O Hudebních rozhledech

Časopis Hudební rozhledy je v současnosti nejstarším kontinuálně vydávaným periodikem v České republice. Jeho historie od roku 1948 je zrcadlem, svědkem a v některých obdobích i spolutvůrcem našeho kulturního, hudebního, společenského i politického vývoje a života. Takřka nenahraditelným pramenem se Hudební rozhledy stávají při studiu hudební historie druhé poloviny dvacátého století. 

Pokračování textu O Hudebních rozhledech

54. ročník soutěže Concertino Praga se představí v nové podobě

Český rozhlas a Akademie klasické hudby vyhlašují 54. ročník soutěže Concertino Praga. Dvořákova rozhlasová mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky vyvrcholí 12. září 2020 v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, který pořádá právě Akademie klasické hudby. Čtyři finalisté, které v dvoukolovém režimu vybere mezinárodní porota na základě zaslaných nahrávek, se utkají na pódiu pražského Rudolfina o ceny ve formě studijních stipendií. V sólových výkonech je doprovodí Symfonický orchestr Českého rozhlasu a vítěze určí mezinárodní porota složená ze špičkových interpretů a pedagogů. Účast v porotě přislíbil houslista Maxim Vengerov nebo violoncellista David Geringas.

V roli spolupořadatelů 54. ročníku tradiční soutěže s rozšířeným podtitulem „Dvořákova rozhlasová mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky“ se představí Český rozhlas a Akademie klasické hudby.  „Chceme tímto krokem rozšířit dosavadní činnost Akademie klasické hudby. Vedle festivalu Dvořákova Praha a Ceny Antonína Dvořáka obracíme naši pozornost i na další aspekt odkazu Antonína Dvořáka, který za svého života podporoval jak tvůrčím, tak i finančním způsobem nastupující uměleckou generaci nejen Praze, ale například během svého působení v New Yorku,“ říká ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář.

K tomu dodává generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral: „Concertino Praga patří ke kulturní tradici našeho veřejnoprávního rozhlasu a k jeho historickým klenotům. Jsme na něj pyšní. Zároveň jsme rádi, že jsme v Akademii klasické hudby nalezli silného partnera, kterému záleží na stejných hodnotách jako nám, a společnými silami budeme i touto cestou pomáhat reprezentantům mladé generace při jejich vstupu do nesmírně náročného profesního života. Výsledky jejich úsilí však přinášejí pozitiva celé společnosti.“

Soutěž bude od svého 54. ročníku každoročně probíhat jako multioborová v oboru sólové hry s věkovým limitem 15 let na nástroje housle, violoncello, klavír, cembalo, kytara, harfa, akordeon a 16 let ve hře na nástroje flétna, hoboj, klarinet, fagot, saxofon, lesní roh, trubka a trombon.

Na podporu tradice komorní hry se od 55. ročníku bude vždy paralelně konat i soutěž v oboru komorní hry, a to vždy v dvouletém cyklu. Zde je určena věková hranice účastníků na 20 let průměrného věku všech členů souboru.

Pro každý soutěžní hudební nástroj je stanoven seznam doporučených skladeb k interpretaci, který soutěžící mohou, ale nemusí zohlednit. Soutěžní porota hodnotí dramaturgii repertoáru včetně přihlédnutí k doporučeným skladbám, které si jednoznačně kladou za cíl podporu interpretace českých autorů, a to jak doby minulé, tak i současnosti.

Zásadní novinkou je jednak určení držitelů cen na základě živého vystoupení na koncertě festivalu Dvořákova Praha 2020, dále pak systém cen samotných. Ty, které budou udělovány Akademií klasické hudby v roce 2020, jsou formulovány jako studijní stipendia ve výši 5000, 2700 a 1800 eur. Český rozhlas nabízí laureátům možnost vytvoření profesionální rozhlasové nahrávky, vystoupení na tradičním Jihočeském festivalu Concertino Praga v Jindřichově Hradci a další koncertní příležitosti v následujících dvou letech.

„Chceme navázat na úžasnou tradici tohoto ojedinělého fenoménu na poli hudebních soutěží. Historií Concertino Praga od roku 1966 prošla celá řada dnes celosvětově uznávaných hudebníků, počínaje Dmitriem Sitkovetským a Václavem Hudečkem, soutěží prošli s úspěchem Sabine Meyer, Radek Baborák, Jana Brožková nebo Ivo Kahánek, ale třeba i aktuální dirigentská hvězda Andris Nelsons ve hře na trubku“, říká Kateřina Konopásková, ředitelka Výroby ČRo. K tomu dodává Jan Simon, intendant Akademie klasické hudby a programový ředitel Dvořákovy Prahy: „Domnívám se, že tímto způsobem může dojít k dalšímu naplnění potenciálu Concertino Praga. Spolupráce Českého rozhlasu a rozhlasových institucí sdružených v EBU, hudebního školského systému, špičkových interpretů a pedagogů, renomovaného hudebního festivalu evropského rozměru, to je půdorys, na kterém lze dále stavět. Soutěž bude nejen obohacením festivalového dění Dvořákovy Prahy, ale bude zároveň vkladem Akademie klasické hudby do výchovy budoucích generací hudebníků, kteří přispívají svým uměním k duševnímu zdraví společnosti.“

Detailní informace k pořádání 54. ročníku Concertino Praga naleznete na webových stránkách Concertino Praga a Akademie klasické hudby včetně nového Statutu soutěže a soutěžních podmínek, kde jsou stanoveny veškeré termíny a způsoby k přihlášení do soutěže.

Hudební průmysl letos slaví 90. výročí od vydání první gramodesky s českou nahrávkou na etiketě Ultraphon!

Supraphon – jakožto přímý nástupce gramofonové firmy Ultraphon – chystá k této příležitosti na květen audioknihu o legendě českého swingu Jiřím Traxlerovi, který stál u nástupu tohoto hudebního stylu v Československu. Také díky němu a jeho generačním druhům právě repertoár Ultraphonu výrazně proměnil hudební vkus posluchačů ve prospěch moderní taneční hudby. Memoáry načetl Igor Orozovič, který Jiřího Traxlera ztvárnil v úspěšném představení Ondřeje Havelky v Národním divadle v Praze. Audioknihu doplní speciální album se všemi dochovanými nahrávkami, na nichž se Traxler podílel.

Již první propagační nahrávky – seznamující v roce 1929 potenciální zájemce se šíří připravovaného českého programu na gramodeskách tehdy ještě německé značky Ultraphon – zmiňovaly kromě aktuálních vlasteneckých písní též scénky Spejbla s Hurvínkem a nahrávky dvojice Voskovce a Wericha. Akcent na moderní taneční hudbu demonstrovaly tehdy i první hudební snímky na této nové etiketě v podání orchestru řízeného F. A. Tichým;  ten na ni prosadil jak moderní jazzové aranže známých českých lidových písní a Kmochových pochodů, tak i několik vlastních skladeb, například foxtrot Dobrou noc, natočený později v podání řady dalších jazzových souborů na gramodesky jiných značek.

Distribuce desek značky Ultraphon s českým programem se ujala pro tento účel založená domácí firma Ravitas, která také v roce 1932, kdy byl Ultraphon v Německu v důsledku platební neschopnosti donucen ukončit činnost, odkoupila jeho veškerá tuzemská aktiva a transformovala se na a. s. Ultraphon ČSR. Nová společnost zároveň získala práva na používání obchodní známky Supraphon, kterou nejprve využívala jako značku elektrických gramofonů vlastní výroby a po roce 1946 jako etiketu gramodesek s nahrávkami určenými hlavně na export.

První snímky hudebního stylu, označovaného zpočátku jako „hot jazz“, vyšly na gramodeskách značky Ultraphon počátkem roku 1936 v podání Orchestru Gramoklubu, jehož znělku – foxtrot A Little Rhythm – složil a aranžoval Jiří Traxler, jeden ze zakládajících členů tohoto progresivního jazzového souboru. Na etiketě Ultraphon pak v následujících více než deseti letech vyšla celá řada skladeb s Traxlerovými melodiemi, texty a aranžemi.

Jak tyto nahrávky vznikaly, jaký měly úspěch a řadu dalších zajímavých příběhů spojených s prosazováním moderní taneční hudby a swingu před rokem 1939, během protektorátu i po roce 1945, jakož i osudy Jiřího Traxlera při emigraci v roce 1949, to vše přinese audiokniha vznikající v tomto jubilejním roce v produkci Supraphonu.

Memoáry významného skladatele, aranžéra a interpreta moderního českého swingu Jiřího Traxlera jsou strhující. Už sama osobnost spolupracovníka a přítele takových velikánů, jakými byli Jaroslav Ježek, R. A. Dvorský (letos si připomínáme 120 let od jeho narození) či Karel Vlach, se vymyká v mnoha směrech obvyklým měřítkům. K posluchačům se dostanou audioknižní memoáry Jiřího Traxlera ve výjimečném kompletu dvou alb, kdy to první bude audiopodobou knihy Život v rytmu swingu v podání člena činohry Národního divadla v Praze Igora Orozoviče, který Traxlera ztvárnil v úspěšném divadelním představení Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé, za nějž byl nominován na Thálii. Druhé album bude souborem všech 83 skladeb, na nichž se Traxler podílel.

„Natáčení téhle audioknihy je pro mě krásnou tečkou a rozloučením s příběhem Jiřího Traxlera. Studiem tohoto čtivého životopisu jsem totiž samozřejmě před čtyřmi lety začal zkoušení inscenace v Národním divadle. S proslulým orchestrem Melody Makers, jsem si, podobně jako Jiří Traxler, mohl i zahrát na klavír, zpívat a dokonce i trochu dirigovat. Jiří Traxler je důkazem, že s láskou k hudbě, k životu a také s nadhledem, se dá zvládnout lecjaká situace. A že jich Jiří zažil hodně,“ uvedl Igor Orozovič při nahrávání audioknihy.

Foto Ivan Mikota

Audioknihu Jiří Traxler – Život v rytmu swingu na 2CD-MP3 i v digitálních formátech vydal Supraphon  10. května 2019.

Vycházejí Martinů Violoncellové sonáty

Po kompletu skladeb Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr, vydaném v roce 2017, přichází jeden z nejvýraznějších českých umělců Petr Nouzovský s dalším albem s díly českého skladatele. Společně s legendárním klavíristou Gérardem Wyssem nahrál u vydavatelství ArcoDiva Martinů violoncellové sonáty z let 1939 až 1952. Album bylo pokřtěno 6. května v sídle Nadace Bohuslava Martinů, kmotrem alba se stal její ředitel prof. Jiří Hlaváč.  

Album s kompletem sonát pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů vychází u labelu ArcoDiva dva roky poté, co natočil violoncellista Petr Nouzovský spolu s Plzeňskou filharmonií pod vedením Tomáše Braunera album s dílem Martinů pro violoncello a orchestr. Úspěch jejich spolupráce stvrdila i ocenění za nejlepší album roku 2017 na prvním ročníku Classic Prague Awards a Cena německých kritiků 2017. “Toto album je pro mě další mezník. Po úspěšné nahrávce s koncerty Bohuslava Martinů, kterou jsem měl možnost natočit, se otevřela otázka, zdali se vrhnu na jiného autora, nebo jestli se díly mého oblíbence budu zabývat dále. Rozhodnul jsem se dobře, což potvrzují nejen pochvalné recenze, ale hlavně můj pocit,” přiznává Petr Nouzovský.

Bohuslav Martinů (1890 – 1959) byl světově proslulým českým hudebním skladatelem 20. století. Jeho tři sonáty pro violoncello a klavír, zkomponované mezi lety 1939 až 1952, vznikly všechny mimo tehdejší Československo. Sonátu pro violoncello a klavír č. 1, H 277 z roku 1939, kterou napsal Martinů v Paříži jako reakci na vznik Protektorátu Čechy a Morava, věnoval známému francouzskému violoncellistovi Pierru Fournierovi, se kterým v minulosti spolupracoval i protagonista nové nahrávky Gérard Wyss. Sonáta pro violoncello a klavír č. 2, H 286 z roku 1941 vznikla již po Martinů exilu do USA. V té době žil Martinů v New Yorku, kde byl jeho sousedem varhaník a violoncellista českého původu Frank Rybka, pro kterého český skladatel sonátu napsal. Až v roce 1952, po opětovném návratu do Evropy, zkomponoval Martinů ve Vieux Moulin nedaleko Paříže svoji třetí Sonátu pro violoncello a klavír, H 340.

Petr Nouzovský vystoupil na více než 1700 koncertech ve 40 zemích světa, je pravidelným hostem Pražského jara, Janáčkova Máje a Dvořákovy Prahy a spolupracuje s dirigenty Jakubem Hrůšou, Charlesem Olivieri-Munroe, Petrem Altrichterem, Casparem Richterem, Janem Schultszem nebo Leošem Svárovským. Studoval na Pražské konzervatoři, Hudební fakultě AMU v Praze, Vysoké hudební škole v Drážďanech a na Královské konzervatoři v Madridu. Absolvoval také mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenschikova a Lynna Harrella. Hraje na violoncello Georg Rauer z roku 1921.

Švýcarský klavírista Gérard Wyss studoval u Paula Baumgartnera na Musik Akademie Basel, kde také dlouhá léta působil jako profesor komorní hry. Již od studentských let se zařadil mezi vyhledávané komorní hráče. Mezi umělce, se kterými spolupracoval, patří například houslista Arthur Grumiaux, violoncellistka Sol Gabetta, sopranistka Martina Janková nebo mezzosopranistka Cecilia Bartoli.

Čtyřikrát Supraphon

Pod názvem Supraphon komorně se konal 23. 4. v sídle Pražského jara u sv. Vavřince slavnostní křest čtyř nových alb Supraphonu s komorní hudbou nahranou významnými českými komorními soubory či jednotlivci. Smetanovo trio nahrálo klavírní tria Zemlinského, Rachmaninova a u nás neznámého Arenského, vesměs ze sklonku 19. století vzniklých v rozpětí čtyř let. V sestavě Jitka Čechová – klavír, Radim Kresta – housle a Jan Páleníček – violoncello vznikla pozoruhodná nahrávka.

Smetanovo trio – zleva Radim Kresta, Jitka Čechová a Jan Páleníček Foto © archiv Supraphon

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, housle, Štěpán Ježek, 2. housle, Jiří Pinkas, viola a Štěpán Doležal, violoncello a hostující Pavel Rehberger bicí), náš mladý smyčcový soubor natočil CD věnované tvorbě tzv terezínských autorů (Ullmann, Krása, Haas plus Schulhoff, který v Terezíně nebyl, ale rovněž zahynul v nacistickém vězení). Soubor opět dokázal, že tito autoři  v něm mají skvělého interpreta.

Méně známý Arundo Quartet je soubor našich význačných hráčů na dechové nástroje působících i v zahraničí (Jan Souček, hoboj, Jan Mach, klarinet, Karel Dohnal, basetový roh, Václav Vonášek, fagot). V úpravě Václava Vonáška vzniklo album složené z Bachových Goldbergovských variací a jeho Suity č. 1 C dur. Slyšet hrát známé melodie psané pro klavír, cembalo anebo dokonce pro orchestr jen na dechové nástroje je kuriozitou, ale hodnou pozornosti.

Poslední CD je klavírní komplet Ivo Kahánka, na němž nahrál dílo Viktora Kalabise. Idea Kalabisovy manželky Zuzany Růžičkové se v Kahánkovi dočkala výsostné realizace a je poctou i vstupem do světa již nežijícího velkého českého autora 20.století.                                      vla

Ivo Kahánek Foto ©archiv Supraphon

Dubnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do souhrnu  dubnových „nej“ patří čtyři operní premiéry a tři koncerty.

Pod souhrnným názvem Mozart… a ti druzí uvedl operní soubor Národního divadla ve Stavovském divadle operu Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy ve spojení s jednoaktovkou Stevena Stuckyho Klasický styl. V dubnu měla v ostravské opeře premiéru Julietta Bohuslava Martinů a v Plzni u nás poprvé zazněla IrisPietra Mascagniho. Dubnové operní premiéry uzavřela na Nové scéně novinka Petra Wajsara Tramvestie, psaná na objednávku pražského ND.

Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Verdiho Rekviem v nastudování pražského Národního divadla, Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha v provedení Collegia 1704 a první koncert třetího ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá se sólistkou Kateřinou Kněžíkovou.

Zážitek s Kateřinou Kněžíkovou

Třebaže v dramaturgii prvního koncertu letošního ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá dominovalo téma smutku a smrti, ve výsledném dojmu převážila čirá radost ze skvostné interpretace. Komorní prostor Císařského sálu Lobkowiczkého paláce rozezněla sopranistka Kateřina Kněžíková neokázalou, ale o to niternější intimní zpovědí zdrcené Ariadny opuštěné Théseem, jak ji v lamentech vyjádřil v roce 1508 Claudio Monteverdi a o 350 let později Bohuslav Martinů. Po těchto dvou působivých lamentech nebylo snadné navázat dalším programem, takže dvě písně Gabriela Faurého byly spíše dovětkem, který v Kolébkách pokračoval v náladě smutku, aby se rozjasnil do vesele roztančeného valčíku v písni Motýl a květina.

PKF – Prague Philharmonia v komorním obsazení se pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera předvedla nejen jako citlivý partner sólistky, ale také samostatně v Sibeliově slavném Valse triste, ve Faurého Romanci beze slov a v orchestrální verzi suity Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. Filharmonierespektovala akustiku Císařského sálu krásně vyrovnaným souzvukem pléna a vycizelovaného frázování a zejména v Ravelovi se v orchestrálních sólech uplatnili brilantně i jednotliví hráči především na dřevěné dechové nástroje s tklivým anglickým rohem nebo jasně znějící flétnou.

Součástí PKF – Lobkowicz abonmá 2019 je také setkávání s příběhy umění. Tentokrát Petr Slouka, kurátor Lobkowiczkého hudebního archivu, zasvětil pozorné posluchače do vývoje tisku hudebnin.

Propadák s Verdiho Rekviem zachraňovala Jana Sýkorová

Uvedení Verdiho Rekviem by mělo být mimořádnou událostí. Takovou, jakou bylo nezapomenutelné nastudování Jiřího Koutas orchestrem FOK a Pražským filharmonickým sborem v roce 2010, při kterém intenzita symbiózy dirigenta, sboru, orchestru a sólistů měla až hypnotický účinek. Koncert v historické budově Národního divadla se však pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka s orchestrem a sborem Opery Národního divadla takovým zážitkem nestal. Orchestr Národního divadla dirigent nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčném příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění. Verdiho kontrasty a emoce, kterými se zkušenostmi bytostného dramatika naplnil Rekviem, vyjádřil při provedení v Národním divadle alespoň sbor připravený Pavlem Vaňkem.

Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, uvedení tohoto titulu kromě sboru oprávnila pouze Jana Sýkorová. Stala se hvězdou večera, když vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.

Radim Dolanský ředitelem Pražského filharmonického sboru

Ředitelem Pražského filharmonického sboru byl na základě výběru a doporučení komise Ministerstva kultury ČR od 1. září 2019 jmenován ministrem kultury ČR, panem doc. Mgr. Antonínem Staňkem, Ph.D., jeho dosavadní manažer Mgr. Radim Dolanský. Během pěti let jako manažer PFS vybudoval společně s dosavadní ředitelkou PhDr. Evou Sedlákovou tomuto sboru pozici vysoce oceňovaného partnera světových orchestrů, a to díky uměleckému vedení sbormistra Lukáše Vasilka. To dokládá i budoucí spolupráce s Berlínskou filharmonií a jejím novým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem, účast na Velikonočním festivalu v Salcburku s Christianem Tielemannem či spolupráce s dirigenty Zubinem Mehtou, Alanem Gilbertem, Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Fabiem Luisim či Marissem Jansonsem. Sbor v budoucnu zavítá mj. do Hongkongu, Moskvy, Bonnu, Hamburku a opakovaně vystoupí na festivalech v Baden-Badenu nebo Bregenzu. Za hlavního domácího partnera považuje Pražský filharmonický sbor i nadále Českou filharmonii v čele s jejím šéfdirigentem Semyonem Byčkovem, ale neopomíjí ani spolupráci s dalšími českými orchestry. „Společně s Lukášem Vasilkem se nám v průběhu posledních sezon podařilo přivést Pražský filharmonický sbor ke spolupráci s mezinárodně renomovanými dirigenty, orchestry a festivaly. V tomto směru budu určitě pokračovat i na postu ředitele sboru. Přitom se spoléhám na tři nejsilnější stránky našeho ansámblu – originální barvu, flexibilitu a spolehlivost. To vše garantované osobností Lukáše Vasilka, jehož umělecké vedení a směřování sboru považuji za vůbec největší devizu tohoto tělesa.“

 

Upoutávka na květnové číslo

Z květnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  se španělskou houslistkou Leticií Moreno, která se na letošním Pražském jaru představí ve Dvořákově síni Rudolfina společně se svými krajany, dirigentem Jaimem Martínem a členy Orchestra de Cadaqués. Pro posluchače si připravili díla z tvorby španělských a iberoamerických skladatelů: Isaaka Albénize, Astora Piazzolly, Manuela de Fally a Juana Crisóstoma de Arriaga.
  • Rozhovor s úspěšnou prezidentkou slavné firmy PETROF (která letos oslavuje 155 let od svého založení), či téměř již dvacet let šéfkou Asociace výrobců hudebních nástrojů u nás, Mgr. Zuzanou Ceralovou Petrofovou
  • Rozhovor, který mezi sebou vedli dva jubilanti, jež jsou dlouhá léta spjati s časopisem Hudební rozhledy, Jan Vičar a Miloš Pokora
  • Z rubriky Události ohlédnutí za další, tentokrát třídenní návštěvou rakouského klavíristy, pedagoga, literáta i výtvarného umělce Alfreda Brendela v Praze, který přijal pozvání festivalu Prague Music Performance. Kromě přednášky o interpretaci W. A. Mozarta se vyvrcholením zmíněného projektu stalo souborné provedení Smyčcových kvartetů Bély Bartóka, doplněné českou premiérou skladby Miroslava Srnky – Future Family.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty zhodnocení festivalů Smetanovské dny a Přehlídka koncertního umění, dvou koncertů České filharmonie s dirigenty Tomášem Braunerem a Benem Gernonem a sólisty Jiřím Vodičkou a Danielem Wiesnerem a Zdislavou Bočkovou a Trulsem Mørkem a vystoupení pěvců Josého CuryPražskými symfoniky, Bryana Hymela a Irini KyriakidouJanáčkovou filharmonií Ostrava a Petra Nekorance společně s americkým barytonistou Johnem Brancym, které na klavír doprovodil William Kelley; k zajímavým večerům patřilo bezesporu i provedení Verdiho Requiem v Národním divadle, Jarní koncert Pražského filharmonického sboru v kostele sv. Šimona a Judy, vystoupení Radka Baboráka s PKF – Prague Philharmonia v několika uměleckých rolích či Filharmonie Brno, která se pod taktovkou Alexandera Liebreicha posluchačům představila stále ještě mimo prostory Janáčkova divadla, na sokolském stadionu.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na letošní 26. ročník Febiofestu, který probíhal v prostorách kin Cinestar Anděl, Černý most, Ponrepo a v Městské knihovně a diváky opět potěšil výběrem kvalitních snímků z celého světa…
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na představení Giordanova Andrey Chéniera, v němž jako host vystoupil po boku Andy-Louise Bogzy brazilský tenorista Martin Muehle, dále na zdařilou premiéru operního projektu Mozart… a ti druzí, tvořeného díly Michaela Nymana (Dopisy, hádanky a příkazy) a Stevena Stuckyho (Klasika), zhodnocení obou premiér Porterova muzikálu Děj se co děj v Ostravě či nových nastudování dvou slavných baletů, Čajkovského Labutího jezera v pražském Národním divadle a Prokofjevova Romea a Julie v Národním divadle v Brně, kde se před osmdesáti lety v choreografii Ivo Váni Psoty dokonce uskutečnila jeho světová premiéra.
  • Ze zahraničí jsme do květnové upoutávky vybrali hodnocení Čajkovského Panny Orleánské, premiérované v Divadle na Vídeňce.

 

    • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o českém (a československém) hudebním dokumentu – v pátém díle věnovaném snímkům dvojice Krameš-Nádassy Argippo znovuzrozený a Jan Klusák – Axis Temporum, Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát např. se vzpomínkou na režiséra Stanleyho Donena, který nás opustil 21. února, na březnové výročí (konkrétně 14. 3.) muzikálu Vlasy, od premiéry jejichž slavné filmové verze uplynulo 40 let, na březnovou premiéru českého muzikálu Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce, psaného na námět filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského a povídek Petra Šabacha s hudbou a písněmi Ivana Hlase, či na muzikálový debut hudebníka a zpěváka Stinga s názvem Poslední loď, který v režii Stanislava Moši uvedlo v české premiéře a překladu Zuzany Čtveráčkové Městské divadlo v Brně.

 

  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, které pokračují zajímavostmi ze života významného německého dirigenta Bruna Waltera, mimo jiné současníka Artura Toscaniniho, který byl jeho velkým přítelem, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se v květnovém čísle setkáme s nám již dobře známým Robertem Wilsonem, jenž v pražském Národním divadle nastudoval celkem čtyři inscenace, z toho dvě opery Leoše Janáčka – Osud a Káťa Kabanová, Zapomenuté operní skvosty, v nichž se autor tentokrát věnuje polozapomenuté opeře Kolumbus Františka Škroupa, kterou skladatel zkomponoval na německé libreto Johanna Carla Hickela roku 1855, Století bez mezníků, jehož pátý díl je věnován německému skladateli Karlu Amadeovi Hartmannovi, a jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje zamyšlením nad jazzovými koncerty MHF Pražské jaro.
  •  V rubrice Knihy a notoviny tentokrát přinášíme recenzi knihy Scelovací prostředky autorů Vladimíra Tichého, Tomáše Krejči a Petra Zvěřiny, kterou vydalo Nakladatelství AMU.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tento rok věnujeme klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V pátém díle autor pokračuje v chronologii jejich výroby od roku 1989 dodnes (úvod).
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako v každém čísle následují recenze na některá nově vydaná CD.

Jana Klimtová a Český spolek pro komorní hudbu

Dvojité jubileum

Ivan Englich

Blíží se slavné datum Českého Spolku pro Komorní Hudbu (ČSKH). Byl založen 10. října 1894 a od té doby pracuje a pořádá koncerty. Původně 8 v sezoně, dnes 28 ve čtyřech řadách. To ale budiž předmětem dalších zasvěcených komentářů a úvah.

Jana Klimtová Foto archiv

Dnes se chci zabývat fenoménem, o kterém se zpravidla ani nemluví, tím méně píše. Jsou to desítky až stovky osobností, které se po všechna ta léta o činnost spolku staraly a věnovaly mu svůj čas. Nepodařilo se mi vypátrat členy Výboru spolku podle let. Archivy o tom mnoho nenabízejí. Víme o zakladatelích, známe jména některých významných předsedů a podporovatelů, ale prakticky nevíme nic o těch, co to všechno zařizovali (od dramaturgie až po provoz), tedy skutečně výkonných pracovnících, bez jejichž činnosti by se neuskutečnil ani jediný koncert. Ani práce paní Dagmar Vanišové a Markéty Pokorné příliš nepomohly.

Za dobu, co pracuji pro ČSKH,se v té výkonné funkci vystřídaly tři dámy. Vzpomínám s úctou na paní Dr. Bohuslavu „Bojku“ Benešovou, která mě pečlivě zaučovala do tajů práce Spolku. Byla úžasná a všichni jsme jí milovali. Po jejím odchodu někam do nebes přijala tu práci paní Věra Moravcová, která,bohužel,záhy onemocněla a zemřela. A co dál? Pro věc zapálených a velmi výkonných lidí kolem sebe zase tak moc nemáme. Oslovili jsme ale paní Janu Klimtovou a ona ochotně nabídku přijala.

S paní Janou spolupracuji již hodně let. Teprve v roce 2017 jsem si uvědomil, že jí musím nějak vyjádřit obdiv. A nejen svůj. K její práci, povaze, ochotě, vlídnosti a úžasné pracovitosti. Jasně: napíšusloupek  o Janě Klimtové a poděkuji jí tím za těch mnoho let.

Proto jsem do úvodních programových brožur sezony 2017/18 napsal sloupek. Dovolil jsem si v něm Janu pochválit. To jsem ovšem narazil. Paní Jana totiž upravila text mimo jiné tím, že pochvalu vyškrtla, aniž by se byť jen pokusila mi něco sdělit. A tak se to vytisklo. Zlobil jsem se náramně a hledal nějaké řešení. Nakonec jsem dosáhl jejího souhlasu s tím, že napíšu něco jako rozhovor, z časových důvodů pomocí e-mailů. Sestavil jsem si doma otázky a dvě první odeslal.  Žádná odpověď. Později sdělení, že má starostí nad hlavu a na takové pitomosti nehodlá reagovat. A nemá čas. Měla pravdu. Všichni víme dobře, co všechno na ní leží. A tak jsem ustoupil s tím, že se k věci vrátíme na jaře.

Po nějaké době jsem poslal otázky znovu. Zase nic. Že to odmítá. Znovu s poukazem na zbytečné pitomosti.

Takže jinak: Oslovím přátele a jejich vyjádření jen sestavím. Chtěl jsem ale, aby byla nějaká vhodná příležitost k uveřejnění.

Rok 2019 se nabídl sám. Jana Klimtová se shodou okolností dožívá v roce 2019 půlkulatého výročí a rok 2019 je také 125. výročím vzniku Českého spolku pro komorní hudbu. Stalo se a výsledné texty zde rád předkládám.

***

S tajemnicí Českého spolku pro komorní hudbu Janou Klimtovou jsem se seznámil před mnoha léty prostřednictvím kolegy Františka Kovaříčka, s nímž se podílela na neobyčejně úspěšné činnosti instituce zvané Hudební mládež. Pilná a hlavně soustavná práce Jany Klimtové s mládeží nebyla vlastně, pokud vím, nikdy plně zhodnocena. Ona tu byla doslova „strážným andělem“ této nanejvýš důležité akce, jež přiváděla k zájmu o vážnou hudbu mnoho mladých lidí. Vzpomínám na jedno takové setkání Hudební mládeže, jež se uskutečnilo  v Litomyšli, rok se již nepamatuji. Měl jsem tam příležitost uskutečnit přednášku o své hudebně –historické práci, týkající se cítolibské skladatelské školy 18. století. Paní Jana Klimtová nejen přivedla do renesančního zámeckého sálu početné mladé posluchače, ale pohotově zajistila i kvalitní aparaturu, potřebnou k poslechu gramofonových nahrávek, vydaných tehdy v Supraphonu. Byl jsem k tomuto svému vystoupení velice skeptický, ale opak bylpravdou. Moje vyprávění padlo na úrodnou půdu. A za tím vším stála jako vždy spíše (ale jen spíše) v pozadí naše milá paní Jana Klimtová.
Co je to dnes takových pětasedmdesát let? S přáním hodně radosti z životodárné hudby se tu podepisuje PhDr. Zdeněk Šesták (*10. 12. 1925).

***

Docela málo si všímáme, že žijeme v době tolik vytouženého míru, je nám celkem docela dobře, ale přesto nám chybí mnoho aspektů, které nás trápí. Jeden z mnoha je ten, že jsme nuceni žít a snášet agresivitu převrácených hodnot. Co je vyloženě špatné – je dobré, někdy i vynikající. To,co je opravdu hodnotné – je nezajímavé či staromódní. Denně čteme v tisku a nejen v tom bulvárním, kdo jsou naše celebrity… I průměrně vzdělanému, či soudnému člověku by mělo být jasné, jak to ve skutečnosti je. Dříve na to stačil tzv. „selský rozum.“ I když dosud někde živoří, je mnohdy odehnán naší zbabělostí, nebo lhostejností. Je téměř děsivé, že mnoha lidem vlivným i čestným chybí odvaha veřejně projevit svůj názor v pravý čas. A směřuji k meritu věci. Náš velký  básník Jaroslav Seifert kdysi přibližně napsal: „Děláme, že se ani neznáme, ale když pak někoho v rakvi uvidím, říkám si, že jsem ho měl vlastně rád, i když jsem mu nepodal ruku.“A my bychom, dokud žijeme, měli podat svoji ruku těm, kteří si to zaslouží. A není jich tak málo. Jednou z nich je paní Jana Klimtová, která se tak tiše a obětavě léta stará o blaho naší hudby. Krom podání ruky jí patří i velký dík s přáním všeho nejlepšího! MgA. Luboš Sluka (*13. 9. 1928)                                                

***

Jsem zatížen více než šedesátiletou prací lékaře a proto je snad omluvitelné, že své vyznání člověčenství a obdivuhodné činnosti paní Jany uvedu citátem z medicíny. V závěru fejetonu, věnovanémuzdravotním sestrám, píše Karel Čapek: „Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější.“Paní Jana mi připomíná sestřičku v bdění, ale ne v bdění tichém, ale naopak velmi rušném, které je uměleckému prostředí vlastní. Ovšem právě v něm je její činnost tichá, nenápadná, soustavná a dokonalá. Všechno dění pečlivě sleduje, je dokonale orientovaná a do onoho ruchu vnáší řád a klid. Svojí organizační schopností dokáže zařídit nespočet úkolů s rozvahou a rozhodností, aniž by na sebe upozornila a aniž by si to mnozí z jejího okolí uvědomovali. Měl jsem čest poznat paní Janu před několika lety, kdy jsem se stal členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu. S úctou a obdivem sleduji od té doby její nenahraditelnou činnost. Bez ní si veškeré aktivity Rady nedovedu představit. Uvědomuji si, jak náročná a často vyčerpávající práce to je. Vykonává ji s dokonalým přehledem a nebývalým šarmem. Svoji práci miluje a dokazuje to na každém kroku. Je to dáma krásná, ušlechtilá, nesmírně laskavá, ochotná a naslouchající. Vyzařuje z ní noblesa a nadhled. Každá chvíle s ní pobývat a hovořit je pro mne radostí a povzbuzením. Jsem vděčný za její přízeň, za to,že je a jaká je. A právě tak, jako si nedovedu představit odpovědnou činnost lékaře bez stejně odpovědné služby sestry, nedovedu si představit náležitou úroveň České komorní hudby bez součinnosti paní Jany. Kéž by takových, jako je ona, bylo víc. Honoré de Balzac tvrdil, že „žena je nejdokonalejší ze všech stvoření – přechodem od člověka k andělu“. Samozřejmě to beru s rezervou. Ale paní Jana pro mne tím andělem je. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*31. 8. 1930)

***           

                                                                                                                                                                                                 Janu Klimtovou znám několik desítek let, zprvu zpovzdálí, později už z jedné budovy. Všude, kde působila, byla jistě zanícenou a milovanou spolupracovnicí. Připomínám si její působení v Hudební mládeži, kde byla více než pravou rukou svému manželovi, Františku Kovaříčkovi. HM byla jejich „dítě“ a mohly by to dosvědčit stovky mladých muzikantů, z nichž mnozí se dostali na světová pódia. Dokonce už v letech jejich raného působení právě s HM. V Českém spolku pro komorní hudbu při ČF působila před léty tajemnice Dr. Bojka Benešová, dáma nenápadná a vznešená. V roce 2008 nastoupila Jana Klimtová, dáma nenápadná a vznešená. To je taková dobrá skromná duše spolku; při čemž je vždy na svém místě, spolehlivá a cele oddaná své práci. Proto je milována a ctěna. Neznám mnoho lidí z „branže“, kteří by měli takové znalosti a přehled o všech umělcích, souborech, repertoáru a kvalitě. Kdosi řekl, že Jana je skromná přehnaně! Nikoliv, Jana žije svým ČSKH a stačila dosloužit i své staré mamince. Jako by nebylo místo pro skromnost, nebo sebeprezentaci.  A nemyslím si, že skromnost může být přehnaná; neskromnost ovšem často přehnaná bývá, což je malér. To záleží na člověku. Jana Klimtová je svoje a Spolku. To je naše štěstí. Prof. Karel Špelina (*2. 11. 1936)          

***

Český spolek pro komorní hudbu se vždy prezentoval výběrem ušlechtile seriózních mužů, přísně střežících kvalitu, obsah a přitažlivost programů abonentních řad. Tyto pány jsem sice potkával během koncertů, ale pozornost věnoval spíše hudbě. V  důstojném výboru vážených titulů a zásluh občas prokmitla i osvěživě kontrastní jiskra ženského elementu – a jako by do šatníku fraků naftalínové chuti zavanula z venku levandulová vůně. I zpozorněl jsem nejen při poslechu hudby. Následkem, a v důsledku snahy o přesnější rozlišení způsobu fungování a organizace Spolku jsem došel k poznání, že k úspěchu jeho aktivit velmi podstatně přispívá veřejnosti téměř neznámá precizní práce a obětavá svědomitost půvabné noblesní dámy, jejíž tichý účinek ve shluku ctihodných osobností jsem zmínil výše. Je to paní Jana Klimtová.                   Měl jsem posléze tu čest i radost si s ní občas promluvit. Je to vždy inspirativní i poučné. Paní Jana je výjimečně bystrá, zkušená, vzdělaná a noblesní osobnost, a při tom všem je neobyčejně skromná. Jsem přesvědčen, že i moje slova bude pokládat za nevhodně přehnaná. Ale spíše jsou, paní Jano, neohrabaně nedostatečná. Vážení členové výborua ředitelé, važte si této vzácné dámy, a ve vlastním zájmu si jihýčkejte, dokud to s Vámi vydrží! Pravoslav Kohout (*27. 11. 1943)                                                                  

                                                                       ***                                                    

Vážení čtenáři, kolegové hudebníci, bude-li vám položena otázka „znáte, prosím,paní… ?“, tak pravděpodobně s malou nápovědou odpovíte ano. Po léta pracuje v organizačním aparátu ČF přesněji řečeno Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii… „ale samozřejmě že ji známe… !“Pokud budeme opatrně zvědavější, tak co o nívíme? Bezpochybně miluje hudbu a bytostně přísluší k instituci ČF. Český spolek pro komorní hudbu má historicky doložitelné štěstí, neboť paní Dr. Otka Benešová –předchůdkyně sledované dámy –patřila též k ozdobám zmíněného spolku. Tímto nadstandartním konstatováním mířím konečně k současné milé a příjemné tváři paní, ze které lze prokazatelně čerpat klid a pohodu, především před vlastními koncertními kreacemi, kdy se emoční křivky angažovaných sólistů a komorních hráčů vychylují v parametrech těžko slučitelných s pocitem „klidu a širokých triol“. Toto zjištění se může jevit jako hodně osobní, ale ano. Moc rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako člen Kocianova kvarteta za pódiem Dvořákovy síně v dirigentském  salonku měl tu čest otevírat violoncellové pouzdro a vnímat zcela výjimečnou atmosféru jedné z památných prostor Rudolfína. Stačilo se jen dívat na fotografie slavných, visícíchna stěnách. Po čtyřicetileté kariéře Kocianovců je mi umožněno sedět mezi posluchači koncertů ČSKH a sledovat,co se na pódiu, ale i v hledišti Dvořákovy a Sukovy síně děje. Na chodbách mezi sloupovím nemohu neminout alespoň pohledem dámu, o níž píši, onu elegantní, laskavou, vždy ochotnou paní Janu Klimtovou, která vchází do hlediště jako jedna z posledních, protože právě učinila  „poslední pomazání“hudebníkům, aby se jim dařilo dostat  posluchače –a především nenahraditelnou seniorskou většinu –  tak říkajíc do varu. Komorní hudba je takového kouzla schopna.

Říkává  se někdy v souvislosti s osobními ambicemi, ten či onen /ona/, zanechal /zanechala/ výraznou stopu. V případě paní Jany Klimtové to jistě bude také patrný otisk jejího střevíčku… ale mohu vás,vážení čtenáři,ujistit, že paní Jana tvoří sekretariát ČSKH a z toho vyplývající práce všeho druhu a když je třeba, umí si patřičně dupnout. Jako členové Rady ČSKH si ji velice považujeme. Z mého pohledu obdiv, poněkud opožděně, ale o to srdečnější přání plného zdraví posílá prof. Václav Bernášek (*29. 10. 1944).     

***

Kdyby jubilejní blahopřání paní Janě Klimtovémělo připomenout jen to, co vykonala a znamenala pro Hudební mládež, i pouhý výčet by naplnil zvláštní vydání Hudebních rozhledů. Kdyby jubilejní blahopřání mělo připomenout jen to, co znamenala a vykonala pro svého manžela, hudebního skladatele a ředitele konzervatoře PhDr. Františka Kovaříčka a pro svou maminku, vznikl by román. A kdyby se v jubilejním blahopřání mělo třeba jen skromně zrcadlit vše, co paní Klimtová připravuje, zajišťuje, činí a zachraňuje ve prospěch Českého spolku pro komorní hudbu, musela by mít každá programová brožura dvojnásobek stran. První i poslední je pro ni samozřejmost. Má smysl pro vzlet umění i disciplínu úřadu, stále znovu osvědčuje sílu vzdorovat nesmyslům a přitom o nich nehovořit, okamžitě řeší neřešitelné, profesionální náročnost vyvažuje osobní skromností, velkorysost přesností, nadšení souzněním. Ve své štíhlé postavě skrývá širokou náruč, vzácnost i všudypřítomnost, neměnný vzhled a přesto vždy mnoho překvapivě nového. Hýří nápady, a přesto pokorně slouží autoritám. V nezměrné lásce k hudbě nikdy neutopí věcnost jednání.

Vešlo by se to vše do čísla časopisu, do románu, do koncertních programů? O jejím elegantním umění jak vytvářet zákulisní opěrné pilíře hvězdných večerů by měli číst ve svých učebnicích všichni budoucí hudební manažeři. Povinně. Sílu, zdraví a požehnání bez ohledu na letopočet si dovoluje popřát RNDr. Jan Králík (*21. 3. 1947).                                     

***

Jsem,bohužel,už v letech a poznal jsem za ta léta život řady institucí.    A skoro v každé jsem narazil na dobrou duši, která skromně žila životem svého oddělení v podniku. Mnoho lidí s institucí spolupracujících tuto osobu znala, důvěřovala jí a obracela se na ní ve všech možných problémech. V drtivém počtu případů to byly ženy, které si nečinily žádné nároky na nějakou slávu, žily mimo výsluní jiných zaměstnanců „hýbajících“ daným podnikem. Přitom by bez těch žen, které mám na mysli, většinou instituce fungovala velmi nedokonale. Za ta léta letoucí již nikdo všechny ty dobré duše ani nevyjmenuje. Je to škoda.  I takovíto pracovníci by zasloužili „vejít do dějin“ a měli by být připomínáni. Vzpomenu-li na činnost Hudební mládeže v minulých letech a dnes na Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii, je nutné zmínit paní Janu Klimtovou. Je to přesně ona nezištná duše, která takzvaně „o všem ví“, takže se na ní můžete obrátit s nejzapeklitějšími problémy.  A vždy vám s ochotou a milým jednáním pomůže. Krásné je, jak paní Klimtová vnitřně žije se „svým“ spolkem. Prožívá kvalitu koncertů, prožívá návštěvnost. Přejme jí do dalších let moc sil a nám všem motajícím se kolem hudby to, aby setrvala na svém místě co nejdéle. Prof. Otomar Kvěch (25. 5. 1950 – 16. 3. 2018)

***

Co říci závěrem?

God save our Jana Klimtová po mnoho dalších let.

Open-air koncerty s Prague Philharmonia

V rámci oslav dvouletého výročí kulturního centra Kasárna Karlín se odehraje šest unikátních open-air koncertů v podání 40 členů PKF – Prague Philharmonia pod vedením českého dirigenta Jiřího Rožně. V programu zazní skladby skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena.

Koncerty se uskuteční v termínu 19. – 23. 6. od 21 hodin. Pod širým nebem tak zazní předehra jedné z nejznámějších oper Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni, fantazijní Rhapsody – Concerto pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů v podání violisty Stanislava Svobody  a nakonec Beethovena symfonie č. 7 A dur „Apoteóza tance“.  Skladby byly do programu zařazeny tak, aby jejich jednotícím prvkem bylo spojení s Českem – premiéra opery Dona Giovanniho proběhla v Praze v dnešním Stavovském divadle, ze skladby Bohuslava Martinů lze vycítit stesk po domově, kam mu byl po roce 1948 odepřen návrat, a na své Sedmé symfonii začal Beethoven pracovat během svého lázeňského pobytu v Teplicích.

U příležitosti oslav bude kromě koncertů otevřena také výstava, která bude mapovat minulost, přítomnost a možnou budoucnost areálu kasáren. V sobotu 22. 6. bude navíc přidán odpolední koncert od 17 hodin určený především pro rodiny s dětmi.

 

Orchestry na podporu Notre-Dame

V úterý 23. 4.  se uskuteční v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě benefiční koncert pro obnovu pařížské katedrály Notre-Dame. V podání pražských orchestrů – České filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia a kolektivních těles Národního divadla a Státní opery zazní pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila skladba Antonína Dvořáka Stabat Mater.

Koncert, který bude zahájen ve 21 hodin a 10 minut, se uskuteční příští úterý 23. 4. Živě budou program přenášet ČT art a stanice Český rozhlas Vltava. Vstupné je dobrovolné, výtěžek bude věnován na obnovu pařížské katedrály.