Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

 

Markéta Jůzová

Mezinárodně proslulý hornista Radek Baborák, vynikající komorní hráč, dirigent a pedagog, zastává post kurátora 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o jeho říjnových koncertech na letošní hudební přehlídce, ale i o velkém záběru jeho aktuálních profesních aktivit v zahraničí…

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica usiluje o česko-německou spolupráci a nabízí koncerty posluchačům Libereckého kraje s přesahem do Ústeckého kraje a Saska. Sudetoněmecká oblast je spojena s bolestnou historií 20. století. Festival do krajů přináší hudební program s pozitivními idejemi…

I po sametové revoluci a desetiletích je vidět devastace oblasti. Stačí se jen rozhlédnout po kraji. Festival, sklárny, různé organizace a jednotlivci se snaží o zlepšení reality života krajů, což je velmi důležité. Kultura a vzdělávání patří k životu. Je nutné, aby byly ve zdejší lokalitě velmi podporovány.

Vaše účast na festivalu je vzhledem k vašemu postu kurátora omezená. Přesto už teď se mohou posluchači těšit na koncerty, v nichž v rámci hudební přehlídky u nás a v Německu vystoupíte. Které to budou?

Jsem rád, když festival může využít mých kontaktů. Těší mne, když kolegům mohu pomoci a zprostředkovat vedení přehlídky spolupráci s jinými hudebníky. Určitým způsobem se mohu za kvalitu programové nabídky zaručit. Nápady a plány na festivalový rok 2018 krystalizovaly již před uplynulým 16. ročníkem. Kulturní výměna mezi českými a německými kraji stále probíhá a jsme rádi, že budeme nejen u nás, ale i v naší sousední zemi pořádat komorní koncerty. Zájemci si mohou detailně prohlédnout náš program na webových stránkách www.lipamusica.cz.

V Zittau vystoupím 5. 10. sólově s varhaníkem Alešem Bártou a také s Českým hornovým sborem, koncert v Johanneskirche bude dirigovat Miloš Bok, který řadu skladeb pro nás upravil. Představíme dějiny zvuku lesního rohu od loveckých fanfár přes úpravy renesančních kompozic, které jsou velmi oblíbené a krásně zní. Program zahrnuje i romantickou hudbu a Bokovy soudobé skladby. V Bautzenu budu 26. 10. v sále Srbského národního souboru dirigovat Pražské komorní sólisty a 9. 11. v České Lípě v Jiráskově divadle povedu mistrovské kurzy.

Ve své profesní kariéře se již delší dobu věnujete nejen hraní na lesní roh, ale i dirigování a pedagogické činnosti. Jaké své aktivity byste rád vyzdvihl v souvislosti s vaším působením u nás a v zahraničí?

Ano, své profesní aktivity v současnosti dělím mezi sólové hraní, dirigování, komorní projekty a pedagogickou činnost. Ze svých novějších CD bych rád zmínil nahrávku skladeb W. A. Mozarta se souborem Baborák Ensemble. V Čechách jsem měl sólový koncert zatím naposledy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, na rok 2018 jsem velký a slavnostní koncert neplánoval. V současnosti mé sólové koncerty probíhají v Asii, Japonsku a na Tchaj-wanu. Pravidelně jezdím koncertovat do Jižní Ameriky a z evropských zemí především do Německa. V Berlíně spolupracuji často s tělesem Sinfonie Orchester Berlin, vyučuji na škole Barenboim-Said Akademie a jsem členem Boulez Ensemble, který Maestro Daniel Barenboim založil. Občas vypomáhám v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pedagogické profesi se věnuji i v Japonsku, jsem hostujícím profesorem v oboru hry na lesní roh na TOHO University v Tokiu.

Do Japonska jezdíte profesně velmi dlouho a váš záběr koncertního vystupování v zemi vycházejícího slunce je stále více rozmanitější a významnější. Je vám blízká japonská mentalita?

Japonská mentalita mi velmi vyhovuje. Líbí se mi obchodní přímost a standard, se kterým se hudebník v zemi setkává. Koncertuji v krásných sálech. Skvělá je kvalita cestování Shinkansenem a velký zájem posluchačů o vážnou hudbu.

Co vás nejvíce těší na koncertech v Japonsku?

Do Japonska jezdím koncertovat přes dvacet let. Jsem hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Jsem také členem Mito Chamber Orchestra, jehož je Maestro Seiji Ozawa generálním hudebním ředitelem. Dlouho jsem byl Ozawovým asistentem. Obrovským krokem dál byla pro mne jeho nabídka, společně dirigovat s rozdělením po větách Symfonii č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena u příležitosti slavnostního stého koncertu tělesa.

V Japonsku dostávám velké příležitosti. Těší mne, že mohu ukázat své schopnosti a hudební nadání z více stran. Rád hraji s japonskými muzikanty i na školách. V zemi je velká tradice rozšířenosti Brass Bandů, velkých dechových orchestrů, které hrají klasický repertoár. Občas diriguji jejich školní orchestry. Mám velkou radost, že jsem v Japonsku velmi aktivní.

Pokračování textu RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

Peter Lipa Foto archiv

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Jakub Horváth

 

Václav Týfa – koupě nové křídlovky v Brass Studiu Arnolda Kinkala Foto archiv

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Věra Šustíková: Třetí vlna melodramu potřebuje následovníky

Radmila Hrdinová

 

Věra Šustíková Foto Eva Hubatová

Muzikoložka Věra Šustíková je prezidentkou Společnosti Zdeňka Fibicha a přední českou odbornicí na melodram. Před dvaceti lety uvedla v život projekt Oživení českého koncertního melodramu, jehož zásluhou dospělo toto umění ke svému třetímu znovuzrození. Kratší verzi rozhovoru, který s ní vedla Radmila Hrdinová a kterou jsme uveřejnili v tištěné verzi Hudebních rozhledů, zde doplňujeme obsáhlejším povídáním, v němž se dozvíte k tomuto zajímavému tématu další podrobnosti.

 

Kde se zrodil váš zájem o melodram?

Na počátku stál dopis adresovaný Fibichově společnosti z univerzity v americkém Stanfordu s pozváním na konferenci o melodramu na rok 1996. Tehdejší prezident Společnosti, muzikolog Jaroslav Jiránek, mě požádal o příspěvek mapující historii českého melodramu. Příprava znamenala rok intenzivní heuristické práce. Součástí přednášky měly být i živé ukázky. S hudební složkou nebyl problém, protože klavírista Boris Krajný měl v USA ve stejný čas recitál. Ale na herce jsme nedostali finance, takže prof. Jiránek rozhodl, že se přednesu mám ujmout sama, ačkoli jsem s melodramem neměla žádné zkušenosti. Pod jeho vedením jsem nastudovala tři Fibichovy melodramy, a nakonec kromě účasti na konferenci z toho bylo přednáškové a koncertní turné po USA a Kanadě i s účastí amerických herců, pro něž jsme nechali Fibichovy melodramy přeložit do angličtiny. Součástí turné byla i naše prezentace v různých rozhlasových stanicích. Zatímco v USA byl o melodram velký zájem, u nás v té době vládla naprostá pustina. Tehdy jsem se rozhodla věnovat se oživení melodramu tak, abychom mohli zvát zájemce ze zahraničí k nám, a ne naopak. Musela jsem ale složitě vysvětlovat, co to vlastně melodram je, a obhajovat, proč mu věnovat pozornost i finance. Po turné po Los Angeles, Stanfordu, Portlandu, Vancouveru, Montrealu, Torontu a New Yorku se u nás podařilo sjednat jedno jediné vystoupení v Unhošti, a to ještě na bázi osobních kontaktů. O melodram byl totální nezájem.
Pokračování textu Věra Šustíková: Třetí vlna melodramu potřebuje následovníky

Tereza Podařilová: Vynikající klasická i moderní technika je nutností

Markéta Jůzová

Tereza Podařilová – Z předávání Cen Thálie 2014 28. 3. 2015 v Národním divadle Foto archiv

Baletní mistryně a tanečnice Tereza Podařilová patří k významným osobnostem současné umělecké scény. V angažmá Baletu Národního divadla v Praze je již sedmadvacet let, v roce 1992 byla jmenována sólistkou a v roce 2003 získala statut první sólistky. Zazářila v inscenacích českých i zahraničních světoznámých choreografů. S bravurou techniky a přednesu tančí náročné role v klasických titulech i v moderním repertoáru.

Pro její vyjádření postav je specifická schopnost vystižení dramatického obsahu, vnitřní napětí a cit pro komediální nadsázku. Ve své kariéře získala mnohá ocenění za své výkony. Za rok 1997, 2003, 2005 a 2014 má ve své sbírce dokonce prestižní Ceny Thálie.

V nové sezoně 2017/2018 má do konce letošního roku ve svém profesním kalendáři pevně stanovená představení ve Stavovském divadle, kde bude tančit v baletech Valmont a Malá mořská víla v měsících září, listopad a prosinec. Rozhovor jsme zaměřily nejen na její současné role, ale i souvislost mezi baletem a krasobruslením a specifika konkurzu tanečníků do Baletu Národního divadla v Praze…

Pokračování textu Tereza Podařilová: Vynikající klasická i moderní technika je nutností

Valentina Naforniţǎ

Pavel Horník

Valentina Naforniţǎ Foto c Luiza Puiu
ERSTE CORPORATE BANKING – Generální partner koncertu

Koncem ledna (30. 1.) se můžeme ve Dvořákově síni Rudolfina těšit na zajímavý recitál mladé moldavské sopranistky Valentiny Naforniţy, kterou pozvala agentura Nachtigall Artists. Doprovázet ji bude Česká filharmonie, jež navrhla druhého sólistu, svého koncertního mistra Josefa Špačka, a kterou bude řídit Jiří Bělohlávek, který sestavil program koncertu.

Pokračování textu Valentina Naforniţǎ

Filharmonie Brno a ještě pár dodatků z pera její ředitelky, Marie Kučerové

Kateřina Konečná

V loňském roce jsme uveřejnili dvanáctidílný seriál, věnovaný českým symfonickým orchestrům, jejichž působiště bychom nalezli v nejrůznějších koutech naší republiky a které měly zájem seznámit naše čtenáře nejen s úspěchy, kterých v posledních letech dosáhly, ale i s často nemalými problémy, s nimiž se potýkají. Slovo dostala i zástupkyně Filharmonie Brno, Mgr. Jana Horáková, předsedkyně ZO Unie orchestrálních hudebníků ČR, protože se však všechny důležité informace do vymezeného rozsahu nevešly a nastaly i některé nové skutečnosti, uveřejňujeme na následujících řádcích ještě rozhovor s ředitelkou tohoto orchestru, PhDr. Marií Kučerovou.

Pokračování textu Filharmonie Brno a ještě pár dodatků z pera její ředitelky, Marie Kučerové