Jitka Neumann Žižková
Začněme nejprve krátkým teoretickým úvodem – dle slovníku české hudební kultury:
Dodekafonie
„Výraz řada (resp. série) je tu ekvivalentem německého termínu die Reihe. Řadou se v dodekafonii rozumí základní způsob organizace tónových výšek, konkrétně série vyčerpávající všech 12 tónů chromatické stupnice. Řada udává posloupnost tónů, jež mají být v závazném pořadí vyčerpány do nového nástupu….“
Zařaďme nyní jednotlivé tóny k pomyslným dvanácti bodům historie vzniku teplické konzervatoře a následně stejný systém aplikujme pro výběr několika výrazným osobnostem spjatých s touto školou.
Když se na počátku 20. let 20. století Arnold Schönberg pokusil nově zorganizovat hudební materiál, patrně netušil, jak velkou nevoli jeho počin v následujících letech vyvolá. Volná atonalita – budiž! Ale vloudit se řadami do řádného hudebního systému? Řada kritiků více či méně povolaných seřadila argumenty a z intelektuálního počinu vzniklá díla zařadila do kategorie „zvrhlé umění“…
Téměř půlstoletí poté přišel na řadu jiný počin, který rovněž způsobil vrásky příslušným činitelům – v malém městě na severu Čech vznikl nápad založit konzervatoř. Na tom ovšem není nic zvrhlého, nic, co by mělo ohrožovat obecný vkus. Šlo jen o to, nově zapojit do řady již existujících škol tohoto typu dalšího člena, nový tón (vedle stařešinů Prahy a Brna, Kroměříže z konce 40. let, Ostravy a Plzně z let 1953 a 1961 – tedy zatím pentatonika…). Jenže – byť byly argumenty pro založení silné, nevůle úředníků z ministerstva také. Ocitujme slova zakladatele školy Jaromíra Brože (10. 8. 1924 – 4. 7. 2013), jak je zaznamenaly autorky absolventské práce z roku 1991[1]:
„Otázkou založení konzervatoře jsem se zabýval už od svého vstupu do funkce krajského inspektora (tj. od 1. 12. 1964). V té době bylo na území Severočeského kraje celkem 43 LŠU a po odborném zjištění celkového stavu personálního obsazení a kvality výuky vyšlo najevo, že na školách učí jedna třetina nekvalifikovaných učitelů a další možnosti přijímání žáků do LŠU byly omezeny a vázány právě nedostatkem učitelů. Podobně tomu bylo i ve všech profesionálních hudebních tělesech v SČ kraji – tzn. v symfonickém orchestru v Teplicích, v opeře v Liberci a Ústí a v operetě v Teplicích…“ Vzhledem k tomu, že v té době pražská konzervatoř nedokázala pokrýt potřebu profesionálů pro zmíněné oblasti, o AMU ani nemluvě, připravil Jaromír Brož podklady pro zřízení konzervatoře v Severočeském kraji (kráceno). Jednotlivé body jeho vzpomínek můžeme pro přehlednost rozčlenit:
| 1 | „Od r. 1966 jsem proto zahájil osobní jednání na ministerstvu školství […] |
| 2 | … první písemnou žádost jsem jako inspektor zaslal za SČ kraj ministerstvu školství v roce 1967 |
| 3 | s návrhem na řešení perspektivně velmi kritické kádrové situace v kraji, se zdůvodněním a se všemi faktickými současnými ukazateli. Odpověď ministerstva školství byla nepříznivá. |
| 4 | Proti tomuto zamítnutí jsem podal v roce 1968 odvolání, |
| 5 | ale odpověď byla opět zamítavá. |
| 6 | Následovala další žádost. |
| 7 | Jelikož jsem v té době souběžně podával písemnou zprávu o stavu hudebního školství v SČ kraji školské kulturní komisi KNV, byla tato nová žádost podávána prostřednictvím této komise a odborem školství KNV… Odpověď byla opět nepříznivá s odůvodněním, že pro tento typ školy kraj nebude schopný zajistit kádrové obsazení kvalifikovanými pedagogy, ani učebními prostorami a ani internátem, který byl požadavkem i podmínkou. |
| 8 | Na základě tohoto zdůvodnění ministerstva školství jsem napsal potom dalším odvolání s tím, že tyto požadavky stanovené M. Š. budu schopen zajistit. |
| 9 | Tato žádost i odvolání vyprovokovaly několik důležitých jednání a porad na různých nejvyšších uměleckých a školských úrovních. Z iniciativy M. Š. byla vyvolána porada ředitelů konzervatoří a krajských školních inspektorů pro hudební školství. To bylo v roce 1970… Poradu vedl tehdejší vedoucí umělec. školství J. Harvařík, který byl autorem zamítavých stanovisek. Po mém vylíčení situace vystoupil v roli mluvčího za ředitele konzervatoře tehdejší ředitel pražské konzervatoře, výrazná osobnost hudebního života, dr. Václav Holzknecht. Ve svém opozičním projevu sice chápal složitost naší situace, avšak projev uzavřel slovy: „ […] lituji, sice chápu tuto situaci, ale konzervatoře nemohou vznikat a růst jako houby po dešti“. Mou žádost z ostatních ředitelů a krajských inspektorů nikdo nepodpořil […] |
| 10 | Po tomto jednání jsem se nevzdával a požádal celostátní předsednictvo československé společnosti pro hudební výchovu o zařazení této problematiky do jeho plenárního zasedání. To se uskutečnilo v Praze v jarním období v roce 1970. Zde se mi dostalo po přečtení mého zdůvodnění plné satisfakce a podpory českých, moravských i slovenských zástupců a to jednohlasně s tím, že otevření konzervatoře je nevyhnutné.“ |
| 11 | Evidentně ale v této chvíli už nevěřili ani krajští úředníci, že by k založení konzervatoře skutečně došlo, a dali ruce pryč s tím, že dál už je to soukromá iniciativa J. Brože: „Podařilo se mi přes ústřední školní inspektory zajistit poradu na nejvyšší úrovni na M. Š. jako poslední pokus. Toto jednání se uskutečnilo začátkem školního roku 1970. Po mém zdůvodnění žádosti o nutném zřízení konzervatoře v kraji se projednávaly různé úvahy, návrhy a alternativy… Poradu po více než dvou hodinách jednání uzavřel ved. Dr. Ernest s tím, že jsem byl pověřen vypracovat detailní analýzu stavu v kraji. Po mém sdělení, že tuto analýzu mám zde k dispozici, náš vedoucí odboru školství V. Volf, aniž znal obsah této analýzy, v dané situaci ji podepsal. Tak byla tato poslední porada ukončena s tím, že M. Š. se k analýze stavu v nejkratší době definitivně vyjádří. |
| 12 | Odpověď M. Š. byla nečekaně rychlá (4 dny). Vedoucímu odboru školství KNV bylo telefonicky z M. Š. sděleno, že po prostudování detailní analýzy stavu hud. školství v kraji považuje M. Š. stav za havarijní a dává souhlas ke zřízení konzervatoře…“ |
Tímto by anabáze mohla končit – kolik že to bylo stádií? Laskavý čtenář jistě zaznamenal vyčerpání celé dodekafonní řady – a jistě i iniciátora celého projektu profesora Brože (nebo taktéž paralelu s pohádkou o kohoutkovi a slepičce). Ještě ovšem zbývalo přesvědčit ministerské úředníky, aby oficiální potvrzení o zřízení konzervatoře v severočeském kraji skutečně zaslali, domluvit se s krajem, že konzervatoř se zatím stane součástí teplického gymnázia, neboť to disponovalo stranickou organizací KSČ jako nutným předpokladem existence vzdělávací instituce (!) a – brána k budoucnosti nové školy se pomalu otvírala. Od 1. září 1971 se tak mohla konzervatoř konečně rozeznít!
Řady dní, týdnů, měsíců, let… Řady tónů, které se začaly ozývat z oken, dveří, vytvářely a stále vytvářejí nezaměnitelnou kakofonii, ve které se její aktéři cítí tak dobře. Řady zážitků, trémy, úspěchů, pádů, lásek, euforie, mladistvého nihilismu, velkých nadějí.
Řady lidí, kteří prošli a zanechali stopy. Učitelé. Žáci. Ti, kteří se učili společně být. Tvořit. Tvořit sebe. Tvořit společenství.
Dodekafonie v příkladech. Dodekafonie ve vzpomínkách.
Jedna otázka, dvanáct odpovědí: Co se vám vybaví, když se řekne Konzervatoř Teplice?
12 různých frekvencí tónů.
C Karel Nygrýn
Dlouholetý pedagog Konzervatoře v Teplicích (český jazyk, tělesná výchova), tenista, milovník dobrého jídla, pití a muziky, guru a inspirátor se zásadním dopadem na specifickou atmosféru školy po celou dobu jeho působení v roli učitele, po roce 1989 i zástupce ředitele.
O předcházejícím politickém režimu ( tj. onom čtyřicetiletém období vlády jedné strany) se u nás hovoří nelichotivě a hodnotí se někdy až příliš příkře. Já mám ovšem s touto dobou i nejednu zkušenost pozitivní. Jedna souvisí s jubilující Konzervatoří v Teplicích. Uznejte, v které jiné době, kdy jindy bych mohl vyhrát konkurz, ke kterému jsem se nepřihlásil.
Stalo se:
30. června 1972 vrcholila závěrečná pedagogická rada na Gymnáziu v Teplicích projevem tamního ředitele soudruha Hataše. Poté, když ve zprávách třídních probral prospěch a chování žactva (tradičně konstatováno, že valem upadajícího), pedagogové ústavu jsou vybídnuti k odpočinku a nabírání potřebných sil pro další pedagogickou práci v příštím školním roce. Musíme k problémům doby přistupovat nově, v duchu závěrů stranických dokumentů historického xtého sjezdu Strany (všimněte si – každý jejich sjezd býval vždy historický). Pak již řečník směřuje k závěrečnému tradičnímu rozloučení.
Náhle a překvapivě však orátor změnil celkový tón projevu. Jeho hlas zvroucněl, zintimněl, a trochu dojatě sdělil auditoriu pedagogů, že má přetěžký úkol rozloučit se s jedním z členů sboru. (prý: „nikoho z nás nezarmoutil.“). Musíme mu gratulovat. Onen dotyčný totiž vyhrál konkurz na místo profesora na Konzervatoři v Teplicích. S napětím jsem čekal a přemýšlel, o koho se asi jedná. Pak jsem zjistil, že jsem to právě já. Vyhrál jsem konkurz. Sláva!
Marně jsem se bránil, že jsem se k žádnému konkurzu nepřihlásil. „Soudruhu, to je jen falešná skromnost. Račte se v srpnu přihlásit na adrese v Českobratrské 15.” Přihlásil jsem se. Tak jsem se dostal na Konzervatoř v Teplicích.
Po bezmála padesáti letech musím říci, že toho nelituji. Naopak.
Ovšem od té doby jsem již nikdy žádný jiný konkurz nevyhrál. (Natož takový, ke kterému bych se nepřihlásil.)
Fis Jaroslav Pondělíček
Violista, absolvent AMU (Mgr.), člen ČF, vedoucí skupiny viol, student konzervatoře v Teplicích v letech 1972–1978
Vybavují se mi především vzpomínky na dobu, kdy to všechno teprve začínalo. Na jeden, tehdy docela nenápadný, řadový dům v Českobratrské ulici, kdy ho konzervatoř, dva roky po svém založení, získala jako své sídlo. Tehdy celou konzervatoř tvořily pouze první dva ročníky, to byla celá škola. Všichni jsme se vešli do jedné třídy – i s hrstkou profesorů. Začali jsme mu říkat „školička”. Vládla tam jakási intimní, takřka rodinná atmosféra. Bylo nás málo a měli jsme k sobě velmi blízko. Mnohá tehdy uzavřená kamarádství přetrvala dodnes.
Asi 200 metrů níže od Školičky byl náš internát, který jsme obývali společně s žáky dalších teplických škol a učilišť. Podmínky byly odpovídající té době, dnes ovšem asi těžko představitelné.
Vybavuje se mi také dusné normalizační klima 70. let a s tím související, mimo jiné, i naše více méně povinné účinkování na různých kulturních brigádách, na schůzích KSČ apod.
Fungovala zde nicméně jakási semknutost okolo klavíristy prof. J. Brože, kterému se podařil téměř zázrak, když vznik konzervatoře u tehdejších krajských orgánů prosadil. Pamatuji si, jak dbal o školní, ale i mimoškolní disciplínu nás studentů. Často večer procházel školními chodbami a za dveřmi, nepozorován, sledoval, jak (a zda vůbec) cvičíme na své nástroje. Ač byl skutečným duchovním otcem této školy, vzhledem ke svému problematickému politickému profilu se nikdy nestal jejím ředitelem. Musel však dále pokračovat ve svém úsilí obhajovat a prokazovat právo konzervatoře na svou existenci. I přes nevyhnutelné úlitby však patřil k těm, díky nimž normalizační duch 70. let školu nikdy zcela neovládl. V této souvislosti nemohu za všechny ostatní nejmenovat ještě alespoň prof. Karla Nygrýna. Byl to tehdy mladý profesor zvaný „Karel”, jehož strmě stoupající obliba u studentů byla v příkrém rozporu se stoupající neoblibou u nomenklaturních kádrů. Jeho hodiny české literatury i on sám se svým osobnostním vyzařováním a podmanivě neformálním přístupem byly významnou protiváhou tehdejší dusné společenské atmosféry.
Vybavuje se mi mnoho vzpomínek také na řadu dalších skvělých profesorů a prima spolužáků, s nimiž se dodnes pravidelně v Teplicích scházíme, a znovu se tak utvrzujeme v tom, že naše tehdejší studentské kamarádství nebyla náhoda.
„Dodekafonická řada vystupuje ve čtyřech legitimních tvarech, pro něž se razí názvy originál či základ (německy Grundgestalt, též Reihe), rak (Krebs), inverze neboli převrat (Umkehrung) a račí inverze (Krebs der Umkehrung). Každý z těchto tvarů je jedenáctkrát transponovatelný, čímž vzniká z 1 řady soubor 48 tónových komplexů…“
Převraty, občas račí krok zpět – i to jsou součásti historie. A inverze – o těch by se dalo v teplickém kontextu dlouze hovořit! Ale pokud se chceme podívat na uplynulých 50 let zrakem objektivním, je nutné hodnotit bez emocí s vědomím, že každý pohled je dle subjektu transponovatelný…
Jaromír Brož se navzdory nesporným zásluhám o vznik konzervatoře v Teplicích ředitelem nikdy nestal – v době, kdy byla škola součástí teplického gymnázia, byl pouze pověřen odborným vedením. V očích tehdejších nadřízených byl politicky nepřijatelný vzhledem ke svému názoru na události roku 1968, čímž také skončilo jeho angažmá jako školního inspektora. Od 1. 9. 171 byl přeložen jako pedagog na nově vzniklou konzervatoř a v lednu 1972, po nástupu J. Hadaše do funkce ředitele gymnázia, jmenován zástupcem, neboť Hadaš souhlasil pouze s provozně administrativním vedením konzervatoře, do odborné stránky se zapojovat z pochopitelných důvodů nechtěl. Nicméně se J. Brožovi jako zastupujícímu řediteli podařilo ještě získat prostory v Teplicích pro samostatnou konzervatoř (a hlavně již zmiňovaného internátu), byť to jednu chvíli vypadalo, že se škola přesune do Mostu.
V letech 1973–1978 (pouze do března toho roku) vykonával funkci ředitele konzervatoře Metod Přikryl, hobojista a vojenský kapelník (Armádě zdar!), jehož spojení s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého bylo patrně jedním z kritérií jeho vhodnosti na tento post. Nicméně za jeho působení se začalo vyučovat v bývalé základní škole v Českobratrské ulici. V letech 1978–1985 vedl konzervatoř Bohuslav Čížek, který utkvěl studentům v paměti zejména jako tubista a profesor tehdy povinného dirigování. Člověk, který si patrně zhluboka oddychl, když za sebou dveře školy naposled zavřel – jeho další kariéra jako ředitele Muzea české hudby, kurátora sbírky hudebních nástrojů Národního muzea a autora organologických knih i statí byla podstatně zajímavější. Na jeho místo nastoupil 1. 11. 1985 poněkud kontroverzní Milan Dlouhý, který měl jako zástupce obou předchozích ředitelů zkušenosti s vedením i znalost školy jako pedagog. Proč ta kontroverze? Na jedné straně skladatel, autor nápaditých skladeb, jejichž kvality prověřil čas. Na té druhé obávaný a velmi nemilovaný pedagog intonace, člověk, jehož jméno bylo často skloňováno v souvislosti s restrikcemi křečovitě kopajícího režimu na konci 80. let (což byl zásadní rozdíl oproti dalšímu pedagogovi, jehož jméno budilo ze spaní několik generací studentů – Václavu Harmáčkovi, excelentnímu historikovi a vnitřně velmi složité osobnosti). Nicméně i toto období mělo svá pozitiva – nadále se rozrůstal pedagogický sbor a v Kollárově ulici byla zrekonstruována další budova konzervatoře, kam se z nevyhovujících prostor přemístilo bicí oddělení, klasičtí pěvci a hráči na dřevěné dechové nástroje. A co je zajímavé – stále do jisté míry přetrvávala atmosféra, se kterou konzervatoř začínala: rodinná, spoluprožívající, s pocitem, že svět tam venku může být všelijaký, ale naše „školička“ je výjimečná svou tvořivostí i vztahy mezi lidmi…
G Jaromír Honzák
Kontrabasista, v roce 1989 obdržel stipendium z Berklee College of Music, kde studoval tři semestry. V roce 2016 získal titul MgA. na Katedře jazzové interpretace JAMU. Honzák vede svůj vlastní jazzový kvintet, jehož alba byla 5x oceněna cenou Anděl jako nejlepší česká jazzová CD roku. Je dlouholetým členem skupiny bratří Ebenů a Čikori Ivy Bittové. Od roku 2011 je vedoucím Katedry jazzové hudby na HAMU v Praze, kde byl v roce 2018 jmenován docentem. Student konzervatoře v Teplicích v letech 1977 (nástup do 2. ročníku) – 1982.
Na teplickou konzervatoř jsem přestoupil po třetím ročníku litoměřického gymnázia. Ten přechod byl neuvěřitelný – jako z kasáren do rajské zahrady. Na gymplu jsem byl hudebně založeným exotem a tady najednou hráli všichni! Krásná doba snění, hledání a tvoření.
Des Roman Dietz
Houslista, ředitel SČF v Teplicích, absolvent UJEP v Ústí nad Labem (Mgr.), student konzervatoře v Teplicích v letech 1979–1985.
Když se řekne Konzervatoř Teplice, tak se mi vybaví slovo „Naše školička“. Ano, takto zdrobněle a mile jsme nazývali nejprestižnější uměleckou školu českého Severu. Být jejím studentem byla čest a byli jsme náležitě hrdí, že máme tu výsadu zde studovat. Tehdy jsme se vymykali zažitým představám o školství, měli jsme privilegia v Domově mládeže, kde byli s námi ubytováni studenti jiných středních škol i různých učebních oborů. Velká míra volnosti byla příčinou závisti ostatních spolubydlících, kteří nám samozřejmě dávali náležitě najevo neoblíbenost umělců všeobecně. Samotná budova konzervatoře byla v té době jedno velké staveniště. Neustále se někde něco bouralo, opravovalo, nebylo výjimkou, že se během vyučování objevila hlava dělníka z místnosti pod námi. Cvičilo se všude, od sklepa přes WC až po střechu, a to od brzkých ranních hodin až do osmi večer. Učeben byl nedostatek, proto jsme měli samozřejmě své další individuální detašované studovní prostory, kde jsme se zdokonalovali v předmětech teoretických. Nutno však dodat, že se jednalo o studovny s obsluhou, tedy jinými slovy řečeno jídelny a restaurace. Každá třída, nebo studijní obor měly tyto specializované studovny rovnoměrně rozložené v celých Teplicích. Každý ze zasvěcených proto dnes ví, kde byly umístěny a co znamenají jména například Pikant, Šlauch, Vřídlo, Femina, Thermia, Hrádek, Slovanka, Vyšehrad (samozřejmě ne Smetanův), Radnice, Slávia, Koňský bar a mohl bych pokračovat. Výhodou těchto detašovaných studoven byla jejich otevírací doba, kterou jsme dokonale znali, takže se mohlo začít studovat například ve Vřídle ráno v šest a končit ve Femině v půl druhé ráno. Zde se odehrávala jak příprava na podstatnou většinu teoretických předmětů, tak na praktický budoucí život umělců.
Samostatnou kapitolou byly umělecké večery na naší školičce. Pod názvem Jam session či
Text-appeal se odehrávala neuvěřitelná představení, na která dosud vzpomínám s obdivem k jejich organizátorům. Duchovními otci byli pan profesor Karel Nygrýn, Jaromír Honzák, Martin Zbrožek a další spolužáci, kteří nás seznamovali s dosud pro mě nepoznaným dílem od Járy da Cimrmana až po Karla Čapka. Zjednodušeně řečeno, byli jsme jedna velká rodina, všichni jsme se znali a trávili společný život doslova 24 hodin denně.
Profesoři hlavních oborů však pro nás byli opravdové osobnosti. Na teplické konzervatoři jich působila celá řada, po letech si stále vybavuji například violoncellistu Josefa Pražáka, violisty Ludvíka Kozderku a Jaroslava Rybenského, klavíristy Jaroslava Čermáka a Petra Slavíka, kytaristu Václava Krahulíka, kontrabasistu Rudolfa Slacha, tympánistku Evu Sobíškovou a samozřejmě houslisty Jana Štěpána či Jiřinu Dlouhou. Pro mě nezapomenutelnou byla ovšem paní profesorka Darinka Zárubová, u které jsem studoval celých šest let housle. Velmi jsme si rozuměli a trávili spolu nejen hodiny hry na housle, ale též hodiny a hodiny povídání o dalších uměleckých oborech i o životě samotném. Jí jsem dodnes vděčný za to, jak mě vtáhla do světa kultury a umění. Bohužel už není mezi námi a nezbývá než jen vděčně vzpomínat.
O naší školičce by se dalo povídat dlouhou dobu a popsalo by se mnoho stran, někdy též těžko publikovatelných. Nicméně šest let zde strávených považuji za opravdovou školu života a s láskou, pokorou a respektem na ni stále vzpomínám. Byla to má první alma mater, bez které bych nebyl tam, kde jsem nyní. Nezbývá, než popřát jejím současným i budoucím studentům, aby i pro ně byla jejich základem uměleckého života.
E Petr Baraňák
Hudebník, kameraman, novinář, redaktor ČT, student Konzervatoře v Teplicích v letech 1980–1986.
Konzervatoř Teplice pro mě znamená nejhezčích šest let života. Tehdejší politická situace přímo nabádala studenty k větší semknutosti a zároveň k většímu a intenzívnějšímu vnímání hudby. To dnes bohužel současní studenti při dnešních možnostech digitalizace a propojení světa nemohou chápat. Jsou to pro mě intenzivní prožitky, spojené s poznáváním komorní i symfonické hudby, spojené s osobností profesora Josefa Pražáka. Ten dokázal v 80. letech vydolovat řadu projektů, které obsáhly celé Československo, včetně legendárního zájezdu do Košic. Podobně intenzivní prožitek z živě provozované hudby jsem měl až jako zástupce koncertního mistra violoncell ve Státní opeře Praha při Verdiho opeře Otello, kterou považuji za jeho nejlepší kus.
V průběhu let jsem si uvědomil, že živit se provozováním hudby je v Čechách velmi náročné, nejisté a špatně honorované. Proto jsem profesionální hudbu opustil a domnívám se, že proto mi zůstal vztah k hudbě, jaký jsem kdysi vnímal ve škole. Na její provozování se proto vždy těším, ať už za violoncellem, klavírem, kytarou, tubou, flétnou, elektrickou kytarou nebo baskytarou v karlovarské skupině KOZATAY, která mimochodem letos slaví 30 let existence.
Devadesátá léta znamenala nadechnutí a chuť budovat i na konzervatoři v Teplicích. Do ředitelského křesla se dostal pedagog, akordeonista a propagátor EKN Milan Kubík, mimochodem první z absolventů školy, který stanul v jejím čele. Zejména jeho zásluhou se z teplické konzervatoře postupně stal moderní komplex budov, který dnes tvoří de facto kampus se zázemím pro výuku, bydlení, stravování i odpočinek… Nová budova s koncertním sálem, tělocvičnou a posilovnou v Českobratrské ulici, reprezentativní budova bývalé restaurace Diplomat v ulici Chelčického a konečně rekonstrukce zadního traktu budovy v Českobratrské, kde vznikly nové učebny, baletní sál a hlavně Oáza, další z prostorů vhodných pro koncertování. Za více jak 20 let se toho dá stihnout skutečně hodně. Pak inverze, račí postup, inverze raka. Škola jako živý organismus reaguje na vychýlení, ale nic to nemění na odevzdaném ve prospěch ostatních.
A řada pokračuje. Pořád. Další přicházejí, pobydou a jdou zas dál.
A Marek Vrabec
Hráč na bicí nástroje, hudební organizátor a impresário, zakladatel a prezident mezinárodního hudebního festivalu Struny Podzimu. V letech 2013–2018 byl současně uměleckým ředitelem festivalu Dvořákova Praha. Absolvent AMU v oboru hudební management. Strávil rok na stáži v Kennedyho centru ve Washingtonu. Student konzervatoře v Teplicích v letech 1985–1991.
Co se mi vybaví, když se řekne konzervatoř Teplice:
– Kouzlo a dekadentní atmosféra inverzemi zamořeného města, pod jehož povrchem kypí život a naše věčné mládí!
– Svoboda, jež vstupovala do našich životů v hodinách českého jazyka s Karlem Nygrýnem, společně s Wolkerem, Šrámkem, Vančurou i Jiřím Suchým.
– Touha obstát nárokům hyperkritického prof. Václava Harmáčka v Dějinách hudby, který mě toho jako učitel v životě nejvíc naučil.
– Hodiny ochromujícího strachu, ve kterých by se krve nedořezal, v hodinách intonace obávaného ředitele Dlouhého.
– Hra na tympán na legendární „bicárně” s prof. Sobiškovou a její všeobecná „Kinderstube“, jež mi poskytla.
A těch písní, co stačil dech i hlas!
Ač jsem se sám nestal výkonným hudebníkem, nebyl bych dnes dělal práci ve světě hudebního umění nebýt atmosféry Konzervatoře v Teplicích.
Es Marek Štryncl
Violoncellista a dirigent, vede soubor Musica Florea, který založil již během svých studií v roce 1992. V letech 1994 až 1995 byl koncertním mistrem v Severočeské filharmonii Teplice. Vedle účasti na mnoha interpretačních kurzech (Chinon, Basel, Mainz, Valtice, Praha) studoval dirigování na pražské HAMU (MgA.) a barokní violoncello na Akademii pro starou hudbu v Drážďanech. Student Konzervatoře v Teplicích v letech 1990?–1996.
Po „sametovce” 1989 se teplická konzervatoř pro mě stala místem svobodné (nejen) umělecké realizace. A záleželo na tom, jak tuto svobodu kdo a jak využije. Samozřejmě je při výuce nutná jistá disciplinovanost, ale ta byla jen „pouhým” prostředkem k dosažení svobodného a zároveň odpovědně kritického přístupu, který hledá, co je přirozené, autentické a hlavně krásné. Jsem nesmírně vděčný za to, že jsem mohl osm let sdílet tohoto „ducha”, který se nenechal svázat akademičností či strojeností.
D Pavlína Senič
Operní pěvkyně (Státní opeře Praha a Divadlo J. K. Tyla v Plzni), je absolventkou HAMU v Praze (MgA.), lektorka mistrovských kursů „Ameropa”, umělecká ředitelka Festivalu Eduarda Nápravníka, patronka soutěže Otvírání jara, studentka konzervatoře v Teplicích v letech 1990–1993.
Při první vzpomínce se mi vybaví moje paní profesorka L. Škorpilová, která mi dala pro mou uměleckou dráhu vše podstatné a především umět se správně rozhodnout a poslouchat svou intuici. Také mi kladla na srdce, že „polovina úspěch spočívá na dechu”. Nicméně bych ráda zmínila, že na celé škole panoval respekt k vyšším ročníkům. Měli skvělou partu, drželi při sobě, umělecky skvěle tvořili a byli nám vzorem. Já jsem po třech letech školu opustila a přestoupila do Prahy na konzervatoř a poté jsem studovala na AMU. Nicméně s některými spolužáky jsme v kontaktu a rádi na studentská léta vzpomínáme. Také na to, že my zpěvačky jsme se bály profesora Bůžka, který nás drtil na hodině harmonie, zpěvačky neměl moc rád, ale s odstupem času vím, že to byla jen hra a nesmírně se tím bavil. Celá škola zněla hudbou, životem a skvělou náladou. Ach, to mládí.
B Michal Nejtek
Skladatel, klavírista, jazzman, absolvent hudební fakulty AMU v Praze (skladba, MgA.) V roce 2014 dokončil doktorské studium v oboru kompozice a teorie kompozice na JAMU v Brně.
Spolupracuje se skupinou the Plastic People Of the Universe – připravil orchestrální verzi projektu na texty Ladislava Klímy aj., aranžoval legendární Pašijové hry a na libreto Vratislava Brabence napsal pro Plastic People a Agon Orchestra „vlakovou operu“ Lysá nad Labem (premiéra 2007, Meetfactory, Praha). Na konzervatoři v Teplicích v letech 1991–1997 (student), 1998–2008 (učitel).
Předpokládám, že nebudu moc originální, ale zřejmě to ani není potřeba. Tedy – mnoho let poznávání, zrání (studenta i později učitele), důležité hodiny, informace, nahrávky, střety, radosti, strasti, vjemy. Teplická konzervatoř je můj „Der Bildungsroman“, se vším, co k tomu patří.”
2014. Nové začátky, nové naděje, nové výzvy, nové řady.
Řada věcí se mění. Řada navazuje. Řada zůstává.
Pořád ta „školička“, byť už jí tak ti současní neříkají. Ale pořád tentýž genius loci. Jen cesta vzhůru po spirále se zrychluje. Atomová energie převtělená do jediné ženy. Kateřina Boudníková. Je vidět a slyšet. A konzervatoř s ní.
As Milan Al-Ashhab
Houslista, absolvent HAMU (MgA.), postgraduální kurz na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, vítěz Mezinárodní soutěže Fritze Kreislera, New York Concert Artists and Associates (hlavní cena recitál s Berlínskou filharmonií), na Classical Prague Awards získal titul Talent roku, udělovaný umělcům do třiceti let. Student teplické konzervatoře v letech 2008–2015.
Nezapomenutelné období, které bych si často rád zopakoval. Skvělá parta kamarádů a spolužáků a samozřejmě také spousta profesorů na té nejvyšší odborné úrovni.
A před závěrem?
H Martin Zbrožek
Houslista, zpěvák, herec a moderátor. Po absolutoriu konzervatoře hrál nejprve v různých hudebních skupinách, později vystupoval s kapelou Melody Makers Ondřeje Havelky, po odchodu od Ondřeje Havelky hrál jazz po celé Evropě, nakonec se k Melody Makers zase vrátil. V roce 1989, krátce před sametovou revolucí, emigroval se svou rodinou do západního Německa. Po návratu do vlasti vystupoval jako herec v divadlech Teatro a improvizovaném divadle Vizita, kde působil jako herecký partner Jaroslava Duška. Student teplické konzervatoře v letech 1977–1983.
Co mě napadne, když se řekne teplická konzervatoř?
Je toho mnoho a nejvíc toho nepojmenovatelného. Snažím se speciálními hesly aspoň přiblížit ono nepojmenovatelné, ono zázračné:
tóny vyvěrající ze školičky
školička
láska
láska první
lásky
touha
chuť hrát hudbu
chuť si hrát
chuť trénovat na nástroj
chuť koncertovat
chuť poslouchat
chuť objevovat
smích
obdiv
Bílá cesta
záchvaty smíchu
potkat Karla
potkat všechny
všechno tak milé
opravdu milé
pláč, dojetí, radost
okouzlení
sny
fotbal
tenis
letná
orchestr
tvorba
spolu
písně
zpívání
zpívání písní
radost ze setkávání
láskyplnost
Teplice tak krásné
pod horami
koncerty
napětí
tréma
láska k druhému
láska ke všemu
knihy
film
umění
Barbra
bezesné noci
sny
aktivní rána
jazz
Joe Zawinul
všechno
svoboda navzdory minulému režimu
inspirace
nekonečná vnitřní svoboda
nespravedlnost, boj
nekonečná svoboda
úplné uvolnění vítězí nad všemi boji
svoboda
Nedivte se, prosím vás, jsou to samé emoce a vnitřní pocity, vůně a atmosféry. Bylo nám patnáct…
Vše je tak sugestivní. Ano, někde mezi těmi hesly se to skrývá, máte to…?
Jak vzrušující!
A co mě napadá teď? Myslím tím, co se dalšího vývoje týče? To jsou pak tato hesla:
revoluce
opravdu revoluce
konec nespravedlnosti
euforie
závratě z ještě mnohem nekonečnější svobody
možnosti
otevření
proudy energie bez zábran
nemožné se mění v možné
bez hranic
bez omezení
bez okolků
výměna
ředitel
Karel
Karel ředitel?
ANO
tak asi ne proč?
skromnost, respekt
škoda
nový ředitel
naděje
důvěra
obrat
zklamání
ŠKODA
na dlouhá léta
školička pláče
nespravedlnost
naděje daleko
konec dlouhého omylu
naděje nová?
půjde to?
nový ředitel
ředitelka
HURÁ
a co dál?
A dál už zase jen ti, co jsou tu teď, tzn. docela dlouho po nás…
F Kateřina Boudníková, Petr Matuszek, Jan Doskočil, Jitka Neumann Žižková
Absolventi Konzervatoře v Teplicích. Nikoliv Kvartet F dur L. van Beethovena…
Obvykle se uvádí, že z 12 tónů lze vytvořit 479 001 600 možných sledů, musíme tu ovšem počítat se značnou redundancí…
Jdeme tvořit. Spolu se všemi, kterými zní současná konzervatoř. Další řady.
A po nás ti, co teprve budou. Za řadu dní, týdnů měsíců, let. Za další půlstoletí…
[1] Bartoňová J. – Čejková L. – Jarošová O.: 20 let Konzervatoře v Teplicích, absolventská práce, Konzervatoř v Teplicích, 463/1991, s. 5 – 8