Dominik Gál
V tomto roce si připomínáme 100. výročí narození významného brněnského skladatele
a umělce Jana Nováka, který se narodil 8. 4. 1921 v Nové Říši. Tuto malou obec zdobí premonstrátský klášter, nacházející se jenom pár kroků od rodného domu Jana Nováka, a právě tento klášter je místem prvotních kontaktů mladého Jana, jak s hudbou, tak i s latinou; hudbě a latině se věnoval po celý svůj život.
Nejprve byl žákem obecné školy a pak následovalo studium na Papežském ústavu sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě, dnes jezuitském gymnáziu. Rodiče totiž předpokládali, že by duchovně zaměřené dítě mohlo v budoucnu vykonávat duchovní povolání. Již v septimě ale mladý Jan věděl, že i když v rámci studia své záliby rozvíjí, není to až v takové míře, v jaké by chtěl. Proto se rozhodl požádat o přestup na klasické gymnázium do Brna. Zajímavým byl způsob, jakým se přestup udál. Vzhledem k tomu, že církevní hodnostáři ve vedení jezuitského gymnázia nechtěli mladému studentovi přestup povolit, dopustil se Jan Novák neodpustitelného pohoršení: byl spatřen s dívkami na vesnické zábavě, což zapříčinilo jeho následné vyloučení. Tak mohl zahájit svá studia na gymnáziu v Brně. Po maturitě roku 1940 nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde studoval klavír u Františka Schäfera a kompozici
u Viléma Petrželky. Tím se život J. Nováka dostal do určité rovnováhy, kdy studoval hudbu
a měl na ni víc času a svobody. Kdykoliv ale již zmiňované životní rovnováhy dosáhl, zasáhla vyšší moc, která tento stav svobody a klidu změnila.
Z totálního nasazení do Kostelního Vydří
Konktrétně se jednalo o rok 1942 a totální nasazení, které se týkalo i Jana Nováka. Obyvatelé z okupovaných zemí byli odváženi do nacistického Německa a totálně nasazení často za nelidských podmínek odklízeli ruiny po bombardování. Jan Novák měl dobré vztahy s nadřízenými, navíc hrál ve vojenské taneční a jazzové kapele, díky čemuž dostal např. propustku, aby mohl navštívit rodinu o Vánocích. Žít svobodně a nezávisle bylo pro Jana Nováka natolik důležité, že se rozhodl spolu s kamarádem ukradnout propustky a uprchnout. Což se také stalo. Naskočit do vlaku se ovšem podařilo jenom J. Novákovi.
V Německu tak strávil celkem dva a půl roku. Nejdřív se ukrýval u své sestry, ale pak se jeho rodina dozvěděla od místních policistů, že ho nacističtí vojáci budou hledat a že by ho mohli zabít. Jan Novák se rozhodl pro útěk přes jihlavské hory na samotu do Kostelního Vydří, kde bydlel jeho strýc s rodinou. Právě na toto období vzpomíná Richard Novák, významný operní pěvec a bratranec Jana Nováka, a označuje ho jako tzv. blažené věznění. Věznění, protože J. Novák nemohl přes den vycházet z domu, a blažené, protože se po dlouhých měsících mohl věnovat tomu, co ho naplňovalo nejvíc. Hudbě, zejména Temperovanému klavíru Johana Sebastiana Bacha, ve kterém spatřoval veškerou kompoziční moudrost.
Po válce v roce 1946 ukončil svá studia na konzervatoři Smyčcovým kvartetem a Taneční suitou pro orchestr. Po absolutoriu krátce studoval u Pavla Bořkovce na pražské AMU, protože JAMU v té době ještě neexistovala. Už v roce 1947 se ale vrátil do Brna a na akademii pokračoval ve studiích u profesora Viléma Petrželky.
Padre Bohuslav Martinů
Právě rok 1947 je pro jeho kompoziční činnost zásadní: za svou serenádu pro malý orchestr obdržel stipendium Jaroslava Ježka, díky kterému mohl cestovat do amerického Tangelwoodu na kurzy Berkshire, které organizuje Bostonská filharmonie. Novákovi ale nestačilo studovat pod vedením v té době nejvýznamnějšího amerického skladatele Aarona Coplanda. Po skončení kurzů se rozhodl vyhledat Bohuslava Martinů v New Yorku, ačkoliv neměl jeho adresu ani telefonní kontakt. Prosba o individuální konzultace byla padrem Martinů, jak ho Novák nazýval, vyslyšena, a tak začalo přibližně pololetní studium
u jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Z korespondence víme, že Martinů učil nejenom pochvalou, ale také ostrou kritikou. Jan Novák na první hodinu přinesl První klavírní koncert. Zatímco předchozí pedagogové byli z koncertu nadšení, Martinů ho označil za školáckou záležitost. Mladý Jan na onu první lekci vzpomínal následovně:
„Ještě se celý třesu na duchu, když popsat mám tu první hodinu (zpotil jsem se a lapal po vzduchu), kterou jsem měl u Mistra Martinů. Neměl jsem žádnou špatnou předtuchu, však vracel jsem se podoben stínu, spíš nežli živému. Stále v uchu zněl ortel, jímž odkryl mou slabinu. To byla tedy pořádná sprcha na mladou horkou hlavu. Však prchá jen slaboch. Já statečně polk’ slinu a vydržel. A zato odměnou jsem brzy zřel tvář Mistra zjasněnou a získal přítele si Martinů.“
Vzájemný vztah se postupem času změnil v přátelství a po návratu do Čech Novák zkomponoval Variace na téma Bohuslava Martinů pro dva klavíry. Martinů plánoval svůj návrat domů, kde byl jmenován profesorem na nově založené AMU, a také hodlal pokračovat v započaté práci s Janem Novákem. Kvůli zdravotním komplikacím po vážném úrazu musel svůj návrat odvolat. Vzájemná komunikace mezi nimi tedy zůstala pouze v korespondenční podobě. Společně s manželkou, klavíristkou Eliškou Hanouskovou (vzali se v roce 1949) se věnovali propagaci skladeb Bohuslava Martinů. Premiérovali např. Klavírní sonátu, Klavírní koncert č. 3 nebo Tři české tance pro dva klavíry.
Kompoziční úspěch
Na přelomu 40. a 50. let se po profesní stránce J. Novákovi dařilo. Měl ještě „nálepku“ studenta Martinů a kritiky o něm psaly jako o uznávaném skladateli, technicky velmi vyspělém, který měl smysl pro formu a skvělý, zpravidla optimistický, výraz. Pracoval jako korepetitor v brněnské opeře a komponoval koncertní skladby, jako např. Scherzi Pastorali pro klarinet a klavír, Suitu pro violu a klavír, Concertino pro dechové kvinteto nebo Koncert pro hoboj a orchestr. Velký zájem zaznamenal jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, který měl premiéru v roku 1955, a následně ho společně klavírní duo Novákových uvedlo na festivale soudobé hudby ve Varšavě, kde skladba vzbudila obrovský ohlas. Neméně důležitou skladbou tohoto období je také Toccata chromatica z roku 1957, věnovaná manželce Elišce. V současné době mluvíme asi o nejznámější sólové klavírní skladbě Jana Nováka, založené na
tématu B-A-C-H.
Nejvyšší spravedlnost, nejvyšší bezpráví
Jasné odmítání socialistického realismu vedlo v roce 1961 k incidentu. V té době se volili tzv. soudci z lidu. Jan Novák k volbám nešel, a tak přišly volby k němu. Novák ale volební komisaře poslal pryč s odůvodněním, že nemůže volit někoho, koho nezná. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: 13. 12. vyšel v deníku Rovnost článek s názvem Otevřený dopis Janu Novákovi, ve kterém byl osočován např. z politické zaostalosti a umělecké bezradnosti.
V roce 1962 byl vyloučen ze svazu československých skladatelů, což v té době prakticky znamenalo profesní likvidaci. Jak se ale říká, i zlá reklama je reklama. Po incidentu paradoxně skladatel získával nejlepší zakázky na hudby k filmům. Z nejznámějších se jedná například o filmy: Kybernetická babička, Kočár do Vídně nebo Ukradená vzducholoď.
V tomto období byla pro Jana Nováka důležitá tvůrčí Skupina A neboli Parasiti Apollinis, kde působili také Zdeněk Pololánik, Alois Piňos, Miloslav Ištván, Josef Berg a hudební vědci František Hrabal a Milena Černohorská. Už od počátků své existence byla skupina považována za ohrožení ideové jednoty. Obvykle se její představitelé scházeli u Novákových v domě na přehradě, rozvíjeli a konzultovali svoje tvůrčí nápady nebo také připravovali koncerty.
V roce 1964 vyšel v Hudebních rozhledech článek skladatele Jana Trojana, který do jisté míry Jana Nováka rehabilitoval. Z tohoto období pochází i jedna z Novákových nejvýznamnějších skladeb: kantáta Dido pro mezzosoprán, recitátora, mužský sbor a orchestr na Vergiliův text, zkomponována k výročí založení českého gymnázia v Brně.
Lingua Latina
Stejně jako hudba zůstala pro Jana Nováka důležitá již zmiňovaná latina. Dospěl k názoru, že z lingvistického hlediska je nejdokonalejším jazykem. Proto své vokální skladby komponoval výhradně na latinské verše a svým skladbám dával taktéž latinské názvy. K otázce využívání latinského jazyka Novák uváděl:
„Přece však mám jednu neřest – většinou komponuji na latinské verše. Snad se někdo zeptá, co je nám v našem technickém věku do latiny, mrtvého jazyka, který nemůže nijak pomoci dnešnímu člověku vyjádřit jeho pocity. Dovolil bych si oponovat takto: právě proto, že je naše doba technická, a snad až přetechnizovaná, potřebuje lidský duch nějakou kompenzaci. Zkrátka soudím, že nemáme zapomínat na své dobré evropské vychování.“
Vysokou úroveň znalosti latinského jazyka, kterou disponoval, oceňovali i významné osobnosti v oboru; např. prof. Wilfried Stroh řekl: „To, jakým způsobem Jan Novák přistupoval ke zhudebňování latiny, nemá v dějinách prakticky obdoby. Vycházel z toho, že dlouhé slabiky textu mají hodnotu dvakrát delší než slabiky krátké. To ale neaplikoval mechanicky. Při převedení antického metra do hudby užíval změny taktu, velkou svobodu a rytmickou volnost. Spojením těchto principů s prostředky moderní hudby se mu podařilo dosáhnout velké výrazovosti a krásy, s kterou vykreslil díla antického básnictví. Pozoruhodné bylo také to, že vycházel z takzvané restituované neboli klasické výslovnosti, tedy vědecké rekonstrukce toho, jak asi latina v době antiky zněla. V antických textech jsou obsaženy rytmy, které vůbec neznáme. Jan tento zapomenutý folklor znovu objevil a oživil a je fascinující, jak skvěle využil jeho možností.“
Působení napříč Evropou
Emigrace roku 1968 byla pro život nejen Jana Nováka, ale pro celou jeho rodinu zlomová. Na zpáteční cestě z koncertního zájezdu se dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. A právě emigrace byla pro rodinu jedinou možností další existence. Svoje rozhodnutí udělali s vědomím, že ztratí svůj domov a vše, co se v něm zanechají. Jednalo se například o korespondenci s Martinů nebo korespondenci z dob studií v New Yorku, kterou Jan Novák vedl se svou manželkou, v té době mladší spolužačkou Eliškou Hanouskovou.
První zastávkou byl německý Ulm. Jeho přátelé a známí, především z řad odborníků na latinu, pomohli rodině získat víza a najít ubytování. Německo ale bylo pouze přestupní stanicí na další cestě. Díky violoncellistovi Františku Kopečnému, který působil v dánském Aarhusu, dostali víza. V krásném městečku na východním pobřeží působil Jan Novák jako pedagog na konzervatoři, záhy pak na jeho místo nastoupila manželka Eliška. Důvodem bylo Novákovo angažmá v opeře, kde v té době připravovali inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Následný konkurz na místo operního korepetitora ale vyžadoval znalost dánského jazyka a právě z tohoto důvodu se jej Novák zúčastnit nemohl.
Čeho se naopak zúčastnit mohl, byla skladatelská soutěž komorních latinských skladeb v italském Roverettu, na které získal první cenu. Podstatnější než samotná výhra byla ale nabídka přestěhovat se do městečka Riva del Garda u Gardského jezera. A také nabídka společného pedagogického působení obou manželů na Liceo musicale v Roverettu. Jan Novák navíc mohl působit ve státě, ve kterém vznikla jeho milovaná latina,
a možností k jejímu studiu a konverzaci tak bylo mnohem víc než v Dánsku. Také proto se v roce 1969 rodina Novákových do Itálie přestěhovala a žila zde až do roku 1977.
Jednalo se o skladatelsky velice plodné období, kdy kromě koncertních skladeb (např. Cithara poetica pro kytaru, Chorea Vernales pro flétnu a klavír, Smyčcové kvarteto nebo Concentus Biiugis pro klavír čtyřručně a smyčcový orchestr) vznikla řada instruktivních kompozic, které psal pro svoje studenty klavíru (např. Rondini, Puerilia nebo Rustica Musa). V tomto období byl Jan Novák také v telefonickém a výjimečně i osobním kontaktu se svým bratrancem Richardem Novákem, který měl operní angažmá v Grazu. Richard Novák mu vozil knihy a noty, které ještě stihl zachránit z jejich domu nad brněnskou přehradou.
V tomto období by se dal život J. Nováka opět označit za relativně klidný a spokojený. Změna na sebe ale nenechala dlouho čekat. Nástup krajní levice a umělci sympatizující s jejich ideologií ho přinutili ke změně prostředí a nový domov našel se svou rodinou opět v německém Ulmu. Po skladatelské stránce navázal na úspěšné působení v Itálii; vznikla jeho vrcholná díla: Prima sonáta pro klavír, 4 Hymni Christiani pro klavír, Sonáta solis fidibus pro housle, Sonáta Phantasia pro violoncello, fagot a klavír nebo Ave Maria a Gloria pro 3 ženské hlasy a varhany.
Uznání člověka s mimořádným charakterem
Radost a spokojenost v klavírním cyklu Elegantia Tripudiorum, který posléze Novák instrumentoval pro orchestr – můžeme v něm vidět určitou paralelu s noblesními
a sentimentálními Valčíky Maurica Ravela –, odráží vděčnost za příležitosti, které dostal v 80. letech. Vděčný byl mj. za působení na Staatliche Hochschule für Musik und Dartestellende Kunst ve Stuttgartu, kde dostal nabídku stát se profesorem hudební teorie
a sluchové analýzy. Uznání se mu také dostalo v oblasti latiny; spolu s významnými profesory založil festival Ludi Latini. Bohužel radost a spokojenost měla také svůj konec.
Začátkem roku 1948 byl skladateli diagnostikován nádor na mozku. Jan Novák podstoupil několik operací, jeho život se ale zachránit nepodařilo. 17. 11., v Den boje za svobodu
a demokracii, ve věku pouhých 63 let zemřel.
Přátelé na Jana Nováka vzpomínají jako na člověka s mimořádným charakterem, který ze svých názorů nebyl ochotný ustoupit za žádných okolností, a také jako na člověka, kterého charakterizovala neomylná láska k volnosti a svobodě. Na jeho přání byly jeho pozůstatky převezeny do Itálie a uloženy na hřbitově v Roverettu.
V roce 1997 mu udělil prezident Václav Havel státní vyznamenání Za zásluhy in memoriam, v roce 2005 mu bylo uděleno čestné občanství města Brna za celoživotní dílo a od roku 2010 je jeho urna uložená na Ústředním hřbitově v Brně.
Po celý čas v emigraci byla jeho tvorba zakázána a až po pádu komunistického režimu se pomalu začala dostávat do povědomí zejména odborné veřejnosti. V dnešní době vznikají o životě a díle Jana Nováka knihy, odborné studie nebo dizertační práce a jeho tvorba se čím dál tím víc objevuje v programech kulturních institucí. Sté výročí narození tohoto významného brněnského skladatele si připomíná také festival Moravský podzim, který mu věnuje obrovský prostor. Posluchači se tak budou moci setkat s širokým portfoliem jeho znamenité tvorby.