(8. 2. 1932–2. 6. 2003)
Marta Ulrychová
v Plzni – Věra Caltová
V únoru tohoto roku jsme si připomněli nedožité devadesátiny dirigenta Josefa Chaloupky. Rodák z Malých Kyšic na Kladensku patří ke generaci, jejíž vstup do školních lavic poznamenal počátek války. Po obecné škole v Horním Bezděkově navštěvoval měšťanku v Unhošti, poté gymnázium v Kladně. Již dávno předtím se však ohlásily hudební vlohy, které se projevily – zatím jen spontánně – hrou na akordeon. Projevily se však natolik výrazně, že rodiče začali uvažovat i o koupi klavíru. První krůčky na tomto nástroji absolvoval žák unhošťské měšťanky pod vedením tamější soukromé učitelky klavíru Inez Burgerové (pod jménem Inez Hofbauerová se později stala přední členkou činohry plzeňského divadla). Výrazný talent si brzy vyžádal další kvalifikované vedení, jaké mu v době studií na kladenském gymnáziu zajistily kondice u Ilony Štěpánové-Kurzové. Právě této významné pedagožce mohl J. Chaloupka děkovat za rychlý a spolehlivý rozvoj klavírní techniky, kterou si osvojil na základě proslulé Kurzovy metody.
Před absolventem gymnázia se zřetelně rýsoval pevně stanovený cíl – studium hudby na pražské Akademii múzických umění, což tehdy předpokládalo projít přípravným kurzem zaměřeným na studium kompozice. Protože po jeho absolvování adept na akademii přijat nebyl, využil možnosti studovat kompozici na pražské konzervatoři. Sem byl přijat do třídy profesora Emila Hlobila, a to hned do třetího ročníku. Zde si posléze ve třídě profesora Bohumila Špidry své studium rozšířil o obor dirigování.
Počátek Chaloupkovy praxe zůstává spjat s jeho ročním působením v řadách civilních zaměstnanců Uměleckého vojenského souboru letectva v Praze-Letňanech, a sice na postu korepetitora. První zkušenosti v oboru dirigování pak získal na amatérské bázi v Pražské zpěvohře, s níž občas spolupracovali i pražští profesionální sólisté. Právě zde se Chaloupkovi naskytla první příležitost ke spolupráci s našimi předními pěvci, jejichž umění obdivoval již jako gymnazista při častých návštěvách pražského Národního divadla (dále jen ND). A právě sem, přímo do operního souboru naší přední scény, Chaloupku zavedl další běh událostí, když ho přítel Přemysl Charvát upozornil na připravovaný konkurz na místo korepetitora. Jeho úspěšné vykonání J. Chaloupkovi otevřelo cestu k důkladnému seznámení s řadou operních děl, na jejichž interpretaci se podílela plejáda známých pěvců. Mnohé z nich začal coby osvědčený korepetitor doprovázet i při jejich koncertních vystoupeních. S nadšením spolupracoval s Jaroslavem Krombholcem při přípravě Bergova Vojcka (1959), Mozatovy Kouzelné flétny (1961), Straussovy Elektry (1961) a Salome (1966) nebo Janáčkovy Káti Kabanové (1964).
Cesta k dirigentskému pultu se mu otevřela zcela nečekaně, když ho Jaroslav Krombholc při jedné z orchestrálních zkoušek poprosil o záskok. Jako novopečený dirigent se osvědčil natolik, že mu bylo brzy svěřováno řízených běžných představení. Byly to zejména obě Straussovy opery, Elektra a Salome, uváděné na scéně někdejšího Smetanova divadla. Tak J. Chaloupka po dobu sedmnácti let úspěšně zastával funkci alternujícího dirigenta, i když jeho jméno bylo na programech uváděno jen v souvislosti s hudební přípravou. Pracovní smlouva ho nadále řadila mezi korepetitory s povinností dirigování.
Příležitost získat místo operního dirigenta se mu naskytla až v roce 1973 po odchodu Františka Vajnara z opery v Ústí nad Labem do ND. Ve stejné době však přišla i nabídka od ředitele plzeňského Divadla J. K. Tyla Zdeňka Šnaiberga. Jako konkurzní představení zde bylo Chaloupkovi nabídnuto nastudování Pucciniho Turandot. Plzeňský operní soubor vedený dr. Karlem Vašatou, jehož jádro se však stabilizovalo již za vedení Bohumíra Lišky, sliboval podnětnou a zajímavou práci. Ze sólistů jmenujme zejména sopranistky Libuši Bláhovou a Věru Vlčkovou , mezzosopranistku Libuši Neubarthovou, Ivu Malinovou, tenoristy Zdeňka Jankovského, Jiřího Novotného, Jiřího Pavlíčka a Oldřich Černocha, barytonisty Viléma Míška, Františka Havelku a Josefa Beneše, basbarytonisty Karla Křemenáka a Jaroslava Kantora, basisty Karla Petra, Václava Floriana, Oldřicha Wiesera a Miroslava Podskalského.
Premiéra Turandot zaznamenala v Chaloupkově nastudování příznivý ohlas publika i odborné kritiky. Podle recenzenta Hudebních rozhledů mělo „švih a spád“,[1] na stránkách brněnské hudební revue Opus musicum byl Chaloupkovi přisouzen „základní podíl na výsledku inscenace“, recenzentka Vlasta Bokůvková příznivě hodnotila i jeho „plastické vypracování barev pucciniovské hudby a pozoruhodné vyrovnání vokálních a orchestrálních partů“[2]. Chaloupkova volba tedy padla jednoznačně ve prospěch Plzně.
Ohlédnout se za sezónami v rozmezí let 1973/4 a 1986/7 plnými intenzivních kontaktů J. Chaloupky s plzeňským hudebním životem znamená rekapitulaci čtyřiadvaceti operních a osmi baletních představení. Z inscenací uveďme československou premiéru dvou baletů – Slunečnice Eleny Petrové (1976) a Buratina Karla Odstrčila (1978), dále Kašlíkovy jednoaktovky Krysař (1974) a Hurníkových Rybářů v síti (1983). Z významných počinů, které vybočily z rámce běžné operní dramaturgie, připomeňme dále Maryšu Emila Františka Buriana (1974) a Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovu (1977). Plzeňský recenzent Antonín Špelda o Chaloupkově nastudování tohoto náročného díla napsal: „Chaloupka v zásadě vychází z Krombholcova pojetí, ale jeho dnes již umělecky vyzrálá osobnost dává Šostakovičově opeře pečeť vlastní interpretační invence. Podobně jako před lety v plzeňské opeře Bohumír Liška vypracovává i J. Chaloupka orchestrální a vokální hlasy s bohatým spektrem dynamických a barevných odstínů od velmi jemných znělých pianissim (např. ve 3. obraze, když se Káťa chystá ke spánku, nebo ve 4. obraze ve scéně Káti se starým Izmajlovem) až do mocných gradací a kulminací (skvěle stupňovaná píseň opilého mužika a její orgiastické vyvrcholení v symfonické mezihře). Co však v jeho práci zvlášť imponuje, je cit pro vnitřní řád díla, pro zobrazení psychiky postav, pro celkovou výstavbu jednotlivých obrazů i pro drobnokresbu detailu. [3]“
Z dalších titulů uveďme v chronologickém pořadí Smetanova Dalibora (1974), Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (1975), Čajkovského Evžena Oněgina (1975) a Pikovou dámu (1978), Gounodova Fausta a Markétku (1979), Ostrčilovo Honzovo království (1979), Molčanovovu operu A jitra jsou zde tichá (1980), Bizetovu Carmen (1980), Mozartova Dona Giovanniho (1980), Massenetovu Manon (1981), Smetanovo Tajemství (1982), Verdiho Macbetha (1982) a Nabucca (1983), Smetanovy Branibory v Čechách (1984), Prodanou nevěstu (1986) a Libuši (1986), Dvořákovu Rusalku (1986) a Puccihino Madame Butterfly (1987). Koncertně J. Chaloupka uvedl Wagnerovu Valkýru (1982), v níž part Wotana zpíval hostující Karel Berman.
Ještě před Chaloupkovým příchodem a bezprostředně po něm soubor posílili noví pěvci – sopranistka Lilka Ročáková, Helena Buldrová, Karolína Hromádková, Alena Žáková, Lenka Kolářová-Martanová, mezzosopranistka Kateřina Kachlíková, Jaroslava Zamrazilová, tenoristé Dalibor Novotný, Miloš Ježil, Jan Janda, Jiří Fuchs a Zbyněk Brabec, v basovém oboru Aleš Hendrych. Později byli angažováni tenorista Petr Strnad, barytonista Stanislav Kotyza a Erik Bezdíček.
V roce 1986 se J. Chaloupka stal šéfem opery divadla F. X. Šaldy v Liberci. Uplynuly čtyři roky a dirigent byl znovu povolán, a to rovněž na šéfovské místo, avšak k ansámblu, který již důvěrně znal. Nabídl mu ho nový ředitel plzeňského divadla Mojmír Weimann. Devadesátá léta postavila šéfa opery před zcela nové úkoly. V počtu jedenácti jím nastudovaných oper a Straussova Netopýra (1991) tentokrát výrazně převládla osvědčená díla italského repertoáru – Pucciniho Bohéma (1991), Rossiniho Lazebník sevillský (1991), Verdiho Maškarní ples (1991), Pucciniho Tosca (1992) a Verdiho La Traviata (1992). Opakovaně J. Chaloupka nastudovalJanáčkovy Příhody lišky Bystroušky (1992), Smetanovo Tajemství (1994), Dvořákovu Rusalku (1995), Čajkovského Pikovou dámu (1995) a Mozartova Dona Giovanniho (1985), poprvé Janáčkovu Její pastorkyni (1993) a Offenbachovy Hoffmannovy povídky (1994). Jeho posledním titulem před odchodem na odpočinek byl Verdiho Don Carlos (1996). Pod taktovkou svého šéfa dosáhli na plzeňské scéně nejlepších výkonů sopranistka Lilka Ročáková, Alena Žáková, Zdena Kloubová, Zuzana Pavlová, Jitka Svobodová, Jana Barbara Hrdinová, mezzosopranistky Iva Malinová, Eva Klečková, Yvona Škvárová, tenoristé Jan Adamec, Petr Strnad a Zbyněk Brabec, barytonista Dalibor Tolaš a Jiří Kusý, basisté Milan Bürger a Tomáš Bartůněk.
J. Chaloupka se zapsal i do fonotéky plzeňského rozhlasového studia. Vedle operních árií a písní v podání sólistů plzeňské opery a Plzeňského rozhlasového orchestru je zde registrována Hurníkova opera Rybáři v síti (1984), Škroupův Dráteník (1975), průřez operou rodáka ze Starého Plzence Stanislava Sudy Il divino Boemo (1976), dále pak hudba baletní – Odstrčilův Buratino (1978) a Slunečnice Eleny Petrové (1985).
Dirigent Josef Chaloupka patří ke skupině umělců, jejichž dirigentskou dráhu předcházela dlouholetá praxe korepetitora. Bystrý vhled do struktury díla, ověřovaný každodenní praxí, analytická schopnost podpořená studiem kompozice i přejímání inspirativních podnětů a zkušeností od vynikajících osobností v oboru dirigentském i pěveckém – to byly podstatné faktory určující Chaloupkovo pojetí studovaných děl. Byla to jistě i jeho vlastní výtečná hráčská kompetence, která mu více než komukoliv jinému dávala ocenit umění instrumentalistů a zpěváků. Sám nikdy nebyl hnán silou velkých ambicí. Nepatřil k těm, jenž okázale budovali legendu své osobnosti. Šlo mu vždy o podstatu hudby, kterou chápal a dokázal intenzivně prožít díky své přirozené muzikalitě. Klademe-li si často otázku, zda umělec slouží dílu, nebo naopak dílo umělci, v případě Josefa Chaloupky je odpověď jednoznačná.
[1] -Ps-: Plzeňská Turandot. Hudební rozhledy, 1974, roč. 27, č. 3, s. 157-158.
[2] Bkv: Plzeň – divadlo. Opus musicum, 1974, roč. 6, č. 2, s. 53-56.
[3] Špelda, Antonín: Šostakovičova Kateřina Izmajlova v Plzni. Hudební rozhledy, 1977, roč. 320, č. 9, s. 393-394.