Saská Kamenice, Theater Chemnitz
Pavel Horník
Wagnerův Siegfried
Není žádným tajemstvím, že je městské divadlo v Saské Kamenici pravidelným každoročním pořadatelem i několika titulů oper Richarda Wagnera. Vždy o Velikonocích se dávají tři různé opery. Však se také někdy tomuto čtvrtmilionovému městu říká, a docela právem, saský Bayreuth. Nejnověji se letos zdejší soubor odhodlal k nastudování celého Ringu. Naprosto unikátní je to, že každému dílu byla vybrána jiná režisérská osobnost a navíc to jsou ženy. Rýnské zlato a Valkýra byly uvedeny v únoru a dubnu. Dohromady s již dříve hraným Tannhäuserem a Parsifalem se během jara objevila na repertoáru čtyři
Wagnerova operní díla. A to je tedy výkon! Na konci září měl premiéru Siegfried v režii Sabine Hartmannshenn, scénografie a choreografie byla ale svěřena muži, Lukasi Kretschmerovi. Dílo nastudoval mladý dirigent Felix Bender, rodák z Halle, v jehož gesci byla též dubnová Valkýra. Jeho precizní práci mu velmi usnadnila dobře sehraná Filharmonie Roberta Schumanna, která je zároveň orchestrem doprovázejícím zdejší operní představení.
Divák, který vstoupil do moderního, do velké výšky se zvedajícího a akusticky výtečného hlediště, uviděl před sebou otevřenou tmavou scénu, na které stála řada různě rozmístěných až do provaziště zasahujících čtverhranných sloupů. To se ale viditelně změnilo, když se chvíli před a během krátké předehry s leitmotivem Niebelungů, začaly na jevišti zdvihat a všelijak kroutit a plížit postavy tajemných lidí s černými kapucemi. Bylo to v jakémsi pomyslném lese, správně se podle Wagnera jedná o les obra Fafnera. Mezi nimi se nacházela ležící postava těhotné ženy (zřejmě se jednalo o Sieglindu), jíž temně oděný muž v klobouku, skřet Mime, rozpáral břicho, vyňal novorozeně a odnesl je. Jako poznámku bych jenom sdělil, že celá tato scéna v jevištním přítmí nevyzněla pro diváky až tak hororově, jak by se v písemném popisu zdálo. Po chvíli běžel zprava přes jeviště asi pětiletý blonďatý chlapec, opačným směrem se pak již vracel starší a větší hoch a nazpět již jinoch, aby se nakonec objevil na jevišti dospělý muž v khaki kraťasech. Ten přitáhnul obrovského uloveného medvěda a vyrval z něho zkrvavené srdce, které vhodil do kotlíku, aby se uvařilo. Ano, byl to Siegfried, kterého od dětských let vychovával právě Niebelung Mime (hlasově i herecky vynikající holandský pěvec Arnold Bezuyen, za nímž stojí skvělá mezinárodní kariéra včetně Bayreuthu, Salcburku a též Metropolitní opery). Ten se marně snaží ukout ze zbytků meče Nothung, který získal od umírající Sieglindy, nový. Nakonec jej ukuje v Mimeho kovárně umístěné částečně pod úrovní jeviště za mohutného kouře. Siegfried kovající a zpívající legendární zpěv při kování meče – Nothung, Nothung! Niedliches Schwert….. a následně ještě známější „Hoho!Hohei! Hohei!…. „ v podání německého tenora Daniela Kircha výtečně. Nový Nothung se zaskví v plné kráse a Siegfried s ním může odejít zabít draka Fafnera, aby se Mime zmocnil prstenu a přilby, které obr ve svém doupěti hlídá. Ale to již následuje přestávka a po půl hodině se vracíme do hlediště, abychom prožili další dějství ve stejné, pouze jinak nasvícené dekoraci odehrávající se blízko Fafnerovy jeskyně. Opět se po jevišti rojí různé mimicky rozpohybované postavy. Mezi nimi se honí kolem jednoho sloupu Poutník-Wotan (v kvalitním podání Ralfa Lukase) v typickém klobouku a černou páskou přes oko se skoro stejně oblečeným dvojníkem, kterým je převlečený Alberich.
Nakonec rozvášněný požitkář Alberich, ztvárněný Bjornem Waagem, veřejně obcuje s polonahou prostitutkou. Pak již jen čeká, až někdo Fafnera zabije, aby se mohl zmocnit prstenu a přilby ukrytých v jeskyni. Nebudu již podrobně popisovat následující děj a vyjádřím se jen k některým dějovým situacím a jak k nim docela neotřele paní režisérka přistoupila. Nejzajímavějším momentem druhého aktu je pochopitelně zápas Siegfrieda s Fafnerem. Ten však není znázorněn jako bájný drak nebo obrovitý had, ale představuje jej skupina vlnících se a přeskupujících figur v kapucích, které mají na obličejích zlaté masky. V jejich čele je civilně oděný Fafner, sonorním hlubokým basem ztvárněný členem operního souboru v Karlsruhe, gruzínským pěvcem z Tbilisi, Avtandilem Kaspelim. Vítězný Siegfried, který se prstem potřísněným dračí krví dotkl svých úst, náhle zázračně porozumí řeči ptáků. Od lesního ptáčka (Waldvogel), prostřednictvím zvonivého sopránu Jihokorejky Guibee Yang, se dozví radu, aby se zmocnil prstenu i přilby, která učiní majitele neviditelným. Dále mu doporučuje, aby se zbavil proradného Mima. Toho Siegfried nakonec zabije. Waldvogel mu ještě poradí, aby šel hledat horu obklopenou plameny, kde je žena, Brünnhilda, která je mu předurčena. Bohužel, lesní ptáček je pak brutálně zabit. Opona. Třicetiminutová pauza.
V posledním dějství, které se má odehrávat před horou, kde je ukryta Brünnhilda, je jeviště zcela prázdné, bez sloupů. Poutníkovi (Wotanovi) se nedostane další předpovědi budoucnosti od bohyně Erdy (Simone Schröder). Poutník, smířený s osudem, že již skončí jeho moc, se setkává se Siegfriedem, kterému se snaží zabránit vstupu na horu. Siegfried však svým mečem roztříští jeho kopí (částečně tvořené neonovou trubicí). Siegfried pak spatří do brnění oděnou ležící neznámou postavu, ve které poněkud komickým způsobem, osaháváním na prsou, poznává ženu. Ano, je to jeho vytoužená. Zbytek do konce opery pak patří jen jim oběma. Představitelka Brünnhildy Christiane Kohl začínala svoji kariéru před šestnácti lety v Curychu. Je představitelkou závažných rolí mladodramatického oboru na řadě velkých scén. Pro zajímavost v Bayreuthu zatím nezpívala žádnou velkou roli (dělala ovšem covera Anje Harteros v úloze Elsy v Lohengrinovi), ale ztvárnila zde kupříkladu Waldvogela v Siegfriedovi. S menším počátečním zaváháním, ale pak celkově dobře, zvláště v duetu se Siegfriedem a beze známek hlasové únavy, odvedla svůj part zdárně do konce. Druhý večer Ringu se chemnitzkým určitě povedl.
Chemnitz, Theater – Richard Wagner: Siegfried. Hudební nastudování Felix Bender, režie Sabine Hartmannshenn, scéna Lukas Kretschmer. Premiéra 29. 10. 2018.
Facciův Hamlet
Zhudebněný hamletovský příběh je divákům znám především z často hrané opery Ambroise Thomase. Ovšem prvním známým dílem na toto téma je opera Amleto od Itala Franceska Gaspariniho z roku 1706. Po Domeniku Scarlatim to byl později Saverio Mercadante, úspěšný autor více než padesáti oper. Měla premiéru ve Scale v Miláně roku 1822. Z nových autorů bych uvedl třeba současného australského skladatele Bretta Deana, jehož Hamlet byl hrán na
festivalu v Glyndenbourne roku 2017. Z německé oblasti to byli namátkou Hermann Reuter, Wolfgang Rihm a nejnověji Anno Schreier, jehož Hamlet byl dáván před dvěma lety ve Vídni. Troufám si říci, že si ale málokdo vzpomene též na italského skladatele a dirigenta milánské Scaly Franka Faccia, žijícího v druhé půli devatenáctého století. Tento oblíbenec Giuseppe Verdiho uvedl svoji jedinou operu Hamlet na libreto skladatele Arriga Boita v Teatro Carlo Felice v Janově v roce 1865 s poměrně slušným ohlasem. Částečně zrevidovaná opera byla ještě uvedena roku 1871 v milánské Scale. Od té doby nebyla nikdy hrána. Až v roce 2014 si zapomenutého díla všiml americký dirigent Anthony Barrese a scénicky ji uvedl v opeře Southwest ve městě Albuquerque v Novém Mexiku. Koncertní verze byla ve stejném roce hrána v Baltimore ve státě Maryland. V Evropě pak byla opera inscenována 2016 ve festivalovém divadle v Bregenzu v hudebním nastudování známého Paola Carignaniho s Vídeňskými filharmoniky. V hlavní roli Hamleta se excelentně představil náš Pavel Černoch a Pražský filharmonický sbor, každoroční účastník zdejšího festivalu. Operu bregenzské inscenace nedávno vysílala naše ČT Art a je též k dispozici DVD nahrávka od firmy Amazon.
Současně převzalo bregenzské provedení v koprodukci městské divadlo v Saské Kamenici jako vůbec první uvedení této opery v německých zemích. Nebudu se věnovat obsahu notoricky známého děje shakespearovského námětu, kterému byl libretista Arrigo Boito velice věrný na rozdíl od volnějšího operního díla Thomasova.
Hudebně historickou operní fresku o čtyřech dějstvích precizně nastudoval s operním orchestrem- Filharmonií Roberta Schumanna a s hosty ve většině velkých rolí mladý německý dirigent Gerrit Priessnitz. Nesmím zapomenout na velmi rozsáhlé a zásadní angažmá pěveckého sboru divadla pod vedením Stefana Bilze. Bylo vskutku velmi kvalitní. Nápaditá a s herci výborně pracující byla režie Švýcara Oliviera Tambosiho. Jednoduchá scéna mezinárodně renomovaného rakouského výtvarníka Franka Philippa Schlössmanna byla tvořena hlavně různě se pohybujícím, zřejmě kámen znázorňujícím velikým kvádrem (ten musel být zmenšen, protože chemnitzské jeviště je o dost menší, nežli scéna Festivalového domu v Bregenzu). Jinak převládala černě vykrytá scéna, zpestřená často stoly, na kterých se odehrávala řada klíčových výstupů děje. Hned na začátku při vstupu do hlediště zaujme rozsvícenými žárovkami orámovaný portál s červenou oponou, evokující, že se jedná hlavně a vlastně jen o divadlo, které nás všude doprovází. Druhý takový portál se objeví potom při otevřené scéně na jejím pozadí. Ta druhá opona se otevře během představení jen dvakrát, když pro divákovy oči se v až enormně přesvícené zadní otevřené části jeviště objeví duch mrtvého krále s velkým mečem, ale zároveň křížem. Ten sdělí Hamletovi a jeho přátelům Marcellovi a Horatiovi, kdo byl jeho vrahem. Bohatě barevné, částečně historizující kostýmy jsou dílem Gesine Völm. Výborným nápadem jsou v části představení harlekýnovsky do bíla zbarvené tváře sboru a též Hamleta sedícího u hereckého divadelního stolku se zrcadlem a tak trochu připomínajícího Cania. Výtvarně zcela odlišná je scéna Ofelie v době jejího šílenství v přírodní, mnoha větvemi pokryté, do modra nasvícené scéně bez onoho velkého kvádru. Samozřejmě nechybí známý výjev s hrobníky, kde
Hamlet drží v ruce lebku šaška Yoricka. Pak následuje slavný pohřební pochod s utopenou Ofelií, která je spuštěna do vykopaného hrobu.
Titulní, nesmírně náročná tenorová role byla svěřena Gustavo Peňovi. Tento drobnější štíhlý, černě oděný Španěl se pěvecky i herecky se svojí postavou vypořádal na odpovídající úrovni. Vysoké tóny mu nedělaly sebemenší potíže. Bratrovražedného nového krále Claudia ztvárnil Francouz Pierre-Yves Pruvot. Jeho poměrně zvučný baryton nezněl však někdy příliš kultivovaně. A když jsme u mužských hlavních rolí, je třeba jmenovat Polonia, jehož představitel, domácí sólista Magnus Piontek, působil hlasově poněkud matně. Podobně se jevil i Poloniův syn Laertes, kterého zpíval rumunský tenor Cosmin Ifrim. Z ženských partů je nejnáročnějším vysoce dramatická mezzosopránová role Hamletovy matky královny Gertrudy. Pro tu byla po právu vybrána naše Kateřina Hebelková, která se na zdejším jevišti objevila letos jako vynikající Kundry ve Wagnerově Parsifalovi. Má krásný hlas i zjev a některé až sopránové výšky této role jí nečiní problémy. Mluvil jsem s ní těsně před představením, kdy litovala, že se díky sychravému počasí necítí hlasově nejlépe a zavzpomínala na výtečnou kondici při prvním představení. Ano, při představení to bylo někdy trochu znát. Četl jsem v německých novinách ohlasy na její výkon při premiéře před čtrnácti dny a byly v superlativech. Něžnou Ofelii zpívala zdejší sólistka souboru Guibee Yang z Jižní Koreje. Bohužel své roli zůstala jak pěvecky tak výrazově dost dlužna (jaký to byl vynikající Waldvogel ve Wagnerově Siegfriedovi při nedávné zdejší premiéře). Uvedení tohoto díla je nicméně dobrým počinem, i když samozřejmě nemůže dosáhnout u obecenstva takového úspěchu jako opery jeho současníků Verdiho, Pucciniho a dalších.
Chemnitz, Theater Chemnitz – Franco Faccio: Hamlet. Dirigent Gerrit Priessnitz, režie Olivier Tambosi, výprava Frank Filip Schlossermann. Premiéra 3. 11. 2018, psáno z reprízy 16. 11. 2018.