ČNSO slavil 25 let

Praha, Obecní dům

Vladimír Říha

 

Koncert Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) ve zcela zaplněné Smetanově síni pražského Obecního domu 1. 11. byl výjimečný díky dvěma skutečnostem. Orchestr slavil totiž 25 let od svého založení, což byla hlavní příčina, a k tomuto výročí si pozval tři dirigenty, kteří symbolizovali i úspěšnou minulost orchestru. Zároveň byl koncert zahajovacím večerem 26. sezony. ČNSO je známý velkým podílem filmové hudby a jazzu na jejich repertoáru a spoluprací se světovými hvězdami obou oborů.

Za asistence kamer České televize, která večer zaznamenávala, byl prvním dirigentem současný šéf orchestru Libor Pešek, který ale v této sezoně ohlásil po 11 letech ve funkci ukončení činnosti. IV. věta z Beethovenovy symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“ tak byla jednou z jeho posledních prací s ČNSO a měla v sobě velkou dávku citovosti z obou stran – dirigenta i orchestru. Ravelovo Bolero hrané bez dirigenta mělo připomenout již zemřelého zakladatele orchestru Zdeňka Košlera a přes počáteční malou nevyváženost dopadlo uspokojivě.

Vrchol programu se dostavil až po přestávce, když orchestr představil svou silnou stránku: filmovou hudbu a jazz. Nejdříve Ital Marcello Rota řídil část s hudbou svého příbuzného Nina Roty z Felliniho filmů, po něm Američan Vince Mendoza se soustředil na jazzovou klasiku Dukea Elllingtona a Elvina Jonese. Mendoza si pozval i tři trumpetové sólisty (dva Američany Randyho Breckera a Bobbyho Shewa a našeho Jana Hasenöhrla), kteří připomněli koncert i nahrávku Trumpet Summit z roku 2012. Shewova skladba Nadalin jako přídavek sólistů i orchestru ukončila jubilejní večer sezony, ve které chystá ČNSO opět několik zájezdů s hudbou Ennia Morriconeho a dalších velikánů filmové hudby.

Úvodní foto: Zleva Randy Brecker, Bobby Shew a Jan Hasenöhrl   Foto c archiv Český národní symfonický orchestr

České kulturní slavnosti po osmnácté

Krátké ohlédnutí

Jan Páleníček

 

České kulturní slavnosti – významný cyklus festivalů konaný na území celé České republiky, se v tomto roce těší již z osmnáctileté své existence. Festivaly jsou pořádány Českou kulturou, z.s. (předsedou sdružení a festivalovým dramaturgem je violoncellista Jan Páleníček), ve spolupráci s jednotlivými městy v místech jejich konání. České kulturní slavnosti (Tanvaldské hudební jaro, Bystřické zámecké slavnosti, Vivat varhany Slavonice, Malostranské komorní slavnosti, Mladé pódium) jsou každoročně zaštítěny Ministerstvem kultury ČR a jsou držiteli ceny České hudební rady. Jednotlivé festivaly každoročně nabízejí publiku výběr z řad předních českých i zahraničních interpretů, a ne jinak tomu bylo i letos. Za všechny vystupující umělce jmenujme klavíristku Annu Miernik (Polsko), která vystoupila spolu s komorním orchestrem Harmonia Praga, varhaníka Pavla Svobodu, Stamicovo kvarteto a violoncellistu Václava Petra. Festivalový cyklus vyvrcholil festivalem Malostranské komorní slanosti, u kterého se zastavme podrobněji.

Malostranské komorní slavnosti jsou pořádány Kanceláří Senátu ve spolupráci s Českou kulturou, z. s., a jsou zaštítěny Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu ČR. Za dobu své existence Malostranské komorní slavnosti pevně zakotvily v srdcích hudbymilovné veřejnosti a staly se tak nedílnou součástí pražského podzimního hudebního života. Festival již po šestnácté nabídl pražskému publiku lákavou dramaturgii z řad renomovaných českých i zahraničních interpretů. Ojedinělou atmosféru zcela zaplněných koncertů nadšeným publikem rámuje unikátní prostor Valdštejnského paláce, v jehož Hlavním (dříve Rytířském) sále se festival každoročně koná. Letošní ročník zahájila mezzosopranistka Eva Garajová ve spolupráci s klavíristkou Jitkou Čechovou. Večer byl věnován poctě Emě Destinnové a nesl se v duchu naprosté interpretační komorní symbiózy obou protagonistek večera, což přineslo posluchačům nevšední umělecký zážitek. Dalším festivalovým koncertem jako pocta původnímu legendárnímu Českému triu bylo vystoupení Smetanova tria, které utvrdilo pražské publikum, že v osobě nového houslisty Radima Kresty soubor získal přesvědčivou interpretační posilu, a není tak divu, že koncert Smetanova tria ve složení Čechová, Kresta, Páleníček opět přinesl ojedinělou hudební kreaci, která si vyžádala nadšeným publikem řadu přídavků. Italské klavírní duo Marco Schiavo a Sergio Marchegiani jsme slyšeli v Praze již podruhé a je zřejmé, proč tomu tak bylo. Jejich výkon opět zazářil a byl odměněn posluchači ovacemi vestoje.  Jejich koncert byl tentokrát věnován slavnému českému klavíristovi Janu Heřmanovi. Ozdobou festivalu bylo i vystoupení violoncellisty Petra Nouzovského spolu s klavíristou Miroslavem Sekerou. Koncert byl věnován legendě violoncella Ladislavu Zelenkovi a nenechal nikoho na pochybách, že oba umělci patří dnes k české interpretační špičce. Hosty předposledního koncertu byli italská klavíristka Eloisa Cascio, houslista Miroslav Vilímec a komorní orchestr Harmonia Praga pod taktovkou Štefana Britvíka. Koncert byl důstojnou tečkou za koncerty, konanými v Hlavním sále Valdštejnského paláce. Závěr festivalu patřil varhanici Markétě Schley Reindlové, která svým velkolepým výkonem nadchla publikum ve zcela zaplněném kostele Panny Marie Vítězné (U Jezulátka), a uzavřela tak České kulturní slavnosti 2018.

Ústav dějin umění AV ČR se rozšiřuje o oddělení muzikologie

V lednu 2019 zahájilo v Ústavu dějin umění AV ČR (ÚDU AV ČR) činnost nové oddělení muzikologie, zaměřené na výzkum hudby v rozpětí od středověku až po současnost. Jeho vedoucím se stal Roman Dykast, specialista na dějiny hudební estetiky a teorie hudby v období renesance, baroka a klasicismu. V současnosti se oddělení skládá ze šesti výzkumných pracovníků (vedle Romana Dykasta jsou to Petr Daněk, Martin Horyna, Milada Jonášová, Václav Kapsa a Aleš Opekar), v průběhu roku se předpokládá rozšíření týmu o zahraniční badatelku Anju Bunzel.

„Nový tým sestavený z renomovaných odborníků bude pracovat na individuálních a týmových badatelských projektech zaměřených na českou a evropskou hudbu od středověku až do 20. století. Dále se bude podílet na organizování konferencí, přednášek a workshopů, přípravě a realizaci publikačních a dalších odborných výstupů,“ říká ředitel Ústavu dějin umění AV ČR Tomáš Winter a dodává: „Současně budeme usilovat o to, aby tým spolupracoval s jinými muzikologickými pracovišti v České republice i v zahraničí.“

Pracoviště oddělení muzikologie bude prozatím umístěno na adrese Puškinovo náměstí 447/9, Praha 6. Vedení Ústavu dějin umění AV ČR plánuje, že v budoucnosti bude oddělení muzikologie sídlit v centrální budově v Husově ulici na Praze 1. Důvody vysvětluje ředitel ústavu: „Je důležité, aby muzikologové nebyli odděleni od vlastního ústavu, ale aby se stali jeho organickou součástí, mimo jiné kvůli plánované spolupráci na mezioborových badatelských projektech, dotýkajících se výzkumu hudby i výtvarného umění. Střednědobá výzkumná koncepce oddělení jako součást celkové koncepce odborné činnosti Ústavu dějin umění bude zveřejněna v prvním čtvrtletí tohoto roku.“

V současné době nejsou v centrální budově žádné volné prostory. Ústav dějin umění má však vypracovaný plán přesunu depozitářů, fototéky, fotoateliéru a konzervátorské dílny z Husovy ulice do jiného objektu, který by měl disponovat lepšími podmínkami jak pro práci jednotlivých složek, tak pro uložení cenných fotografických, kresebných a grafických sbírek. V součinnosti s vedením Akademie věd ČR ústav hledá řešení, jak takový objekt získat.

Oddělení muzikologie ÚDU AV ČR bude také zajišťovat pravidelné vydávání čtvrtletníku Hudební věda, předního domácího oborového periodika, vycházejícího dosud pod hlavičkou Etnologického ústavu AV ČR.

V rámci současných změn převezme Ústav dějin umění AV ČR rovněž fond muzikologické knihovny. Knihovna je v důsledku loňské havárie aktuálně uzavřena. K jejímu znovuotevření odborné i širší veřejnosti by mělo dojít nejpozději na jaře 2019 a čtenáři ji mohou opět navštívit v prostorách na Puškinově náměstí 447/9 v Praze 6. V rámci knihovny bude rovněž zajištěno pravidelné sledování, vytváření a doplňování databáze oborové bibliografie včetně zajištění předávání bibliografických informací do mezinárodní databáze muzikologické literatury RILM.

Vedoucí oddělení: doc. PhDr. Roman Dykast, CSc. dykast@udu.cas.cz

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i.

Ústav dějin umění je součástí Akademie věd ČR od jejího vzniku v roce 1953. Jeho vědečtí pracovníci se zaměřují na výzkum v oblasti dějin a teorie výtvarného umění a architektury a na uměleckohistorickou topografii. Podílejí se na domácích i zahraničních výzkumných projektech, jsou kurátory výstav i autory knih o umění a statí publikovaných v domácích i zahraničních vědeckých časopisech a sbornících. Působí jako pedagogové na vysokých školách a přednášejí doma i v zahraničí. Pozornost věnují také problematice ochrany kulturního dědictví. Mezi nejvýznamnější projekty patří několikasvazkové Dějiny českého výtvarného umění a soupisy Uměleckých památek Čech, Moravy, Slezska a Prahy. Od svého vzniku vydává ústav také mezinárodně respektovaný oborový časopis Umění/Art. Od roku 2019 se Ústav dějin umění rozšířil o nové oddělení muzikologie.

Dvakrát z operního Německa

Saská Kamenice, Theater Chemnitz

Pavel Horník

 

Wagnerův Siegfried

Není žádným tajemstvím, že je městské divadlo v Saské Kamenici pravidelným každoročním pořadatelem i několika titulů oper Richarda Wagnera. Vždy o Velikonocích se dávají tři různé opery. Však se také někdy tomuto čtvrtmilionovému městu říká, a docela právem, saský Bayreuth. Nejnověji se letos zdejší soubor odhodlal k nastudování celého Ringu. Naprosto unikátní je to, že  každému dílu byla vybrána jiná režisérská osobnost a navíc to jsou ženy. Rýnské zlato a Valkýra byly uvedeny v únoru a dubnu. Dohromady s již dříve hraným Tannhäuserem a Parsifalem se během jara objevila na repertoáru čtyři

Daniel Kirch (Siegfried) Foto c archiv Theater Chemnitz – Nasser Hashemi

Wagnerova operní díla. A to je tedy výkon! Na konci září měl premiéru Siegfried v režii Sabine Hartmannshenn,  scénografie a choreografie byla ale svěřena muži, Lukasi Kretschmerovi. Dílo nastudoval mladý dirigent Felix Bender, rodák z Halle,  v jehož gesci byla též dubnová Valkýra.  Jeho precizní práci mu velmi usnadnila dobře sehraná Filharmonie Roberta Schumanna, která je zároveň orchestrem doprovázejícím zdejší operní představení.

Divák, který vstoupil do moderního, do velké výšky se zvedajícího a akusticky výtečného hlediště, uviděl před sebou otevřenou tmavou scénu, na které stála řada různě rozmístěných až do provaziště zasahujících čtverhranných sloupů. To se ale viditelně změnilo, když se chvíli před a během krátké předehry s leitmotivem Niebelungů, začaly na jevišti zdvihat a všelijak kroutit a plížit postavy tajemných lidí s černými kapucemi. Bylo to  v jakémsi pomyslném lese, správně se podle Wagnera  jedná o les obra Fafnera. Mezi nimi se nacházela ležící postava těhotné ženy (zřejmě se jednalo o Sieglindu), jíž temně oděný muž v klobouku, skřet Mime,  rozpáral břicho,  vyňal novorozeně a odnesl je. Jako poznámku bych jenom sdělil, že celá tato scéna v jevištním přítmí nevyzněla pro diváky až tak hororově, jak by se v písemném popisu zdálo. Po chvíli běžel zprava přes jeviště asi pětiletý blonďatý chlapec, opačným směrem se pak již vracel starší a větší hoch a nazpět již jinoch, aby se nakonec objevil na jevišti dospělý muž v  khaki kraťasech. Ten přitáhnul obrovského uloveného medvěda a vyrval z něho zkrvavené srdce, které vhodil do kotlíku, aby se uvařilo. Ano, byl to Siegfried, kterého od dětských let vychovával právě Niebelung Mime (hlasově i herecky vynikající holandský pěvec Arnold Bezuyen, za nímž stojí  skvělá mezinárodní kariéra včetně Bayreuthu, Salcburku a též Metropolitní opery). Ten se marně snaží  ukout ze zbytků meče Nothung, který získal od umírající Sieglindy, nový. Nakonec  jej ukuje v Mimeho kovárně umístěné částečně pod úrovní jeviště za mohutného kouře. Siegfried kovající a zpívající legendární zpěv při kování meče – Nothung, Nothung! Niedliches Schwert….. a následně ještě známější „Hoho!Hohei! Hohei!…. „ v podání německého tenora Daniela Kircha výtečně. Nový Nothung se zaskví v plné kráse a Siegfried s ním může  odejít zabít draka Fafnera, aby se Mime zmocnil prstenu a přilby, které obr ve svém doupěti hlídá. Ale to již následuje přestávka a po půl hodině se vracíme do hlediště, abychom prožili další dějství ve stejné, pouze jinak nasvícené dekoraci odehrávající se blízko Fafnerovy jeskyně. Opět se po jevišti rojí různé mimicky rozpohybované postavy. Mezi nimi se honí kolem jednoho sloupu Poutník-Wotan (v kvalitním podání Ralfa Lukase) v typickém  klobouku a černou páskou přes oko se skoro stejně oblečeným dvojníkem, kterým  je převlečený Alberich.

Pokračování textu Dvakrát z operního Německa

Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Nejvýznamnější francouzskou operu 19. století z tvorby skladatele Hectora Berlioze Les Troyanes / Trójané zařadila Vídeňská státní opera na podzim opět po dlouhé době na svůj repertoár. Velkolepé dílo hudebně dramatického žánru Grand opéra, ke kterému skladatel napsal také libreto ve francouzštině, hudebně nastudoval francouzský dirigent Alain Altinoglu a inscenoval skotský  režisér Sir David McVicar.

Berliozova opera o pěti aktech dosahuje délky trvání i se dvěma přestávkami přes pět hodin a připomíná v časové délce velké opery Richarda Wagnera. Když se ohlédneme do historie Vídeňské státní opery, zazněla opera Trójané v kompletní skladatelově verzi na premiéře 17. 10. 1976. Tehdy velkolepé dílo hudebně nastudoval Gerd Albrecht a režíroval Tom O´Horgan, hrála se devětkrát a na repertoáru se opět objevila v roce 1980 v obnoveném nastudování, hrála se pak již jen pětkrát a pouze její druhá část (3. – 5. akt). Ke kompletnímu provedení se vrátilo divadlo až nyní s novým inscenačním týmem.

Joyce DiDonato (Dido) a Brandon Jovanovich (Aeneas) Foto c archiv Wiener Staatsoper – Michael Poehn

Sir McVicar si získal vedení divadla i srdce publika v předchozí úspěšné spolupráci na inscenacích oper Ariodante G. F. Händela, Tristan a Isolda R. Wagnera, Falstaff G. Verdiho nebo Adriana Lecouvreur F. Ciley. McVicarova režie Berliozovy opery Trójané je skvostná, výpravná, mistrovsky efektní a skvěle zaměřená na koncentraci příběhu.

Pokračování textu Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 29. března loňského roku oslavil osmdesáté narozeniny legendární trumpetista a hudební skladatel Laco Déczi, který svou hudební dráhu započal na rodném Slovensku, poté přesídlil do Prahy a nakonec zakotvil v New Yorku, kde se úspěšně etabloval mezi tamními jazzmany. Do své rodné vlasti se však rád vrací, protože zde se svojí kapelou Celula New York pravidelně pořádá jarní a podzimní koncertní turné, která jsou suverénně vyprodána, ať již se jedná o velké haly nebo komorní klubové prostory. Nejen díky své mimořádné osobitosti se stal naprostým fenoménem.

Kde se zrodil impuls k tomu, že ses začal v dětství věnovat hudbě, a na jaký nástroj to bylo?

Začínal jsem v jedenácti letech na trombon, na nějž jsem hrál asi 10 dní, a pak jsem ho směnil za trumpetu. Na přelomu 40. a 50. let strašně letěly big bandy, takže největším impulsem do dalšího hraní pro mě bylo, když jsem uslyšel v Bratislavě ve velkém amfiteátru Orchestr Karla Vlacha. První trumpetu tehdy hrál fenomenální Richard Kubernát, který mi po mém příchodu do Prahy velmi pomohl, a dokonce jsem u něho nějaký čas bydlel.

Pokračování textu Laco Déczi – Až se mi začne líbit, jak hraju, je nejvyšší čas skončit

Mimořádný klavírsta Denis Matsuev

Praha, Obecní dům

Vídeň, Goldener Saal

Markéta Jůzová

Světoznámý mladý ruský klavírista Denis Matsuev natáčí již dlouhodobě pro prestižní labely a vystupuje s renomovanými orchestry i v nejslavnějších síních. Velmi úspěšná byla jeho nahrávka z roku 2009, podzimního koncertu v newyorské Carnegie Hall. I když jeho repertoárový záběr je široký a sahá od klasicismu až po hudbu 20. století, nejvíce inklinuje k náročným romantickým skladbám Ference Liszta, Petra Iljiče Čajkovského, Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva.

Do svého zahraničního turné sezony 2018/2019 zahrnul sólové koncerty s orchestrem i řadu svých recitálů s různým programem. Např. ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni 6. 10. hrál Matsuev Koncert pro klavír a orchestr č. 2, g moll, op. 16 Sergeje Prokofjeva v rámci druhého abonentního koncertu Vídeňské filharmonie pod taktovkou svého krajana Valerije Gergijeva. Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 10. 12. představil sólový recitál, na kterém zazněla v oficiální části večera díla Ludwiga van Beethovena, Sergeje Rachmaninova a Petra Iljiče Čajkovského.

V konfrontaci se šestým ročníkem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který probíhal v Praze ve dnech 22. 11. 2. 12., kdy mohli zájemci navštívit 27. 11. ve Dvořákově síni Rudolfina koncert fenomenálního ruského osmašedesátiletého klavíristy Grigorije Sokolova, jeví se být Matsuev pokračovatelem velké ruské klavírní tradice.

Sokolovovo interpretační umění spojované dlouhodobě s prezentací programu, jenž bývá po dramaturgické stránce vybraných kompozic v různých zemích jeho vystoupení většinou stejný v rámci jedné sezony, je stále na vysoké úrovni, hluboce promyšlené a technicky bravurní v pestré dynamické i výrazové škále. O generace mladší třiačtyřicetiletý Matsuev má rovněž mimořádné nadání. V citlivě analytickém uchopení děl a v bohaté šíři nuancí interpretačně kompozice rozkrývá vždy s respektem ke skladateli. Jeho vzezření charakterizuje statné držení těla a rovná záda při hře na klavír. Provedení romantických skladeb z tvorby ruských skladatelů je schopen obdařit nejen detailní technickou a výrazovou bravurou, ale i vrstevnatou vnitřní a vnější gradací, umocněnou silným tahem a velkolepostí.

Když hrál Matsuev ve Zlatém sále po boku Valerije Gergijeva a Vídeňské filharmonie, interpretace Prokofjevova koncertu vyzněla dramaticky výsostně. Na rozdíl od Sokolovova nabízí sólista v zahraničí během sezony mnohem častěji různě koncipované programy. Pestrou klavírní repertoárovou šíří disponuje ovšem i jeho krajan Daniil Trifonov, famózní host MHF Pražské jaro 2018, který již v sedmadvaceti letech má světové renomé.