SÍLA PŘÍBĚHU I CHARAKTERŮ MUZIKÁLU TARZAN V DIVADLE HYBERNIA

Praha, Divadlo Hybernia

Markéta Jůzová

Divadlo Hybernia v Praze hraje s úspěchem již čtvrtý měsíc muzikál Tarzan, který je úzce provázán se světovými hity britské popové legendy Phila Collinse, jenž poměrně krátce před českou divadelní premiérou zpíval 25. 6. 2019 ve vyprodané O2 aréně v rámci svého velkolepého světového turné s názvem Still Not Dead Yet Live. V pražském muzikálu si srdce diváků získává nejen Collinsova  hudba a jeho texty písní, ale především poutavý silný příběh o mladém muži hledajícím lásku a své kořeny v africké džungli. Režisér Libor Vaculík zpracoval dílo humorně, dojemně a s napětím,  přitažlivě pro všechny generace diváků.

Muzikál podle filmu společnosti Disney, adaptace dle knihy Rice Burroughse Tarzan z rodu Opů originálně uvedená v roce 2006 společností Disney Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku na libreto Davida Henryho Hwanga, se v Praze hraje v českém překladu Martina Fahrnera a s texty písní Pavla Cmírala.

Příběh o Tarzanovi z pera amerického spisovatele E. R. Burroughse vyšel v roce 1914 a již více než jedno století baví čtenáře. Není tedy divu, že společnost Disney po něm sáhla a po úspěšném kresleném filmu z roku 1999 vznikl nádherný muzikál s hudbou Phila Collinse. Ten spatřil světlo světa v roce 2006. Já jsem tento muzikál neviděl a ani vidět nechtěl…,“ vyjádřil se režisér Libor Vaculík v doprovodném programu k pražské inscenaci. „Rád jdu vlastní cestou i se všemi riziky, která tato cesta přináší! Na prvním místě jsou pro mě v příběhu o chlapci vyrůstajícím v džungli emoce. Tedy atributy, které i dnes, v naší společnosti, hrají prim. Všechny účinkující jsem se pokusil předělat k obrazu svému, vštěpit jim charaktery jednotlivých postav – ať to byla hlavní postava nebo poslední člen company.“

Z muzikálu Tarzan Foto © Michaela Feuereislová

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. I v Divadle Hybernia děj líčí osudy Tarzana (Viktor Antonio), potomka mladého anglického páru, kterého po tragické smrti jeho rodičů vychovává pralesní opice Kala (Dita Hořínková) a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle. V období dozrávání obohatí jeho vnímání světa vedle Kaly především vůdce kmene Kerchak (Marian Vojtko), gorilí samec Terk (Ladislav Korbel) a Leopard (Tomáš Smička). Tarzanův dobrodružný život v korunách stromů obrátí naruby až expedice profesora Portera (Tomáš Trapl), který přijel do africké džungle studovat život goril. Když se Tarzan (Peter Pecha) posléze seznámí se svou budoucí partnerkou, Porterovou dcerou Jane (Ivana Korolová), uvědomí si, že je člověk. Navzdory dramatické zápletce s léčkou a lovem goril  vedoucího výpravy Claytona (Rudolf Kubík), který usmrtí gorilího vůdce kmene Kerchaka, skončí muzikál šťastně v silném poutu lásky Tarzana s Jane, která se rozhodne, nevrátit se lodí s otcem do Anglie, ale zůstat po boku Tarzana v Africe. I její otec je na konci nadšený. Radostné velké finále uzavírá srdečný happyend.

Orchestr v Divadle Hybernia hraje Collinsovu hudbu pod taktovkou Dalibora Kaprase ve svižných tempech, výrazově sice tvrdě, ale dynamicky citlivě v souladu s proměnami situačních nálad. Pěvecké nastudování Aleny Průchové je zdařilé, v rámci celku nabízí interpreti divákům vrstevnatou vokální strukturu, která zaujme nejen poslechem, ale především silou příběhu a významem zpívaných textů. Publikum často po sólových výstupech aplaudovalo.

Akrobaté, taneční company a pěvecká offstage přispívají k pěkné, výstižné a živelné charakteristice prostředí. Choreografie Ivany Hannichové je působivá. Scénografie a scénické projekce, za které nese zodpovědnost Petr Hloušek, sice prostor zejména ve druhém plánu jeviště zahltí, čímž zmenší plochu pro případné choreografie, ale každé situaci vtiskne věrohodný kolorit. Pro diváka je příjemný světlý horizont, který v některých obrazech disponuje jemnou hloubkou v dálce. Hlouškova scénografie je i světelně v odstínech spleti džungle promyšlená, čímž velmi napomáhá životu inscenace. Kostýmní výtvarník Roman Šolc mnohokrát prokázal ve své tvorbě velký cit pro vystižení charakteru postav, doby současné i daného díla. V týmu s Liborem Vaculíkem obohatil Šolc výrazně režisérovu koncepci.

Muzikál nabízí divákům dvojí či trojí alternaci rolí, v případě malého Tarzana dokonce čtyři dětské alternace. Devízou režie Libora Vaculíka jsou silné charaktery postav a napínavé rozehrání situací. Na repertoáru jsou představení až do konce letošní sezony. Muzikál přináší publiku radost a soubor dokáže diváky zvednout hned po happyendu ze židlí, aby mu aplaudovali, provolávali „Bravo!“ a třeba i zpívali s interprety hlasitě a spontánně.

Neváhejte a přijďte s celou rodinou na muzikál Tarzan do Divadla Hybernia

FILMOVÉ MELODIE

Markéta Jůzová
Praha, Obecní dům

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vzdal hold filmové hudbě Jiřího Šusta, Luboše Fišera a Miloše Boka adventními benefičními koncerty pro UNICEF 4. a 5. 12. 2019 ve Smetanově síni Obecního domu. Večer atraktivně podpořily projekce fotografií a ukázky z tvorby našich významných filmových režisérů.

Ostře sledované postřižiny, hudebně–obrazová suita z motivů filmové hudby Jiřího Šusta byla doprovázena krátkým snímkem, který vznikl na námět a scénář Vojtěcha Stříteského ve spolupráci s hudebním aranžérem Mirko Krebsem. Koláž záběrů z tvorby legendárního režiséra Jiřího Menzela propojila ukázky z filmů Ostře sledované vlaky, Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková. Slovenský dirigent Peter Vrábel řídil směs melodií s velkým zaujetím, občas příliš hlučně. Nejlépe vyzněl orchestr v místech, kdy se dostal do pomyslné rovnováhy s vizuální projekcí.

Ostatně Jiří Menzel si vždy přál, aby herectví, režie, výprava a hudba nevládly nikdy nad příběhem a myšlenkou. Nechtěl, aby ve filmu převládal režisérismus a dominance jedné filmové složky nad druhou. Koncert 4. 12. navštívil režisér se svými blízkými. V jednom z našich společných rozhovorů vzpomínal na svého nejbližšího  spolupracovníka, skladatele a hudebního dramaturga Jiřího Šusta s obdivem, respektem a v přátelském duchu. „Šust měl úžasný archív všech možných hudeb nejrozmanitějších žánrů na nejrůznějších nosičích,“ vybavil si hned režisér a pokračoval v líčení: „Od mého prvního filmu mi pomáhal vybírat hudbu. Nejdřív pracoval s hudbou archívní, používal desky a pásky s originálními nahrávkami a také komponoval. Byl mistrem ve svém oboru.“ Skladatel by letos 28. 8. oslavil 100 let. S Jiřím Menzelem spolupracoval na většině jeho filmů.

Zajímají vás úvahy, názory a přístup k profesi Jiřího Šusta?  

Nahlédněte do jeho tvorby  prostřednictvím dokumentu:

Hudební podklady režisér s Jiřím Šustem konzultoval, už když měl hotový scénář. Jiří Menzel se vyjádřil k jejich tvůrčím schůzkám během našeho rozhovoru přesněji: „Zhruba jsme hledali, jaký styl, rytmus a tempo budou obrazy mít. Chce to trošku čas, než se hudební podklady vyberou a utřídí. Hudba dá tempo i hercům.“

Poslouchat orchestrální znění ke snímku, jenž měl charakter koláže a kratičkých úryvků, ztratilo   sice zcela původní záměr režiséra Jiřího Menzela a jeho přístup k volbě muziky, ale stěžejní hudební témata a dojemné či vtipné situace připomněly ve Smetanově síni filmy i hudbu k radosti návštěvníků. Řada z nich se upřímně smála.

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka… Foto © Petr Dyrc

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka. Suitu z filmové hudby k oblíbené stejnojmenné vánoční pohádce režiséra Jiřího Stracha hrál orchestr v radikálně zkrácené verzi, pro kterou se správně rozhodl dirigent Peter Vrábel. Bokovo dílo trvá v originále čtyřicet minut a v kontextu večerního programu benefice FOK by bylo značně rozsáhlé, takže dirigent zkrátil kompozici téměř o polovinu. Na velké projekci se současně při znění hudby střídaly z vánočního filmu fotografie. Jejich statičnost ve srovnání s předchozím vizuálně koncipovaným dílem působila při vnímání hudby nepříliš efektivně. Soundtrack z pohádky vyšel v roce 2005 i na CD.

Připomeňme si Bokovu úpravu proslulé koledy Adeste Fideles

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně–obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Kompozice prolínala společně s videoukázkami tvorbu různých režisérů. Na plátně se objevily v krátkém snímku vzniklém opět v tandemu Vítězslav Stříteský a Mirko Krebs filmy Zlatí úhoři Karla Kachyni, Petrolejové lampy a Dotek motýla Juraje Herze, Tajemství hradu v Karpatech a Adéla ještě nevečeřela Oldřicha Lipského, Romanetto Evy Sadkové a Babička Antonína Moskalyka. Kompozici Sinfonia Fišeriana I. zpestřil i sólový zpěv  sopranistky Patricie Janečkové a mezzosopranistky Taťány Roskovcové.  Emotivní střídání nálad bylo nesmírně působivé.

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně-obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Na fotografii zleva Taťána Roskovcová, Patricie Janečková a   Peter Vrábel   Foto © Petr Dyrc

Chcete si vybavit hudbu Luboše Fišera z  filmové komedie Adéla ještě nevečeřela?

Kühnův smíšený sbor vedený sbormistrem Jaroslavem Brychem se připojil k filmové hudbě v rámci celého programu velmi dobře. Interpretačně pozdvihl hudební úroveň večera.

UNICEF si v současnosti připomíná třicet let od přijetí Úmluvy o právech dítěte. Benefice ve Smetanově síni Obecního domu byla mimořádně vydařená.

Česká televize připomněla o Vánocích i jiné velikány hudby. Uvedla nejen jednu z nejkrásnějších pohádek Tři oříšky pro Popelku (1973)režiséra Václava Vorlíčka, ke které složil hudbu Karel Svoboda, ale i záznam exkluzivního galakoncertu z Hudebního divadla Karlín 19. 12. 2018 k nedožitým osmdesátým narozeninám legendárního skladatele.

Na Karla Svobodu  můžete zavzpomínat prostřednictvím sestřihu

z koncertu k jeho 65. narozeninám (19. 11. 2003, Velký sál pražské Lucerny)

K velmi oblíbeným pohádkám patří i Šíleně smutná princezna (1968) režiséra Bořivoje Zemana.  Autorem hudby je Jan Hammer ml., který posléze emigroval do USA, kde se proslavil a získal i nejprestižnější hudební ceny Grammy.

Jan Hammer – oficiální webové stránky 

https://www.janhammer.com/

SLAVNOSTNÍ ZNOVUOTEVŘENÍ STÁTNÍ OPERY

Markéta Jůzová

Státní opera byla znovu po třech letech rekonstrukce slavnostně zpřístupněna  5. ledna 2020, přesně 132 let od jejího prvního otevření. Novorenesanční budova s neorokokovým hledištěm, koncipovaná dle plánů vídeňských divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století.

Státní opera Foto archiv

Historická budova získala v současnosti nové jevištní technologie, disponuje unikátní točnou,  moderními zkušebnami i renovovaným baletním, orchestrálním a sborovým sálem se zázemím umělců. Provozní část budovy získala nový vzhled a byla osazena její skleněná fasáda. Na rekonstrukci budovy se podílelo mnoho restaurátorů, kteří vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. V hledišti byla instalována nová křesla. Při sledování operních představení budou moci diváci používat moderní čtecí zařízení s variabilní možností titulků. Národní divadlo a Raiffeisenbank, a. s., generální partner ND, společně připravili ke znovuotevření audiovizuální show, která bude promítána na přední fasádu budovy již od 31. prosince 2019. Provoz divadla zahájí velkolepě slavnostní galakoncert s podtitulem „Státní opera v proměnách času (1888–2018)“ v režii Alice Nellis.

Koncertní program dirigoval Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel Státní opery. V časopise Hudební rozhledy č. 12/2019 se blíže vyjádřil i k dramaturgické linii večera: „Galakoncert nabídne shrnutí slavné historie tohoto divadla. Počínaje Wagnerovými Mistry pěvci, kteří v roce 1888 operní dům otevřeli, představíme celou jeho hudební minulost včetně Mozarta, Strausse, Smetany, Janáčka, Zemlinského a dalších proslulých tvůrců. Představení vyvrcholí finále z opery Fidelio, jež bude také první dílo, které v lednu uvedeme na znovuotevřené scéně. V rámci večera, který bude znamenat začátek nové, velice důležité éry Státní opery, vystoupí orchestr, sbor, řada znamenitých sólistů operního souboru a významní hosté, jako Lise Davidsen, Emily Magee nebo Pavel Černoch.“ Mimořádný večer v přímém přenosu vysílala od 20. 00 hod. na stanicích ČT art a ARTE.

Karl-Heinz Steffens Foto © Národní divadlo

Diváci spatřili také nádhernou staronovou oponu, jejíž realizace podle návrhu původní opony Eduarda Veitha (1858–1925), byla svěřena Martinu Černému, uměleckému řediteli sekce výroby Národního divadla.

Staronová opona bude pro mnohé návštěvníky zážitkem. Jak charakterizuje Martin Černý velký nádherný výjev na oponě?„V monografii Eduarda Veitha jsem se dočetl, že námětem je básník, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Smyslem mají být témata, která dramatická literatura a opery zpracovávají v uměleckém díle, upřesnil Černý v našem aktuálním rozhovoru pro Hudební rozhledy, kde realizaci podrobně vysvětlil: „Když jsem na oponě pracoval, snažil jsem se pro sebe dešifrovat, které z výjevů jsou ctnosti a neřesti. Výjev je obohacen amorky, múzami a létajícími postavami s křídly. Na oponě je několik za sebou jdoucích plánů iluze. Obraz má průhled do krajiny. I architektonický rám musí působit plasticky a musí se odrazit od malované plochy, která je za ním. Architektura obrazu je ještě ve zlatém rámu, který je obohacen zlatými střapci a drapérií, jež se v divadle používají. Zde jsou iluzivní. Z divadelního hlediska je jeho kompozice velmi zajímavá, protože je na oponě iluze pokračujícího interiéru Státní opery. Výjev je s okny, jedním velkým a čtyřmi menšími. Zachycená krajina působí surreálně a část stavby připomíná antické ruiny. Oděv postav zvláštním způsobem kombinuje antiku, středověk a nahotu. Jedná se o zvláštní výjev, který není realistickým pohledem na skupinu lidí v krajině. Spíše se díváme na alegorický obraz.“ Více informací a zajímavostí ke zrodu staronové opony se můžete dočíst v aktuálním časopise Hudební rozhledy č. 1/2020.  

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen si přeje ve Státní opeře uvádět velké romantické opery 19. století, s těžištěm tvorby Giuseppa Verdiho, Richarda Wagnera a Giacoma Pucciniho. Akcentovat chce i pozdní romantická a expresionistická díla z první poloviny 20. století a v repertoáru zohlednit i díla Richarda Strausse, Ericha Wolfganga Korngolda, Franze Schrekera, Alexandera Zemlinského a Paula Hindemitha. V nově zrekonstruovaném divadle budou uváděny také klasické moderní opery 20. a 21. století a nejnovější soudobá díla.

Per Boye Hansen – umělecký ředitel Opery ND a Státní opery Foto © Hana Smejkalová

Per Boye Hansen poskytl velký rozhovor pro časopis Hudební rozhledy č. 9/2019. K připravovanému repertoáru se vyjádřil přesněji již před konáním podzimní tiskové konference: „Dramaturgie Státní opery musí mít kořeny ve své historii. Již od svého založení v roce 1888 hrála významnou roli v evropském operním životě. Absorbuje, ale také vytváří nejdůležitější umělecké impulzy té doby, vždy v dialogu s jinými evropskými operními domy, kde hostuje mnoho předních světových umělců. Hansen přiblížil i svůj podnět k úvahám o divadle: : „Pro mě je velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911 až 1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl velmi inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně.“

První operní premiérou ve znovuotevřeném divadle bude 3. 4. 2020 titul Král Roger Karola Szymanowského v režii Mariusze Trelińského, inscenace je připravována v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu. Dílo hudebně nastuduje Karl-Heinz Steffens. Na repertoár se vrátí v letošní sezoně např. Fidelio Ludwiga van Beethovena, Madama Butterfly Giacoma Pucciniho a Aida, Nabucco Giuseppa Verdiho. 

Balet Národního divadla uvede na scéně 21. 5. 2020 za doprovodu Orchestru Státní opery v české premiéře Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského v choreografii slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée. Z dalšího repertoáru si budou moci diváci vybrat např. balety Marná opatrnost a Timeless.

Státní opera – hlediště Foto © Národní divadlo

HERBIE HANCOCK NA SVĚTOVÉM TURNÉ

NADČASOVÝ PRŮKOPNÍK JAZZOVÉ AVANTGARDY

Markéta Jůzová

Slavný jazzový klavírista a skladatel Herbie Hancock inspiroval mnoho sólových interpretů a skladatelů nejen svou hrou a kompozicemi, ale i knihou vzpomínek H. Hancock: Possibilities. Publikace nebyla vydána v češtině, ale můžete se hned podívat na jeho tvorbu zblízka v rámci stejnojmenného dokumentu: 

Držitel Oscara a čtrnácti cen Grammy hrál 9. 11. 2019 v Praze se svou kapelou poprvé v novém sále moderního multifunkčního centra O2 universum. Strhující výkony devětasedmdesátiletého umělce a jeho jazzových přátel přijalo publikum s nadšením a zdálo se, že Hancock na svém světovém turné  je i na koncertě v české metropoli velmi spokojen.

Průkopník jazzové avantgardy 20. století vyzdvihl v pražském programu kompozice z období své vrcholné éry a svůj jedinečný cit pro míšení žánrů. Do skladeb a improvizací absorboval prvky elektrického jazzu, rocku, hip hopu, funku a hudební vlivy afrických etnik. I zvukovým pojetím, experimenty s akustikou, barvami a dynamikou efektů různých nástrojů či v pointování improvizací a kompozic, které se staly léty standardy, dokáže Hancock stále ovlivňovat a utvářet progresivní směr soudobé hudby.

Repertoár, který zpravidla prezentuje na turné, zahrnuje většinou jeho nejznámější díla. V Praze hrál letos ze své tvorby např. skladby Butterfly, Actual Proof, Come Running to Me, Secret Source, Cantaloupe Island a Chameleon. Řada Hancockových skladeb se výrazně zapsala do dějin jazzu.

Cantaloupe Island si stále získává srdce posluchačů

Zajímá vás, jak Herbie Hancock vysvětluje citlivě, odborně a vtipně vznik skladby Watermelon Man?

Ve srovnání s jeho předchozím koncertem ve Foru Karlín na 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu, hrál v O2 universu z bývalé sestavy již jen s baskytaristou Jamesem Genusem. Dále s kytaristou Lionelem Louekkem, svým bývalým studentem, který výrazně vynikl i na Hancockově koncertu již před pěti lety na brněnském Jazzfestu. Kapelu obohatil v Praze bubeník Justin Tyson a nadějná čtyřiadvacetiletá flétnistka Elena Pinderhughes, která před třemi lety získala v mezinárodní kritické anketě DownBeat ocenění „Rising Star.“

Herbie Hancock střídal opět především klávesy, klavírní křídlo zn. Fazioli, elektrický Korg s bohatou paletou zvukových možností a v závěru exceloval hrou na keytar. Dlouhá sóla všech členů kapel, virtuózní improvizace vedené i v rovnocenných dialozích a rozvíjení témat kompozic bylo stále opřeno o atakovaný rytmus. Všichni hráči podali během večera vynikající výkony.

Velmi nepravidelně zařazuje Herbie Hancock do svých programů hudební či osobní vzpomínku na Milese Davise, který měl v šedesátých letech výrazný vliv na jeho kariéru, v jeho kvintetu hrál Hancock v letech 1963–1968. V Praze Milese Davise nezmínil. Velký koncert s oslavným pásmem skladeb mu věnoval např. v roce 1992 v Mnichově. 

Tribute to Miles Davis

https://www.youtube.com/watch?v=N3C73IiGsW g

Herbie Hancock působí na postu kreativního ředitele pro jazz ve Filharmonické sekci v Los Angeles a jako předseda Institutu Theolonius Monk Institute of Jazz, který byl nedávno přejmenován na Herbie Hancock Institute of Jazz  https://hancockinstitute.org/

Proslulý jazzman a skladatel je rovněž zakladatelem Mezinárodního výboru umělců za mír / ICAP. V roce 2011 byl jmenován Vyslancem dobré vůle organizace UNESCO a o dva roky později obdržel Cenu Kennedyho centra. V roce 2014 byl jmenován Profesorem poezie na Harvardské univerzitě. Je členem Americké akademie umění a věd a držitelem prestižní ceny Grammy za celoživotní přínos.

  Herbie Hancock   Foto archiv

ÚSPĚŠNÉ SONGY PHILA COLLINSE V DIVADLE HYBERNIA V MUZIKÁLU TARZAN A OHLÉDNUTÍ ZA JEHO KONCERTEM ZE SVĚTOVÉHO TURNÉ PRAZE

Markéta Jůzová

Legendární britský zpěvák Phil Collins v současnosti koncertuje v Severní Americe v rámci svého velkolepého světového turné, které nazval „Still Not Dead Yet Live.“ Jeho pražský koncert navštívilo letos v červnu v O2 Areně na sedmnáct tisíc posluchačů. Osmašedesátiletý zpěvák, skladatel, textař i hráč na bicí své fanoušky nadchl a pobavil. Se svou doprovodnou kapelou podal skvělý výkon. Collinsova hudba i texty vstoupily již i do pražského Divadla Hybernia, kde významný režisér Libor Vaculík inscenoval proslulý muzikál Tarzan. Tým a vedení divadla s velkým předstihem plánovali slavnostní premiéru na 4. října 2019. 

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. Muzikál se světovými hity Phila Collinse vznikl pro filmové studio Walta Disneye a Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku.

Zajímají vás dobové názory z roku 1999 hudebníka P. Collinse a amerického týmu ze studia W. Disneye k animovanému filmu Tarzan?

A láká vás znát názory tvůrců z období příprav muzikálu Tarzan na Broadwayi v New Yorku v prosinci 2005, v jehož čele byl režisér Bob Crowley?   

Hudební dílo bylo uvedeno úspěšně nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Evropě. Skladatel a textař byl za song „You´ll Be In My Heart“ nominován na cenu Grammy, píseň získala Zlatý glóbus a Oscara.

Chcete se si hned poslechnout oceněný song v podání Phila Collinse? slavnostní večer v Curychu, TV Show – 20. 11. 1999

Víte, jak vtipné bylo předávání ocenění Zlatého glóbu v roce 2000, a jakou radostnou řeč si Phil Collins připravil?

Phil Collins má za sebou závratnou hudební kariéru. Začínal jako bubeník a po čase se stal  frontmanem kapely Genesis. Sólově debutoval v roce 1981 albem Face Value, které již tehdy zahrnovalo velký hit In The Air Tonight. Posléze rozjel světovou kariéru úspěšného hitmakera. Dosáhl 40 prvních míst v singlové UK Top 40, což se v osmdesátých letech nepovedlo žádnému jinému umělci. První příčky britských žebříčků obsadily jeho skladby Easy Lover, You Can’t Hurry Love a Against All Odds (Take A Look At Me Now), v amerických hitparádách pak získal 7 prvních míst se svými globálními hity One More Night, Separate Lives, Two Hearts, Another Day In Paradise, I Wish It Would Rain Down, Both Sides Of The Story a Dance Into The Light. K jeho nejslavnějším soundtrackům patří Against All Odds, White Nights, Buster, Tarzan, Brother Bear. Collins je držitelem mnoha nejprestižnějších cen, mezi nimiž jsou vyzdviženy Grammy, Oscar a Zlatý glóbus. Legendární hudebník má rovněž hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Zavzpomínejte si společně s P. Collinsem na jeho dětství i úspěchy.

VELKÝ ÚSPĚCH PHILA COLLINSE V PRAZE 2019

Světové turné s názvem „Still Not Dead Yet Live“ pojmenoval Phil Collins podle své autobiografie. Program koncertu z aktuálního turné představil v Praze 25. června 2019 v O2 Areně.

Hudební show navštívilo na sedmnáct tisíc posluchačů, převážně střední a starší generace. Mnozí z návštěvníků si ve foyer vybavovali vzpomínky na Collinsův koncert z roku 2005, kdy do stejného areálu zavítal slavný hudebník se svou doprovodnou kapelou, aby uvedl program ze světového turné „Final First Farewell Tour.“ V Praze byl Collins i s obnovenou sestavou kapely Genesis v roce 2007. Později na dlouhé období přerušil svou úspěšnou hudební dráhu a vrátil se na výsluní až v roce 2015 po přemlouvání své rodiny, přátel, fanoušků a některých ze slavných umělců. Jeho neuvěřitelná kariéra inspirovala četné generace hudebních osobností, ostatně Phil Collins obsazoval ve své minulosti první příčky napříč nejrůznějšími hudebními žebříčky a prodal rekordních 100 miliónů kusů nahrávek.

Koncert 25. 6. 2019 pořádala agentura Live Nation. Proslulý zpěvák přiletěl do Prahy se svou skvělou doprovodnou kapelou a pro publikum si připravil své nejznámější songy. Většinu z nich znali návštěvníci večera z jeho četných alb. V rámci dvouhodinového programu, který po operaci zad zpíval v sedě, zpíval s intonační jistotou a stále v obdivuhodném rozsahu svého flexibilního vokálu.

Scéna ve srovnání s nedávnými pražskými megakoncerty Eltona Johna či Paula McCartneyho byla střídmá, konvenční, včetně designu s lasery a videoprojekcemi. Koncert byl silně ozvučen, takže se posluchač nemohl příliš detailně zaposlouchat do sól či barev jednotlivých nástrojů a užít si plně výkonů vynikajících hudebníků, přičemž Phil Collins věnoval v první části večera po pár písních poměrně dost času představování každého z nich. Navíc v přátelském duchu, což bylo sympatické, protože mnozí jiní lídři členy kapel zmíní většinou až na konci koncertu a zpravidla je jen jmenují.       

Collins přiletěl do Prahy s dechovou sekcí Vine Street Horns (trumpetisté Harry Kim a Dan Fornero, altsaxofonista George Shelby, trombonista Luis Bonilla) a v rytmické sekci nechyběl kytarista Daryl Stuermer z éry jejich společných koncertů s legendární kapelou Genesis, baskytarista Leland Sklar, doprovodný kytarista Ronnie Caryl, klávesista Brad Cole či perkusista Luis Conte. Bubeník Nicolas Collins hrál v jednom songu i na piano. Kvartetu vokalistů vévodil Arnold McCuller, který spolupracuje s Collinsem od začátku 90. let 20. století, ale i Amy Keys, Bridgette Bryant a Lamont van Hook. A předvedli parádní výkony.

Phil Collins   Foto © Markéta Jůzová

Program gradoval pozvolně volbou hitů. Po úvodních melancholických, něžně procítěných lyrických písních Against All Odds, jež Collinsovi vynesla nominaci na Grammy, a Another Day In Paradise, se srdečné přízni posluchačů těšily proslulé songy z jeho působení v kapele Genesis, zejména skladby Throwing It All Away, Follow You Follow Me a později uvedená ještě Invisible Touch. Příjemné byly i projekce dobových záběrů členů Genesis na obrazovkách nad pódiem. V nabídce písní byl pozoruhodný vývoj umělce a kreativní vliv míšení žánrů popu, soft rocku, progresivního rocku, art rocku, jemné jazz fusion i soulu.  

Návštěvníci s radostí ocenili píseň In the Air Tonight, která byla připomínkouze zpěvákova prvního sólového alba Face Value. Krásný duet se soulovou zpěvačkou Amy Keys zazpívali spolu v romantickém songu Separate Lives. Srdečné duo otce Phila Collinse a syna Nicholase výjimečně u klavíru vyznělo v písni Only You Know and I Know báječně. Nicholas exceloval rovněž v duu pro bicí, nejdříve po jeho boku hrál jen Luis Conte, a pak v triu hráli i s otcem, kdy si Phil Collins zvolil modifikované latinskoamerické perkusivní nástroje cajóny a symbolicky tak připomněl svou bývalou úžasnou dráhu bubeníka. Nadšené publikum se rozezpívalo nejvíce při písních You Can’t Hurry Love, Dance Into the Light, Easy Lover  či na závěrečné songy Sussudio a Take Me Home.

Máte chuť si také zazpívat či jen poslechnout největší Collinsovy hity? 

Balet ND v Praze zve na mistrovské choreografie, premiéry, klasická i soudobá díla

Markéta Jůzová

Balet Národního divadla vstoupil do nové sezony úspěšným repertoárovým dílem Labutí jezero, které zařadil do své nabídky na jaře v české premiéře v choreografii legendárního jihoafrického tvůrce Johna Cranka. Proslulý balet Petra Iljiče Čajkovského nastudovali Birgit Deharde, Andria Hall a Filip Barankiewicz v historické budově Národního divadla v Praze. Vedení naší první scény věří, že Crankova verze je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, s puncem dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu. Soubor BND se stal současně prvním velkým tanečním tělesem mimo německé prostředí, jenž získal povolení inscenovat titul v Crankově choreografii.

Labutí jezero  Foto  © archiv Národní divadlo

Když současný umělecký šéf BND Filip Barankiewicz zastával ve své minulé taneční kariéře post prvního sólisty Stuttgartského baletu, poznal Crankovy choreografie blíže. V našem rozhovoru z roku 2016 se vyjádřil ve svých vzpomínkách k tvorbě legendy baletu pozitivně a s úctou: „Z choreografií Johna Cranka čiší lidství, což je nejdůležitější. Jeho choreografie vychází nejen z přirozenosti člověka, on se současně pokusil z tanečníků vydat i schopnosti herecké. Měl jsem mnoho příležitostí poznat jeho tvorbu prostřednictvím krásných rolí, které jsem tančil. Neuvěřitelně mne obohatily a ovlivnily. Mám úžasné zážitky z nedávné doby, kdy mi byla dána možnost jeho díla předat a koučovat ve Stockholmu, Helsinkách a Soulu. Bavilo mne sledovat, jak se tanečníci seznamují s krokovými variacemi, což byla i pro mne velká výzva.“

Ve Stavovském divadle zahájí sezonu soubor BND titulem Kafka: Proces, jehož choreografii vytvořil Mauro Bigonzetti. K moderní inscenaci se nechal významný italský choreograf volně inspirovat stejnojmenným vrcholným románem Franze Kafky z roku 1914. Na stejné scéně bude k vidění v nadcházející době i úspěšný balet Valmont, jehož podkladem byl román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Soubor BND tančí dílo na hudbu Franze Schuberta a Pēterise Vaskse v úpravě Petra Maláska a v choreografii i režii Libora Vaculíka.

Pestrou nabídku sezony obohatilo současné vedení souboru čtyřmi premiérami. Po zářijovém turné souboru do jihokorejského Soulu, kde v Arts Center tanečníci BND poprvé představí avantgardní dílo Jiřího Kyliána Gods and Dogsv rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem, vystoupí v listopadu v Praze i Korejský národní balet. Pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang zatančí zahraniční hosté Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která nahradí Žalmovou symfonii v rámci komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času. Po premiéře 13. listopadu 2019 bude v historické budově ND uváděna inscenace KYLIÁN – Mosty času (Gods and Dogs – česká premiéra, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců).

Sametové baletní gala

Oslavy 30. výročí Sametové revoluce ve Stavovském divadle 16. listopadu 2019 se ponesou symbolicky v duchu umění, expresivity a svobodného vyjádření emocí tanečníků. Večer bude přitažlivý i o fakt, že soubor Baletu ND získal nedávno mezinárodní uznání na turné po Havaně a Kostarice, kde předvedl vysoce profesionální gala s ukázkami ze světového baletního repertoáru.

Plán tanečních událostí nového roku zavede milovníky baletu na českou premiéru 30. listopadu 2019 do Stavovského divadla. V choreografii proslulé německé osobnosti Christiana Spucka, uměleckého šéfa Zürich Ballett, uvede soubor BND dílo Leonce & Lena, které bylo vytvořeno podle literární předlohy Georga Büchnera. Spuckova baletní inscenace byla v minulosti nastudována na prestižních scénách Grands Ballets Canadiens v Montréalu, Stuttgarter Ballett nebo Zürich Ballett.

V adventním i vánočním období okouzlí diváky v historické budově Národního divadla opět Louskáček – Vánoční příběh. Balet Petra Iljiče Čajkovského si od své premiéry v roce 1892 prošel mnohými změnami v dramaturgickém, choreografickém i režijním pojetí. Maďarský choreograf Youri Vàmos se ve své verzi inspiroval pohádkou Charlese Dickense a zasadil příběh do dějiště 19. století v Londýně.

Choreografie legendárního Johna Cranka ožije v baletu Oněgin, zpracovaného podle proslulého románu Alexandera Sergejeviče Puškina.V obnovené premiéře 20. února 2020 se vrátí do historické budovy ND. Čajkovského hudba zazní v úpravě a instrumentaci, kterou navrhl Kurt-Heinz Stolze. Crankova verze byla uvedena na mnohých světových scénách.

Návrat baletních děl do Státní opery

Do Státní opery se soubor BND vrátí po jejím slavnostním znovuotevření v lednu 2020, kde plánuje tančit ze svého repertoáru balet Marná opatrnostJohna Lanchberyho, uváděného podle původní partitury Ferdinanda Hérolda v choreografii Fredericka Ashtona, a dále projekt komponovaného večera s názvem Timeless (Serenáda, Separate Knots, Svěcení jara), díla na hudbu P. I. Čajkovského, F. Chopina a I. Stravinskéhov choreografiích George Balanchina, Emanuela Gata a Glena Tettleyho.

V české premiéře 21. května 2020 nastudováním baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice, baletu na motivy známé pohádky Charlese Perraulta, uvede soubor BND poprvé půvabnou verzi slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée, která ji vytvořila v roce 1987 pro Stuttgartský balet. Proslulá inscenace, která byla na repertoáru řady prestižních scén, obsahuje také velkolepé taneční party Mariuse Petipy. 

Společný projekt Laterny Magicky a Baletu Národního divadla v Praze

Nové autorské taneční divadlo s názvem Bon Appétit! choreografa Jana Kodeta vznikne ve  spolupráci s režisérským tandemem SKUTR, skladatelem Ivanem Acherem, umělci Laterny magiky a tanečníky Baletu Národního divadla. Světová premiéra se uskuteční na Nové scéně 2. dubna 2020.

Nová scéna společně s Baletem ND láká své návštěvníky na projekt Slovanský temperament (Dumka, Aspects, Perfect Example), díla na hudbu četné řady skladatelů choreografovali Ondřej Vinklát, Katarzyna Kozielska a Andrej Kajdanovskij, a dále na taneční představení Sólo pro nás dva choreografa a režiséra Petra Zusky, který svůj úspěšný titul zpestřil hudbou Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek. Bývalý dlouholetý umělecký šéf BND a významný tanečník na scénu sofistikovaně vnesl i česko-polskou tvůrčí atmosféru.    

Na sklonku sezony se uskuteční 6. června 2020 v historické budově Národního divadla v Praze obnovená premiéra baletu Čarodějův učeň. Autorské taneční divadlo skladatele Zbyňka Matějů, choreografa Jana Kodeta a režisérského tandemu SKUTR na motivy lužickosrbské legendy z přelomu 17. a 18. století je orientováno na diváky různých generací.

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Jiří Kylián se stal rytířem francouzské Akademie krásných umění v Paříži

Kyliánovy choreografie se souborem Baletu ND v Praze 2019–2020

Markéta Jůzová

Světoznámý choreograf Jiří Kylián byl v Paříži 13. března 2019 slavnostně uveden do francouzské Akademie krásných umění. Proslulá instituce zřídila u příležitosti jeho nového členství novou kategorii – choreografii. „Na to jsem samozřejmě nesmírně hrdý, protože tanec byl dlouhou dobu velmi zanedbávaným uměleckým odvětvím,“ uvedl Kylián, který na slavnostní ceremonii v Coupole of the Palais de l’Institut de France obdržel meč od Její královské Výsosti princezny hannoverské Caroline de Monaco.

Přijetí nového člena ohlásil při obřadu Hugues R. Gall, který vzdal hold i oceněnému předchůdci, kterým byl výtvarný umělec Leonardo Cremonini. Ve svém děkovném proslovu vzpomenul Jiří Kylián velké francouzské osobnosti a v kontextu ocenění připomenul, že zakladatel moderní pantomimy Marcel Marceau (1905–1979) a choreograf a tanečník Maurice Béjart (1927–2007)  získali rovněž členství v historii Akademie krásných umění.

Při inaugurační ceremonii dostává každý nový člen meč, který symbolizuje nejen zbraň na obranu umění a kultury, ale v atributech i profesi oceněné osobnosti.

Na slavnostní ceremonii vystoupil významný dirigent William Christie se svým tělesem Les Arts Florissants.

Jak vzpomíná slavný choreograf Jiří Kylián na svou kariéru a jak uvažuje o baletu?

Kyliánův portrét v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně (2019)  

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1093836883-na-plovarne/218544160100032-na-plovarne-s-jirim-kylianem

V Národním divadle v Praze byly uvedeny dosud Kyliánovy choreografie Návrat do neznámé země, Stamping Ground,Sinfonietta, Polní mše,Dítě a kouzla, Petite Mort či Last Touch. V rámci celostátních oslav100. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918 se uskutečnila 11. října 2018 v historické budově ND slavnostní premiéra komponovaného večera pod názvem Kylián – Mosty času, která zahrnovala umělcova díla Žalmová symfonie, Bella Figura, Petit Mort Šest tanců. „Jsem rád, že si Jiří Kylián vybral pro Prahu právě tyto choreografie, které považuji za velmi senzitivní a které bezesporu patří k pokladům jeho tvorby“, dodal tehdy Filip Barankiewicz, umělecký šéf Baletu ND. Obsazení tanečníků náročných děl byla v ND sice rozdílná, ale vynikající. Divadlo vzdalo novou inscenací hold umělci světového renomé.

Připomeňme si Kyliánovy krásné choreografie ze zahraničí

Bella Figura 

 (Semperoper Ballett)

https://www.youtube.com/watch?v=U59zN2xpuf8

Petite Mort

(NDT) 

https://www.youtube.com/watch?v=6S8xJ-7MT1U

V současnosti,bohužel,není až do konce června žádná Kyliánova choreografie na repertoáru ND, ale v září 2019 tanečníci Baletu Národního divadla poletí do jihokorejského Soulu, aby v Towol Arts Center v rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem poprvé zatančili choreografii Jiřího Kyliána Gods and Dogs. V české premiéře 13. listopadu 2019 v historické budově Národního divadla v Praze bude dílo zahrnuto do komponovaného večera první premiéry sezony s názvem Kylián – Mosty času, kde avantgardní Gods and Dogs nahradí Žalmovou symfonii, a bude tančeno v kontextu děl Bella Figura, Petit Mort Šest tanců.     

Do Prahy zavítá rovněž v listopadu Korejský národní balet pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang. V ND zahraniční soubor zatančí Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která bude zahrnuta také místo Žalmové symfonie do komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času.

Chcete si připomenout slavnostní premiéru

Kylián – Mosty času z 11. října 2018  v Národním divadle 

https://vimeo.com/300462065

„Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou, rituálem, terapií nebo intelektuální strukturou. Tanec má nekonečné množství abstraktního nebo realistického ztvárnění. A když se dělá profesionálně, je to, jako by tanečník říkal:  Já jsem umělecké dílo!“ 

Jiří Kylián

A pokud byste rádi viděli Kyliánovu choreografii opět na jevišti, již 14. dubna 2019 se koná v rakouské metropoli premiéra inscenace Forsythe / Van Manen / Kylián. Na repertoár je nasazena právě náročná Žalmová symfonie v nastudování souboru Baletu Vídeňské státní opery.

Legenda šansonu Mireille Mathieu v Praze 2020

Markéta Jůzová

Světoznámá francouzská šansoniérka Mireille Mathieu nahrála více než 1 200 skladeb, vydala přes 40 alb, obdržela řadu prestižních ocenění a vystupovala v mnoha zemích, kde si získala davy fanoušků. Po velkém úspěchu v Praze se vrátí opět do Kongresového centra 7. března 2020.

V rámci svého nejnovějšího zahraničního turné s programem „Made in France,“ který představila v české metropoli 8. a 9. 3.2019 ve svých dvaasedmdesáti letech s doprovodným orchestrem a vokalisty,patřily k jejím nejvýraznějším songům např. Une histoire d´amour, Acropolis Adieu, Tous les enfants chantent avec moi, Perdonne-moi ce caprice d´enfant, Blue Bayou, Santa Maria de la mer, La Paloma Adieu.

V Praze s hrdostí vzpomněla šansonem Paroles de Gaulle na bývalého prezidenta Francie, přičemž Charles de Gaulle byl současně promítán ve snímcích na zadní projekci. Mathieu rovněž vzdala hold slavné francouzské šansoniérce Édith Piaf (1915–1963) jejím nejznámějším šansonem Non, je ne regrette rien. Do programu turné „Made in France“ zařadila vedle francouzských šansonů i populárně laděné písně v různých jazycích. Nejemotivnějším momentem večera 8. 3. 2019 se stal závěrečný šanson Maman la plus belle du monde s projekcemi fotografií maminky Mathieu. Pěvkyně při jeho interpretaci zvolila hluboce procítěný projev (více viz Hudební rozhledy č. 4. 2019).

Na koncertech v zahraničí zpívá slavná šansoniérka s oblibou songy v různých jazycích, ostatně i v Praze její vystoupení navštívili zájemci nejen české národnosti. Ve své závratné mezinárodní kariéře nastudovala Mathieu známé písně v angličtině, čínštině, finštině, italštině, japonštině, němčině, španělštině a katalánštině. Z její nesmírně bohaté kolekce singlů jsou vedle rodné francouzštiny, nejvíce zastoupené songy v němčině. Spolkový kříž za zásluhy o  německo-francouzské přátelství obdržela pěvkyně již na sklonku druhé dekády své kariéry.

Je zajímavé, jak se Mireille Mathieu stále vrací do své minulosti a svá vystoupení obohacuje projekcemi snímků, kdy se otevírala její umělecká dráha.

Šansoniérku od počátků její profesní kariéry provázel manažer Johny Stark, především v letech 1965–1989. Pro její mediální nahrávací průlom byl velmi důležitý především hudební producent Eddie Barclay. Komponista Christian Bruhn a textař Georg Buschor pro ni složili na sto hitů, ve kterých upřednostnili téma lásky, Paříže a Francie.

Chcete se podívat na její zářné umělecké začátky?

La Dernière Valse (Tilt Magazine, 1967)

https://www.youtube.com/watch?v=-aYNZVWs7WE

Jak vzpomínala Mireille Mathieu na svou kariéru v rodném Avignonu ? 

https://www.youtube.com/watch?v=tkE5hJl2avg

Legendární pěvkyně zpívala také v duetech po boku proslulých pěvců různých žánrů. Společně vystoupila v rámci hudebních mezinárodních programů na pódiu např. s Paulem Ankou, Charlesem Aznavourem, Plácidem Domingem, Patrickem Duffym, Juliem Iglesiasem, Tomem Jonesem nebo Barrym Manilowem.

Ponořte se do duetu dvou legendárních hvězd francouzského šansonu

Mireille Mathieu a Charles Aznavour

Une vie d’amour (1981)

https://www.youtube.com/watch?v=NHl-piDm0bg&list=RDlQwCAiUVO_w&index=2 

Odborná kritika oceňovala její charisma, silný hlas a precizní artikulaci. Témbrem dříve připomínala slavnou francouzskou šansoniérku Édith Piaf, která byla v dětství jejím idolem.

Po dlouhou kariéru, která trvá přes úctyhodných padesát let, se rozhodla Mireille Mathieu udržet si svůj typický sestřih vlasů, který se stal inspirací pro její fanynky a kadeřníky.

V listopadu 2018 u firmy Sony Music vydala slavná šansoniérka své nejnovější album Mes Classiques.

Než se rozhodnete její CD koupit, poslechněte si ukázky z jejího alba.

Mes Classiques

https://www.youtube.com/watch?v=iAhIRcqFPz8

Úvodní foto: Mireille Mathieu Foto c archiv JVS GROUP

Haute Couture Karla Lagerfelda – nadčasová inspirace v divadelní tvorbě

Markéta Jůzová

Odchod ikony světové módy Karla Lagerfelda, německého módního návrháře, designéra, fotografa a kostýmního výtvarníka, jenž žil od poloviny padesátých let 20. století v Paříži a šestatřicet let kreativně řídil slavný francouzský módní dům Chanel, zůstává i po jeho skonu v pětaosmdesáti letech (10. 9. 1933 Hamburk – 19. 2. 2019 Neuilly-sur-Seine) nadčasovou inspirací pro divadelní tvůrce.

Karl Lagerfeld

velký rozhovor pro dokument ZDF:  https://www.youtube.com/watch?v=DO-TavPyiAQ

Stěžejní etapa jeho kostýmních návrhů v oborech činohry a opery spadá do období konce 70. let až po začátek 90. let 20. století a je spjata pouze se zeměmi Itálie a Rakousko. S baletem propojil své umění až v 21. století ve Francii.

V Itálii Lagerfelda provázel v divadelní tvorbě slavný režisér Luca Ronconi na třech inscenacích. Poprvé se setkali při spolupráci v Janově v roce 1978 na hře Zelený Kakadu / Komtesa Mici Arthura Schnitzlera v Teatro Duse, tehdy se jednalo o produkci Teatro Stabile di Genova. Po úspěchu s návrhy kostýmů pro činohru, dostal Lagerfeld o dva roky později nabídku spolupráce na opeře Hoffmanovy povídky Jacquese Offenbacha v Teatro Comunale ve Florencii. Představení byla zahrnuta i do programu proslulého operního festivalu Maggio Musicale Fiorentino. V roce 1991 se podílel na Ronconiho inscenaci opery Trójané Hectora Berlioze do Teatro alla Scala v Miláně.

V Rakousku navrhoval kostýmy pouze pro vídeňský Burgtheater. Režisér Horst Zankl ho vyzval ke spolupráci na hře Komedie svádění Arthura Schnitzlera v roce 1980, kdy se Lagerfeld stal  hostujícím profesorem v oboru módy na Univerzitě užitého umění ve Vídni. V proslulém rakouském činoherním divadle se objevily jeho další nové kostýmy opět až na začátku devadesátých let 20. století. Tehdy však Lagerfeld pracoval nejdříve na inscenaci hořké komedie Nemožný člověk Huga von Hofmannsthala pro Salcburský festival, kde hru inscenoval Jürgen Flimm, v roce 1991 byla produkce převzata do Burgtheateru.

Když si milovníci klasické hudby připomínali v roce 2017 ve Vídni 150. výročí vzniku skladby Na krásném modrém Dunaji Johanna Strausse ml., konal se ve Vídeňské státní opeře tradiční ples, pro který slavný módní návrhář a designér Karel Lagerfeld navrhl v úzkém sepětí s firmou Swarovski čelenky debutantkám tančících v párech při znění Straussova valčíku.

Choreograf Benjamin Millepied, který byl šéfem baletu Národní opery v Paříži, požádal  Lagerfelda o návrh speciální Haute Couture kolekce pro tanečníky k projektu  Brahms-Schoenberg Quartet George Balanchina, realizovaném v roce 2016 v Bastilské opeře.

Zajímá vás, jak krásně působily kostýmy na jevišti v Paříži? https://www.youtube.com/watch?v=9LBK1YxrKRI

Ke galavečeru v pařížské Opeře na začátku sezony 2018 / 2019 v pařížské Opeře navrhl Lagerfeld kostýmy pro novou choreografii Ohada Naharina Bolero.

Karl Lagerfeld v průběhu své úctyhodné mezinárodní kariéry úzce propojil svou kostýmní a designerskou tvorbu s módními firmami Pierre Balmain, Jean Patou, Chloé, Fendi, Chanel, Hennes & Mauritz (H&M), Saga Falabella (Chile & Perú) a Puma. Proslul i svou vlastní luxusní zn. Karl Lagerfeld. Z osobností populární hudby navrhl outfit např. pro Madonnu a Kylie Minogue. Spolupracoval na mnoha projektech v oborech módy, designu, reklamy, fotografie a umění.

 Nahlédněte blíže do módní tvorby Karla Lagerferda,

kreativního  ředitele slavného módního domu CHANEL (1982–2019) 

https://vimeo.com/128580137

 

Exkluzivní interview s Karlem Lagerfeldem při CHANEL Fashion Show

https://www.youtube.com/watch?v=8_WUhJuXpis

Jeho přehlídky Haute Couture kolekcí až do roku 2019 patřily k nejvýznamnějším událostem módní branže. Své skvostné návrhy precizně a s perfekcionismem provázel od prvních skic přes mediální prezentaci až po módní mola. Jeho tvorba zůstává mimořádně nadčasová.