému jubileu?

Hlavně zdraví! Stalo se totiž, že mě, starého rytmika, postihla arytmie srdce.

Jak se udržujete v tak vynikající kondici?

Vždycky jsem hodně sportovala, pěstovala jsem lehkou atletiku, gymnastiku i jogging. Nyní se věnuji hodinu denně rychlé chůzi, což velice prospívá dýchacímu ústrojí, stejně jako zpívání. Dočetla jsem se, že Indové, kteří mají ve zvyku zpívat několikahodinové rágy, se dožívají nejdelšího věku.

Můžete prozradit svoje životní motto?

Celý život jsem se řídila heslem: Být připraven, toť vše a v posledních letech si říkám, že je velmi důležité mít chuť chtít.

Jana Koubková  Foto archiv

Jana Koubková

nar. 31. 10. 1944, Roztoky (okres Praha-západ)

Vyučena jako elektronavíječka v ČKD, maturitu získala večerním studiem (1966). Zpívat začala v šesti letech v Dětském pěveckém sboru Čs. rozhlasu, dále zpívala v souboru ČKD Praha. Již v letech dospívání měla zájem o jazz. V letech 1962–1963 navštěvovala Lidovou konzervatoř. Působila v AUS VN, byla členkou Inkognito kvartetu, Vokálního souboru Jiřího Linhy, Sboru Lubomíra Pánka, zúčastnila se zájezdu TOČR po NSR (1969, s R. Blackem), zpívala s Kučerovci a také v zahraničí v nočních klubech. Stále více ji však přitahoval jazz; jazzovou školu získávala od roku 1975 v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Založila dívčí vokální soubor Hot tety, který zpíval jazzově swingový a mainstreamový repertoár a pořídil desítku rozhlasových retroswingových snímků s Orchestrem Karla Vlacha, JOČR, Orchestrem Československé televize a Swing bandem Ferdinanda Havlíka. Zúčastnila se řady jazzových akcí – patří k nim Bratislavské džezové dni, Hot Jazz Meeting v Hamburku, festivaly ve švédském Malmö (1980), maďarském Debrecenu (1981), italském Assisi (1983), setkání jazzových vokalistů v polském Lublinu a Zamosci. V roce 1979 byla laureátkou tipu Melodie. Zasáhla významně i do organizačního dění: založila festival Vokalíza, z něhož se stala v 80. letech významná kulturní a společenská událost. Ačkoli se pohybuje v jazzovém idiomu, má široký stylový rozkmit. Základ tvoří samozřejmě jazzový mainstream, k němu však musíme přiřadit blues, swing, latin, bop i fúze rockovějšího rázu a nebrání se ani novým výzvám, což dokázala například letos v říjnu, kdy společně se svojí doprovodnou kapelou a Severočeskou filharmonií Teplice v rámci koncertu „A začne to bzučet“ uvedla zpracování poezie surrealistického básníka Milana Nápravníka na hudbu Ondřeje Kabrny. Na stanici ČRo Vltava pravidelně moderuje svůj pořad Jazzová ozdravovna. Je autorkou tří publikací: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně a letos k nim přibyla čtvrtá – Koubkokvoky. Také vymyslela jazzové pexeso „Džezeso“, kde se během hry lze dozvědět informace o nejslavnějších jazzmanech ve světě i u nás. Jana Koubková patří již přes čtyřicet let k nepřehlédnutelným a nezaměnitelným hudebním osobnostem, bez jejichž uměleckého i organizačního vkladu by byl český jazz o poznání chudší.

Jiří Rajniš: Člověk se nesmí bát…

Jiří Štilec

Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let a do řady operních rolí „startoval“ v pozici nejmladšího představitele. To by však na prosazení a množství rostoucích nabídek nestačilo, v poslední době na domácí scéně právem zaujal publikum i odbornou kritiku „svým“ černošským jazzmanem v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf. Jiří Rajniš patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho stylový záběr je však širší, takže posluchači budou mít v Praze 17. října v 19.30 v klášteře sv. Anežky české možnost poslechnout si jeho projekt „Napolitánské písně“, v němž se představuje jako skvělý pěvec v přitažlivém písňovém repertoáru v doprovodu stylového ansámblu s příznačným zvukem mandolíny.  První otázka našeho rozhovoru však mířila k počátkům jeho pěvecké kariéry:

Většina vašich rozhovorů, recenzí a článků začíná konstatováním, že jste v řadě případů účinkoval v zahraničí při nejrůznějších příležitostech jako nejmladší český sólista svého oboru v některých významných rolích. Kdo vás přivedl ještě předtím na samotném počátku všeho k hudbě?
Ano, většina těchto „slovních spojení“ se vázala s mým jménem na úplném začátku kariéry. V první řadě jako „nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá“ a také „historicky nejmladší český interpret Dona Giovanniho na zahraniční scéně a Stavovském divadle po Luigim Bassim“.  (Dále můžeme jmenovat Oněgina  a Hraběte Lunu…) V zásadě se toto vše odehrálo v roce 2013 a 2014. V současnosti už jsou zajisté mladší a hudební generace se vyvíjí dopředu. Každopádně k hudbě a k opeře jsem se dostal už jako malé tříleté dítě. Oba moji rodiče jsou operními pěvci, takže to ani moc nešlo jinak a hudbou, operou a divadlem jsem od tohoto útlého věku stále naplno pohlcen!

Jiří Rajniš  Foto ©  Denisa Pospíšilová

Na koho z počátku své kariéry nejraději vzpomínáte, potkal jste někoho, koho byste nazval „klíčovou osobností“ svého pěveckého života?
Můj otec a matka. Potom zajisté pan Václav Zítek a Vladimír Chernov.

Jak se díváte na nejrůznější mezinárodní soutěže, řady z nich jste se velmi úspěšně zúčastnil. Jste soutěžní typ?
Já si soutěžemi prošel za dob studií činoherního herectví na konzervatoři a to mě bylo okolo 17 let, pak už jsem nesoutěžil. Některé jsem i vyhrál jako absolutní vítěz a byl jsem tam opět nejmladší a hodně lidí se divilo, proč pan ředitel konzervatoře musí dát pochvalu herci z dramatického oddělení a ne z pěveckého. Jenže postupem času jsem začal zjišťovat, že cesta k úspěchu jimi pro mě nebude, a tak jsem od té doby žádnou další nevyzkoušel. Čas stále mám, takže mě možná čeká Operalia nebo Cardiff…

Program v rámci koncertní řady FOK v Praze v Anežském klášteře 17.
října vás představí v poněkud odlišném programu, než by mnozí posluchači
očekávali. Co vás vedlo k volbě takového programu? Jak takový program
vůbec vznikal?
Těším se velmi na první koncert pro pražské publikum. Nápad to byl zcela jasný: Vytvořit něco jiného, chytlavého pro publikum a zároveň ve škatulce klasické komorní hudby. Myslím, že propojení italských „napolitánských“ písní (některých opravdu světově známých melodií) s komplexní stylizací směrem k Sicílii a k tomuto regionu, bylo klíčové. Stylizace kostýmů jako by na Sicílii ve 20. letech 20. století s tím, že se objeví nástroje Itálii symbolizující. To je hlavně mandolína, dvě kytary a akordeon. Tvoří to a dokresluje hudebně charakteristickou atmosféru italské mafie nebo-li známého filmu Godfather (Kmotr). Ale především v mém podání zaznívají krásné „napolitánské“ písně. Na to jsme vsadili a doufám, že jdeme správným směrem. Pořad je doprovázen mluveným slovem a dokonce publikum „vtahuji“ částečně a humornou formou do „děje“.

Jaký vztah máte k písňovému repertoáru a myslíte si, že lze oba žánry
– operní nebo operetní zpěv a interpretaci písní kombinovat?
Písňový repertoár hlavně rozvíjím od doby působení v německých divadlech. Je to stěžejní pro mladého barytonistu, který může disponovat až tenorálním rejstříkem a já jsem vděčný za tyto šance. Dělal jsem skutečně mnoho písní, ale nechci se na to vysloveně specializovat. Je to náročná disciplína a mnohdy obtížnější než „stát“ na jevišti a zpívat operu. Kombinovat se to samozřejmě dá, ale ne často. Pěvci specializující se na písňovou tvorbu v nejvyšší kvalitě nedělají tak často operu. V Německu je toto velmi ceněné a kdo z operních pěvců dělá i operetu, má určitě navrch! Opět je to nelehká disciplína (zpěv, tanec s prózou-herectvím).

Jak se vám pracuje v Drážďanech v prestižní Semperoper a na dalších
německých scénách?
Práce v Semperoper je opravdu nevšední už kvůli tomu, vedle jakých kolegů stojíte a pod jakou taktovkou jste dirigováni. Je krásné stát se kolegou světově známých operních hvězd a velkých osobností dirigování či režie. Tato opera patří mezi deset nejvíce světově uznávaných a úžasnou velikostí jeviště, hlediště, výbornou akustikou a celým komplexem, tvoří z hlediska velikosti a úrovně třetí operní „mocnost“ Německa. Jsem za tento vývoj rád, protože jsem začínal v Německu na menších divadlech, ale právě tam jsem dostal tu nejucelenější školu! Ať už repertoárem nebo celkově chodem a zkušenostmi v divadle! V neposlední řadě i finanční a existenční prosperitou.

Je nějaký rozdíl mezi prací na domácích scénách a v zahraničí?
Práce se chce v zásadě všude dělat na výbornou. Jsou divadla menší, která disponují menšími financemi, a velká, která mají o hodně větší prostředky. Od toho se odvíjí i dejme tomu systém práce. Jenže ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou je opravdu velký. Systém narušuje v České republice na prvním místě finanční stránka a ohodnocení. Jsou to bohužel rozdíly až propastné – pětkrát vyšší platy a honoráře v Německu ve srovnání s domácími poměry. Ale tak to by se dalo hovořit o kvalitě ekonomiky v rámci jiného tématu. Když bych to shrnul, práce a lidé jsou všude stejní! Nám pouze chybí udělat z Prahy světovou operu a celkově metropoli hudby, jako je například Vídeň nebo Berlín… 

Jiří Rajniš jako Jonny v opeře Ernsta Křenka Jonny vyhrává Foto archiv

Co považujete pro kariéru mladého pěvce za nejdůležitější?
Kvalitní příležitosti a repertoár, manažery a neutuchající motivaci, proč to dělat i ve fázích krize. Na to nepřipraví žádná škola, žádné divadlo ani profesor. To všechno si člověk musí projít sám! 

Máte k nějakému hudebnímu stylu nebo slohu blíže?
Určitě od malička tíhnu k bel cantu! Celkově romantismus a obecně italský repertoár. Mám možnosti se v tomto oboru rozvíjet. 

Máte nějakého oblíbeného autora nebo skupinu tvůrců?
Giuseppe Verdi je pro mě srdeční a nesmrtelnou záležitostí.

Často se dnes hovoří o postmodernismu o velkých syntézách nebo „crossoveru“, jak se díváte na soudobou tvorbu?
Než jsem vůbec k těmto moderním druhům hudby „přičichl“, nemohl jsem z toho nic pochopit. Teď ale mohu říci, že když se dílo naučím a seznámím se s ním v období studování a zkoušek více, vše kolem si zamiluji a totálně té muzice a pojetí propadám!

Máte vztah i k jiným druhům umění a k jakým?
Možná překvapím, ale můj celkový styl i v oblékání a mého  „image je Hip-Hop. Mám rád Old school hip hop, rap a celkově kvalitní populární muziku, Queen aj. Každopádně se formuji i do role experimentátora a právě propojení klasiky s rapem mě láká a hodlám brzy spolupracovat s významnými českými rapery na songu a klipech, aby se mohl i částečně klasický styl vloudit do mainstreamové formy.

Myslíte si, že je tzv. klasická hudba v krizi nebo je to jen optický klam?
Naštěstí není a nebude. Je to poklad, který má svoji úžasnou váhu. Muzika je mnohdy „stará“ několik staletí a přitom se pořád hraje. Mladí umělci a lidé mají o klasickou hudbu stále zájem a je dobře, že díky novým technologiím, internetu, reklamě a médiím, se dá o všem informovat a krásně vše propagovat! Krize je možná jen a jen kolem financí.

Jak se díváte na marketing a moderní prezentaci „klasického umělce“. Má nějaké meze, nebo je vše dovoleno a každá publicita je dobrá?
Jak už jsem zmínil, žijeme v úžasné době počítačů a internetu. Dnes si dokáže každý udělat skoro až profesionální reklamu sám na sebe, která by kdysi stála několik tisíc či milionů. Svět je snadno propojitelný a informace s médii jsou neustále kolem nás! Takže v tomto směru je to snadné, ale vlastně neuvěřitelně přehlcené, protože to dělá úplně každý…

Co vás v poslední době z nejširší oblasti umění zaujalo?
Jsem docela náročný divák nebo posluchač. Vzhledem k tomu, že jsem často na straně účinkujícího, moc času nezbývá chodit jako divák. Co jsem ale hodnotil kladně, tak to byla opera Láska ke třem pomerančům v Národním divadle v Praze.

Je podle vašeho názoru opera jako žánr v určité krizi a dnešní scény
de facto těží jen z klasiko-romantického repertoáru nebo je tento žánr schopný dalšího vývoje?
Určitě v krizi není. Jde o to, že divadla a vedení mají často, respektive většinou, zodpovědnost a samozřejmě i nutnost přivádět diváky do divadla, aby hlediště „nezelo“ prázdnotou. Ty největší taháky se ale stále nacházejí v  klasicko-romantickém repertoáru. Je to chytlavé a určitě se s tím dá stále pracovat a může se to posouvat. Je jen škoda, že někteří inscenátoři necítí respekt k dílu, autorovi, hudbě a celkově stylu.

Máte nějakou životní zásadu, krédo, kterým se řídíte?

Člověk se nesmí bát. Strach je nepřítel a to, co jedinec umí, to mu nikdo jiný nikdy nesebere! 

Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány a na co se mohou posluchači doma i v zahraničí těšit?

Mám hodně naplánovaných inscenací v Národním divadle v Praze a rýsuje se jedna krásná hlavní role. Potom časté hostování v Německu. Nejblíže je to pár představení Falstaffa ve Freiburgu, Deanův Hamlet v Kolíně nad Rýnem, spousta koncertů i s Napolitan Quartetem a Pražskými symfoniky. Vánoční koncert s hvězdami Metropolitní opery v Bratislavě, Don Giovanni v SND a spousta dalších produkcí v divadlech v České republice. V létě na mě čeká debut v Itálii a to na festivalu Martina Franka s operou Un Giorno di Regno a přespříští sezonu debut ve Velšské národní opeře v Cardiffu s Bystrouškou.

Jiří Rajniš a Napolitan Quartet   Foto archiv

Jiří Najvar

Skladatel by měl posluchače zaujmout při prvním poslechu

Jakub Horváth

V loňském roce získal  Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby Jiří Najvar. Není však pouze skladatelem, ale výtečně se mu daří propojovat tuto profesi se sbormistrovstvím. Řadu let stál v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Hovořili jsme tedy nejen o výhodách tohoto spojení, ale také o jeho pohledu na tvorbu a interpretaci vážné hudby v současné době.

Jsi rodákem z Lichnova u Nového Jičína. Kde se zrodil impuls k tomu, že ses v dětství začal věnovat hudbě?

Už od malička jsem hrál na zobcovou flétnu, protože moje teta na ni učila v kurzech pro děti v rámci antiastmatické terapie. Taky jsem s babičkou chodil pravidelně do kostela, kde mě doslova uchvátila chrámová hudba a sborový zpěv, takže jsem později začal zpívat v lichnovském chrámovém sboru.

Vystudoval jsi skladbu na konzervatoři v Ostravě. Proč sis vybral zrovna tento obor?

Ze začátku jsem doma poslouchal písničky z rádia a začal si je po svém způsobu zapisovat, což mě velmi bavilo. Pak jsem chodil na konzultace k Eduardu Schiffauerovi na konzervatoř, který mi doporučil zlepšit se ve hře na klavír. Od dětství jsem však miloval sbory, takže již během studií na ostravské konzervatoři jsem vedl tamní komorní sbor. Když jsem se vzápětí hlásil do Brna na JAMU, bylo to jak na skladbu, tak na sbormistrovství. Oboje jsem poté studoval paralelně.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj tvůrčí a interpretační projev?

Ze skladatelů jednoznačně Milan Báchorek, který mě učil na konzervatoři v Ostravě. Na JAMU jsem studoval u Dana Dlouhého, jenž mě seznámil s nesmírně širokou škálou kompozičních technik, což byla obrovská škola. Navíc jsme si dobře rozuměli i po lidské stránce. Co se týče sbormistrů, musím zmínit Lubomíra Mátla, Blanku Juhaňákovou, Petra Fialu a Erwina Ortnera, s nímž jsem se seznámil během půlroční studijní stáže ve Vídni.

Máš v obou profesích nějaké vzory?

Vždycky jsem především hledal svoji vlastní skladatelskou cestu, kterou jsem naštěstí našel, i když je úplně jiná, než si Dan Dlouhý původně představoval. Velmi mě však inspiroval Iannis Xenakis a také mám moc rád českou národní školu: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Z dirigentů obdivuji všechny, kteří se zabývají autentickou interpretací, například Johna Eliota Gardinera nebo Jakuba Hrůšu.

V čem spočívá hlavní rozdíl mezi dirigováním sboru a orchestru a která ze zmiňovaných disciplin je ti bližší?

Sbormistr musí daleko lépe ovládat hru na klavír, protože na zkouškách většinou celý sbor zároveň korepetuje. Vzhledem k tomu, že se řadu let kontinuálně věnuji  sborovému zpěvu, je mi určitě bližší sbormistrovství.

Zabýváš se převážně tvorbou sborových a vokálně-instrumentálních děl na duchovní texty. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?

Je to záměr. I když jsem zkomponoval také několik oper, které mají světská libreta, pokud píši kantáty, vybírám si většinou duchovní texty, protože nejsou chráněny autorskými právy. Anebo si nechám napsat přímo od autorů nové texty, které poté zhudebním.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Neoklasicismus. Byť mám na svém kontě také mnoho experimentálních skladeb, vždycky se rád vracím ke klasickému řemeslu, z něhož vycházím a snažím se ho obohatit něčím novým, zajímavým. Svoji tvorbu bych tedy charakterizoval jako postmoderní, nikoliv avantgardní. Uvědomuji si totiž, že je nesmírně důležité, aby posluchače moje nová kompozice zaujala hned napoprvé, nikoliv až po dvacátém poslechu.

Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považují za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?

Dovedeš si představit, jak se dnes živí skladatel artificiální hudby?

Předpokládám, že dost obtížně.

Přesně tak. Nedávno jsem například obdržel od OSA  jako autorský honorář dvě koruny, tudíž se k výše uvedené skupině v žádném případě neřadím! Komponování filmové hudby je základní živobytí dnešního skladatele. Málokomu se však podaří dostat se k filmu, je třeba mít kontakty a využít každé příležitosti. Mám za sebou řadu scénických projektů, k nimž jsem psal hudbu, což mě velice bavilo. Důležité také je, aby si skladatel sedl s režisérem daného díla. Většina filmů, které znám, disponují velmi kvalitní hudbou, takže na tomto žánru skutečně nespatřuji nic méněcenného.

Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?

Jednou po koncertě mi kamarád řekl, že moje skladby mají společného jmenovatele, což si právě uvědomil. A to je, myslím, značka ideál. Pokud člověk komponuje skutečně tak, jak chce, a jde do toho srdcem, je nabíledni, že se vyprofiluje, a pozná-li jej posluchač po prvních pěti taktech, je to pro něho obrovská reklama.

Aby ses stal snadno rozpoznatelným, musíš logicky některé kompoziční postupy opakovat.

Ano, nenazval bych to sice přímo sebevykrádáním, důležité ale je nespadnout do průměrné kompoziční šedi. Nedávno jsem se například přistihl při skládání dvou nových písní, avšak pro různé interprety, že jsem použil v refrénu stejný harmonický postup, což jsem následně v jedné písničce poupravil.

Dostal ses někdy jako dirigent do konfliktu s hráčskými nebo pěveckými osobnostmi?

S jednotlivci ne. Když jsme však někdy se sborem nebo s orchestrem dlouho zkoušeli, pocítil jsem několikrát určitý kolektivní tlak.

Považuješ za důležité, aby dirigent v dnešní době ovládal různé žánry?

Člověk nikdy předem neví, s čím se potká, tudíž by se měl snažit být univerzální, aby mohl být schopen oddirigovat cokoliv včetně vlastních skladeb. Pochopitelně však existují i dirigenti úzkoprofiloví, kteří se se svým ansámblem věnují třeba jenom historické hudbě a nedělají nic jiného.

Která z kompozic, jimiž ses zabýval, byla nejnáročnější z hlediska autorského a která naopak z pozice dirigenta?

Nejvíc jsem se vyřádil ve své absolventské skladbě na JAMU – třívěté fantazii Soundscapes pro symfonický orchestr. V první větě jsem začal velmi experimentálně, dokonce jsem zde přepsal záznam zvuku města do partitury. Ve druhé jsem se meditativně ponořil do zvukové lázně a třetí jsem pojal neoklasicistně jako poctu Vivaldimu. Toto dílo určitě patří mezi nejkomplikovanější, avšak kvůli oné třetí větě mě při absolutoriu můj oponent nazval staromilcem, který se chce zavděčit publiku, což avantgardisté nemají moc rádi. Co se týče dirigování, určitě bych jmenoval Janu z Arku od Arthura Honeggera a také Janáčkovu Glagolskou mši.

Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?

Nemám na to dostatek odvahy, protože vím, že moje silná stránka v komponování spočívá jinde. V aranžmá pro sbor jsem však upravil řadu jazzových standardů, kupříkladu Jaroslava Ježka, který je mi hodně blízký. V jeho tvorbě se cítím jako doma. Také mám rád třeba Ástora Piazzollu, jehož skladby na koncertech s oblibou interpretuji.

Komponuješ pravidelně, nebo nárazově?

Když mám před sebou něco většího, tak pracuji soustavně, protože jsem samozřejmě vázán termínem  odevzdání. Mám však na této profesi rád právě onu systematičnost. Pokud nemám zrovna  naplánován konkrétní projekt, vymýšlím si dopředu, co bych chtěl dále realizovat. Nestane se mi tedy, že bych třeba měsíc nekomponoval.

Máš dobrý sitzfleisch?

Samozřejmě, bez něho nic nenapíšeš. Při dlouhých cestách vlakem si občas zapisuji příchozí  hudební nápady na papír, ale jinak usedám k práci, až když mám jasnou představu o potenciálním díle. Abych jen tak preludoval u klavíru a čekal, že mě něco napadne, to nedělám.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Mít vlastní statek a chovat tam ovečky. (Smích…) A co se týče hudby, chtěl bych komponovat větší vokálně-instrumentální díla, a dá-li Bůh, tak je i sám provozovat. Domnívám se, že je prospěšné, pokud skladatel dovede vlastní díla sám oddirigovat, takže bych rád tímto způsobem tvořil jak v prostoru oratorně-kantátovém, tak i operním.

Co tě naopak čeká v nadcházející koncertní sezoně?

Pracuji na nové opeře a píši vánoční mši pro dětský sbor a symfonický orchestr. Premiéra bude letos o Vánocích. V září budeme mít neofolkový recitál s textařkou a zpěvačkou Irenou Lahodnou v Praze v Kulturním centru Kaštan, kde představíme naši společnou písňovou tvorbu, a v neposlední řadě mě čekají vystoupení s brněnským sborem First Smile, od něhož plánuji vytvořit novou pobočku i ve svém rodném Lašsku. Toto těleso je unikátní v tom, že jako jediné v republice dohromady spojuje zpěv a tanec, a jedná se o velkolepou světelnou show. Repertoár se skládá z mých vlastních skladeb a ze současné popové tvorby. Nedávno jsme vytvořili novou show, v níž jsem zaranžoval nejznámější filmové hity do poněkud odlišnějšího hávu, takže vnímavý posluchač se může při koncertech bavit i identifikací jednotlivých songů.

V jakém obsazení a s jakým doprovodem vystupujete?

Řada sólistů a doprovodný sbor, který se pohybuje od čtyřhlasu výše podle konkrétního díla. Můžeme zpívat a cappella, například v brněnských ulicích, což je dobrý marketingový tah, ale jinak máme tři koncertní varianty doprovodů, a sice nahraný podklad, klavír a živou kapelu. Všichni zpěváci používají samozřejmě porty. Tímto stylem sborového zpěvu jsme se sice hodně odklonili od klasického pojetí Ferdinanda Vacha, jehož velmi ctím, musím však říci, že mě nesmírně baví věnovat se obojímu.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do Prahy?

Rok jsem v Praze žil, a kdyby bylo dostatek příležitostí, bydlel bych tu i nadále. Jsem však nesmírně spokojený u nás v Lašsku, kde mám kolem sebe pohádkovou krajinu, a do Prahy občas dojíždím kvůli různým pracovním povinnostem. Setrvá-li tento stav i nadále, nebudu si moci na nic stěžovat.

Jiří Najvar   Foto archiv

Jiří Najvar

nar. 5. 4. 1990, Lichnov u Nového Jičína (Čeladná)

Dirigentskou kariéru nastartoval po úspěšném absolvování studia sbormistrovství a kompozice na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V orchestrálním dirigování pokračoval čtyři semestry pod vedením Jakuba Kleckera na hudební fakultě JAMU. Na studijní stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) byl posluchačem orchestrálního dirigování u Johannesa Wildnera. Jeho skladatelská tvorba čítá řadu sborových a vokálně-instrumentálních skladeb na světské náměty i duchovní texty a také díla pro dechové orchestry a experimentální opusy. Premiéroval své opery a jevištní provedení dramatických textů. V lednu 2018 uvedla Filharmonie Brno ve světové premiéře jeho „Concerto grosso, No. I“ a „Ave Maria“ pro sólový soprán a orchestr. Je zakladatelem Brno Contemporary Vocal Ensemble. S tímto tělesem získal v roce 2014 zlatou medaili na 42. ročníku Mezinárodního festivalu Svátky písní Olomouc. Spolupracoval s tělesy: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Moravský komorní sbor, Vox Iuvenalis, Moravský komorní sbor, Chorus Ostrava, Ostravský dětský sbor, Luscinia Opava, Vox Iuvenalis, Lumír, Mátlův akademický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Od září 2019 působí jako sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice a jako pedagog na První soukromé základní umělecké škole Mis music v Kopřivnici.

Per Boye Hansen: Naším posláním je brát umění vážně

Robert Rytina

Když jsem dostal nabídku rozhovoru s nastupujícím uměleckým ředitelem opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem, nějakou dobu jsem váhal, zda ji mám přijmout. V čase, kdy jsme se měli setkat, tedy před začátkem divadelních prázdnin, vyvolávalo jméno nového intendanta mezi mnoha mými přáteli z řad pěvců, hudebníků a dalších zaměstnanců divadla emoce tak rozmanité, že jsem si jejich možné reakce po zveřejnění interview raději ani nepředstavoval. Celou pražskou „hansenovskou“ historii snad nebude třeba v tomto textu rekapitulovat, snad postačí připomenout otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi z 13. května 2019, podepsaný třemi sty třiceti devíti osobnostmi se vztahem k opernímu souboru. V textu je Per Boye Hansen činěn odpovědným za neschopnost představit své vize budoucnosti opery ND, za četné výměny českých umělců za zahraniční sólisty, za neochotu seznámit se s vnitřním chodem divadla a za uvedení souboru opery do krizového stavu. Po zveřejnění dopisu následovala mezi vedením divadla a signatáři ještě další dramatická korespondence, své posty následně překvapivě opustila i správní ředitelka opery Silvia Hroncová a její stávající umělecký ředitel Petr Kofroň.

Za takto vypjaté situace jsem si sám kladl otázku, jakým způsobem interview s panem Hansenem vlastně koncipovat. Za spásnou myšlenku jsem považoval nápad oslovit zhruba dvacet umělců dotčených celou problematikou a požádat je, aby mi sdělili, co by se od nového uměleckého šéfa rádi dozvěděli. Výsledek této miniankety byl docela pozoruhodný. Téměř polovina z dotázaných mi odpověděla, že už s panem Hansenem měla tu čest osobně hovořit, vše podstatné spolu probrali a momentálně se těší na další spolupráci. U druhé části oslovených stále přetrvávala značná skepse z představy Opery ND pod vedením Per Boye Hansena, a právě z této skupiny jsem náměty pro několik otázek skutečně obdržel (a všem, které jsem do této záležitosti zainteresoval, tímto ještě jednou děkuji).

Vybaven převzatými i vlastními otázkami jsem tedy nakonec za panem Hansenem opravdu vyrazil. Shodou okolností jsme se potkali právě ve chvíli, kdy odborové organizace působící v Národním divadle svolaly tiskovou konferenci k „závažné situaci v ND Praha, která vede uvedené organizace k vyjádření společného důrazného protestu“. V kanceláři uměleckého ředitele opery jsem však narazil na usměvavého, vstřícného a zároveň velmi sebevědomého muže, který se výzev osudu zjevně nebojí…

Tento rozhovor spolu vedeme na konci června 2019, kdy oficiálně zastáváte pozici poradce ředitele Národního divadla. Funkci uměleckého ředitele Opery ND převezmete až od srpna. Přípravu sezony 2019/2020 mělo ještě plně v kompetenci předchozí vedení, jehož členové už ovšem vesměs na své funkce rezignovali. Rád bych se proto zeptal, zda a jakým způsobem se na plánování následující sezony podílíte vy sám.

Pokud jde o můj podíl na přípravě aktuální sezony, snažím se být platný zejména ve dvou segmentech, které považuji za zásadní. Za prvé je třeba obecně zlepšit technologii samotného plánování, za druhé je důležité být ve všech našich krocích transparentní a umět všechna naše rozhodnutí vysvětlit a obhájit. Obě tyto záležitosti spolu úzce souvisejí. Nemůžete být zkrátka naprosto transparentní, pokud neplánujete s dostatečným předstihem… Toto je tedy z mého hlediska už teď nejpodstatnější součástí mé manažerské práce. Myslím ovšem, že v tomto směru děláme slušné pokroky, mám tady totiž úžasné kolegy! Mou pravou rukou je momentálně nová správní ředitelka Opery Národního divadla Bohdana Malik: je s chodem této instituce velmi dobře obeznámená a vyzná se i ve finančních záležitostech. Bude ještě chvíli trvat, než všechno poběží úplně podle našich představ, ale pracovat v tomto týmu je velmi inspirativní a jsem přesvědčen, že jsme na dobré cestě.

Jste tedy toho názoru, že je sezona, která brzy začne, po všech stránkách připravena – včetně obsazení premiérových i repertoárových titulů a ustanovení inscenačních týmů pro nové inscenace?

V posledních měsících a týdnech jsem, bohužel, zjistil, že spousta příprav nebyla dokončena. Bylo poměrně náročné získat celkový přehled o jejich stavu, protože jsme téměř každý den objevovali nové problémy či komplikace. Mám ale za to, že základní problémy jsme už vyřešili. Zjednodušeně řečeno, všichni zpěváci teď už vědí, co a kdy budou zpívat… Snad už tedy můžeme jet s klidným svědomím na prázdniny, a v polovině srpna budeme připraveni spustit novou sezonu. Myslím, že máme pro publikum připravenou spoustu krásných představení.

Do této sezony vstupujete s týmem ve složení, které jste už částečně zmínil:  jeho členy jsou správní ředitelka Bohdana Malik, umělecký ředitel souboru Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink a umělecký ředitel souboru Státní opery Karl-Heinz Steffens. Mají už všichni pevně stanovené kompetence a úkoly, které budou řešit, nebo je třeba detaily této spolupráce ještě doladit?

Opera musí být za všech okolností týmová práce, a v týmu nemůžete pracovat, pokud nemáte pro každého přesně vymezené kompetence. Ty se navíc musejí vzájemně doplňovat. Já myslím, že právě takový tým mám. Vládne v něm výborná atmosféra a těším se, až se k nám v srpnu natrvalo přidá i pan Steffens. Bude to pak určitě skvělý tým!

A je možné považovat ho za kompletní?

Ano, hlavní pozice máme obsazené. Důležití jsou ale samozřejmě i lidé v tiskovém a PR oddělení, odborníci na plánování, produkční management, umělecká administrativa… I jejich výběru věnujeme velkou pozornost, pro fungování operního domu jsou nepostradatelní. Vystrčit každý večer zpěváky na jeviště se zdá být snadné, ale opera je ve skutečnosti jedna z nejsložitějších institucí, jakou si dovedete představit. Z toho důvodu je jasně daná struktura řízení divadla tak důležitá. Já osobně pracuji v operním provozu už čtyřicet let a poznal jsem ho snad ze všech stran. Začínal jsem jako asistent režie, pak jsem inscenace sám režíroval i produkoval, zakládal a provozoval jsem festivaly. Všechny své zkušenosti teď mohu velmi konstruktivně využít. Odměnou je pro mě jít každý večer do divadla a užívat si naše představení spolu s diváky. To by také mělo být hlavním cílem našeho snažení: pokud tento důvod ztratíte ze zřetele a děláte operu jen pro peníze, moc, prestiž či marnivost, tak jste ztracen…

U té pocitové stránky vnímání opery bych ještě na moment rád zůstal. Národní divadlo v Praze chápou mnozí Češi stále jako důležitou národní instituci, v jejímž vedení si jen těžko dokáží představit cizince. Významná členka operního souboru dokonce nedávno navštívila prezidenta republiky a na tuto skutečnost konkrétně upozorňovala. Zajímalo by mne tedy, zda už jste byl s tímto národně vlasteneckým pojímáním Národního divadla nějak konfrontován, a jakým způsobem jste připraven mu do budoucna čelit.

Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by měl na takovou otázku odpovědět… Chápu ovšem, jak snadno se objeví obavy a pocit nejistoty, kdykoliv v nějaké instituci dojde k výměně vedení. Když je navíc nově příchozí i cizinec, není to patrně skutečnost, na kterou by byli v Opeře Národního divadla zvyklí. Já mám ale v postoji ke své zdejší práci poměrně jasno: nejsilnější motivací je pro mne udržovat a rozvíjet tradici české opery. Je naprosto unikátní a se žádnou jinou nesrovnatelná. Vědomí této tradice by v nás všech mělo vzbuzovat hrdost, a nikoliv obavy.

Jakékoliv národní kulturní bohatství je navíc mnohem důležitější, pokud o jeho významu dokážete soustavně přesvědčovat i okolní svět. Potřebujeme proto získat skvělé zahraniční umělce, aby sem přijížděli a pomáhali českou operu propagovat. A potřebujeme pochopitelně také velký domácí ansámbl, tvořený převážně českými pěvci.

Podrobně jsem si prostudoval dějiny Národního divadla i Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Jejich historie je zkrátka fascinující a myslím, že máme na co navazovat i co znovuobjevovat… Abych se vrátil k vaší otázce: přestože jsem tu cizincem, nacházím zatím ve svém snažení mnoho podpory. Mám také řadu skvělých zkušeností s lidmi, kteří jsou primárně ochotni vést o našem poslání dialog, což je vždy základ úspěchu pro jakoukoliv práci ve velkém kolektivu.

K vaší představě o podobě sólistického ansámblu: v jaké je podle vašeho názoru soubor kondici nyní, jaké jsou jeho přednosti a kde naopak vidíte jeho slabiny? A jak jste spokojen s repertoárovou podobou programu Opery Národního divadla?

Náš repertoár je úžasně široký, pro publikum je to dar. Jiné operní domy hrají staggionovým systémem, takže ročně nabídnou návštěvníkům jen okolo deseti titulů. Národní divadlo má oproti nim výhodu velké repertoárové rozmanitosti, což jsem vždy obdivoval. Současný ansámbl je skvělý, ale na to, aby při takovém množství titulů na programu kvalitně obsáhl všechny role, bohužel příliš malý. Rád bych ho proto zvětšil. Působí u nás také mnoho hostů, a to nejen místních, ale i zahraničních. Některé hlavní role ale musí být obsazeny hostujícími umělci v každém operním domě – Radamů a Brünhild je vždycky málo. Ale tak to už fungovalo i za legendárního ředitele Nového německého divadla Angelo Neumanna. Měl dobré domácí umělce, ale na velké úlohy si zval hosty, takže to je zcela přirozené…  Zaslechl jsem ovšem také spoustu zcela nepravdivých zkazek. Někdo například řekl, že chci dovážet hosty i na menší role typu Papageny z Kouzelné flétny. Je tomu ale právě naopak: v ansámblu právě pro takovéto role nemáme dost mladých zpěváků. A to je náš velký úkol – doplnit soubor novými umělci, těmi mladými především. To je pro operu s tak velkým repertoárem, třemi domy a dvěma soubory naprosto stěžejní potřeba a nutnost.

Protože se o prostory dělíme s činohrou a baletem, musíme také zefektivnit systém zkoušek, aby se představení neobjevovala v průběhu roku na scéně nedostatečně nazkoušená. To je ovšem opět záležitostí lepšího plánování, o němž jsem hovořil už na začátku.

Jak vnímáte a jak hodláte využít potenciál oněch tří historických budov Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery?

Myslím, že každá má svou specifickou historii. Národní divadlo je prostě národní chlouba – mělo by to být místo, kam chodí rodiny na Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a další opery tohoto typu. Je úžasné, že desetimilionový národ má tak silnou operní tradici a dokáže každý večer naplnit divadla, v nichž se hraje okolo deseti ryze českých repertoárových titulů! Státní opera je místo dialogu s německou a italskou operou. Sice je to divadlo určené původně především pro německé tituly, ale italská a jiná díla se tu uváděla vždy. Také je to místo pro důležité impulzy ze zahraničí. Podle mého názoru by tu měl být domov pro velké tituly světového romantického repertoáru, tedy Wagnerovy, Straussovy, Verdiho a Pucciniho opery. Neměla by tu ale chybět ani pozdně romantická německá opera konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století: díla Schrekera, Korngolda, Zemlinského nebo Hindemitha. A Stavovské divadlo? To je zkrátka kultovní místo, kde pracoval Mozart… Spousta návštěvníků sem vchází jako do chrámu či jakési mozartovské mekky. Sám to cítím podobně: poprvé jsem tu byl loni v dubnu, a když jsem do tohoto divadla tehdy vstoupil, byl jsem ohromen. A při všech dalších návratech se to opakuje! Jako režisér mám pro Mozarta zvláštní slabost – inscenoval jsem tituly Così fan tutte, La clemenza di Tito, Don Giovanni…. Kouzelnou flétnu jsem viděl nejméně stokrát. Kdykoliv začne hrát předehra, jako bych tu hudbu slyšel poprvé. Pokud je odvěkým přáním lidstva najít způsob, jak si zachovat věčné mládí, doporučuji naučit se poslouchat Mozarta!

Ale zpět ke Stavovskému divadlu: v příští sezoně tu koncertně uvedeme Mozartovu operu Zaide, která tu dosud nikdy nezazněla. Do budoucna bychom se také rádi zaměřili na předmozartovskou operu – výrazně tu například dlouhodobě absentují díla Georga Friedricha Händela.

Ve zcela zvláštní pozici je v tuto chvíli budova Státní opery, která momentálně prochází rekonstrukcí. S plánem na její uvedení do provozu s počátkem roku 2020 jste už veřejnost seznámil. Chtěl bych se však zeptat, existuje-li plán pro případ, že by rekonstrukce nebyla do stanoveného termínu dokončena…

Měli bychom věřit firmě, která rekonstrukci provádí. Pokud se práce nestihnou, navrhuji vyhlásit domovské zemi té společnosti válku! To je samozřejmě nadsázka: na neočekávané situace musíme být připraveni vždy. Když jsem přijel do Prahy poprvé, měl jsem nápad, že bychom hned v lednu mohli nasadit ve Státní opeře premiéru Mistrů pěvců norimberských. Po důkladnějším zvážení jsme se rozhodli pro znovuotevření divadla galakoncertem, na kterém připomeneme jeho historii, pozveme mezinárodní hvězdy a zároveň představíme náš ansámbl. Máme mediální partnery v Německu, kteří by nám měli pomoci dostat tento koncert a tím i naše divadlo do evropského povědomí. Na tom teď pracujeme, myslím, že máme připravený skvělý program. Chystáme pro koncert i velké překvapení, které ale zatím nemohu prozradit – takže se nechte překvapit!

Můžete blíže nastínit svou představu propagace Opery ND a jejích produkcí a projektů? Během svého seznamovaní s provozem divadla jste nepochybně narazil i na představení s minimálně obsazeným hledištěm. Kde vidíte příčinu této skutečnosti a jak jí hodláte do budoucna zabránit?

Mít v divadle dobrou návštěvnost je touha každého operního ředitele…. Můžete samozřejmě vytvořit konzervativní a pro diváky pohodlný repertoár, ale bez chuti riskovat zajímavou scénu nikdy nevybudujete. Ideální je mít stabilní publikum, které vám dovolí experimentovat a je připraveno si k dosud neznámým titulům najít vztah. To je ale spíše vysněná představa… Kdybyste ovšem hráli jen to, co má publikum rádo, žádného uměleckého ředitele ani nepotřebujete. Je zkrátka třeba v našem snažení najít rovnováhu. Nejlepší reklama na jakoukoliv operu je kvalitní inscenace. Můj hlavní cíl je proto zapracovat na kvalitě, a to je ta zásadní věc. Na konci sezony 2020/2021 máme plán poprvé předvést všechny nové inscenace během posledních čtrnácti červnových dnů. Tento minifestival bude důležitý kvůli publiku i publicitě – zahraniční kritici a další návštěvníci mohou přijet do Prahy a vidět naši momentální úroveň. Důležité ale bude propagovat divadlo celoročně – musíme komunikovat s médii, představovat naše umělce… Nesmíme být ve svém světě uzavření. Pokud plánujete bez chuti riskovat a nevyužíváte příležitostí, které se vám – často nečekaně – nabízejí, neuspějete. Naše poslání je zkrátka brát umění vážně a představovat ho v co nejširším spektru, ovšem vždy s důrazem na kvalitu.

Vaše vize Opery Národního divadla jako člena jakési evropské „Ligy mistrů“, jak jste se před časem vyjádřil,  se nepochybně může uskutečnit jen v případě, že bude divadlo disponovat odpovídajícími finančními prostředky. Jak jste spokojen se stávajícím finančním zázemím a jak jste připraven dosáhnout jejich navýšení či dalších způsobů financování? Řešíte také problematiku postupného zlepšování platových podmínek zaměstnanců divadla a vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro jeho hosty?

K tomu snad jen stručně: myslím, že stojíme na prahu velké změny. Pozvolně a krok za krokem se snažím pracovat na tomto problému od chvíle, co jsem do Prahy přijel. Výsledky, jak doufám, brzy uvidíte. Rád bych, aby se lepších finančních podmínek nedočkali jen zpěváci a orchestrální hráči, ale všichni zaměstnanci divadla.

Vraťme se zpět k nadcházející sezoně. Tak jako všichni ostatní zvědaví novináři bych se i já rád dozvěděl, na které projekty se osobně nejvíce těšíte a na která zajímavá jména pěvců, dirigentů či inscenátorů se mohou těšit diváci.

Jak víte, na prvotní přípravě sezony jsem se ještě nepodílel a jsem proto sám zvědavý, co všechno nás čeká…. Slyšel jsem například o Ščedrinově Lolitě, ale nikdy jsem ji na scéně neviděl. Je to dost komplikované téma, jako mladý čtenář jsem dokonce nahlížel na Nabokovovu knižní předlohu jako na svým způsobem erotickou literaturu. V časech kampaně „Me Too“ bude určitě obzvlášť náročné se s tímto tématem vypořádat. Samozřejmě se těším na novou inscenaci Čajkovského Pikové dámy – poprvé jsem tuto operu viděl ve svých asi dvaceti pěti letech. Když tehdy přijel poprvé do Paříže s Pikovou dámou soubor Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, udělalo to na mě obrovský dojem. S naší Zaidou snad uděláme něco málo i pro zdejší mozartovskou tradici, a doufám, že publikum zaujme i nová Turandot nebo Špalíček od Bohuslava Martinů.

A zajímavá jména? Zdaleka ne všechny pěvce znám, takže se těším například na Svetlanu Aksenovu a Sergeye Polyakova v rolích Turandot a Kalafa. V inscenaci Fidelia se představí skvělé nové obsazení v čele s alternujícími sopranistkami Emily Magee a Elisabeth Teige v úloze Leonory. Budeme mít novou Madama Butterfly Olgu Busuioc, nového Scarpiu v Tosce Claudia Sguru…  Objeví se tu zkrátka hodně zajímavých zpěváků, za kterými se určitě vyplatí se k nám přijít podívat.

Od sezony 2020/2021 je dramaturgická i umělecká podoba repertoáru a nabídky Opery Národního divadla zcela ve vaší kompetenci. Na které projekty či cíle byste rád upozornil?

To hlavní už jsme zmiňovali na únorové tiskové konferenci – čeká nás nová inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v hudebním nastudování Karl-Heinze Steffense a v režii Keitha Warnera ve zrekonstruované Státní opeře. Jako Sachs bude u nás debutovat John Lundgren, jeden z nejlepších světových basbarytonistů. Hvězdám jako je on pochopitelně nemůžeme nabídnout ty nejlepší finanční podmínky, ale jsme schopni jim – tak jako v tomto případě – nabídnout dobré zázemí pro debut v atraktivní roli. Podobné je to mimochodem třeba s Pavlem Černochem, který si v téže inscenaci poprvé zazpívá Stolzinga a jsem za to moc rád. Těším se na první českou inscenaci renomované režisérky Barbory Horákové Joly, která dosud dělala pozoruhodnou kariéru v zahraničí. U nás bude režírovat Rigoletta. Jsem také nadšen plány na inscenaci ke stoletému výročí od premiéry Káti Kabanové. V nové produkci počítáme například s Evou Urbanovou nebo Štefanem Margitou. Režisérem bude Calixto Bieito, jehož předchází možná až nezasloužená pověst prvoplánového skandalisty. Spolupracuji s ním dlouhodobě, podle mě je to velmi inspirativní a vstřícný tvůrce, který od první chvíle dokáže všem kolegům vštípit pocit, že je miluje a stojí na jejich straně… Další velkou událostí bude jistě česká premiéra Ligetiho opery Le Grand Macabre. Je to jedno z důležitých děl dvacátého století, které si právem našlo cestu do repertoáru.

Jak bylo řečeno na začátku, své funkce jste se v tuto chvíli ještě oficiálně neujal. Přesto jste už musel čelit mnoha protestům proti své osobě, pochybnostem o způsobu zvolení do své funkce, nečekaným odchodům svých spolupracovníků a dalším nepříznivým okolnostem. Podle mého názoru ale přijímáte tyto překážky s neobyčejným klidem, chápete je jako výzvu a jste připraven se jim postavit… Závěrem bych se tedy chtěl zeptat, jak byste stručně charakterizoval svou ideální vizi umělecké i provozní podoby Opery Národního divadla, pokud vám bude umožněno ji po celou dobu naplňovat a realizovat.

Abyste mohli milovat, musíte bojovat! Opera je úžasný umělecký útvar. Opravdu se domnívám, že to je jeden z největších vynálezů lidstva a podílet se na ní je pro mě pocta. Pocit, že pomáháte vzniknout opernímu představení, které někoho z publika osloví, jiného nadchne a někomu úplně změní život, je prostě k nezaplacení. To je to, v co musíme věřit a pak se to i stane… Je to možná trochu patetické, ale je to tak. Jde o to udělat operu co nejpřístupnější maximálnímu množství diváků a ty přesvědčit, že opera je umělecká forma nejen minulosti, ale i budoucnosti. Tento žánr se nesmí stát muzeem, a aby se tak opravdu nestalo, musí se se současným publikem komunikovat současnými prostředky. Tradice je sice skvělou inspirací, ale nesmí nás sama o sobě omezovat a svazovat.

Opera musí primárně fungovat pro publikum, ne pro mě jako uměleckého ředitele. Pokud se nám podaří zapsat se na evropskou „operní mapu“, zvedne to prestiž divadla a přivede do něj další publikum. Pokud k tomu mohu alespoň minimálně přispět a věci se pohnou viditelně kupředu, budu spokojen… Když jsem tenkrát v únoru hovořil o Národním divadle ve spojitosti s Ligou mistrů, prozradil jsem tím mimochodem na sebe, že jsem velký fanoušek fotbalu (a pokud vás zajímá, jakého klubu, tak Liverpoolu). Mám-li v tom přirovnání pokračovat, pak je funkce kouče ve fotbale nesmírně důležitá, ale má smysl jen tehdy, když ze sebe hráči vydají maximum. A to je můj cíl. Rád bych lidem umožnil vidět jejich úspěchy a radovat se z nich spolu s nimi!

PER BOYE HANSEN (narozen roku 1957 v Oslu) působil od dubna 2012 do července 2017 na pozici uměleckého ředitele Norské národní opery. V roce 2015 obdržela v Londýně Mezinárodní operní cenu v kategorii „Nejpřístupnější scéna“.

Od roku 2005 do roku 2012 zastával funkci uměleckého a provozního ředitele Mezinárodního festivalu v Bergenu. V roce 2011 byl norským ministrem kultury jmenován předsedou poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny. Byl členem poroty pěvecké soutěže BBC Singer of the World  (Cardiff, 2013), Mezinárodních operních cen (2017) a porotcem soutěže Ring Award (Graz, 2017).

Od roku 1999 působil jako castingový ředitel berlínského operního domu Komische Oper Berlin. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele opery a jako takový odpovídal za každodenní provoz souboru. Měl na starosti angažmá hostujících pěvců a dirigentů a spolupracoval s různými režiséry (např. Peter Konwitschny, Hans Neuenfels, Barrie Kosky, Calixto Bieito, David Alden, Richard Jones a Sebastian Baumgarten).

V roce 1990 založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management a uspořádal sérii koncertů v Koncertním domě v Oslu, na níž vystoupili např. Jessye Norman, Kiri Te Kanawa, Kathleen Battle, Anne Sophie von Mutter, Anne Sofie von Otter, James Galway, José Carreras a Bryn Terfel. Úzce spolupracoval s Filharmonií Oslo a jejich šéfdirigentem Marissem Jansonsem. V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Národní olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru. V roce 1996 navázal úzkou spolupráci s mnichovskou uměleckou agenturou KünstlerSekretariat am Gasteig.

V letech 1984 až 1988 pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem. Několik let působil jako asistent režiséra Jean-Pierra Ponnelleho a rovněž pomáhal řediteli operního souboru v Kolíně nad Rýnem, Michaelu Hampemu. Asistoval tamním režisérům Hansi Neugebauerovi a Willymu Deckerovi. V osmdesátých letech pravidelně působil jako asistent Michaela Hampeho a Jeana-Pierra Ponneleho na Salcburském festivalu. V roce 1982 založil Letní operní soubor v Oslu, který z pozice uměleckého ředitele vedl až do roku 1992. Z původně volného sdružení norských umělců se nakonec stal každoroční desetidenní festival, na němž vystoupili např. Francisco Araiza, Edith Mathis, Delores Ziegler a Lucia Poppová. V norské premiéře nastudoval operu Benjamina Brittena Sen noci svatojánské, Mozartovy opery Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito a Straussovu Ariadnu na Naxu.

Po studiu divadelní vědy na Univerzitě v Oslu studoval obor operní režie pod vedením profesora Dietera Bülter-Marella na Folkwanghochschule v německém Essenu.

Per Boye Hansen Foto © archiv Národní divadlo – Jakub Fulín

Sbor Permoník a jeho triumf v Petrohradu

Martina Juríková: Jedničkou jsme se stali pověstnými!

Milan Bátor

Martina Juríková Foto archiv

Karvinský sbor Permoník v únoru triumfoval na mezinárodní pěvecké soutěži v Petrohradu. K loňskému úspěchu na soutěži v Japonsku tak přidal sbor, který založili legendární manželé Šeinerovi, další prestižní ocenění. Rozhodnutí petrohradské poroty bylo jednomyslné, Permoník navíc překonal bodová hodnocení za celou historii soutěže a stal se absolutním vítězem 6. ročníku World Children and Youth Choral Championship. V rozhovoru se za náročnou soutěží ohlíží sbormistryně Martina Juríková, která má petrohradský zázrak plný jedniček na svědomí.

Martino, na soutěži v Petrohradu vás los třikrát za sebou poslal na pódium jako první. Ta jednička vám už zůstala až do konce festivalu. Tušila jste, že to tak dopadne?

To, že jsme si na soutěži v Petrohradu vylosovali hned třikrát jedničku, neboli že půjdeme soutěžit jako první, je veliká statistická kuriozita. Navíc o tom, že se bude losovat, jsme se dozvěděli úplně náhodou, nikde to nebylo uvedeno. Podle původního rozpisu jsme měli soutěžit čtvrtí. Podle toho byly v Karviné nastaveny budíky, aby nám naši fanoušci drželi pěsti. Když jsme si jedničku vylosovali poprvé v osmifinále, tak mi v hlavě běželo, že to není pro sbor úplně výhodná pozice, porota ještě nemá nastaveny své bodové mantinely a tak dále a tak dále.  Na sobě jsem nedala nic znát a sboru jsem řekla, že věci se dějí tak, jak se mají dít, že je to vlastně pro nás veliká výhoda, protože budeme mít možnost poslechnout si všechny naše soupeře.  Nakonec se ukázalo, že to pro nás zřejmě velká výhoda byla.

Kolik dětí za Permoník do Petrohradu vlastně jelo?

Do Petrohradu jsme vycestovali jako velká skupina: 44 zpěvaček a jeden zpěvák, z toho skoro celá třetina byla dětí-nováčků, kteří s námi nebyli v létě v Tokiu, a kteří s námi cestovali na zkušenou na mezinárodní soutěž úplně poprvé.  V onom osmifinále – 1. kole soutěže – po vylosování se vše seběhlo velmi rychle.  Neměli jsme čas dostat velikou trému, stát za dveřmi a čekat na naše soutěžní vystoupení a slyšet zpoza dveří své soupeře. Rozezpívaní jsme naštěstí byli velmi dobře, protože odpoledne jsme na hotelu měli krásnou zkoušku. Takže správně namotivováni, že jsme jedničky, jsme vběhli na jeviště a v sále Alexandro- něvské lávry jsme předvedli nadprůměrný výkon a svých vymezených 12 minut na jevišti si náležitě užili.

Jak se vám vedlo v dalších kolech?

Po vyhlášení postupů do čtvrtfinále – 2. kola soutěže – jsme opět losovali a jak už jste předznamenal v otázce – opět naše oblíbená jednička – to už nebylo tak těžké, protože nás i další soutěžící porota už slyšela. Výhodou bylo, že jsem mohla vše přesně načasovat a sbor „neuvadal“ někde na chodbách vydán napospas soutěžnímu mumraji a nevelkým prostorům pedagogického lycea, v jehož akusticky krásném sále se odehrávalo čtvrtfinálové soutěžní kolo.

Znovu  jste postoupili a další kolo se konalo opět v jiných prostorách! Bylo to pro vás výhodou?

Po pro nás radostném vyhlášení výsledků s postupem do semifinále – 3. kola soutěže – následovalo opět losování a z 13 sborů nám opět přišla jednička (!), tak to už sbor jásal a tou jedničkou jsme se stali pověstnými! I jednička v semifinále byla  výhodou. Na rozdíl od všech ostatních sborů jsme do nádherného, architektonicky a především akusticky úžasného sálu Academic Capelly měli povoleno nastupovat ze dvou stran. To se nám velmi hodilo pro scénické ztvárnění skladby Šorochi, kterou jsme si pro semifinálové kolo zvolili… 

A opět jste byli úspěšní! Co vás čekalo ve finále?

To, že jsme ve finále nastupovali bez losu jako první, nás trochu zaskočilo.  Pořadatelé totiž zrušili krátkou přestávku, která měla před finále být.  Měli jsme rovnou po zpěvu společných písní zůstat na jevišti. Zachránilo nás to, že jsme měli v rukách složky s notami společných písní, které se zpívaly mezi tím, než porota rozhodla o účastnících finálového kola. Porota nám povolila odložit si složky v zákulisí. Onen krátký odchod z jeviště nám dovolil v krátkosti zpracovat ohromnou radost, euforii sboru z postupu do finále a zároveň drobnou paniku ze zrušené přestávky. Takové to, jak říkám „slovo na cestu“ – sebevědomě se napřímit, svobodně a zhluboka se nadechnout a vydechnout, uvědomit si, komu jdeme zpívat a co chceme posluchačům sdělit… a pak už se sálem Academic  Capelly v Petrohradu neslo, a věřím, že až k nám do dalekých Beskyd, Máchovo jedinečné Hoj, hura, hoj okořeněné neopakovatelnou radostí daného okamžiku… Takže naše čtyři jedničky nám dodaly i tu pátou – získání Grand Prix, tedy ceny nejvyšší.

Srdečně gratuluji Vám, celém sboru a všem strůjcům tak famózního úspěchu!

Úvodní foto: Permoník v Petrohradu… Foto archiv

Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 29. března loňského roku oslavil osmdesáté narozeniny legendární trumpetista a hudební skladatel Laco Déczi, který svou hudební dráhu započal na rodném Slovensku, poté přesídlil do Prahy a nakonec zakotvil v New Yorku, kde se úspěšně etabloval mezi tamními jazzmany. Do své rodné vlasti se však rád vrací, protože zde se svojí kapelou Celula New York pravidelně pořádá jarní a podzimní koncertní turné, která jsou suverénně vyprodána, ať již se jedná o velké haly nebo komorní klubové prostory. Nejen díky své mimořádné osobitosti se stal naprostým fenoménem.

Kde se zrodil impuls k tomu, že ses začal v dětství věnovat hudbě, a na jaký nástroj to bylo?

Začínal jsem v jedenácti letech na trombon, na nějž jsem hrál asi 10 dní, a pak jsem ho směnil za trumpetu. Na přelomu 40. a 50. let strašně letěly big bandy, takže největším impulsem do dalšího hraní pro mě bylo, když jsem uslyšel v Bratislavě ve velkém amfiteátru Orchestr Karla Vlacha. První trumpetu tehdy hrál fenomenální Richard Kubernát, který mi po mém příchodu do Prahy velmi pomohl, a dokonce jsem u něho nějaký čas bydlel.

Pokračování textu Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

 

Markéta Jůzová

Mezinárodně proslulý hornista Radek Baborák, vynikající komorní hráč, dirigent a pedagog, zastává post kurátora 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o jeho říjnových koncertech na letošní hudební přehlídce, ale i o velkém záběru jeho aktuálních profesních aktivit v zahraničí…

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica usiluje o česko-německou spolupráci a nabízí koncerty posluchačům Libereckého kraje s přesahem do Ústeckého kraje a Saska. Sudetoněmecká oblast je spojena s bolestnou historií 20. století. Festival do krajů přináší hudební program s pozitivními idejemi…

I po sametové revoluci a desetiletích je vidět devastace oblasti. Stačí se jen rozhlédnout po kraji. Festival, sklárny, různé organizace a jednotlivci se snaží o zlepšení reality života krajů, což je velmi důležité. Kultura a vzdělávání patří k životu. Je nutné, aby byly ve zdejší lokalitě velmi podporovány.

Vaše účast na festivalu je vzhledem k vašemu postu kurátora omezená. Přesto už teď se mohou posluchači těšit na koncerty, v nichž v rámci hudební přehlídky u nás a v Německu vystoupíte. Které to budou?

Jsem rád, když festival může využít mých kontaktů. Těší mne, když kolegům mohu pomoci a zprostředkovat vedení přehlídky spolupráci s jinými hudebníky. Určitým způsobem se mohu za kvalitu programové nabídky zaručit. Nápady a plány na festivalový rok 2018 krystalizovaly již před uplynulým 16. ročníkem. Kulturní výměna mezi českými a německými kraji stále probíhá a jsme rádi, že budeme nejen u nás, ale i v naší sousední zemi pořádat komorní koncerty. Zájemci si mohou detailně prohlédnout náš program na webových stránkách www.lipamusica.cz.

V Zittau vystoupím 5. 10. sólově s varhaníkem Alešem Bártou a také s Českým hornovým sborem, koncert v Johanneskirche bude dirigovat Miloš Bok, který řadu skladeb pro nás upravil. Představíme dějiny zvuku lesního rohu od loveckých fanfár přes úpravy renesančních kompozic, které jsou velmi oblíbené a krásně zní. Program zahrnuje i romantickou hudbu a Bokovy soudobé skladby. V Bautzenu budu 26. 10. v sále Srbského národního souboru dirigovat Pražské komorní sólisty a 9. 11. v České Lípě v Jiráskově divadle povedu mistrovské kurzy.

Ve své profesní kariéře se již delší dobu věnujete nejen hraní na lesní roh, ale i dirigování a pedagogické činnosti. Jaké své aktivity byste rád vyzdvihl v souvislosti s vaším působením u nás a v zahraničí?

Ano, své profesní aktivity v současnosti dělím mezi sólové hraní, dirigování, komorní projekty a pedagogickou činnost. Ze svých novějších CD bych rád zmínil nahrávku skladeb W. A. Mozarta se souborem Baborák Ensemble. V Čechách jsem měl sólový koncert zatím naposledy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, na rok 2018 jsem velký a slavnostní koncert neplánoval. V současnosti mé sólové koncerty probíhají v Asii, Japonsku a na Tchaj-wanu. Pravidelně jezdím koncertovat do Jižní Ameriky a z evropských zemí především do Německa. V Berlíně spolupracuji často s tělesem Sinfonie Orchester Berlin, vyučuji na škole Barenboim-Said Akademie a jsem členem Boulez Ensemble, který Maestro Daniel Barenboim založil. Občas vypomáhám v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pedagogické profesi se věnuji i v Japonsku, jsem hostujícím profesorem v oboru hry na lesní roh na TOHO University v Tokiu.

Do Japonska jezdíte profesně velmi dlouho a váš záběr koncertního vystupování v zemi vycházejícího slunce je stále více rozmanitější a významnější. Je vám blízká japonská mentalita?

Japonská mentalita mi velmi vyhovuje. Líbí se mi obchodní přímost a standard, se kterým se hudebník v zemi setkává. Koncertuji v krásných sálech. Skvělá je kvalita cestování Shinkansenem a velký zájem posluchačů o vážnou hudbu.

Co vás nejvíce těší na koncertech v Japonsku?

Do Japonska jezdím koncertovat přes dvacet let. Jsem hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Jsem také členem Mito Chamber Orchestra, jehož je Maestro Seiji Ozawa generálním hudebním ředitelem. Dlouho jsem byl Ozawovým asistentem. Obrovským krokem dál byla pro mne jeho nabídka, společně dirigovat s rozdělením po větách Symfonii č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena u příležitosti slavnostního stého koncertu tělesa.

V Japonsku dostávám velké příležitosti. Těší mne, že mohu ukázat své schopnosti a hudební nadání z více stran. Rád hraji s japonskými muzikanty i na školách. V zemi je velká tradice rozšířenosti Brass Bandů, velkých dechových orchestrů, které hrají klasický repertoár. Občas diriguji jejich školní orchestry. Mám velkou radost, že jsem v Japonsku velmi aktivní.

Pokračování textu RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení