Archiv rubriky: Rozhovory

Jiří Štilec

Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let a do řady operních rolí „startoval“ v pozici nejmladšího představitele. To by však na prosazení a množství rostoucích nabídek nestačilo, v poslední době na domácí scéně právem zaujal publikum i odbornou kritiku „svým“ černošským jazzmanem v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf. Jiří Rajniš patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho stylový záběr je však širší, takže posluchači budou mít v Praze 17. října v 19.30 v klášteře sv. Anežky české možnost poslechnout si jeho projekt „Napolitánské písně“, v němž se představuje jako skvělý pěvec v přitažlivém písňovém repertoáru v doprovodu stylového ansámblu s příznačným zvukem mandolíny.  První otázka našeho rozhovoru však mířila k počátkům jeho pěvecké kariéry:

Většina vašich rozhovorů, recenzí a článků začíná konstatováním, že jste v řadě případů účinkoval v zahraničí při nejrůznějších příležitostech jako nejmladší český sólista svého oboru v některých významných rolích. Kdo vás přivedl ještě předtím na samotném počátku všeho k hudbě?
Ano, většina těchto „slovních spojení“ se vázala s mým jménem na úplném začátku kariéry. V první řadě jako „nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá“ a také „historicky nejmladší český interpret Dona Giovanniho na zahraniční scéně a Stavovském divadle po Luigim Bassim“.  (Dále můžeme jmenovat Oněgina  a Hraběte Lunu…) V zásadě se toto vše odehrálo v roce 2013 a 2014. V současnosti už jsou zajisté mladší a hudební generace se vyvíjí dopředu. Každopádně k hudbě a k opeře jsem se dostal už jako malé tříleté dítě. Oba moji rodiče jsou operními pěvci, takže to ani moc nešlo jinak a hudbou, operou a divadlem jsem od tohoto útlého věku stále naplno pohlcen!

Na koho z počátku své kariéry nejraději vzpomínáte, potkal jste někoho, koho byste nazval „klíčovou osobností“ svého pěveckého života?
Můj otec a matka. Potom zajisté pan Václav Zítek a Vladimír Chernov.

Jak se díváte na nejrůznější mezinárodní soutěže, řady z nich jste se velmi úspěšně zúčastnil. Jste soutěžní typ?
Já si soutěžemi prošel za dob studií činoherního herectví na konzervatoři a to mě bylo okolo 17 let, pak už jsem nesoutěžil. Některé jsem i vyhrál jako absolutní vítěz a byl jsem tam opět nejmladší a hodně lidí se divilo, proč pan ředitel konzervatoře musí dát pochvalu herci z dramatického oddělení a ne z pěveckého. Jenže postupem času jsem začal zjišťovat, že cesta k úspěchu jimi pro mě nebude, a tak jsem od té doby žádnou další nevyzkoušel. Čas stále mám, takže mě možná čeká Operalia nebo Cardiff…

Program v rámci koncertní řady FOK v Praze v Anežském klášteře 17.
října vás představí v poněkud odlišném programu, než by mnozí posluchači
očekávali. Co vás vedlo k volbě takového programu? Jak takový program
vůbec vznikal?
Těším se velmi na první koncert pro pražské publikum. Nápad to byl zcela jasný: Vytvořit něco jiného, chytlavého pro publikum a zároveň ve škatulce klasické komorní hudby. Myslím, že propojení italských „napolitánských“ písní (některých opravdu světově známých melodií) s komplexní stylizací směrem k Sicílii a k tomuto regionu, bylo klíčové. Stylizace kostýmů jako by na Sicílii ve 20. letech 20. století s tím, že se objeví nástroje Itálii symbolizující. To je hlavně mandolína, dvě kytary a akordeon. Tvoří to a dokresluje hudebně charakteristickou atmosféru italské mafie nebo-li známého filmu Godfather (Kmotr). Ale především v mém podání zaznívají krásné „napolitánské“ písně. Na to jsme vsadili a doufám, že jdeme správným směrem. Pořad je doprovázen mluveným slovem a dokonce publikum „vtahuji“ částečně a humornou formou do „děje“.

Jaký vztah máte k písňovému repertoáru a myslíte si, že lze oba žánry
– operní nebo operetní zpěv a interpretaci písní kombinovat?
Písňový repertoár hlavně rozvíjím od doby působení v německých divadlech. Je to stěžejní pro mladého barytonistu, který může disponovat až tenorálním rejstříkem a já jsem vděčný za tyto šance. Dělal jsem skutečně mnoho písní, ale nechci se na to vysloveně specializovat. Je to náročná disciplína a mnohdy obtížnější než „stát“ na jevišti a zpívat operu. Kombinovat se to samozřejmě dá, ale ne často. Pěvci specializující se na písňovou tvorbu v nejvyšší kvalitě nedělají tak často operu. V Německu je toto velmi ceněné a kdo z operních pěvců dělá i operetu, má určitě navrch! Opět je to nelehká disciplína (zpěv, tanec s prózou-herectvím).

Jak se vám pracuje v Drážďanech v prestižní Semperoper a na dalších
německých scénách?
Práce v Semperoper je opravdu nevšední už kvůli tomu, vedle jakých kolegů stojíte a pod jakou taktovkou jste dirigováni. Je krásné stát se kolegou světově známých operních hvězd a velkých osobností dirigování či režie. Tato opera patří mezi deset nejvíce světově uznávaných a úžasnou velikostí jeviště, hlediště, výbornou akustikou a celým komplexem, tvoří z hlediska velikosti a úrovně třetí operní „mocnost“ Německa. Jsem za tento vývoj rád, protože jsem začínal v Německu na menších divadlech, ale právě tam jsem dostal tu nejucelenější školu! Ať už repertoárem nebo celkově chodem a zkušenostmi v divadle! V neposlední řadě i finanční a existenční prosperitou.

Je nějaký rozdíl mezi prací na domácích scénách a v zahraničí?
Práce se chce v zásadě všude dělat na výbornou. Jsou divadla menší, která disponují menšími financemi, a velká, která mají o hodně větší prostředky. Od toho se odvíjí i dejme tomu systém práce. Jenže ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou je opravdu velký. Systém narušuje v České republice na prvním místě finanční stránka a ohodnocení. Jsou to bohužel rozdíly až propastné – pětkrát vyšší platy a honoráře v Německu ve srovnání s domácími poměry. Ale tak to by se dalo hovořit o kvalitě ekonomiky v rámci jiného tématu. Když bych to shrnul, práce a lidé jsou všude stejní! Nám pouze chybí udělat z Prahy světovou operu a celkově metropoli hudby, jako je například Vídeň nebo Berlín… 

Co považujete pro kariéru mladého pěvce za nejdůležitější?
Kvalitní příležitosti a repertoár, manažery a neutuchající motivaci, proč to dělat i ve fázích krize. Na to nepřipraví žádná škola, žádné divadlo ani profesor. To všechno si člověk musí projít sám! 

Máte k nějakému hudebnímu stylu nebo slohu blíže?
Určitě od malička tíhnu k bel cantu! Celkově romantismus a obecně italský repertoár. Mám možnosti se v tomto oboru rozvíjet. 

Máte nějakého oblíbeného autora nebo skupinu tvůrců?
Giuseppe Verdi je pro mě srdeční a nesmrtelnou záležitostí.

Často se dnes hovoří o postmodernismu o velkých syntézách nebo „crossoveru“, jak se díváte na soudobou tvorbu?
Než jsem vůbec k těmto moderním druhům hudby „přičichl“, nemohl jsem z toho nic pochopit. Teď ale mohu říci, že když se dílo naučím a seznámím se s ním v období studování a zkoušek více, vše kolem si zamiluji a totálně té muzice a pojetí propadám!

Máte vztah i k jiným druhům umění a k jakým?
Možná překvapím, ale můj celkový styl i v oblékání a mého  „image“ je Hip-Hop. Mám rád Old school hip hop, rap a celkově kvalitní populární muziku, Queen aj. Každopádně se formuji i do role experimentátora a právě propojení klasiky s rapem mě láká a hodlám brzy spolupracovat s významnými českými rapery na songu a klipech, aby se mohl i částečně klasický styl vloudit do mainstreamové formy.

Myslíte si, že je tzv. klasická hudba v krizi nebo je to jen optický klam?
Naštěstí není a nebude. Je to poklad, který má svoji úžasnou váhu. Muzika je mnohdy „stará“ několik staletí a přitom se pořád hraje. Mladí umělci a lidé mají o klasickou hudbu stále zájem a je dobře, že díky novým technologiím, internetu, reklamě a médiím, se dá o všem informovat a krásně vše propagovat! Krize je možná jen a jen kolem financí.

Jak se díváte na marketing a moderní prezentaci „klasického umělce“. Má nějaké meze, nebo je vše dovoleno a každá publicita je dobrá?
Jak už jsem zmínil, žijeme v úžasné době počítačů a internetu. Dnes si dokáže každý udělat skoro až profesionální reklamu sám na sebe, která by kdysi stála několik tisíc či milionů. Svět je snadno propojitelný a informace s médii jsou neustále kolem nás! Takže v tomto směru je to snadné, ale vlastně neuvěřitelně přehlcené, protože to dělá úplně každý…

Co vás v poslední době z nejširší oblasti umění zaujalo?
Jsem docela náročný divák nebo posluchač. Vzhledem k tomu, že jsem často na straně účinkujícího, moc času nezbývá chodit jako divák. Co jsem ale hodnotil kladně, tak to byla opera Láska ke třem pomerančům v Národním divadle v Praze.

Je podle vašeho názoru opera jako žánr v určité krizi a dnešní scény
de facto těží jen z klasiko-romantického repertoáru nebo je tento žánr schopný dalšího vývoje?
Určitě v krizi není. Jde o to, že divadla a vedení mají často, respektive většinou, zodpovědnost a samozřejmě i nutnost přivádět diváky do divadla, aby hlediště „nezelo“ prázdnotou. Ty největší taháky se ale stále nacházejí v  klasicko-romantickém repertoáru. Je to chytlavé a určitě se s tím dá stále pracovat a může se to posouvat. Je jen škoda, že někteří inscenátoři necítí respekt k dílu, autorovi, hudbě a celkově stylu.

Máte nějakou životní zásadu, krédo, kterým se řídíte?

Člověk se nesmí bát. Strach je nepřítel a to, co jedinec umí, to mu nikdo jiný nikdy nesebere! 

Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány a na co se mohou posluchači doma i v zahraničí těšit?

Mám hodně naplánovaných inscenací v Národním divadle v Praze a rýsuje se jedna krásná hlavní role. Potom časté hostování v Německu. Nejblíže je to pár představení Falstaffa ve Freiburgu, Deanův Hamlet v Kolíně nad Rýnem, spousta koncertů i s Napolitan Quartetem a Pražskými symfoniky. Vánoční koncert s hvězdami Metropolitní opery v Bratislavě, Don Giovanni v SND a spousta dalších produkcí v divadlech v České republice. V létě na mě čeká debut v Itálii a to na festivalu Martina Franka s operou Un Giorno di Regno a přespříští sezonu debut ve Velšské národní opeře v Cardiffu s Bystrouškou.

Skladatel by měl posluchače zaujmout při prvním poslechu

Jakub Horváth

V loňském roce získal  Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby Jiří Najvar. Není však pouze skladatelem, ale výtečně se mu daří propojovat tuto profesi se sbormistrovstvím. Řadu let stál v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Hovořili jsme tedy nejen o výhodách tohoto spojení, ale také o jeho pohledu na tvorbu a interpretaci vážné hudby v současné době.

Jsi rodákem z Lichnova u Nového Jičína. Kde se zrodil impuls k tomu, že ses v dětství začal věnovat hudbě?

Už od malička jsem hrál na zobcovou flétnu, protože moje teta na ni učila v kurzech pro děti v rámci antiastmatické terapie. Taky jsem s babičkou chodil pravidelně do kostela, kde mě doslova uchvátila chrámová hudba a sborový zpěv, takže jsem později začal zpívat v lichnovském chrámovém sboru.

Vystudoval jsi skladbu na konzervatoři v Ostravě. Proč sis vybral zrovna tento obor?

Ze začátku jsem doma poslouchal písničky z rádia a začal si je po svém způsobu zapisovat, což mě velmi bavilo. Pak jsem chodil na konzultace k Eduardu Schiffauerovi na konzervatoř, který mi doporučil zlepšit se ve hře na klavír. Od dětství jsem však miloval sbory, takže již během studií na ostravské konzervatoři jsem vedl tamní komorní sbor. Když jsem se vzápětí hlásil do Brna na JAMU, bylo to jak na skladbu, tak na sbormistrovství. Oboje jsem poté studoval paralelně.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj tvůrčí a interpretační projev?

Ze skladatelů jednoznačně Milan Báchorek, který mě učil na konzervatoři v Ostravě. Na JAMU jsem studoval u Dana Dlouhého, jenž mě seznámil s nesmírně širokou škálou kompozičních technik, což byla obrovská škola. Navíc jsme si dobře rozuměli i po lidské stránce. Co se týče sbormistrů, musím zmínit Lubomíra Mátla, Blanku Juhaňákovou, Petra Fialu a Erwina Ortnera, s nímž jsem se seznámil během půlroční studijní stáže ve Vídni.

Máš v obou profesích nějaké vzory?

Vždycky jsem především hledal svoji vlastní skladatelskou cestu, kterou jsem naštěstí našel, i když je úplně jiná, než si Dan Dlouhý původně představoval. Velmi mě však inspiroval Iannis Xenakis a také mám moc rád českou národní školu: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Z dirigentů obdivuji všechny, kteří se zabývají autentickou interpretací, například Johna Eliota Gardinera nebo Jakuba Hrůšu.

V čem spočívá hlavní rozdíl mezi dirigováním sboru a orchestru a která ze zmiňovaných disciplin je ti bližší?

Sbormistr musí daleko lépe ovládat hru na klavír, protože na zkouškách většinou celý sbor zároveň korepetuje. Vzhledem k tomu, že se řadu let kontinuálně věnuji  sborovému zpěvu, je mi určitě bližší sbormistrovství.

Zabýváš se převážně tvorbou sborových a vokálně-instrumentálních děl na duchovní texty. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?

Je to záměr. I když jsem zkomponoval také několik oper, které mají světská libreta, pokud píši kantáty, vybírám si většinou duchovní texty, protože nejsou chráněny autorskými právy. Anebo si nechám napsat přímo od autorů nové texty, které poté zhudebním.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Neoklasicismus. Byť mám na svém kontě také mnoho experimentálních skladeb, vždycky se rád vracím ke klasickému řemeslu, z něhož vycházím a snažím se ho obohatit něčím novým, zajímavým. Svoji tvorbu bych tedy charakterizoval jako postmoderní, nikoliv avantgardní. Uvědomuji si totiž, že je nesmírně důležité, aby posluchače moje nová kompozice zaujala hned napoprvé, nikoliv až po dvacátém poslechu.

Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považují za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?

Dovedeš si představit, jak se dnes živí skladatel artificiální hudby?

Předpokládám, že dost obtížně.

Přesně tak. Nedávno jsem například obdržel od OSA  jako autorský honorář dvě koruny, tudíž se k výše uvedené skupině v žádném případě neřadím! Komponování filmové hudby je základní živobytí dnešního skladatele. Málokomu se však podaří dostat se k filmu, je třeba mít kontakty a využít každé příležitosti. Mám za sebou řadu scénických projektů, k nimž jsem psal hudbu, což mě velice bavilo. Důležité také je, aby si skladatel „sedl“ s režisérem daného díla. Většina filmů, které znám, disponují velmi kvalitní hudbou, takže na tomto žánru skutečně nespatřuji nic méněcenného.

Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?

Jednou po koncertě mi kamarád řekl, že moje skladby mají společného jmenovatele, což si právě uvědomil. A to je, myslím, značka ideál. Pokud člověk komponuje skutečně tak, jak chce, a jde do toho srdcem, je nabíledni, že se vyprofiluje, a pozná-li jej posluchač po prvních pěti taktech, je to pro něho obrovská reklama.

Aby ses stal snadno rozpoznatelným, musíš logicky některé kompoziční postupy opakovat.

Ano, nenazval bych to sice přímo sebevykrádáním, důležité ale je nespadnout do průměrné kompoziční šedi. Nedávno jsem se například přistihl při skládání dvou nových písní, avšak pro různé interprety, že jsem použil v refrénu stejný harmonický postup, což jsem následně v jedné písničce poupravil.

Dostal ses někdy jako dirigent do konfliktu s hráčskými nebo pěveckými osobnostmi?

S jednotlivci ne. Když jsme však někdy se sborem nebo s orchestrem dlouho zkoušeli, pocítil jsem několikrát určitý kolektivní tlak.

Považuješ za důležité, aby dirigent v dnešní době ovládal různé žánry?

Člověk nikdy předem neví, s čím se potká, tudíž by se měl snažit být univerzální, aby mohl být schopen oddirigovat cokoliv včetně vlastních skladeb. Pochopitelně však existují i dirigenti úzkoprofiloví, kteří se se svým ansámblem věnují třeba jenom historické hudbě a nedělají nic jiného.

Která z kompozic, jimiž ses zabýval, byla nejnáročnější z hlediska autorského a která naopak z pozice dirigenta?

Nejvíc jsem se vyřádil ve své absolventské skladbě na JAMU – třívěté fantazii Soundscapes pro symfonický orchestr. V první větě jsem začal velmi experimentálně, dokonce jsem zde přepsal záznam zvuku města do partitury. Ve druhé jsem se meditativně ponořil do zvukové lázně a třetí jsem pojal neoklasicistně jako poctu Vivaldimu. Toto dílo určitě patří mezi nejkomplikovanější, avšak kvůli oné třetí větě mě při absolutoriu můj oponent nazval staromilcem, který se chce zavděčit publiku, což avantgardisté nemají moc rádi. Co se týče dirigování, určitě bych jmenoval Janu z Arku od Arthura Honeggera a také Janáčkovu Glagolskou mši.

Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?

Nemám na to dostatek odvahy, protože vím, že moje silná stránka v komponování spočívá jinde. V aranžmá pro sbor jsem však upravil řadu jazzových standardů, kupříkladu Jaroslava Ježka, který je mi hodně blízký. V jeho tvorbě se cítím jako doma. Také mám rád třeba Ástora Piazzollu, jehož skladby na koncertech s oblibou interpretuji.

Komponuješ pravidelně, nebo nárazově?

Když mám před sebou něco většího, tak pracuji soustavně, protože jsem samozřejmě vázán termínem  odevzdání. Mám však na této profesi rád právě onu systematičnost. Pokud nemám zrovna  naplánován konkrétní projekt, vymýšlím si dopředu, co bych chtěl dále realizovat. Nestane se mi tedy, že bych třeba měsíc nekomponoval.

Máš dobrý sitzfleisch?

Samozřejmě, bez něho nic nenapíšeš. Při dlouhých cestách vlakem si občas zapisuji příchozí  hudební nápady na papír, ale jinak usedám k práci, až když mám jasnou představu o potenciálním díle. Abych jen tak preludoval u klavíru a čekal, že mě něco napadne, to nedělám.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Mít vlastní statek a chovat tam ovečky. (Smích…) A co se týče hudby, chtěl bych komponovat větší vokálně-instrumentální díla, a dá-li Bůh, tak je i sám provozovat. Domnívám se, že je prospěšné, pokud skladatel dovede vlastní díla sám oddirigovat, takže bych rád tímto způsobem tvořil jak v prostoru oratorně-kantátovém, tak i operním.

Co tě naopak čeká v nadcházející koncertní sezoně?

Pracuji na nové opeře a píši vánoční mši pro dětský sbor a symfonický orchestr. Premiéra bude letos o Vánocích. V září budeme mít neofolkový recitál s textařkou a zpěvačkou Irenou Lahodnou v Praze v Kulturním centru Kaštan, kde představíme naši společnou písňovou tvorbu, a v neposlední řadě mě čekají vystoupení s brněnským sborem First Smile, od něhož plánuji vytvořit novou pobočku i ve svém rodném Lašsku. Toto těleso je unikátní v tom, že jako jediné v republice dohromady spojuje zpěv a tanec, a jedná se o velkolepou světelnou show. Repertoár se skládá z mých vlastních skladeb a ze současné popové tvorby. Nedávno jsme vytvořili novou show, v níž jsem zaranžoval nejznámější filmové hity do poněkud odlišnějšího hávu, takže vnímavý posluchač se může při koncertech bavit i identifikací jednotlivých songů.

V jakém obsazení a s jakým doprovodem vystupujete?

Řada sólistů a doprovodný sbor, který se pohybuje od čtyřhlasu výše podle konkrétního díla. Můžeme zpívat a cappella, například v brněnských ulicích, což je dobrý marketingový tah, ale jinak máme tři koncertní varianty doprovodů, a sice nahraný podklad, klavír a živou kapelu. Všichni zpěváci používají samozřejmě porty. Tímto stylem sborového zpěvu jsme se sice hodně odklonili od klasického pojetí Ferdinanda Vacha, jehož velmi ctím, musím však říci, že mě nesmírně baví věnovat se obojímu.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do Prahy?

Rok jsem v Praze žil, a kdyby bylo dostatek příležitostí, bydlel bych tu i nadále. Jsem však nesmírně spokojený u nás v Lašsku, kde mám kolem sebe pohádkovou krajinu, a do Prahy občas dojíždím kvůli různým pracovním povinnostem. Setrvá-li tento stav i nadále, nebudu si moci na nic stěžovat.

Jiří Najvar

nar. 5. 4. 1990, Lichnov u Nového Jičína (Čeladná)

Dirigentskou kariéru nastartoval po úspěšném absolvování studia sbormistrovství a kompozice na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V orchestrálním dirigování pokračoval čtyři semestry pod vedením Jakuba Kleckera na hudební fakultě JAMU. Na studijní stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) byl posluchačem orchestrálního dirigování u Johannesa Wildnera. Jeho skladatelská tvorba čítá řadu sborových a vokálně-instrumentálních skladeb na světské náměty i duchovní texty a také díla pro dechové orchestry a experimentální opusy. Premiéroval své opery a jevištní provedení dramatických textů. V lednu 2018 uvedla Filharmonie Brno ve světové premiéře jeho „Concerto grosso, No. I“ a „Ave Maria“ pro sólový soprán a orchestr. Je zakladatelem Brno Contemporary Vocal Ensemble. S tímto tělesem získal v roce 2014 zlatou medaili na 42. ročníku Mezinárodního festivalu Svátky písní Olomouc. Spolupracoval s tělesy: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Moravský komorní sbor, Vox Iuvenalis, Moravský komorní sbor, Chorus Ostrava, Ostravský dětský sbor, Luscinia Opava, Vox Iuvenalis, Lumír, Mátlův akademický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Od září 2019 působí jako sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice a jako pedagog na První soukromé základní umělecké škole Mis music v Kopřivnici.

Robert Rytina

Když jsem dostal nabídku rozhovoru s nastupujícím uměleckým ředitelem opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem, nějakou dobu jsem váhal, zda ji mám přijmout. V čase, kdy jsme se měli setkat, tedy před začátkem divadelních prázdnin, vyvolávalo jméno nového intendanta mezi mnoha mými přáteli z řad pěvců, hudebníků a dalších zaměstnanců divadla emoce tak rozmanité, že jsem si jejich možné reakce po zveřejnění interview raději ani nepředstavoval. Celou pražskou „hansenovskou“ historii snad nebude třeba v tomto textu rekapitulovat, snad postačí připomenout otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi z 13. května 2019, podepsaný třemi sty třiceti devíti osobnostmi se vztahem k opernímu souboru. V textu je Per Boye Hansen činěn odpovědným za neschopnost představit své vize budoucnosti opery ND, za četné výměny českých umělců za zahraniční sólisty, za neochotu seznámit se s vnitřním chodem divadla a za uvedení souboru opery do krizového stavu. Po zveřejnění dopisu následovala mezi vedením divadla a signatáři ještě další dramatická korespondence, své posty následně překvapivě opustila i správní ředitelka opery Silvia Hroncová a její stávající umělecký ředitel Petr Kofroň.

Za takto vypjaté situace jsem si sám kladl otázku, jakým způsobem interview s panem Hansenem vlastně koncipovat. Za spásnou myšlenku jsem považoval nápad oslovit zhruba dvacet umělců dotčených celou problematikou a požádat je, aby mi sdělili, co by se od nového uměleckého šéfa rádi dozvěděli. Výsledek této miniankety byl docela pozoruhodný. Téměř polovina z dotázaných mi odpověděla, že už s panem Hansenem měla tu čest osobně hovořit, vše podstatné spolu probrali a momentálně se těší na další spolupráci. U druhé části oslovených stále přetrvávala značná skepse z představy Opery ND pod vedením Per Boye Hansena, a právě z této skupiny jsem náměty pro několik otázek skutečně obdržel (a všem, které jsem do této záležitosti zainteresoval, tímto ještě jednou děkuji).

Vybaven převzatými i vlastními otázkami jsem tedy nakonec za panem Hansenem opravdu vyrazil. Shodou okolností jsme se potkali právě ve chvíli, kdy odborové organizace působící v Národním divadle svolaly tiskovou konferenci k „závažné situaci v ND Praha, která vede uvedené organizace k vyjádření společného důrazného protestu“. V kanceláři uměleckého ředitele opery jsem však narazil na usměvavého, vstřícného a zároveň velmi sebevědomého muže, který se výzev osudu zjevně nebojí…

Tento rozhovor spolu vedeme na konci června 2019, kdy oficiálně zastáváte pozici poradce ředitele Národního divadla. Funkci uměleckého ředitele Opery ND převezmete až od srpna. Přípravu sezony 2019/2020 mělo ještě plně v kompetenci předchozí vedení, jehož členové už ovšem vesměs na své funkce rezignovali. Rád bych se proto zeptal, zda a jakým způsobem se na plánování následující sezony podílíte vy sám.

Pokud jde o můj podíl na přípravě aktuální sezony, snažím se být platný zejména ve dvou segmentech, které považuji za zásadní. Za prvé je třeba obecně zlepšit technologii samotného plánování, za druhé je důležité být ve všech našich krocích transparentní a umět všechna naše rozhodnutí vysvětlit a obhájit. Obě tyto záležitosti spolu úzce souvisejí. Nemůžete být zkrátka naprosto transparentní, pokud neplánujete s dostatečným předstihem… Toto je tedy z mého hlediska už teď nejpodstatnější součástí mé manažerské práce. Myslím ovšem, že v tomto směru děláme slušné pokroky, mám tady totiž úžasné kolegy! Mou pravou rukou je momentálně nová správní ředitelka Opery Národního divadla Bohdana Malik: je s chodem této instituce velmi dobře obeznámená a vyzná se i ve finančních záležitostech. Bude ještě chvíli trvat, než všechno poběží úplně podle našich představ, ale pracovat v tomto týmu je velmi inspirativní a jsem přesvědčen, že jsme na dobré cestě.

Jste tedy toho názoru, že je sezona, která brzy začne, po všech stránkách připravena – včetně obsazení premiérových i repertoárových titulů a ustanovení inscenačních týmů pro nové inscenace?

V posledních měsících a týdnech jsem, bohužel, zjistil, že spousta příprav nebyla dokončena. Bylo poměrně náročné získat celkový přehled o jejich stavu, protože jsme téměř každý den objevovali nové problémy či komplikace. Mám ale za to, že základní problémy jsme už vyřešili. Zjednodušeně řečeno, všichni zpěváci teď už vědí, co a kdy budou zpívat… Snad už tedy můžeme jet s klidným svědomím na prázdniny, a v polovině srpna budeme připraveni spustit novou sezonu. Myslím, že máme pro publikum připravenou spoustu krásných představení.

Do této sezony vstupujete s týmem ve složení, které jste už částečně zmínil:  jeho členy jsou správní ředitelka Bohdana Malik, umělecký ředitel souboru Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink a umělecký ředitel souboru Státní opery Karl-Heinz Steffens. Mají už všichni pevně stanovené kompetence a úkoly, které budou řešit, nebo je třeba detaily této spolupráce ještě doladit?

Opera musí být za všech okolností týmová práce, a v týmu nemůžete pracovat, pokud nemáte pro každého přesně vymezené kompetence. Ty se navíc musejí vzájemně doplňovat. Já myslím, že právě takový tým mám. Vládne v něm výborná atmosféra a těším se, až se k nám v srpnu natrvalo přidá i pan Steffens. Bude to pak určitě skvělý tým!

A je možné považovat ho za kompletní?

Ano, hlavní pozice máme obsazené. Důležití jsou ale samozřejmě i lidé v tiskovém a PR oddělení, odborníci na plánování, produkční management, umělecká administrativa… I jejich výběru věnujeme velkou pozornost, pro fungování operního domu jsou nepostradatelní. Vystrčit každý večer zpěváky na jeviště se zdá být snadné, ale opera je ve skutečnosti jedna z nejsložitějších institucí, jakou si dovedete představit. Z toho důvodu je jasně daná struktura řízení divadla tak důležitá. Já osobně pracuji v operním provozu už čtyřicet let a poznal jsem ho snad ze všech stran. Začínal jsem jako asistent režie, pak jsem inscenace sám režíroval i produkoval, zakládal a provozoval jsem festivaly. Všechny své zkušenosti teď mohu velmi konstruktivně využít. Odměnou je pro mě jít každý večer do divadla a užívat si naše představení spolu s diváky. To by také mělo být hlavním cílem našeho snažení: pokud tento důvod ztratíte ze zřetele a děláte operu jen pro peníze, moc, prestiž či marnivost, tak jste ztracen…

U té pocitové stránky vnímání opery bych ještě na moment rád zůstal. Národní divadlo v Praze chápou mnozí Češi stále jako důležitou národní instituci, v jejímž vedení si jen těžko dokáží představit cizince. Významná členka operního souboru dokonce nedávno navštívila prezidenta republiky a na tuto skutečnost konkrétně upozorňovala. Zajímalo by mne tedy, zda už jste byl s tímto národně vlasteneckým pojímáním Národního divadla nějak konfrontován, a jakým způsobem jste připraven mu do budoucna čelit.

Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by měl na takovou otázku odpovědět… Chápu ovšem, jak snadno se objeví obavy a pocit nejistoty, kdykoliv v nějaké instituci dojde k výměně vedení. Když je navíc nově příchozí i cizinec, není to patrně skutečnost, na kterou by byli v Opeře Národního divadla zvyklí. Já mám ale v postoji ke své zdejší práci poměrně jasno: nejsilnější motivací je pro mne udržovat a rozvíjet tradici české opery. Je naprosto unikátní a se žádnou jinou nesrovnatelná. Vědomí této tradice by v nás všech mělo vzbuzovat hrdost, a nikoliv obavy.

Jakékoliv národní kulturní bohatství je navíc mnohem důležitější, pokud o jeho významu dokážete soustavně přesvědčovat i okolní svět. Potřebujeme proto získat skvělé zahraniční umělce, aby sem přijížděli a pomáhali českou operu propagovat. A potřebujeme pochopitelně také velký domácí ansámbl, tvořený převážně českými pěvci.

Podrobně jsem si prostudoval dějiny Národního divadla i Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Jejich historie je zkrátka fascinující a myslím, že máme na co navazovat i co znovuobjevovat… Abych se vrátil k vaší otázce: přestože jsem tu cizincem, nacházím zatím ve svém snažení mnoho podpory. Mám také řadu skvělých zkušeností s lidmi, kteří jsou primárně ochotni vést o našem poslání dialog, což je vždy základ úspěchu pro jakoukoliv práci ve velkém kolektivu.

K vaší představě o podobě sólistického ansámblu: v jaké je podle vašeho názoru soubor kondici nyní, jaké jsou jeho přednosti a kde naopak vidíte jeho slabiny? A jak jste spokojen s repertoárovou podobou programu Opery Národního divadla?

Náš repertoár je úžasně široký, pro publikum je to dar. Jiné operní domy hrají staggionovým systémem, takže ročně nabídnou návštěvníkům jen okolo deseti titulů. Národní divadlo má oproti nim výhodu velké repertoárové rozmanitosti, což jsem vždy obdivoval. Současný ansámbl je skvělý, ale na to, aby při takovém množství titulů na programu kvalitně obsáhl všechny role, bohužel příliš malý. Rád bych ho proto zvětšil. Působí u nás také mnoho hostů, a to nejen místních, ale i zahraničních. Některé hlavní role ale musí být obsazeny hostujícími umělci v každém operním domě – Radamů a Brünhild je vždycky málo. Ale tak to už fungovalo i za legendárního ředitele Nového německého divadla Angelo Neumanna. Měl dobré domácí umělce, ale na velké úlohy si zval hosty, takže to je zcela přirozené…  Zaslechl jsem ovšem také spoustu zcela nepravdivých zkazek. Někdo například řekl, že chci dovážet hosty i na menší role typu Papageny z Kouzelné flétny. Je tomu ale právě naopak: v ansámblu právě pro takovéto role nemáme dost mladých zpěváků. A to je náš velký úkol – doplnit soubor novými umělci, těmi mladými především. To je pro operu s tak velkým repertoárem, třemi domy a dvěma soubory naprosto stěžejní potřeba a nutnost.

Protože se o prostory dělíme s činohrou a baletem, musíme také zefektivnit systém zkoušek, aby se představení neobjevovala v průběhu roku na scéně nedostatečně nazkoušená. To je ovšem opět záležitostí lepšího plánování, o němž jsem hovořil už na začátku.

Jak vnímáte a jak hodláte využít potenciál oněch tří historických budov Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery?

Myslím, že každá má svou specifickou historii. Národní divadlo je prostě národní chlouba – mělo by to být místo, kam chodí rodiny na Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a další opery tohoto typu. Je úžasné, že desetimilionový národ má tak silnou operní tradici a dokáže každý večer naplnit divadla, v nichž se hraje okolo deseti ryze českých repertoárových titulů! Státní opera je místo dialogu s německou a italskou operou. Sice je to divadlo určené původně především pro německé tituly, ale italská a jiná díla se tu uváděla vždy. Také je to místo pro důležité impulzy ze zahraničí. Podle mého názoru by tu měl být domov pro velké tituly světového romantického repertoáru, tedy Wagnerovy, Straussovy, Verdiho a Pucciniho opery. Neměla by tu ale chybět ani pozdně romantická německá opera konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století: díla Schrekera, Korngolda, Zemlinského nebo Hindemitha. A Stavovské divadlo? To je zkrátka kultovní místo, kde pracoval Mozart… Spousta návštěvníků sem vchází jako do chrámu či jakési mozartovské mekky. Sám to cítím podobně: poprvé jsem tu byl loni v dubnu, a když jsem do tohoto divadla tehdy vstoupil, byl jsem ohromen. A při všech dalších návratech se to opakuje! Jako režisér mám pro Mozarta zvláštní slabost – inscenoval jsem tituly Così fan tutte, La clemenza di Tito, Don Giovanni…. Kouzelnou flétnu jsem viděl nejméně stokrát. Kdykoliv začne hrát předehra, jako bych tu hudbu slyšel poprvé. Pokud je odvěkým přáním lidstva najít způsob, jak si zachovat věčné mládí, doporučuji naučit se poslouchat Mozarta!

Ale zpět ke Stavovskému divadlu: v příští sezoně tu koncertně uvedeme Mozartovu operu Zaide, která tu dosud nikdy nezazněla. Do budoucna bychom se také rádi zaměřili na předmozartovskou operu – výrazně tu například dlouhodobě absentují díla Georga Friedricha Händela.

Ve zcela zvláštní pozici je v tuto chvíli budova Státní opery, která momentálně prochází rekonstrukcí. S plánem na její uvedení do provozu s počátkem roku 2020 jste už veřejnost seznámil. Chtěl bych se však zeptat, existuje-li plán pro případ, že by rekonstrukce nebyla do stanoveného termínu dokončena…

Měli bychom věřit firmě, která rekonstrukci provádí. Pokud se práce nestihnou, navrhuji vyhlásit domovské zemi té společnosti válku! To je samozřejmě nadsázka: na neočekávané situace musíme být připraveni vždy. Když jsem přijel do Prahy poprvé, měl jsem nápad, že bychom hned v lednu mohli nasadit ve Státní opeře premiéru Mistrů pěvců norimberských. Po důkladnějším zvážení jsme se rozhodli pro znovuotevření divadla galakoncertem, na kterém připomeneme jeho historii, pozveme mezinárodní hvězdy a zároveň představíme náš ansámbl. Máme mediální partnery v Německu, kteří by nám měli pomoci dostat tento koncert a tím i naše divadlo do evropského povědomí. Na tom teď pracujeme, myslím, že máme připravený skvělý program. Chystáme pro koncert i velké překvapení, které ale zatím nemohu prozradit – takže se nechte překvapit!

Můžete blíže nastínit svou představu propagace Opery ND a jejích produkcí a projektů? Během svého seznamovaní s provozem divadla jste nepochybně narazil i na představení s minimálně obsazeným hledištěm. Kde vidíte příčinu této skutečnosti a jak jí hodláte do budoucna zabránit?

Mít v divadle dobrou návštěvnost je touha každého operního ředitele…. Můžete samozřejmě vytvořit konzervativní a pro diváky pohodlný repertoár, ale bez chuti riskovat zajímavou scénu nikdy nevybudujete. Ideální je mít stabilní publikum, které vám dovolí experimentovat a je připraveno si k dosud neznámým titulům najít vztah. To je ale spíše vysněná představa… Kdybyste ovšem hráli jen to, co má publikum rádo, žádného uměleckého ředitele ani nepotřebujete. Je zkrátka třeba v našem snažení najít rovnováhu. Nejlepší reklama na jakoukoliv operu je kvalitní inscenace. Můj hlavní cíl je proto zapracovat na kvalitě, a to je ta zásadní věc. Na konci sezony 2020/2021 máme plán poprvé předvést všechny nové inscenace během posledních čtrnácti červnových dnů. Tento minifestival bude důležitý kvůli publiku i publicitě – zahraniční kritici a další návštěvníci mohou přijet do Prahy a vidět naši momentální úroveň. Důležité ale bude propagovat divadlo celoročně – musíme komunikovat s médii, představovat naše umělce… Nesmíme být ve svém světě uzavření. Pokud plánujete bez chuti riskovat a nevyužíváte příležitostí, které se vám – často nečekaně – nabízejí, neuspějete. Naše poslání je zkrátka brát umění vážně a představovat ho v co nejširším spektru, ovšem vždy s důrazem na kvalitu.

Vaše vize Opery Národního divadla jako člena jakési evropské „Ligy mistrů“, jak jste se před časem vyjádřil,  se nepochybně může uskutečnit jen v případě, že bude divadlo disponovat odpovídajícími finančními prostředky. Jak jste spokojen se stávajícím finančním zázemím a jak jste připraven dosáhnout jejich navýšení či dalších způsobů financování? Řešíte také problematiku postupného zlepšování platových podmínek zaměstnanců divadla a vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro jeho hosty?

K tomu snad jen stručně: myslím, že stojíme na prahu velké změny. Pozvolně a krok za krokem se snažím pracovat na tomto problému od chvíle, co jsem do Prahy přijel. Výsledky, jak doufám, brzy uvidíte. Rád bych, aby se lepších finančních podmínek nedočkali jen zpěváci a orchestrální hráči, ale všichni zaměstnanci divadla.

Vraťme se zpět k nadcházející sezoně. Tak jako všichni ostatní zvědaví novináři bych se i já rád dozvěděl, na které projekty se osobně nejvíce těšíte a na která zajímavá jména pěvců, dirigentů či inscenátorů se mohou těšit diváci.

Jak víte, na prvotní přípravě sezony jsem se ještě nepodílel a jsem proto sám zvědavý, co všechno nás čeká…. Slyšel jsem například o Ščedrinově Lolitě, ale nikdy jsem ji na scéně neviděl. Je to dost komplikované téma, jako mladý čtenář jsem dokonce nahlížel na Nabokovovu knižní předlohu jako na svým způsobem erotickou literaturu. V časech kampaně „Me Too“ bude určitě obzvlášť náročné se s tímto tématem vypořádat. Samozřejmě se těším na novou inscenaci Čajkovského Pikové dámy – poprvé jsem tuto operu viděl ve svých asi dvaceti pěti letech. Když tehdy přijel poprvé do Paříže s Pikovou dámou soubor Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, udělalo to na mě obrovský dojem. S naší Zaidou snad uděláme něco málo i pro zdejší mozartovskou tradici, a doufám, že publikum zaujme i nová Turandot nebo Špalíček od Bohuslava Martinů.

A zajímavá jména? Zdaleka ne všechny pěvce znám, takže se těším například na Svetlanu Aksenovu a Sergeye Polyakova v rolích Turandot a Kalafa. V inscenaci Fidelia se představí skvělé nové obsazení v čele s alternujícími sopranistkami Emily Magee a Elisabeth Teige v úloze Leonory. Budeme mít novou Madama Butterfly Olgu Busuioc, nového Scarpiu v Tosce Claudia Sguru…  Objeví se tu zkrátka hodně zajímavých zpěváků, za kterými se určitě vyplatí se k nám přijít podívat.

Od sezony 2020/2021 je dramaturgická i umělecká podoba repertoáru a nabídky Opery Národního divadla zcela ve vaší kompetenci. Na které projekty či cíle byste rád upozornil?

To hlavní už jsme zmiňovali na únorové tiskové konferenci – čeká nás nová inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v hudebním nastudování Karl-Heinze Steffense a v režii Keitha Warnera ve zrekonstruované Státní opeře. Jako Sachs bude u nás debutovat John Lundgren, jeden z nejlepších světových basbarytonistů. Hvězdám jako je on pochopitelně nemůžeme nabídnout ty nejlepší finanční podmínky, ale jsme schopni jim – tak jako v tomto případě – nabídnout dobré zázemí pro debut v atraktivní roli. Podobné je to mimochodem třeba s Pavlem Černochem, který si v téže inscenaci poprvé zazpívá Stolzinga a jsem za to moc rád. Těším se na první českou inscenaci renomované režisérky Barbory Horákové Joly, která dosud dělala pozoruhodnou kariéru v zahraničí. U nás bude režírovat Rigoletta. Jsem také nadšen plány na inscenaci ke stoletému výročí od premiéry Káti Kabanové. V nové produkci počítáme například s Evou Urbanovou nebo Štefanem Margitou. Režisérem bude Calixto Bieito, jehož předchází možná až nezasloužená pověst prvoplánového skandalisty. Spolupracuji s ním dlouhodobě, podle mě je to velmi inspirativní a vstřícný tvůrce, který od první chvíle dokáže všem kolegům vštípit pocit, že je miluje a stojí na jejich straně… Další velkou událostí bude jistě česká premiéra Ligetiho opery Le Grand Macabre. Je to jedno z důležitých děl dvacátého století, které si právem našlo cestu do repertoáru.

Jak bylo řečeno na začátku, své funkce jste se v tuto chvíli ještě oficiálně neujal. Přesto jste už musel čelit mnoha protestům proti své osobě, pochybnostem o způsobu zvolení do své funkce, nečekaným odchodům svých spolupracovníků a dalším nepříznivým okolnostem. Podle mého názoru ale přijímáte tyto překážky s neobyčejným klidem, chápete je jako výzvu a jste připraven se jim postavit… Závěrem bych se tedy chtěl zeptat, jak byste stručně charakterizoval svou ideální vizi umělecké i provozní podoby Opery Národního divadla, pokud vám bude umožněno ji po celou dobu naplňovat a realizovat.

Abyste mohli milovat, musíte bojovat! Opera je úžasný umělecký útvar. Opravdu se domnívám, že to je jeden z největších vynálezů lidstva a podílet se na ní je pro mě pocta. Pocit, že pomáháte vzniknout opernímu představení, které někoho z publika osloví, jiného nadchne a někomu úplně změní život, je prostě k nezaplacení. To je to, v co musíme věřit a pak se to i stane… Je to možná trochu patetické, ale je to tak. Jde o to udělat operu co nejpřístupnější maximálnímu množství diváků a ty přesvědčit, že opera je umělecká forma nejen minulosti, ale i budoucnosti. Tento žánr se nesmí stát muzeem, a aby se tak opravdu nestalo, musí se se současným publikem komunikovat současnými prostředky. Tradice je sice skvělou inspirací, ale nesmí nás sama o sobě omezovat a svazovat.

Opera musí primárně fungovat pro publikum, ne pro mě jako uměleckého ředitele. Pokud se nám podaří zapsat se na evropskou „operní mapu“, zvedne to prestiž divadla a přivede do něj další publikum. Pokud k tomu mohu alespoň minimálně přispět a věci se pohnou viditelně kupředu, budu spokojen… Když jsem tenkrát v únoru hovořil o Národním divadle ve spojitosti s Ligou mistrů, prozradil jsem tím mimochodem na sebe, že jsem velký fanoušek fotbalu (a pokud vás zajímá, jakého klubu, tak Liverpoolu). Mám-li v tom přirovnání pokračovat, pak je funkce kouče ve fotbale nesmírně důležitá, ale má smysl jen tehdy, když ze sebe hráči vydají maximum. A to je můj cíl. Rád bych lidem umožnil vidět jejich úspěchy a radovat se z nich spolu s nimi!

PER BOYE HANSEN (narozen roku 1957 v Oslu) působil od dubna 2012 do července 2017 na pozici uměleckého ředitele Norské národní opery. V roce 2015 obdržela v Londýně Mezinárodní operní cenu v kategorii „Nejpřístupnější scéna“.

Od roku 2005 do roku 2012 zastával funkci uměleckého a provozního ředitele Mezinárodního festivalu v Bergenu. V roce 2011 byl norským ministrem kultury jmenován předsedou poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny. Byl členem poroty pěvecké soutěže BBC Singer of the World  (Cardiff, 2013), Mezinárodních operních cen (2017) a porotcem soutěže Ring Award (Graz, 2017).

Od roku 1999 působil jako castingový ředitel berlínského operního domu Komische Oper Berlin. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele opery a jako takový odpovídal za každodenní provoz souboru. Měl na starosti angažmá hostujících pěvců a dirigentů a spolupracoval s různými režiséry (např. Peter Konwitschny, Hans Neuenfels, Barrie Kosky, Calixto Bieito, David Alden, Richard Jones a Sebastian Baumgarten).

V roce 1990 založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management a uspořádal sérii koncertů v Koncertním domě v Oslu, na níž vystoupili např. Jessye Norman, Kiri Te Kanawa, Kathleen Battle, Anne Sophie von Mutter, Anne Sofie von Otter, James Galway, José Carreras a Bryn Terfel. Úzce spolupracoval s Filharmonií Oslo a jejich šéfdirigentem Marissem Jansonsem. V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Národní olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru. V roce 1996 navázal úzkou spolupráci s mnichovskou uměleckou agenturou KünstlerSekretariat am Gasteig.

V letech 1984 až 1988 pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem. Několik let působil jako asistent režiséra Jean-Pierra Ponnelleho a rovněž pomáhal řediteli operního souboru v Kolíně nad Rýnem, Michaelu Hampemu. Asistoval tamním režisérům Hansi Neugebauerovi a Willymu Deckerovi. V osmdesátých letech pravidelně působil jako asistent Michaela Hampeho a Jeana-Pierra Ponneleho na Salcburském festivalu. V roce 1982 založil Letní operní soubor v Oslu, který z pozice uměleckého ředitele vedl až do roku 1992. Z původně volného sdružení norských umělců se nakonec stal každoroční desetidenní festival, na němž vystoupili např. Francisco Araiza, Edith Mathis, Delores Ziegler a Lucia Poppová. V norské premiéře nastudoval operu Benjamina Brittena Sen noci svatojánské, Mozartovy opery Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito a Straussovu Ariadnu na Naxu.

Po studiu divadelní vědy na Univerzitě v Oslu studoval obor operní režie pod vedením profesora Dietera Bülter-Marella na Folkwanghochschule v německém Essenu.