3. 5. 1959 – 22. 1. 2022
Jiří Štilec
PhDr. Hana Jarolímková, jejíž předčasný odchod znamená více než jen ztrátu významné hudební osobnosti a symbolicky ukončil i existenci nejstaršího kontinuálně vycházejícího měsíčníku Hudební rozhledy, spojila celý svůj život s hudbou. V jejím případě s erudovanou hudební publicistikou, redakční prací a organizátorsko-manažerskými aktivitami.
Poznal jsem ji v 80. letech minulého století jako agilní studentku oboru muzikologie na pražské FF UK, kam přišla po absolutoriu klavírní hry na Konzervatoři v Teplicích. Rodačka z Liberce měla o muzikologický obor, a především o hudební tvorbu a interpretaci velký zájem. Její větší odborné práce se vcelku přirozeně vzhledem k jejímu předchozímu školení týkaly klavírní tvorby Leoše Janáčka (diplomová práce z roku 1987) a klavírní tvorby Petra Ebena (rkp. práce z roku 1990). Petr Eben spolu s Vladimírem Sommerem a Jaromírem Černým patřili k jejím oblíbeným pedagogům, na které ráda vzpomínala a s kterými byla později už jako absolventka muzikologie v činorodém kontaktu.
Po studiu získávala své první praktické zkušenosti v Ústavu pro hudební vědu ČSAV, od roku 1989 do roku 1992 pracovala ve vydavatelství Supraphon a dále ve vydavatelství Lupulus (1992–1995) a Multisonic.
Asi klíčovým okamžikem jejího života a jakýmsi celoživotním osudovým posláním bylo její působení v časopisu Hudební rozhledy, kam nastoupila v roce 1996 a kde po odchodu Jana Šmolíka začala vykonávat v roce 2004 funkci šéfredaktorky. Pro tento časopis doslova žila, doslova za něj bojovala do posledního dechu a dokázala ho udržet až do svého tragického odchodu. Jako šéfredaktorka tak uzavřela více než sedmdesátiletou kapitolu tohoto periodika vycházejícího v České republice (a předtím v bývalém Československu) od října 1948. Symbolicky se tato etapa, která směřovala k dovršení dvou desetiletí její šéfovské práce, uzavřela ve chvílích, kdy nás Hana Jarolímková opustila.
Ve funkci šéfredaktorky Hudebních rozhledů zažila Hana Jarolímková mnoho úspěchů! Hodně radosti, velké uspokojení z vlastní realizace mnoha plánů, mnoho zajímavých statí a seriálů, setkání se zajímavými publicisty, umělci a dalšími osobnosti hudebního života, ale byla konfrontována i s mnoha těžkými okamžiky. Zažila končící obtížné chvíle transformace původně bezproblémově subvencovaného měsíčníku Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v měsíčník, který si musel na svoji činnost v obtížné situaci „shánět“ finanční zajištění. A samozřejmě zažila i následky tohoto faktu. To byla určitě nejtěžší část jejího šéfovství, která jí dokázala ztrpčit mnoho okamžiků jejího vytrvale pozitivního a optimistického životního postoje.
Ale určitě největším úspěchem její odborné kariéry a jejího života byl fakt, že se jí vůbec podařilo tento časopis přes všechny potíže udržet. A nejen udržet, ale zároveň zajistit vysokou odbornou úroveň tohoto časopisu, spolupracovat s kvalitním týmem spolupracovníků a přispěvatelů a snažit se o jeho postupnou transformaci, aby odpovídal požadavkům a duchu doby druhé dekády 21. století.
Pokud mohu být alespoň trochu osobní, tak budeme všichni na Hanku vzpomínat jako na usměvavou elegantní dámu, která měla ráda život a nikdy kolem sebe nešířila jinou než dobrou náladu, měla pochopení pro život ve všech jeho pestrých stránkách, živě se zajímala o všechno, co se dělo doma i v zahraničí. Měla úzký vztah k tvorbě Richarda Wagnera, pravidelně jezdila do Bayreuthu a na Salcburský festival. Ráda měla i Mexiko, kam pravidelně jezdila se svým manželem, Doc. PhDr. Oldřichem Kašparem, iberoamerikanistou, spisovatelem a překladatelem, a nadšeně dokázala o této zemi, jejím životě a obyvatelích vyprávět. Redakce Hudebních rozhledů měla vždy otevřené dveře pro každou návštěvu pro každého, kdo přišel se zajímavým nápadem, nebo i pro toho, kdo se potřeboval někdy vyzpovídat ze svých trampot. Když jsem s ní naposledy v létě 2021 mluvil, měla v hlavě celou řadu nápadů, do posledních chvil si nedovedla představit, že by Hudební rozhledy přestaly vycházet.
Osud nám někdy bere ty, které máme rádi a bez kterých si nedovedeme život představit. K takovým osobnostem s velkým srdcem a touhou dokázat něco, co nás přesahuje, patřila i Hana Jarolímková. Nikdy na ni nezapomeneme, bude nám scházet, ale její dílo je v mnoha ročnících časopisu Hudební rozhledy trvale zachováno. Requiem aeternam tibi.