Praha,Obecní dům
Vladimír Říha
Není náhodou, že obě sousední země Česko a Polsko slaví 100 let existence prakticky ve stejných dnech – my v říjnu a Poláci v listopadu (11. 11., kdy v roce 1918 vznikl novodobý polský stát). Vznik obou států souvisí s koncem 1. světové války, k čemuž u nás ještě díky 17. listopadu přibývají oslavy výročí roku 1989, takže, bohužel, i pro velké letošní oslavy listopadu téměř v obecném nadšení zanikly i dva polské koncerty v Praze, v nichž hostující polské soubory slavily 100 let Polska.
Nejdříve 15. 11. v Rudolfinu uvedl jazzový World Orchestra Grzecha Piotrowského jazzovou Symfonii STU, v níž vystoupilo 50 hudebníků různých národností. Hlavní událostí bylo ale teprve následující den hostování ve Smetanově síni souboru Poznaňské filharmonie s dirigentem Lukaszem Borowiczem a sólistkami Korejkou Bomsori Kim (housle) a Ruskou Julianou Avdějevovou (klavír). Koncert byl také poděkováním za zářijový koncert Pražských symfoniků FOK v Poznani, a protože Poláky vedl v Praze právě Lukasz Borowicz, známý z dlouholeté práce v FOK i v jiných českých orchestrech, možno říci, že jsme viděli téměř „domácího“ umělce. Ten navíc připravil (tak jako naši v září českou klasiku) ryze národní polský program složený z klasiky i moderny. Klasiku zastupovali Karol Kurpiňski, Henryk Wieniawski a Fryderyk Chopin, modernu Krzysztof Penderecki, jenž je v poslední době u nás častým hostem.
A můžeme konstatovat, že se Borowiczovi i polským hostům večer mimořádně povedl. Národní prvky v Kurpiňskéhopředehře k opeře Hrad Czorsztyn i v obou sólových koncertech – Chopinově Klavírním koncertu č. 1 e moll, op. 11 a Wieniawského Houslovém koncertu č. 2 d moll, op. 22 – vystihl orchestr i obě světové sólistky Bonsori Kim i Juliana Avdějeva mistrně a jejich virtuozita s brilantní technikou přinesly publiku v dobře zaplněném sále velký zážitek. A Pendereckého původně filmová hudba ze snímku Rukopis nalezený v Zaragoze v úpravě zvané Tři kusy ve starém slohu (což je třídílná suita pro smyčcový orchestr) byla překvapením pro mnohé svou klasickou uměřeností. Pochvalme ale hlavně výkon orchestru, jenž nelze označit jinak než za mimořádný. Dal dokonce zapomenout i na výkon Varšavské filharmonie na posledním Pražském jaru a potvrdil, že Poznaňská filharmonie patří dnes v Polsku ke špičkovým tělesům skvělou souhrou, hráčskou jistotou všech skupin a stylovou čistotou. Byl to skutečně slavnostní koncert se vším, co k tomu náleží. Poznaňské hosty uvidíme u nás vždy rádi i mimo slavnostní příležitosti.