Markéta Jůzová – Hudební rozhledy

FLÉTNOVÉ SONÁTY FRANTIŠKA BENDY

S RENOMOVANÝM FLÉTNISTOU ROMANEM NOVOTNÝM
Markéta Jůzová

RADIOSERVIS
CR0910-2

František Benda: Sonáty pro flétnu a harfu

Sonáta C dur (Lee III-6), Sonáta e moll (Lee III-56), Sonáta G dur (op. 3/1), Sonáta e moll (Lee III-57), Sonáta F dur (Lee deest)

František Benda: Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello

Sonáta G dur (Lee III-74), Sonáta a moll (Lee III-121), Sonáta D dur (Lee III-24), Sonáta e moll (Lee III-60)

Roman Novotný – flétna, Jana Boušková – harfa, Aleš Bárta – cembalo, Jan Keller – violoncello.

Nahráno: CD 1 – v březnu a dubnu 2014 ve studiu Domovina, CD 2 – v listopadu a prosinci 2014 a lednu 2015 ve Studiu č. 1 Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech, hudební režie Jiří Gemrot, mistři zvuku Miroslav Mareš (CD1) a Zdeněk Žoček (CD2).

Vydáno 2017, 2 CD.

Celkový čas: 91:40

V sezoně 2019/2020 uplynulo 310 let od narození skladatele a houslového virtuosa Františka Bendy, představitele raného klasicismu. Jeho díla se zapsala výrazně do historie české hudby.

Renomovaný flétnista Roman Novotný aktivně shromáždil všechny dostupné skladatelovy flétnové sonáty. Již v roce 2014 a 2015 je nahrál na nové album (vyd. Radioservis 2017) a ke studiové hudební spolupráci přizval své nejúspěšnější kolegy.

V provedení s harfistkou Janou Bouškovou, cembalistou Alešem Bártou a violoncellistou Janem Kellerem komorní díla Františka Bendy oslní posluchače v jejich interpretaci nejen krásou melodií, ale i virtuozitou.

Roman Novotný se profiluje na své zatím nejnovější sólové nahrávce nazvané „František Benda – Flute Sonatas“ velmi invenčně a s ohledem na své předchozí kompaktní disky je opět progresivnější.

„S flétnovou hudbou Františka Bendy jsem se poprvé setkal zkraje svých studií na konzervatoři. Vzpomínám si, jak hluboce mne už tehdy oslovila nahrávka, na které Jean-Pierre Rampal a Viktorie Švihlíková přednesli Bendovu sonátu F dur v aranžmá Milana Munclingera,“ vzpomínal s odstupem času Novotný. Nastudování díla v interpretaci světově proslulého francouzského flétnisty a naší významné flétnistky si tenkrát velmi oblíbil. O několik let později se ovšem nadchl i z dalších koncertů. Velmi zaujat byl nahrávkou skladatelových děl v podání renomovaného maďarského flétnisty Andráse Adorjána se souborem Ars Rediviva z 80. let 20. století, která byla natočena v Praze pod taktovkou Milana Munclingera. „S jakým potěšením a jistou nostalgií jsem si desku nechal po letech sólistou podepsat při naší společné práci v porotě flétnové soutěže Pražského jara 2015,“ připomněl s radostí i hrdostí Roman Novotný v době před vydáním své nejnovější nahrávky.

Ke kompletu Bendových děl rád přiblížil svůj přistup: „Postupně se mi do rukou dostávaly další Bendovy oficiálně vydané sonáty, a pak i nesmírně pozoruhodný materiál, čtyři sonáty v dobovém opisu, jehož faksimile je zveřejněno na internetu.“ Následně si již renomovaný hráč České filharmonie, dlouholetý pedagog Pražské konzervatoře, splnil své velké přání, natočit všechny dostupné skladatelovy sonáty.

Nahrávky soustředil Roman Novotný do alba dvou kompaktních disků, které odlišil komorní sestavou podle charakteru skladatelovy tvorby. Svým posluchačům se rozhodl samostatně předložit „Sonáty pro flétnu a harfu“ a „Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello.“

Do tvorby a života Františka Bendy (1709 Benátky nad Jizerou – 1786 Postupim) zasvětil čtenáře v doprovodném bookletu Václav Kapsa. V textu akcentoval odborně a poutavě nejen Bendovu stěžejní pozici ve dvorní kapele pruského krále Fridricha II., ale i jeho zahraniční působení ve Vídni a Varšavě, v Drážďanech či Berlíně. Upozornil také na sporné autorství Sonáty G dur (op. 3/1) vydané v Berlíně pod jménem Franz Benda, kterou podle dochovaných pramenů mohl složit rovněž Carl Friedrich Franz Benda nebo František Benda Friedrich Wilhelm Heinrich.

Harfistka Jana Boušková, která si ve světě úspěšně buduje renomé, svou kolekci společných nahrávek s Romanem Novotným opět skvěle rozšířila. Již jejich první projekt v roce 2001 ve Dvořákově síni Rudolfina, kde natočili CD „Romance“ pro label Exton – Octavia Records, byl výborný. Když o tři roky později ve stejné koncertní síni pokračovali ve svém záměru nahrávání děl různých autorů na kompaktní disk ve spolupráci s japonskou firmou Octavia Records pro label Cryston nazvaný „ à la fantasia,“ jejich souhra se jim opakovaně velmi zdařile osvědčila.

Z Bendových skladeb na novém albu oba hrají Sonátu C dur (Lee III – 6), Sonátu e moll (Lee III – 56), Sonátu G dur, op. 3/1, Sonátu e moll (Lee III – 57) a Sonátu F dur (Lee deest). V jejich interpretaci vyniká průzračně tektonika sonát, melodika zní zpěvně a dynamické kontrasty jsou barevně odstíněné. Instrumentální hra flétnisty a harfistky působí radostně jako živý dialog. Citlivě si naslouchají a ke skladbám přistupují s pokorou a respektem.

Roman Novotný již delší dobu hraje na japonský nástroj Muramatsu s jasem ve výškách a vřelostí v nižších polohách. Jeho přednes je hravý, líbezný a melancholický. V legátových pasážích dociluje zpěvnosti. Oslňuje virtuozitou, pestrostí barev a širším rozpětím dynamiky. Velmi ctí charakter skladeb, což je nejcennější.

Jana Boušková hraje po boku výtečného flétnisty výsostně. Novotného dlouholetá kolegyně z České filharmonie své hráčské umění dlouhodobě rozvíjí k perfekcionismu na nástroji americké firmy Lyon & Healy, který získala v roce 1992 za vítězství International Harp Competition v USA. Její harfa zní krásně ve velké škále barev.

Druhý kompaktní disk se zaměřením na „Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello“ nabízí Bendova díla v rozšířenějším komorním znění. Novotný hraje po boku svých úspěšných kolegů, cembalisty Aleše Bárty a violoncellisty Jana Kellera, Sonátu G dur (Lee III – 74), Sonátu a moll (Lee III – 121), Sonátu D dur (Lee III – 24) a Sonátu e moll (Lee III – 60). V jejich provedení zní díla hutněji a zpěvnost flétnisty se místy střetává s těžším doprovodem. V dramatičtějších pasážích vyniká Novotný, který skvěle respektuje charakter skladeb.

Volba střídavého řazení děl v durové a mollové tónině vnáší do atmosféry poslechu vnitřní vyváženost a příjemnou proměnlivost nálad. Skladby souhrnně vytvořily zajímavý celek, který je z instrumentálního a dramaturgického pohledu umělecky velmi přínosný.

JUBILEUM PETERA KONWITSCHNÉHO

Markéta Jůzová

Slavný německý režisér Peter Konwitschny 21. ledna 2020 oslavil své pětasedmdesáté narozeniny. Působí převážně v Evropě a Japonsku na renomovaných scénách. Na svém kontě má řadu úspěšných inscenací operních děl od baroka až po současnost. Je držitelem řady významných ocenění. K nejcennějším patří Kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1997). Odborný německý časopis Opernwelt jej jmenoval režisérem roku 1998, 1999, 2000 a 2018, cenu od prestižního magazínu obdržel i za inscenaci roku 2001 (G. Verdi: Falstaff, Oper Graz) a 2004 (L. Nono: Al gran sole carico d´amore, Staatsoper Hannover). Konwitschny je čestným profesorem Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Patří k umělcům, kteří po premiérách svých operních inscenací sklízí obvykle od publika obdiv, nadšení, opovržení i pohoršení. Na první letmý pohled působí jeho realizace provokativně a skandálně. Z pohledu analytického jsou detailní, nesmírně promyšlené, moderní a odvážné.

V České republice dosud nehostoval, i když by velmi rád. Během našeho prvního společného setkání ve Vídni v roce 2012 se mi svěřil, že by si přál režírovat na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. V rakouské metropoli inscenoval v sezoně 2011/2012 ve Vídeňské státní opeře Janáčkovu operuZ mrtvého domua obnovené nastudování Verdiho opery Don Carlos. V sezoně 2016/2017 jsme se domluvili na schůzce v Bratislavě, kde režíroval Halévyho operu Židovka ve Slovenském národním divadle.

Svůj přístup k inscenacím mi režisér upřesnil brzy a výstižně: „Svou režijní práci vidím jako prostředek jevištní konfrontace mezi minulou a současnou epochou. Je to můj základní inscenační princip. Věřím, že lidé tak více pochopí historii, která je sice několik set let stará, ale stále živá a ještě i aktuální.“

Když jsme se setkali, samozřejmě, že jsme se společně ohlédli za jeho pozoruhodnou minulostí. Peter Konwitschny (21. 1. 1945) pochází z Frankfurtu nad Mohanem, ale dětství strávil v Lipsku, kde se jeho otec dirigent Franz stal v roce 1949 kapelníkem Gewandhausorchesteru. „V mých vzpomínkách na dětství si rád vybavuji, jak jsem často s rodiči chodil do divadla na operní představení a koncerty, ale dlouho jsem nevěděl, čím bych chtěl být,“ vyprávěl Konwitschny. Po čase se rozhodl pro studium režie na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně v letech 1965– 1970. „Měl jsem štěstí, že v NDR, kde jsem vyrostl, byl prioritní obsah děl na jevištích, na Západě šlo divadelníkům především o design a finance. Na vysoké škole jsem byl rád, že můj pohled na divadlo ovlivnili Bertolt Brecht a Walter Felsenstein, i když nepřímo a zprostředkovaně. Oba patřili k nejvýznamnějším reformátorům divadla. K mým pedagogům patřili Joachim Herz, Götz Friedrich a Ruth Berghaus. Vnímal jsem citlivě generační názory a jejich odlišné divadelní tradice. Líbilo se mi, že svými přístupy k divadlu pronikli i na Západ,“ vzpomínal s odstupem času. Po absolutoriu vysoké školy se Peter Konwitschny stal asistentem režie v proslulém souboru Berliner Ensemble, kde často spolupracoval s intendantem a režisérem Ruthem Berghausem. Od roku 1980 byl režisérem ve svobodném povolání, postupně začal inscenovat nejen opery, ale i činoherní hry. V letech 1986–1990 zastával funkci hlavního režiséra Landestheater Halle, kde své osobní portfolio obohatil např. o operní tituly Rinaldo G. F. Händela, Rigoletto G. Verdiho a Carmen G. Bizeta. Angažmá zavedla režiséra do světových metropolí i menších měst s významnými scénami. Konwitschny působil např. v Berlíně, Barceloně, Basileji, Bratislavě, Drážďanech, Essenu, Štýrském Hradci, Hamburku, Lipsku, Mnichově, Montepulcianu, Moskvě, Paříži, Salcburku, ve Stuttgartu a Vídni, z asijských metropolí také v Tokiu.

V letech 2008–2011 zastával Peter Konwitschny post šéfrežiséra Oper Leipzig. K jeho zásadním inscenacím z posledních let patřily např. Salome R. Strause (De Nationale Opera), Elektra R. Strausse(Det Kongelige Teater), Intolerance L. Nona(Deutsche Oper Berlin), Don Giovanni, Cosìfan tutte W. A. Mozarta, Země úsměvů F. Lehára (Komische Oper Berlin), Julius Caesar v EgyptěG. F. Händela (Oper Halle), Čardášová princezna E. Kálmána(Semperoper Dresden), La clemenza di Tito W. A. Mozarta, Čarostřelec C. M. von Webera, Don Carlos G. Verdiho, Růžový kavalír R. Strausse, Mojžíš a Áron A. Schönberga, Lulu, Wozzeck A. Berga, Vzestup a pád města Mahagonny K. Weilla (Staatsoper Hamburg), Al gran sole carico d’amore L. Nona (Staatsoper Hannover), Kouzelná flétna W. A. Mozarta (Staatsoper Stuttgart), Z mrtvého domu L. Janáčka (Wiener Staatsoper). Jeho inscenace oper Richarda Wagnera Parsifal, Tristan a Isolda (Bayerische Staatsoper München), Tannhäuser, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští (Hamburgische Staatsoper), Soumrak bohů (Staatsoper Stuttgart) a Bludný Holanďan (Bolšoj těatr). Nabucco G. Verdiho a Den míru R. Strausse (Semperoper Dresden) tvoří důležitou kapitolu dějin divadla.

„Mám rád díla Richarda Wagnera i Giuseppa Verdiho. Líbí se mi, že témata jejich oper jsou si podobná filozoficky, historicky a politicky. Hudebně se oba vyjadřují zcela jinak,“ zamyslel se upřímně Peter Konwitschny během našeho rozhovoru a pokračoval otevřeně ve svých úvahách: „Při poslechu Wagnerovy hudby mám pocit, že jeho opery zahrnují vše. Nemyslím, že je režijně těžké převést jeho díla do scénických akcí. Pro mne je těžší inscenovat opery Wolfganga Amadea Mozarta.“ Přirozeně mne hned zajímalo, z jakých důvodů jsou pro Konwitschného Mozartovy opery obtížnější. „Mozart byl božsky nadaný. Mnoho lidí nadchl, protože má nádherné melodie a člověk má dojem, že vše je v jeho operách hezké, ale v jeho dílech jsou mezilidské a společenské konflikty. Jeho hudba je velmi hluboká.“

V souvislosti s častým inscenováním oper Richarda Wagnera jsem se režiséra zeptala, jak vnímá proměny Wagnerovy teorie Gesamtkunstwerku v praxi: „Wagnerova teorie Gesamtkunstwerku je stále platná. Zahrnuje všechny druhy umění, které musí vzájemně spolupracovat. Jejich spojení je důležité, ale to neznamená, že když je text dramatický, tak musí být dramatické i světlo a hudba. Jednotlivé jevištní složky jsou také volné. Současně jde o kontrapunktické prožitky mezi jednotlivými jevištními složkami a konkrétní význam Gesamtkunstwerku se stále mění. Například tempo představení musí odpovídat mému Gesamtkunstwerku. Pro mou režijní práci je velmi důležitá diskontinuita,“ přiznal Konwitschny. Proč režisér princip diskontinuity často používá? „Je to účelné působení divadla, které lidi podněcuje k rychlejším reakcím a nutí je k přemýšlení nad proměněnými podmínkami sledování opery,“ vysvětlil přesněji a dodal: „Diskontinuita podporuje u diváků silnější vnímavost. V současnosti musím jako režisér vnímat dnešní komunikaci, která je stále techničtější, a zároveň vidět návaznost na minulou epochu.“

Když jsme spolu déle hovořili, zajímalo mne, jak režisér vnímá svůj vliv na soudobé divadelní umění: „Věřím, že můj vliv je velký a vím, že mám mnoho svých následovníků. Učím režii studenty ve Vídni, v Berlíně, Hamburku a Tokiu. Mladí režiséři si mé výuky váží. Podněcuji silně jejich bohatou fantazii. Soustředíme se například na otázky spojené s divadelní diskontinuitou a dynamickými poměry jednotlivých jevištních složek v inscenaci. Pro mne je nejdůležitější, aby mladí operní režiséři rozuměli hudbě a z ní vycházeli při rozvíjení svých myšlenek. Při analýzách filmů a dokumentů, které nám slouží jako příklad při práci s projekcemi, které se stávají stále častěji součástí inscenací, hovoříme společně o paralele tempa dnešního života a jeho snímání. Mnohé dokumenty jsou příliš rychlé a nesoustředí se na detail, ale mladí lidé to tak chtějí. Pokud záběry ve filmu plynou velmi rychle, není to žádné umění. Učím své režiséry, aby dokázali při své práci také zpomalit. Umění nemůže být skutečnost, i když si bere ke zpracování materiál současnosti. Právě proměnou se stane daný jev jasnější. Umění musí ukázat změnu.“

Na přímé tvůrčí zkušenosti s režisérem jsem se zeptala i dirigenta Roberta Jindry, který v SND v Bratislavě hudebně nastudoval operu Židovka Jacquese Fromentala Halévyho. Konwitschného inscenace znal Jindra před jejich první spoluprací ve slovenské metropoli již ze zahraničí, takže dirigentovy předchozí zážitky ovlivnily i jeho profesní vztah k významnému německému tvůrci. „Samozřejmě, že vždy je problém aktualizovat operu, která je nějak historicky zakotvena. Divadelní jazyk Petera Konwitschného znám z jeho produkcí, které jsem měl možnost vidět v cizině. Velmi mne upoutalo jeho pojetí Verdiho opery Don Carlos, kterou inscenoval ve Vídeňské státní opeře před několika lety. Tehdejší představení bylo pro mne sice šokující, nicméně jsem byl nadšen, protože vztahy a vývoj jednotlivých postav vybudoval Peter Konwitschny na scéně neuvěřitelně přesvědčivě a sugestivně. Stinnou stranou Konwitschného nezpochybnitelné umělecké osobnosti však je jeho nekontrolovatelně vznětlivá a agresivní povaha, která do zkouškového procesu často vnáší mezi jednotlivé umělecké složky napětí a tím vyvolává zbytečné konflikty, které se pak negativně odráží na celkové atmosféře v souboru a má tak negativní dopad na klidný a kreativní průběh zkoušek.“

Peter Konwitschny na zkoušce Verdiho Dona Carlose ve Vídeňské státní opeře Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Peter Konwitschny je oceňován i kritizován za své inscenační přístupy. Zůstává věrný originálu, ale vychází ze struktury díla i v širším přesahu. „Ano, přesně, máte pravdu,“ řekl mi tehdy na můj názor režisér a svůj pohled na tvorbu upřesnil: „Inscenace, které dělám, vypadají jinak než v době světových premiér konkrétní opery. Mnozí lidé by rádi viděli v divadle historické inscenace, ale pak neuvažují dialekticky. Režírovat dílo jako v době jeho premiéry je jednoduše kopie, která v současnosti už nefunguje. Jsem interpretem a dílo musím zprostředkovat tak, aby mu lidé rozuměli. Nejen jak lidé, kteří říkají: „Ach, jak nádherné jsou melodie a jak krásně zpívá sopranistka apod.“ Nejsem moderní režisér, jsem autentický.“

V inscenacích Janáčkovy opery Z mrtvého domu a Verdiho opery Don Carlos aranžoval režisér pěvecký sbor i do vrchních pater hlediště. „Jedná se o účelovou funkci, která vychází z vnímání divadla německého dramatika, teoretika a režiséra B. Brechta. V horních patrech hlediště lze aranžovat sbor do pozice Brechtova tzv. efektu zcizení, odstupu od děje, odkud pěvci danou situaci nebo vyprávění hlavních postav mohou cynicky či ironicky gesty či zpěvem komentovat, i když zpívají česky. Inscenace opery Don Carlos byla poněkud extrémní, zejména v řešení klíčové scény autodafé. Podobně jsem pracoval s aranžováním sboru i v inscenaci opery Lulu A. Berga. Z psychologického hlediska je zajímavé, že vnímání diváka se najednou změní, protože se náhle ocitne v diskontinuitě recepce sledovaného děje. Čtvrtá stěna v divadle je iluzionistická a mne baví během tvůrčí práce se dívat, kde ji mohu probořit.“ Jaký má režisér vztah k tvorbě českých skladatelů? „Z děl Antonína Dvořáka jsem žádné nerealizoval a z tvorby Bedřicha Smetany jsem dělal v rakouském Operním domě ve Štýrském Hradci Prodanou nevěstu. Považuji ji za velké hudební drama, které je z hudebního a dramaturgického pohledu absolutní špička.“ Z dalších Janáčkových oper inscenoval Její pastorkyňu a Věc Makropulos, přál by si inscenovat všechny jeho opery.

Peter Konwitschny režíroval ve Vídeňské státní opeře např. i operu Z mrtvého domu Leoše Janáčka. Foto © archiv Wiener Staatsoper

Ve svém týmu má režisér rád rovnocennost mezi kolegy. „Nejsem jen režisér, ale i dramaturg a scénograf. Scénograf musí být také režisér,“ podotkl s rozvahou: „Inscenování díla vzniká pozvolně, až se nám náhle vyjasní představy k prostoru i světlu a ke kostýmům. Vysvětlíme si důvody konkrétní realizace záměrů s ohledem na danou situaci a celek opery. Pracujeme po částech, ale stále společně. Sólisté a sboristé by měli ve spolupráci s režisérem být rovněž otevření, pochopit zpívaný text a postavu, kterou ztvárňují, vzájemná jednání i různé situace a s radostí přistupovat ke zpěvu.“

SÍLA PŘÍBĚHU I CHARAKTERŮ MUZIKÁLU TARZAN V DIVADLE HYBERNIA

Praha, Divadlo Hybernia

Markéta Jůzová

Divadlo Hybernia v Praze hraje s úspěchem již čtvrtý měsíc muzikál Tarzan, který je úzce provázán se světovými hity britské popové legendy Phila Collinse, jenž poměrně krátce před českou divadelní premiérou zpíval 25. 6. 2019 ve vyprodané O2 aréně v rámci svého velkolepého světového turné s názvem Still Not Dead Yet Live. V pražském muzikálu si srdce diváků získává nejen Collinsova hudba a jeho texty písní, ale především poutavý silný příběh o mladém muži hledajícím lásku a své kořeny v africké džungli. Režisér Libor Vaculík zpracoval dílo humorně, dojemně a s napětím, přitažlivě pro všechny generace diváků.

Muzikál podle filmu společnosti Disney, adaptace dle knihy Rice Burroughse Tarzan z rodu Opů originálně uvedená v roce 2006 společností Disney Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku na libreto Davida Henryho Hwanga, se v Praze hraje v českém překladu Martina Fahrnera a s texty písní Pavla Cmírala.

„Příběh o Tarzanovi z pera amerického spisovatele E. R. Burroughse vyšel v roce 1914 a již více než jedno století baví čtenáře. Není tedy divu, že společnost Disney po něm sáhla a po úspěšném kresleném filmu z roku 1999 vznikl nádherný muzikál s hudbou Phila Collinse. Ten spatřil světlo světa v roce 2006. Já jsem tento muzikál neviděl a ani vidět nechtěl…,“ vyjádřil se režisér Libor Vaculík v doprovodném programu k pražské inscenaci. „Rád jdu vlastní cestou i se všemi riziky, která tato cesta přináší! Na prvním místě jsou pro mě v příběhu o chlapci vyrůstajícím v džungli emoce. Tedy atributy, které i dnes, v naší společnosti, hrají prim. Všechny účinkující jsem se pokusil předělat k obrazu svému, vštěpit jim charaktery jednotlivých postav – ať to byla hlavní postava nebo poslední člen company.“

Z muzikálu Tarzan Foto © Michaela Feuereislová

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. I v Divadle Hybernia děj líčí osudy Tarzana (Viktor Antonio), potomka mladého anglického páru, kterého po tragické smrti jeho rodičů vychovává pralesní opice Kala (Dita Hořínková) a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle. V období dozrávání obohatí jeho vnímání světa vedle Kaly především vůdce kmene Kerchak (Marian Vojtko), gorilí samec Terk (Ladislav Korbel) a Leopard (Tomáš Smička). Tarzanův dobrodružný život v korunách stromů obrátí naruby až expedice profesora Portera (Tomáš Trapl), který přijel do africké džungle studovat život goril. Když se Tarzan (Peter Pecha) posléze seznámí se svou budoucí partnerkou, Porterovou dcerou Jane (Ivana Korolová), uvědomí si, že je člověk. Navzdory dramatické zápletce s léčkou a lovem goril vedoucího výpravy Claytona (Rudolf Kubík), který usmrtí gorilího vůdce kmene Kerchaka, skončí muzikál šťastně v silném poutu lásky Tarzana s Jane, která se rozhodne, nevrátit se lodí s otcem do Anglie, ale zůstat po boku Tarzana v Africe. I její otec je na konci nadšený. Radostné velké finále uzavírá srdečný happyend.

Orchestr v Divadle Hybernia hraje Collinsovu hudbu pod taktovkou Dalibora Kaprase ve svižných tempech, výrazově sice tvrdě, ale dynamicky citlivě v souladu s proměnami situačních nálad. Pěvecké nastudování Aleny Průchové je zdařilé, v rámci celku nabízí interpreti divákům vrstevnatou vokální strukturu, která zaujme nejen poslechem, ale především silou příběhu a významem zpívaných textů. Publikum často po sólových výstupech aplaudovalo.

Akrobaté, taneční company a pěvecká offstage přispívají k pěkné, výstižné a živelné charakteristice prostředí. Choreografie Ivany Hannichové je působivá. Scénografie a scénické projekce, za které nese zodpovědnost Petr Hloušek, sice prostor zejména ve druhém plánu jeviště zahltí, čímž zmenší plochu pro případné choreografie, ale každé situaci vtiskne věrohodný kolorit. Pro diváka je příjemný světlý horizont, který v některých obrazech disponuje jemnou hloubkou v dálce. Hlouškova scénografie je i světelně v odstínech spleti džungle promyšlená, čímž velmi napomáhá životu inscenace. Kostýmní výtvarník Roman Šolc mnohokrát prokázal ve své tvorbě velký cit pro vystižení charakteru postav, doby současné i daného díla. V týmu s Liborem Vaculíkem obohatil Šolc výrazně režisérovu koncepci.

Muzikál nabízí divákům dvojí či trojí alternaci rolí, v případě malého Tarzana dokonce čtyři dětské alternace. Devízou režie Libora Vaculíka jsou silné charaktery postav a napínavé rozehrání situací. Na repertoáru jsou představení až do konce letošní sezony. Muzikál přináší publiku radost a soubor dokáže diváky zvednout hned po happyendu ze židlí, aby mu aplaudovali, provolávali „Bravo!“ a třeba i zpívali s interprety hlasitě a spontánně.

Neváhejte a přijďte s celou rodinou na muzikál Tarzan do Divadla Hybernia

FILMOVÉ MELODIE

Markéta Jůzová
Praha, Obecní dům

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vzdal hold filmové hudbě Jiřího Šusta, Luboše Fišera a Miloše Boka adventními benefičními koncerty pro UNICEF 4. a 5. 12. 2019 ve Smetanově síni Obecního domu. Večer atraktivně podpořily projekce fotografií a ukázky z tvorby našich významných filmových režisérů.

Ostře sledované postřižiny, hudebně–obrazová suita z motivů filmové hudby Jiřího Šusta byla doprovázena krátkým snímkem, který vznikl na námět a scénář Vojtěcha Stříteského ve spolupráci s hudebním aranžérem Mirko Krebsem. Koláž záběrů z tvorby legendárního režiséra Jiřího Menzela propojila ukázky z filmů Ostře sledované vlaky, Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková. Slovenský dirigent Peter Vrábel řídil směs melodií s velkým zaujetím, občas příliš hlučně. Nejlépe vyzněl orchestr v místech, kdy se dostal do pomyslné rovnováhy s vizuální projekcí.

Ostatně Jiří Menzel si vždy přál, aby herectví, režie, výprava a hudba nevládly nikdy nad příběhem a myšlenkou. Nechtěl, aby ve filmu převládal režisérismus a dominance jedné filmové složky nad druhou. Koncert 4. 12. navštívil režisér se svými blízkými. V jednom z našich společných rozhovorů vzpomínal na svého nejbližšího spolupracovníka, skladatele a hudebního dramaturga Jiřího Šusta s obdivem, respektem a v přátelském duchu. „Šust měl úžasný archív všech možných hudeb nejrozmanitějších žánrů na nejrůznějších nosičích,“ vybavil si hned režisér a pokračoval v líčení: „Od mého prvního filmu mi pomáhal vybírat hudbu. Nejdřív pracoval s hudbou archívní, používal desky a pásky s originálními nahrávkami a také komponoval. Byl mistrem ve svém oboru.“ Skladatel by letos 28. 8. oslavil 100 let. S Jiřím Menzelem spolupracoval na většině jeho filmů.

Zajímají vás úvahy, názory a přístup k profesi Jiřího Šusta?

Nahlédněte do jeho tvorby prostřednictvím dokumentu:

Hudební podklady režisér s Jiřím Šustem konzultoval, už když měl hotový scénář. Jiří Menzel se vyjádřil k jejich tvůrčím schůzkám během našeho rozhovoru přesněji: „Zhruba jsme hledali, jaký styl, rytmus a tempo budou obrazy mít. Chce to trošku čas, než se hudební podklady vyberou a utřídí. Hudba dá tempo i hercům.“

Poslouchat orchestrální znění ke snímku, jenž měl charakter koláže a kratičkých úryvků, ztratilo sice zcela původní záměr režiséra Jiřího Menzela a jeho přístup k volbě muziky, ale stěžejní hudební témata a dojemné či vtipné situace připomněly ve Smetanově síni filmy i hudbu k radosti návštěvníků. Řada z nich se upřímně smála.

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka… Foto © Petr Dyrc

Do pohádkového světa zavedl posluchače Anděl Páně od Miloše Boka. Suitu z filmové hudby k oblíbené stejnojmenné vánoční pohádce režiséra Jiřího Stracha hrál orchestr v radikálně zkrácené verzi, pro kterou se správně rozhodl dirigent Peter Vrábel. Bokovo dílo trvá v originále čtyřicet minut a v kontextu večerního programu benefice FOK by bylo značně rozsáhlé, takže dirigent zkrátil kompozici téměř o polovinu. Na velké projekci se současně při znění hudby střídaly z vánočního filmu fotografie. Jejich statičnost ve srovnání s předchozím vizuálně koncipovaným dílem působila při vnímání hudby nepříliš efektivně. Soundtrack z pohádky vyšel v roce 2005 i na CD.

Připomeňme si Bokovu úpravu proslulé koledy Adeste Fideles

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně–obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Kompozice prolínala společně s videoukázkami tvorbu různých režisérů. Na plátně se objevily v krátkém snímku vzniklém opět v tandemu Vítězslav Stříteský a Mirko Krebs filmy Zlatí úhoři Karla Kachyni, Petrolejové lampy a Dotek motýla Juraje Herze, Tajemství hradu v Karpatech a Adéla ještě nevečeřela Oldřicha Lipského, Romanetto Evy Sadkové a Babička Antonína Moskalyka. Kompozici Sinfonia Fišeriana I. zpestřil i sólový zpěv sopranistky Patricie Janečkové a mezzosopranistky Taťány Roskovcové. Emotivní střídání nálad bylo nesmírně působivé.

Benefiční večer uzavřela Sinfonia Fišeriana I., hudebně-obrazová báseň z motivů televizní a filmové hudby Luboše Fišera. Na fotografii zleva Taťána Roskovcová, Patricie Janečková a Peter Vrábel Foto © Petr Dyrc

Chcete si vybavit hudbu Luboše Fišera z filmové komedie Adéla ještě nevečeřela?

Kühnův smíšený sbor vedený sbormistrem Jaroslavem Brychem se připojil k filmové hudbě v rámci celého programu velmi dobře. Interpretačně pozdvihl hudební úroveň večera.

UNICEF si v současnosti připomíná třicet let od přijetí Úmluvy o právech dítěte. Benefice ve Smetanově síni Obecního domu byla mimořádně vydařená.

Česká televize připomněla o Vánocích i jiné velikány hudby. Uvedla nejen jednu z nejkrásnějších pohádek Tři oříšky pro Popelku (1973)režiséra Václava Vorlíčka, ke které složil hudbu Karel Svoboda, ale i záznam exkluzivního galakoncertu z Hudebního divadla Karlín 19. 12. 2018 k nedožitým osmdesátým narozeninám legendárního skladatele.

Na Karla Svobodu můžete zavzpomínat prostřednictvím sestřihu

z koncertu k jeho 65. narozeninám (19. 11. 2003, Velký sál pražské Lucerny)

K velmi oblíbeným pohádkám patří i Šíleně smutná princezna (1968) režiséra Bořivoje Zemana. Autorem hudby je Jan Hammer ml., který posléze emigroval do USA, kde se proslavil a získal i nejprestižnější hudební ceny Grammy.

Jan Hammer – oficiální webové stránky

https://www.janhammer.com/

SLAVNOSTNÍ ZNOVUOTEVŘENÍ STÁTNÍ OPERY

Markéta Jůzová

Státní opera byla znovu po třech letech rekonstrukce slavnostně zpřístupněna 5. ledna 2020, přesně 132 let od jejího prvního otevření. Novorenesanční budova s neorokokovým hledištěm, koncipovaná dle plánů vídeňských divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století.

Historická budova získala v současnosti nové jevištní technologie, disponuje unikátní točnou, moderními zkušebnami i renovovaným baletním, orchestrálním a sborovým sálem se zázemím umělců. Provozní část budovy získala nový vzhled a byla osazena její skleněná fasáda. Na rekonstrukci budovy se podílelo mnoho restaurátorů, kteří vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. V hledišti byla instalována nová křesla. Při sledování operních představení budou moci diváci používat moderní čtecí zařízení s variabilní možností titulků. Národní divadlo a Raiffeisenbank, a. s., generální partner ND, společně připravili ke znovuotevření audiovizuální show, která bude promítána na přední fasádu budovy již od 31. prosince 2019. Provoz divadla zahájí velkolepě slavnostní galakoncert s podtitulem „Státní opera v proměnách času (1888–2018)“ v režii Alice Nellis.

Koncertní program dirigoval Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel Státní opery. V časopise Hudební rozhledy č. 12/2019 se blíže vyjádřil i k dramaturgické linii večera: „Galakoncert nabídne shrnutí slavné historie tohoto divadla. Počínaje Wagnerovými Mistry pěvci, kteří v roce 1888 operní dům otevřeli, představíme celou jeho hudební minulost včetně Mozarta, Strausse, Smetany, Janáčka, Zemlinského a dalších proslulých tvůrců. Představení vyvrcholí finále z opery Fidelio, jež bude také první dílo, které v lednu uvedeme na znovuotevřené scéně. V rámci večera, který bude znamenat začátek nové, velice důležité éry Státní opery, vystoupí orchestr, sbor, řada znamenitých sólistů operního souboru a významní hosté, jako Lise Davidsen, Emily Magee nebo Pavel Černoch.“ Mimořádný večer v přímém přenosu vysílala od 20. 00 hod. na stanicích ČT art a ARTE.

Karl-Heinz Steffens Foto © Národní divadlo

Diváci spatřili také nádhernou staronovou oponu, jejíž realizace podle návrhu původní opony Eduarda Veitha (1858–1925), byla svěřena Martinu Černému, uměleckému řediteli sekce výroby Národního divadla.

Staronová opona bude pro mnohé návštěvníky zážitkem. Jak charakterizuje Martin Černý velký nádherný výjev na oponě?„V monografii Eduarda Veitha jsem se dočetl, že námětem je básník, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Smyslem mají být témata, která dramatická literatura a opery zpracovávají v uměleckém díle, upřesnil Černý v našem aktuálním rozhovoru pro Hudební rozhledy, kde realizaci podrobně vysvětlil: „Když jsem na oponě pracoval, snažil jsem se pro sebe dešifrovat, které z výjevů jsou ctnosti a neřesti. Výjev je obohacen amorky, múzami a létajícími postavami s křídly. Na oponě je několik za sebou jdoucích plánů iluze. Obraz má průhled do krajiny. I architektonický rám musí působit plasticky a musí se odrazit od malované plochy, která je za ním. Architektura obrazu je ještě ve zlatém rámu, který je obohacen zlatými střapci a drapérií, jež se v divadle používají. Zde jsou iluzivní. Z divadelního hlediska je jeho kompozice velmi zajímavá, protože je na oponě iluze pokračujícího interiéru Státní opery. Výjev je s okny, jedním velkým a čtyřmi menšími. Zachycená krajina působí surreálně a část stavby připomíná antické ruiny. Oděv postav zvláštním způsobem kombinuje antiku, středověk a nahotu. Jedná se o zvláštní výjev, který není realistickým pohledem na skupinu lidí v krajině. Spíše se díváme na alegorický obraz.“ Více informací a zajímavostí ke zrodu staronové opony se můžete dočíst v aktuálním časopise Hudební rozhledy č. 1/2020.

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen si přeje ve Státní opeře uvádět velké romantické opery 19. století, s těžištěm tvorby Giuseppa Verdiho, Richarda Wagnera a Giacoma Pucciniho. Akcentovat chce i pozdní romantická a expresionistická díla z první poloviny 20. století a v repertoáru zohlednit i díla Richarda Strausse, Ericha Wolfganga Korngolda, Franze Schrekera, Alexandera Zemlinského a Paula Hindemitha. V nově zrekonstruovaném divadle budou uváděny také klasické moderní opery 20. a 21. století a nejnovější soudobá díla.

Per Boye Hansen – umělecký ředitel Opery ND a Státní opery Foto © Hana Smejkalová

Per Boye Hansen poskytl velký rozhovor pro časopis Hudební rozhledy č. 9/2019. K připravovanému repertoáru se vyjádřil přesněji již před konáním podzimní tiskové konference: „Dramaturgie Státní opery musí mít kořeny ve své historii. Již od svého založení v roce 1888 hrála významnou roli v evropském operním životě. Absorbuje, ale také vytváří nejdůležitější umělecké impulzy té doby, vždy v dialogu s jinými evropskými operními domy, kde hostuje mnoho předních světových umělců. Hansen přiblížil i svůj podnět k úvahám o divadle: : „Pro mě je velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911 až 1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl velmi inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně.“

První operní premiérou ve znovuotevřeném divadle bude 3. 4. 2020 titul Král Roger Karola Szymanowského v režii Mariusze Trelińského, inscenace je připravována v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu. Dílo hudebně nastuduje Karl-Heinz Steffens. Na repertoár se vrátí v letošní sezoně např. Fidelio Ludwiga van Beethovena, Madama Butterfly Giacoma Pucciniho a Aida, Nabucco Giuseppa Verdiho.

Balet Národního divadla uvede na scéně 21. 5. 2020 za doprovodu Orchestru Státní opery v české premiéře Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského v choreografii slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée. Z dalšího repertoáru si budou moci diváci vybrat např. balety Marná opatrnost a Timeless.

Státní opera – hlediště Foto © Národní divadlo

HERBIE HANCOCK NA SVĚTOVÉM TURNÉ

NADČASOVÝ PRŮKOPNÍK JAZZOVÉ AVANTGARDY

Markéta Jůzová

Slavný jazzový klavírista a skladatel Herbie Hancock inspiroval mnoho sólových interpretů a skladatelů nejen svou hrou a kompozicemi, ale i knihou vzpomínek H. Hancock: Possibilities. Publikace nebyla vydána v češtině, ale můžete se hned podívat na jeho tvorbu zblízka v rámci stejnojmenného dokumentu:

Držitel Oscara a čtrnácti cen Grammy hrál 9. 11. 2019 v Praze se svou kapelou poprvé v novém sále moderního multifunkčního centra O₂ universum. Strhující výkony devětasedmdesátiletého umělce a jeho jazzových přátel přijalo publikum s nadšením a zdálo se, že Hancock na svém světovém turné je i na koncertě v české metropoli velmi spokojen.

Průkopník jazzové avantgardy 20. století vyzdvihl v pražském programu kompozice z období své vrcholné éry a svůj jedinečný cit pro míšení žánrů. Do skladeb a improvizací absorboval prvky elektrického jazzu, rocku, hip hopu, funku a hudební vlivy afrických etnik. I zvukovým pojetím, experimenty s akustikou, barvami a dynamikou efektů různých nástrojů či v pointování improvizací a kompozic, které se staly léty standardy, dokáže Hancock stále ovlivňovat a utvářet progresivní směr soudobé hudby.

Repertoár, který zpravidla prezentuje na turné, zahrnuje většinou jeho nejznámější díla. V Praze hrál letos ze své tvorby např. skladby Butterfly, Actual Proof, Come Running to Me, Secret Source, Cantaloupe Island a Chameleon. Řada Hancockových skladeb se výrazně zapsala do dějin jazzu.

Cantaloupe Island si stále získává srdce posluchačů

Zajímá vás, jak Herbie Hancock vysvětluje citlivě, odborně a vtipně vznik skladby Watermelon Man?

Ve srovnání s jeho předchozím koncertem ve Foru Karlín na 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu, hrál v O₂ universu z bývalé sestavy již jen s baskytaristou Jamesem Genusem. Dále s kytaristou Lionelem Louekkem, svým bývalým studentem, který výrazně vynikl i na Hancockově koncertu již před pěti lety na brněnském Jazzfestu. Kapelu obohatil v Praze bubeník Justin Tyson a nadějná čtyřiadvacetiletá flétnistka Elena Pinderhughes, která před třemi lety získala v mezinárodní kritické anketě DownBeat ocenění „Rising Star.“

Herbie Hancock střídal opět především klávesy, klavírní křídlo zn. Fazioli, elektrický Korg s bohatou paletou zvukových možností a v závěru exceloval hrou na keytar. Dlouhá sóla všech členů kapel, virtuózní improvizace vedené i v rovnocenných dialozích a rozvíjení témat kompozic bylo stále opřeno o atakovaný rytmus. Všichni hráči podali během večera vynikající výkony.

Velmi nepravidelně zařazuje Herbie Hancock do svých programů hudební či osobní vzpomínku na Milese Davise, který měl v šedesátých letech výrazný vliv na jeho kariéru, v jeho kvintetu hrál Hancock v letech 1963–1968. V Praze Milese Davise nezmínil. Velký koncert s oslavným pásmem skladeb mu věnoval např. v roce 1992 v Mnichově.

Tribute to Miles Davis

https://www.youtube.com/watch?v=N3C73IiGsW g

Herbie Hancock působí na postu kreativního ředitele pro jazz ve Filharmonické sekci v Los Angeles a jako předseda Institutu Theolonius Monk Institute of Jazz, který byl nedávno přejmenován na Herbie Hancock Institute of Jazz https://hancockinstitute.org/

Proslulý jazzman a skladatel je rovněž zakladatelem Mezinárodního výboru umělců za mír / ICAP. V roce 2011 byl jmenován Vyslancem dobré vůle organizace UNESCO a o dva roky později obdržel Cenu Kennedyho centra. V roce 2014 byl jmenován Profesorem poezie na Harvardské univerzitě. Je členem Americké akademie umění a věd a držitelem prestižní ceny Grammy za celoživotní přínos.

ÚSPĚŠNÉ SONGY PHILA COLLINSE V DIVADLE HYBERNIA V MUZIKÁLU TARZAN A OHLÉDNUTÍ ZA JEHO KONCERTEM ZE SVĚTOVÉHO TURNÉ PRAZE

Markéta Jůzová

Legendární britský zpěvák Phil Collins v současnosti koncertuje v Severní Americe v rámci svého velkolepého světového turné, které nazval „Still Not Dead Yet Live.“ Jeho pražský koncert navštívilo letos v červnu v O2 Areně na sedmnáct tisíc posluchačů. Osmašedesátiletý zpěvák, skladatel, textař i hráč na bicí své fanoušky nadchl a pobavil. Se svou doprovodnou kapelou podal skvělý výkon. Collinsova hudba i texty vstoupily již i do pražského Divadla Hybernia, kde významný režisér Libor Vaculík inscenoval proslulý muzikál Tarzan. Tým a vedení divadla s velkým předstihem plánovali slavnostní premiéru na 4. října 2019.

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. Muzikál se světovými hity Phila Collinse vznikl pro filmové studio Walta Disneye a Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku.

Zajímají vás dobové názory z roku 1999 hudebníka P. Collinse a amerického týmu ze studia W. Disneye k animovanému filmu Tarzan?

A láká vás znát názory tvůrců z období příprav muzikálu Tarzan na Broadwayi v New Yorku v prosinci 2005, v jehož čele byl režisér Bob Crowley?

Hudební dílo bylo uvedeno úspěšně nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Evropě. Skladatel a textař byl za song „You´ll Be In My Heart“ nominován na cenu Grammy, píseň získala Zlatý glóbus a Oscara.

Chcete se si hned poslechnout oceněný song v podání Phila Collinse? slavnostní večer v Curychu, TV Show – 20. 11. 1999

Víte, jak vtipné bylo předávání ocenění Zlatého glóbu v roce 2000, a jakou radostnou řeč si Phil Collins připravil?

Phil Collins má za sebou závratnou hudební kariéru. Začínal jako bubeník a po čase se stal frontmanem kapely Genesis. Sólově debutoval v roce 1981 albem Face Value, které již tehdy zahrnovalo velký hit In The Air Tonight. Posléze rozjel světovou kariéru úspěšného hitmakera. Dosáhl 40 prvních míst v singlové UK Top 40, což se v osmdesátých letech nepovedlo žádnému jinému umělci. První příčky britských žebříčků obsadily jeho skladby Easy Lover, You Can’t Hurry Love a Against All Odds (Take A Look At Me Now), v amerických hitparádách pak získal 7 prvních míst se svými globálními hity One More Night, Separate Lives, Two Hearts, Another Day In Paradise, I Wish It Would Rain Down, Both Sides Of The Story a Dance Into The Light. K jeho nejslavnějším soundtrackům patří Against All Odds, White Nights, Buster, Tarzan, Brother Bear. Collins je držitelem mnoha nejprestižnějších cen, mezi nimiž jsou vyzdviženy Grammy, Oscar a Zlatý glóbus. Legendární hudebník má rovněž hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Zavzpomínejte si společně s P. Collinsem na jeho dětství i úspěchy.

VELKÝ ÚSPĚCH PHILA COLLINSE V PRAZE 2019

Světové turné s názvem „Still Not Dead Yet Live“ pojmenoval Phil Collins podle své autobiografie. Program koncertu z aktuálního turné představil v Praze 25. června 2019 v O2 Areně.

Hudební show navštívilo na sedmnáct tisíc posluchačů, převážně střední a starší generace. Mnozí z návštěvníků si ve foyer vybavovali vzpomínky na Collinsův koncert z roku 2005, kdy do stejného areálu zavítal slavný hudebník se svou doprovodnou kapelou, aby uvedl program ze světového turné „Final First Farewell Tour.“ V Praze byl Collins i s obnovenou sestavou kapely Genesis v roce 2007. Později na dlouhé období přerušil svou úspěšnou hudební dráhu a vrátil se na výsluní až v roce 2015 po přemlouvání své rodiny, přátel, fanoušků a některých ze slavných umělců. Jeho neuvěřitelná kariéra inspirovala četné generace hudebních osobností, ostatně Phil Collins obsazoval ve své minulosti první příčky napříč nejrůznějšími hudebními žebříčky a prodal rekordních 100 miliónů kusů nahrávek.

Koncert 25. 6. 2019 pořádala agentura Live Nation. Proslulý zpěvák přiletěl do Prahy se svou skvělou doprovodnou kapelou a pro publikum si připravil své nejznámější songy. Většinu z nich znali návštěvníci večera z jeho četných alb. V rámci dvouhodinového programu, který po operaci zad zpíval v sedě, zpíval s intonační jistotou a stále v obdivuhodném rozsahu svého flexibilního vokálu.

Scéna ve srovnání s nedávnými pražskými megakoncerty Eltona Johna či Paula McCartneyho byla střídmá, konvenční, včetně designu s lasery a videoprojekcemi. Koncert byl silně ozvučen, takže se posluchač nemohl příliš detailně zaposlouchat do sól či barev jednotlivých nástrojů a užít si plně výkonů vynikajících hudebníků, přičemž Phil Collins věnoval v první části večera po pár písních poměrně dost času představování každého z nich. Navíc v přátelském duchu, což bylo sympatické, protože mnozí jiní lídři členy kapel zmíní většinou až na konci koncertu a zpravidla je jen jmenují.

Collins přiletěl do Prahy s dechovou sekcí Vine Street Horns (trumpetisté Harry Kim a Dan Fornero, altsaxofonista George Shelby, trombonista Luis Bonilla) a v rytmické sekci nechyběl kytarista Daryl Stuermer z éry jejich společných koncertů s legendární kapelou Genesis, baskytarista Leland Sklar, doprovodný kytarista Ronnie Caryl, klávesista Brad Cole či perkusista Luis Conte. Bubeník Nicolas Collins hrál v jednom songu i na piano. Kvartetu vokalistů vévodil Arnold McCuller, který spolupracuje s Collinsem od začátku 90. let 20. století, ale i Amy Keys, Bridgette Bryant a Lamont van Hook. A předvedli parádní výkony.

Program gradoval pozvolně volbou hitů. Po úvodních melancholických, něžně procítěných lyrických písních Against All Odds, jež Collinsovi vynesla nominaci na Grammy, a Another Day In Paradise, se srdečné přízni posluchačů těšily proslulé songy z jeho působení v kapele Genesis, zejména skladby Throwing It All Away, Follow You Follow Me a později uvedená ještě Invisible Touch. Příjemné byly i projekce dobových záběrů členů Genesis na obrazovkách nad pódiem. V nabídce písní byl pozoruhodný vývoj umělce a kreativní vliv míšení žánrů popu, soft rocku, progresivního rocku, art rocku, jemné jazz fusion i soulu.

Návštěvníci s radostí ocenili píseň In the Air Tonight, která byla připomínkouze zpěvákova prvního sólového alba Face Value. Krásný duet se soulovou zpěvačkou Amy Keys zazpívali spolu v romantickém songu Separate Lives. Srdečné duo otce Phila Collinse a syna Nicholase výjimečně u klavíru vyznělo v písni Only You Know and I Know báječně. Nicholas exceloval rovněž v duu pro bicí, nejdříve po jeho boku hrál jen Luis Conte, a pak v triu hráli i s otcem, kdy si Phil Collins zvolil modifikované latinskoamerické perkusivní nástroje cajóny a symbolicky tak připomněl svou bývalou úžasnou dráhu bubeníka. Nadšené publikum se rozezpívalo nejvíce při písních You Can’t Hurry Love, Dance Into the Light, Easy Lover či na závěrečné songy Sussudio a Take Me Home.

Máte chuť si také zazpívat či jen poslechnout největší Collinsovy hity?

Balet ND v Praze zve na mistrovské choreografie, premiéry, klasická i soudobá díla

Markéta Jůzová

Balet Národního divadla vstoupil do nové sezony úspěšným repertoárovým dílem Labutí jezero, které zařadil do své nabídky na jaře v české premiéře v choreografii legendárního jihoafrického tvůrce Johna Cranka. Proslulý balet Petra Iljiče Čajkovského nastudovali Birgit Deharde, Andria Hall a Filip Barankiewicz v historické budově Národního divadla v Praze. Vedení naší první scény věří, že Crankova verze je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, s puncem dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu. Soubor BND se stal současně prvním velkým tanečním tělesem mimo německé prostředí, jenž získal povolení inscenovat titul v Crankově choreografii.

**Labutí jezero Foto** © **archiv Národní divadlo**

Když současný umělecký šéf BND Filip Barankiewicz zastával ve své minulé taneční kariéře post prvního sólisty Stuttgartského baletu, poznal Crankovy choreografie blíže. V našem rozhovoru z roku 2016 se vyjádřil ve svých vzpomínkách k tvorbě legendy baletu pozitivně a s úctou: „Z choreografií Johna Cranka čiší lidství, což je nejdůležitější. Jeho choreografie vychází nejen z přirozenosti člověka, on se současně pokusil z tanečníků vydat i schopnosti herecké. Měl jsem mnoho příležitostí poznat jeho tvorbu prostřednictvím krásných rolí, které jsem tančil. Neuvěřitelně mne obohatily a ovlivnily. Mám úžasné zážitky z nedávné doby, kdy mi byla dána možnost jeho díla předat a koučovat ve Stockholmu, Helsinkách a Soulu. Bavilo mne sledovat, jak se tanečníci seznamují s krokovými variacemi, což byla i pro mne velká výzva.“

Ve Stavovském divadle zahájí sezonu soubor BND titulem Kafka: Proces, jehož choreografii vytvořil Mauro Bigonzetti. K moderní inscenaci se nechal významný italský choreograf volně inspirovat stejnojmenným vrcholným románem Franze Kafky z roku 1914. Na stejné scéně bude k vidění v nadcházející době i úspěšný balet Valmont, jehož podkladem byl román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Soubor BND tančí dílo na hudbu Franze Schuberta a Pēterise Vaskse v úpravě Petra Maláska a v choreografii i režii Libora Vaculíka.

Pestrou nabídku sezony obohatilo současné vedení souboru čtyřmi premiérami. Po zářijovém turné souboru do jihokorejského Soulu, kde v Arts Center tanečníci BND poprvé představí avantgardní dílo Jiřího Kyliána Gods and Dogsv rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem, vystoupí v listopadu v Praze i Korejský národní balet. Pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang zatančí zahraniční hosté Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která nahradí Žalmovou symfonii v rámci komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času. Po premiéře 13. listopadu 2019 bude v historické budově ND uváděna inscenace KYLIÁN – Mosty času (Gods and Dogs – česká premiéra, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců).

Sametové baletní gala

Oslavy 30. výročí Sametové revoluce ve Stavovském divadle 16. listopadu 2019 se ponesou symbolicky v duchu umění, expresivity a svobodného vyjádření emocí tanečníků. Večer bude přitažlivý i o fakt, že soubor Baletu ND získal nedávno mezinárodní uznání na turné po Havaně a Kostarice, kde předvedl vysoce profesionální gala s ukázkami ze světového baletního repertoáru.

Plán tanečních událostí nového roku zavede milovníky baletu na českou premiéru 30. listopadu 2019 do Stavovského divadla. V choreografii proslulé německé osobnosti Christiana Spucka, uměleckého šéfa Zürich Ballett, uvede soubor BND dílo Leonce & Lena, které bylo vytvořeno podle literární předlohy Georga Büchnera. Spuckova baletní inscenace byla v minulosti nastudována na prestižních scénách Grands Ballets Canadiens v Montréalu, Stuttgarter Ballett nebo Zürich Ballett.

V adventním i vánočním období okouzlí diváky v historické budově Národního divadla opět Louskáček – Vánoční příběh. Balet Petra Iljiče Čajkovského si od své premiéry v roce 1892 prošel mnohými změnami v dramaturgickém, choreografickém i režijním pojetí. Maďarský choreograf Youri Vàmos se ve své verzi inspiroval pohádkou Charlese Dickense a zasadil příběh do dějiště 19. století v Londýně.

Choreografie legendárního Johna Cranka ožije v baletu Oněgin, zpracovaného podle proslulého románu Alexandera Sergejeviče Puškina.V obnovené premiéře 20. února 2020 se vrátí do historické budovy ND. Čajkovského hudba zazní v úpravě a instrumentaci, kterou navrhl Kurt-Heinz Stolze. Crankova verze byla uvedena na mnohých světových scénách.

Návrat baletních děl do Státní opery

Do Státní opery se soubor BND vrátí po jejím slavnostním znovuotevření v lednu 2020, kde plánuje tančit ze svého repertoáru balet Marná opatrnostJohna Lanchberyho, uváděného podle původní partitury Ferdinanda Hérolda v choreografii Fredericka Ashtona, a dále projekt komponovaného večera s názvem Timeless (Serenáda, Separate Knots, Svěcení jara), díla na hudbu P. I. Čajkovského, F. Chopina a I. Stravinskéhov choreografiích George Balanchina, Emanuela Gata a Glena Tettleyho.

V české premiéře 21. května 2020 nastudováním baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice, baletu na motivy známé pohádky Charlese Perraulta, uvede soubor BND poprvé půvabnou verzi slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée, která ji vytvořila v roce 1987 pro Stuttgartský balet. Proslulá inscenace, která byla na repertoáru řady prestižních scén, obsahuje také velkolepé taneční party Mariuse Petipy.

Společný projekt Laterny Magicky a Baletu Národního divadla v Praze

Nové autorské taneční divadlo s názvem Bon Appétit! choreografa Jana Kodeta vznikne ve spolupráci s režisérským tandemem SKUTR, skladatelem Ivanem Acherem, umělci Laterny magiky a tanečníky Baletu Národního divadla. Světová premiéra se uskuteční na Nové scéně 2. dubna 2020.

Nová scéna společně s Baletem ND láká své návštěvníky na projekt Slovanský temperament (Dumka, Aspects, Perfect Example), díla na hudbu četné řady skladatelů choreografovali Ondřej Vinklát, Katarzyna Kozielska a Andrej Kajdanovskij, a dále na taneční představení Sólo pro nás dva choreografa a režiséra Petra Zusky, který svůj úspěšný titul zpestřil hudbou Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek. Bývalý dlouholetý umělecký šéf BND a významný tanečník na scénu sofistikovaně vnesl i česko-polskou tvůrčí atmosféru.

Na sklonku sezony se uskuteční 6. června 2020 v historické budově Národního divadla v Praze obnovená premiéra baletu Čarodějův učeň. Autorské taneční divadlo skladatele Zbyňka Matějů, choreografa Jana Kodeta a režisérského tandemu SKUTR na motivy lužickosrbské legendy z přelomu 17. a 18. století je orientováno na diváky různých generací.

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Vídeň, Wiener Staatsoper
Markéta Jůzová

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Jiří Kylián se stal rytířem francouzské Akademie krásných umění v Paříži

Kyliánovy choreografie se souborem Baletu ND v Praze 2019–2020

Markéta Jůzová

Světoznámý choreograf Jiří Kylián byl v Paříži 13. března 2019 slavnostně uveden do francouzské Akademie krásných umění. Proslulá instituce zřídila u příležitosti jeho nového členství novou kategorii – choreografii. „Na to jsem samozřejmě nesmírně hrdý, protože tanec byl dlouhou dobu velmi zanedbávaným uměleckým odvětvím,“ uvedl Kylián, který na slavnostní ceremonii v Coupole of the Palais de l’Institut de France obdržel meč od Její královské Výsosti princezny hannoverské Caroline de Monaco.

Přijetí nového člena ohlásil při obřadu Hugues R. Gall, který vzdal hold i oceněnému předchůdci, kterým byl výtvarný umělec Leonardo Cremonini. Ve svém děkovném proslovu vzpomenul Jiří Kylián velké francouzské osobnosti a v kontextu ocenění připomenul, že zakladatel moderní pantomimy Marcel Marceau (1905–1979) a choreograf a tanečník Maurice Béjart (1927–2007) získali rovněž členství v historii Akademie krásných umění.

Při inaugurační ceremonii dostává každý nový člen meč, který symbolizuje nejen zbraň na obranu umění a kultury, ale v atributech i profesi oceněné osobnosti.

Na slavnostní ceremonii vystoupil významný dirigent William Christie se svým tělesem Les Arts Florissants.

Jak vzpomíná slavný choreograf Jiří Kylián na svou kariéru a jak uvažuje o baletu?

Kyliánův portrét v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně (2019)

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1093836883-na-plovarne/218544160100032-na-plovarne-s-jirim-kylianem

V Národním divadle v Praze byly uvedeny dosud Kyliánovy choreografie Návrat do neznámé země, Stamping Ground,Sinfonietta, Polní mše,Dítě a kouzla, Petite Mort či Last Touch. V rámci celostátních oslav100. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918 se uskutečnila 11. října 2018 v historické budově ND slavnostní premiéra komponovaného večera pod názvem Kylián – Mosty času, která zahrnovala umělcova díla Žalmová symfonie, Bella Figura, Petit Mort a Šest tanců. „Jsem rád, že si Jiří Kylián vybral pro Prahu právě tyto choreografie, které považuji za velmi senzitivní a které bezesporu patří k pokladům jeho tvorby“, dodal tehdy Filip Barankiewicz, umělecký šéf Baletu ND. Obsazení tanečníků náročných děl byla v ND sice rozdílná, ale vynikající. Divadlo vzdalo novou inscenací hold umělci světového renomé.

Připomeňme si Kyliánovy krásné choreografie ze zahraničí

Bella Figura

(Semperoper Ballett)

https://www.youtube.com/watch?v=U59zN2xpuf8

Petite Mort

(NDT)

https://www.youtube.com/watch?v=6S8xJ-7MT1U

V současnosti,bohužel,není až do konce června žádná Kyliánova choreografie na repertoáru ND, ale v září 2019 tanečníci Baletu Národního divadla poletí do jihokorejského Soulu, aby v Towol Arts Center v rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem poprvé zatančili choreografii Jiřího Kyliána Gods and Dogs. V české premiéře 13. listopadu 2019 v historické budově Národního divadla v Praze bude dílo zahrnuto do komponovaného večera první premiéry sezony s názvem Kylián – Mosty času, kde avantgardní Gods and Dogs nahradí Žalmovou symfonii, a bude tančeno v kontextu děl Bella Figura, Petit Mort a Šest tanců.

Do Prahy zavítá rovněž v listopadu Korejský národní balet pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang. V ND zahraniční soubor zatančí Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která bude zahrnuta také místo Žalmové symfonie do komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času.

Chcete si připomenout slavnostní premiéru

Kylián – Mosty času z 11. října 2018 v Národním divadle

https://vimeo.com/300462065

„Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou, rituálem, terapií nebo intelektuální strukturou. Tanec má nekonečné množství abstraktního nebo realistického ztvárnění. A když se dělá profesionálně, je to, jako by tanečník říkal: Já jsem umělecké dílo!“

Jiří Kylián

A pokud byste rádi viděli Kyliánovu choreografii opět na jevišti, již 14. dubna 2019 se koná v rakouské metropoli premiéra inscenace Forsythe / Van Manen / Kylián. Na repertoár je nasazena právě náročná Žalmová symfonie v nastudování souboru Baletu Vídeňské státní opery.